Ukázka z románu Jana Kotouče: Volání do zbraně

Prolog

„Poplach, stupeň červená! Všichni členové posádky na bojová stanoviště, všichni členové posádky na bojová stanoviště. Toto není cvičení. Opakuji: toto není cvičení!“
Kapitán Duro Gajić, velící důstojník bitevního křižníku Tarnówského loďstva Julius Martin, se prudce zvedl od stolu ve své pracovně, rychle si oblékl sako důstojnického stejnokroje a vyběhl na chodbu zrovna ve chvíli, kdy se z interkomu začalo ozývat: „Kapitán na můstek. Kapitán na můstek!“
Na můstek dorazil o minutu později. Většina stanovišť ještě nebyla plně připravena a velitelé jednotlivých směn teprve uvolňovali místo svým velitelům sekcí, kteří v Tarnówském loďstvu podle tradice během boje obsazovali hlavní místa na můstku.
Nicméně u velitelského křesla Gajić spatřil komandéra Petra Raunera, svého prvního důstojníka, a okamžitě se k němu vydal, zatímco mariňák hlídající vstup stroze ohlásil: „Kapitán na můstku.“
„Jaká je situace, Petře?“ dostal ze sebe. Rauner se ani neotočil a pouze ukázal na taktický displej u kapitánova křesla.
„Dvojice stíhaček naší letecké hlídky objevila nějaký objekt na senzorech a letěla ho prozkoumat. Objekt ale zmizel, než se stihla přiblížit.“ Pokrčil rameny a na jeho tváři se objevil náznak rozpaků. „Možná se mýlím, ale mohla by to být nadsvětelná sonda a součást nepřátelské zpravodajské sítě. Raději jsem nechal vyhlásit poplach. Vzhledem k tomu, co se stalo s posledními dvěma konvoji…“
Nechal svá slova vyznít do ztracena a Gajić vážně přikývl. Na cestě z Tarnówu do Kolonizovaného prostoru se už ztratily dva velké konvoje. Každý chránilo několik lehkých křižníků. Nikdo o nich už neslyšel, prostě zmizely. Někteří se domnívali, že se střetly s nějakou vesmírnou anomálií, ale většina zainteresovaných měla za to, že konvoje se staly obětí útoku. A ať už zaútočil kdokoliv, byl schopen si poradit s doprovodnými válečnými loděmi, takže nešlo o obyčejné piráty.
„Udělal jste dobře, komandére,“ ujistil Raunera Gajić a vklouzl do kapitánského křesla. „Kdo má letovou hlídku?“
„Pet a Su-su,“ řekl Rauner a potom rychle dodal: „To je nadporučík Petra Holcová a poručík Lenka Hostašová.“
„Spojte mě s nimi,“ nařídil Gajić a nasadil si hands-free komunikátor. „A ať plukovník Bronski vyšle pohotovostní peruť.“
„Ano, pane!“
Po chvíli se mu ve sluchátkách ozval hlas pilotky. „Tady Pet.“
„Tady kapitán Gajić. Nadporučíku, jste si jistá, že to opravdu byla nadsvětelná sonda?“
„Jisté si nejsme, pane,“ odpověděla pilotka, „ale je to rozhodně možné.“
„Rozumím. Leťte na poslední známou pozici té údajné sondy a pokuste se získat nějaké bližší informace.“ Pochyboval, že něco najdou, ale bylo lepší mít všechny možnosti podchycené.
Po velkých tahanicích se vláda Tarnówu, hlavně ministerstvo obchodu, ministerstvo obrany a ministerstvo zahraničí, rozhoupala vyslat další velký konvoj, tentokrát pozměněnou trasou a v doprovodu Julia Martina, jenž byl jedním z pouhých dvanácti bitevních křižníků, kterými Tarnówské loďstvo disponovalo, a jehož nasazení bylo předmětem mnoha debat. Nakonec byl ale Martin vyslán spolu se šesti doprovodnými fregatami jako eskorta konvoje pětadvaceti nákladních lodí, které mířily na sedm různých míst v Kolonizovaném prostoru.
Kdybychom aspoň bezpečně dorazili ke stanici Albatros! Tu chrání čtyři naše bitevní křižníky, ale ty se od ní nemůžou moc vzdálit, protože stanice je příliš lákavý cíl pro různé nekalé živly. Ale pro naše konvoje je momentálně problémem spíš cesta ke stanici Albatros.
Velké konvoje tradičně pluly od Tarnówu ke stanici Albatros a odtamtud potom lodě pokračovaly individuálně nebo v malých skupinách. Některé vyložily náklad přímo na stanici, kde si ho převzala jiná loď, jiné letěly až k planetám, jimž byla dodávka určena. Válečné lodě někdy doprovázely obchodní lodě dál k jejich cílům, což pomáhalo případné piráty odradit.
Ale velký konvoj pětadvaceti nákladních lodí nebyl cílem obyčejných pirátů. A někdo, kdo zničil předchozí dva konvoje, se určitě nebude honit za jednotlivými loděmi.
„Peruť Beta je venku,“ ozval se taktický důstojník Erik Jaskiewitz. „Peruť Delta se připravuje.“
„Dobře.“ Gajić naťukal kód pro středisko letových operací a po chvíli na obrazovce vedle velitelského křesla spatřil tvář plukovníka Bronského. Velitel letové skupiny Martina si právě ve středisku letových operací sundával modré sako plukovníka Tarnówského letectva.
„Sledujete situaci, plukovníku?“
„Ano, kapitáne,“ potvrdil Bronski. „Myslíte, že to může být nějaká past, do které padly předchozí dva konvoje?“
Gajić vycítil z jeho hlasu napětí. Napětí, které cítil i on sám. „Je to rozhodně možné a je lepší mít se na pozoru.“
„To chápu,“ souhlasil Bronski a otočil se od kamery, aby od jednoho z astronautů převzal pilotní skafandr. „A chystám se osobně vyrazit ven s perutí Kappa.“
„Zrovna jsem vám to chtěl navrhnout, plukovníku. Jen do toho!“ Gajić ukončil spojení a napjatě sledoval displeje. Zdejší sluneční soustava byla nesmírně rozlehlá a nadsvětelné sondy – což byly vlastně malé robotické lodě vybavené senzory a miniaturním generátorem mimoprostorového okna – se často používaly jako jakási špionážní síť. Zámožný útočník si mohl dovolit rozmístit klidně stovky sond. Jakmile sonda na svých senzorech zaznamenala kořist, provedla krátký skok skrz mimoprostorové okno k místu, kde čekal její majitel. Ten potom provedl skok ke své oběti.
A proto si každá hlídka doprovázející obchodní konvoj dávala velice dobrý pozor na sondy, pro případ, že…
Martine, tady Pet!“ ozval se mu náhle ve sluchátkách rozrušený hlas. „Kontakt! Kontakt!“
 

* * *

 
„Panebože,“ vydechla nadporučík Petra Holcová – volací znak „Pet“ – když konečně dokázala jasně rozeznat nový kontakt. Byl tak blízko, že ani nepotřebovala senzory. Prostě ho viděla. A blížil se k nim.
A ke konvoji.
„Co to proboha je?!“
„Má to přes pět kilometrů!“ přidala se Su-su, která byla jejím wingmanem. „Nebo spíš šest.“
„Tady Martin,“ ozval se Pet ve sluchátkách hlas kapitána Gajiće. „Detaily!“
„Je to zatraceně velká loď! A blíží se strašně rychle! Musela před vstupem do mimoprostorového okna nabrat velké zrychlení!“
„Popište tu loď!“ nařídil Gajić. „Můžou to být mimozemšťané?“
To nebyla hloupá otázka, uvědomil si jakýsi koutek Petina mozku. Po sinajském zákroku v hunském prostoru sice lidé ze sektoru Hirano momentálně neměli akutní problém s žádným mimozemským druhem, ale to neznamená, že se to nemůže změnit. Agentura pro mimozemské styky nedávno přiznala, že před jednotlivými státy několik let tajila existenci mocné rasy zvané Teradoni. To způsobilo skandál a spoustu členů vedení AMS to stálo funkci, od té doby se však organizace snažila svou chybu napravit a pořádala informační brífinky o možnostech Teradonů určené jak ozbrojeným silám jednotlivých států, tak široké veřejnosti. I Pet na jednom takovém brífinku byla, ale tohle se jim moc nepodobalo. Respektive vůbec se jim to nepodobalo.
„Ta loď má válcovitý tvar,“ ozvala se Su-su. „Po stranách má asi čtyři vyboulené části a…“
„Vypadá to jako vzletové dráhy pro stíhačky,“ dokončila Pet. „Kapitáne, ta loď je rozhodně lidská. Design se podobá klasickému bitevnímu křižníku, akorát je alespoň třikrát větší. A míří přímo na nás!“
„To stačí. Okamžitě se otočte a vraťte se zpět k Martinu.“
Obě pilotky potvrdily rozkaz a otočily své stroje. Ale setrvačnost udělala své a musely rychlost teprve nabrat, zatímco nepřátelský bitevní křižník – nebo co to bylo – vytrvale zrychloval proti nim už od svého příletu.
Nadporučík Petra Holcová napjatě sledovala, jak se vzdálenost mezi nimi a útočníkem nadále zmenšuje, a to i přesto, že se snažily ustupovat kolmo k jeho trajektorii. V relativistickém prostoru udával „rychlost“ lodi pouze poměr tahu motoru k její celkové hmotnosti. A to nyní hrálo ve prospěch velkého útočníka.
Pet věděla, že pokud ta loď funguje jako jakákoliv lidská loď známého typu, jsou už dávno v účinném dostřelu jejích střel Seeker. A to znamená, že brzy…
Neznámá loď vypálila salvu z kanónů bodové obrany a obě stíhačky se během okamžiku vypařily i se svými pilotkami.
 

* * *

 
„Pet a Su-su jsou pryč!“ vykřikl komandér Erik Jaskiewitz. Hlavní taktický důstojník Martina nebyl nejmladší, ale zřejmě až do této chvíle vnímal boj a ztrátu na životech jako cosi abstraktního, co se jej osobně netýká. A nepřítel ho právě vytrhl z iluzí.
„Všechny lodě přejdou na bojový plán Blaník-4,“ štěkl Gajić. „Ať se bodová obrana připraví. Komandére Jaskiewitzi… Komandére Jaskiewitzi!“
Taktický důstojník sebou škubl. „Ano, pane?“
„Za jak dlouho se nepřítel ocitne na dostřel, předpokládáme-li, že má stejné technologie jako my?“
„Blíží se strašně rychle! Bude na dostřel našich seekerů za… necelé dvě minuty!“
On řekl našich seekerů. Asi si tím dodává odvahu. Ale pradávná vojenská poučka moudře praví: „Pokud je nepřítel na dostřel, ty jsi taky.“
Gajić mrkl na svůj taktický displej. Doprovodné fregaty se řadily do formace kolem Martina, zatímco civilní lodě konvoje se držely zpátky. Cílem fregat bylo posílit bodovou obranu bitevního křižníku.
„Kapitáne, plukovník Bronski hlásí, že všechny stíhačky jsou venku a žádá instrukce,“ ozvala se komandér-poručík Hana Koliášová.
„Ať se drží u lodi a vyčkává.“ Gajić sledoval blížící se kolos. „Vypouští nepřítel nějaké stíhačky?“
„Ne, pane,“ připustil Jaskiewitz. „Ale podle hlášení Pet a Su-su má hangárové paluby.“
„Vypouští střely!“ zvolal jeden z Jaskiewitzových podřízených u senzorového stanoviště.
„Potvrzuji, velké množství střel.“ Komandér Jaskiewitz rázem zbledl a zalapal po dechu.
„Tak kolik, krucinál?!“ křikl komandér Rauner a vykročil k taktickému stanovišti.
„Dvě stě čtyřicet střel v první salvě! Ten macek má alespoň dvě stě čtyřicet odpalovačů. To je třikrát víc, než máme my!“
Gajić nyní tu smršť viděl na vlastním taktickém displeji. „Opětovat palbu!“ zařval. „Ať všichni pálí, jak nejlépe dovedou!“
„Druhá salva!“
A brzo nepochybně přijde třetí…
„Kam míří ty střely?“ zeptal se Gajić.
„Asi polovina míří na nás! Zbytek se dělí na fregaty!“
Gajić strnule přikývl. Definitivně bylo potvrzeno, že jejich protivník je člověk. Mimozemšťané obvykle nebyli schopni rozeznat civilní nákladní loď od válečné lodi, stejně jako to lidé při prvním setkání nedokázali rozlišit u mimozemských lodí. I když Teradoni se už setkali s kasimirskou lodí, takže mohli vědět, jak poznat válečnou loď… Ale ne, tohle rozhodně nebyli Teradoni. A jiný mimozemšťan to určitě taky nebyl, Pet a Su-su měly pravdu, tohle je lidská loď.
Nepřítel mohl napadnout civilní lodě – taky už se ocitly na dostřel – ale nejdřív zaútočil na lodě, o kterých věděl, že ho můžou ohrozit.
A pokud byl nepřítel člověk, pak si byl Gajić jistý, že jde o Kasimirské císařství. Od občanské války na Tristanu se napětí mezi císařstvím a Obrannou aliancí stupňovalo a napadání obchodních konvojů bylo přesně ve stylu císaře Drakose.
Na další myšlenky už Gajić neměl čas. Rakety a projektily bodové obrany Martina začaly chrlit přehradní palbu ve snaze zastavit příliv střel. A dařilo se jim. Gajić na displeji sledoval, jak počty červených teček blížících se k jeho lodi rychle klesají.
Jenže v konečném důsledku rozhodovala čísla a nalétajících střel bylo jednoduše příliš mnoho. Prvních několik seekerů proniklo pod hranici dostřelu protistřelových raket i skrz přehradní palbu kanónů a zarylo se do trupu lodi.
Loď se začala otřásat, jak na jejím trupu explodovaly další a další dvacetimegatunové nukleární hlavice a pozvolna odpařovaly její kiriový pancíř.
A zdálo se, že nepřítel má seekerů nekonečnou zásobu.
„Přišli jsme o odpalovače seekerů 4, 6, 8, 10 a 12!“ hlásil komandér Rauner. „Stanoviště bodové obrany 3 a 4 je mimo provoz!“
„Fregata Pavol Kollár byla zničena,“ přidal se komandér Jaskiewitz, který se podle všeho vehementně snažil nepanikařit. „A teď zničili i Ladislava Friedela a… Kapitáne, všechny naše fregaty byly zničeny!“
„A jaké poškození děláme my jim?!“ zeptal se Gajić.
„Několik našich seekerů nepochybně proniklo jejich bodovou obranou, ale nevím, jakou způsobily reálnou škodu,“ přiznal Jaskiewitz.
Nejspíš moc velkou ne. Rozhodně ne ve srovnání s tím, co dělají lodi!
Obě lodě si nadále vyměňovaly nukleární pozdravy a kapitán Duro Gajić sledoval, jak obří kolos jeho loď začíná míjet.
„Pro celý konvoj: obrat ostře na pravobok!“
Konvoj splnil jeho rozkazy, i když Martin sám se otočil velice těžko. Nepřátelské salvy už vyřadily značnou část z jeho vyrovnávacích trysek a i hlavní motory na zádi byly poškozené.
A potom palba ustala. Žádné další střely na Martina nedopadaly.
„Co to…?“ zeptal se kdosi.
„Začal zpomalovat moc pozdě,“ vysvětlil Gajić a pustil opěrky svého křesla. Ani si neuvědomoval, že je tak křečovitě svíral. „Setrvačnost ho zanesla zase mimo dostřel. Bude mu chvíli trvat, než se otočí, máme pár minut.“ Dlouze vydechl a podíval se na displej se schématem lodi. Téměř celý povrch trupu byl vyznačen žlutě nebo červeně na znamení kritického poškození.
„Škody?“
„Očesal nás o víc než polovinu výzbroje,“ řekl komandér Rauner. „Příď je odepsaná prakticky celá. Ztratili jsme reaktorovou komoru na přídi, záložní středisko řízení oprav, záložní zbraňové stanoviště, astrogační úsek je bez energie… a paluby 7 a 8 na levoboku jsou bez tlaku. Trup byl protržen snad na patnácti různých místech po celé délce lodi.“
A v tu chvíli si Gajić uvědomil, že je konec. Jeho loď toho už moc nevydrží a nepřítele sotva škrábli. Velel jí čtyři měsíce. Byly to úžasné čtyři měsíce a svým způsobem vrchol jeho kariéry. Julius Martin představoval celou dvanáctinu síly Tarnówského loďstva.
A skončí to takhle.
„Kapitáne, ta nepřátelská loď se otáčí!“ ozval se komandér Jaskiewitz stísněně.
Naravno, da se okreće, to kopile nas želi stići,“ zamumlal Gajić a téměř mimoděk sklouzl do své mateřštiny.
Komandér Rauner zamrkal: „Pane?“
„To nic.“ Gajić se zhluboka nadechl. Věděl, že bylo po všem. Zbývalo udělat jen jednu věc. A ostatní důstojníci – a nejspíš i řadoví astronauté – to tušili taky. Komandér Jaskiewitz vypadal, že se o něj pokoušejí mdloby, a Gajić zauvažoval, jak se někdo takový mohl dostat na takhle prestižní místo v loďstvu.
Ne že by na tom teď záleželo.
„Spojte mě s plukovníkem Bronskim,“ řekl tiše.
„Ano, pane,“ potvrdila komandér-poručík Koliášová stísněně a po chvíli se Gajićovi ve sluchátkách ozval známý hlas.
„Tady Brom,“ ohlásil se Bronski svým volacím znakem.
„Plukovníku Bronski, hodlám nařídit konvoji, aby se rozptýlil,“ řekl Gajić bez obalu a kdosi na můstku překvapeně zasyčel. Nebylo zbytí. Konvoj měl pětadvacet lodí a nepřítel byl jen jeden. I když civilní lodě konvoje nebudou moci skočit do mimoprostorového okna alespoň ještě několik hodin, přesto existovala jistá naděje, že se některým podaří uniknout.
Byla to malá naděje, ale Gajić nic jiného dělat nemohl.
„A co budeme dělat my?“ Bronskiho hlas zněl ve sluchátkách odhodlaně, ale Gajić znal plukovníka natolik dobře, aby věděl, že se mu to ani trochu nelíbí.
Martin se vydá vstříc nepříteli a pokusí se mu způsobit co největší škody. Je to naše povinnost. Vy a vaše letová skupina budete chránit lodě konvoje.“
„Ale, kapitáne, měli bychom na nepřítele letět společně s vámi. Naše bombardovací stíhače…“
„Ne, plukovníku. Musíte se soustředit na ochranu konvoje,“ rozhodl Gajić. „Nepřítel nejspíš veze stíhačky, takže konvoj vás bude ještě potřebovat. Tohle je nyní vaše mise, plukovníku Bronski.“
„Rozumím… kapitáne.“
„Buďte s Bohem, plukovníku.“ Ukončil spojení a podíval se na displej. „Za jak dlouho bude nepřátelská loď opět na dostřel?“
„Dokončuje zpomalení,“ řekl Jaskiewitz. „Na dostřel bude za… čtyři minuty.“
„Dobrá. Kormidlo: otočte se, poletíme mu vstříc.“ Gajić potom naťukal kód komunikátoru velitele strojovny a na okamžik se zarazil, když se mu ve sluchátkách neozval známý – a až příliš výrazný – hlas komandéra Jana Štrunce, lodního šéfinženýra.
„Tady strojovna, poručík Molnárová.“
„Kde je komandér Štrunc?“
„Byl na přídi, když nás zasáhli, pane. Já jsem asi nejvyšší přeživší důstojník.“
Gajić se snažil na nic nemyslet a pokračoval: „Dokážeme pořád manévrovat, poručíku?“
Nastala krátká odmlka a potom se poručík Molnárová opět ozvala. „Myslím, že ano, pane. Přišli jsme asi o polovinu vyrovnávacích trysek a dva ze čtyř hlavních motorů vynechávají, ale jsme schopni se nějakou dobru udržet. Ale bez druhého reaktoru budeme muset vypnout některé přebytečné systémy.“
„Vypněte, co budete potřebovat, poručíku. Klidně i podporu života nebo gravitaci. Chystám se jít po tom parchantovi vším, co máme, a potřebuju od vás nějakou manévrovatelnost.“
„Uděláme, co budeme moct, pane,“ slíbila Molnárová. Gajić přemýšlel, jestli jí došlo, že jdou do beznadějného boje, ale pak usoudil, že je lepší se neptat. „Snažte se. Za chvíli budeme zase v boji.“
„Ano, pane.“
„Nepřítel vypouští stíhačky!“ křikl komandér Jaskiewitz. „Četné kontakty, je jich… jsou jich téměř tři stovky!“
Gajić polkl. Kdyby jich měl srovnatelný počet… mohly jeho stíhačky ty nepřátelské zaměstnat, zatímco on bude bojovat s tím kolosem. Ale pokud je těch stíhaček tři sta, konvoj jen tak neuchrání…
„Kapitáne?“ ozval se komandér Rauner.
Kapitán Duro Gajić si nenápadně otřel pot z čela a potom přikývl. „Připravit k boji, komandére.“
Julius Martin a jeho posádka bojovali statečně. Ale v konečném důsledku nebylo o výsledku pochyb. Jak kapitán Gajić dobře věděl, bylo to jen o číslech.
 

