Claim your Indiegogo reward

Hello all!

The publication of the first book is coming along rapidly thanks to you. We aim at January 2019 release of both e-book and print. The second book, titled Emperor in Exile, is now being translated. It will soon be time for you to redeem your rewards.

Everyone is entitled to an e-book, for that we need an e-mail address. For paperbacks, we need your physical address to where to send it. And of course if you’ve chosen a reward where you become a character in a book (or you have a space station or a ship named in your honor OR I kill off someone you don’t like) you need to fill in your name as you want it to appear in the book. Also, those of you whose reward include more than one person (Admiralty House tier), write down all names.

(Don’t remember your rewards? Check the Indiegogo project!)

Thank you and stay alone for the ride.

Please fill in this questionaire.

[ninja_form id=2]

Private: Sample chapters: Sun Does Not Set Over the Czech Lands

Sun Does Not Set Over the Czech Lands

Jan Kotouč

Translated from the Czech by Milan Pohl

Czech Publisher’s Synopsis:

Czech dive bombers against tsarist battleships

In mid-19th Century, an unexplained space catastrophe has befallen the Earth. Whole landmasses were erased, ocean levels have risen. States and nations vanished, others emerged. One of them is the Czech-Slovak Kingdom.

In mid-20th Century, the kingdom is a naval power with colonies and territories all around the globe. Who controls the oceans, controls the world. But Czechs are not the only nation wanting to control the oceans. The Tsarist Russia is a huge player on the world stage and it wants to add Czech territory to its Empire.

The Tsar’s Navy has a huge numerical advantage. In order to improve their chances, the Czechs need to bet on a new and unproven weapon.

The naval aviation.

Chapter 1
Chapter 2


You fly well, Berg, but you might as well stop showing off because even with these antics you won’t be the best pilot.

The words still rang in Lukáš Berg’s ears as he piloted his aircraft in the wake of his flight group’s leader.

They had been spoken this morning by Corvette Captain Machovec and Berg knew Machovec hadn’t meant it in a bad way. It was the kind of thing you said to a pilot if you wanted to cut him down to size a bit.

But the remark still bore heavily on Berg. He was not so arrogant to assume that he was the greatest pilot alive but he liked to think that he might be sometime in the future. The group leader’s comment was like a slap to his face.

He forced himself to calm and focused on piloting. They had left Port Elizabeth and New Durban behind some time ago and now they were flying over the Mozambique Channel. There were almost no clouds in the sky, visibility was optimal and, what’s more, this was a routine patrol flight. Berg could allow himself to marvel at the view.

“The old man should send us on these flights more often. It’s beautiful,” said his radio operator, eighteen-year-old sailor Haken seated behind him.

“Definitely,” agreed rear gunner Žitný. “Could you bank a little, Lieutenant? That would give us a better view.”

“No can do, gentlemen. The leader in front of us would have our heads,” Berg said but he understood how they felt. Maybe they had joined the Czechoslovak Navy precisely for the reasons advertised in the recruitment posters: “Join us and see the world. The Czechoslovak territory reaches from the Dresden Coast to the Adriatic, from the Blue Ridge Coast to South Africa.”

Berg wanted to see Africa since he was a kid, as well. It was his family’s tradition that led him to the navy, however – although his affinity to modern technology and especially airplanes has diverted him away a little. When he mentioned his plans at home, his conservative father was so angry he almost had a fit and he spent several hours explaining to his son that airplanes were nice toys, that’s true, but they had almost zero use on sea. Lukáš would serve with the “real navy,” as his father had called it.

Three months later his father died.

Berg ground his teeth. He did not need to think about his father now. Haken was right: they should send them here more often.

Their mothership was the light carrier Prostějov, assigned to the South African Station at Port Elizabeth. The station had been established barely two years ago when Czech forces helped to overthrow the local usurper, gaining the support of most of the local African population in the process. The new government agreed that their inclusion under Czechoslovak authority would be beneficial for both sides – especially since the Czech king has allowed them a great deal of autonomy.

However, pirate activities remained to be one of the problems in the area. The Somali pirates – who were, in fact, regular navy of the Abyssinian Empire – were attacking cargo ships sailing through the channel and several foreign governments were frequently supplying them with ships and ordnance to disrupt Czech trade with overseas countries. Flight patrols of hydroplanes were being sent from New Durban, Port Elizabeth and Cape Town but this time Corvette Captain Machovec, leader of the flight group from the Prostějov, has convinced his superiors to allow his pilots to partake in the patrol, as well. The airplanes Škoda LTB-6 Oskar served primarily as naval bombers but unlike fighters they had a greater fuel capacity and were capable of longer reconnaissance flights.

So the two Oskars were now flying over the Mozambique Channel and Lukáš had finally relaxed enough to enjoy the flight when his radio crackled.

“P-Alpha 9 to P-Alpha 10,” said the voice of Captain Lieutenant Vydra who was flying in front of him. “Look down. At the sea surface to our portside.”

Lukáš looked in the designated direction. At first he saw a ship’s wake and then his stare dropped even lower.

“That’s a ship, a big ship,” Haken said from behind him.

“This is P-Alpha 10, I see it,” Lukáš said into the radio. “That’s a warship.”

Even from the altitude of several thousand meters he could see the shapes of gun turrets on the vessel’s bow and stern.

“We’re going lower, P-Alpha 10. I’d like to identify it.”

“The Žilina is sailing in this area,” Lukáš suggested even as he turned his plane lower, following his superior.

They were approaching the unknown ship. Lukáš watched its silhouette and wondered whether this actually might be the heavy cruiser Žilina. He wasn’t sure at all, identifying vessels from air was not his strong suit, but…

Suddenly, the plane of his leader rose sharply to the sky.

“P-Alpha 9 to P-Alpha 10, we’re getting out of here. Send a warning to all stations and ships in the area.”

Lukáš followed the leader’s aircraft. “This is P-Alpha 10, what’s up?”

“That’s not Žilina, that’s a battleship. And it’s definitely not ours!”


“I’m sorry, Captain, but we need you on the bridge.”

Naval Captain Martin Melichar raised his head from the paperwork and he saw the head of Lieutenant Adamovič, one of Žilina’s junior officers, in the hatch to his cabin.

“What’s up?”

“A message from one of our airplanes in the area. Fricap Biedermeier says you should see it.”

Melichar got up to his feet. He didn’t need much encouragement especially since he was just doing paperwork in his cabin and right now he was reading a very thorough list of “officially sanctioned” and “prohibited” enterprises in the Dukla port – a list that the Admiralty, in its unlimited wisdom, had decided to send to South Africa. After twenty years in the navy Melichar had come to understand that the Admiralty made its job easier by sending all routine reports to all stations. He wondered whether a special courier had already delivered the information about whorehouses in Dukla to the Blue Ridge Coast, as well, or whether he was still on his way.

Melichar’s first mate, Frigate Captain Biedermeier, was already waiting on the bridge. The marine stationed at the hatch cried “Captain on bridge” from the top of his lungs but Biedermeier immediately brought Melichar to the map room.

“The message was sent from the airplanes P-Alpha 9 and P-Alpha 10, two Oskar bombers from the Prostějov that have been patrolling over the Mozambique Channel. They report an unidentified battleship sailing to south with speed of twenty knots.”

This gave Melichar a pause.

“Where was it, Fricap?”

According to naval tradition, there could be only one “captain” aboard a ship in order to prevent confusion. Therefore, lower-ranking officers with the ranks of corvette or frigate captain were addressed either with both of these words – although it was shortened to a simple “captain” when on a shore – or just with “corcap” or “fricap.”

Biedermeier pointed to a map lying on a table in the middle of the room. “Here, about one hundred and twenty naval miles to the north of our position.”

“Could it be our ship?” asked Adamovič who followed them as Žilina’s plotting officer and immediately took his place at the map with a pencil in his hand.

“I doubt it. No reinforcements were reported. And Prague would have definitely informed us if we were to expect a battleship.”

“If it really is a battleship,” Biedermeier pointed out. “It could be a mistake in identification. Maybe it’s a cruiser or even a destroyer.”

“Even if so, there is a warship on the way here and we’re not expecting any. I think we have no choice but to assume the worst possible scenario – that it’s a battleship and it’s unfriendly.”

Biedermeier ran his hand through his thinning hair and slowly nodded. He was almost ten years older than Melichar and much more skeptical than his captain. He thought that the pilot’s report is probably a mistake but he shared his captain’s caution.

“You’re right, Captain, sir. Shall we sail toward them?”

This time, it was Melichar’s turn to nod. He also ran his hand through his chestnut hair which was much more plentiful than his first mate’s. “Yes. Lieutenant Adamovič, how soon can we catch up with them?”

“If we go immediately full speed to north and if they retain their current speed…” Adamovič made several notes on his paper. “Three to four hours, depending on whether they keep their speed and course.”

“All right. Tell the navigator to set course according to the last known position and course of the unknown ship. When it’s done, assemble the senior officers.”


Lukáš Berg was back on board for barely half an hour when the flight group’s leader called all pilots to the briefing room. Both Berg and Captain Lieutenant Vydra still held bread with salami in their hands.

“Take your seats, gentlemen,” Corvette Captain Machovec said to the assembled pilots. “And listen. You have probably already heard about the ship sighted by Vydra and Berg. Our people in the Intelligence have developed the photos from the gun camera and it’s confirmed to be a battleship. And it’s definitely not ours. We don’t know what this is about but Admiral Dobrovský has decided that we cannot just sit and wait. Captain Melichar of the Žilina is sailing to intercept the unknown ship but the rest of the fleet is with us here at Port Elizabeth. No matter how this turns out, the Admiral wants us to take off and monitor the whole thing from the air.”

One of the pilots – Third Naval Lieutenant Michal Paš or P-Alpha 4 – raised his hand. “Excuse me, Corvette Captain, but does this mean we are supposed to be ready to attack the ship?”

“Let’s hope it won’t be necessary. The Czechoslovak Kingdom is not in war with anyone – as far as we know – and there haven’t been any indications that this ship is hostile. We are supposed to be only a failsafe. The mechanics are fitting our planes with torpedoes even as we speak.”

This prompted a wave of disgruntled murmur.

“But these aerial torpedoes are useless! They can’t hit a damn thing, if they even explode at all,” protested First Lieutenant Kaczynski or P-Alpha 13. “Oskars can carry torpedoes, that’s true, but they are meant mostly to attack ground targets. And even this is far from ideal, as we have seen at Tete.”

Berg sighed. Tete was not a pleasant experience. The Intelligence had identified a small transshipment yard at Mozambique’s coast, used by the Somali pirates as a base, storage depot and training facility. A squadron from the Prostějov attacked the area but the Intelligence didn’t know that the Somalis had anti-aircraft cannons they bought from the Russians. The base was destroyed but the bombs were not very accurate and three Czechoslovak airplanes were destroyed before the cannons could be silenced. Nine people died.

“I know,” Machovec said. “But we have no choice. Our Oskars and their torpedoes are the best thing we have at our disposal.” No one seemed happy. No airplane had ever presented a significant threat to a warship.

“Another irony is that we even don’t have enough aerial torpedoes aboard the Prostějov. Three of you will have to carry normal bombs meant against ground targets.”

Another wave of disapproval.

“We don’t have a choice, boys!” Machovec looked around. “Who wants the bombs?”

Berg raised his hand.

“Are you sure about this, Berg?”

He wasn’t but he knew he was a good shot when bombing targets. Maybe better than most other pilots on board. This was the reason why he let them talk him into joining bombers back in training.

“I’m sure, sir.”

“Very well. Who’s next?”

Kaczynski and two rookiees – Paš and Hakl – also volunteered. Machovec chose Kaczynski and Hakl. Paš did not like this but he was the least experienced pilot on board.

“All right. Launch will commence in half an hour. Good luck.”


Captain Melichar stood in the tower above the bridge of the Žilina, peering through his binoculars at the distant shape. Frigate Captain Biedermeier and Corvette Captain Gabriel, the gunnery officer, were at his side, also with a pair of binoculars.

“It’s certainly a battleship,” Biedermeier said. “Looks Russian.”

The unknown ship was now sailing on a parallel course with the Žilina to their portside so they could see its entire silhouette. It was heading south while the Žilina was sailing north.

“It looks like the Pyotr Velikiy. It was supposed to be in New Sebastopol, it could have sailed here. But why wouldn’t our Intelligence confirm this? They watch New Sebastopol like nothing else.”

“Captain, it’s not the Pyotr,” Gabriel said resolutely. “It’s the Yekaterina Velikaya, different from the first ship in her class. You see the superstructure? It’s taller than the one on the Pyotr.”

Melichar frowned. Pyotr Velikiy-class was the oldest class of battleships in the Russian Tsarist Navy. There were three specimens still left – the Pyotr, Yekaterina and Potemkin. But Russia has sold the Yekaterina to South America, more precisely to the South American People’s Federation. The Czechoslovak Intelligence knew about this but did not pay it special attention because Russia had also sold four Orlov-class battle cruisers to South America. It was a part of the tsar’s plan to decommission older vessels which were being largely replaced by Alexander Nevsky-class battleships.

“You can’t be sure at this distance,” countered Biedermeier. “The Yekaterina is in South America. And due to the tensions with Brazil, the People’s Federation keeps all its ships close to home.”

“If they haven’t sold her as well,” Melichar suggested and tried to bring the ship to focus but it was still fourteen naval miles away. At this distance he wouldn’t be able to see anything as detailed as a flag. “It doesn’t matter, anyway. We have a battleship incoming and it probably isn’t here on a friendly call.”

“And if it’s not, it’s our 203-millimeter cannons against their 340-millimeters,” Gabriel said and Melichar could hear a trace of distress in his voice. This was a reason for concern because Gabriel usually treated any problem like a difficult puzzle. “The question is whether they have hostile intentions.”

Gabriel got his answer two minutes later when there was a flash of light from the unknown battleship.

“Down!” Melichar shouted and inclined his head to the connecting shaft leading to the steering room. “We’re under fire!”

The shots from the battleship hit the sea surface about 150 meters in front of the Žilina’s bow and the water churned.

“Twenty degrees to starboard,” Melichar called into the shaft. Then he looked at his two highest-ranking officers while the helmsman started to turn the ship’s stern slowly to the side of the hostile vessel.

“Extreme-range fire. They couldn’t have hit us,” Gabriel proclaimed.

“They couldn’t have but at least now we know whether the ship is hostile or not.”


“Why the hell did you shoot?!” asked Captain First Rank Fyodor Chuikov when he arrived at the bridge of the ship which used to be known as the Yekaterina Velikaya in his country. Now it had the inscription Wolde Selassie on its hull and 95% of the crew were the Somalis who were doing the dirty work for the Abyssinian Empire.

The remaining five percent were people like Fyodor Chuikov who were here as “military advisors” and “instructional group.” Officially, the Somalis have bought the ship from the South American People’s Federation but Russian instructors were still needed aboard.

“It was a Czechoslovak ship, we had to take action,” asserted Admiral Zalawi, commander of the Somali Navy which was a silly function and rank since the Somali pirates had just a handful of old frigates and corvettes bought in secret from various governments including the Russian one. Still, it was necessary to maintain some decorum so Chuikov pretended that Zalawi was his superior, actually deserving the rank. The truth was that Zalawi was simply the most favorite sailor of the Somali governor so he gained command of this ship.

To be frank, in my country someone’s favorites are also appointed to high functions.

If only such persons were not as blatantly stupid as this one.

“If you waited you could have hit her from much closer range and destroy her,” Chuikov said and tried not to sound as if speaking with a baby. “They are still far away and now they know we’re the enemy.”

Zalawi dismissed the comment with a wave of his hand. “Be calm, Captain. You are here as an observer – so observe. Soon we shall destroy the first Czechoslovak ship and it will be the first step toward the boom of the Abyssinian Empire.”


“How’s the rest of the fleet?” Melichar asked. The Žilina was now out of the enemy ship’s effective range, following her to the south. Melichar and some of the other sailors now held slices of bread with liver pate, brought to the bridge by Melichar’s steward Souček. Nobody wanted to know where he got the pate but it was delicious and it was precisely the pleasant diversion that they needed at this difficult moment.

“The Prostějov will send her airplanes to us and about one hundred miles to the west there is the Eight Destroyer Flotilla with the Dyje, Odra, Úslava and Váh,” Lieutenant Adamovič informed him.

“And what about the rest of the cruisers?”

“The Hradec Králové, Opava and Rokycany have left Port Elizabeth just an hour ago. Even if they retain the speed of thirty knots, they won’t be here sooner than in thirty hours.”

Melichar looked at the position of the enemy ship and the closest port – New Durban – marked on the map room’s table. “That’s too late. We are barely two hundred and eighty miles from New Durban. At twenty knots, she will get there in less than fourteen hours.”

He looked at his officers. He knew what he had to do and he didn’t like it. He didn’t want to issue this order but he had no choice.

I just hope I’m not sending all of us to our deaths right now.

“We have to attack them.”

“Sir, we can’t do this on our own,” Biedermeier protested.

“Sir, you remember what I said about the disproportionality in cannons?” Gabriel added. “They have 340-millimeter cannons and we have 203-millimeters. They will wipe us out before we even have them in our range.”

“If they react well,” Melichar pointed out. “Look at the distance from which they tried to shoot at us. Something tells me they don’t have a very experienced crew.”

“That may be so, sir, but do we want to take such a gamble?” Biedermeier asked.

Melichar looked his first mate in the eye. He knew Biedermeier was right and he didn’t like it. He had combat experience, had served in the Czech-Spanish War, but this did not make his current position any easier. This whole situation had popped up so suddenly that he felt like he wasn’t doing anything but reacting. But even when he carefully considered the problem, this still seemed to be the only solution. However, this did nothing to change the fact that he had 750 sailors under his command, sailors who would bear the consequences of his decision.

“There is a difference between a gamble and a calculated risk,” he said aloud. “That ship has hostile intentions, probably rushing in to attack our harbors. If we don’t stop her, she may destroy all port facilities at New Durban. That’s tens of thousands of tons of cargo, dozens of cargo ships… not to mention human lives. Our position in South Africa is fragile and this might harm the whole kingdom badly. And even if not, we still have a duty to the people in the harbor. They are servants of the king – and therefore under our protection.” He looked at the map again. “There’s only us and we have to fulfill our duty.”

He recalled how he had smiled at the routine report about the sanctioned enterprises in the Dukla port. Now it seemed like a lifetime ago.


Lukáš Berg fidgeted in his cockpit while his Oskar and fifteen other airplanes were flying in formation towards the Mozambique Channel. The flight to target was always the worst; several hours of boredom and heavy premonition and at its end there could be death waiting for you. Or you could find out that the target is gone. Or you could find the target at the very limit of your flight range and destroy it but run out of fuel on your way back.

Lukáš already knew these feelings from the attack run at Tete. He didn’t want to get used to it.

“How long yet, sir?” Haken asked from behind him.

“About half an hour to the spot where the hostile ship should be according to the last reports,” Lukáš said. “Then we’ll see what she really is and whether…”

“Squadron P-Alpha, this is P-Alpha 1,” the voice of Corvette Captain Machovec sounded from the radio. “We have intercepted a message from the Žilina: the unknown battleship confirmed to be enemy. She opened fire on the Žilina at 14:05. The Žilina is going to attack her and slow her down.”

“This is P-Alpha 6. A heavy cruiser against a battleship?”

“Yes, and we’re the only help they’ll get. The Eight Destroyer Flotilla won’t get there in time.”

“P-Alpha 1, this is P-Alpha 14. Has anyone ever noticed these bloody torpedo bombers never hit a damn thing?”

“Sure, and it will be our job to prove that they actually do hit something from time to time.”


One of Zalawi’s subordinates muttered something. Chuikov didn’t understand what it was; the ship’s crew spoke in Amharic, Somali or Arabic. Only Admiral Zalawi and several of his officers were fluent in Russian so Chuikov could only wait for the translation.

“The Czechoslovak ship has started to approach,” Zalawi said. “She has turned and now she’s sailing at right angles to our portside.”

Chuikov came to stand at a viewport on the left side of the bridge. The silhouette of the approaching ship could be clearly seen in the distance. Her captain had to have nerves of steel.

“He’s deliberately letting us cross the T,” Chuikov said aloud.

From Zalawi’s expression it was clear he didn’t have a clue what the Russian advisor was talking about. Chuikov suppressed a sigh. “An old naval tactic. Battle groups try to cross the T to each other. This means that the ships sail in a row and they cross the path of enemy ships. Then, all cannons can shoot volleys of fire at the enemy formation which can shoot back only with the forward cannons of the first ship in its own row.”

Zalawi didn’t look much smarter but he nodded and peered through binoculars at the approaching enemy cruiser. “But the Czech is doing the very opposite. He’s going at us from an inconvenient position. Why?”

“He probably thinks he will offer you a smaller target this way and you won’t hit him until his own cannons are in range. Then he will fire on you.”

“And will he hit us?”

“It depends on the captain and the abilities of his gunners.”

Zalawi shouted a command in Amharic. “I’ll order them to open fire on that ship.”

You should have done that a long time ago instead of prattling away.


Eight 340-millimeter cannons opened up at the Czechoslovak cruiser. The projectiles churned the water but the closest one landed hundred meters off the Žilina’s starboard.

On the bridge, there was a depressed atmosphere, however. Everyone knew that if the enemy hit them with a full volley, they were done for. Just like that. Heavy cruisers were never meant to engage in firefights with battleships. Not even with old ones such as the Yekaterina Velikaya. Unless the heavy cruiser in question had its own battleships in reserve.

They couldn’t defeat them volley against volley so they had to outmaneuver them, cruise back and forth and slip between their volleys until they could approach the enemy to maximize the damage they could cause with their weaker cannons.

Tensions rose and the behemoth in front of them fired for a second time.

It missed again.

“Ten degrees to port,” Captain Melichar ordered. He was sitting on a wooden chair on the starboard side of the bridge from where he had a view over the situation in front of him, watching the battleship. Enemy gunners had to watch their maneuvers and this made their job harder.

Another volley. And another. Minutes ticked away and the Žilina was getting closer.

“Fricap, do we still have those depth charges on our aft?” Melichar suddenly asked.

“That’s right, sir,” Biedermeier said.

“Have them thrown overboard. If they hit them, the whole ship would blow up.”

“Yes, sir.”

Biedermeier hurried off to carry out the order and Melichar raised the binoculars to his face once again. Despite the Žilina’s maneuvers, the enemy gunners were getting better. Because of her maneuvers, the Žilina was now sailing almost at right angles to the battleship, inadvertently letting the enemy “cross the T” where the enemy would be able to fire on her from all cannons while the Žilina could only use the forward weapons.

“The charges are gone, sir,” Biedermeier reported and Melichar just nodded. He would never have thought this but in their situation, being the wrong part of the T could actually have its advantages.

“Change course ten degrees to portside.”

“Yes, sir,” the navigator said. “Helm, ten degrees to port.”

“They’ll be in our effective range in a few minutes, sir,” Biedermeier said. “When do you plan to turn to the side?”

Melichar slowly shook his head. “No, we won’t turn. We’ll sail like this.”

“But this way we open ourselves to their whole broadside.”

“Yes, but at the same time we offer them a much smaller target.”

As if in answer, the battleship fired again.

Without success.

“They’re in range, Captain!” the navigator called up.

Melichar nodded. “Gunnery officer, fire at will.”

“Yes, sir.” Corvette Captain Gabriel bent over the speaking tube.

“Aim turrets A and B at the target.”

There was a confirmation.

The Žilina was now sailing directly at the side of the enemy battleship and aboard both vessels sailors were frantically preparing cannons to fire.

However, the Czechoslovak ship was almost ready, it only had to adjust the weapons’ elevation so the Žilina fired first.

From six 203-millimeter projectiles five missed the battleship but one hit the heavy armor near the ship’s waterline.

“Yes!” someone on the bridge cried.

“A hit in the side,” Biedermeier said with binoculars at his eyes. “Good shot!”

Then the enemy battleship fired a third volley. Six projectiles missed the Žilina but the explosions of the other two hit the ship from such close proximity that shrapnel littered the deck.

“One hit at starboard near the waterline,” Lieutenant Adamovič reported with telephone receiver at his ear. “The extent of damage is still unknown but we are taking in some water. Shrapnel has peppered our aft. We have two dead and three wounded in the aft torpedo room.”

Melichar maintained a stone face. Now he found himself in a situation feared by every commander. He was in a fight, the ship was carrying out his orders and news about casualties were coming in.


“Load!” shouted the sweating commander of the port cannon in turret A on the Žilina’s bow as he opened the loading chamber.

Sailor Grebski wiped sweat off his brow and together with Novotný he pushed the new, more than twenty centimeters wide projectile into the chamber.

Bags of gunpowder arrived via the lift from belowdecks. Both sailors pushed them in after the projectile.

The cannon’s commander closed the chamber and used a big lever to switch the cannon into the “ready” position. All three cannons confirmed readiness on the panel of the commander of turret A almost simultaneously and he was now supervising the final alignment according to the instructions of the gunnery officer in the observation tower.

“Turret A ready to fire,” he reported into the pickup.

“Turret B ready to fire,” his colleague added.



“We have hit them in the superstructure!” Biedermeier shouted. “We have hit the bridge! This will soften them up a little!”

“Thirty degrees to starboard!” Melichar ordered. If they turned now, the aft cannon would finally be able to open fire as well and they would soon find themselves behind the enemy ship and be free of the threat of the forward cannons’ fire.

“All three turrets are ready to fire again, sir,” Gabriel reported.



The volley of all nine projectiles from the Žilina has scored three hits on the battleship’s bow.

“Yes!” cried somebody on the bridge.

But then the battleship fired. And now it was the Žilina that suffered three direct hits.


When the Czechoslovak cruiser was hit, many Africans on the bridge of the Selassie started jumping in elation around Chuikov but Admiral Zalawi looked like Death herself had touched him. All the windows on the bridge were crushed into shards, the map room was destroyed and two sailors had to be carried away from the bridge by the medics – or by those who were performing this role aboard the pirate ship. Zalawi probably wasn’t used to such proximity of physical danger.

