S Janem Kotoučem o alternativní historii (Sarden, 4/2016)

S Janem Kotoučem o alternativní historii aneb „Studium materiálů je užitečné do doby, dokud se z něj nestane výmluva, proč nepsat příběh.“

Článek od: Jana Poláčková – 04.04.2016

Jana Kotouče, autora série Sektor Hirano, není třeba čtenářům Sardenu dlouze představovat. V rybníčku autorů fantastiky si získal oblibu svými válečnými romány z daleké budoucnosti. Ve své poslední knize však namísto do vzdáleného vesmíru a kosmických bitev zabloudil do světa, kde Nad českými zeměmi slunce nezapadá. 

Co vede autora populární military space opery k odskočení do zcela odlišného žánru?

Nikdo si nesedne a neřekne si „tak, teď napíšu military space operu s přesahem do planetární romance, do které budou zakomponované prvky post-apo“. Z mého pohledu se žánr zase tak moc nelišil, pořád je to o „loďstvu“ a o lidech v komplikovaných situacích. Akorát místo ve vesmíru plují lodě na moři a mají tak k dispozici o rozměr míň.

Vždycky mě zajímala historie, hodně jsem studoval 2. světovou válku, mimo jiné knihy Miloše Hubáčka o válce v Pacifiku. Přemýšlel jsem, že bych někdy napsal nějakou alternativní historii, kde by byly podobné typy námořních bitev. Chvíli jsem si i pohrával s myšlenkou napsat čistě historický román, ale tam bych byl svázán tím, co se opravdu stalo. Mohl bych psát buď nějaký malý příběh na pozadí skutečně velké bitvy, nebo bych musel mít samostatnou bitvu někde úplně stranou mezi pár torpédoborci nebo možná nějakou eskortní letadlovou lodí. Rozhodně bych tam nemohl odpálit náletem celou flotilu bitevních lodí nebo něco podobného, takže jsem přešel do alternativní historie, která mi poskytovala mnohem větší volnost.

Jak probíhala práce s prameny a s podklady? Na základě čeho jsi zvažoval relevantnost jednotlivých zdrojů? Podle čeho jsi nastavil hranici „tohle stačí, teď bude mít hlavní slovo moje rozhodnutí a představivost“?

Z vojenského hlediska jsem si studoval hlavně parametry druhoválečných lodí a letadel. Jakou rychlostí mohou plout, jaký mají letadla dolet a podobně. Většina mých lodí a letadel je podobná nějaké historické předloze. Nejsem inženýr ani konstruktér, takže jsem spíš používal nějakou předlohu. Například letadlová loď Blaník, na které působí hlavní hrdinové, je hodně podobná svými parametry americké třídě Yorktown.

Zároveň ale nejsem letec ani námořník, takže jsem se snažil vyhýbat detailům tomu, v čem nemám tolik zkušeností,  a soustředil jsem se víc na vojensko-politický příběh a postavy a míň na „hardware“. Obecně jsem se držel osvědčeného pravidla: studium materiálů a práce s podklady je užitečná do té doby, dokud se z něj nestává výmluva,  proč nepsat příběh. Je snadné spadnout do pasti, kde autor tak moc studuje materiály, že nepíše.

Do jaké míry ses snažil o „realistický scénář“ a do jaké míry podřizoval prostředí a reakce potřebám příběhu?

Ono to ani není nějak striktně oddělené. Prakticky nejde uvažovat nad „realistickým scénářem“ pro alternativku, kde se hlavní děj odehrává téměř sto let po té události, která změnila běh dějin. U hodně věcí jsem se snažil uvažovat tak, jak by se to „mohlo“ stát, ale i to jde těžko. Takže z tohoto pohledu musím říct, že víc se to drželo potřeb příběhu. Trochu o tom mluvím i v doslovu na konci knihy. Je nepravděpodobné, že by se české země (spojené se Slovenskem, Polskem, Maďarskem a kusem Německa a Rakouska) staly námořní velmocí, ale pro účely příběhu jsem si reálie nastavil tak, aby se to mohlo stát. Podobně to je i při psaní sci-fi z budoucnosti, člověk si může připravit reálie, aby se jeho příběh mohl stát, ale je to nepravděpodobné. Proto raději sci-fi píšu ze vzdálené budoucnosti, kde budu už jak já, tak všichni  moji čtenáři bezpečně mrtví a nedozvíme se tak, že jsem neměl pravdu.