* * *

 
„Tarnówská loď byla zničena,“ pronesl taktický důstojník téměř obřadně.
Komodor Belaris Sandhí, velící důstojník kasimirského bitevního křižníku Alexander, pouze krátce přikývl. „Ať se naše stíhačky rychle postarají o lodě konvoje, než se dostanou moc daleko.“
Tarnówský velitel byl chytrý, že nechal konvoj rozdělit… nebo spíš zoufalý. Na jeho místě bych asi udělal totéž. V takhle zoufalé situaci nic jiného ani udělat nemohl.
Bohužel musel vědět, že je to marné. Neohrabané nákladní lodě Sandhího stíhačkám neuniknou a tarnówské stroje je už nijak neochrání. Stejně jako ten tarnówský bitevní křižník nemohl uniknout Sandhího Alexanderovi.
„Vypadá to, že ani třetí konvoj nám neutekl,“ řekl kapitán Ernesto Trapp, první důstojník Alexanderu, a Sandhí přikývl, zatímco na displeji začínaly mizet první zničené lodě konvoje.
Alexander byl první bitevní křižník revoluční třídy Titán. Hlavním účelem těchto lodí bylo napadat obchodní konvoje. Byly příliš velké a tudíž pomalé při letu mimoprostorovým oknem. Nemohly tedy operovat v nějaké větší formaci – Titán letěl více než třikrát pomaleji než bitevní křižník. Ale jeden Titán byl silnější než cokoliv, co mohlo být rozumně přiděleno na obranu konvoje. Cílem Sandhího mise bylo napadat tarnówské lodě a přimět protivníka, aby obchodní konvoje do Kolonizovaného prostoru buď úplně zrušil, nebo k jejich obraně vyčlenil takové množství lodí, že tím oslabí své strategické pozice. Obě možnosti znamenaly vítězství.
Sandhí dostal velení prvního Titána jako výraz úcty od císaře za svou oddanou službu i za svou účast na loňské operaci na Tristanu. Císař dokonce pro velitele Titána vytvořil novou hodnost. Podle císaře to bylo příliš velké plavidlo a příliš velká zodpovědnost pro obyčejného kapitána a zároveň na takto odloučenou misi nešlo nasadit admirála, a tak byla vytvořena hodnost komodora. Jak si Sandhí pamatoval z dávné historie, komodor býval jakýsi nižší velitel skupiny lodí, ale v celém sektoru Hirano tuto hodnost nikdo nepoužíval. Nyní byl v Kasimirském loďstvu komodorem velitel Titána. A po skončení své služby na Titánovi bude komodor automaticky povýšen na kontradmirála.
Ale to bylo daleko. Prozatím musel Sandhí ještě dokončit, co začal.
Netrvalo to ani hodinu a všechny lodě konvoje byly zničeny. V soustavě nyní byla rozeseta jen spousta trosek a únikových modulů.
Zbývala poslední věc.
„Ať stíhačky zničí únikové moduly,“ nařídil Sandhí tiše. Nelíbilo se mu to, ale rozkazy zněly, že nesmí nechat žádné svědky.
„Ale pane,“ namítl kapitán Trapp. „Ze soustavy se už nedostanou. Nikdo je nenajde. Nemusíme…“
„Nemusíme co? Už jsme to probírali minule, kapitáne.“
„Já vím, ale… i když byl Alexander vybaven pro dlouhé mise v hlubokém vesmíru, pořád máme omezené zásoby! Plýtváme municí!“
„Ti lidé jsou naši nepřátelé a já mám rozkaz od samotného císaře nebrat zajatce,“ pronesl Sandhí chladně. „Ale nezaslouží si zůstat uprostřed prázdnoty celé dny, dokud jim nedojde jídlo nebo kyslík! Zaslouží si alespoň rychlou smrt!“
Trapp svého nadřízeného několik okamžiků pozoroval a potom pomalu sklonil hlavu. „Ano, pane. Rozumím vám.“
Sandhí přikývl a opět se zadíval na velký taktický displej u velitelského stanoviště na můstku Alexanderu. Zabíjení trosečníků se mu osobně příčilo, ale chápal císařovu logiku a hodlal plnit rozkazy.
A kapitán Trapp měl pravdu. Tohle byla úspěšná akce.
Třetí konvoj… to by už nejspíš mělo dát události do pohybu.
 

1.

Kasimire, tady císařská jachta Zeus, žádáme o povolení k přistání,“ pronesl pilot formálně do hands-free komunikátoru.
„Tady Kasimir pro raketoplán Zeus,“ přišla téměř okamžitá odpověď, „povolení uděleno, zamiřte do hangáru 1.“
„Tady Zeus, potvrzujeme. Připravujeme se na závěrečné přiblížení. Odhadovaný čas příletu: pět minut.“
Ukončil spojení a druhý pilot zatím naváděl raketoplán směrem k jejich cíli.
Velkoadmirál Richard Neufeld, vrchní velitel Kasimirského loďstva, stál za nimi u vstupu do kokpitu a uznale pokýval hlavou. Oba piloti si počínali velice profesionálně. Žádné zbytečné tlachy a žádná zbrklost.
I když pravdou zůstávalo, že kdyby se chovali neprofesionálně, těžko by se stali piloty císařovy osobní jachty.
To už se ale v průzoru objevil Kasimir, nejnovější bitevní křižník třídy Hydra, a Neufeld přestal uvažovat o pilotech a pozoroval ladné křivky tohoto kolosu. Nebyl zdaleka tak velký jako nové lodě třídy Titán, ale měl mnohem širší praktické využití.
„Měl byste se raději připoutat, velkoadmirále,“ upozornil ho jeden z pilotů a Neufeld přikývl. Zeus se už blížil na přistání, a přistání na hangárové palubě bitevního křižníku nebyla zrovna nejjednodušší věc ve vesmíru.
Neufeld se naposledy podíval průzorem na Kasimir, potom se otočil a vrátil se zpět do salónku pro cestující.
 

* * *

 
Vnitřní hangár Kasimiru vypadal skoro stejně majestátně jako celá loď z vnějšku. Normálně byl vnitřní hangár místem pečlivě sladěné činnosti mechaniků a techniků, kteří udržovali všechny palubní stroje v bojové připravenosti. Když ale do hangáru magnetický vlek vtáhl císařovu jachtu, k běžnému chodu měl daleko. Nyní byla značná část hangáru vyklizena, a když Neufeld vystoupil průlezem z jachty, spatřil několik stovek astronautů a mariňáků vyrovnaných v pozoru po obou stranách vstupní rampy jachty.
Neufeld však z jachty vystupoval až jako druhý. A to se někomu jeho hodnosti stávalo málokdy.
Pouze když byl v doprovodu svého nejvyššího nadřízeného.
„Pó-zor! Císař Drakos I., svrchovaný vládce Kasimirského císařství, na palubě!“ zaburácel od okraje rampy velící poddůstojník – nejvyšší člen mužstva na palubě lodi – když kolem něj prošel císař. „K poctě zbraň!“
Rota mariňáků stojící za vrchním poddůstojníkem pozvedla pušky a dala si je na pravé rameno. Stejně početná skupina neozbrojených astronautů naproti nim se alespoň vypjala do pozoru.
V tu chvíli sestoupil na palubu i Neufeld.
„Velkoadmirál Neufeld, vrchní velitel Kasimirského loďstva, na palubě!“
Neufeld zůstal v uctivé vzdálenosti za císařem a oba došli vstříc ženě v bílé uniformě kapitána, která je očekávala asi deset metrů od rampy. Všichni přítomní důstojníci a astronauté měli slavnostní bílé uniformy místo běžných černých overalů Kasimirského loďstva.
„Vítejte na palubě Kasimiru, Vaše Veličenstvo,“ řekla formálně a zasalutovala. „Kapitán Karla Steigerová k vašim službám.“
Císař Drakos I. zasalutování opětoval a potom jí k jejímu překvapení podal ruku. „Děkuji, kapitáne. Máte krásnou loď. Doufám, že mě po ní provedete.“
„Bude mi ctí, Vaše Veličenstvo. Nejsme ve vesmíru dlouho, ale všechno je už připraveno a loď je plně bojeschopná.“
To bylo od kapitána sebejisté tvrzení, usoudil Neufeld. Kasimir opustil loděnice Akropolis před necelými dvěma měsíci a před třemi týdny dokončil vesmírné zkoušky. Na druhou stranu, žádný kapitán by před císařem nepřiznával jakékoliv nedostatky svého plavidla. Navíc Neufeld Steigerovou znal – sám ji pro toto místo doporučil. Už velela čtyřem plavidlům, z toho jednomu bitevnímu křižníku, a nepatřila mezi lidi, kteří by se snažili zatajovat nedostatky. Pokud má za to, že její loď je plně připravena – a nebojí se to říct do očí nejvyššímu vládci císařství – Neufeld byl ochoten jí věřit.
„Mohu vám nyní představit své důstojníky?“ zeptala se Steigerová, ale císař lehce zavrtěl hlavou.
„Později, kapitáne. Nyní bych rád oslovil posádku, jestli mohu. Jak se u loďstva říká: mužstvo je na prvním místě.“
Kapitán Steigerová přikývla, přičemž se jí lehce zablýsklo v očích a na tváři se jí objevil náznak souhlasného úsměvu. Neufeld se pousmál. Císař věděl, jak si získat podřízené.
„Jak si přejete, Vaše Veličenstvo. Tudy, prosím.“
Spolu s Neufeldem a čtveřicí císařových osobních strážců je kapitán zavedla k řečnickému pultu, který byl provizorně umístěn na hangárové palubě. Císař Drakos dal už předem jasně najevo, že chce k posádce promluvit okamžitě po příletu. Nyní se postavil za pult, zatímco velící poddůstojník dal nastoupeným mariňákům a astronautům příkaz otočit se čelem k pódiu a dalším povelem jim nařídil pohov.
Neufeld a Steigerová zaujali místo za císařem. Kamery a mikrofony v hangáru nyní snímaly řečnický pult, a císařův obraz bude vysílán na všech monitorech na palubě.
„Důstojníci a členové posádky bitevního křižníku Kasimir,“ začal císař a jeho hlas rezonoval celým hangárem. „Je mi ctí, že tu dnes s vámi mohu být a že se můžu osobně účastnit první cesty nejnovějšího bitevního křižníku našeho slavného loďstva. Není to náhoda, že se k vám dnes připojuji, ani že tato loď nese jméno celého našeho císařství. Přicházejí těžké časy, a my, obyvatelé nejstaršího a nejvyspělejšího státu v sektoru Hirano, musíme dát najevo sílu a rozhodnost. Naši protivníci, kteří si říkají Obranná aliance, se nás systematicky snaží omezovat, snaží se nám bránit v expanzi, která má přinést mír a prosperitu Kolonizovanému prostoru i celému sektoru Hirano. Už více než půl století je Kolonizovaný prostor doupětem špíny a zla, ve kterém kvete pirátství. Jednotlivé planety jsou osídlovány lidmi, kteří sem byli posláni ze vzdálené Země jako odpad společnosti, který nikdo nechtěl. A tito lidé, s nedostatečným vybavením potřebným na vytvoření soběstačné kolonie, se stávají obětí pirátských nájezdů. Kasimir chce těmto planetám nabídnout pomocnou ruku, zajistit jim bezpečnost a prosperitu, tak jako to moje matka, císařovna Helena I., zajistila pro náš lid. Už dvě planety z Kolonizovaného prostoru nedávno oficiálně požádaly Kasimirské císařství o ochranu, kterou jsme jim rádi poskytli.
A jak na to reagovala Obranná aliance? Prohlásila, že bude bránit jakékoliv další ,expanzi do Kolonizovaného prostoru‘, a Sinaj posiluje v oblasti svoje hlídky. Troufají si nám nařizovat, co můžeme a nemůžeme dělat, ale sami nenabízejí žádné alternativní řešení. Do našich vztahů s jednotlivými planetami nikomu nic není, ale představitelé Obranné aliance – nepochybně vedeni Sinajci a některými válkychtivými členy vlády Astonské unie – se nám odvažují dávat ultimátum. Kasimir byl osídlen nejvyšší elitou z tehdejší Země, lidmi, kteří byli ve své době považováni za společenskou, kulturní i genetickou špičku. Nenecháme se zastavit ani zastrašit skupinou potomků lidí z nižší společnosti. Z čistě lidského hlediska je naší povinností zabránit dalším krveprolitím v Kolonizovaném prostoru. A pokud nám naši nepřátelé budou stát v cestě, budeme muset jít přes ně.
Není tajemstvím, že Kasimir bude po zakončení své okružní cesty přičleněn k První flotile, která se shromažďuje v soustavě Hepler. První flotila bude sloužit jako hlavní štít proti našim nepřátelům a jako hrot meče pro protiúder. Nepřeji si válku. Ale nehodlám jen tak nečinně stát a dovolit, aby nám naši nepřátelé diktovali, co máme dělat. Pokud bych to dopustil, zrazoval bych památku své matky a všechny muže, ženy a děti z našeho císařství, za které jsem zodpovědný.
Velkoadmirál Neufeld mě informoval, že hodlá učinit z Kasimiru svou vlajkovou loď a osobně převzít velení První flotily, dokud současná hrozba ze strany Obranné aliance nepřejde. Spolu s Druhou flotilou na sinajských hranicích bude První flotila hlavním prvkem, který bude chránit naše děti před řetězy, kterými je chtějí spoutat naši nepřátelé. My se nenecháme svazovat! Pokud na to dojde, budeme bojovat a budeme vítězit! Potřebujeme zajistit mír a prosperitu pro Kolonizovaný prostor. Potřebujeme zajistit mír a prosperitu pro celý sektor Hirano. Pro naše děti! Pro všechny budoucí generace!
Ale ani na okamžik nepochybuji o tom, že s pomocí lidí, jako jste vy, a dalších statečných členů loďstva a vesmírné pěchoty se nám to podaří. Ubráníme se každé agresi! A naši nepřátelé budou litovat dne, kdy se nás odvážili vyzvat!“
Odmlčel se a nechal svá slova pozvolna působit.
„Za císaře!“ zvolal jeden z mariňáckých důstojníků stojící v první řadě. „Za Kasimir!“
„Za císaře! Za Kasimir! Za císaře! Za Kasimir!“ začala se ozývat sborová odpověď.
Drakos I. si uměl získat posluchače.
 