Chuikov could see it in his face and hoped that the Somali – or, in fact, Abyssinian – admiral wouldn’t panic.

“We have hit them. An excellent shot, Admiral,” he said aloud and brought binoculars to his eyes. “The cruiser is in flames and two of its cannons are out of commission.”

“Shouldn’t we retreat?” Zalawi suggested carefully.

Chuikov ground his teeth. Calm, stay calm. “That’s not necessary. We have dealt the enemy ship a solid defeat. Their hit has not caused us any serious damage, both cannons and drive are functioning normally. The operation can proceed.”

Zalawi thought for a moment, than he nodded. He probably also knew what’s at stake. The goal of the mission was to attack and heavily damage at least New Durban. If the Selassie would come head to head with the rest of the Czechoslovak South Africa Station, she should hold her own against the heavy cruisers – and if not, she could play hide and seek with them. But this did not matter, anyway. The important thing was to create a big enough incident for the tsar to take advantage of.

Unless his allies – which was an appellation that was applicable only with a great deal of exaggeration – lost their nerve.

One of the sailors shouted something, and Zalawi suddenly forgot about Chuikov and ran to the crushed window at the forward section of the bridge. From there, he looked out and up and shouted along with the other sailors.

Chuikov came to their side and immediately saw what had them so upset.

Many airplanes in the sky. They were Czechoslovak Oskars, preparing to attack.


“Be careful. Don’t forget which ship is our target,” Corvette Captain Machovec reminded them for the last time.

“Our target is the big ship that’s not on fire, got it,” Lukáš Berg said, frowning. The Žilina was in flames. The battleship, on the other hand, was still sailing on. Suddenly, she took a sharp turn to starboard and her anti-aircraft weapons came to life.

“Let’s do this. And watch out!”

The first two flights headed down to start their torpedo runs. Berg with the bombs, however, had to choose a different approach. The ship was a fairly small target; Kazmaczyk was already going to drop the bomb as he was flying over the ship but Berg would try something else.

“Boys, I hope you like flying down,” he said to his crew and pushed the flying sticks.


“Captain… Captain, are you all right?”

Melichar blinked. He wasn’t hurt but he was lying on his back on the bridge. He saw there were many glass shards lying around the window, as well as a captain’s chair torn out from the deck. Adamovič was bending over him.

“Sitrep?” Melichar shouted.

“Gun turrets B and C are destroyed. The ship is taking in water. The connection from the bridge was interrupted but I have sent a sailor to check the engine room. You were out only for a minute.”

Melichar sat up. The shards had left several gashes in his left hand. Then he stopped short as he saw a body lying at his side.


“Sadly, Frigate Captain Ludvík Biedermeier is dead, Captain.”

Melichar got to his feet and tried not to think about anything. This became harder, however, when he saw the burning bow of his beloved ship through the window. The Žilina was dying. His ship was dying.

“Why aren’t they shooting at us anymore?” someone asked.

“There’s no reason,” Melichar said. “What about turret A?”

“Corcap Gabriel is trying to find out, sir. And there are our bombers attacking the enemy ship out there.”

Melichar picked up his binoculars from the floor and took a look. Torpedo bombers, indeed. But so far, they had not managed to hit the ship, not a single time. Oskars had a prescribed altitude for dropping torpedoes so the projectiles remained close to the surface of the sea, and from that altitude it was often impossible to make a precise bombing run.

A sweating, gasping sailor ran to the bridge. “Captain, Corcap Žemlička says two boilers are inoperative and can’t be repaired. He can pull eight knots but the ship is taking in water along its entire bow. She won’t get far.”

So this was it, the career of the heavy cruiser Žilina was over. And Martin Melichar was the captain who had led her to her death.

Another sailor ran to the bridge. “Captain, Corvette Captain Gabriel says turret A will be able to fire one more time.”

Melichar thought about this. One more shot could convince the enemy to open fire again which could destroy them. But the battleship now turned her back to them, maneuvering under the attack of the airplanes. And she could still be a threat to New Durban and other harbors…

“Let him fire that final volley,” he ordered, than looked around the bridge. “All others: abandon ship.”


Sailor Grebski swept blood off his brow and pushed Novotný’s body out of his way. Nearby, the cannon’s commander was sitting with his back to the wall, holding a hand at the bleeding wound at his side, waiting for the medics to get there. Grebski opened the chamber on his own and pushed the projectile inside.

A wounded loader ran to him to help him and together they pressed in the bags of gunpowder and closed the chamber.

The chief NCO who had replaced the dead officer as the turret’s commander signaled readiness and the turret fired.

All projectiles hit the surface near the ship and a shower of shrapnel and water swept her decks.

Grebski smiled, than sat on the floor next to the wounded commander of the cannon.

From outside, airplanes could be heard.


“What the hell are you doing, Berg?!”

“Calm down, P-Alpha 1. I’m just trying to get a better target lock.”

So far, the other pilots were attacking without much success. One torpedo had hit the giant ship somewhere at the bow, causing almost no damage. Berg was now flying headlong to the enemy ship – at her precise center. Flaks of anti-aircraft fire were flashing all around him, several times hitting the wing, but Berg tried to ignore it and then released the bomb.

He cursed, seeing he didn’t hit the superstructure. The bomb landed very close to the portside railing and exploded. It did not take anything important with it, however.

Berg quickly leveled the fighter and headed away. The Žilina, having sustained damage just a few moments ago, fired again from one turret. One projectile successfully hit the stern but has not caused serious damage, either.

At least I’m not the only one who hasn’t managed it.


This time Chuikov didn’t need a translator to understand Zalawi’s order.

“What the hell are you doing?”

“Turning the ship north and creating a smoke screen,” Zalawi replied curtly. “We have to return and repair the ship. We’re falling back!”

“You can’t!” Chuikov insisted. “The fighters don’t have any more ammunition and the cruiser is sinking. Their harbor lies unprotected in front of us.”

“No. The single cruiser has damaged us heavily, as have their airplanes. How can we be sure there aren’t more aircraft and more ships just over the horizon?”

“Dammit, the rest of their cruisers is still at Port Elizabeth! And I have counted sixteen airplanes, that’s a complement for a light aircraft carrier which they have here. At New Durban, they don’t have any air forces to speak of. They won’t pose a threat!”

“That’s what you said about the cruiser. You also said it won’t pose a threat, and even so, the ship has fired again. In how many other ways have you been wrong, as well?” Zalawi’s eyes hardened. “Or was it a deliberate treason?”

No, that one is supposed to come later. But only if the admiral acts as he should right now.

“The tsar and our common friends from South America have provided you with this ship. You have to keep your part of the bargain!”

All kinds of emotions mixed on Zalawi’s face and Chuikov worried for a moment that the African admiral might have him executed right now. But the admiral probably realized fast that the Abyssinian emperor would not be happy about that. And the tsar could show his displeasure in many ways. The Abyssinian Empire had a deal with Russia – a secret deal but a deal nonetheless. And Chuikov had clearly reminded Zalawi of that deal.

But Zalawi’s sense of self-preservation was momentarily stronger.

“And we’ll keep our part,” the admiral said finally. His Russian had a stronger accent now. “But only after we have returned to make repairs. This will delay as for several weeks at most and then, this ship will be able to fight again. And this is final.” He turned to his crew and started issuing orders in Amharic.

Chuikov just stared at him. He couldn’t believe that such a complicated operation, prepared for many years, could come to naught because of a single idiot at the wrong place.


Melichar was standing on the deck, watching his sailors in life jackets climbing overboard into the water. The sea was thankfully warm in this area but unfortunately, the Mozambique Channel was also one of the biggest hunting grounds of sharks even though they concentrated mostly to the north from here. He could only hope that no shark would take interest in sailors splashing in the water until help could come.

If it would come at all.

The last to go overboard were the gunners from turret A, followed by Corvette Captain Gabriel. And after that, Melichar was alone on the Žilina.

For the last time, he went through the ship, calling into all corners and nooks while the flames on board were getting stronger and the bow was dipping dangerously. The deck was already tilted when Melichar climbed over the railing and dropped into the water. It really was quite warm.

Quickly, he swam to the lifeboat and from its board he could only watch as the heavy cruiser Žilina of the Czechoslovak Navy sank into the sea.


“We have to go back, Alphas,” Machovec said. “That battleship is already over the horizon and we have just enough fuel to return.”

Berg frowned. “P-Alpha 1, this is P-Alpha 10. Shouldn’t we keep watch over the sailors from the destroyed ship?”

“We can’t, P-Alpha 10. The boys from the Eight Destroyer Flotilla should be here in a few hours. If we stay any longer, we’ll just join those poor chaps in the water. We’re heading home.”

Berg spared one last look for the figures and boats on the sea surface and then he followed Alpha 9. Machovec was right: there was nothing more they could do.


Sailors from the Žilina were sitting on the bow of the destroyer, huddling under blankets and sipping tea and soup provided by their rescuers.

Melichar was sitting among them. He was one of many sailors fished out from the sea. When you were in water, the difference between crew and officers was suddenly negligible. Now they were all reduced to shivering knots covered with blankets.

At last, someone approached him, however. It was a man about five years his junior, with insignia of a corvette captain.

“Captain Melichar?”

Melichar tried to get up but the man waved him to sit down again. “Keep sitting, please. You have suffered enough. I’m Corvette Captain Holer, commanding officer of the Úslava. Welcome aboard.”

“Thank you, Captain,” Melichar managed. “I suppose we both wish it could be under more pleasant circumstances.”

Holer just nodded. “I’m sorry. But you sent the son of a bitch packing. I don’t know whether it’s any consolation but…”

Melichar nodded. “How many of my people have been saved? Do you have news from the other destroyers?”

“Yes, that’s why I wanted to talk to you. The rescue operation is finished, there’s no one left in water – or we haven’t found them. I have spoken with Captain Pekárek of the Dyje, commander of the Eight Group. He’s putting together the numbers of the rescuees from the whole group. We have saved four hundred and seventy-one people.”

Melichar closed his eyes. The crew of the Žilina numbered precisely 746 men. This meant he had lost almost a third of his crew.

“I’m sorry,” Holer said again. “I think most of them already died aboard.”

Melichar couldn’t do anything but nod. “Yes, you’re probably right. In any case, let me thank you most profoundly. We are in your debt.” He looked around his sailors. “What’s next?”

“We are ordered to sail south and meet with the main force of Admiral Dobrovský at New Durban. Then we’ll see what’s next. Today’s events will have far-reaching consequences. Somebody has declared war against the Czechoslovak Kingdom today.”


The consequences arrived about a day and a half later. Lukáš Berg stood in a cabin/office of Corvette Captain Machovec aboard the Prostějov.

Machovec was sitting at his table, smoking and studying photographs that looked like they were made by an airplane’s gun camera.

“Lieutenant Berg reporting in, sir,” Berg said to draw attention to himself.

Machovec looked up. “You did something truly courageous, Berg,” he said, pointing at the photographs. “But you nearly killed yourself and your crew and destroyed an airplane that’s worth hundreds of thousands in the process.”

“Sir, I just wanted to…”

“I’m not finished.”

Berg shut up and Machovec continued.

“I know these antics are your second nature but one day they will be your end. That airplane is not just an expensive toy. And it doesn’t belong to you.”

“Yes, sir. Of course, sir.”

“Stop fooling around! You’re a good pilot but you need more discipline. Remember your old man, goddammit!”

Berg definitely did not want to remember his father. Everyone else was still talking about him which was bad enough. Everyone told him stories about the amazing hero Admiral Karel Berg as if Berg hadn’t known him. Even worse was when someone made remarks that Berg should honor his father’s memory through his own exemplary service or when someone said sympathetically that it must be hard to live in a shadow of such a famous father. At such moments Berg always thought that crashing an airplane might not be such a bad career move, after all.

“You could have made first lieutenant a long time ago, but no, you have to do this shit all the time. Not to mention the mess when you’re off duty.”

“Yes, sir.” Berg licked his lips. “But with all due respect, sir, I have not wrecked the plane and my bombing run scored one of our few successful hits.”

“Be so kind as to let me assess the measure of our success.” Machovec sighed, flicking his cigarette into a bronze ashtray which he kept on his table as some kind of a family heirloom. “But you’re right. I hate to admit it but you had success. And know what’s even crazier? Someone has noticed your crazy stunt. Someone high above.” He pulled a paper from his drawer. Berg saw the writing upside down but he could tell it was a transfer form, already signed by Machovec and the captain of the Prostějov.

“As soon as we sent records and photographs of the battle to Prague, we got a telegram telling us to pack you up and send you back. You impressed someone, boy. You’re flying home this afternoon. So move it, pack your things, say goodbye to your friends and so on.”

Berg could only nod. “Yes, sir.”

“I don’t know who might be impressed by your maneuvers – and maybe I don’t even want to know. But you have a wonderful opportunity in front of you. Not only as a pilot but also as an officer of His Majesty. So don’t fuck it up.”

“Understood, sir.” Berg smiled. “Don’t fuck it up, yes, sir.”


Around the same time, consequences were awaiting Melichar as well. He had been invited to the Hradec Králové, flagship of Rear Admiral Filip Dobrovský.

He already had a clean uniform and shaven face. The only reminder of his scratches from when the bridge had been hit were small plasters on the left side of his forehead under his brown hair and on his left hand. He certainly didn’t look like someone who had lost his ship two days ago. But he still carried that terrible pain in him.

The Hradec was the lead ship of the class to which belonged the Žilina, as well; this meant both ships were virtually identical. Everything was quiet and Melichar was walking through the corridors and hatches he knew very well. He felt as if he were back on the Žilina, the events of last few days being just a bad dream.

But then, the captain of the Hradec led him to the door to the admiral’s cabin and Melichar returned to the painful reality.

“Captain Melichar, Admiral.”

“Let him come in. And leave us, Captain, please,” a voice said from the inside.

“Of course, sir.” The master of the Hradec turned to Melichar. “If you need anything later, Martin, please let me know.”

“Thank you, Honza,” Melichar said, calling him by the more familiar version of his first name. He was getting tired of compassion of everyone around him but it looked like he would have to bear with it for a while.

Admiral Dobrovský rose from his table and shook hands with Melichar. “I’m glad you’re here, Captain. Sit down.” Melichar sat on a chair in front of the admiral’s desk.


“No, thank you. I had plenty of that aboard the destroyer when they tried to keep me warm.”

“So at least this.” Dobrovský rose again and went to a shelf from which he took two bottles of beer. Then he pulled out two tankards and poured one for each of them.

“Aren’t we on duty, sir?”

“High rank has its advantages,” Dobrovský smiled. “And you look like you need it. This is Pilsner, not that local slop.”

A sad smile appeared on Melichar’s face. He raised the foaming tankard. “To the Žilina.”

“To the Žilina,” the admiral repeated and they both drank. Melichar hadn’t even realized how he missed the bitter taste of Czech beer.

“I won’t tell you how sorry I am,” Dobrovský said. “But your situation has caused waves from here to Prague. We have found out something more about the ship. And we don’t like what we’ve discovered.”

“Do we know whose ship it was?”

“No. We know she was originally Russian but they sold her to the South American People’s Federation, you know that. But after her retreat she sailed to Burao.”

“Burao? That’s in Somalia, right?”

“Yes, it’s one of the towns with those new harbors that the pirates built after our attack run demolished their depot at Tete a few months back.”

It was not exactly Somalia, Melichar reminded himself. Most of Somalia’s territory disappeared under the water a hundred years ago when the level of oceans rose after the Great Storm. Since then, Somali refugees had been surviving at the coast of the Abyssinian Empire. Officially, they had an independent enclave but in reality they served the emperor. However, the Abyssinian government could proclaim that it had no responsibility for the activities of the Somali pirates who were actually doing the dirty work for the Abyssinians, giving them their due.

But if there were battleships of another power involved now, the Abyssinian Empire wouldn’t be able to slip out of this so easily.

“Do you think it was some kind of maneuver by the People’s Federation?”

Dobrovský shrugged. “Hard to say. The Royal Intelligence is going over this right now but frankly, I doubt they were behind it. They had no reason to do it. Lately, most wars were fought over arable land and the People’s Federation has plenty of that – unlike the raw materials that are of short supply in this part of the world, as well.”

“But they also view it ideologically…” Melichar reminded him. The South American People’s Federation was the first country in the world where the so-called “workers’ revolution“ took place. The workers – or those who manipulated them – had overthrown their rulers in what remained of Chile, Bolivia, Peru, Columbia and Venezuela after the Catastrophe, nationalizing the industry and uniting into one big federation. Since then, they lived mostly in isolation, with the exception of an occasional conflict with surrounding countries, mostly Brazil…

“Could they mind that we’re Brazil’s allies?” he suggested thoughtfully. “Beside the fact that we are ‘vile plutocratic oppressors of the working class’?” He didn’t have to add that an average worker in the Czechoslovak Kingdom had a significantly better life than his counterpart in South America. But everyone probably compared success with what came before; and before the revolution in South Africa, in many countries had been prevalent not only involuntary servitude but regular slavery, as well.

“I doubt it. They have their conflicts with Brazil but so far, they have left us out of it. Just like we don’t do anything about the fact that Russians give them their old ships.” Dobrovský shook his head. “But I’ll leave speculations to the Intelligence. We should be more interested in what to do next. This morning, Admiral Hodža has telephoned directly here. Our orders are to let the airplanes watch for the enemy battleship and hold position here at New Durban until reinforcements arrive. We shouldn’t try to take on the battleship ourselves, even though we still have three cruisers left. The Admiralty doesn’t want us to take risks. That battleship is still above our league and if it destroys us it could lay waste to all South African ports with impunity before help arrives. That’s why we’re staying here for now…”

Melichar nodded. It made sense to him. “What about me?”

Dobrovský gave him a slight smile. “You are to go to Prague and report in, Captain. One reason is your testimony: you have confronted an enemy ship and the general staff will want to debrief you thoroughly about all details. Among other things, they will want your estimations as to how experienced the enemy crew was. Then we could be able to narrow down who was aboard.”

“And the other reason is that I have to stand trial,” Melichar added. Dobrovský nodded but then he waved his hand dismissively.

“Trust me in this: it will just be a formality. Your actions have saved this entire harbor. Without you, the enemy ship would have destroyed it for sure. And the court will take it into consideration.”

Melichar trusted him but still he felt like he deserved the trial and this was a catharsis that he had to undergo. Each captain is trusted with a ship by the authority of the king. If he lost the ship, he had to stand trial no matter the circumstances.

“What’s more, I doubt the court would dare to sentence the king’s brother-in-law to jail,” Dobrovský smiled.

“Do you think I would take advantage of that right now?” Melichar asked, his voice sounding a little harsh. Dobrovský didn’t need to bring this up at this very moment. Of course, family ties with the king had helped his career over the years and Melichar would be a hypocrite if he claimed otherwise. After all, he had made naval captain as soon as three years ago, when he was only thirty-eight. But when almost three hundred of his sailors died he really didn’t think about how he might be helped by the fact that his sister had fallen in love with Melichar’s friend from the navy who happened to be the royal prince.

“I know. I’m sorry. I shouldn’t have said that.”

Melichar nodded. “That’s all right, sir. Usually I don’t mind but…”

“I understand,” Dobrovský said but it was clear that he didn’t. He had never been in a real fight. Melichar had already fought in the Czech-Spanish War eight years ago. At that time, Dobrovský had been sitting in some staff room and his “combat experience“ here in Africa was limited to sending pilots or destroyers somewhere. It wasn’t his fault but he just couldn’t fully understand Melichar’s feelings. Not until he experienced something similar.

“When do I leave?” Melichar asked finally.

“The plane is being refueled right now at an airfield at New Durban. A pilot from the Prostějov, Lukáš Berg – one of those who attacked that battleship – will be flying with you. The big shots in Prague want to speak with him, as well.”

“Would that be Admiral Berg’s son?”

“Yes, that’s him. So you both have famous relatives.” Dobrovský smiled, Melichar less so. Unlike the rest of the nation he didn’t have much love for Berg Senior. “You’ll leave in an hour.”

“Shall I go now, sir?”

“No… You can finish your beer.”


Berg wasn’t used to flying as a passenger. Fortunately, no one seemed to pay him much attention during the flight. Captain Martin Melichar exchanged a few words with him, mainly thanking him for his good shot at the Mozambique Channel. If not for Berg, he said, the enemy ship probably wouldn’t be in such a hurry to get home and would finish the Žilina with one more volley, killing a lot more sailors on her board.

Berg suspected his success had maybe led to something like this and he certainly didn’t mind when someone else told him that – especially since that “someone” was a naval captain and virtually a member of the king’s family. Ego sometimes needed a good stroke or two.

Berg understood that Machovec, being a good leader, had to dress him down. His stunt wasn’t a strategy that could be recommended as a standard procedure, definitely not for pieces of junk like the Oskars. But he just knew he could do it. He couldn’t say the same about others.

Maybe pilots really have some of that legendary arrogance in them, he thought, then yawned. His friends from the Prostějov had given him a proper goodbye in one of the “officially unrecommended” bars in New Durban and he hadn’t clocked in much sleep.

He tried to catch some now during the flight. Fortunately, Captain Melichar didn’t pay him attention any longer. The airplane was also carrying several heavily wounded from the Žilina who had to be transported to hospitals in Prague and Melichar was mostly trying to speak with them if they were even capable of talking. This meant Berg could make himself comfortable – as much as he was able to in a small hard seat aboard the cargo plane – and tried to sleep.

About half an hour later he gave it up and just stared out of the window. The plane was flying over African mainland and Berg could clearly see the scars caused in 1848 by the Great Storm. On the day the world changed.

Nobody knew what exactly happened on May 31, 1848 and they were no closer to finding out now than they had been back then. They only knew from their grandparents and from school that the Earth suddenly began to shake. It was very cloudy and dark, and lightning crossed the sky over whole two days. Maybe that’s why they started calling the whole catastrophe “The Great Storm.” Two days later when it was over there were millions of dead all over the Earth. To the east of Dukla there was only a big hole into which the world’s ocean gradually flowed. The fissure ended as far as somewhere at the Russian town of Smolensk. Everything in between – parts of Ukraine and Belarus and the rest – was gone. Similar scars to those in Eastern Europe appeared in Africa, several places in America and Asia, even in the Alps and the Iberian Peninsula. The Alps remained mostly intact but several Austrian towns including Innsbruck disappeared forever.

But the horror didn’t end just after those two days. Because of the catastrophe, the Earth warmed, icebergs melted and level of seas rose. The water flowed into the newly formed “troughs” but still it flooded a large part of landmass all over the world. Countries like Netherlands or Denmark, northern German states or northern part of Poland disappeared under the water. The unaffected countries were overrun by refugees. On the eastern part of Slovakia there was now sea instead of the Carpathian Mountains. Two years of chaos ensued.

The change of climate also caused problems with growing some kinds of crops. Czech and Slovak lands had quite a lot of these so they gained an advantage compared to Austria but since then, many wars were fought not only over resources such as oil or iron ore but over agricultural land, as well.

People were fighting over food.

And they were losing at a lot of places in Africa, Berg realized as he looked down at the devastated remains of Sahara where the “African Scar” ended.

Some countries like the tsarist Russia took advantage of that. Berg didn’t know much about the balance of power in the tsar’s court but he knew that Tsar Peter IV was ambitious and with the help of his counselors he tried to take control over as much agricultural land as possible over the last decade. That’s why the “Russian bear” was lately so often in the center of many conflicts.

Berg sometimes wondered how things might have been if the Great Storm had never happened. The Austrian Empire had officially fallen in 1850, however, and power vacuum was filled by the Czech aristocracy led by King Richard I from the house of Mělník Přemyslids – who claimed to be a side branch of Opavian Přemyslids who were a branch of the original Přemyslid dynasty who had ruled the Czech Lands until the 14th century… It was hard to tell whether these claims were true but they helped Richard I gain support of people and lower Czech aristocracy, as well. What’s more, he was a talented administrator and politician. It was mostly thanks to him that the crisis hadn’t lasted as long in the Czech Lands as in other countries. Even so, more decades of unrest and war in Europe and the entire world followed.

And the wars never really ended, Berg realized as the plane headed for the first interlanding in Morocco.


On the last leg of the journey he even managed to take a nap and he woke up just as the plane begun its descent for landing at Prague. Captain Melichar sat down next to him, buckling up.

“You do this all the time?” he asked. “For me, there’ll probably never be anything natural about flying.”

Berg shrugged. He hoped the captain wouldn’t take offense if he disagreed. “I like it better in the air than on the ground, sir. It’s more… peaceful up there. Everything’s simpler.”

“Still, I perceive flying as something that is quite unnatural.”

Berg smiled. “With all due respect, sir, three thousands of years ago some of the Phoenicians undoubtedly said the same thing about naval sailing. And look where we are now.”

“You’re probably right, Lieutenant.”

The plane landed at Ruzyně Airport. Melichar was the first to disembark, with Berg right behind him. The rest of the passengers were either patients or their assistants so they had to wait for transportation.

At the foot of the ramp leading from the plane stood a young man with the insignia of a first lieutenant of the Czechoslovak Army, probably a few years older than Berg.

He gave a salute. “Captain Melichar,” he said. “Welcome to Prague. My name is First Lieutenant Čadek. I have orders to take you and Second Lieutenant Berg to the general staff.”

Melichar looked back at the plane. “I’d like to wait until all of my men are transported to hospital…”

“They will be given proper care. I have instructions to drive you to the general staff immediately, sir.” The first lieutenant was speaking with respect but still, his tone allowed no objections. “I have orders from General Spálený.”

Berg suppressed the urge to whistle. Spálený was the chairman of the general staff, the supreme uniformed leader of the Czechoslovak armed forces. He understood they want to see Melichar but why the hell do they need Berg, as well?

“All right, Lieutenant,” Melichar said finally. “Take us there.”

Private: Sample chapters: Frontiers of the Imperium

Frontiers of the Imperium

Jan Kotouč

Translated from the Czech by Isabel Stainsby

Chapter 1
Chapter 2
Chapter 3
Chapter 4
Chapter 5
Chapter 6
Chapter 7


Captain Alexander Golna did not like journalists.