Kde se vzal nápad udělat z Čech globální velmoc?

Nebylo to ani tak o tom „proč“ jako spíš „proč ne?“ Přišlo mi to jako zajímavý nápad. Navíc myslím, že v naší zemi trocha pozitivního vlastenectví neuškodí.

Nápad na sérii vznikl při dvou příležitostech. První věc byla, když jsem začal pracovat v logistice, kde jsme posílali sem a tam kontejnerové lodě a na stole jsem měl mapu světa. Tak jsem si při dlouhých chvílích trochu představoval, jak by mohla vypadat různá námořní střetnutí s pozměněnou geografií. Zároveň jsem tou dobou už pravidelně hrál Civilization V a nejraději jsem měl mapu, kde byla spousta malých ostrůvku a člověk musel vytvářet námořní velmoc. Navíc ve hrách Civilization člověk může vytvořit roztomilé kombinace a události, takže například Aztékové dobudou Evropu nebo Rakousko pod Marií Terezií porazí Rusko. Za Čechy ve hře sice hrát nejde, ale přimělo mě to k uvažování „co kdyby byl alternativní svět, kde vlivem osudu a štěstí Češi jsou globální velmoc“. A co kdyby byla změněná geografie, takže bychom byli téměř ostrovní stát? A co kdyby se byl svět zatopený a námořnictvo by hrálo významnější roli?

Mohou se čtenáři těšit na setkání s osobnostmi známými z hodin dějepisu?

To spíš ne. Děj se odehrává v roce 1947, ale ke globální katastrofě, která změnila zemský povrch, zatopila část světa a zničila některá pohoří došlo v roce 1848. Čili většina historických postav z té doby je už po smrti a ti z roku 1947 se nemuseli ani narodit, protože se nemuseli potkat jejich rodiče.

Bylo náročné si místo kosmických plavidel vystačit najednou „jen“ s obyčejnými loděmi a letadly?

Ani moc ne, jak jsem už psal, jádro příběhu je v obou případech o lidech a o tom, jak se snaží vyřešit taktickou situaci. Pokud bylo něco komplikovanější, tak to, že jsem si musel víc dávat pozor, co daná technologie dokáže a co ne. Ve sci-fi se z toho přece jen můžu snadněji vylhat, technologie má sice nějaké mantinely, ale v konečném důsledku dělá to, co já potřebuju.

S jakými největšími problémy ses setkal během psaní?

Těžko říct, co byl „největší“ problém. S „hardwarem“ byly malé problémy, potom snažit se trochu vystihnout dobu. Je to sice alternativka, ale pořád je to kulturně zhruba na úrovni 30. a 40. let. Chtěl jsem, aby lidé mluvili víc archaicky, ale ne vždycky to šlo přes jazyk a klávesnici. Potom jsem se tam snažil narvat spoustu maličkostí. Například většina postav příležitostně kouří, protože to v té době bylo normální. U některých maličkostí jsem potom musel dělat složitější výzkum. Například, když se český agent má setkat v ruském přístavu se svým kontaktem v jedné závodní jídelně, začal jsem pátrat „co tak asi servírovali v carském Rusku v jídelně střední až nižší cenové skupiny, kam by chodili úředníci“. Vesměs to ale byla spíš zábava.

Znamená Nad českými zeměmi slunce nezapadá úsvit nové série?

Mám námět na další díly, ale musím si je v hlavě nejdřív trochu víc přebrat a probrat to i s několika dalšími lidmi. Dej Nad českými zeměmi slunce nezapadá může fungovat (a funguje) jako naprosto samostatná kniha, na druhou stranu zase otevírá dveře pokračování, hlavně v epilogu. Takže ano, pokračování vidím reálně, ale momentálně mám termíny na jiné věci.

Právě jsem dopsal šestý román ze sektoru Hirano Simeral v plamenech. Počítám, že to letos vyjde. Vzápětí hodlám začít psát sedmý román, kterým celou sérii zakončím. Během té doby se ke mně nejspíš vrátí na autorské korektury i novela ze světa Honor Harringtonové, kterou píšu pro Davida Webera, a mám plán ještě na jeden další sci-fi projekt, kterému bych se chtěl příští rok věnovat. Nicméně do světa českých zemí se plánuji vrátit!

Zdroj: http://sarden.cz/2016-04-04-0830/s-janem-kotoucem-o-alternativni-historii-aneb-studium-materialu-je-uzitecne-do-doby