* * *

 
O osm hodin později byl Kasimir na cestě ze soustavy Attika, kde opustil masivní vojenské loděnice Akropolis. Letěl skrz mimoprostorové okno k první zastávce na císařově okružní cestě, která byla v soustavě Xerxes, kde nyní sídlila kasimirská Druhá flotila.
Velkoadmirál Richard Neufeld a císař Drakos I. se v tuto chvíli nacházeli o samotě v jedné z poradních místností bitevního křižníku. Drakos měl před sebou šálek čaje, zatímco Neufeld dal přednost kávě. Císařův osobní sluha nechal na stole podnos s občerstvením a vzápětí se vytratil. Ani císařovi osobní strážci nebyli přítomni. Byl zde pouze Drakos I. a jeho nejvyšší velitel loďstva.
Ticho viselo ve vzduchu několik minut. Neufeld tušil, co s ním chce císař probrat, ale čekal, dokud jeho vládce sám nezačne.
„Richarde,“ prohlásil Drakos nakonec. „Myslím, že je čas začít.“
Neufeld přikývl. „Něco takového jsem očekával, Vaše Veličenstvo. Ale pořád nemáme takovou strategickou výhodu, jakou bych si přál.“
„Máme mnoho želízek v ohni,“ upozornil ho císař. „Nemluvím jen o lodích, které pro nás vytváří doktor Duncan – vím, že se vám ta představa nelíbí a první budou k dispozici nejdříve za rok, ale i tak to bude velká strategická výhoda, jakmile to bude hotovo. A naši diplomaté… no, nechci zacházet do příliš velkých detailů, ale je možné, že se nám podaří vytvořit efektivní rozkol v Obranné alianci. Nemohu nic zaručit, ale jako voják dobře víte, že žádné záruky ve válce neexistují.“
„Samozřejmě,“ přitakal Neufeld. „Mám tedy pověřit svůj štáb přípravou plánů?“
„Ano,“ řekl císař. „Už před svým odletem z Kasimiru jsem dal Anně Stackowitzové rozkaz k zahájení první fáze operace Konstantin.“
Neufeld se zamračil. Stackowitzová byla šéfka Císařského direktorátu, kasimirské tajné služby. O operaci Konstantin měl pouze rámcovou představu, ale to, co věděl, se mu nelíbilo. Na druhou stranu akce tajných služeb nebyly nikdy podle jeho gusta, ale chápal, že často jsou velmi užitečné.
„Po vás budu chtít,“ pokračoval císař, „abyste začal chystat detaily operací Memento, Citadela a Nova.“
„Pověřím svůj štáb,“ souhlasil Neufeld. „Ale s Novou bude problém. Celá operace bude vyžadovat přesné načasování a zároveň bude velmi obtížná z logistického hlediska. Nemluvě o možném dopadu na morálku našich lidí.“
„To je bohužel nutné,“ přerušil ho Drakos. „Už jsme o tom mluvili. Aby byla Nova úspěšná, musejí naši nepřátelé věřit, že z té strany nepřichází žádná hrozba. A aby tomu uvěřili nepřátelé, musejí tomu uvěřit i naši lidé. A konečné vítězství jim morálku zvedne dostatečně.“
„Máte pravdu,“ souhlasil Neufeld. Navíc přímé provedení této operace nebude jeho starost. Pod jeho přímou kontrolu bude spadat hlavně operace Memento – vpád První flotily do Kolonizovaného prostoru.
„Jaký odhadujete časový rozvrh?“ zeptal se císaře nakonec.
„Nejpozději do šesti měsíců,“ řekl císař rozhodně. Bylo to poprvé, co ho Neufeld slyšel nahlas vyslovit přibližný termín, kdy začne válka. Válka, na kterou se celý sektor Hirano připravoval posledních deset let.
„Hodně to bude záležet na vývoji naší diplomatické mise,“ poznamenal Drakos. „Přesný čas určím já. A chci, aby byly veškeré jednotky připraveny vyrazit za svými úkoly do čtyřiadvaceti hodin po doručení mého rozkazu. A tím myslím veškeré jednotky. Od První flotily až po naše agenty na Simeralu.“
Neufeld se zhluboka nadechl a potom přikývl. Čtyřiadvacet hodin – jeden kasimirský den, který se téměř přesně shodoval se dnem na Zemi, ze které do sektoru Hirano všichni přišli – čtyřiadvacet hodin od vydání rozkazu. Bylo to proveditelné. Ale bude nutné, aby tou dobou bylo vše na místě a připraveno. „Podle vašeho rozkazu.“
Věděl, že válka se blíží. Císařův rozkaz vyslat první kolos třídy Titán pod vedením Belarise Sandhího, aby napadal konvoje Obranné aliance v Kolonizovaném prostoru, byl jasným důkazem, že válka je na spadnutí.
Neufeld po válce nijak zvlášť netoužil, ale už více než deset let věděl, že k ní dříve nebo později dojde. Když se konečně dozvěděl, že zahájení bojů je vzdálené sotva několik měsíců, měl zvláštní pocit. Cítil téměř něco jako úlevu. Nepanovala už žádná nejistota. Válka bude.
„Tohle bude dost možná největší tažení v dějinách,“ poznamenal císař. „Naše činy – a hlavně vaše činy, Richarde – zastíní tažení Alexandra Velikého, Caesara nebo Napoleona Bonaparta. Nikdo nás nezastaví.“
Neufeld přikývl. Téměř proti své vůli začal cítit jistou nedočkavost. „Ano, Vaše Veličenstvo. A až skončíme, celý sektor Hirano bude pod svrchovanou vládou Kasimiru.“
 

2.