He understood, of course, all those fine maxims about journalists being important for civilization and democracy; that an open society is a strong society, and all that jazz. He also read reports on the datanet, every day and from several different media outlets – because only idiots rely on just one source – and all those reports were written by journalists.

He understood all this. But that did not mean that he had to like them. He always had the impression that the dearest wish of journalists was to dig up dirt on someone, and, if they couldn’t find any, they would invent it.

But then Golna became an officer in the Central Imperial Navy, and as he climbed up the career ladder, it happened ever more frequently that he simply had to talk to journalists.

This had been doubly true in the last few months, after he had assumed the command and supervised the completion of the work on the ship Hermes, which had on board communications technology so revolutionary that it attracted the media’s interest. This interest was not declining even now, when the Imperium once again needed to deal with a military conflict.

So he had to play the part, as Lieutenant Sorban, the Navy’s PR attaché, was patiently explaining to him. This was also why he was currently wearing his best dress uniform and was marching through the bowels of the Hermes to his cabin, where the most recent specimen of the genus journalisticus vulgaris, Hila Eban, was already waiting for him.

Several officers and members of the crew saluted him as he passed. He did not encounter as many of them as he would on other vessels. The Hermes had just completed its space tests and two days previously she had been certified for service in the Navy, but did not yet have a full crew. The ship’s advanced automation, far more advanced than that of other ships, was another reason for the lack of people.

He reached his cabin, guarded as traditional by a marine, and went in.

Hila Eban, who was seated on the sofa in the living room of the captain’s cabin, looked up with a polite smile. Golna noticed that she had coffee and biscuits on the table in front of her, probably served by Franz, his personal robot-steward.

Eban was younger than he had been expecting. According to her file, she was 32. She was wearing a suit of the sort that had come back into fashion on Hub, Earth and other central planets. Her olive complexion nevertheless contrasted sharply with her blond hair that – judging from the dark roots – was dyed by some old-fashioned method. Golna briefly wondered why she took the trouble to do something like that in an age when medical science could change your hair pigment to any color you could possibly desire.

Most striking, however, were her dark eyes. She watched him like a cat lying in wait for a mouse. Her face might be smiling, but her eyes were guarded.

“Ms Eban, it is nice to meet you.”

Eban stood up and Golna shook her hand. Her grip was firm, confident.

“Likewise, Captain Golna.” Her smile widened a little and a small part of it reached her eyes.

“Please, sit down. I see that Franz has taken care of you. May I offer you anything else?”

“No, I’m good, Captain. Thank you for the nice welcome.”

“I apologize for the delay,” said Golna, sitting down on the sofa opposite her. “I had to go to the engine room. This is still a new ship and thousands of little things still need to be dealt with.”

“I understand, Captain, and I promise that I will not keep you for long. Your Lieutenant Sorban has already given me a guided tour of the ship and allowed me to conduct short interviews with several crewmembers. But no report would be complete without you. A ship is nothing without her captain, and a captain nothing without a ship. At least, that’s what they say in the Navy, isn’t it?”

Golna nodded. “Yes. Although it is also true that, the bigger the ship, the better she is able to manage herself and the ordinary crew members won’t even notice a change of captain.”

“I am sure that your crew would notice if it lost you.” She squinted at her notes. “Your career has been remarkable. Maybe we could start there? Please could you introduce yourself, briefly, for our audience?”

Golna was taken aback. “I’m sorry, are we already recording?”

She nodded and indicated the levitating ball hovering above her. The robot-camera-operative was staring directly at him.

“Yes, it began to run when you sat down. People behave more naturally if you don’t tell them that the recording has started.”

Golna swallowed a pointed comment and took a deep breath.

“My name is Alexander Golna and I was born on March 6, 2659, on Tombara. I joined the Navy after high school, in 2678. I studied at the Naval Academy in Port Royal, on Earth. I have been in the Navy for almost forty years. Weapons systems are my specialization. I did the follow-up course for commanding officers right here on Hub Central from 2690 to 2691.”

He fell silent and Eban raised her eyebrows. He had given her the inventory as if he were a cadet and she the Admiral on an inspection. After a few seconds she had collected her thoughts.

“Your career has been remarkable. You are spoken of as one of the most experienced captains in the Navy. This is your sixth FTL ship, if I am not mistaken?”

Of course she was not mistaken, she had it written down in front of her in her notes, in an archaic paper notebook.

“Yes. I commanded standard-speed patrol craft when I was still a lieutenant. During my career I have commanded the frigates Ross and Nikitin; the cruisers Mexico City and Luanda, and the battleship California. Of my other roles, I could mention Deputy Head of Tactics at the Port Royal Academy, member of the Astrographical Council board for mapping new systems and operations officer on the staff of the Third Fleet.

Another dry list. If Eban was annoyed, she didn’t show it.

“You are telling me numbers, dates and lists. But our viewers want to know something about you, Captain Golna. You are from Tombara, which is somewhat stigmatized as a planet where everything is permitted and some of our more conservative readers may call it a planet with low morals. What made you join the Navy?”

“I have always wanted to travel in space. Maybe I have inherited some of the magic of ancient explorers. Tombara was colonized by adventurers fleeing Papua New Guinea during the Great Tsunami. My name, Golna, is a corruption of Gona, which was a village in New Guinea, and my ancestors took it as their name. I wanted to be an explorer.”

“And do you consider yourself to be more of an explorer or more of a soldier?”

“I think that these two things aren’t mutually exclusive. Was James Cook an explorer or a soldier? Then there are more controversial figures, such as Cortéz. Anyone travelling through space is something of an explorer, but at the same time we are soldiers and we protect what has been discovered, all the worlds of the Central Imperium.”

“Yet this dedication to defending your Imperium brought it into conflict sixteen years ago. Were you the captain of the Mexico City during the Tarlin incident?”

Again she was asking about something she knew very well to be the case. Golna suppressed a sigh. It was clear that this issue had haunted him for some time.

“Yes, during that incident, when Tarlin rebelled against the ruling… caste, let’s say. The Marines had to evacuate the palace and several dozen civilians died during the operation.”

“The Court Martial acquitted you of all charges, but one of your marines committed suicide. Maybe you didn’t know this?”

“I know exactly what Private Keith Sloan did,” said Golna, frowning. For the first time, Eban looked surprised that Golna should know the name of the marine who took his own life after obeying his orders. “It was a tragedy.”

“Undoubtedly…” Eban regarded him for a moment, and something interesting sparkled in her eyes. Then she quickly changed the subject. “After a turn in terrestrial services, you finally returned to space, and on the ship Luanda you got into difficult battles with the Ralgars during their Eleventh Incursion, is that right?”

“Yes, during that incursion we fought against the Ralgars in more than ten encounters. Then we defended the planet Mohawk, two squadrons of cruisers. We successfully defended Mohawk, but at the cost of half our ships. The Luanda was severely damaged and had to return to the base, where the decision was taken to scrap her. I became operations officer in the Third Fleet and from there I could watch the end of the Eleventh Incursion.”

“Do you have the impression that after what happened when you were commanding the Mexico City, the Luanda was a certain vindication? You were able to redeem your reputation there, when you defended the human colony against the incursion of aggressive aliens with your back to the wall. War cannot be more clear-cut than that. Was that a vindication for you?”

“I lost one hundred and twenty-four people on the Luanda. Believe me, it is quite definitely not a happy memory.”

Eban once again decided to change the subject.

“After all that, the subsequent terrestrial service and the command of the battleship California must have been an oasis of calm.”

“In the military, we say that success is when something does not happen. Service on the ground was quiet and those two-and-a-half years commanding the California went by with no major incidents and, crucially, without losses.”

Again she squinted at her notes.

“Nevertheless, you have now taken command of a ship which has been talked about for six months as a miracle of new technology. It is fifteen percent larger than a battleship, it has the firepower of several cruisers, but that is not where its strength lies. I think that the correct label for your new vessel is ‘communications ship’?”

Golna could have breathed a sigh of relief when they switched from the past to the present and began talking about what he had prepared to talk about.

“Yes. The Hermes is a prototype ship for facilitating communication between vessels in deep space. As you know, we already had the first FTL communications station during the time of the Protectorate. Even today we have them only on a handful of worlds, the energy demands and space required for a facility large enough to facilitate immediate communication between worlds are enormous. The Hermes is revolutionary. For the first time, FTL communication devices are small enough to fit on board a ship. Precisely this device occupies the majority of the space on the Hermes.”

“Can you use it to communicate in both directions?”

Another question for her readers, to which she herself already knew the answer.

“No, the constant is always the same. The communications station can, by manipulating Gertz space, connect with any receiver in range and communicate or send data in real time. However, the receiver is passive and must wait until the communications station connects to it, and only then can both sides communicate with each other.”

“So the receiver must wait until the communications station calls?”

A simplification for our simple viewers.

“Yes, you could put it like that. In the future, there will undoubtedly be many more ships like the Hermes and this will make it significantly easier to coordinate a fleet over interstellar distances. Commanding officers will not need to rely on planet-based communication stations. Communication ships have the potential to serve as the nerve center of the Navy’s operations over gigantic distances, just as command and control ships did on pre-space Earth.”

Eban nodded.

“The Central Imperium now faces another Ralgar Incursion, that would be the fifteenth, and directly here, at Hub Central, the entire Seventh Fleet was mobilizing to fight against the Ralgars, would that not be the ideal time to try out the Hermes under battle conditions? But my sources are telling me that the Hermes is not departing with the Seventh Fleet.”

“We have not received our orders yet,” answered Golna, a little curtly.

“Maybe, but I know that the Seventh Fleet departs in six days’ time and that the Hermes is not going with it. This is obvious just from the fact that all the vessels in the Seventh Fleet take priority for all supplies and equipment, where the Hermes takes her turn.”

“You are right in that, although we have not received any orders, we are not part of the Seventh Fleet,” said Golna, a little distantly. Interview or not, he was not happy about having to discuss military orders – least of all his own – with a civilian. Even if she was only trying to verify facts she had dug up herself.

He slowly breathed in. The woman was not a monster. Hila Eban specialized in military journalism. At the same time, she enjoyed digging up dirt anywhere on anyone. On the other hand, some of her reporting would definitely benefit the armed forces in the long term. Golna knew that, a year ago, she had been the one who exposed corruption in the tender for the purchase of new combat mechs for the Imperial Army. Six soldiers had died in a military exercise due to poor-quality equipment. Eban had dug like mad to uncover the secret and the result had been a new supplier for the army and the arrest of eleven people, including two generals, one senator and one deputy undersecretary.

“As someone who has fought the Ralgars and lost soldiers under their fire, don’t you feel left behind? The Fleet is flying into battle with them and you are here.”

“I have served in the Navy for nearly four decades, Ms. Eban. You get used to going where you’re sent.”

The journalist took another squint at her notes. “Your crew is only now beginning to report on board, and gradually, is that correct?”

“Yes, the space tests were performed with only a skeleton crew. A large number of other crew members, mostly from the communications and intelligence departments, will report very soon. Then we will be able to test our communication equipment in full.”

“As I understand, there is one Enhans among the new crew members?”

Golna bit his tongue. Yet again he was on thin ice. On the other hand, personnel transfers were not confidential, and she had undoubtedly known this for a long time.

“There are hundreds of Enhans in the Navy,” he reminded her. “And thousands, possibly tens of thousands in the Imperium. The members of the Eighty-Six Families are everywhere, not just the Imperial Parliament. I think that any prejudices are neither here nor there, and they certainly do not belong in the military.”

“Do you mean the prejudices of ‘normal’ people towards the Enhans, or the prejudices of the Enhans towards normals?”

“Both. The Enhans were created centuries ago by the Protectors. The gene is dominant, meaning that all their children are also Enhans.” Again he was explaining things for the viewers. Eban was still looking at him politely, as if inviting him to continue. “Whether this is good or bad is entirely beside the point. In addition to humans, six alien species also live in the Central Imperium and we have all had to learn to get along. I think that mistrust between two groups of people, one of which has been enhanced a little, is something we should have left behind long ago. In the course of my career, I have served under the command of Enhans, and I have also had Enhans under my command.”

Oh my God, I am spouting drivel like some sort of part-time activist writing statuses on the datanet from his mums basement. Think a little!

“You are probably right,” she said, almost reluctantly. She looked as if she would like to say more, but this was not what the interview was about. “Nevertheless, if I am not mistaken, this Enhans is a direct member of the Imperial family. His name is Daniel Hankerson from the ruling Hankerson family.”

“Yes, Lieutenant Daniel Hankerson is a distant relative of the Emperor. I don’t know how distant, but I understand that he is well on the way to a successful career in the Navy Intelligence.”


The Myriad Casino in the middle of Hub Central was very well air-conditioned, and Daniel Hankerson was grateful for this. The air was always fresh and refreshing – by the standards of a giant space station – and the musty, sweaty smell of the players’ despair was not evident.

Fresh air was not all that the Myriad offered; there was also the view. It was one of the most luxurious casinos on Hub Central. The extensive space with its towering columns was dominated by gigantic globes, in which live fish of all colors swam back and forth. Rays of light refracted through the globes, bathing the halls in shimmering rainbows. It would look like a nightclub, except that the casino was not gloomy; rather, it was brightly lit, and the colored light only added to the atmosphere.

There were eight separate halls in the casino and each had its own bar and willing waiting staff. While robots held waiting jobs in most of the Station, the Myriad prided itself on employing human waiters and waitresses. Daniel was convinced that at least half of them had undergone bioplastic surgery, because surely it was not possible to meet so many gorgeous people all at once?

The Myriad simply targeted clientele from the best society, so nobody was bothered by the presence of Daniel, an Enhans. Daniel had previously encountered minor prejudices in several casinos, where it did not make sense to explain that an Enhans’ chances of winning were no greater than anyone else’s. Enhans, often known colloquially as ‘Enners’, could boast faster reflexes, greater physical resistance, a faster metabolism and many other things including a higher average IQ, but even though the Protectors’ original design was intended to ameliorate brain capacity, no Enhans was automatically a mathematical genius able to count the cards of the other players.

Some people were still convinced that Enhans would definitely cheat, but Daniel wasn’t too worried by this; he had learned to live with it. He frequented various casinos, but the Myriad was his favorite.

Here there was a wide choice of games, from roulette and blackjack to a game adopted from the Gliesans, one of the alien species living in the Central Imperium. The game was quite entertaining, despite boasting the strange name of Naz-Bar-Bardam.

Nevertheless, Daniel Hankerson turned his attention, as usual, to one of his greatest casino passions.

“Mr. Bertold, you are big blind,” said the dealer, who could have walked into any beauty contest in the Imperium and walked off with the crown.

“Oh! Certainly,” said the player to Daniel’s left, and tossed a hundred chip onto the gaming table.  Daniel had small blind and raised him a fifty chip. Meanwhile, he glanced at Bertold, who could not take his eyes off the dealer. Hanz Bertold was an elegant man of around sixty, and obviously the sort of rich man who had started from nothing but wanted others to believe that he had been born into higher society, as if it mattered. He wore an extravagant suit and Daniel reckoned that Bertold used to be bald, but, judging from his hairstyle and just the way it looked, he had commissioned new genetic hair. At the same time, however, his new hair was too long and thick to look good on him.

People like him regularly visited the casino, largely to display that they could afford it, and because they thought that the rich were also frequent visitors. His image was helped by his attempt to speak with that same drawl that some Enhans also affected, as if it were a mark of success.

Grinning internally at this, Daniel looked at the two cards he held in his hand. The six of spades and the Jack of diamonds. Not a combination, but there was no need to hold off here either.

“Place your bets, please,” said the dealer, and placed the flop of three cards on the table.

The remaining two players called big blind. As small blind Daniel needed only to raise the half, but he decided otherwise.

He threw down two chips. “One hundred.”

His opponents were certainly trying to guess whether his hand was interesting, or whether he was just bluffing. This was what was important in this game, more so than in any other

Mr. Bertold was first in line, but he only raised fifty. “I call.”

“I call,” said the woman opposite Daniel. A lady of maybe forty, in a richly decorated red robe of the type worn on Wuwei, where there was a remarkable biracial population descended from colonists from mainland China and central Africa.

Wu Festian focused on the game through small, calculating eyes. Daniel concluded that she was the sort of person who precisely calculates the probability of each card and analyzes all the possible outcomes. He ventured to predict that Festian was also an excellent chess player. She gave the impression of having actually been born into higher society, and smiled at Daniel a few times, as if considering letting him win because he was the Emperor’s great nephew.

Reminding himself that he must not get carried away or over-analyze things, Daniel turned his attention to the third player. Here analysis was almost too easy.

Brigadier General Jean Flaubert had a face like a lump of granite. Unlike Daniel, who was wearing his own clothes, Flaubert had put on his most magnificent dress uniform and was proudly displaying all his medals, as if awaiting admiration. Daniel noticed that several of them were for combat deployment in anti-pirate patrols and in battles against the Ralgars. Although these battles had taken place many years ago, Flaubert was a warrior still; he stared at the card table with a cold, focused expression, as if a battle plan were lying there.

All three players called Daniel’s bet.

When the bets were in, the dealer turned over the first card of the flop.

Daniel settled down and concentrated on the game.


“Excuse me, Mr. Hankerson, there is a robot at the entrance claiming to be your servant.”

Daniel raised an eyebrow as the doorman bowed to him almost subserviently, but spoke with an expression suggesting that, clearly, such a noble sir could not possibly have a robot servant.

“Yes, that will be Kelwin. Let him come in,” he smiled. “If it isn’t a problem?”

“Of course not, sir, of course not.” The doorman swept off and Daniel cast an apologetic glance at his opponents.

“I do apologize. I don’t think it will be anything important.”

“Is it usual for people of your rank to have a robot servant, Lieutenant?” asked General Flaubert, a little resentfully. Daniel suspected that this guy still cleaned his own boots even now.

“The rules permit officers to have robot servants. I am merely taking advantage of them,” he said, haughtily. Robots were not cheap, of course, and Daniel could afford one, though the majority of officers could not. But when other people think you are a snob, they underestimate you. As an intelligence officer, this suited Daniel down to the ground.

And as a card-player.

“Servants are great, human and robot,” said Bertold, and chuckled. “But let’s play!”

They had already been playing for over two hours. Daniel’s heap of chips had grown considerably, but Bertold was also not faring badly. Fissures were appearing in Flaubert’s stony countenance as he watched his chips melt away. At this rate he would be out of the game within half an hour. Wu Festian stuck to her careful analysis, and sometimes it worked out for her, so she continued.

Daniel looked at his hand. A seven and a nine. Four cards were already face up on the table, another nine, a six, a four and a Queen. Festian tried to behave unobtrusively, but her right hand constantly caressed the little finger of her left. However, this seemed very artificial; maybe she was faking a nervous tic. Did she have a good card but wanted to pretend that she didn’t?

The doorman came towards them with Kelwin, Daniel’s servant.

“Fold,” said Daniel, and laid down his cards. “Please deal me out of the next round.”

General Flaubert cast a sullen glance at Kelwin and turned back to the cards.

Daniel stood up and moved a few steps away.

“Is this your robot, sir?” asked the doorman.

“Yes, thank you.”

“At your service, sir.”

But Daniel had already turned to face Kelwin.

“What’s up?”

“You did not return when you said you would,” said Kelwin, primly. He was a typical K-20 model robot from Ashur Robotics, deliberately designed to evoke the early illustrations of robots from the twentieth century. Kelwin was made entirely of metal alloys, with long, slim legs leading up to a sturdy torso, from which protruded arms that were only just wider than his legs. On the flat, smooth torso sat his equally flat, smooth head, but two blue eyes gleamed from it and beneath them was the reproductor, from which his voice could be heard.

His voice had been set to what Ashur Robotics called “Christopher Lee”, whoever that was.

“Yes, I didn’t return home on time. This is my last evening on the Station, Kelwin, and I stayed out to play cards. I’ll be playing for some time yet.”

“You said you would be back in your quarters by midnight.”

“Yes, I did, but I wasn’t.”

“I tried to call you and couldn’t.”

“Kelwin, I turned the comlink off. I wanted to be left alone. By everything and everyone.”

“Sir, how can I serve you when you don’t cooperate with me?!”

This was typical of this model. K-20s were English butlers to a T.

“Kelwin, you’re not my mother.”

“I would not dare to suggest that, Mr. Daniel. Of course I am not your mother, if only because I do not possess the reproductive apparatus to allow me to conceive a child. But I want to serve you faithfully.”

“OK, I understand. But I don’t need your help. I’m going to be here for some time, so you can just go back to the barracks.” The officers waiting to report aboard their ships had allocated quarters on Hub Central. Until recently they had been bursting at the seams, but most officers waiting to be attached to the Seventh Fleet were already on board their vessels and the Seventh Fleet would soon leave for the war. If there had been any activity anywhere this week, it had been in the bars and brothels of all price categories, where the officers and astronauts went for one last good time before flying off to war. The Myriad had had the same traffic as at any other time, mainly due to the fact that it was expensive.

“Please will you leave your comlink on, sir?” Kelwin tried again.

“Yes, OK, I will, and…” Daniel paused, struck by an idea. “Actually, given that you’re here, could you get me a drink from the bar?”

If Kelwin could smile, he would have done so now. His blue eyes certainly gleamed somewhat brighter.

“Of course, sir. My pleasure. What will you have?”

“A Tombara Sling,” said Daniel. “And make sure they mix it properly.”

“I’ll be right back!”

The robot scuttled away and Daniel returned to the table, where another game was just finishing. As he was expecting, Wu Festian had won.

Possibly Kelwin would distract their attention a little. It would certainly raise the hackles of the casino staff that he had sent his robot to get him a drink, rather than one of their beautiful waitresses. The other players at the table, mainly Flaubert, but probably also Bertold, inferred again that he was simply some loaded buck who liked to show off.

“Thank you for waiting for me,” he said, nonchalantly. “Who is big blind?”

The dealer gave an answer, but Daniel’s attention was suddenly distracted. Over her shoulder, he could see one of the casino’s entrances; four sturdy men were just coming in. They moved quickly, and their eyes flew over the entire hall in an instant. All were wearing thick jackets, even though the temperature was maintained at a pleasant eighteen degrees everywhere on the Station.

Their movements were confident, they knew where they were going and why they were here. Daniel suddenly realized that it was not to play cards.

One of the security guards at the door had realized this too, and was now running towards them. He opened his mouth to say something, but one of the men brutally punched him in the stomach, then delivered a second blow to his head. Then they all quickly drew weapons from their jackets, two pistols and two submachine guns.

A ray of light from one of the ceiling aquariums fell directly onto the face of the group leader.

“Nobody move, this is a stick up! We only want some money!” he yelled. Two of his cronies fired into the air.

The screams of guests reverberated round the casino. Some clutched their heads in panic, others hid under tables or lay on the floor. Others remained seated as if turned to stone.

So did Daniel. Armed robbery? Here? Hub Central was enormous, certainly big enough to have its own underworld, but a robbery here? Those people could have a maximum of a few minutes before the Station police arrived.

Did they want to shoot their way out?

One of them had already darted over to the armored door, where chips were exchanged for money, and was threatening the man behind the screen. Even now, chips could be exchanged for actual banknotes, and that was what they were after.

The remaining three looked around the hall again. Daniel noticed that his three opponents and the dealer had frozen. Keep calm. Just keep calm. Those meatheads would not get half a block from the casino before being caught. Playing the hero made no sense, even the casino staff understood that. Everything was insured, it made no sense to take any risks and…

“Hey, you!” shouted one of the thieves, and Daniel, astonished, saw that the thief was looking directly at him. He advanced, the light and shadows from the suspended aquarium illuminating his face, and Daniel saw mulishness there, and something else.

“I’ve seen photos of you! You’re an Enner! I fuckin’ hate Enners!”

He raised his sub-machine-gun and opened fire.



The burst of fire from the sub-machine-gun thundered through the casino.

Daniel jumped away from the card table with a speed that probably surprised the shooter.

Another scream. This time the guests leapt to their feet in panic.

“Oh my God!” shrieked Bertold beside him, and dived under the table. Out of the corner of his eye, Daniel saw Flaubert pushing Festian and the dealer to the floor and immediately yelling with pain.

He didn’t know how serious it was, but Flaubert screamed and swore, so he knew it was not fatal, or at least not immediately fatal.

Keep calm. Keep calm. A small part of Daniel’s brain noted how quickly everything could change. A minute ago he was enjoying a peaceful evening, now…

He darted out of his hiding place, his reflexes and enhanced muscles helping him speed to the next table, which was empty. The attacker fired at him again, but the bullets went wide.

Keep calm. Keep calm. Daniel took several deep breaths. The attackers and their cronies came towards him, another round of bullets hit the table, which was protecting him so far. Daniel had no more than a few seconds before the gunman with the sub-machine-gun was right beside him.

He closed his eyes and, from behind the table, yelled at the entire hall:

“The golden keyboard loves leeks!”

The attacker was checked by this complete nonsense, so loud that drowned out the screams of the casino guests and the bark of the guns. But only for a fraction of a second. He began to move again almost immediately. Daniel could already see him standing above him. He aimed the sub-machine-gun, triumph in his eyes.

And at that moment, his head exploded.

This time nobody had the time to shout. The attacker stood there for a few endless seconds without his head, blood spraying from his neck, the sub-machine-gun hanging from his hands. Then his body collapsed onto the floor.

Kelwin was still standing at the bar. In his left hand he held the Tombara Sling he had been bringing to Daniel, his right hand stretched out in front of him, his robotic palm bent at ninety degrees. A barrel was sticking out of his uncovered arm. The robot’s eyes had also changed: instead of blue, they were now gleaming bright red.

“Your behavior is inappropriate in good society!”

He pointed the barrel at another attacker. All three were already staring at the robot.

“What the…”

“Kill it!”

They opened fire, but Kelwin fired from his arm again, hitting one of the men in the stomach. The gunfire from the sub-machine-gun hit him from behind; a few wounds in his head, torso and arms suddenly completely incapacitated the robot.

“Your behavior is highly inappropriate,” he said, before his reproductor failed and he fell lifelessly to the floor.

Daniel dashed out of his hiding place. The dead attacker with the sub-machine-gun was only a few meters away from him.

“Kill that bastard and let’s get out of here!” screamed one of the attackers.

Daniel sprang towards the sub-machine-gun, but it was clear to him that he could not just point it, and he was now in an open space, the attackers were running towards him, rays of light from the giant aquarium above flitted across them…

He didn’t even think, but seized the sub-machine-gun, rolled onto his back and fired a round into the air.

Directly into the giant aquarium sphere.

Hundreds of liters of water poured out, straight onto the remaining two attackers. A small tsunami washed through the casino.

One of the scoundrels managed to stay on his feet during the flood, waving his hands, terrified. The other lay somewhere on the ground. Daniel got up before the wave hit him. He fired at the standing man, then staggered. His clothes were soaked, the water was cold.

The final robber quickly picked himself up off the floor, also wet and disoriented, swearing in several languages.

Daniel fired.

The fourth corpse splashed into the water. All around him, colored fish were flapping helplessly.

Daniel dropped the sub-machine-gun and took several deep breaths. His heart was pounding and he was shaking from the adrenaline.

Keep calm. Above all, keep calm.  Breathe. Just breathe

Despite the water, he dropped to his knees and vomited.


“So, how did the interview go, Captain?”

Golna growled something and a smile split across the face of Commander Aleko Bossev, executive officer of the Hermes. Meanwhile his captain unbuttoned his dress uniform and growled again.

“About as well as I was expecting, XO.”

“Was it really that terrible?”

Bossev could see his captain’s expression. He had known Golna for only a few months, but he knew that his captain was not the ideal person to deal with public relations. Now the captain’s blond hair was almost grey.

“In principle it wasn’t that terrible, no, but… Ms. Eban is certainly very good at her craft. You know how, before every interview or presentation, you have that one question in your head that you hope nobody will ask you? Ms. Eban asks those questions almost exclusively.”

Bossev laughed as his captain dropped into the chair behind his desk. He placed the uniform jacket over the sofa.

“Yes, but we survived, and I assume that there won’t be a court martial?”

“You shouldn’t be so afraid of journalists, sir.”

“I know, XO. I just… well, I haven’t always had entirely good experiences with them, and they like to rub it in.”

“Like the incident at Tarlin?”

“Yes, exactly that. And of course Ms. Eban also asked about that.

“That’s the way it goes, sir.”

“Hmm… Well, in any event, did they deal with the faulty coil in the engine room?”

“Commander Rico has teamed up with some people on the station. Nobody will solve it this evening and the Seventh Fleet still takes priority over everything else, but we should have a new one within three days.”

“That should do. I also think that…” The buzzer on Golna’s desk sounded. The captain stretched out his hand and picked it up.

“Yes? Captain Golna.”

For a while he listened, then remained still, peering at the intercom.



Police Inspector Cervi of Hub Central Security – HCS – squelched through the water on the casino floor. His face wore an expression of permanent curiosity. Daniel suspected that he had planned on spending his evening in another way.

“So, those men burst into the casino, demanded money, then one of them began to shoot at you and the others joined in?”

“Yes, Inspector.” Daniel was still soaked through; the towel given to him by one of the casino’s beautiful waitresses hadn’t fared any better.

The casino floor was covered by several centimeters of water. A group of coroners was putting the attackers’ corpses into body bags. All that was left were the dead fish. Probably nobody would be bothered about them, but Daniel had already seen a number of doormen and janitors gathering up live fish into pails.

“General Flaubert said that the one who started it all cast some racist slurs.”

“I’m not sure that you could call it racism, but he talked some crap about Enhans. I am an Enhans, but I don’t know how he recognized my face.”

“Um hmm.” Cervi made a note on his datapad. “And then? Your robot attacked him…” he squinted at his notes “with a rifle that was integrated into his arm?”

“Yes, inspector. But I had to activate him first.”


“Yes.” Daniel glanced at the bar, where several police mechanics were handling Kelwin as if he were another of the victims. The repairs would be expensive, but Kelwin would soon be back at his post. Robots can withstand a great deal, and even though his core memory had been hit, his memory regularly uploaded to a backup disk.

“My robot is the personal bodyguard type. The standard K-20 robot, called the E model. It’s a limited edition. If I am threatened he will act to defend me, but I have to activate him first. I do that by shouting a password.”

Cervi looked at his notes again. “You shouted something like… The keyboard loves leeks, is that right? Was that it?”

“The golden keyboard loves leeks. Yes, I had to choose something I wouldn’t use in normal conversation as a password.”

“That… makes sense. I think. I assume that you have that robot legally?”

“Yes, I can send you all the purchase and ownership rights documents.”

“Please do. Not that I don’t believe you, but…” Cervi looked as if he would believe anything now. “What can you do to ensure that the robot does not kill anyone innocent?”

“Once he is activated, he will only attack anyone directly threatening me or him. All the attackers met these parameters. If not activated, he will defend me passively. That means that he will stand in the path of the bullet, throw me to the ground and the like.”

Cervi scratched his head. “I see… you were very lucky, Mr. Hankerson.”

“Yes, I was.” Daniel threw away the wet towel. “I was that. So was everyone else in the casino.”

“That is true. And indeed, I must thank you on behalf of HCS. If you and your robot had not intervened, a lot of people could have been injured.”

“Do people often rob casinos in this part of the Station?”

“Sometimes, but I don’t remember when the last time was. And they never start shooting at the guests. Prejudice against Enhans… Hhhmmm… did you know that there are more Enhans here than anywhere else in the Imperium?”

“Of course, my family lives down there, on the planet,” Daniel reminded him and Cervi nodded.

“You are related to the Emperor, yes? Hankerson. How closely? Should we expect an invasion of journalists?”

“Because of me? I doubt it. The Emperor is my great-uncle, which might sound cool, but I certainly could not be considered a member of the ‘Imperial family’.”

“Is it possible that that’s why they wanted to kill you?”

“It’s possible, but again, why should they?” Daniel tried to remember the attacker’s expression. Something in his posture, his voice, had been strange.

“I have the impression… but it all happened so quickly… I have the impression that he didn’t entirely mean what he shouted.”

“You mean he was only saying something he had rehearsed?”

“Yes, when someone shouts ‘I fucking hate Enners, I want to kill them’, they usually put more feeling into it. This one said it like he would say, ‘well, I’ve never lifted a fifty-kilo dumbbell, I’ll give it a try’.”

“Are you sure?”

“It was all over in a few seconds. Of course I’m not sure. It’s only a feeling… And even if I was, I don’t know what it means. Have you identified the bodies?”

“Yes, Lieutenant.” Cervi used Daniel’s rank for the first time, as if reminding himself that police records may be shared with members of the armed forces. “Two of the four already had records. Violence and attempted murder. We will know more later and…”

“Let me in!” echoed a voice from the entrance. “I have naval credentials. Let me through!”

Daniel raised his head. A powerfully-built man with a large beard came through the police cordon around the casino. His face wore the good-natured smile of a favorite uncle and his curly black hair trailed behind him. His eyes gleamed with the expression of a man who loves life in all its forms.

In addition to his sensational appearance, the man proudly wore the uniform of the Imperial Navy. On his collar, Daniel noticed the pips of a Lieutenant Commander and on his shoulder the badge of the Intelligence Service, just like the one on his own uniform.

Inspector Cervi also raised his head to look. “And you are?”

“Lieutenant Commander Graham Calvert,” the man introduced himself. “Intelligence Officer of the ship Hermes and Mr. Hankerson’s direct superior. Technically, I will be his superior only after he has formally reported aboard, but to hell with that.” He looked at Daniel. “Your new captain sent me here. I assume that you are all right?”

“You could put it that way.” Another member of casino staff came towards Daniel and gave him a new towel. “I was lucky.”

Inspector Cervi cleared his throat. “I will go and interview other witnesses,” he said, indicating Wu Festian, who was sitting with a towel over her shoulders and sipping some calming drink. Next to her sat General Flaubert and a medic was treating the wound on his shoulder. Mr. Bertold was still feeling convulsive and was surrounded by several medics, more than were treating Flaubert, even though Bertold had not been injured. “Then I will have to ask you to come to the station with me, for the records.”


Cervi left and Daniel remained alone with his new superior.

Calvert chuckled and looked at the devastation all around him.  “I see that you members of the Imperial family do things on a large scale. What a shame, it was a nice casino. I’ve been here a few times.”

“Maybe it will be again.”

“I hear that you vomited when it was all over. Are you all right?”

Daniel shrugged. “Just adrenaline and stress. Probably.”

“I also hear that you killed two of the intruders personally. Was that the first time you killed someone?”


“If you would like it, there is a psychologist on board the ship. Perhaps you should ask for an appointment. Of course, there are tons of them on the Station, but given the circumstances, Captain Golna would prefer it if you came aboard immediately. Feelings of anxiety and depression are normal after the first kill. The second is supposed to be easier.”

“The second time I killed someone happened about three seconds after the first, so I haven’t really had the chance to analyze it.”

Calvert chuckled again. “Yes, that is understandable. However, I appreciate your caution. The robot. I’ve heard of the bodyguard models, but I haven’t ever seen one before. Together you have taken good care of yourselves and thanks to you there were no civilian casualties… If we don’t count the fish.” Again he looked up and shifted his weight, his black shoes still in a puddle of water. “It really was very nice casino.”

“Kelwin – my robot – is the one who is owed thanks.”

“How is he?”

“They shot him to smithereens, but he is repairable.”

“I also recommend that you bring him aboard immediately. Our engineers are bored out of their minds. They can take a look at him.”

Daniel nodded. “Can we go straight away?”

“We need to drop in at the police station, and when they are done with you, you can get your things from your cabin and we’ll go on board. Just between us, I would also recommend a dry uniform.”

“Yes, I am definitely counting on that. But why such haste?”

“Captain Golna is somewhat old-school in these matters. If something happens to a member of his crew, he wants that member near him immediately. And I think he’s afraid of a swarm of journalists. Who knows why, but today he’s very wound up about journalists.”


Breathe in. Breathe out.

“So, you failed.”

Norman Bandon pronounced the sentence as a statement, not a question. Breathing hurt him more than usual, but for this meeting he did not dare let the device he wore round his neck release the painkillers into his body. He needed a clear head and, in particular, he did not dare risk his own powers.

The woman sitting opposite him almost snorted.

“My people failed and all of them paid for it with their lives. But why did you somehow neglect to tell us that the mark had a combat robot?”

Breathe in. Breathe out.

“They had to deal with the robot first, then they were liquidated by one unarmed man because an aquarium emptied itself over them.

“The guy was an Enhans!”

Breathe in. Breathe out.

“He was a man who bleeds just like anyone else, he has no special training, he sat for hours at the table, playing cards and drinking. Do you mean to tell me that four of your meatheads with sub-machine-guns weren’t able to kill him?”

“According to your instructions we were to pretend it was a robbery.”

“And was that so complex a role that it used all the cognitive processes they had, was it?”

The woman glared at him, fire in her eyes. Bandon knew what she was thinking. Opposite her sat a man of unspecified age with dry, pale skin, whose jaw was clenched with pain. He had broad shoulders and looked like he worked out regularly, but his complexion, and the drug feeder attached to his neck led her to underestimate him. She, the boss of one of the better organized gangs on Hub Central, thought she was in control. Bandon had paid her a great deal of money for the attack on the casino, but she had probably concluded that the power was in her hands.

“Beware, Mr. Jones,” – she spoke his name ironically; they both knew that it was his alias, just as “Black Fatima” was not her real name. “Our services are expensive and you haven’t paid that much for them.”

He had paid a great deal, but she needed to play the tough queen. That was why she had invited him to an abandoned warehouse in the industrial quarter, so she could meet him in a public place. She thought that she would have the advantage there.

Breathe in. Breathe out.

“I paid you to eliminate him. You failed.”

“We failed on the first attempt. Next time he won’t be so lucky.”

Bandon heaved a sigh, which was more painful than usual. Something of this was reflected in his face. Black Fatima only grimaced. He had, of course, grown used to this over the years. When you are one of the Chosen, trifles like sharp pain with each breath do not unsettle you. Actually, it reminded him of his powers. Each breath told him that he was something more. More than normal people, more than Enhans.

“The mark is already on board his ship and will depart in a few days. How do you plan your next attack? Will you shoot your way onto the ship and pretend you got the wrong door?”

“He will have to leave the ship at some point.”

“And you rely on this? What then? Will you pretend that it’s a random mugging? Twice in a row? You might as well go with a banner saying: ‘We’re going to kill Hankerson’.”

Breathe in. Breathe out.

If looks could kill, he would be dead on the spot. “What happened, happened. Do you want us to return the money you paid in advance? You know it doesn’t work like that in this business.”

Bandon stood up slowly from the folding table that had been ready for him in the warehouse. Fatima raised her eyebrows.

“The money does not matter. What is more important is that tracks are covered. Then I will have to resolve the matter with someone competent.”

“You are not thinking of trying some hotshot! I wasn’t born yesterday!”

A clicking sound was heard behind Bandon. He did not need to turn around. One of Black Fatima’s people was there. He knew that they were moving closer to him. He could feel it. But he could not put on much pressure, or the person would realize that he knew.

“I advise you to get out of here, Mr. Jones,” said Fatima. “Let’s both forget about what we have seen, then we will both be happy.”

“I fear that you do not realize what you have got into and what has begun,” smiled Bandon.

Breathe in. Breathe out.

He turned his head. A sturdy man with a pistol stood behind him. He would probably have defeated Bandon even without a weapon.

Or so he thought.

“Mr. Jones, do you know how many unidentifiable corpses there are on this station?” said Fatima. “I know that you have no allies for miles around. If we throw your body into the wastewater treatment plant, the acids will dissolve it and a nanoscanner will be needed to establish that you were ever alive.”

Bandon had to chuckle, and not even the subsequent sharp stab of pain bothered him.

“You really have no idea what you are playing with.”

The man behind him was already preparing to shoot, but all of a sudden, he could not.

Bandon stood there, calmly. He didn’t even move.

“Frank!” screamed Fatima.

The shooter roared and grasped at his head. Bandon could already feel his mind. A sudden agony, worse than the severest migraine that the man had ever experienced. And worse still, the fear, he did not know what was happening to him.

He clutched at his head, dropped the weapon and fell to his knees.

Fatima stepped forward, reaching for the weapon herself. She did not know what was happening but was just reacting.

She took two steps before grabbing her head, just like her bodyguard had.

Bandon continued to stand there, calmly, and read both minds. Mostly he got just random thoughts. If he had wanted a detailed interrogation, he would have to ask specific questions and then observe the answers, but fortunately, he did not have to.

Fatima had still not fallen to her knees. She was in robust health, although even she must feel as if an iron fist was squeezing her brain. She was no longer crying out. Tears streamed down her face. An almost animal terror was in her eyes, and her mind.

“As I was saying, you have no idea what – and who – you’re playing with,” said Bandon. His chest hurt, but he barely noticed it now. The pain of his two victims was stronger than any discomfort he felt.

It was time to stop.

He intensified his mental grip. Behind him he heard the blow as the bodyguard fell, unconscious. Fatima was still holding out, but her tears had been replaced by streams of blood flowing from her eyes, ears and nose.

One last effort, one last silent scream. Then her limp body hit the ground next to the bodyguard’s.

Bandon breathed in. Connecting with a dying man was always an interesting experience.

He took several deep breaths, resulting in piercing pain in his chest. He turned on the drug feeder on his neck and immediately felt the relief.

He had to get rid of the go-betweens, there was no other way. Unfortunately this had not solved his main problem. If Daniel Hankerson was already on board his ship, he would have to find another, discreet method of getting rid of him. But first of all he must find out where the ship was headed.

He ground his teeth. He would have extra work and in several months’ time their plans would enter the final phase. He had been preparing for this for two years.

He would find out where the ship was off to and then he would have to contact the Hammer Fleet. Communication out of plan was never pleasant, especially given that the commander of the Hammer Fleet was that bastard Wissien, but he had no choice.

He shook his head. This was not the first small crisis he had had to contend with over the years. They would manage.

It was time to get going.



“Put your hand here.”

Daniel Hankerson obeyed and pushed his hand through the circular scanner hatch linking Hub Central with the Hermes. The entrance was guarded by a female marine and a bored male astronaut with the chevrons of a Petty Officer 1st Class. They were both acting as if they had been on guard for a long time. The marine had, however, instantly stood to attention when Daniel arrived, followed by Calvert, and looked straight ahead, as the regulations demanded.

The scanner detected the chip in his arm and compared his DNA with the naval database. This was necessary to prevent intruders from undergoing bioplastic surgery to resemble a crew member and then penetrating the ship. DNA cannot be so easily deceived.

When he went through the frame that performed a quick scan of the whole body, they would find the chip in his head. It was not just anybody who had such a chip. The technology used to create it was not available to the Navy, and in the whole of the Central Imperium, there were only a few dozen people with this chip. It was the Imperial Family implant, which allowed the Emperor to determine the exact position of his relatives through FTL communications stations and keep an overview of them. If anyone were to abduct a relative of the Emperor, they would not be able to hide from the implant. It could not be short-circuited and removing it surgically would require complex and advance neurosurgery, which would be beyond the powers of any abductors.

In addition, the Emperor also used the implant for other things. When, during the reign of Empress Ethereda I – the current Emperor’s grandmother – a number of Enhans threatened to revolt and take the Imperial Navy with them, Ethereda had ordered the creation of similar chips and they had been connected with the naval vessel systems. In Ethereda’s time, each ship already had advanced automation and the chip enabled access to the ship computers. In the event of an uprising, the emperor would personally be able to block certain ship functions and in theory the crew would not be able to do anything.

In the end, Ethereda suppressed the threat of rebellion by non-violent means, but the chip – the imperial implant – had persisted. Daniel was aware that it would be possible to circumvent the chip with a little effort. But there wasn’t usually any threat of rebellion in the Navy. The Central Imperium was in a similar situation to many monarchies on pre-space Earth: the emperor enjoyed popularity among people who did not otherwise trust nobles, or other Enhans. The Emperor and his family were, of course, also Enhans, but people trusted him. He was also popular in the Navy, whose members, moreover, swore an oath of allegiance directly to him.

The scan finished, and the astronaut, surprised, stared at Daniel. He probably had no idea of how to greet a relative of the Emperor, so finally he restricted himself to “That’s fine, sir.”

“Thank you.” Daniel went through into the tunnel and made way for Calvert, who also had to pass through the detector.

A few short steps later, and they were at the hermetic seal in the floor. It was not conspicuous in any way and gravity worked normally here, but it was the place where the connecting tube linked with the tube of the Hermes. Daniel went on board his new ship.

The hangar was just as he had imagined. When the ship was operating normally, it would probably be much busier, and part of the ship’s hull would open for landing shuttles. Now there were only a few vessels and the technicians surrounding them.

However, at the end of the hatchway, another astronaut was waiting, a woman with the pips of a Chief Petty Officer and a yellow band on her arm, which indicated that she worked as the hangar petty officer. Everyone coming on board was required to report to her.

“Welcome on board, sir,” she said.

“Lieutenant Daniel Hankerson, Intelligence Officer, reporting aboard,” he responded formally.

Clearly she had heard the gossip and had known he was coming. Not just because she was unimpressed by who or what he was, which most people were indifferent about. But she nodded with the expression of someone who has received exact instruction and is now just reciting them.

“Welcome. You are to report directly to the captain.”

“The captain?” Normal procedure was that a new officer reported to the person currently serving as deck officer, or to the executive officer. Or, where appropriate, to their direct superior, who was Calvert, just behind him.

“Lieutenant Commander Calvert, returning on board with our prodigal son.” He chuckled.

Internally, Daniel shook his head.

The higher NCO just welcomed Calvert formally, but turned again to Daniel.

“Yes, to the captain. He gave instructions.”

“I understand. Where is the captain’s cabin?”

“He is not in his cabin. You must go to him on the observation deck.” She smiled when she saw Daniel’s expression. “It’s a cabin with a huge panoramic window right on the bow of the ship. I can upload a map of the ship onto your datapad, so you can get to the captain easily.”

“Thank you, Chief… Abrams,” said Daniel. In the Navy, a Chief Petty Officer was traditionally addressed as “Chief” and Daniel had no wish to depart from tradition.

“You’d better go to him now. And then come and find me; we will also have things to talk about,” said Calvert, with a smile.

Daniel departed, still wondering what he should think of this man. And his smile.


The Hermes, although a prototype communications ship with revolutionary technology, offered even more in its own right.

Even after several months, Golna was still getting to know the ship, but he had fallen in love with one place at first sight: the observation deck.

The observation deck was a large cabin right on the bow of the ship, in the curved section of the hull. No normal cabin would fit into the space around the warehouses, but the designers had decided to set aside several square meters and create a space with a huge viewing window on the wall and ceiling. Golna told himself that, when the Hermes finally set sail, he would host a ceremony here, a celebration or anything else that would entertain the crew.

But so far, the ship had not launched and he had the observation deck all to himself.

It did not even matter that the Hermes was still docked at Hub Central. For Golna, this made it even more impressive. He did not have to look at the stars and sigh melancholically to feel small and insignificant. It was enough to look at the huge station and the hundreds of ships of all types, shapes and sizes around him to arouse in him an almost sacred reverence.

The official center of the Central Imperium was the planet Hub below them. But Hub Central was the true center of all traffic and trade, the main artery of the whole empire. Ships from the five different FTL gates connecting the entire Central Imperium were headed towards it. In the whole empire, there were twenty such gates, and five of them led here, almost a half of all connections. Although each ship had its own FTL drive, the gates enabled ships to transport themselves instantly from place to place over a distance that would mean months or even years of travel for a normal ship.

The gates were the masterpiece of the Protectors, extra-terrestrial beings who, centuries ago, had made contact with the human race, raised it up from the post-apocalyptic world after the Solar War and integrated it into the galactic community they called the Protectorate. Golna himself did not completely understand the Protectors’ motivation. In fact, nobody completely understood them. But Golna knew that the Protectors as a civilization were obsessed with control and were always uplifting other civilizations and integrating them into their empire. In this way they had raised five races, including the human race, and had made themselves responsible for their protection. None of the member races had been allowed their own militaries, but for that more money was invested in other things. The Gliesans were traders and mostly wanted to live in peace; the Lasians were an ant-like race who could build anything fast to order. Humans were also traders, transporters and cultivators. The Protectors had sent human colonizing expeditions to far-flung corners of the galaxies, where they had not yet established their network of gateways. Each colony was led by a number of modified people – the Enhans.

The Protectors wanted the colonies to be governed by someone with the correct genetic disposition, greater resistance, stronger reflexes. So the Enhans were created and thus also the nobility that the Protectors had formalized by allowing humanity to create the Commercial Empire led by the Emperor, who answered directly to the Protectors and whose position was inherited.

The Emperors and the Protectors lived on the planet Hub, but they mainly worked directly on Hub Central, which was the center of the empire and the place from where the Protectors oversaw the construction of the gates and built their empire, as if from a palace in the stars.

Building that empire required people in another way, which was one of the reasons why they had supported the settlement of new human colonies and their population explosion.

The gates, just like the FTL drive or communications stations, were based on the use of Gertz space; the theory underlying it had been described by Dr. Gertz in the time before Contact. While normal FTL drives allowed ships to cling to various “levels” of Gertz space and thus increase their relative speed, the gates, to maintain the connection allowing instant transit between two points, needed organic neurological material for the operation. Unlike drives or communications, the gates needed neurological tissue to create the connections and calculate data. The Protectors had resolved this issue in a very practical way and had used human brains. Nobody knew why, but human neurological tissue was crucial for the gates’ technology and it had been necessary to kill around two million people to create one gate. Therefore, four million, since two gates were needed. None of the other races ruled by the Protectors had sufficient numbers, or were not compatible. Not even tissue from captive Ralgars worked, and the Protectors were not the kind of beings who would look for an alternative solution when there was a functional one right in front of them.

Therefore the Protectors had supported the population explosion and the majority of courts routinely passed the sentence of “mandatory donation of neurological tissue”. And because demand exceeded supply – in the entire Commercial Empire there were no more than a few hundred executions of serious criminals annually – the Protectors had approached the acquisition of donors in various different ways, from lotteries to “dealing with homelessness”. Before long, even this was not enough, so they had started to send soldiers just to bring people in.

In this way they constructed twenty gates, before the Protectors vanished in the war with the rival Silmani race, and humanity took power back into its own hands. The Commercial Empire became the Central Imperium and Emperor Olaf II prohibited the construction of further gateways until the Imperial Academy of Science came up with a better way. However, this was one hundred and forty years ago and since that time no other method of gate construction had been discovered. In the Imperial Parliament, more and more voices were being raised in favor of overturning the Imperial ban. It was mainly Enhans proposing improvements in the Chamber, and even though Golna understood some of the arguments – such as that the organic material in the gates was gradually dying off and the oldest gates would stop functioning altogether within fifty years – he definitely did not agree that the solution was to find four million people somewhere and make them into two new gates.

Adrian III, the current Emperor, and his cabinet still shared that opinion, so no new gates were under construction.

So the Central Imperium, for its existence, used the gates built from mass murder and more of which its own laws forbade it to build. Yet it proudly used those already built.

Golna understood that too; quite simply, civilization needed to. But that did not change the hypocrisy. However, pragmatism was pragmatism.

Behind him a buzzer sounded, arousing Golna from his musings. No one from the port ever came into the observation deck, but it was not a secret that the Captain sometimes spent time there. Someone must have come to see him.

“Come in,” he called. The computer monitoring the room heard his order and opened the door.

Golna turned around and saw a dark-haired man in the uniform of a lieutenant. He came in and approached the Captain. Behind his brown eyes, Golna saw an analyst. He knew that the lieutenant was observing and assessing his captain. Golna had heard that Daniel Hankerson was good at appraising people… maybe because he so loved going to casinos.