„…velvyslanec z Tarnówu dnes oficiálně předal prezidentu Petersenovi žádost své vlády o pomoc s ochranou tarnówských konvojů cestujících do Kolonizovaného prostoru. Značná část tarnówského zahraničního obchodu je závislá na trzích v Kolonizovaném prostoru, kde se během posledních čtyř měsíců ztratily už tři velké obchodní konvoje. Tarnówský velvyslanec prohlásil: ,Pokud to takhle půjde dál, ocitne se naše planeta na pokraji ekonomické krize, jakou nezažila už sedmdesát let.‘ Jak se k situaci postaví vláda prezidenta Petersena, zatím není známo. Poslední tarnówský konvoj zmizel beze stopy spolu s bitevním křižníkem Julius Martin, který měl na starosti jeho ochranu. Podle velvyslance si jeho vláda už nemůže dovolit přidělit ještě silnější doprovod, aniž by tím neoslabila svou strategickou pozici.
Z dalších zpráv: Na půdě Harunské akademie věd se konal informativní seminář o mimozemské rase Teradonů sponzorovaný Agenturou pro mimozemské styky. AMS potvrdila existenci této tajemné mocné rasy minulý rok a od té doby se snaží rozšiřovat povědomí o tomto druhu. Ředitelka akademie profesorka Mikuda Sarame to okomentovala slovy: ,Považuji to za vstřícný krok ze strany AMS, obzvláště potom, co…‘“
Sean Everett Tyler vypnul rádio a přiměl se opět soustředit na papírování. Musel podepsat ještě asi třicet žádanek a formulářů (jak v elektronické formě, tak na papíře) a jistý zodpovědný aspekt jeho mysli mu radil, že by si všechny ty papíry měl pozorně pročíst, než je podepíše.
Ovšem tento zodpovědný aspekt byl většinou rychle umlčen. Tyler ze zkušenosti dobře věděl, že kdyby měl každý dokument poctivě číst řádek po řádku, nikam by se nedostal.
„Tohle je už opravdu všechno, co musím dnes podepsat, Molly?“ zeptal se své sekretářky. Byla to pracovitá dáma o něco starší než on sám a Tyler s ní docela vycházel i přes její nesmírné pedantství v organizaci jeho pracovního života. Na rozdíl od pobočníků jako Lynn Lybaertová nebo Ferdinand Rybalko si „slečna Molly“ neuměla držet ten správný vojenský odstup. Ale alespoň měla na sekretářku správné jméno. Z nějakého tajemného důvodu se zdálo, že většina sekretářek v sektoru Hirano se jmenuje Molly. Nejspíš šlo o jednu ze záhad vesmíru.
„Mělo by to být všechno,“ ujistila ho Molly. „Když si tohle pročtete – a hlavně podepíšete – měl byste mít pro dnešek hotovo.“
To je od vás moc hezké, že mě pustíte domů!
„Kdybyste něco potřeboval, budu v předsíni, pane Tylere,“ ujistila ho Molly a Tyler se podvědomě naježil za to oslovení. Nebyl zvyklý, aby mu někdo říkal „pane Tylere“. Nebo k tomu měl možná podvědomý odpor, protože toto prosté oslovení mu víc než cokoliv jiného připomínalo, že už neslouží v Astonském loďstvu. Molly mu byla podřízená a od podřízených byl Tyler zvyklý na oslovení „pane“ nebo „admirále“. Jeho nadřízení ho mohli občas oslovit „pane Tylere“ nebo dokonce „Seane“, ale v Astonském loďstvu většinou i nadřízení oslovovali podřízené hodností.
Jenže Tyler už hodnost neměl. Už nebyl viceadmirál Astonského loďstva. Před rokem byl formálně suspendován a poslán do výslužby jako trest za své činy v tristanské občanské válce. Konkrétně za to, že nechal shodit střelu Seeker s nukleární hlavicí na obydlenou planetu. V oblasti dopadu sice nebylo široko daleko žádné osídlení a už vůbec žádné civilní obyvatelstvo, ale mezihvězdné právo mluvilo jasně: jakýkoliv nukleární útok na obydlenou planetu je nelegální. Astonská vláda musela reagovat i přesto, že Tyler tehdy stál v čele Intervenčního sboru, který teoreticky fungoval jako samostatný státní subjekt. Bylo to tak kontroverzní rozhodnutí, že byl Tyler v tichosti odvolán a uklizen z cesty.
S těmito následky počítal dopředu. Proto vzal veškerou odpovědnost na sebe a potvrdil to písemně. Jeho podřízení tak byli ušetřeni jakékoliv úhony a jejich kariéry mohly dál nerušeně pokračovat. Tyler věděl, co udělal, a udělal by to znovu, protože ten nukleární úder umožnil jednotkám Commandos proniknout do velitelství maršála Frosta a zabít matriarchu, bytost řídící hejna tvorů známých jako Mortisové. Kdyby tehdy selhali, Mortisové by zlikvidovali všechny vojáky Intervenčního sboru na Tristanu a všichni Tylerovi podřízení by byli po smrti. Tylerova kariéra byla malou cenou za vítězství a záchranu tisíců – a dost možná milionů – životů.
Ale to nic neměnilo na tom, že Tyler se v civilním životě opravdu nudil.
Ne, je to horší než nuda, uvědomil si, když podepisoval desátou žádanku. V loďstvu se také občas nudil. Ale tady šlo o ten pocit… neužitečnosti. Když nepočítal několik brigád v době, kdy studoval na střední škole, nikdy neměl normální práci. Celý svůj dospělý život trávil u loďstva. Tam plnil úkoly, kterým rozuměl. Cítil se být součástí něčeho, co bylo větší než on. Loďstvo bylo jeho život. Kvůli loďstvu zanedbával i rodinu, což nakonec vyústilo v rozvod a několikaleté napjaté vztahy se synem a hlavně s dcerou Amandou.
Ale ať už to bylo dobře či nikoliv, v loďstvu měl svou rodinu. A teď přišel i o ni a už neměl nikoho.
Získal práci jako kontrolor bezpečnosti pro Fukuda Industries. To byla jedna z největších korporací v Astonské unii, která mimo jiné vyráběla nadsvětelné komunikační a průzkumné sondy pro ozbrojené síly. Ředitelé této firmy poskytli Tylerovi poměrně vysokou funkci, protože nejspíš usoudili, že bývalý admirál bude mít nejlepší možnost posoudit kvalitu a spolehlivost nových sond. Zároveň tím nejspíš hodlali dokázat svoji vlastní spolehlivost a zvýšit si tak naděje, že vyhrají konkurz na státní zakázku i na příští období.
Tyler dobře věděl, že mohl dostat mnohem horší práci. U Fukuda Industries mohl alespoň dohlížet na kvalitu nových sond, na kterých stála celá mezihvězdná komunikace. Nadsvětelné sondy byly vlastně mobilní senzorové plošiny s miniaturním generátorem mimoprostorového okna, a mohly tak létat mezi soustavami a přinášet zprávy rychlostí mnohonásobně vyšší, než jakou by mohla cestovat normální vesmírná loď. A loďstvo používalo ty nejlepší dostupné sondy, které navíc sloužily kromě přenosu informací i pro dálkový průzkum a byly vybaveny vyspělejší umělou inteligencí. Na sondách, na jejichž výrobu tady Tyler dohlížel, budou později záviset životy astonských astronautů. Vlastně tedy pořád sloužil loďstvu, jen jiným způsobem.
Přesto se mu to nelíbilo. Dělal sice prospěšnou práci, ale tu by dokázali dělat jiní. Tyler cítil, že by měl být tam venku. Někde na kasimirských hranicích. Všichni věděli, že válka dříve nebo později začne, a jeho ničilo vědomí, že on bude sedět tady na zemi a číst technické posudky a žádanky, zatímco lidi, se kterými sloužil – jeho přátelé – budou někde daleko ve vesmíru bojovat a umírat.
V civilním životě vlastně žádné přátele neměl. Bez loďstva nebyl nic. A s každým dalším dnem si to uvědomoval čím dál bolestněji.
Měl by sis zvykat. Jednou tě vyrazili a hned tak tě někdo zpátky chtít nebude.
Prolétl poslední žádanku a věnoval jí svůj podpis. Konečně byl hotov a bude moct odejít.
Poslal svazek podepsaných formulářů na Mollyin počítač a potom se začal pomalu zvedat.
Když si oblékl kabát, jeho pohled utkvěl na panoramatu, který se mu rozprostíral za oknem. Kancelář byla ve třiašedesátém patře a byl odtud krásný výhled na západní část Hannoveru, hlavního města Simeralu, kde sídlila planetární vláda i federální vláda celé Astonské unie. Za obzorem zářilo zapadající slunce a mrakodrapy se třpytily červenou září.
Byl to krásný výhled… ale na vyhlídkovou palubu na bitevním křižníku neměl.
Dlouho ale rozjímat nemohl, neboť ho vyrušil bzučák na jeho stole.
Tyler k němu s přidušeným zaklením přiskočil a stiskl knoflík. „Ano?“
„Máte návštěvu, pane Tylere,“ ozval se hlas Molly.
„Myslel jsem, že dneska už nikoho nečekáme!“
„Nečekáme, tento host přišel neohlášen.“
„A nemůžete mu říct, aby odešel a přišel laskavě jindy? Zrovna se chystám jít domů!“
„No… já nevím. Ten muž má na sobě uniformu a tvrdí, že je váš přítel. A má s sebou další dva pány v uniformách.“
Tyler překvapeně zamrkal. „Cože? Ať jde dál.“
Dveře se otevřely a tentokrát se Tyler rozzářil, když uviděl nově příchozího.
„Bobe! Co tu děláš?!“
Admirál Robert Mazarov, nejvyšší velitel Astonských ozbrojených sil, podal svému příteli ruku a opětoval úsměv. „Jdu se podívat, jak se ti líbí v civilním životě, ty starej pardále.“
Tyler mávl rukou. „Nestěžuju si… nebo aspoň ne moc nahlas. Ale pojď, posaď se. Dáš si něco k pití?“
„Ne, díky,“ řekl Mazarov, zatímco se uveleboval do křesla u Tylerova stolu. Potom kývl na dvojici mužů v uniformách, kteří ho doprovázeli. „Počkejte venku, chlapci.“
„Ano, pane,“ potvrdil jeden z nich. Tyler viděl, že ti dva jsou mariňáci. Jeden byl seržant a druhý svobodník. Měli na sobě formální uniformy vesmírné pěchoty, aby působili stejně honosně jako admirál Mazarov ve své uniformě. Ale Tyler si všiml pistolí, které měli oba u pasu.
„Osobní stráž?“ zeptal se.
Mazarov přikývl. „Nové nařízení z ministerstva obrany. Nejvyšší uniformovaný velitel a všichni náčelníci z admirality musejí mít osobní stráž.“
Tyler pozvolna přikývl, zatímco si zase sundával kabát. Další důkaz toho, jak v celém sektoru Hirano stoupá napětí.
„Tak co tě sem přivádí, Bobe?“ zeptal se a posadil se opět za stůl naproti svému příteli.
„Vlastně několik věcí,“ přiznal se Mazarov. „Jednak mě opravdu zajímá, jak si žiješ. Pořád je mi líto, že jsi byl odvolán. Ti politici by snad měli chápat, že jinak ta situace na Tristanu vyřešit nešla!“
„Stalo se,“ utrousil Tyler a snažil se přitom tvářit, že mu to nevadí. „Ale nudím se, to nepopírám. Není to pro mě.“
„To je mi líto, Seane, opravdu. Ale možná vím o způsobu, jak být prospěšný loďstvu… ale než se k tomu dostanu, mám ti předat pozvání z kasimirského velvyslanectví.“
Tyler vytřeštil oči: „Z kasimirského velvyslanectví?“
„Ano. Víš, že za necelé dva měsíce je Den osídlení, že?“
Tyler přikývl. Den osídlení byl jeden ze svátků uznávaných v celém sektoru Hirano. Představoval výročí dne, kdy první lidští kolonisté přiletěli do sektoru Hirano a osídlili první planetu. Od tohoto dne se také odvíjelo nové datování, ve kterém byl Den osídlení začátkem roku 0. V posledních letech se však tento svátek stal poněkud kontroverzním, protože první osídlenou planetou byl Kasimir – což císař Drakos neustále všem předhazoval jako důkaz kasimirské přirozené nadřazenosti. Dokonce i datování se na některých planetách postupně vracelo ke klasickému gregoriánskému kalendáři.
„Kasimiřané jsou na Den osídlení docela vysazení,“ pokračoval Mazarov. „Mají na velvyslanectví velkou párty a pozvali několik předních astonských hodnostářů… včetně mě. A tebe.“
„Mě?“
„Ano. Jejich vojenský atašé tě prý docela obdivuje a rád by se s tebou setkal.“
Tyler jen nevěřícně kroutil hlavou. „Sakra, vždyť válka je na spadnutí. Proč se s nima máme paktovat?!“
„To je diplomacie, Seane. Ve válce ještě nejsme a velvyslanectví mají svou vážnost. V každém případě ti předávám oficiální pozvání jménem Kasimirského císařství.“
„A ty tam jdeš?“
„Jsem nejvyšší uniformovaný velitel. Pokud mi do toho něco nevleze, tak půjdu. Musím.“
Tyler se uchechtl. „No, já nejvyšší uniformovaný velitel nejsem. A Kasimiřanům můžeš říct, ať si to pozvání strčí někam. Před rokem a půl se mě na Tristanu snažili zabít – i když si na to najali poskoky – hodně mých lidí opravdu zabili a já se s nima vážně nechci jít paktovat a hrát si s nima na kamarády. To radši budu tady podepisovat formuláře.“
Mazarov si svého přítele chvíli měřil a potom se usmál. „Chápu. No, nejspíš by mě překvapilo, kdybys souhlasil. To mě přivádí ke třetímu důvodu mé návštěvy. A to je pozvánka ode mě – tu doufám přijmeš.“
Tyler se opřel do křesla a vybídl Mazarova, ať pokračuje.
„Zítra večer pořádám na admiralitě velkou poradu celého generálního štábu a několika dalších admirálů, které jsem přizval. Mimo jiné budeme probírat současnou strategickou situaci, válečné plány, nasazení nových lodí a v neposlední řadě i tu záležitost s tarnówskými konvoji – slyšel jsi o tom?“ Tyler přikývl a Mazarov mávl rukou. „Rád bych, abys na té poradě byl taky, Seane.“
Tentokrát se Tyler zasmál. „Já? Proč já? Jsem přece civilista! Copak tam vůbec smím být?“
„Pořád máš nejvyšší stupeň bezpečnostního prověření,“ ujistil ho Mazarov, „a po reorganizaci admirality mám jako nejvyšší velitel trochu větší pravomoci a větší volnost. Můžu si přizvat, koho chci, když bude mít prověření. A já bych tě tam opravdu rád měl a znal tvůj názor.“
„Bobe, to mi lichotí, ale… proč? Na co mě potřebuješ? Vím, že jako nejvyšší velitel jsi sestavil na admiralitě dobrý tým – polovinu tvých náčelníků znám – a už spolu pracujete dlouho a jste sehraní. Co ti já můžu říct, co by ti neřekl někdo z nich?“
„Budeš se divit, ale hodně,“ trval na svém Mazarov. „Zvu si také velitele Domovské flotily a pár dalších důstojníků mimo svůj štáb. Víš, jak jsi sám řekl, pracujeme spolu už dlouho. A teď se blíží kritické období, válka je na spadnutí a… upřímně, bojím se, aby u nás nedošlo k syndromu skupinového myšlení. Rád bych měl na poradě pár lidí, kteří by na problém dokázali pohlédnout z jiného úhlu. Vytáhnout nás trochu na čerstvý vzduch.“
Tohle Tyler dokázal pochopit. Na vlastní oči viděl, jakou katastrofu dokáže způsobit sehraná skupina lidí, kteří se vzájemně shodnou na tom, že mají pravdu. Jako když před necelými osmi lety prezident Wanderberg vyslal operační svaz do soustavy Argonaut a nařídil mu použít jakoukoliv dostupnou sílu, aby přiměl Ballingtoňany odejít. Ve výsledku se sice Argonaut dostal do astonských rukou, ale až po bitvě, ve které zahynula spousta Tylerových přátel… a málem i jeho dcera.
Robert Mazarov měl z něčeho podobného právem obavu a Tyler by mu rád pomohl. Nemluvě o tom, že na admiralitě potká spoustu starých známých, přátel z loďstva, které už dlouho neviděl a se kterými ztratil kontakt, když šel do civilu.
„Dobře, Bobe, půjdu rád.“
Mazarov se zazubil. „To je dobře, Seane. Tak buď zítra ve tři odpoledne na admiralitě.“ Chvíli mlčel a potom se zvedl. „Ale už tě nebudu zdržovat. Sám jsem tu už ztratil trochu víc času, než bych si jako nejvyšší velitel mohl dovolit. Ale můžu tě hodit domů, kdybys chtěl. Kromě ochranky mám i služební vznášedlo.“
„To je dobrý,“ ujistil ho Tyler, sám se zvedl a znovu si začal oblékat kabát. „Ale doprovodím tě alespoň k tomu ,služebnímu vznášedlu‘.“
„Dobře.“
„A jak se mají děti?
„Výborně,“ řekl Mazarov, zatímco oba muži vyšli z kanceláře a zamířili k výtahům – za doprovodu dvou mariňáků. „Jelena konečně dostala místo na chirurgii v Rabaulské nemocnici. To byl vždycky její sen. Viktor se svou ženou nyní žije přímo v hlavním městě. Pořád se jich ptám, jestli nechtějí už pomalu začít přemýšlet o dětech, ale zdá se, že ne. Je to snad hřích, když stařec jako já chce vnoučata?“
 

* * *

 
Sajíd Tamir seděl v pracovně, která byla v jeho skromném bytě zároveň jídelnou a obývákem, četl nejnovější zprávy z kasimirského velvyslanectví stejně jako oficiální noviny vydané císařskou tiskovou kanceláří a k tomu procházel záznamy odposlechů z dnešního dne, které pro něj připravil počítač.
I za pomoci umělé inteligence to byla zdlouhavá a nudná práce. Počítač byl nastaven tak, aby nahlásil cokoliv mimo zaběhnutý rámec. To bylo jednoduché u lidí, kteří se každý den bavili se stejnými lidmi a dělali stejné věci pořád dokola, ale u lidí, kteří se každý den setkávali s někým jiným, to byl trochu větší problém a na umělou inteligenci nešlo spoléhat. Spoustu rozhovorů musel Sajíd prověřit osobně.
Na podobných věcech by normálně pracoval celý tým analytiků, ale tohle nebyly normální okolnosti a Sajíd na to byl sám.
Ty sis tuhle činnost vybral. Nikdo tě k tomu přece nenutil! Tak přestaň remcat a dělej to, co ses rozhodl, že budeš dělat.
Jeho vnitřní hlas se ale mýlil. Sajída k tomu donutily okolnosti. Tak to alespoň vnímal. Bylo to něco, co prostě musel dělat. Nedokázal dělat nic jiného.
A tak si četl novinky z Kasimiru, poslouchal nahrávku a ukusoval u toho prapodivnou bagetu s francouzských názvem, kterou si koupil v nedalekém obchodě.
Kasimiřané jsou na Den osídlení docela vysazení,“ říkal zrovna jeden z mužů v nahrávce, zatímco si Sajíd četl o admirálu Mině Bezosové, kterou Císařství poslalo na hřbitov kariéry ke Čtvrté flotile. „Mají na velvyslanectví velkou party a pozvali několik předních astonských hodnostářů… včetně mě. A tebe.
Mě?“ zeptal se druhý muž.
Ano. Jejich vojenský atašé tě prý docela obdivuje a rád by se s tebou setkal.
Sakra, vždyť válka je na spadnutí. Proč se s nima máme paktovat?!
Sajíd vnímal záznam na půl ucha a četl si v kulturní sekci o novém kasimirském romantickém filmu, který podle všeho má velký úspěch i v Ballingtonském společenství.
To je diplomacie, Seane. Ve válce ještě nejsme a velvyslanectví mají svou vážnost. V každém případě ti předávám oficiální pozvání jménem Kasimirského císařství.
A ty tam jdeš?
Maso v bagetě bylo z nějaké ještěrky žijící v Jižní džungli na Simeralu. Zvláštní, Sajíd měl za to, že francouzská kuchyně se omezuje jen na obojživelníky a…
Konečně mu docvaklo, co slyší, přestal číst a poslouchal. Spolkl sousto, ale další si neukousl.
Jsem nejvyšší uniformovaný velitel. Pokud mi do toho něco nevleze, tak půjdu. Musím.
Druhý muž, Sean – Sajíd věděl, že jde o Seana Tylera – se uchechtl. „No, já nejvyšší uniformovaný velitel nejsem. A Kasimiřanům můžeš říct, ať si to pozvání strčí někam. Před rokem a půl se mě na Tristanu snažili zabít – i když si na to najali poskoky – hodně mých lidí opravdu zabili a já se s nima vážně nechci jít paktovat a hrát si na kamarády. To radši budu tady podepisovat formuláře.
Chápu. No, nejspíš by mě překvapilo, kdybys souhlasil. To mě přivádí ke třetímu důvodu mé návštěvy…
Sajíd nahrávku zastavil a několik sekund jen prázdně zíral do zdi. Tohle bylo ono. To bylo ono! Nahrávku si poslechl ještě několikrát a potom se usmál.
„Bingo!“
 

* * *

 
Budova admirality Astonského loďstva nebyla ve městě plném mrakodrapů nijak výrazně vysoká. Působila spíš rozlehle, jako by se architekt úmyslně snažil držet při zemi. Tomu dojmu napomáhala i lokalita, protože budova admirality ležela v údolí, z několika stran obklopená pahorky. V jiných dobách by se to nejspíš považovalo za strategicky nevýhodnou pozici. Ale v době vznášedel a vesmírných válečných lodí moc nezáleželo na tom, jestli budova nejvyššího velení Astonských ozbrojených sil je na kopci nebo v údolí.
Nemluvě o tom, že pokud by nepřátelská vojska byla v pozici, aby mohla údolí ostřelovat, nejspíš by byla celá Astonská unie v takovém průseru, že by bylo úplně jedno, kde je budova admirality.
Nicméně mariňáci u brány byli stejně ostražití, jak si Tyler pamatoval. Svého času slyšel historku o tom, že když jedinkrát u brány nestál mariňák, tak to bylo proto, že ho přijíždějící řidič náklaďáku nechtěně smetl.
Tyler mariňákovi ukázal svou identifikační kartu. Bob Mazarov měl pravdu, Tyler měl stále platné bezpečnostní prověření a nejvyšší velitel nejspíš poslal na bránu echo, že má být Tyler vpuštěn bez problémů.
„Můžete pokračovat, pane!“ řekl mariňák a zasalutoval.
„Díky, vojíne,“ odpověděl Tyler, rovněž zasalutoval – některých zvyků je téměř nemožné se zbavit – a potom navedl své vznášedlo do podzemního parkoviště.
O pět minut a dvě další strážní budky později už stál v hlavní hale admirality. Všiml si, že od doby, co zde byl naposledy, přibyla do středu haly fontána s vodotryskem. Tylera zajímalo, kdo s tímhle nápadem přišel. Fontána nicméně působila velmi dobře a stylem i materiálem elegantně zapadala do této moderně a technicky vyhlížející haly. Vypadala jako fontánka v čekárně moderní banky.
Kolem procházely větší či menší skupinky důstojníků, řadových astronautů, mariňáků a rovněž několik dalších civilistů. Vnitřek budovy admirality byl jedním z míst, kde si na salutování a jiné poklonkování nikdo nehrál. Dokonce ani mariňáci – a to už bylo co říct. Kdyby měl každý salutovat vždy, když potká nějakou vyšší šarži, nikdy by neudělal žádnou práci.
„Hezká fontánka, co?“ oslovil Tylera hlas, který mu byl vzdáleně povědomý, ale nedokázal si ho hned zařadit. „Ale ještě lepší by bylo, kdyby místo normálního vodotrysku dali doprostřed čůrajícího panáčka, nemyslíte?“
Tyler se otočil a na tváři se mu objevil úsměv. „Kukove! Vás jsem tu nečekal!“ podal svému bývalému náčelníkovi štábu ruku a přitom si všiml zlaté čtyřcípé hvězdy na jeho nárameníku, se kterou korespondoval i jeden silný modrý pruh s hvězdou na rukávě. „Kontradmirále Kukove! Ani jsem nevěděl, že vás povýšili.“
Vincent Kukov se ušklíbl. „Už před nějakou dobou, ale vy jste byl koneckonců trochu mimo.“ Obhlédl Tylerovy šaty. „A jak se daří vám jako civilistovi?“
„Mohlo být hůř,“ řekl Tyler. „Co tu děláte?“
„Nejspíš totéž co vy. Asi vás taky pozval admirál Mazarov na poradu štábu, že?“
„Vlastně ano.“
„Myslel jsem si to, jste koneckonců staří přátelé. Dobré styky jsou vždycky dobrá věc.“
„A proč pozval vás? Vás nezná, pokud vím.“
„Osobně moc ne, ale zná mého šéfa. Nového velitele Domovské flotily. Já jsem jeho náčelník štábu.“
Tyler přikývl. „Aha, to jsem nevěděl. Ale gratuluju vám!“ Domovská flotila byla označení pro všechny obranné prvky mateřské soustavy Simeral. Sestávala z operačního svazu Alfa, který byl vždy jádrem Domovské flotily už od vzniku Astonské unie. Dále většinou z jednoho dalšího svazu, který zároveň sloužil jako jakási jednotka rychlé reakce pro řešení naléhavých krizí. Momentálně jím byl svaz Epsilon. Pod velitele Domovské flotily pak spadaly i jakékoliv jiné válečné lodě, které byly zrovna v soustavě, dále vojenské orbitální stanice a loděnice a nově i planetární obranné prstence – síť automatických platforem, která byla nedávno dokončena a sloužila jako poslední obranná linie planety. Každá platforma nesla čtyři odpalovače seekerů a zásobu asi stovky střel.
„A kdo je novým velitelem Domovské flotily?“ zeptal se Tyler. „Jak jste říkal, jsem mimo.“
„Myslím, že ho znáte,“ poznamenal Kukov s dalším úšklebkem. „Alespoň on se na vás obšírně vyptával.“
Než mu ale Kukov stihl napovědět, nový velitel se představil sám. Nejdříve upoutal Tylerovu pozornost pohyb a potom se ze dveří vedoucí na toaletu vynořil vysoký muž tmavé pleti. Vlasy měl nakrátko zastřižené, stejně jako bradku. Jeho zamračený výraz dokreslovalo dřevěné párátko, které mu trčelo ze zubů.
Ale ne.
Na každém rameni toho muže se leskly tři čtyřcípé hvězdy plného admirála.
Tyler byl rád, že už je civilistou, protože jinak by tomu muži musel na ulici salutovat.
„On je…?“ zeptal se tiše v poslední vteřině, než se muž dostal na doslech.
„Jo, je,“ potvrdil Kukov s úsměvem.
„Seane!“ ozval se muž a protáhl tvář do výrazu, který byl něčím mezi pobavením a přezíravostí. „Co ty tu děláš?“
„Ahoj, Leone!“ ucedil Tyler. „Pozval mě Bob.“
„Jde na stejný brífink jako my,“ přidal se Kukov.
Admirál Leon Basil si vzal párátko do ruky, prohlédl si Tylera od hlavy k patě a potom si ten kousek dřeva opět vrazil do pusy. „No to mě podrž. Já nevěděl, že na přísně tajné porady pouštíme civilisty.“
Tyler se zasmál. S Leonem Basilem se znali už několik desítek let. Od doby, kdy mladý poručík a pilot Leon Basil dával až příliš hlasitě najevo svůj názor na přirozenou nadřazenost pilotů oproti ostatním „leštičům palub“ z loďstva. A bohužel pro oba to říkal v doslechu poručíka Tylera, palubního zbraňového důstojníka. Došlo k hádce a k jedné dobře mířené ráně. Pro Basila to znamenalo zlomenou čelist a pro Tylera přísnou důtku. Od toho incidentu uběhla už spousta let, ale nedalo by se říct, že by Tyler a Basil byli přátelé. Ale nebyli ani vyložení nepřátelé, spíš rivalové. Byli prostě… Sean Tyler a Leon Basil.
„Bob nejspíš usoudil, že civilista bude vědět mnohem víc než nějaká poletucha, co si hraje na admirála,“ ucedil Tyler s úsměvem.
Basil se uchechtl a jeho párátko sebou zaškubalo. „A jak je v civilním životě, Seane? Pořád jsi u Fukuda Industries, nebo pokračuješ ve svém kariérovém sestupu a teď roznášíš pizzu?“
„Pořád u Fukudy,“ přitakal Tyler. „A co ty, Leone? Vidím, že pořád žvýkáš párátko, abys vypadal jako drsňák.“
Basil si vyndal párátko z úst a zamračil se. Kukov stál mezi oběma muži, střídavě se díval z jednoho na druhého a evidentně se dobře bavil.
K další slovní přestřelce už nedošlo. Došel k nim kapitán, který se označil za pobočníka admirála Mazarova, a všechny tři vyzval, ať ho doprovázejí.
Nejvyšší velitel čekal.
 