“Captain. Lieutenant Hankerson reporting for duty.”

“At ease, Lieutenant. Welcome on board.” Golna beckoned to him to come and take the place beside him. Hankerson was relatively tall. He did not conceal his Scandinavian roots, just as his relationship with the ruling family was also apparent – the square face and relatively small nose were typical of the Hankerson lineage. The Lieutenant himself had rather broad shoulders and, even though he did not look like a great athlete, was clearly in good shape. Golna himself was taller by maybe 5 centimeters, but Golna was also thinner.

“I heard about the attack in the casino. Are you really all right?”

“Yes, sir. A little shaken, maybe.”

“Lieutenant Commander Calvert has already sent me a message and has also forwarded the police report.” If the attackers really were some sort of extremists, this would be unprecedented on Hub Central. Hankerson was extremely lucky. And also somewhat foresighted…

“That robot of yours really is an effective bodyguard. Did your family recommend it?”

“Actually yes, although… well, since Uncle Ardon died, nine months ago, someone in the family – maybe Prince Ronald, I’m not sure, recommended that it would be appropriate for even distant relatives to have a bodyguard. At the same time, they did not want much publicity, so that parliament did not make a noise about taxpayers’ money being used to protect the emperor’s great-nephew and cousin god-knows-how-many-times removed. So, entirely unofficially, the Emperor provided money from his own pocket and recommended that we buy robots from Ashur Robotics. My parents have one of their own each, my Uncle Haskel too, and my sister.”

“That is probably a good way of evading problems with parliament,” Golna had to admit. The ruler was obligated to protect the succession under the Imperial constitution. This meant that the Emperor and his direct heirs (meaning his children) all had compulsory bodyguards composed of members of the Imperial Guard, a small group of elite bodyguards, whose members were recruited mainly from the Imperial Army and sometimes even from the Imperial Marine Corps.

“My uncle sometimes has these flashes of brilliance, yes,” said Hankerson. “Kelwin – my robot – saved my life. Commander Calvert recommended that I bring him on board. He said you might be able to repair him.”

“Certainly, I agree,” said Golna, shaking his head. “I am still fascinated by the attack. Do you really believe it was because you are an Enhans?”

“Frankly, I don’t know. As I said to both Calvert and the police inspector, something doesn’t feel quite right.”

“I hear that you are a good analyst.”

“Possibly, but when someone is shooting at you, you don’t generally have the time to analyze all the details fully.”

“That is true. But I still don’t understand. Yesterday I gave an interview to a journalist and the subject of conflict between Enhans and normals came up. I honestly thought that we had left such prejudices behind.”

Hankerson shrugged. “It’s hard to say, sir. I’m not exactly up-to-date with the main news in the Imperium. I’ve just spent six months on Ferrel Kast on an advanced intelligence course. I am returning to Hub the day after tomorrow to celebrate Succession Day, but I have seen such prejudices on other planets, other worlds. To this day, the Enhans have a privileged position in the Imperial Parliament. The entire system is founded on government by the Enhans, including the Emperor. A lot of people off Hub – and on Earth – have the impression that the Enhans are somewhat privileged. And actually, they are right, it’s like the nobility in the old Earth kingdoms.”

“That was the case under the Protectors. But now it differs from planet to planet.”

“Yes, of course, sir, but if we think about it, the entire Central Imperium is actually just one big compromise.”

Golna frowned. What Hankerson was saying came dangerously close to criticism of the Imperium and of the Emperor, which was not something that you should discuss with your superior officer in the Imperial Navy. However, Golna broached the subject.

This is a strange way of welcoming a new officer aboard. Particularly when someone tried to kill him just a few hours ago.

“There are planets like Tarlin, where you and the Mexico City rescued the Enhans despot from his enraged subjects. The Emperor subsequently recognized the new “unenhanced” government of Tarlin and at the same time admitted the daughter of the former despot into the Imperial Parliament. It’s a mishmash. It’s a compromise. There are planets in the Imperium where Enhans may not hold public office; there are planets where non-Enhans may not hold public office, and the Emperor and his government try to play both sides against the middle. There is only the constitutional requirement that the Prime Minister must not be an Enhans. We have a huge empire, which is expanding whether we want it to or not.” He pointed out of the window, where a group of cargo vessels could be seen landing just a few hundred meters from the place where the Hermes was docked. “This is the legacy of the Protectors, which we are only just learning to live with now.”

“Um hmm…” Golna heaved a sigh. “Maybe you’re right. But the racist attack surprised me.”

“It really is surprising on Hub Central. It wouldn’t be unusual on planets like Tarlin or Marco Polo.”

“Maybe not. Perhaps I am too much of an idealist… And perhaps that journalist yesterday reminded me of some unpleasant memories. She also mentioned Tarlin and the Mexico City.” It really was strange to be talking in this way to so junior an officer, but this officer had had a difficult experience and also, he was not just any ordinary officer.

It was time to change the subject. He pointed through the window at the silhouette formed by the Seventh Fleet.

“Incidentally, the Mexico City is over there now. She’s part of the Seventh Fleet. Just like a lot of people I know.”

“A lot of intelligence officers I know fly with the Fleet. And of course, my uncle Ronald Hankerson. He commands a cruiser squadron. Sir, I have heard that we are not joining the Seventh Fleet?”

“It sets sail in a few days and we have not received orders yet, so, unfortunately not. But you are an analyst, Lieutenant. What do you think they will do with the Hermes?”

Hankerson took a moment to consider this seriously. “The Ralgars are the greatest threat facing the Imperium. It will definitely make use of options provided by ships like the Hermes. But the areas attacked by the Ralgars have plenty of communications stations on the planets. The Seventh and the Third Fleets can use them for communication. I think they will send us somewhere else. A long way away from the Ralgars.”

“Why do you think that?”

“The Imperium is large and the Admiralty will not want to give the impression that we only protect planets on the Ralgar frontier. Sending the newest ship to them could be a good political move.”

Golna chuckled. “Are you sure?”

“Of course not. But you wanted an analysis, Captain. Analysis is guessing, just a bit more sophisticated. If you guess correctly several times in a row, you gain the reputation of a successful analyst.”

“Is it the same when you play poker?”

“Yes, sir. Just bluffing is harder in analysis.”

“Well, we will see what the future will bring. Nevertheless, I am pleased that you are all right, Lieutenant. Welcome on board the Hermes.”


By the afternoon of the same day, Golna could be satisfied that Daniel Hankerson had not been far wrong.
“The orders have arrived, XO,” he told Bossev, when the executive officer arrived at the captain’s cabin. “Or at least, partial orders.” He tapped on the computer monitor, as if wanting to indicate where they had come from.
“Yes, sir?” asked Bossev, cautiously.
“Yes. We’re flying to the Konstantin Sector.”
“That’s completely the opposite direction from the Ralgars.” Bossev tried with all his strength not to look disappointed. Golna understood. They both knew that this was probably coming, and they wanted to leave with the Seventh Fleet at a time when the Central Imperium was facing another Ralgar Incursion, but Bossev also had more personal reasons. For Golna, only his former ship and several friends and acquaintances were leaving with the Fleet, but Bossev’s wife and the mother of his two children served on one of the ships. Bossev certainly hated the thought that he would be flying off in a completely different direction. All the more because the Konstantin Sector was the most recently settled and relatively backward.
But the Hankerson lad’s guess was rather good.
“Yes, it’s in the opposite direction, but we knew that it would come to this. The orders are not very detailed, I only know what our aim is, and something about a ‘PR mission’. I would say that the Admiralty just wants us to show the flag there.” He glanced at the orders. “At the same time, they inform us that we are not flying alone. The 35th Task Group will be formed around the Hermes, and tomorrow morning we are to welcome a commodore aboard…” he looked again at the name “Abiola Wabara. Do you know her?”
Bossev shook his head.
“Me neither.”
Bossev chuckled. “At least she will be able to use the cabin we have here.”
Golna laughed. Like the majority of spaceships, the Hermes did not have space to waste, but because it was expected that the communications ship would be used to transport commodores and admirals coordinating the Fleet, she had a luxury flag cabin.
“As well as Commodore Wabara, we will be joined by other ships, but the Admiralty is not yet able to tell us what, or how many. They only write that it will be a group of five to eight ships.”
“That doesn’t really tell us very much. When do we set sail?”
“On the twenty-second of this month.”
“That’s just ten days away!”
“Correct, XO. That’s why we need to get a move on.”


The archaic bosun’s whistle sounded in front of the tunnel linking the Hermes with Hub Central. Captain Golna, Commander Bossev, Lieutenant Commander Calvert and another half-dozen senior officers stood to attention.
“Commanding Officer of the 35th Task Group, on board!” announced the loud-speaker in the hangar.
Commodore Abiola Wabara was a small, stocky figure who was barely five feet tall. Her complexion was a shade lighter than her short, black, frizzy hair, and her eyes burned with the self-confidence of someone who knows what they are doing
Behind her marched a pale man with the rank of Lieutenant Commander. He appeared quite young for his rank.
Golna took a step forward and saluted.
“Welcome on board the Hermes, Commodore.”
Wabara returned his salute. “Thank you, Captain.” She looked around the hangar and the assembled officers and astronauts. “I see that you have had plenty of time to train the crew.”
Golna was not sure if this was meant as praise.
“Yes, Commodore. The Hermes has already undergone her space test and is ready to set sail. The last crew members will arrive in the next two days.”
“Good, because in front of us we have a lot of work and very little time.” Wabara indicated the man with her. “This is Lieutenant-Commander McNee, my Staff Officer.”
There was a further round of greetings. Golna then introduced his officers.
“May I show you to your cabin, ma’am?”
“If you do not mind, Captain, I would rather go straight to the conference room and go through the orders with you, so we are all on the same page. Not that the orders are particularly detailed, so far.”
“Certainly, ma’am.”
Wabara took one last look around the hangar. “Good. I think we will soon know each other better. But we have a lot of work to do. Let’s get started.”


By the following day, everyone on the ship knew that the Commodore was on board. Daniel had no need to worry about this. Like on all ships, regular astronauts shuttled between their quarters, the mess and their post during normal service. As an officer, Daniel was in a slightly different position, and as his conversation with the Captain of the previous day had indicated, the command would probably sometimes be glad to know his views.
However, this did not change the fact that he was just not interested in whether there was a Commodore on board the Hermes or not.
He was wearing a clean work uniform when he went through the hatch to the on-board communication center. The entrance was guarded by two marines, which was more than normally took care of the Captain’s or Admiral’s cabin. It showed just how much the Imperial Navy valued its new toys.
The center looked like an old-fashioned telephone switchboard, just with the modern technology of the twenty-eighth century, but Daniel could not get out of his head the image of women in below-knee skirts, nylons and permed hair on which they balanced headphones. There were advanced computers here, about as many men as women and nobody was sticking wires into sockets in the machine. But the hustle and bustle, and operators seated beside each other and constantly connecting with someone were all similar, as were the supervisors walking among them and monitoring everything.
One of them registered Daniel’s arrival, and smiled.
“Welcome, Lieutenant. Are you rested and recovered?”
“Yes, sir, thank you.”
“No nightmares?”
It was difficult to tell if Calvert’s questions were meant honestly; if he was asking for something to say or if he was poking fun at the matter.
From his eyes, Daniel realized that he was partly sincerely interested, but hiding it at the same time. Calvert was someone who loved life and did not take it too serious, but simultaneously understood that the façade of a jolly butterball served him well as a cover and took good advantage of this.
He was the ideal spy. Daniel himself had also long since learned that, if you give people something they can fix on to, they will ignore everything else about you.
“No nightmares, sir,” he answered. A mere two days had passed since the attack. Ultimately, however, Calvert was right: the first night after the first killing was never pleasant. Daniel was able to justify it to himself and dared to say that he was recovering, but the first night had been complicated.
But now he was all right and able to engage in his duties.
“Good. Come with me, then.” Calvert moved off and Daniel followed him. “This is the communications center. The current shift supervisor is Lieutenant Chen there, she’s the small woman standing on the second floor, otherwise Commander Waykar is in charge. Part of the communications center is earmarked for us from Intelligence. This way, past the communications equipment.”
He led Daniel from the “switchboard” through two hatches – guarded by another four marines – and they found themselves in a hall where several technicians with Engineer badges, not communications specialists, were seated by a glass panel, behind which Daniel could see a giant ball, from which led dozens of pipes and all sorts of other apparatus that he did not understand. However, he recognized the communication coils and realized that they were huge.
Planet-based communications stations were as large as small towns, but this was in the middle of the Hermes, occupying space practically from one side of the hull to the other, but that sphere still had a radius of barely a few tens of meters.
When the government of the Protectors was already coming to an end, Dr. Anita Parekh, of the Research Institute in New Jaipur, had invented FTL communication, a lot was said about the largest purely human discovery. Progress cannot be stopped, however. The more advanced technology is, the smaller it becomes. Daniel briefly wondered if, one day, FTL communication apparatus would be part of a cellphone.
“Well, there it is,” said Calvert, grimacing. “The apparatus is reinforced with armor on all sides. We are actually here, in a large iron ball, which should survive even if the ship around us is shot to pieces…” He emphasized the word should. “And it is also not entirely safe if those coils are damaged, that will produce more radiation than a normal reactor, which will contaminate everything, quickly. That is why there are technicians inside the gallery, and there is also a set of repair robots. If it goes up, it shouldn’t take you out immediately.” Again, he smiled jovially. “You Enhans are more resistant, even against radiation, is that true?”
“Supposedly, yes, but I’ve never had the chance to try it out.”
Calvert took Daniel further. They reached a room that was considerably smaller. Astronauts with Intelligence badges were sitting at some twenty computers. Behind them loitered one more officer, wearing an expression that screamed “shift supervisor”. All young officers who were shift supervisors wore the same expression, which in principle meant “I want to look like a supervisor, and self-confident, and at the same time I’m scared that I will screw up.”
“And here is our awesome little Intelligence nest,” said Calvert. “Lieutenant Hankerson, this is Lieutenant Patricia Gabor, second shift Intelligence Officer. You will be responsible for the first shift.”
Daniel held out his hand. “Daniel. Nice to meet you.”
She pulled a face. “I know, you are the fish murderer.”
She was only half joking. So, an animal lover, then. He wondered what she would say if she knew that he had already negotiated permission to bring a rabbit from Hub on board.
He looked around the Intelligence Centre. “It’s busier here than I was expecting.”
“We are testing how it works, broadly speaking,” said Gabor. “Right now we are communicating with the Third Fleet and all our observation stations along the entire Ralgar frontier.”
Of course, the Fifteenth Ralgar Incursion was what interested everybody right now.
Gabor seemed to know he was interested too. She pressed several buttons and on one of the large wall screens there appeared a large map of the Central Imperium. The gates and trade routes were marked on it. To the galactic north – as the direction on the map was marked by convention, although realistically, the points of the compass did not exist in space – he could see the site of the invasion.
This Ralgar Incursion was the worst for several decades. There was always fighting at the borders, but the Ralgars as such did not have any clear military target, certainly not one that humans would understand. Of course, they targeted large habitable planets and this time it seemed that they would like to seize the Wuwei gates. Nonetheless, all this was random. It was as if wild clans were fighting.
And this, perhaps, was not so far from the truth. The Ralgars were lizards who behaved like barbarian hordes, and their military tactics usually consisted of sacrificing a small group of ships to lure the enemy from their position. Most battles were based on the actions of individual warriors.
Ralgar society was made up of a number of clans and super-clans, and they were more belligerent towards each other than humans were. They fought each other much more frequently than anybody else, but from time to time a few clans would unite and attack the Central Imperium. These wars were called Incursions, but between individual incursions there were dozens if not hundreds of smaller skirmishes.
This time, however, it was a proper Incursion, the fifteenth large enough to be counted as such. As Daniel looked at the map, he realized that this was one of the worst Incursions.
“A lot of clans must have united,” he muttered.
“Yeah,” agreed Gabor. “According to the most recent reports, they have a new chief, who has united a few of the larger super-clans. Brutally, I think, if I know the Ralgars. Well, he has now promised them a new victory in the war.” She indicated on the map. “Look how many of them are converging towards Rosario. Our most populous and advanced planet in the area. That’s where we are sending the Seventh Fleet. Most of the Third Fleet has to maintain position near the Wuwei gate, but the Ralgars are attacking along the entire frontier.”
“It’s probably a good thing that the Seventh Fleet is leaving soon,” said Daniel.
Calvert pointed at the map. “But they are going here, to the Rosarian gate. This will protect our planets in this region here, including Mohawk, Yaoundé and New Sydney. They aren’t going to form a united front with the Third Fleet.”
“At least they will split the Ralgars,” said Gabor. “Hell, horrible to be stranded here. Sir, is it true that we are flying in completely the opposite direction?”
Calvert shrugged. “We are flying where the Navy sends us.”
Calvert clapped Daniel on the shoulder. “Learn the ropes here, Lieutenant. Feel free to study the Ralgars and if you notice something, don’t be afraid to speak up. But our goal is elsewhere and soon we will have to concentrate on that.”



For important live broadcasts, such as a sitting of the Imperial Parliament, a two-dimensional transmission worked better, so Daniel was now seated on the sofa in his parents’ house in Limburg, on Hub, sipping blackcurrant juice diluted with mineral water from a glass and, with his other hand, stroking the rabbit curled up on a blanket next to him, while watching the live streaming from the House of Families.
He was not entirely sure why he was subjecting himself to this unique variety of masochism, but Parliament traditionally sat in the morning of Succession Day and his mother regularly watched it – when not participating herself – and, like Daniel, she too enjoyed watching people.
And yes, even members of parliament could be considered people.
“…I will say it again and again I repeat: I believe that a society claiming to be open should not consider any opinion taboo, and everything should be open to discussion.” One of the Enhans, Arian Lardon, of House Lardon, was currently speaking. Daniel recalled that Lardon’s brother was governor of one of those planets in the Central Imperium where Enhans still had privileged status. As a matter of fact, the Lardons were the ruling family there.
Something like the Hankersons across the whole Imperium.
“All of our Imperium, an entire civilization, was constructed on the FTL gates. Yes, it was the Protectors who built them; we served only as workers. Nevertheless, the fact remains that our society is founded on the gates and on rapid travel. We still use the gates today, more than a century and a half after the fall of the Protectors. I do not think that it is irrelevant to at least discuss the option of building new gates, even if it is not to the taste of the current government.”
He inclined his head towards the podium of the large chamber, where sat Prime Minister Marta Dolan with several of her ministers in the visitors’ box. The Prime Minister was traditionally invited to sittings of the House of Families and the House of Deputies, but Daniel could see how some Enhans regarded Dolan. By law, the Prime Minister had to be a “normal”, not an Enhans. For many of the Family representatives, mainly those from Lardon’s clique, this made her almost subhuman.
He recalled his conversation with Captain Golna of a few days ago. Prejudice of this sort worked both ways in the Imperium, though it differed from planet to planet, but the Parliament was a world in itself.
“Killing people to build gates goes against everything the Government stands for,” the Prime Minister responded. “The imperial decree of Emperor Olaf II is still in force. No people may be killed as material for the gates.”
“You are directing the debate away from the point, Prime Minister. I was not speaking of killing people. I was saying that we must consider constructing gates by any means possible.”
“How strange. A week ago I read your interview with the Westerland News and there you stated that the focus on research and creation of the artificial neurological tissue required for constructing gates is a waste of time because, and I quote, ‘the solution already exists and has existed for centuries.’ This ‘solution’ was mass murder to build gates during the Protectorate. Two million people per gate. Or were you thinking of another solution?”
A murmur began on the floor of the House, but Lardon quickly recovered himself.
“Yes. I have the impression that it is a waste of time, because no progress has been made in the last sixty years, even though the Emperor continues to throw state money at the Imperial Academy of Sciences. Yes, we can clone animal meat, we can clone artificial limbs, but we cannot clone neurological tissue.”
“Yet!” shouted someone in the chamber.
“Indeed. ‘Yet’ is the favorite word of those who refuse to face the facts. The neurological material in the current gates is gradually decomposing. Slowly, thanks to the chemical maintenance solutions, but the experts – from our own Academy of Sciences – are agreed that it will be no more than another seventy years before our two oldest gates cease to function and it will be necessary to top up their neurological material. Do you want the gate system to collapse completely?”
“No. Research is ongoing.”
“And what if the gates stopped functioning tomorrow? Will the government – and the Emperor – change their position?”
A new voice was raised in the chamber.
“Goddammit, Arian, talk in concrete terms and get to the point for once! The gates won’t stop working tomorrow. Research is being done as fast as it can be. Propose something specific! Or do you just want to kick your heels in opposition?”
Daniel chuckled and zoomed in on the speaker. The computer immediately displayed his name below his face.
Zhang Wei, a member of the Parliamentary Military Committee.
“Zhang is a good man,” said his mother, Erika Hankerson, next to him, and took a sip from her own glass. “He always speaks up when necessary.”
“Are parliamentary debates usually like this?”
“No… just once a month or so. Roughly. But Lardon wouldn’t miss the opportunity offered by Succession Day.”
“Dear Wei,” said Lardon, on the TV, with feigned familiarity. Daniel recalled that Zhang Wei had Chinese ancestry, meaning that Zhang was his last name and Wei his given name. “Is it really so inappropriate to think about all our futures? The gates are the foundation of all trade. Or do you wish the cargo ships spent sixteen months travelling to your planet from Hub, instead of two weeks? Not to mention that we would never be able to hold out against the Ralgars.
“Zhang is from Wuwei,” said Erika. “The Ralgars aren’t so far away from them.”
“Maybe, but perhaps I have no desire to murder four million of my fellow citizens to keep two gates in operation,” retorted Zhang.
“I am not talking of murder, necessarily; I am not talking about the construction of liquidation camps to process ‘materials’, as the Protectors called it. I am not talking about any such thing,” said Lardon, enhancing his performance with some theatrical outrage. Daniel zoomed in further on his face. Lardon wore exactly the expression of a politician playing his part; a politician who knows when to act outraged and when to see red. He also definitely knew when he should kiss babies and when steal their candy. But there was also an interesting gleam in his eyes. He was a man who did not need to think about what he was saying now. If Daniel had been playing poker with him, he would deduce that this man held the trump. He had higher cards than he was letting on.
Daniel was interested in what would come next.
“All I want is that we discuss the whole matter openly,” Lardon continued, as Daniel continued to observe him. “I just do not believe that any subject should be taboo. Of course, the Protectors’ practices were inappropriate for many reasons, but artificial cloning of neurological material quite simply does not work, or will not for many, many years. What else can we do? We can clone the entire human body and remove neurological tissue from it before birth.”
“Under Imperial law, a clone is an independent being. A clone is human like anyone else,” the Prime Minister reminded him.
“Yes, so this too is not possible. Unless the law is changed.” Lardon grimaced. He was deliberately being provocative, that was all. “A further option is to be practical. We cannot use monkeys, or any other animal, there are not enough of them and they are not compatible. Animal rights activists would also not thank us for this.” Another grimace. “What else can we do? On each of our worlds, there are criminals, murderers, rapists. Why not start with them? Last week, a man murdered his entire family including three children right here on Hub. If someone like that were to be killed and his brain and neurons used to construct gates, I for one would definitely be in favor. No sensible person would pity someone like this. Why should we not use convicts for the construction?
More murmurings.
“That’s definitely nothing new,” said Erika. “Similar ideas pop up from time to time. They always founder on the same issue.”
“Which is?” asked Daniel.
“Listen, and you’ll see.”
Indeed, Zhang was beginning to speak. “Arian, I think that you should do some simple arithmetic and indeed, more research. I found the relevant numbers on the datanet in a few seconds. During the last year, a total of three thousand two hundred and eighteen criminals were executed in the entire Central Imperium, all planets. If we used each executed person as material to build gates, it would take approximately six hundred and thirty years to complete one gate. Is it not worth waiting for our scientists to clone neurological material?”
“But every day, thousands – tens of thousands – of murderers are sitting in prison, rather than being punished in the way they should be. Your ancestors came from China. Wei, do not tell me that the idea of executing criminals seems so terrible.”
Zhang ignored this reference to his country of origin. “Do you want a medieval society? Shall we just execute anyone caught stealing an apple at the market?”
“All I am saying is that there are many people throughout the Central Imperium who have never in any way benefited society and even who have harmed it. Can we not at least debate using them to construct gates?”
“And who will choose these people, Mr. Lardon?” the Prime Minister asked again. “You? The Emperor? Some faceless bureaucrat? Or perhaps we should do it by lottery? Who will it be?”
“Yet again you put words into my mouth that I have not said.” Lardon shook his head, indignantly and, once again, a little theatrically. “All I am saying is that we need to consider all the options. Should the death penalty really not be applied for every rape also? For every threat to public safety? Maybe it would be enough if the death penalty was declared by Imperial law, instead of being a devolved matter for individual planets.”
“And if even these executions were not enough for the quotas to construct gates, then what?” asked Zhang. “Will you invent crimes? Or will you do what the Protectors used to at one stage of their reign? Will you invent a law that everybody violates a little, then choose who to prosecute?”
Lardon made a retort and the debate turned to a discussion of the death penalty and central laws in the Imperium.
Erika turned off the sound.
“Well, I definitely did not miss this on Ferrel Kast,” said Daniel. The rabbit next to him, responding to his gentle movement, jumped up and put its front paws on Daniel’s thigh, raising its nose as if expecting a reward.
“I did miss my bunny on Ferrel Kast. Yes I did.”
His old rabbit, Buzz, had died of old age during his time on Ferrel Kast. Erika had awaited her son’s return with a new one, called Jazz.
But his mother had turned back towards the screen again. “Sometimes it’s worse. Lardon only wanted to draw a little attention to himself. Succession Day is a good opportunity. We are commemorating Olaf II and the foundation of the Central Imperium, so he needs to agitate a bit about gate construction.”
“Honestly, I thought that he would come out with something different.”
His mother frowned. “What do you think?”
“I was watching him. That man has a trump of some sort, but he didn’t play it.” He waved at the display, where the debate continued soundlessly. “And he still hasn’t played it now. He’s allowed the discussion to go elsewhere. What’s his game?”
“Difficult to say. I noticed that too. Maybe he knew that something is planned…”
Daniel shrugged. His mother had spent most of her life in the diplomatic service. As the Emperor’s niece, she often travelled to resolve disputes throughout the Imperium. Disputes that needed to be resolved by someone close enough to the Emperor to be taken seriously, but at the same time unofficially. Daniel had gotten his people-watching ability from her.
However, he knew that he wasn’t nearly as good.
“I think that Lardon is going to come up with something fundamental, something that he, at least, sees as a trump card.”
“Any idea what it could be?”
“About twenty different ideas. I’ve been active in this field for a long time.” She smiled. “But no more politics.”
Daniel looked at the silent display for one last time and put down his glass. “Yes, no more politics. This will sound strange, and not bad-ass enough for a great interstellar agent, but I’m glad to be at home for a while.”
“Me too. I’m also glad that you weren’t hurt!”
“I wasn’t. It happened terribly quickly.”
He had talked to his mother from the Hermes about the attack. She knew what had happened and how. There was no reason to go over it again.
“It’s sad that things like this still happen. Even if you don’t know whether that really was the motive, just that it was used as a pretext is enough.”
“Yes. That’s how it is.” He shook his head. “Maybe it’s a penalty for the way the Imperium still plays both sides against the middle.”
“That’s politics. The Emperor bans the great extremes, but holding something as fragile as the Central Imperium together is pretty hard work.” She indicated the screen. “Lardon and his cronies are just the tip of the iceberg. On half of all planets there are demonstrations of people who want to remove all Enhans from all political activities. On other planets there are demonstrations of Enhans demanding greater autonomy. Some want absolute rule and others want their own planet. Two years ago I mediated in one such dispute.” She shook her head, sending a ripple through her long dark hair. Daniel knew that his mum still looked good. Longevity was a normal part of life for all people in the Imperium. She was over sixty but someone from pre-space Earth would have guessed her age to be thirty-five. Daniel was glad that he had inherited his looks from her. His father was an awesome guy, but he was certainly not a hunk. Nevertheless, he had enchanted Erika Hankerson in other ways.
“Some Enhans are afraid that they will lose their privileges on their planets. Others are afraid that they will lose their lives,” his mother continued. “In the House, there are representatives of the last eighty-six Enhans families. They remember very well that there were one hundred and thirty of them when the Protectors fell. On top of that, the Imperium has thousands of other problems and the Ralgars are far from being the only military one, even if they’re what we’re hearing about right now. There are problems with pirates in remote areas, and there is unrest on central planets, terrorism here and there, or attempted revolution. And just to keep us on our toes, we sometimes have characters here who don’t want the extra-terrestrial races in the Central Imperium to have any autonomy and who would love to enslave the Lasians, Gliesans and the others, or wipe them out.
“So it all looks like a giant house of cards,” Daniel concluded.
“More like a ship sailing with dozens of small holes. None of them will sink the ship alone, but all of them together… Well, and then it’s up to us, the diplomats, and you, the military, to bail out the water.”
“We’re trying, mom.”
Erika Hankerson got up and took Daniel’s glass. “But enough of that. I didn’t want to drag up thousands of domestic problems. Someone will probably throw them at you again this evening, when we go to the reception at the Palace.” She went into the kitchen, where she refilled both glasses.
“That’s okay. I’m almost used to thinking about such things,” said Daniel, pulling a face. “But you’re right. Let’s talk about something else. Where are Dad and Radana?”
“Dad is dealing with more procurement proceedings. Radana is with Ms. Gilbert, at registration.”
His mother came back to the sofa and gave him a glass. “Yeah. You know that she wanted to go to preparatory school on Horgen? The O’Mayley Institute?”
“Well, she got in. She’s still discussing the last fine details, but she should fly off next month.”
“That’s great news!” Daniel laughed. Radana had recently turned fifteen and was now as old as Daniel had been when she was born. His parents had been in no hurry to have a second child and he still saw her as his little sister. A little sister who had already reached puberty and even started to think about what she would do in life. She was more interested in science than her mother had been, and was gravitating towards the research work her father did. The O’Mayley prep school was an institute on Horgen that provided adolescents with an in-depth education in science and modern scientific discoveries. Graduates often went straight to university, including the most prestigious, like the Mehmed University that was also on Horgen.
“Radana must be thrilled.”
“Yes, she is, but she’s trying not to show it. You know how it is. She’s fifteen. She doesn’t care about anything, everyone is embarrassing.”
“She’ll get over it… maybe…”
“If she takes after you, we’ll have a few more difficult years. Fortunately the program on Horgen lasts for at least a year and a half…”
“And will you miss her?”
“Yes…” Erika shrugged. “You know how it is. I travel so much for work that I sometimes feel that Ms. Gilbert is more of a mother to her than I am. That’s normal for governesses. Radana will never admit it, of course. She always says that Ms. Gilbert annoys her and won’t leave her alone or give her any peace. But at the same time she would not countenance the thought of leaving Ms. Gilbert here, so she’s going to Horgen too.”
“So she can’t do without the embarrassing lady?”
“Definitely not!”