* * *

 
Pobočník je nedovedl do brífinkové místnosti, jak Tyler předpokládal, nýbrž do velkého sálu, který spíš připomínal hlediště kina: pět řad křesel s velkými opěradly a malými stolky s počítačem zabudovanými v opěradlech sedaček předchozí řady. U levé stěny sálu byl počítačový terminál, u kterého pracovali poddůstojníci a zdáli se být naprosto apatičtí ke svému okolí.
Tyler si uvědomil, že je pobočník dovedl do SIC – strategického informačního centra. Nevěděl, že už je v provozu. Do téhle místnosti směřovala všechna nová data o strategické i politické situaci v sektoru Hirano. Data, která dopravily vojenské nadsvětelné sondy, byla poslána přímo do počítačů v tomto sále. Stejně jako nejnovější data Úřadu vojenské rozvědky i Národní výzvědné agentury. Možná se to zdálo jako zbytečnost ve světě, kde nadsvětelná sonda putuje často i několik dní nebo týdnů, šlo ale o velké zefektivnění. Kompletní data o sektoru Hirano, která potřebovali admirálové a generálové k vykonávání své práce, byla zde.
V křeslech už sedělo několik admirálů a jeden generál. Bob Mazarov tu ještě nebyl, ale zdálo se, že ostatní pozvaní ano. Většina se zvedla, když se objevili nově příchozí.
Jak řekl Mazarovovi, Tyler většinu z nich znal, alespoň od vidění. Jako první podal ruku vytáhlé postarší ženě. „Rád vás vidím, madam!“
„Myslím, že jsme si už před osmi lety řekli, že si budeme tykat, Seane,“ odvětila s úsměvem admirál Claudia Farnsworthová, operační náčelnice a po Mazarovovi druhý nejvyšší důstojník loďstva.
„To ano, ale starých zvyků se člověk těžko zbavuje.“
„Takže štěstí, že mi neříkáš ,kapitáne‘,“ řekla Farnsworthová a oba se zasmáli. Farnsworthová byla před devatenácti lety kapitánem bitevního křižníku Implacable, na jehož palubě sloužil komandér Tyler jako taktický důstojník.
Představování pokračovalo dál. Byl zde ředitel ÚVR admirál Alexander Mocatta, člověk, který možná působil dojmem bodrého tlouštíka, ale za tou nevinnou vizáží se skrýval pedant a chladný analytik.
Admirál Magda Onurová, personální náčelnice, byla podle pověstí spíše teoretičkou a profesionální byrokratkou, která v životě nesloužila na palubě válečné lodi, ale rovněž bylo známo, že svou práci ovládá bravurně, a sloužila zde i za dvou předchozích nejvyšších velitelů jednoduše proto, že se na její post nenašel nikdo lepší.
Admirál Sergej Roskovskij, náčelník lodní správy, byl vytáhlý chlapík se zamračeným výrazem. Tyler s ním nikdy přímo nesloužil, ale když před pěti lety přebíral velení 3. operační skupiny, převzal ji od Roskovského. A admirál ji zanechal v poměrně dobrém stavu.
Viceadmirál Wu Den, náčelník výzkumu a vývoje, byl neznámá veličina. Menší a tichý chlapík, kterého Tyler nikdy předtím ani neviděl.
Posledním z vysokých důstojníků byl muž, který se jako jediný nezvedl a pouze kývl na pozdrav. Měl na sobě tmavozelenou uniformu se třemi stříbrnými čtyřcípými hvězdami, které ho identifikovaly jako generála Astonské vesmírné pěchoty. Byl to její velitel, generál Kanagawa Isito, který už od pohledu splňoval všechny stereotypy, které existovaly o mariňácích a o drsných mariňáckých generálech.
Po pěti minutách dorazil i sám admirál Robert Mazarov.
„Seďte!“ rozkázal, když se začali zvedat. „Rád tě vidím Seane! A tebe taky, Leone. Admirále Kukove. Díky všem, že jste přišli.“
Stoupl si před velkou obrazovku a dálkovým ovladačem ji zapnul.
„Než začneme rozebírat celkovou strategickou situaci, musíme vyřešit problém Tarnówu. Dnes ráno jsem mluvil s prezidentem Petersenem a s ministry zahraničí a obrany. Shodli se na tom, že Tarnówu musíme poskytnout vojenskou pomoc při doprovodu jeho konvojů do Kolonizovaného prostoru. Máme povolení vyslat na Tarnów operační svaz.“
V sále zavládl šum.
„A kde ten svaz máme jako vzít? Naše síly jsou už tak dost rozdrobené,“ ozvala se Farnsworthová.
„A proč jim sakra nepomůžou Ballingtoňané?!“ přidal se Roskovskij znechuceně. „Tak zní přece dohoda Obranné aliance. My budeme podporovat Sinaj a Ballingtoňani Tarnów.“
Tyler v duchu přikývl. Obranná aliance proti Kasimirskému císařství se skládala z Astonské unie, Ballingtonského společenství, Sinaje a Tarnówu. Sinaj a Tarnów byly pouze samostatné planety a obě byly ke Kasimirskému císařství nejblíž. Poblíž Tarnówu se rozprostíralo Ballingtonské společenství se svými čtyřmi planetami. Sinaj byla v blízkosti neutrálních planet Clayton a Nieuw Stramproy, ale jejím nejbližším spojencem byla Astonská unie se svými šesti obydlenými planetami.
„Ballingtoňané údajně mají své síly rozmístěné už tak dost řídce,“ řekl Mazarov. „V Kolonizovaném prostoru mají dva celé operační svazy. Podle jejich velvyslance už nemůžou uvolnit další svaz na krytí samotného Tarnówu. A alespoň se zdá, že účinně kryjí stanici Albatros.“
„Alespoň něco,“ zamumlal generál Kanagawa. Stanice Albatros byla obchodní křižovatkou, kterou před několika lety Tarnówané v Kolonizovaném prostoru vybudovali. Od té doby sloužila jako centrum obchodu a křižovatka obchodních tras v dolní části Kolonizovaného prostoru. Tyler si vzpomínal, že ji během Tristanské občanské války plánovali využít jako shromaždiště pro Intervenční sbor, ale tarnówská vláda tomu nebyla nakloněna, a tak operovali ze Sinaje.
„Pořád je pravda, že my máme víc lodí než Ballingtoňané,“ ozval se viceadmirál Wu. „Sice máme také podstatně větší operační oblast na krytí, ale něco bychom na podporu vyslat mohli.“
„A Ballingtoňanům nejspíš vadí, že Astonská unie je sice největší člen Obranné aliance, ale zároveň je od Kasimirských hranic nejdál,“ ozval se Tyler. „Oni vždycky mluvili o tom, že se k nim chováme jako k živému štítu.“
„To je svatá pravda,“ souhlasil Mocatta.
Mazarov si odkašlal. „A nezapomínejte, že Tarnówané mají pouze dvanáct bitevních křižníků – vlastně jedenáct, potom co ztratili Martina. Pro nás je ztráta jednoho bitevního křižníku prohranou bitvou. Ale Tarnówu podobná ztráta ohrozí celý jeho vojenský potenciál.“ Pokrčil rameny. „V každém případě nemá cenu se o tom dohadovat. Rozhodnutí padlo – ze strany prezidenta i z mé strany – posíláme na Tarnów operační svaz.“
Farnsworthová přikývla. „Ale moje otázka trvá: kde ho vezmeme?“
„Nejspíš z Domovské flotily, co?“ uchechtl se Leon Basil.
„Ne, mám instrukce neoslabovat Domovskou flotilu ani naše síly na Sinaji. Takže budeme očesávat operační svazy kryjící naše ostatní planety. Claudio?“
Farnsworthová vstala a vyvolala na obrazovce mapu Astonské unie. Zářilo tam šest jasně zelených symbolů jednotlivých obydlených planet a několik menších základen a stanic, jako byla soustava Argonaut.
„Nejspíš bych obrala operační svaz Delta na Haruně a operační svaz Kappa na Svendborgu,“ řekla zamyšleně. „Svaz Beta na Taderasu bych nechala pro jistotu být, ale zároveň potřebujeme nový svaz sestavit poměrně rychle a od Haruny a Svendborgu k nám lodě doletí nejdříve.“ Chvíli mlčela a potom zvětšila několik symbolů. „Problém budou bitevní křižníky. Fregaty a lehké křižníky na podporu někde vyšťouráme vždycky. Ale nad bitevními křižníky se musíme zamyslet… Myslím, že můžeme uvolnit Colossus, Courageous, Indefatigable a Avenger ze svazu Kappa… a ze svazu Delta Relentless, Superior a Harbinger. Tím získáme sedm bitevních křižníků – pro celou novou operační skupinu – a oběma stávajícím svazům zůstane na obranu jejich planet dalších třináct bitevních křižníků. Ale někde musíme vyšťourat další lodě.“
„Upozorňuju, že za pár dní dokončí na Porteru u stanice Ithaka vesmírné zkoušky první tři bitevní křižníky třídy Warspite-B,“ ozval se Roskovskij. „Ale tuším, že pro ně už jsou jiné plány a na Tarnów je asi poslat nemůžeme.“
Tyler zamrkal. „Já ani nevěděl, že nějaké Warspity-B už slezly z montážní linky!“
„To proto, že jsi zalezlej v pohodlném civilním kanclu a osaháváš sekretářky,“ rýpnul si Basil.
„Leone, to můžeš říct jenom proto, že jsi neviděl, jak moje sekretářka vypadá. Tu bych opravdu neosahával!“
„Nehádejte se, nebo vás rozsadím!“ okřikl je Mazarov a sálem zašuměl lehký smích. „Pro tvou informaci, Seane, opravdu máme už první tři Warspity-B a další tři budou hotové během dvou měsíců.“
Tyler potlačil nutkání obdivně hvízdnout. Bitevní křižníky třídy Warspite-B se připravovaly hodně dlouho, ale nebyly na ně prostředky. V zásadě šlo o stejnou konstrukci jako u klasické lodi třídy Warspite, s jedním drobným rozdílem: Warspite-B neměl pancíř z ochuzeného kiria, nýbrž z kiria26, které vytěžili v soustavě Argonaut. Astonská unie byla jediným lidským státem, který ložiska tohoto vzácného druhu kiria měl. A taky jsme za to tenkrát zaplatili vysokou cenu.
Kirium26 se zatím používalo hlavně jako palivo a pro civilní účely. Ale před pár lety senát konečně svolil k výstavbě válečných lodí s plášti z kiria26. Takovéto lodě vydržely skoro dvojnásobné poškození než lodě s plášti z obyčejného kiria. Bohužel kiria26 nebude nikdo dost, aby z něj mohli udělat celou flotilu.
Přesto někteří lidé v loďstvu – a také někteří novináři – mluvili o druhé kiriové revoluci. To bylo poněkud nadnesené. Plášť z kiria26 sice vydrží podstatně víc než plášť z běžného kiria, ale takový převrat jako u kiriové revoluce před pětapadesáti lety to rozhodně nebude. Do té doby se kirium používalo hlavně jako palivo do reaktorů, ale až pak někoho napadlo použít ochuzené kirium jako plášť válečných lodí.
Když vstoupila do služby první loď s kiriovým pláštěm, začalo se o tom mluvit jako o kiriové revoluci. Před kiriem nesly lodě jen několik odpalovačů seekerů s nukleární hlavicí a každý seeker měl menší sílu. Na zničení pre-kiriové lodě stačilo málo. Po příchodu kiria bylo nutné rozšířit výzbroj o více odpalovačů a průměrný seeker nesl hlavici o síle dvaceti megatun místo maximálně půl megatuny, jak tomu bylo v dobách před kiriem. A přesto kiriová loď vydržela nesrovnatelně víc zásahů. Ze všech pre-kiriových lodí se tehdy stala ze dne na den zastaralá plavidla. To ovšem nezabránilo tehdejší Kasimirské federaci, aby během kasimirsko-sinajské války – prvního konfliktu kiriových lodí – poslala několik desítek pre-kiriových bitevních křižníků proti hrstce sinajských kiriových lodí. Kasimir před válkou výstavbu kiriových lodí těžce podcenil a o většinu jich přišel v ranné fázi konfliktu. Tehdejší vláda neměla co ztratit, a tak poslala pre-kiriové lodě do bitvy, na kterou neměly vybavení. Výsledkem byl jednostranný masakr, který jednak ukončil válku ve prospěch Sinaje a jednak definitivně poskytl Heleně Starkové dostatečnou páku – a dostatek příznivců v ozbrojených silách – aby mohla svrhnout federální vládu a prohlásit se císařovnou.
Tyler pochyboval, že lodě s pláštěm z kiria26 budou představovat podobnou revoluci, ale rozhodně svoje využití najdou.
„A kam ty první Warspity-B poletí?“ zeptal se Leon Basil a probral tak Tylera z úvah.
„K tobě, Leone,“ ujistila ho Farnsworthová. „Nejnovější třídy lodí jdou vždycky nejdřív k Domovské flotile a Warspity-B nebudou výjimkou.“
„Mně šlo hlavně o to,“ připomenul se Roskovskij, „že vláda nám dala instrukce Domovskou flotilu neoslabovat. Ale kdybychom tři lodě vyměnili za tři jiné a novější…“
Mazarov se usmál. „Máš pravdu, Sergeji. Dokonce bych řekl, že můžu z domovské flotily uvolnit čtyři lodě třídy Dauntless a obhájit to tím, že čtyři Dauntlessy jsou slabší než tři Warspity-B. Tím získáme jedenáct bitevních křižníků pro náš nový operační svaz. A to už je dost na dvě operační skupiny. Bude to stejně lodí, kolik má teď celé Tarnówské loďstvo. S tím budeme muset vystačit.“
Farnsworthová přikývla a nechala si na monitoru zvýraznit Domovskou flotilu. „Ano. Navrhuji vzít ze svazu Alfa Iron Hand, Victorious a Indomitable a potom Juggernaut ze svazu Epsilon.“
Tyler pozvedl obočí. „Indomitable?“
„Ano, Seane. Myslím, že ta tvoje stará kocábka seděla v Domovské flotile až moc dlouho a je na čase ji trochu provětrat.“
Tyler a několik dalších lidí se opět zasmálo.
„A budeme potřebovat ještě operační skupinu s výsadkovými loděmi a doprovodem… a k tomu divizi vesmírné pěchoty,“ řekl Mazarov a podíval se na velitele mariňáků. „Isito?“
„To bude nejmenší problém,“ ujistil ho Kanagawa. „105. divize je přímo tady na Simeralu jako záloha pro podobné případy. A transportních a výsadkových lodí máme dost.“
„Dobře, a teď musíme ještě vyřešit, kdo tomu bude velet.“
„Kontradmirál DeRosa je na Svendborgu a svou vlajku má na Courageous,“ ozvala se Magda Onurová. „A ostatní bitevní křižníky jsou také z její operační skupiny. Mohli bychom ji povolat také. Jednak abychom jí nebrali vlajkovou loď pod nohama a jednak abychom měli alespoň několik secvičených lodí.“
„Souhlasím,“ řekla Farnsworthová. „A kontradmirál Tabori právě dokončuje turnus na akademii na Simeralu. Uvolníme ho o něco dřív a může převzít druhou operační skupinu.“
„A komu chcete svěřit celej ten cirkus?“ zeptal se Leon Basil.
„To bude to nejtěžší,“ přiznal se Mazarov. „Měl jsem v plánu Petra Ambronsena, ale ten je v nemocnici s mesoraiskou chřipkou a jen tak odtamtud nevyleze.“
„Murakuma Tam byl nedávno povýšen na viceadmirála,“ nadhodila Onurová.
Mazarov zavrtěl hlavou. „Tomu bych takové odloučené samostatné velení nesvěřil. Spíš bude vést katedru astrogace na akademii.“
Tyler na několik okamžiků zauvažoval. Jedno jméno ho napadlo. Věděl, že se to setká s odporem, ale… No, Bob ho sem koneckonců pozval proto, aby znal jeho názor.
„Co Sun Lin-shin?“
„To je přece jen kontradmirál!“ namítl Basil. „Už jsi zapomněl, jak to chodí, Seane?“
„Je to výborný důstojník, který si umí poradit v samostatném velení,“ namítl Tyler.
„S tím… bych souhlasil,“ přidal se Kukov nejistě. Asi nechtěl jít proti svému novému šéfovi. „Je to sice cvok, ale to většina lidí z Haruny… přítomné pány vyjímaje, samozřejmě.“
Mazarov zavrtěl hlavou. „Znám Suna, Seane. Vím, že by to zvládl, ale chápej, že to nejde. Operační svaz je velení pro viceadmirála. Zvlášť na takhle odloučeném stanovišti, kde bude muset činit strategická rozhodnutí.“
„Tak ho povyš!“
„Vždyť je kontradmirálem sotva půl roku!“ namítla Onurová.
Tyler vzdychl. „Bobe, chtěl jsi znát můj názor. A dobře víš, že Sun by byl kontradmirálem už před dvěma lety, kdyby se všeho nevzdal, aby mohl velet lehkému křižníku v Intervenčním sboru. A už předtím jako kapitán dlouho přesluhoval. Víš dobře, že odvede dobrou práci.“
„Já… nevím, Seane. Já nevím,“ přiznal se Mazarov.
„Ale měl bys vědět. Jsi nejvyšší velitel. Tak se rozhodni. Napadá tě snad někdo lepší?“
Dlouho panovalo ticho. Mazarov se mračil a vyčkával. Nejspíš sám přemýšlel, a také čekal na ostatní, aby mu nadhodili nějakého vhodnějšího kandidáta.
Ale nikdo se neozýval.
„Dobře, tak jo. Magdo, ať Sun zítra přijde na admiralitu. A spusť papírování. Bude z něj viceadmirál.“
Tyler se zazubil. Sun si to velení zaslouží.
„No… to by asi bylo k vytváření nového svazu,“ řekl Mazarov po chvíli. „Díky za vaše připomínky, detaily vypracují jednotlivé sekce. A teď bych přešel ke zhodnocení naší hlavní strategické situace. Claudio?“
Posadil se a Claudia Farnsworthová tak opět strhla veškerou pozornost na sebe.
„První věc: ať si politici říkají, co chtějí, válka dříve nebo později začne. Obě strany se už víceméně usadily na pozicích pro střetnutí.“ Ukázala na pravou část mapy sektoru Hirano, kde bylo jasně rudou barvou vyznačeno sedm obydlených planet Kasimiru a další závislá území. „Kasimir má zhruba tolik lodí, co celá Obranná aliance dohromady.“ Ukázala na jednu z planet. „Podle naší rozvědky se císař osobně účastnil uvedení do služby nejnovějšího bitevního křižníku třídy Hydra – jménem Kasimir – a spustil tu svoji oblíbenou tirádu o tom, jak jim bráníme v rozmachu a tak dále.“
„Dodal bych, že potom na Kasimiru odletěl spolu s velkoadmirálem Neufeldem,“ ozval se admirál Mocatta. „Rád bych řekl, že to byla práce naší rozvědky, ale tohle jsme se dočetli v novinách. Celou tu cestu císař hrozně medializuje. Stejně jako medializuje První flotilu jako tu ,hlavní údernou sílu proti agresi Obranné aliance‘.“
„Přesně tak,“ souhlasila Farnsworthová. „První flotila je zde, na Hepleru – soustavě na okraji Kolonizovaného prostoru, která Kasimir požádala o ,ochranu‘. Flotila se podle posledních údajů ÚVR,“ kývla na Mocattu, „skládá ze tří bojových operačních svazů, dohromady se třiapadesáti bitevními křižníky. K První flotile náleží i takzvaná První armáda se šesti pozemními divizemi. Podle císařova prohlášení převezme velení První flotily sám velkoadmirál Richard Neufeld, nejvyšší velitel loďstva. To je, jako kdyby nějaké naší flotile velel osobně tady Bob. Je vidět, že nasazení První flotily myslí vážně. Podle rozmístění – i mediálního prostoru, který dostává – ji chce použít jako hlavní útočnou sílu proti Kolonizovanému prostoru. Proto tak velké pozemní jednotky. Většina planet v Kolonizovaném prostoru nemá ani loďstvo. Jednoduše vysadí mariňáky, aby zajistili planetu, a letí dál. Podle mých nejlepších odhadů se budou snažit postupovat Kolonizovaným prostorem rychle a dojít až sem dolů,“ ukázala na bod na mapě, „pro eventuální útok na Ballington a Tarnów.“
„A co ostatní uskupení?“ zeptal se Leon Basil.
„Každou kasimirskou planetu chrání zhruba jeden operační svaz – podobný systém, jako používáme my. Potom mají ještě tři další flotily. Druhá flotila je pro nás zatím největší hrozbou. Je umístěna na Xerxu, v pozici pro útok na sinajské těžařské základny zde. A později i na Sinaj samotnou.“ Podívala se na Mocattu. „A pochopila jsem, že ve velení Druhé flotily došlo ke změně, že, Alexi?“
Mocatta přikývl. „Informace nejsou tak přesné jako ty kolem První flotily – možná proto, že jsou pravdivé. Naši špióni přišli na to, že admirál Mina Bezosová, která Druhé flotile velela posledního dva a půl roku, byla nečekaně odvolána. Vypadá to, že naštvala nějakého dvořana, někoho blízkého císaři, a byla vyslána převzít velení Čtvrté flotily. Oficiálně se tomu tak neříká, ale je to trest.“
„Proč je to trest?“ zajímal se Tyler. „Co dělá Čtvrtá flotila?“
Farnsworthová si pospíšila s vysvětlením: „Čtvrtá flotila je úplně na opačné straně kasimirského prostoru. Její operační základny jsou přes deset světelných let od Dumontu – nejvzdálenější planety císařství. Potom, co AMS přiznala existenci Teradonů, a potom, co se zjistilo, že podle všeho mají nejblíže ke Kasimirskému císařství, nařídil císař vytvořit flotilu jako ,obranu‘ proti případnému vpádu Teradonů. Upřímně si myslím, že je to blbost a jen další munice pro to, aby mohl kritizovat Obrannou alianci za její ,apatii proti skutečným hrozbám‘. Čtvrtá flotila je složena ze zhruba třiceti bitevních křižníků, většinou těch zastaralých třídy Leónidás a… no, v Kasimirském loďstvu je obecně známo, že ke Čtvrté flotile neposílají zrovna ty nejlepší lidi. Takže velet tomuhle uskupení je považováno za trest.“
„Chápu,“ souhlasil Tyler. „Taková kariérová Sibiř.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Basil. „Co je to Sibiř?“
„To neřeš, to souvisí s předkosmickou historií, takže mimo tvou oblast chápání.“
„Je možné, že v případě války císař přesune Čtvrtou flotilu na nějaké užitečné místo?“ zeptal se Wu Den.
„Je to možné,“ souhlasila Farnsworthová, „ale má nedostatečné zásobování, nedostatečné vybavení a podle současného stavu se zdá, že minimálně rok si s ní nemusíme dělat hlavu. Císař si ji podle všeho šetří jako zálohu. Její lodě budou nejspíš individuálně vysílány, aby nahradily ztráty na frontě.“
„A co Třetí flotila?“ zajímal se opět Wu Den.
„Třetí flotila je v podstatě jejich domovskou. Je umístěna na Kasimiru a její dva operační svazy mají chránit planety císařství. Hlavně samotný Kasimir.“
„Alexi, víme, kdo je novým velitelem Druhé flotily?“ zajímal se Mazarov.
Mocatta se poradil se svým PDA datapadem. „Admirál Darell Toras. Jeden ze staré školy, bojoval proti Sinajcům už za kasimirsko-sinajské války. O moc víc o něm nevíme.“
„Zjistěte, co budete moct,“ přikázal Mazarov a potom se otočil zpět k Farnsworthové. „Dobře, Claudio. Za předpokladu, že jsou naše informace správné, jak odhaduješ, že to bude probíhat, až Kasimir vykopne míč?“
Farnsworthová se zhluboka nadechla. Tohle už nebylo spekulování o číslech a lodích. Teď se mluvilo o průběhu války, které se každý chtěl vyhnout, ale o které každý věděl, že je nevyhnutelná.
„Podle všeho se zdá, že Kasimir začne současným útokem První a Druhé flotily. První flotila je sice silnější, ale myslím, že pro nás je momentálně větší hrozbou Druhá flotila, která půjde proti Sinaji. Kampaň v Kolonizovaném prostoru jim bude trvat měsíce a nemohou postupovat dál, dokud si většinu planet nezajistí. I když planety z Kolonizovaného prostoru pro ně nepředstavují hrozbu, budou na nich muset vysadit mariňáky a vytvořit základny už jenom proto, abychom se tam nemohli usadit my. Nemohou si nechat odkrytou planetu v zádech.
Ovšem Druhá flotila je v pozici, odkud může přímo zaútočit na sinajské základny a na Sinaj samotnou. Pokud přijdeme o Sinaj, přijdeme o celou horní frontu a Kasimiřané budou moct postupovat nerušeně přes Hunský prostor až k Porteru.“
„A jsme v pozici, abychom je na Sinaji zastavili?“ zeptal se Tyler.
„Admirál Falkberget má k dispozici třicet bitevních křižníků ze svazů Gama a Sigma. Skoro tolik, co má celé Sinajské loďstvo. Druhá flotila má podle posledních odhadů ÚVR,“ opět kývla na Mocattu, „čtyřiačtyřicet bitevních křižníků. Sinajská stanice má tedy prozatím převahu, ale zase musí krýt podstatně větší oblast. U Sinaje to bude ošklivé a měli bychom připravovat plány na její případné posilňování.“
„A co proti nim můžeme postavit v Kolonizovaném prostoru?“ položil Mazarov spíše řečnickou otázku.
„Jak jsem řekla, Ballingtoňané mají přímo v Kolonizovaném prostoru dva operační svazy a několik pozorovacích základen. Ballingtonská velvyslankyně i vojenský atašé nás ujistili, že pokud nedojde ke změně strategické situace, mohou do prostoru na začátku války nasadit další svaz. K tomu ještě připočtěme tarnówskou stanici Albatros, jejich loďstvo a operační svaz, který se chystáme vyslat my. Myslím, že jsme schopni První flotile účinně vzdorovat.“
„A co pozemní jednotky?“ zeptal se Mazarov. Tuhle otázku ale směřoval na Kawagawu.
„Tarnów dokáže v případě mobilizace připravit dvě divize k vyslání během týdne, alespoň tak mi to řekli,“ prohlásil generál Kawagawa. „Ballington dá dohromady alespoň čtyři divize. My budeme mít jednu. A samozřejmě můžeme vysílat jednotky i ze Sinaje, která má připravené minimálně tři nebo čtyři divize. Jestli se Kasimiřani budou chtít s náma začít prát o Kolonizovaný prostor, naši mariňáci jim dají pořádně zabrat. Jsme schopni celej Kolonizovanej prostor proměnit v obrovskou pekelnou díru. Zapleteme je do krvavejch bojů o naprosto nedůležitý planety. Budeme schopni je tam držet klidně i několik let!“
Tyler se v duchu pousmál. Ano, Kawagawa splňoval opravdu všechny stereotypy o mariňácích. Trochu mu připomínal sinajského generála Akiše.
„Jak dobře budeme schopni zaplňovat ztráty, když válka vypukne?“ zeptal se Basil.
To byla otázka pro Onurovou a Roskovského.
„Personální ztráty bychom měli být schopni vyrovnat. Vláda konečně schválila vyšší náborové kvóty. Nyní nabíráme o padesát procent víc rekrutů než minulý rok a to číslo ještě poroste. Se ztrátami se vyrovnáme.“ Pronesla to, jako kdyby šlo o kusy masa a ne o lidské bytosti, a Tylera lehce zamrazilo. Tahle žena opravdu nikdy nebyla v boji.
„Loděnice taky jedou na plné kapacity,“ řekl Roskovskij. „A jakmile vstoupíme do válečného stavu, navýšíme vojenskou výrobu o dalších třicet procent. Kasimirské císařství má nyní možná víc lodí a víc prostředků než celá Obranná aliance dohromady, ale my máme mnohem víc zdrojů i ekonomického potenciálu. S vleklou válkou se vyrovnáme lépe než Kasimir.“
„To je i můj názor,“ souhlasila Farnsworthová. „Jsme schopni jim vzdorovat a jsme schopni je porazit. Kasimir sice haraší zbraněmi, ale čas hraje pro nás.“
Admirál Robert Mazarov přikývl a postupně si měřil každého admirála v místnosti, jako by čekal na otázky.
Nakonec se zastavil u Tylera. „Ty chceš něco dodat, Seane.“ To nebyla otázka.
Tyler pozvolna zavrtěl hlavou. „Nevím… není to nic konkrétního, jenom takový pocit.“
„Tak se nám s ním pochlub,“ vyzval ho Basil.
Tyler vlastně nevěděl, co říct. Všichni mu tady předkládali fakta a čísla a on neměl ani jedno… Ale ta fakta a čísla…
„Máte pravdu. Bobe a Claudio, máte pravdu. Čas hraje pro nás. Nejdůležitější bude chránit Sinaj, přes Kolonizovaný prostor se budou Kasimiřani dostávat velice pomalu a my jsme schopni jim vzdorovat. Je to logické. Váš argument podporují čísla a tak vůbec…“
Claudia Farnsworthová se zamračila. „Seane, vzpomínám si na výraz, kterým mi jistý taktický důstojník dával najevo, že se mu něco nelíbí. Co se děje?“
Tyler ještě několik sekund mlčel a pak opět vzdychl. „Císař Drakos není hloupý. A velkoadmirál Neufeld už vůbec ne. Oni vidí čísla úplně stejně jako my.
A celá naše obranná strategie závisí na tom, že Drakos a Neufeld udělají přesně to, co od nich očekáváme.“
 

3.

Bylo to zvláštní, pomyslela si Vivian Evansová, když její raketoplán dosedl na palubu vnějšího hangáru lehkého křižníku Arbiter, ale opravdu jí stačily čtyři dny dovolené s rodiči na povrchu a opět se těšila do vesmíru.
Její rodiče se před několika lety přestěhovali ze Simeralu na Harunu. Vivian byla původně ráda, když byla její loď přidělena na Harunu, protože tak by mohla navštěvovat rodiče při každé dovolené. Jenže to bohužel nebylo vždycky plus. Během čtyř dnů se její matce podařilo Vivian doporučit celkem čtrnáct potenciálních partnerů. Šlo o pět mužů ze sousedství, tři kolegy z práce a šest známých nebo dětí jejích známých. A každé doporučení doprovázela přednáškou o tom, že žena ve Vivianině věku by se už měla usadit a najít si chlapa. Třetí den jednoho z „kandidátů“ dokonce bez Vivianina vědomí pozvala na večeři.
Vivian přežila havárii své stíhačky a následné zmrzačení i rehabilitaci, vyvázla živá ze střetnutí s Huny a u Tristanu její loď sloužila jako návnada pro nepřátelské stíhačky. Mnohokrát obelstila smrt… ale vlastní matka a její nápady ji dokázaly děsit. Po čtyřech dnech byla ráda, že se už zase vrací do vesmíru a na loď. Tam alespoň byla v prostředí, ve kterém si byla jistá v kramflecích.
Nebo alespoň jistější. I po čtyřech měsících ji někdy děsilo vědomí, že je nejvyšší paní lehkého křižníku a zodpovídá za životy více než devíti stovek mužů a žen pod svým velením.
Během svého působení u Intervenčního sboru bojujícího v tristanské občanské válce velela fregatě Ranger. Ale fregata sloužila primárně pouze jako podpůrné a průzkumné plavidlo a měla jen kolem stovky členů posádky. Lehké křižníky byly hlavní krycí jednotky operačních svazů a jejich kapitáni byli mnohem častěji posíláni na odloučené samostatné mise.
Uplynul téměř rok od doby, kdy se poslední jednotky Intervenčního sboru vrátily z Tristanu. Ranger byl tehdy včleněn zpátky do Astonského loďstva a Vivian zbavena velení. Jako většina vyšších důstojníků předstoupila před komisi, která vyšetřovala události během války. Vivian ale pořád byla dost nízko v hodnostním žebříčku, a tak byla její výpověď pouze formalita. Pokud věděla, mimo službu byl postaven jenom admirál Tyler. Ostatním vyšším důstojníkům události na Tristanu kariéru nijak negativně nepoznamenaly. O tom se Vivian přesvědčila sama před čtyřmi měsíci, když byla informována o svém povýšení na řádného kapitána a bylo jí nařízeno „dostavit se na palubu lodi Astonského loďstva Arbiter a převzít zde povinnosti velícího důstojníka“.
Lodi, na kterou se nyní vracela. Vivian zakončila tok svých myšlenek, když magnetický vlek dotáhl raketoplán do vnitřního hangáru.
Za sebou zaslechla několik lidí sténat a zoufale zalapat po dechu. Přistání evidentně nepřišlo všem na palubě tak jemné jako jí. Vivian byla mezi pasažéry raketoplánu jediným důstojníkem, takže ostatní seděli v uctivé vzdálenosti za ní, ale i tak poznala, že několik mladších specialistů z posádky si na vesmírné cestování ještě nedokázalo zvyknout.
Vivian se odpoutala a potlačila nutkání se usmát. Jí vesmír nikdy nedělal potíže. Koneckonců předtím, než si poranila páteř, byla pilotka stíhačky. Ale nebylo vhodné, aby řadoví astronauté viděli její smích. Mohli by si to vyložit tak, že se jim kapitán posmívá, a to by morálce neprospělo.
Průlez se otevřel a Vivian vstoupila na hangárovou palubu. Tam na ni čekal komandér-poručík Nikolai Wright, její první důstojník, a malá čestná stráž astronautů a mariňáků.
„Kapitán na palubě!“ zahlásil starší poddůstojník, který měl na palubě hlídku. „Komandér-poručík Wright je uvolněn!“
„Vítejte na palubě, madam,“ pozdravil ji Nikolai Wright a kromě zasalutování jí věnoval i úsměv.
Vivian zasalutování opětovala. „Díky, Nicku. Jsem ráda, že jsem zpátky.“
Společně zamířili z hangáru k výtahům. Wright byl vytáhlý chlapík – i když oproti Vivianiným sto padesáti centimetrům byl skoro každý muž vytáhlý – s hnědýma vlasama a hnědýma uličnickýma očima, který život a starosti s ním související vnímal s lehkým zdravým nadhledem. Většinou.
„Jaká byla dovolená?“ zeptal se po chvíli.
„Ušlo to, ušlo,“ řekla Vivian neutrálně. „Ale jak říkám, jsem ráda, že jsem tady. Dělo se něco?“
„Víceméně klid. Astrogační software zase začal trochu zlobit, ale poručík Krajcarská už to má pod kontrolou. A ty nové service packy by už měly všechny konečně dorazit.“
„To je dobře. Admirál Saldano o tom mluvil ve své poslední zprávě.“
„No… s admirálem souvisí ještě něco,“ začal Wright a v jeho očích se zablýsklo.
Vivian ho chvíli pozorovala a potom opatrně zavrtěla hlavou. „Ale ne, snad ne další Saldano-mail?“
„Přišel před necelou půlhodinou,“ řekl Wright. „Věděl jsem, že jste už na cestě, tak jsem usoudil, že nemá cenu ho začínat číst.“
No jasně že ne, pomyslela si Vivian, vždycky je lepší to nechat vyžrat kapitána, že?
Kontradmirál Angelo Saldano byl velice výkonným velitelem 25. operační skupiny, do které Arbiter náležel. Byl efektivní organizátor, za kterým byly vidět výsledky, a jeho úsek velení býval tím nejpřipravenějším. Přesto někteří starší admirálové jeho metody úplně neschvalovali a některými svými postupy dokázal Saldano své podřízené dohánět k šílenství. Hlavně svými maily.
„No, asi není zbytí,“ usoudila Vivian. „Měla bych se na to vrhnout nejspíš hned. Ať to mám za sebou.“
Wright s vážnou tváří přikývl. „Vaše odhodlání je inspirací pro nás všechny, kapitáne.“
 

* * *

 
O třicet minut později už Vivian seděla v kanceláři a měla za sebou celý Saldano-mail. Na čtení to bylo ještě náročnější než obvykle, ale vzhledem k tomu, že jedna část se týkala konkrétně Arbiteru, tak byla nucela několik pasáží číst pro jistotu několikrát. Admirál Saldano sice posádce Arbiteru nestrhl žádné opušťáky – tentokrát – ale poskytl stručnou informaci o tom, že Arbiter byl s několika dalšími loděmi – včetně bitevních křižníků – přeložen k nově vznikajícímu svazu na Simeralu. Mnoho dalších detailů zpráva neposkytovala, Saldano pouze – svým typickým způsobem – tlumočil své vlastní rozkazy.
Vivian pomalu dopila čaj a stiskla tlačítko interkomu na svém stole.
„Můstek, komandér-poručík Obermeierová,“ ozval se hlas lodní taktické důstojnice.
„Tady kapitán, najděte prvního důstojníka a pošlete ho do mé kajuty, ano?“ nařídila Vivian. „Okamžitě. Došlo k jisté změně plánu.“
 

* * *

 
Seržant Benjamin Decker z Astonské vesmírné pěchoty si nepamatoval, že by vojenský kosmodrom Okinawa na Haruně byl takto rušný. Okinawa byl jeden z pěti harunských kosmodromů, které měly zařizovat dopravu mezi vojenskými orbitálními stanicemi a válečnými loděmi střežícími Harunu. Nadměrný ruch mohl naznačovat, že něco visí ve vzduchu.
Něco jako válka, o který všichni melou už roky? pomyslel si, ale potom nad tím potřásl hlavou. Nemělo cenu tohle řešit. Decker nechtěl do války, ani nijak zvlášť netoužil po tom nechat se zabít – stejně jako většina racionálních lidí. Ale vnímal to s jakýmsi nadhledem. Jestli bude válka nebo ne, to on neovlivní. Na tom se dohodnou politici a hlavouni z admirality. On je jen obyčejný mariňák, který půjde tam, kam ho pošlou.
A momentálně ho poslali do doku 94, kde se měl nalodit na raketoplán, jenž ho odveze na jeho nové působiště na lehkém křižníku Arbiter. Tam se stane součástí palubního oddílu vesmírné pěchoty. Poněkud kariérový sestup pro někoho, kdo sloužil v elitním průzkumném praporu, ale bohužel, Decker si to tak nevybral. Neochota lézt do správných zadků, příliš mnoho vlastní iniciativy, nekonečná blbost jeho velitele čety a přílišné řiťolezectví vrchního seržanta praporu způsobilo, že byl přeložen k palubní službě.
Obyčejnej lodní fízl, co má postávat u dveří a tvářit se drsně. Decker věděl, že to není tak jednoduché a že mariňáci na lodích dělají mnoho jiné práce. Ale neměl náladu snažit se svou rozmrzelost hasit obyčejnými fakty.
V doku 94 už byl hlouček astronautů a mariňáků, kteří se po jednom hlásili poddůstojníkovi, jenž měl na starost pasažéry raketoplánu. Decker si všiml, že v tomhle transportu má jednu z nejvyšších hodností. U astronautů neviděl nikoho vyššího než poddůstojníka druhé třídy a všichni mariňáci byli novopečení vojíni nebo svobodníci, kterým brčál koukal nejen z uší, ale i ze všech ostatních tělních otvorů. Všichni mezi sebou nadšeně klábosili jako děti z mateřské školy na vycházce.
Mezi skupinou byl jediný důstojník. Mladý podporučík loďstva, který nevypadal o moc vyspěleji než ostatní děcka.
„Decker, Benjamin!“ vyzval poddůstojník.
„Zde!“ řekl Decker.
Poddůstojník dočetl seznam a potom jim nařídil nastoupit. Protokol Astonského loďstva a vesmírné pěchoty nařizoval, aby nejvyšší šarže seděly v dopravních raketoplánech vepředu. To Deckera zavedlo na sedadlo hned vedle onoho mladičkého podporučíka. Ten ke své smůle vypadal jako podobné ucho, kvůli kterému byl Decker vyhozen z průzkumného praporu. Dokonce měl i stejně krátké mahagonové vlasy a modré oči s výrazem nadšeného šťeňátka.
„Smím přisednout, podporučíku?“ otázal se formálně.
Podporučík se usmál. „Samozřejmě, seržante. Bude mi ctí.“
Zlatý voči! pomyslel si Decker, posadil se a začal se poutat.
Cestování vesmírem nesnášel. Proto vstoupil kdysi k mariňákům a ne k loďstvu, protože členové vesmírné pěchoty jsou přece jen na zemi častěji než lidé od loďstva. Nevadily mu vesmírné lodě, vadila mu umělá gravitace. Vždycky trvalo, než si na ni zvykl, a na malých raketoplánech to bylo ještě horší. Zvláštní, že rozdílné gravitace planet mu nevadily. Decker se narodil na Svendborgu, což byla planeta Astonské unie s gravitací 1,5 g, zatímco Haruna měla gravitaci 0,94 g, a ten rozdíl nikdy přespříliš nepociťoval. Možná šlo pouze o to vědomí, že gravitaci na lodích netvoří pevné jádro planety, ale uměle vytvořené magnetické pole kosmické lodi.
V každém případě se Deckerovi zvedl žaludek ve chvíli, kdy se raketoplán vznesl.
„Není to úžasné, seržante?“ zeptal se nadšeně podporučík sedící vedle něj. „Do vesmíru, vstříc novým povinnostem a úkolům?“
„Jistě, pane,“ vypotil ze sebe Decker neutrální odpověď. Doufal, že ten klučík se nebude snažit o nezávaznou konverzaci.
„Toto je moje první mise. Odpromoval jsem z Togovy akademie před dvěma týdny.“ Natáhl k Deckerovi ruku. „Borelli. Podporučík Mateo Borelli.“
Sakra, on si opravdu chce povídat.
„Seržant Benjamin Decker, Astonská vesmírná pěchota, pane,“ odpověděl Decker formálně a stiskl ruku. „Omlouvám se, pane, ale není mi dobře. Ve vesmíru se mi vždycky zvedá žaludek.“
„Aha,“ řekl Borelli překvapeně. „To jsem netušil. Moje testy gravitační vyrovnanosti byly výborné. Ale nic si z toho nedělejte, seržante! Je úctyhodné, že i přes tuto nevýhodu dokážete se ctí sloužit a plnit své povinnosti!“
Panebože, to je pako!
„Já měl vždycky velký respekt pro vás, vesmírné pěšáky, kteří děláte tu tvrdou práci,“ pokračoval Borelli ve svém verbálním průjmu. „Někdo s vašimi lety a zkušenostmi jistě zažil už spoustu akcí. Kde jste sloužil?“
Škoda, že důstojníkům nemůžeme říct, aby sklapli, posteskl si Decker. Raketoplán právě opouštěl atmosféru Haruny a bude mu podle všeho trvat alespoň půl hodiny, než dorazí k Arbiteru.
„Právě jsem byl přeložen z 56. průzkumného praporu, pane,“ odpověděl stroze. „Nyní se mám hlásit na Arbiteru jako…“
„56. průzkumný?!“ vydechl Borelli. „To je ten legendární prapor, který vedl útok na ballingtonskou stanici na Médeji při bitvě o Argonaut!“
Decker potlačil vzdychnutí. „To bylo před více než sedmi lety, já u praporu sloužil poslední dva roky.“
„Ale i tak, ten prapor je elitní!“
„Všechny průzkumné prapory jsou svým způsobem elitní,“ ujistil ho Decker. Proto mě tak štve, že jsem byl přeložen k palubní službě.
„Jste příliš skromný, seržante. Pro službu v 56. musíte mít opravdu mimořádné schopnosti.“ Borelli zavrtěl hlavou. „Nikdy bych netušil, že se ocitnu v takové společnosti. Aby si někoho z 56. průzkumného praporu vyžádali pro službu na lehkém křižníku… to musíte mít mimořádné schopnosti.“
Mě vyrazili, ty pitomče! Mimořádné byly maximálně tak schopnosti mého velícího. Mimořádně pitomé.
„Možná to souvisí s osobou kapitána. Myslím, že někdo jako kapitán Evansová si určitě dokáže vybírat vlastní posádku.“
Tohle zaujalo i Deckera. To už byla blbost překračující rámec běžného absolventa akademie. Copak si kapitán může osobně vybrat jednoho mariňáka do posádky? Tenhle kluk nejspíš koukal na příliš mnoho seriálů.
„Kdo je kapitán Evansová?“ zeptal se a snažil se nedat najevo své pocity a zároveň bojovat s neutuchající nevolností.
„Vy nevíte, kdo je kapitán Evansová?“ podivil se Borelli.
„Opravdu ne,“ ujistil ho Decker. „Poslyšte, vadilo by vám, kdybych zavřel oči a opřel si hlavu? Lépe se tak vyrovnám s tím vesmírným cestováním. Klidně na mě mluvte, pane.“ Špatně mu už téměř nebylo. S návalem nevolnosti se vyrovnal překvapivě rychle. Ale to Borelli nemusí vědět.
„Samozřejmě, seržante. Cokoliv, abyste se cítil pohodlně. Voják vašich zkušeností si to zaslouží.“
„Děkuji, pane,“ řekl Decker a zavřel oči.
„V každém případě, kapitán Evansová se proslavila akcí proti Hunům před pěti lety. Podařilo se jí tehdy zachránit pozemní výsadek vědců z AMS a vašich bratrů mariňáků. A nedávno působila v Intervenčním sboru během tristanské občanské války. O tom jste možná slyšel. Během války se jí podařilo…“
Víc už Decker neslyšel, protože se mu podařilo usnout.
 