On the giant hologram, several meters high, in the middle of the great hall, soared an image of Emperor Olaf II, the last emperor of the Commercial Empire and the first of the Central Imperium.
“I, Olaf Hankerson, hereby promise and vow that I will defend all citizens and residents of the Central Imperium. Our world is not ideal. We did not wish to live in subjection to the Protectors, but it happened. We did not wish to become the Commercial Empire, but it happened. We did not wish for war, but it happened. We did not wish for many things, but they happened. We do not know what the future will bring us, what awaits us, what threats and uncertainties we must face. The only thing that I can promise you is that you will not have to face them alone. We will be one whole, one law, one Central Imperium, and one Emperor. I, Olaf II, will always stand with all of you.”
There was muffled, half-hearted applause. This address was played at regular intervals during the course of Succession Day and had become routine. Many people perceived Succession Day itself as a dull routine. The Emperor’s words were majestic, but many had the impression that Olaf II did not mean them, and not just people like Lardon in the Parliament. The Emperor and his cabinet sometimes had to make tough decisions and address situations where any decision would harm someone. Despite this, Daniel was aware that House Hankerson – at least those in the direct line of succession – was the main adhesive holding the Empire together, whether the population knew it or not. Olaf’s address was interesting, and Daniel sometimes wondered how much courage and bluffing ability his distant ancestor must have had. The Protectorate had fallen, the entire Commercial Empire had been buffeted by chaos, many petty dictators had attempted to found their own small kingdoms and the Imperium did not have its own army. Despite this, Olaf had stood before the people and declared that he would stand with all and help to resolve all the problems fate dealt them.
And, by some miracle, he was successful. When his daughter ascended the throne, the Central Imperium had achieved all the goals it had set itself. It had a navy, a functioning constitution, a parliament, and political and economic stability.
I wouldn’t want to play poker with him!
He shook his head. But now he no longer wished to discuss politics and looked at his sister Radana, who was standing beside him.
“So you’re going to Horgen, then?” he asked. They were both wearing evening clothes, as appropriate for a gala reception at the Palace on Succession Day. Daniel was wearing his best dress uniform, including an insanely uncomfortable starched collar. Radana wore a beautiful, very cleverly draped robe of dark blue silk that flatteringly emphasized her curves. It was possibly not an entirely appropriate formal dress for a young woman of fifteen, but Daniel’s mother had probably thought it not worth a fight with a girl whom “nobody understands”.
“Yeah,” said Radana, as if it were the most boring thing in the universe.
His sister’s hair was lighter than his, or his mother’s; a probable throwback to the Scandinavian roots of House Hankerson. Nevertheless, all shades and hues played in her hair, as if it couldn’t decide what it wanted to be. In addition, Radana had supposedly changed her hair color, or so his mother said.
“That’s awesome. They have great programs.”
“Yeah, it’s cool.” Radana unpeeled herself from the wall and together they headed for the center of the room. A robot waiter carrying glasses of champagne went past them. Radana reached out for a glass, but the robot took a step backwards to get out of range.
“I am sorry, madam, but the consumption of alcoholic beverages is prohibited for persons under the age of eighteen in the Central Imperium.”
Daniel giggled. Radana heaved a loud sigh.
“Where is Ms. Gilbert, exactly?”
“She went somewhere. She doesn’t have to follow me like a shadow all the time, does she?”
“I know. Don’t worry. I was just interested.”
“Of course, everyone’s interested in Ms. Gilbert. She’s everywhere.”
“I’m interested in you too. That’s why I asked about the O’Mayley Institute. Your answer didn’t tell me much.”
“I’m really interested in the research on those gates. The corporation working on it. I’ve heard they’ve got further than the Imperial Academy of Science.”
“That’s quite possible. And it will be good for the Imperium too, if a member of the Imperial family takes a look.”
“Well, I suppose, but I’m about as much Imperial Family as you. We just have a posh name and people treat me differently.” Daniel almost expected her to add that she would have liked a normal childhood, but her own governess and plenty of toys seemed to be things she did not particularly want to complain about.
“You’re right, but it will still interest them.”
Horgen, and the entire Barrando Sector surrounding it was not linked to Hub, but to another gate leading to the western part of the Imperium and financed by the Foster Group. The leisure industry flourished in that area, and the central planet in the Sector – also called Barrondo – was known as the planet of sin, but many excellent research institutes also worked there. Ashur Robotics, who had manufactured Kelwin and whose robots had a fifty-percent market share in the Central Imperium, came from Barrondo. Hex Research also focused on all types of research and the O’Mayley Institute on Horgen was located there too.
Laws in the Barrando Sector were a little more relaxed, and this suited many corporations. All the more because so much research teetered on the edge of ethics and morality. Despite this, the O’Mayley Institute had an excellent reputation.
Radana started to say something, but another man came their way. “Daniel! I heard that you had flown in!”
“Hi, uncle.”
Haskel Hankerson was technically their cousin, the son of the Emperor’s youngest brother, while Daniel’s mother was the daughter of his middle brother. He was one of the more politically active members of the family, even though he was further down in the succession than Daniel. Haskel sat on various committees and was interested in relations between “normals” and Enhans.
Among other things, he had learned in life to smile disarmingly – but artificially – at people, and Daniel and his sister were on the receiving end of such a smile right now.
“I heard about the terrible events on Hub Central. You have no idea how glad I am that you’re OK.”
“Of course, uncle, that’s the only thing I’ve heard all evening from everyone, and I’m also glad I’m OK. If possible, I don’t want to go over it again.”
Haskel laughed and went to talk to someone else.
Radana looked at her brother. “I hear you killed a lot of fish?”


Erika Hankerson watched Daniel and Radana from a distance and tried not to think about everything ahead of them.
Both her children were going away and she felt that type of fear that only a parent can feel when worrying about their children.
“They will be OK,” said Emperor Adrian III, beside her. Erika turned to her uncle, and he smiled. “You’ve never been able to hide what you’re thinking from me.”
“I know I haven’t.”
“You sometimes manage to hide it from me,” said her husband, on her other side. Oliver Hankerson, who had taken his wife’s surname, always tried to act as if moving among the elite he had married into was the most natural thing in the world, when in fact, the most natural thing in the world for him was sitting in a laboratory.
Erika looked in a different direction. The gigantic hall was full of the great and the good, including virtually all members of House Hankerson. Only Erika’s father, retired Lieutenant General David Hankerson, was missing. He was on his way to Camp McDuffy, a prestigious Imperial Army training center, where he was to address the graduates and spend a few months on the base as a kind of moral support for the troops.
Erika knew her father well and was aware of how much he had been looking forward to this.
In addition to her own children, another member who would depart soon was Prince Ronald, the Emperor’s younger son. Ronald was a rear admiral in the Imperial Navy and tomorrow he would leave with the Seventh Fleet. Now he was standing at the buffet with a plate of fruit in his hand, holding a heated discussion with his sister, Crown Princess Leonora.
All other Hankersons were here in Limburg, on Hub. This was the beating heart of the Imperium.
“What do you say to today’s performance in Parliament, Erika?” asked the Emperor, after hesitating for a moment.
“Difficult to say. Nothing unusual. I think that Dolan and Zhang dealt with it well enough.”
“Yes, but you know that this is not an isolated issue, of course?”
“Of course it isn’t. And I am right to reckon with being sent off somewhere again during the next few weeks, to smooth something over for you?”
“There seems to be some unrest on Arnhem, in the Bornholm Sector. The Silmani are mining some asteroids and there are plenty of local issues. Local transportation companies are making a noise about the Silmani cargo ships stealing their business and their opinion is that, as Emperor, I must regulate trade or something. But I think that the diplomatic service can get involved in a month or so.”
“Well, at least it’s not that far through the gate.”
Adrian III nodded and continued to watch the party. Erika knew that the Emperor was expected to circulate and make himself available to other guests. He was everybody’s Emperor. On such occasions he did not have much time for his niece.
“We will definitely have another chat about this,” he promised her. “But I think it would be a good idea if as many Hankersons as possible left Hub in the next few months. We need to be seen a bit more, fly the flag, show ourselves, et cetera.”
“Is that why you pulled strings and had Daniel transferred to the Hermes?”
Adrian stared at his niece and raised his grey eyebrows as high as they would go. “Excuse me?”
“Well, I wasn’t born yesterday. Daniel is departing on a PR mission on the other side of the Imperium to the front. To the Konstantin Sector, where voices are beginning to be raised, saying that they don’t give a damn about the Emperor.”
“Maybe you’re right, but you know very well that there is rarely only one reason for such things.”
Erika turned once more to look at Daniel and Radana, who were talking animatedly. “Yeah, I know.”



Alexander Golna stood on the bridge of his ship and studied the main tactical display. The Hermes was still at Hub Central, but her sensors had been activated. The usual tangle of cargo ships surrounded the station, but Golna was looking at something else.
A group of green icons was approaching the square symbol representing a gate. All civilian traffic had been diverted and now only the 184 ships of the Seventh Fleet were heading for the Rosarian Gate. After weeks of preparation and meetings, the Fleet had finally been dispatched to fight the Ralgars.
Golna watched as the first vessels approached the gate and suddenly disappeared in the blink of an eye. He knew that they appeared at the same instant at another gate, 1470 light years away from Hub.
Suddenly the entire Fleet vanished. And everything on Hub was as it had been before. Traffic was restored, cargo ships continued to follow their courses.
The Hermes had remained behind.
“I still wish we had sailed with them,” said Bossev, behind Golna.
“So do we all.”
There were not just civilian ships and the Hermes around Hub, of course, and somewhere halfway between the planet and the cluster of gates a further set of icons floated, almost as large as the Seventh Fleet.
This was the Guardian Fleet, Hub’s main defense unit, and indeed, the core defense of the Central Imperium. When Golna had been commanding the California, he had been in the Guard Fleet the entire time. It was the strategic reserves protecting the intersection of the gates, and was also available to respond immediately, when it could fly through any gate and arrive quickly at the place of crisis before reinforcements arrived. Two Guardian Fleet Task Forces operated at Rosario, but they would return when the Seventh Fleet had replaced them.
The advantage of the intersection was that an Imperial fleet could quickly reach places not linked to Hub by gates; it had its own large naval base.
Golna turned to the communications section. “Yes?”
“Commodore Wabara’s shuttle has left Hub’s atmosphere and should arrive on board in ten minutes.”
“Good. Is the guard of honor ready? I will go and meet her. Commander Bossev, come with me. Commander Linderholm, take over the watch.”
“Aye, aye, sir, I have the watch.”
Golna and Bossev took the starboard lift and arrived in the hangar within a few minutes. The Hermes was 3200 meters long, but thanks to a complex internal transportation system, Golna could get to the hangar very quickly.
The guard of honor, under the leadership of the bosun, was ready and waiting. The Hermes was docked to the starboard at the station, so the easiest way for the shuttle to connect was using the connection hatch to port. This being done, a green light went on above one of the airlocks after a while, and the hatch opened.
The bosun’s pipe sounded.
“Commanding Officer, Task Group 35, arriving!”
Wabara came through and smiled at Golna.
“Welcome back on board, ma’am. Was your meeting at the Admiralty helpful?”
“As usual, lots of detail at the last minute. For example, they now finally know what I am actually commanding. Apart from the Hermes, in the 35th Task Group we will have the cruisers Astana and Montevideo, two new Korolev-class drone cruisers and the troop carrier El Guettar. The problem is, of course, that none of these ships are yet ready to depart and the Montevideo and the El Guettar are not even in the system, but are expected to arrive within four days. The Astana is being repaired at the docks and still does not have a new captain.” She grimaced. “So, the Seventh Fleet had precedence in everything and now they quickly seek to synchronize the departure time with us. I don’t know which drone cruisers have been allocated to us, because they don’t yet know which ones the Guardian Fleet will send us. But, as I’m sure you also suspect, I doubt that any squadron leader will send their two best ships.”
“I understand, ma’am,” said Golna.
The composition of the Group was a hodgepodge, but if their task really was to impress the local population, this was understandable. But unfortunately, his expectation that the Navy would dig up ships from anywhere for their Task Group had been fully met. And they had to depart in seven days’ time.
Lieutenant Commander McNee emerged from behind Wabara, with an aide. Wabara indicated behind her.
“I gathered up some other travelers on Hub, such as Lieutenant Hankerson.”
Daniel Hankerson emerged from the connecting tunnel, carrying a large crate on his shoulders. Golna raised his eyebrows. He knew about this. The XO had mentioned that Hankerson had requested permission to bring an animal on board, and he had completed all authorizations and health documents, but he still thought it strange to see a small furry animal with long ears, short beige-and-black fur and a twitching nose in the crate.
His mental image of a good naval officer did not include bringing a rabbit on board.
“Reporting on board,” said Hankerson. He had probably expected that the captain would be waiting in the hangar when he got into the shuttle with the Commodore.
“And your plus one, I see,” said Golna.
“Yes, sir. His name is Jazz.”
“And where, may I ask, did you get hold of a rabbit?”
“I kept one before, but he died when I was on Ferrel Kast. My mother obtained this one for me on Hub, when I asked her to.”
Wabara giggled. “Well, the Hermes could do with a mascot. Why not?”
“Ma’am, a mascot is a dog or cat. I’m… not so sure about a rabbit.” He shook his head. “Well, you have permission, Mr. Hankerson. Report to the cabin.”
“Thank you, sir.”
Golna wanted to add something more, but his gaze caught the last person to emerge from the connecting tunnel. This figure was not in uniform; indeed, she was the only person in civilian dress. Golna’s jaw dropped.
“What are you doing here?”
“It’s nice to see you again too, Captain,” said Hila Eban. Unlike her first visit, she was not wearing a suit, but long pants, jackboots and a shirt. A single travel bag hung over her shoulder. “I have been assigned to you as correspondent.”
“The Seventh Fleet has just flown off into battle. Wouldn’t that be a better assignment for you?”
“Eight of my colleagues from the Imperial Digest and other papers are with the Seventh Fleet. But the editor-in-chief would like to know what’s going on in the Konstantin Sector and how the navy meets its obligations there. So he obtained permission from the Admiralty to send someone with you.” She smiled. “Do you want to see my orders? They’re your orders too.”
“That will not be necessary,” growled Golna.
It seemed that Wabara was enjoying the encounter.
Golna turned to his executive officer. “XO, please find a guide for Ms. Eban, and accommodation.”
“Yes, sir,” said Bossev.
“When you have finished here, Captain, please accompany me to the conference room,” said Wabara. “I would like to tell you the latest news from the Admiralty.”
“Certainly, ma’am.”
Internally, Golna shook his head. The Task Group, despite not having any ships yet, had on board a Commodore, a journalist, a member of the Imperial family, and a rabbit.
Something told him that this would be a more interesting trip than he had expected.


The Captain, the Commodore and that Hankerson cub disappeared from the hangar. Hila remained there with Commander Bossev, who was summoning a member of the enlisted to take charge of her over his transmitter.
If he was surprised that she had not come on board in a business suit and pumps, he didn’t show it. Meanwhile Hila wondered about the young Hankerson. She had imagined a scion of the most privileged family in the Imperium rather differently. A small, honest piece of her mind had to admit that this was probably her own prejudices talking. During her career as an investigative journalist, she had had plenty of opportunities to get to know Enhans and the thrust of her work had always led her to the very worst examples in society. Daniel Hankerson might be an asshole; she hadn’t yet had the chance to assess this. She had sat at the back of the shuttle with some of the enlisted but had had a good enough view of him to admit that he was easy on the eye.
Yeah, but that’s also true of most deviants from better families. Anyone can get a pretty face with bioplastic surgery…
“Have you already travelled anywhere as war correspondent, Ms. Eban?” asked Bossev. It was clear from his expression that this was a rhetorical question. From her clothes, from the fact that she had brought all her things in only one bag, he had judged that she already had some experience.
“Yes, just not in the Navy. A few years ago I went with the 146th Mechanized Regiment of the Army to cover the Fourteenth Incursion. The campaign was mostly a clean-up. The regiment didn’t suffer any losses.”
“Lots of things are different in the Navy,” Bossev told her. “Chief Petty Officer Williams will show you everything. I think we will put you in the navigator’s cabin. Commander Linderholm will be your roommate.”
“If you don’t mind, I would rather be with the enlisted,” Hila interrupted him. “I learned this when travelling with the Army. I will pick up a lot of what is going on aboard the ship from the enlisted. I’m sure I will come across the officers many times during the journey. At the Admiralty they told me that I could attend the unclassified briefings.”
“Certainly. As soon as we set out, a pre-brief for the crew will be held, a preparatory briefing on the operational field.”
“Yes, I know what a pre-brief is,” she smiled. She started to say something else, but a group of technicians pulled two large cases on anti-grav lifters out of their shuttle. Each case was clearly marked with a yellow stripe.
More interesting was that this was overseen by a group of armed marines, who Hila clearly recognized due to their dark-green uniforms, as opposed to the classic gray and teal of the Navy.
Bossev noticed where her eyes were fixed.
“That’s part of the everyday equipment of a flagship.”
“It looks like an ammunition box, but it’s too small, even though they’re behaving as if it were. But those aren’t the usual missiles for a ship like the Hermes, are they? The Hermes has the same rockets as Hubei-class battleships. As far as I know.”
Bossev nodded. “Yes, but we have caliber 5 beam weapons, like cruisers. We don’t use offensive missiles.”
“So what is that?”
“That’s equipment for the bridge, to control the gravitational supports.”
“Gravitational supports? Doesn’t every ship have them? Why are they making such a fuss about them, and why are the marines there?”
Out of the corner of her eye, she watched the technicians load the cases into the service elevator.
“Every ship has some sort of gravitational support for normal use. Those are the supports that are sometimes called ejectors. That means they are strategic weapons.”
“Yes. They also have non-military applications, but this support-ejector can shoot a projectile at almost ten percent of the speed of light.”
“But what is it for? Will such a projectile stop the deterrents of enemy ships?”
Bossev nodded his head appreciatively. He had not expected her to be familiar with the rules governing space battles. The Gertz drive created deterrent fields around itself, so a moving ship would deflect all projectiles and could therefore limit the battle to energy weapons.
“Yes, it has no use in a space battle. But at that speed it could cause huge damage to a planet. You could do that with a normal support too, by just throwing down a piece of rubbish. But at ten percent of the speed of light you could crack a planet open like a nut.”
“Precisely. Furthermore, the Admiralty has ruled that only an officer who holds the rank of at least commodore may decide to fire these things. That’s why we only have them on flagships. And even a commodore can’t give the order alone, he or she must agree with the captain and the executive officer of the ship. This is all done so that an overeager admiral cannot fire from sudden panic in the heat of battle and blow up the planet beneath them…” He stopped short. “You’re not going to quote me on this, are you?”
“Please. I do have some standards, you know.”
Bossev was evidently reassured by this. A woman in enlisted overalls with the pips of a Chief Petty Officer came into the hangar.
Bossev smiled. “Chief Petty Officer Williams, this is Hila Eban, of the Imperial Digest. She’s sailing with us. Please could you find her accommodation with the enlisted, and help her when she needs it?”
“Yes, sir,” said the woman, with an expression that indicated that she had won the prize of cleaning toilets.
Hila was used to this and not at all bothered by it. She turned her best journalist’s smile on the woman, though she didn’t like doing it. “Nice to meet you, Chief.”
They were both pleased to discover that the journalist knew to address a Chief Petty Officer as “Chief”, familiar though the title was.
Bossev cleared his throat. “Ms. Eban, I must go. Welcome on board.”


Daniel’s roommate in the small cabin on the Hermes was a junior lieutenant, the rank that Daniel had held until recently, before he had become a full lieutenant at the end of his course on Ferrel Kast. He explained to his roommate, emphatically, that there was no need to address him as “sir”.
His name was Ray Keto. He worked on board in Supplies and most of the time he came over as a good laugh. He was a tall, thin Asian with intelligent eyes, making Daniel think of an owl with a Ph.D. Currently, with great suspicion, those eyes were watching the rabbit, who was cowering terrified in a corner of the cage that Daniel had attached to the wall of their cabin.
“Do you really have permission for this?” he asked, for maybe the sixth time.
“Yes,” Daniel assured him. “Here, read it through.”
“I believe you,” said Keto, cautiously.
“You know that, if you’re allergic, you can request a change of cabin under the regulations, and the command has to comply with that?”
“Yes, I know, but that’s not the problem, I’m not allergic to anything.” He spoke as if the very idea that he was allergic to something, or had any other weakness, was insulting. “I just like peace and quiet. How much of a ruckus do rabbits make?”
“That depends on the rabbit. Jazz is a good boy. Usually. There’s only a problem if he gets bored at night and wants to go out.” Daniel tapped on the bars. “This is soundproof material. Even if he gnaws on the bars, we shouldn’t hear it.”
“Well, nothing’s perfect, humanity has been trying to find a way of preventing rabbits from making a ruckus for eight hundred years now.”
“And he does that mainly at night?”
“Yeah, at night. And this little lowlife knows when it’s night even aboard ship. He can probably see that we’re trying to sleep.”
“Hmm…” Keto ran his tongue over his lips. “Maybe I’ll request the night shift.”


Every new crew member was required to report for a standard examination by the ship’s doctor. Whether they were a third-class astronaut or an admiral was irrelevant. The ship was one huge health risk full of thousands of small health risks.
Civilians could not escape it either, so Hila Eban now found herself in the ship’s hospital, where the doctor, whose name was Olgarmi, was examining her.
Olgarmi came over as someone who had seen everything. Or so he thought.
“So, you are that journalist they palmed off on us, yes?” he asked, without getting up.
“That’s how it is.”
“Hmm… and I have to examine you, then. I hope you don’t mind being examined by a guy.”
“Why should I mind?”
“The last female journalist I met was from New Canaan, and the local mores there forbid men from touching a woman they’re not married to. They can’t even shake hands. I had to leave and call a female colleague.”
“New Canaan? I don’t even know where that is.”
“The Bornholm Sector. It’s a new colony of prudes and creeps, but my last ship made a port call there.”
“So, the planet was the problem, not the profession, unless I misunderstand you?”
“I like to jump to conclusions,” growled the doctor, and squinted at the computer. “And if I can change my opinion when I encounter the facts, I keep my brain busy.” He smiled. “And now I can see that I can change one opinion. You were in the Imperial Army?”
“Just for a while, as a reserve in Supply. After eight months they discharged me, but they paid for part of my journalism studies. It’s certainly nothing worth mentioning.”
“You know that better than me,” said Olgarmi, chuckling. “Well, fine, let’s start the examination. An attractive woman like yourself must be used to hearing this, but please undress.”
Of course, what a hoot.
She began to unbutton her blouse. Olgarmi, like most doctors, had seen so many naked bodies in his life that he found them as erotic as the apple core on his desk.
“Before we proceed to the examination, I would like to take advantage of the fact that you are bound by medical confidentiality.”
Olgarmi scowled at her. “What sort of question is that? Of course I am.” He indicated the monitor. “I have already seen your records. Do you want to make sure that I won’t blab to anyone that you have a birthmark?”
“My records are… incomplete, unless you enter into the system the password that I’m about to give you. My health status is a bit complex.”


Daniel was trying not to interfere when two engineers from one of the ship’s workshops were finishing the last of the repairs to Kelwin. Behind them stood a balding chief petty officer who looked much more like a professional IT worker than a mechanic, but was watching his two charges with cool competence and Daniel knew that he was ready to intervene if anything went wrong.
Not that anything should, at this stage. The technicians were just fixing the external plating to Kelwin’s torso. His memory had only been partly damaged and Daniel had uploaded the backup. Kelwin would have blanks in his memory in some cases.
His robot servant was lying on his back on the table as if in an operating theater and the technicians were doing the equivalent of stitching up the patient.
“That gun in his arm is a good thing, sir,” the chief petty officer said approvingly. The name on his badge read P. Garrett.
“Is this standard equipment for the Imperial family, sir?”
“Something like that. It has proved its worth.”
Garret looked at the supine robot. “He was pretty nearly destroyed. He didn’t hold out for long.”
Daniel couldn’t argue with that. “Yeah, but he still managed to save my life. That has to be taken into account.”
“I know, sir. But, with your permission, I would like to give him some additional armor. We have some spare plate here and our technicians would be very happy to make something that will fit your Kelwin. He won’t know anything about it, but they will be very pleased to do so, believe me.”
Daniel thought for a moment. “Yes, why not.”
“Maybe it would be as well to think about a tactical program too.”
“Yes, sir. Your robot basically just stood there and fired. I understand that he can also move when doing that, but he can’t cover himself properly. He doesn’t know how. Ashur Robotics now produces tactical programs for their battle robots. It’s not entirely legal, but… well, we know how it is.”
Daniel grinned. Garrett was the sort of petty officer who knew that completing the task sometimes means deviating from established procedures.
“What will the tactical program do?”
Garrett squinted at the prostrated Kelwin. “It will teach your robot to dodge, take cover, cover sectors of fire… In fact, it will load a whole set of manuals for moving infantry and battle tactics, from the Napoleonic army to combat mechs. Allegedly it will then master psychological warfare too, even though I don’t know how exactly that would work in a robot.”
Daniel nodded slowly. “Of course not. But meanwhile it relies on surprise. We don’t expect him to advance with an infantry squad.”
“Of course not, sir. This program is not yet available on Hub Central, but I could get hold of it for you through… my contacts, if you were interested.”
Daniel considered for a moment, but finally shook his head.
“Thanks, Chief, but I think we already have enough work. You shouldn’t have to worry about this now too. I’m just so glad that Kelwin will be OK.”
“Of course, sir.” Garrett looked at his two technicians, who were just moving the robot into a sitting position. “Do you want to breathe life into him?”
“I’m sorry?”
“Breathe life into him. Activate him. That’s what we call it.”
Daniel wondered what these technicians would call other things, like sex. Maybe he didn’t want to know.
“Why not?” He bent over Kelwin, lifted the cover in the plating on his back, and pressed the button to turn on the main hardware. A robot was never switched off unless being serviced.
For several seconds, nothing happened. Modern fibers and electrics do not make a sound. Finally, Kelwin’s eyes lit up. In the “peaceful” blue.
“Good morning, Mr. Daniel… I apologize, but I do not know how I find myself here and… what’s wrong with my voice?”
Kelwin’s voice was awful, a squeaky rasp and Daniel immediately realized what the problem was. The factory settings. During the repairs, all the robot’s functions had been re-set to the standard settings with which K-20 robots are normally sold; settings that nobody with any sense would use. At least, Daniel did not know anyone who would use the original voice, called “Justin Bieber”. He thought it was a marketing ploy on the part of Ashur Robotics, so anyone who bought a new robot would also buy the voice database package.
“Kelwin, settings: file, voices and diction, change to ‘Christopher Lee’.”
“Understood, Mr. Daniel…” and the voice suddenly changed. “Done.”
“Excellent. Regarding your first question: what is the last thing you remember?”
“The Myriad Casino, you sent me to get a drink. A Tombara sling. After that there is a gap in my memory.”
“Yes, the casino was invaded by some attackers and I had to activate my bodyguard. You saved my life.”
“Really? Unfortunately I remember nothing of this. You are saying that I was successful?”
“Well, here I am. I’m alive, aren’t I?”
“And how did I get here?”
One of the technicians sniggered. Daniel glared at him.
“Well, you know… Kelwin, you were injured in the fight.”
“Shot to shit, you mean,” Garrett suggested.
“Well, something like that.”
The computational capacity of Kelwin’s hard disk was several orders of magnitude higher than that of a human brain, but despite this, it seemed to Daniel that this information was taking some time to process.
“That is very interesting, Mr. Daniel. That means that I failed. My task is to survive, so I can continue to serve you.”
“That’s what you did.”
“But I was out of your service for… five days, seventeen hours and four minutes!”
Behind Daniel, Garrett whistled. “Good, he’s connected to the ship’s system and synchronized the time. What a whizz!”
“What’s important is that you are OK,” said Daniel.
Kelwin stood up and moved toward the door.
“Hang on, where are you going?”
“You ordered a Tombara sling, five days, seventeen hours and four minutes ago. It’s very late!”
“We’re on the ship now. I don’t think they sell them in the bar here.”
The gears in Kelwin’s brain ground again for a moment.
“Yes… failure… what a strange feeling. Leaving a task uncompleted.”
“You achieved your task. I am alive.”
“Yes, but with nothing to drink!”


It had been hectic, and astronauts and officers were dropping with exhaustion, but eventually the Hermes set sail according to plan, and with her, the ships of the 35th Task Group, commanded from the Hermes by Commodore Wabara.
She was now standing on the bridge of the communication ship, away from all the activity, while under the careful supervision of Captain Golna, the helmsman and navigator maneuvered away from Hub Central.
Golna sat in the captain’s chair and watched the tactical display as their distance from the station grew. The Hermes was still sailing using the reactive jets necessary for docking and starting at a station. However, this would not last long.
“Forty thousand kilometers from the station, Captain,” the navigator reported.
“Good, increase to the first level.”
“Aye aye, Captain, first level.”
“Set course for the rendezvous point.”
“Course set for the rendezvous point.”
The first level of Gertz drive was the standard level at which a ship in a non-combat situation moved around a solar system. As with FTL travel, the drive used space deformation and the ship was thus able to travel through space reactionlessly, at a speed of 0.02 c. At the moment the Gertz drive was deactivated, the ship’s speed returned to exactly what it had been before the motor had been activated; there was no need for it to slow down. At the second level of Gertz drive, she flew at a speed of 0.15 c and the higher levels were faster than light.
A ship with an activated Gertz drive could not receive any other vessel; no shuttle or craft could connect with her. The Gertz field around the ship created a deterrence that pushed any objects in range approximately five thousand meters away from the ship. Therefore it was not possible to fire missiles at such ships, and beam weapons were used in space battles.
While Golna ruminated on the drive, the Hermes had already reached the rendezvous point, where the other five ships of the 35th Task Group were waiting.
“All vessels report that they are ready, ma’am,” the communications officer said, directing this report at Wabara. She could watch everything from the excellent operations room – a communications ship like the Hermes had the best of the best – but Wabara had only a small staff of a few people, and she was not expected to coordinate the flotilla’s movement through several systems.
“Excellent, let them take up the standard formation around the flagship,” she ordered.
Golna watched as the vessels arranged themselves around his ship.
The Hermes, a colossus over three thousand meters long, the majority of which was taken up by the communication station, sailed like an arrowhead in the center of the formation. The two cruisers, Montevideo and Astana, flew on either side. They were both of the latest Nairobi class, much more sophisticated and advanced than the old Port Moresby class, to which both cruisers Golna had previously commanded belonged. The Astana’s repairs had officially been completed just twelve hours ago, and her new captain had reported on board two days previously.
Two drone cruisers sailed at the rear of the formation. While a conventional cruiser was between seven and eight hundred meters long, a drone cruiser was only four hundred and was much less robust. Their purpose in battle was not direct confrontation with the enemy, but to send out controlled drones from a distance. The controlled drones carried gigantic laser guns, similar to those on battleships. This allowed greater flexibility, and the drones were better able to penetrate the enemy defenses than a large ship. However, the whole concept was new; there were only a few dozen such Korolev-class cruisers, as they were called, in the entire Imperial Navy. The Guardian Fleet had only two squadrons of these ships, and two had been transferred to Wabara’s command. She had officially reported on the previous day.
An eight-hundred-meter long gigantic troop carrier, the El Guettar, completed the formation. She was carrying the 195th Mechanized Regiment of the Imperial Army. The Group’s composition indicated to Golna that the Admiralty wanted to show off all its newest toys in the most backward part of the Imperium.
“The whole Group will head to the Konstantin Gate,” said the Commodore, and Golna issued instructions.
Around the cluster of five gates there were several space transport control stations. When operating normally, the traffic took turns to move in each direction. The vessels travelled for an hour to reach one side, then an hour on the other. Military relocations always had priority, however, and Golna’s communications officer had already negotiated this with transport control management for the 35th Group.
So Golna watched as their ships sailed rapidly towards the cluster of gates in this largest thoroughfare of the known universe.
A single gate was over thirty kilometers in diameter. During the rule of the Protectors, smaller gates were technologically more difficult to build, and needed the same number of human victims as larger ones did. Golna did not fully understand the technology, but he knew a big gate when he saw one.
In the center of the giant ring, that functioned like a circus hoop for a tiger to jump through, there was only darkness. Golna knew that the astronauts on their first voyage on board the Hermes were likely to be disappointed. They had expected some colorful sparks, ripples in space, a giant glowing tunnel, something. Instead there was just black nothingness in the middle of the universe.
“Twenty seconds to transit,” reported the helmsman. “Activating the reactive drive.”
The Task Group was still in formation. Space was cleared, the tower gave permission. The reactive jets were used once more for fly-through.
“Ten, nine, eight, seven, six, five, four, three, two, one…”
Another disappointment for the novices. No disorientation, no sudden nausea, no unnatural sensations. The Hermes was simply at one moment in the Hub System and, a second later, appeared in the Konstantin System, thirteen hundred light years away.
“Transit completed,” reported the navigator, formally. “Position confirmed.”
“The Task Group is here too,” reported another officer.
“We are sending call signals to the Konstantin Traffic Control,” said a third.
Commodore Wabara approached the captain’s chair. “Excellent, Captain. Run the diagnostics and move away from the gate. Use your own judgment. When the entire Group is far away enough from the gate, switch to the reactive drive so the captains of the individual ships can come on board. The Army commander on the El Guettar can come too. I think that it is high time we all sat down together and discussed what awaits us.”
“Yes, ma’am.”
She looked at the display. “Welcome to the Konstantin Sector.”



Stefan Clairwell stretched in front of his computer and forced himself to drag his eyes back to the monitor again.
There were moments – and not a few of them – when he was aware of his incredible luck: he was here, at the Robinson Observatory, at the edge of the known universe. Every year thousands of doctoral students from the entire Imperium applied here, and every year only thirty were selected. He could consider this the apex of his career, even at twenty-eight. When he returned home and finished his thesis, he was practically assured of a research post at one of the leading astrophysical universities.
But, as so often happens, the work was slow-paced and routine, and working with a technological miracle didn’t make it less so.
With an effort, he watched the monitor, where remote sensors based on Gertz space recorded the collision of two stars eighteen light years away. At the same time, he monitored this through two classical telescopes. They would see what he was watching live only eighteen years later, but in greater detail. FTL sensors resembled radar more closely than telescopes.
Of course, it probably wasn’t an actual collision, as such. The probability of distant stars colliding was practically zero. Even when galaxies collided, stars didn’t; just the galaxies were torn apart by gravity. This was more a merging of two stars in the same system.
This did not change the fact that too often, the routine was boring, and…
Stefan shook his head and took a mouthful of his energy drink. He knew that it was not even a matter of routine, but of cabin fever. The Robinson Observatory was located on a small asteroid in the Tsiolkovsky System at the far south of the Konstantin Sector, right on the frontier of the Central Imperium. Telescopes and remote sensors monitored the great unknown. However, the station was not over-large and the supply ship came only once in several months. Thirty doctoral students, several professors and associate professors, and a further dozen support staff were all that was here, and they were all here for the year. It was enough to make you claw at the walls.
And Stefan had not even been here for six months yet.
The door opened and he turned his head.
“Hey, you’re somehow done quickly, then?” he said with a smile.
“Screw you, Stef,” said Bonita Moffe, and Stefan laughed.
“I’m only asking because your evening relaxation sessions before you’re on shift usually last for an hour longer. Is Nila not trying hard enough?”
“You don’t have to be so obviously jealous!”
Bonita Moffe was also a Ph.D. student, a small smiley brunette who behaved like a typical geek. Their colleague, Nila Novant, was, by contrast, the almost stereotypical beauty that Stefan had been dreaming of since puberty. When they met for the first time at Robinson, he had hit on her, just like all the other guys at the observatory. Unfortunately for them, Nila had somewhat different tastes, and she had gotten together with Bonita. He was a little surprised at Bonita, who studied on Earth at the Vatican University, which was still rather prudish in matters of sexuality. However, Nila came from the Galaron University on Tombara, where there were absolutely no sexual taboos. Maybe it was just proof that opposites attract.
“What, isn’t your watch enough?” Bonita teased, as she sat down next to him. Stefan snorted.
Bonita and Nila had given him a watch last week. A classic standard-issue watch, of the type made at the station. They had said that it wasn’t much, but – they insisted – they wanted to fulfil his wishes. That had been their reaction when, a week previously, he had said “I wanna watch.”
“Yes, it’s enough, you don’t need to give me another. But I can still fantasize, can’t I?”
“Fantasize away.” She looked at the monitor. “Anything new?”
“I have more accurate estimates of the mass of those two stars. They are both approximately five times heavier than the Sun. Otherwise nothing much, and…” He frowned at the monitor. “What’s that?”
“What’s what?”
“Some signal in segment 16.” At the observatory, they divided the unexplored universe into segments. Stefan zoomed in on the segment and directed some of the sensors there. On one of the monitors he suddenly saw a cluster of signals.
“Can you see that too?” he asked.
“Yeah.” Bonita leaned closer and began to press the zoom buttons herself. “It looks like a cluster of small contacts. Not planets.”
“Could be an asteroid belt, but why didn’t we pick it up sooner?”
The fatigue and boredom of the everyday routine suddenly fell away. This was one of those moments when Stefan loved his work.
“That’s not asteroids,” said Bonita decisively.
“How can you be sure?”
“Look how quickly it’s moving. Whatever it is, it’s moving faster than light. In Gertz space.”
Stefan felt a chill run down his back. Fuck, she was right.
This was not just a new astrophysical experience. If something was flying toward them faster than the speed of light, that meant it was something intelligent.
First contact with an alien civilization. Throughout history, humankind had encountered only ten advanced alien races. This must be number eleven.
“We should call the associate prof,” he suggested.
“Yeah, we should. When do we next connect with Madras?”
Like all worlds, the Robinson had several receivers for FTL communication on board, and the communication station on the planet Madras – the only one in the Konstantin Sector – connected with them every other day.
“Tomorrow at four.”
“I think it will be an interesting transmission. Fuck, that’s an FTL civilization.”
Bonita was clearly trying to keep her feet on the ground, but Stefan could see that she was as excited as he was.
“They may not be aliens,” she said carefully. “During the Protectorate, a lot of human colonizing expeditions set out into deep space that we know nothing about. Maybe this is one of them.”
“Maybe,” admitted Stefan, but his elation was not mitigated in any way. An alien civilization or a lost human colony, either way this was a historic event, and he would be there!


“So, you failed.”
Prince Norman Bandon was present at the oval table only as an FTL holographic transmission, meaning he had a clear disadvantage compared to the other seven members, who were all physically present. Nevertheless, he reacted to the poisonous remark with the same zeal, as if they were not divided by thousands of light years.
“Failed? Is that all you have to say on the matter? For once, can you not concentrate on your work rather than your games?”
Six heads around the table turned to the man at the head. Kurt Wissien was a prince, like his seven associates. All of them were also Chosen.
“Your task was to kill Daniel Hankerson. Hankerson is alive, and therefore it follows that you failed.”
Wissien’s booming voice resounded from the mouthpiece attached to his face. His superordinate sign was skin that gradually dried out and fell off. Regenerative treatments and healing creams helped, but could not restore. Even his lips had been destroyed, so he had decided years ago that it would be better to use a mechanical aid. Authority was easier to establish when part of his face was covered and his voice resounded.
Bandon, of course, was immune to his voice.
“I have been working in the middle of the Central Imperium for over three years! I made agreements, prepared the ground, paid bribes, eliminated obstacles and opposition, and arranged the collapse of the entire Imperium, while you were putting your shoes on. Hankerson was one link, and he isn’t very important. We can kill him next time.”
“Yes,” acknowledge Wissien, smiling under his mask when he how Bandon twitched almost imperceptibly with each breath. He was trying to conceal the pain he felt when he breathed.
Wissien’s superordinate sign was not pleasant, but he definitely wished Bandon’s on him.
“Yes,” he repeated. “But how successful you were in your other activities has yet to be revealed. Meanwhile we only have your word, and your personal observations stating that the Central Imperium is poised to fall. Our plan is entering a critical phase and we cannot allow any errors. Such as the error committed when you failed to kill one single Enhans, which should have been child’s play.”
Brandon’s face distorted, first with anger, then with pain.
“Beware, Wissien,” he said. “You may be First Among Equals, but we all serve Tribune Ran-Danor. Yes, it’s entering the critical phase. I hope that your fleet can fulfil its task.”
“Yes, it can, and will.”
“So it really shouldn’t be a problem for you to undertake some child’s play.”
Brandon grimaced when he quoted Wissien’s words, and the First Among Equals frowned.
“What are you talking about?”
“Because our beloved Daniel Hankerson is currently flying to you, to the Konstantin Sector. He’s on board the Hermes.”
The Council of Eight began to mutter among themselves.
“The Hermes is only a prototype Imperial communications ship, is that right?” princess MacDougal asked. A slight woman who was staring at the hologram of Bandon. “Like our Controller and Sovereign.”
“Yes, exactly. The Imperial Navy launched her and she is flying to the Konstantin Sector on a PR mission. I have obtained a full flight plan and list of the vessels accompanying her.” He grimaced. “So, if our awesome First Among Equals is capable of so much, killing Daniel Hankerson will certainly give him no problems.”
Wissien frowned. Especially when he noticed Janus and Viralli giggling. Princess Trigar did not usually show such sentiments, but he could see her eyes were sparkling.
Bandon wished to play, to issue a challenge. Wissien was not surprised. Among the Chosen there was always the question of who of the eight princes in the Council of Eight would be First Among Equals. Ran-Danor had finally decided to send Bandon to the Central Imperium as the vanguard, to prepare the ground. Maybe it was the most prestigious job that could be done only by the most reliable prince. But at the same time, he had cleared a place for Wissien, who consequently became the leader of the whole Hammer Fleet, which had spent the last three-and-a-half years sailing to the Central Imperium. Bandon could not do it; he was too far away from the action, so Wissien had become leader of the crusade expedition.
Bandon did not like this, and Wissien knew well that several other Council members would have much preferred Bandon.
But that did not matter. What was important were results. Maybe Bandon had done a decent job during the preparations, but Wissien commanded the largest fleet. It would encounter the forces of the Central Imperium, and it would be the victor in battle. In the end, the winner’s prestige was at stake. History was kinder to generals than to spies. In addition, Wissien was First Among Equals. He commanded everything.
Bandon, however, had issued an indirect challenge to him.
“Yes, Hankerson is a dead man walking, just like all other Hankersons.”
“I am glad to hear that,” said Bandon. “How long before the Imperials detect you?”
“The remote sensors of their observatory on Robinson should have picked us up two days ago. They do not yet know what we are. We are still seven weeks’ flight away from objective Alpha.”
“Good. Maybe it would be appropriate to earmark a small group to dispose of Hankerson. Directly, without any complicated quibbles.”
“Complicated quibbles that you created? Yes, indeed, I know what I have to do.” Wissien grimaced under his mask. “Just send those data.”
“I have already sent them.”
“In that case, we are settled for today, are we not?”
He closed the connection before Bandon could react and the prince’s holographic image transmitted by the communication ship Controller, in the distant Hub System, vanished.
In the conference room, where gloom reigned, the physical presence of only seven noble members of the Council of Eight remained.
Wissien arose from the oval table and stood at one of the enormous windows dominating the hall on three sides. They gave beautiful views of the stars deep in interstellar space, and of the Hammer Fleet under Wissien’s command. Hundreds of ships waited for his orders.
The designers of his flagship, the Dominance, had not understood this, and had argued that such halls weaken the hull. They could not understand it; they were ordinary.
In this room, Wissien was always fully aware that he was Chosen; he was aware of the power he held in his hands.
He turned to his six associates. He well remembered who his allies were, and who was still hesitating between him and Bandon, and turned to princess MacDougal, his greatest champion.
“Claire, who did we sent to the Robinson Observatory?”
“Count Ferro. He went there with six fast light cruisers.”
“Please summon High Admiral Pappas and develop a plan to catch Hankerson. If anyone is in the Konstantin Sector, we’ll get him.”
“Yes, Kurt.”
MacDougal smiled, and Wissien nodded.
“Does anyone have anything else? If not, I think that it is high time you returned to your ships.”


Associate Professor Fibiger was a stereotypical university professor, with long white hair and a jacket that had been out of fashion for three generations. He was the sort of professor who sees everything as new knowledge to be analyzed.
He was now looking at the hole growing in his chest with the same mildly detached expression.
Sirens sounded throughout the station, but even these were drowned out by Stefan’s screams.
Fibiger had first fallen to his knees, then his lifeless body had crumpled to the ground. Behind him in the canteen, the bodies of two members of the support staff and three doctoral students lay on the floor. Stefan’s friends.
“Run! Get away!” someone behind him shouted, and Stefan did not need to be spurred on when more masked figures swarmed into the canteen. They were human, or at least they looked it. He could not see their faces.
“They’re everywhere!”
He recognized that voice when he rushed into the corridor. Nila Novant. He ran after her.
Professor Fibiger knew that a contact group was approaching them from the larger group, and had left his charges leafing through the comprehensive edition of First Contact Protocols, in case this really was an alien civilization.
But they were human, or at least they behaved as if they were. They must have known exactly where on the Robinson base the receivers for FTL communication were, because they had destroyed them in one blow from orbit. Then they had quickly disembarked on the station.
The routine and, in places, amazing life of the doctoral students from astrophysics universities was transformed into a nightmare.
They asked for nothing, said nothing. They only advanced and shot. Stefan could see from the cameras that they had taken several people alive, but he had no idea why, and…
In front of him, Nila suddenly fell, with blood spouting from her chest. Beside her, Dominic Hernández collapsed. He and Stefan had always argued over who would get the night shift.
Bonita Moffe appeared from somewhere, running, sweating, screaming.
Stefan grabbed her hand. “No, we have to get away! We have to!”
Bonita ran to her lover, but further masked figures entered the corridor behind her.
Stefan could bear it no longer and his knees gave way under him. Shock, horror and exhaustion exacted their toll.
He let Bonita go and she knelt down by Nila’s body.
“No! Please, no!” Stefan gasped, but the masked figures did not shoot. They made way for another masked man. He was not wearing military combat overalls, but brown clothing, the sort you would probably wear for a country walk. He wore a strange mask on his face. An irrational memory of a boring elective first-year course on the art of pre-space earth flashed through Stefan’s mind. They had exhibited similar masks from ancient China.
He was looking directly at Stefan and the young doctoral student suddenly felt incredible pain in his head, as if someone had put his brain in a vice and was tightening it.
He roared.
“Stefan!” squealed Bonita beside him, then she too began to roar with agony, clutching at her head.
Tears flowed down Stefan’s cheeks, he shuddered, and lost control of his bladder. He had the impression that the pain was shooting from his brain to all his nerve endings.
“When did you last sent a message from the base?”
“Don’t tell them anything!” screeched Bonita, in her last show of defiance before bursting into uncontrollable sobs.
In all the horror, Stefan was probably not capable of putting a rational sentence together. But if he told them what they wanted to know, that agonizing pain might let up.
The answer to the question flashed through his head. That terrible figure continued to loom over them. They had communicated yesterday, they had reported the contacts on the remote sensors, and…
“Thank you,” said the masked man.
What? I didn’t even say anything and…
Further agony left him incapable of thought.
“When will your next transmission be?”
Again the answer flashed through his head. The pain eased a little, but only for a moment.
Had that man pulled the information from his head?
“How many are there of you here?”
He enquired further in this way. To Stefan it seemed to take forever.
“He probably knows no more than that,” said another figure next to the man. Stefan was no longer able even to see it.
Stefan thought that greater agony could not be possible. He was wrong.