* * *

 
„Podporučík Borelli, nový palubní důstojník, je zde, pane,“ ohlásil poddůstojník skrz interkom před kanceláří komandér-poručíka Wrighta.
Tomu chvíli trvalo, než si uvědomil, o koho jde. Od chvíle, kdy mu kapitán Evansová oznámila jejich přeložení, panoval na palubě řízený zmatek, kdy se celá loď připravovala na odlet na Simeral a následnou dlouhou cestu na Tarnów. Lodě určené k přesunu dostaly okamžitě prioritu při veškerém zásobování. Arbiter dokonce konečně dostal čtyři zbývající stíhačky Viking, o které jejich velitel letové skupiny žadonil už dva měsíce. A také byl rychle doplněn chybějící personál, včetně jednoho důstojníka pro astrogační úsek.
Wright nebyl v dobrém rozpoložení. Před chvíli volal své ženě na Harunu a zpráva o jeho náhlém přeložení na druhý konec sektoru Hirano ji velice roztrpčila. Stejně jako jeho. S ohledem na to, co mu nedávnou oznámil jeho lékař, doufal, že bude s rodinou moci trávit trochu víc času.
Moc jsem si zvykl na to, že mám rodinu na planetě pode mnou a mohu ji navštěvovat při každém opušťáku. Takový luxus ale většina lidí v loďstvu nemá. A teď za ten luxus platím i s úroky.
Ale Matylda mohla pochopit, že musím jít, povzdychl si v duchu, ale zároveň věděl, že jeho žena ten důvod plně nepochopí. Ne v téhle situaci.
Ne když žiju ve výpůjčeném čase.
„Jste tam, pane?“ zeptal se poddůstojník skrz interkom.
Wright potřásl hlavou a vrátil se do přítomnosti. „Ano. Ať jde podporučík Borelli dál.“
„Ano, pane.“
Dveře se otevřely a Wright se pokusil zasunout poslední obavy do koutu své mysli a tvářit se důstojně a vyrovnaně, když vešel nový důstojník.
Byl velmi mladý. Pravděpodobně rovnou na prvním umístění po promoci na akademii. Wright si na počítači vyvolal jeho záznamy, zatímco se nový přírůstek postavil do pozoru.
„Podporučík Mateo Borelli se hlásí, pane!“
Wright si ho několik okamžiků měřil pohledem a potom ukázal na židli před svým stolem. „Posaďte se, podporučíku.“
„Ano, pane! Děkuji, pane!“
Jo, ten bude rovnou z akademie.
„Jak jste si nejspíš všiml, máme na palubě trochu frmol. Všichni vyrážíme na Simeral a odtamtud na Tarnów.“ Borelli lehce pozvedl obočí, ale jinou známku překvapení nedal najevo. „Dostal jste se sem tedy poněkud v nevhodnou dobu, všichni mají práce až nad hlavu a nikdo vám příštích několik dnů nebude moct všechno v klidu ukázat a vodit vás za ručičku. Takže očekávám, že se zhostíte svých povinností okamžitě a nebudete se moc rozkoukávat.“
„Samozřejmě, pane,“ ujistil ho Borelli.
„Řekněte mi tedy něco o sobě. Proč jste se dal k loďstvu, jak jste studoval a tak…“ Wright ukázal na svůj monitor. „Mám vaše záznamy před sebou, ale rád bych slyšel jakési shrnutí od vás.“
Bylo tradicí, že první důstojník osobně přivítal na palubě každého nového nižšího důstojníka a podstoupil s ním krátké interview, aby si mohl udělat lepší obrázek o tom, co jej pohání, jaký je jeho charakter a jak uvažuje. S novými veliteli sekcí dělala rozhovor kapitán a řadové členy posádky zasvěcoval velící poddůstojník nebo jeden z jeho zástupců.
„Pocházím z Valerie. Do Togovy akademie jsem vstoupil roku 2672, můj hlavní obor byla taktika a sekundární obor astrogace. Rovnež jsem absolvoval pokročilé kurzy zbraňové obsluhy, bojové psychologie, inženýrství a logistiky. Vesmírný výcvik jsem absolvoval na Elricu, to je fregata třídy Trencher.“
Wright přikývl a zároveň pozvedl obočí. „Vy jste měl jako hlavní obor taktiku a k tomu ještě astrogaci? To je pozoruhodné. Většina kadetů se soustředí jen na jeden z těchto oborů.“
„Měl jsem za to, že to zvládnu, pane. Mám rád výzvy,“ odpověděl Borelli odměřeně.
„To je dobře. Ale mějte na paměti, že pro loďstvo je lepší, když ovládáte dobře jeden obor a od ostatních znáte základy, než když umíte od každého trochu a nic pořádně. Kolikátý jste promoval?“
„Jsem rád, že mohu prohlásit, že jsem byl první v ročníku, pane,“ odvětil Borelli.
Wright opět lehce pozvedl obočí. Togova akademie – stejně jako akademie Metropolis na Simeralu – měla v každém ročníku kolem tří až čtyř stovek kadetů. Pokaždé byl někdo první, ale takoví lidé se většinou ukázali být obyčejnými šprty, kteří jsou v praxi nepoužitelní. Wright sám promoval sto padesátý v ročníku o tří stech sedmdesáti šesti.
Až čas ukáže, z jakého těsta je tenhle Borelli. Ale…
Zarazil se. Pokud byl první tak…
„Vám nedovolili vybrat si loď?“ zeptal se.
Borelli se zarazil. „Pane?“
„Pokud si dobře pamatuji, ten, kdo promuje první v ročníku – jak u Toga, tak na Metropolis – si může vybrat své první umístění. Alespoň za mě to tak bylo a myslel jsem, že ta tradice panuje dodnes.“
„To je pravda, pane, ta tradice je pořád živá,“ souhlasil Borelli.
„A co se tedy stalo? Loď měla plný stav?“
„Ne, pane,“ řekl Borelli poněkud nechápavě. „Jako své umístění jsem si vybral Arbiter.“
Tentokrát se Wright neubránil a vytřeštil oči. „Cože?“ Absolventi, kteří si mohli vybrat, většinou šli na nějaký proslavený bitevní křižník, jako byl Renown, nebo na vlajkovou loď velitele operačního svazu. Loď, kde by mohli rychle získat další povýšení. Nebo kde v to alespoň doufali. Ale Wrightovi nešlo do hlavy, proč by tenhle kluk šel zrovna sem. Byl na svou loď samozřejmě pyšný, ale pořád to byl obyčejný stárnoucí lehký křižník třídy Arrow, který se ničím významným neproslavil.
„A smím se zeptat, podporučíku, proč jste si pro své první umístění vybral zrovna náš Arbiter?“
Borelli zaváhal jen na kratičký okamžik. „No, slyšel jsem hodně o kapitánu Evansové a jejích skutcích, pane. Z velké části to byla ona, kdo mě inspiroval ke vstupu do loďstva. Vím o jejích činech v Hunském prostoru a během tristanské občanské války a usoudil jsem, že se mohu hodně naučit od té nejlepší. Myslím, že lidé jako ona se rodí jen jednou za čas, pane, a chtěl bych se z první ruky učit o její odvaze a taktických schopnostech. Pokud budu alespoň z poloviny takový důstojník jako ona, budu spokojen.“
Wright měl dojem, že už ho nic nepřekvapí, ale mýlil se. Kapitán Vivian Evansová má na palubě fanouška? Zajímalo by ho, jak zareaguje, až se to dozví. Jak ji znal, nejspíš zrudne. Vivian Evansová byla dobrý kapitán a Wright ji respektoval, ale rozhodně mu nepřišla jako ten nejudatnější vojenský génius, jak ji nejspíš viděl mladý Mateo Borelli. Byla schopná, ale byla člověk, ne bůh.
„To je… zvláštní přístup, podporučíku,“ vypravil ze sebe opatrně. „Setkal jste se někdy s kapitánem Evansovou?“
„Tu čest jsem ještě neměl, pane. Ovšem znám její záznamy a rozhodnutí, která učinila. Ale samozřejmě se těším, až se s ní setkám, pane.“
Takže zná legendu, ne člověka.
„S kapitánem Evansovou se setkáte, až se ona bude chtít setkat s vámi,“ ujistil ho.
„Samozřejmě, chápu, že někdo jako kapitán musí být naprosto vytížený přípravou nadcházející mise.“
Jako my všichni.
„Dobrá, takže to zkrátíme. Chápu, že na jiné lodi byste nejspíš měl sloužit v taktické sekci, ale tu máme na Arbiteru plnou – jak vám nejspíš řekli, když jste si vybíral svůj post – proto budete zástupce astrogátora. Vaší nadřízenou bude starší poručík Ingrid Krajcarská. Poddůstojník, který vás dovedl sem, vás dovede i za ní, abyste se jí mohl osobně ohlásit.“
„Rozumím, pane!“
„Tak odchod. A vítejte na palubě Arbiteru, podporučíku.“
 

* * *

 
„Ještě jednou gratuluju, Lin-shine,“ řekl admirál Robert Mazarov a podal ruku čerstvému viceadmirálovi Sunu Lin-shinovi.
„Jestli je k čemu,“ zamumlal Sun. Na každém nárameníku měl nyní dvě zlaté čtyřcípé hvězdy, které mu Mazarov připnul, ale na rukávech měl pořád jeden silný modrý pruh kontradmirála. K tomu přibude další úzký pruh a další hvězdička. Ale to bude práce pro krejčího.
„Bobe, víš vůbec, kolik stálo tu uniformu přešít?“ zeptal se Sun. „Nemluvě o tom, že jsem si brousil zuby, až konečně převezmu vlastní operační skupinu. A najednou jsem viceadmirál a do klína jste mi hodili celý operační svaz.“
„Tarnów bude důležitá oblast a ty jsi pro velení ten nejlepší,“ ujistil ho Mazarov. „A myslí si to i Sean Tyler. On tě pro to doporučil.“
„Že mě to nepřekvapuje.“
Mazarov se pousmál a potom se na okamžik otočil a zadíval se na město z velkého okna ve své kanceláři. Panoramatu města vévodila konstrukce nově budovaného mrakodrapu několik kilometrů na západ. Z vrcholku té obrovské budovy bude rozhled na celé město. Mazarov tu konstrukci rád pozoroval. Poslední dobou pro něj bylo stále důležitější vidět, jak vzniká něco nového. Brzy přijde doba, kdy se bude spíš ničit než tvořit.
„Jaká je situace na hranicích?“ zeptal se Sun, jako by vyčetl myšlenky nejvyššího velitele.
„Celá oblast kolem Tarnówu je sud s prachem,“ řekl mu Mazarov bez obalu. „A Ballingtoňané to nemůžou uhlídat sami… nebo nechtějí. V každém případě na Tarnówu bude problém s takzvanou Národní ligou. Je to banda nacionalistů, kteří nechtějí, aby se Tarnów paktoval s námi. Oficiálně tvrdí, že chtějí neutralitu, ale většina z nich obdivuje kasimirského císaře a jeho vládu ,tvrdší ruky‘.“
„Měl jsem za to, že to jsou jenom chuligáni,“ přiznal se Sun.
„To ano. Většina z nich. Ale přemýšlí za ně někdo až moc inteligentní. A nezapomeň, že těm chuligánům se před dvěma lety málem podařilo sabotovat stanici Albatros.“ Potřásl hlavou. „Musíte se mít na pozoru.“
Sun pomalu přikývl.
„Teď půjdeme do SIC. Claudia Farnsworthová a Alex Mocatta pro tebe připravili brífink o současné situaci v tarnówské oblasti. Potom si budeš muset sestavit svůj štáb. Z Haruny a Svendborgu sem už letí zbývající lodě tvého svazu a já chci, abyste vyrazili hned, co se shromáždíte.“
„Rozumím. Máš pro můj štáb nějaké návrhy?“
„Jako náčelníka štábu jsem si dovolil ti přidělit Aliho Bassama, poslední rok sloužil jako můj pobočník na admiralitě, ale ty ho asi využiješ víc. Nemá moc zkušeností v poli, ale dokáže rychle zorganizovat, co je potřeba. Jako štábní důstojník je dobrý. Zbytek štábu bude na tobě. Dal jsem Magdě Onurové instrukce, aby ti při výběru byla k ruce. Nicméně i prezident přisoudil tvé misi vysokou prioritu, takže pokud je nějaký důstojník v téhle soustavě a je dostupný, můžeš si ho vzít.“
„To rád slyším.“ Sun na okamžik zaváhal. Zdálo se, že nad něčím přemýšlí.
Mazarov se zamračil. „Děje se něco?“ zeptal se, když se ticho neúměrně protahovalo.
„Bobe, válka ještě nezačala, ale sám jsi říkal, že někdo útočí na tarnówské konvoje, a oba víme, že piráti to nebudou. Co mám dělat, když potkám kasimirskou loď – nebo operační skupinu – kolem Tarnówu nebo Kolonizovaného prostoru?“
Mazarov se zarazil. Dobře věděl, na co se ho Sun ptá. Jako důstojník měl za úkol chránit svůj stát i své spojence před jakoukoliv agresí. Ale v situaci, do které ho Mazarov posílal, mohl jakýkoliv jeho zásah klidně rozpoutat válku. Válku, na kterou všichni čekali a zároveň se jí obávali.
„Použij svůj úsudek, Lin-shine,“ řekl mu Mazarov tiše.
Sun dlouho mlčel a potom přikývl a koutky úst se mu zvedly do nepatrného úsměvu. „Nejlepší rozkaz, co jsem kdy dostal.“