Albert Ferro smiled underneath his mask when the boy and girl began to scream again, and shudder, as he intensified his mental grip.
Blood began to flow from their eyes, nose and ears; their bodies convulsed in spasms.
And then, quiet. Both young people were dead, lying on the floor, joining the bodies of their friends shot by Ferro’s units.
Ferro kept on smiling.
This was real power. He was the best executor serving the Council of Eight, he held the title of count and this was the moment he had been waiting for during the long years when the Hammer Fleet sailed across interstellar space. He had trained for this. This was real power!
He had no interest in becoming a prince one day and sitting in the Council of Eight, ruling entire planets. That was for people like Wissien or Bandon. This was what he loved; real power. Power over one specific person, knowing everything about them, pulling out of their mind everything they had ever known. And then sending them to eternity.
This power was virtually narcotic.
“Prepare a report for the Dominance and inform Prince Wissien that the Robinson station has been neutralized.” He smiled. The Central Imperium would soon receive a surprise.
“Yes, sir.”
Young baroness Svorban, the newest member of the Chosen, was already standing beside him. Unlike most of the Chosen, she had no significantly visible superordinate sign; the skin problems experienced by a good third of the Chosen had passed her by, along with other visible consequences. Ferro knew that it was an illusion, that Svorban had many internal problems; nevertheless, almost in mockery of other Chosen she had decided to accentuate her undamaged face even further. Before each battle she sat in front of her mirror with lipstick, powder and mascara. Ferro knew that other Chosen could not tolerate such vanity, but he just laughed at it.
He knew that his mask, concealing his greying skin, had a psychological effect on his enemies, such as the two students lying at his feet. But when a beautiful woman, painted like a Ukrainian model, kills you with her mind, that, maybe, is even more frightening.
Svorban now nodded at them. “We have already picked up a signal from the Dominance, they are still on the line. Prince Wissien wishes you to know that, as soon as our mission on Robinson is complete, we are to continue to the heart of the Konstantin Sector. Apparently there is someone special there who needs to be disposed of.”
Ferro pulled a face under his mask. Directly to the heart of the Sector. Originally they were to sail there only when the main fleet arrived.
He had received another task. Another target.
He was going to enjoy this.



“Captain here, ma’am. The officers are already assembled. You wanted to be informed.”
“Yes, thank you. I’m on my way.”
Golna stood respectfully outside the luxury flag cabin until the door opened and Commodore Wabara came out. The tiny woman’s uniform was a perfect fit. Lieutenant Commander McNee, her main aide, followed her.
“Good. Let’s go.”
Golna accompanied her to the elevator and the capsule began to move through the bowels of the Hermes. In the silence of the capsule, the ship’s captain had the opportunity to observe his superior officer. Since she had come on board, they had seen each other only for formal and rapid discussions, because the ship needed to set sail as soon as possible. Golna had, of course, read her file. He knew that she had spent the majority of her career on cruisers, and during the last Ralgar Incursion, she had even got into battle. Certainly he had the impression that the 35th Task Group was not the command she had dreamed of, and…
“Just ask, Captain,” she said aloud, and a smile appeared on her face. “You are interested in something, and I haven’t been too companionable so far. Do you have any questions?”
“Well, yes. I was interested in when you found out that you would be commanding this Task Group, ma’am.”
“Probably just a few hours before you did.” Another smile. “Possibly you have the impression that I am something of a grump. For six months I prepared to take over the command of the 96th Cruiser Squadron. And then the orders changed at the last minute. You know how it is.”
“I am afraid that I do,” said Golna. “The 96th is with the Seventh Fleet, is that right?”
“Yes, it’s probably fighting the Ralgars right now under the command of another commodore, who came to that command entirely unprepared. Just as I did to this one. No offence.”
“None taken. I had the impression that the Admiralty dispatched us here very hastily and I don’t know why.”
“Maybe it’s because of the unexpected conflict with the Ralgars,” McNee piped up behind them. “The Fleet had to leave quickly and was given priority. Then the Admiralty needed to resolve other things in a rush.”
“But usually the preparations for such PR missions go on for much longer.” Wabara shrugged. “Maybe that had nothing to do with why they sent us here.”
“We can’t all have the duties we want, ma’am,” said Golna.
“I know. I served for one year on the meteorological station on Arnhem. I know we can’t always choose. It’s just that… When they were giving me my orders at the Admiralty, I had the strangest impression that this order – and our entire mission – did not come from them. But from somewhere higher up.”
“Higher up than the Admiralty?”
“Higher than the Bureau of Personnel, higher than Naval High Command…”
“Only the Ministry of Defense is higher, and…” said Golna, astonished. Suddenly they both knew.
The Emperor.
Could Adrian III personally have proposed that the Hermes and other ships be sent here, to the middle of nowhere? But why? Because his great-nephew was serving on the ship? He had any number of great-nephews throughout the Imperium.
Wabara understood what Golna was thinking, and nodded. “Yes, that was my impression. But I could be wrong.”
It flashed through Golna’s mind that, if she had had Daniel Hankerson with her, maybe he could tell her more about what the admirals were thinking when they gave her the orders…
The capsule arrived and Golna stood back so the commodore could get out first.
“Do you know any of these captains?” she asked him.
“No, ma’am. Do you?”
“I know Captain Iversen from the Montevideo. We served together as lieutenants on the old Port Moresby.” She smiled again. “I must be careful not to leave you alone together. Iversen would be delighted to tell you all about my bad habits.”
“So what? He’s a former colleague, not a lover.”
For the fraction of a second, Wabara was taken aback by Golna’s comment, and the captain grinned internally. Had there been something more?
They arrived in the conference room, where Commander Bossev and six other officers were already waiting.
“Attention on deck!” commanded the executive officer of the Hermes.
The officers began to get up, but Wabara waved her hand at them.
“Sit down, for goodness’ sake, sit down.”
She took the chair at the head of the table. Golna and McNee sat down next to her, on either side.
“Thank you for coming,” she said to the captains. “I am sorry that we have not been able to meet all of us together during our crazy preparations for departure. I have at least tried to meet with you all personally, although I know that this has not always been successful,” she continued, nodding at Commander Wilde from the Lovell, “and you are all undoubtedly familiar with our orders. However I would still like to discuss them with you here, so that we are all on the same page.
“A classic PR mission awaits us in the Konstantin Sector. We are to show the flag before all potential troublemakers, demonstrate to local leaders that the Imperial Navy is willing to protect them, and at the same time, show off our latest technology. That is one of the reasons why the Hermes is here.” She nodded at Golna. “Captain Golna has, of course, a schedule of testing for the ship to undergo, particularly with the communications equipment. The media circus will swarm around us, because we have a member of the royal family on board, who is going to try and connect through the Hermes with his uncle, Prince Ronald, in the Seventh Fleet. Journalists will naturally be present.
“The Hermes, however, is not our only amenity. The drone cruisers are still very new and should impress the locals.” She nodded again at Commander Wilde, and at Commander Goldberg, who commanded the Ride. “Or at least we hope that they will be impressed. If not, maybe we can at least convince some local elements that the Imperium is not to be toyed with.”
“How great a danger is that?” asked Captain Valentin from the Astana. His smoothly shaven head gleamed in the artificial lighting, making him look like a saint with a halo. “Our orders are a bit hazy on this.”
“From Admiral Murabin’s briefing, I mainly learned that the local corporations, principally Xerxes Combine, are beginning to do whatever they want in the Konstantin Sector on occasion, including assuming responsibility for the Imperial Army and Navy. Our objective is to show them that the Central Imperium intends to honor its commitments.”
“Is it true that corporations in Konstantin are hiring mercenaries?” asked the last of the ships’ commanders, Captain Gabriela Tyson from the El Guettar. Her ship had the smallest fire-power and had never been designed to take part in battle. Despite this, Tyson was the most senior officer present after Golna and Iversen. Her ship could not compete with drone cruisers like the Ride and the Lovell, but the Navy considered that supporting Army troops from orbit was a more responsible task than coordinating fire with dozens of other ships from a drone cruiser. Therefore troop carriers were commanded by an officer with the rank of captain, as were large cruisers and battleships, while drone cruisers were a post for commanders, and a captain commanded a division or squadron of drone cruisers.
Wabara answered the question, interrupting the flow of Golna’s thoughts.
“Yes, some mercenary groups work in partnership on anti-piracy patrols, including the Silmani.”
Commander Goldberg had clearly not read the intelligence briefing very attentively and now his eyes widened. “The Silmani?”
“Yes, what was left of them after they and the Protectors wiped each other out. Now they are mostly interstellar mercenaries. Good ones.”
“I know that, ma’am, but I had no idea that they were active in large numbers in Konstantin.”
“Actually, in the last few years they have barely been active anywhere else. Now we have to display the Emperor’s willingness to defend his subjects.”
She looked at the only person in the room not wearing the Navy’s olive-grey uniform. Colonel Arun Sarkar wore the dark-green uniform of the Imperial Army and commanded the 195th Mechanized Regiment, also known as the Highlanders’ Regiment. Sarkar did not conceal his Indian roots and Golna knew that he had been born on New Jaipur, but membership of the elite Highlanders had gone to his head a little. His hair and bushy moustache were colored ginger, contrasting interestingly with his dark skin. Golna had also seen photo of Sarkar wearing a kilt at some formal reception, which nobody other than a member of the Highlanders would do.
“Colonel Sarkar, your people will then parade on the ground. Expect military shows, army presentations, the whole classic merry-go-round. Maybe it won’t seem like much to you, for an elite unit like yours, but we all have our own responsibilities.”
“I know, ma’am,” said Sarkar. “Of course I would prefer to be on the battlefield, but so, I think, would we all.”
“I will certainly deploy you when it comes to occupying pirate settlements. Which it possibly will.”
“I understand, ma’am.”
“Public displays will not, of course, be a matter only for our Army colleagues, ladies and gentlemen,” Wabara reminded them. “You can expect groups of civilians to come on board for tours when we are in port. Only a small number, and the final decision will be made by each individual captain, but I would like people to have the opportunity to see our ships up close and see where their taxes go. Security must come first, of course, but I really do not expect you to let a terrorist with an atomic bomb in a rucksack into the engine room.”
Several captains laughed. Golna was not one of them. In his head he had the list of everything he had to arrange personally before allowing civilians on board. He did not like journalists, and even less did he like these crazy interactions with the public.
“As for the journey, our itinerary of visits is up to us to a large extent. As you know, there are fourteen populated planets with full Imperium member status in Konstantin, plus small mining bases, observatories and the like. The route is up to us, but our first goal is the station Madras, where we will report to the Sector’s military commander. Madras is also a transport node, in fact the only one in Konstantin, so our astronauts can go out on leave there – meaning that the locals can also see our people in the flesh, and earn some money from them when they head to the bars and pubs.”
And the brothels, Golna added silently.
“From Madras we can head to several different places. These are the options…”


“You’re the Hankerson, aren’t you?”
Daniel stopped at the door to one of the auditoriums, of which the Hermes had several. The woman who addressed him was wearing civilian clothes, although they were better suited for moving round a ship than flirting at a ball. Dark blond hair slicked into a bob, olive skin and a small, slightly pointed nose; all these were things that Daniel registered quickly. Mostly, however, he focused on her dark eyes. They were watching him, waiting. She had asked him a simple thing, but was observing him as if she had thrust at him in fencing class and was waiting for a counter-attack.
“Yes, I am Lieutenant Daniel Hankerson.” He smiled. “And you are the journalist who travelled with us on the shuttle, aren’t you? Ms. Eban?”
She was still watching him guardedly, but something within her gave permission. “Yes, Hila Eban, of the Imperial Digest. I am surprised that you remember.”
“There aren’t too many civilians on board.”
Again, that watchfulness.
“So I’m just a civilian?”
“You are an unexpected element.” He smiled. “How do you like it aboard, so far?”
“It’s good. I had seen the Hermes in great detail before we departed. Now I’m more interested in the people.”
“The human face of the armed forces?”
“Something like that. Would you be interested in giving me an interview?”
“Me? What’s so special about me?”
This time she looked like someone preparing another thrust.
“Everything is special about you, even if you aren’t aware of it – or you’re pretending not to be. You’re not just an Enner, but also a member of the imperial family. You’re interesting, whether you want to be or not.”
“OK, I accept that. What do you want to ask me about? What slippers my great-uncle the Emperor wears in the bedroom? I don’t know.”
“I don’t think many people will care about that… not to mention that fact that every second article in Hub Today worries about it. We do serious journalism. I’m interested in a lot of things, such as: how does an Enner and member of the Imperial family become an intelligence officer? Why aren’t you reclining in some luxurious resort, covered in gold and surrounded by half-naked concubines?”
“Oh, they’re a lot of work. I prefer something simpler, like analyzing reports and information. In addition, my parents don’t give me an allowance.”
“You still have more than most people.”
Daniel smiled at her. She wasn’t attacking him, exactly, or trying to pretend that her comments were exaggerated, but somewhere in between.
This woman had secrets. Unpleasant experiences with Enhans? Possibly. He remembered how oddballs like Lardon behaved in parliament. He certainly could not be surprised if someone extrapolated this to all Enhans. He had long given up objecting to it. He would never convince anyone by getting offended.
“Well, yes, maybe I do. That’s why my family supports many charitable foundations throughout the Imperium.”
“I heard that someone attempted to kill you on Hub Central.”
“Yes, allegedly because I’m an Enner.”
“I don’t believe this was the real reason, but that doesn’t matter. If you want an interview, we’ll think of something.” He indicated the door. “Are you coming here, too?”
“Yes, Captain Golna has given me permission to attend preparatory briefings.”
Daniel laughed. “You mean you’re going voluntarily?”
For the first time, she looked confused. “I don’t think I know what you mean.”
“Well, Ms. Eban, preparatory briefings, or pre-briefs, also called sleepers, are not known for being particularly riveting. They’re really not, believe me.”
“So you don’t consider it important to find out about the place we’re traveling to?”
“I do, yeah… but let’s just say that whoever puts these briefings together thrives on fine detail. We get most of our information from the ship’s system or the datanet.” He gestured to the door with his arm. “Shall we?”
She went in first, he followed.
The theater was already full of at least one hundred and fifty astronauts. There were 1082 people in the crew of the Hermes, so another eight briefings were still to take place. Each would be given by one of the senior officers. Today it was the turn of Daniel’s own boss, Lieutenant Commander Calvert.
Hila Eban sat down. Daniel thought for a moment, considered the pros and cons, then sat down next to her.
A glance at her eyes suggested that she was thinking whether to attack again, or go on the defensive.
Why does she fight her way through life?
Graham Calvert appeared on the podium. The good-humored officer stood in front of a large screen and tapped on the lapel of his shirt that contained a miniature microphone.
“Can you hear me? Even you poor unfortunates at the back?”
His answer was a positive noise.
“Excellent, especially for you at the back, because I’m going to keep my eyes on you. No one will be able to sneak out.”
Several astronauts laughed.
“Welcome to the preparatory briefing. I will try not to send you to sleep and keep to the point, but you know very well that there are points I must cover… and that we officers, from lieutenant commanders up, have undergone the mandatory lobotomy, so please try to bear with me.”
“That was originally an Army joke,” said Eban, next to Daniel, noting something down on her datapad. “They tell it about majors.”
“I think there’s something like this in every unit. Do you know the Army?”
“I was embedded with the 146th Mechanized Regiment during the Fourteenth Incursion.”
Daniel shook his head. “But you were in the Army yourself, weren’t you?”
For an instant she was taken aback. “Only for a short time. Nothing interesting. How did you know?”
“Something about your posture. And how you move. You don’t waste time, as if each movement had a clear plan and objective. It comes over as a military exercise or a traumatic time in the Imperial scouts.”
“Are all Enners this observant?”
“No, but my immediate family are. My mother’s a diplomat, she taught me to read people. And poker taught me the rest.”
“Poker? The card game?”
“Yes, exactly.”
Calvert’s voice drowned him out.
“Come on, let’s get going. Maybe you could all look at me, for a change… Yes, Compton, you too,” he said to someone in the front row. “Drang, that means you as well, yes, I know that you have sudoku on your datapad, very interesting, but you can get by without it for a while, can’t you?”
He pressed several buttons on the podium and the wall-mounted monitor behind him came to life. The first image was a map of the Central Imperium. Daniel recognized Hub and five gate openings. Several other gates formed independent “bridges” with no intersections, and to the galactic west of Hub lay Davenport with three further gates.
“Our destination is the Konstantin Sector. Right now we are at the system’s gate, which is – wait for it! – also called Konstantin, but our first port of call is the Madras station in the Tamil Nadu system. This is the sector’s commercial junction, even though there isn’t too much traffic here. Definitely nothing you metropolitans used to Hub would call traffic.
“Konstantin was the last sector to be settled during the rule of the Protectors. Actually, that planet below us was populated. It’s also called Konstantin, in case anyone was in any doubt, but if you take a good look at it, you will see that it is uninhabitable. The entire population was wiped out during the war between the Protectors and the Silmani. So, boys and girls, what do you know about the war between the Protectors and the Silmani? A clue: it is known as the Final War.”
Someone at the back belched loudly.
“Yes, thank you for your contribution. Anyone else?”
One astronaut plucked up some courage. “It was the war in which the Protectors and the Silmani wiped each other out.”
“After which the Central Imperium emerged,” another added.
“Correct. And now, the thirty-six-billion-dollar question, what was the original relationship between humans and Protectors?”
Some responses, both willing and reluctant, such as “vassals”, “slaves” and “whores”.
Calvert raised his hands. “Yes, thank you. In formal terms, we call it a ‘client state’ or a “protectorate”, and that is also what the Protectors called their empire. On the other hand, the human race did okay under the Protectors, so long as they were not among the poor souls whose brains were torn out of their heads to build gates. The Protectors helped to create enhanced people, the Enhans, and turned the human race into the Commercial Empire… the forerunner of the Central Imperium. The human race was forbidden to make weapons or raise an army; only the Protectors had that right, so that was what happened.”
Eban leaned towards Daniel. “So you actually owe your life to the Protectors. They created the Enners.”
“Yes, just as you owe your life to thousands of years of war and genocide that created the accident by which your parents met.”
“You’ve got a point.”
“Under the Protectorate, the human race lived with the Gliesans, the Lasians and other races. The Protectors created the Enhans to lead colonizing expeditions, among other reasons. They considered that more robust individuals with a higher IQ would be ideal leaders for colonies.”
“Do Enners really have higher IQs?” Eban asked again.
Daniel shrugged. “Today there are about thirty different ways of measuring human intelligence. Some concede that Enners are better endowed mentally, others don’t find any difference. If we take the old IQ scale, then yes, the average intelligence of an Enner is about fifteen points higher than the average IQ of a normal. But that’s an average. There are genius Enners and idiot Enners, same as in the normal population. Instead, the enhancements give us faster visual perception, better hearing, better eyesight, a better sense of smell, faster metabolism, greater disease resistance, speed…”
“Okay, okay, you’re simply perfect.”
Calvert was still talking. “Well, why am I telling you this? It’s to do with the history of Konstantin, because it was here that the Protectors’ cute little toybox was overturned a bit. Here they met the Silmani, specifically in 2530.”
Someone in the audience threw a paper airplane at the podium.
Where the hell did they get the paper from?
Calvert nimbly threw out a hand in front of him and caught it, crumpled it up and flung the paper ball back into the audience. This won him a round of applause.
He’s a butterball, but he’s more agile than you would have thought.
“The Silmani were less proficient in genetics than the Protectors, but they had numbers on their side, and better technology. Before long they were fighting and today we call this the Final War. The colonies on Konstantin and two other planets in this sector were razed to the ground, then the war spread to other places. The war went on for fifteen years. On the whole, both sides left human planets largely in peace. The Silmani did not want to destroy the source of money and the economy, they wanted that for themselves. The Protectors used genetically created soldiers with enhanced human DNA, and automated ships, but they were outnumbered by the Silmani. Does anybody know, anybody at all, how many Protectors there were when the Protectorate was at the apex of its power?”
Silence engulfed the hall.
“Don’t you know?” asked Eban, next to Daniel.
“I do, but I don’t want to spoil his fun. Calvert evidently likes asking quiz questions.”
“And he likes the sound of his own voice. Have you noticed that he hasn’t yet told us what the objective of your mission is?”
“Of course, but he has another two hours…”
Nobody else answered and Calvert heaved a theatrical sigh. “OK then. Because it’s you, I have a picture with the numbers.”
On the display there appeared a photo of a Protector, like a giant caterpillar with no clear face, five eyes, tactile antennae and a mouth on one of the two ends of the body. Beside it there was a graph showing the figures.
“Protectors live for up to fifteen hundred years and reproduce very rarely and slowly. They are hermaphrodites, but come into season only once in a very long time. When the Protectorate was at the height of its glory, there were around twenty thousand of them. They mostly kept to themselves and managed their dominions through intermediaries. They controlled the Commercial Empire through the ruling Hankerson family, for example.”
Daniel had no idea whether Calvert could see him in the hall, but the Lieutenant Commander nodded almost directly at him.
“Nevertheless, after fifteen years of war, the Protectors created a biological weapon that they launched at the Silmani. Effectively, it sterilized them. They can’t reproduce now. Anyone who is interested can find out the details themselves. At the same time, the Protectors began to destroy the atmosphere of Silmani planets using biological weapons, but it was the sterility virus that really broke them. The Protectors live for fifteen hundred years, the Silmani for fifty. They simply had to outlive them. The Silmani civilization collapsed, but, unfortunately for the Protectors, not before the last few Silmani fleets decided to carry out kamikaze attacks on virtually all Protector citadels. The Protectors’ habit of isolating themselves in space citadels had played right into the Silmani’s hands. The Silmani had learned the locations of all citadels from spies – probably human spies – and had destroyed most of them in one great attack. There were only twenty thousand Protectors, of which only a few dozen survived. They disappeared somewhere beyond the frontier; their instinct for self-preservation – that is, preserving themselves as a living species – was greater than their obsession with control, so they disappeared. The Silmani as an empire also collapsed, humans filled the power vacuum this created and the Commercial Empire became the Central Imperium of Emperor Olaf II.”
Someone in the audience let out a very loud pretend snore.
“And since then we have lived happily ever after,” someone else shouted.
There was a ripple of laughter.
“OK, maybe I should get on to why I’m telling you this, then?” Calvert laughed. “Who is for? Who is against?”
Both his questions were answered by silence. After that speech, nobody had any strength left for responding… or rather clowning.
“Good. To the point, then. Konstantin has long been a neglected sector. After the war, there were only a few isolated colonies remaining, and the Central Imperium had a great many other, more important, problems. New settlements in the sector were not founded until sometime around seventy years ago, and that only with a great deal of support from corporations, headed by Xerxes Combine. These corporations negotiated very advantageous mining rights with the government, and most of the new worlds in recent years have come into being as mining colonies. A few of them also focus on agricultural production, especially if the planets have rare plants, timbers and the like. The corporations also have mercenary units, but by and large they make use of Silmani support. After their defeat, the Silmani attempted to survive by cloning themselves. They acquired a third-hand cloning facility from somewhere and this practically ruined them, economically speaking. Their worlds had been destroyed and now they are cosmic nomads, traders and mercenaries. In any event, they have a rather good mercenary fleet and Xerxes Combine makes plenty of use of their services.
“Our intelligence service fears, among other things, that Xerxes also engages in unfair practices and uses mercenaries against rebellious populations. The Emperor would not like this. Among other things, our aim is to show the locals that the Emperor takes their protection very serious, and wishes to win their – what’s the phrase, again? – hearts and minds. We must show them that we are willing to stand with our citizens even when the Ralgars are invading the opposite end of the Imperium.
“And now we come to the bit that you are all so eagerly waiting for. Our first stop will be the station Madras in the Tamil Nadu system. We won’t be visiting the planet of Tamil Nadu itself, we will continue further. However, local customs in Tamil Nadu are, surprise surprise, quite similar to those at the heart of the Imperium. It’s not Tombara, not even Hub, so if you go to a swimming pool, take your swimsuit, and do not ask random passers-by for directions to the robot brothel.”
“Nooooo!” shouted someone in the hall.
“Yes, I know that’s a knife to your heart. The population are a relatively ordinary ethnic mix, the dominant religion is, surprisingly, Buddhism, but then again there are also plenty of agnostics and atheists, so you probably can make religious jokes, those of you who really must, that is. As you probably know, you must go out on leave in pairs at the very least, both on the station, and there…”
Daniel shifted in his seat to a more comfortable position, switched his brain onto auto-pilot to receive and store information, and let his consciousness flow freely.
This was going to be a long afternoon.

Ukázka z románu Jana Kotouče: Volání do zbraně


„Poplach, stupeň červená! Všichni členové posádky na bojová stanoviště, všichni členové posádky na bojová stanoviště. Toto není cvičení. Opakuji: toto není cvičení!“
Kapitán Duro Gajić, velící důstojník bitevního křižníku Tarnówského loďstva Julius Martin, se prudce zvedl od stolu ve své pracovně, rychle si oblékl sako důstojnického stejnokroje a vyběhl na chodbu zrovna ve chvíli, kdy se z interkomu začalo ozývat: „Kapitán na můstek. Kapitán na můstek!“
Na můstek dorazil o minutu později. Většina stanovišť ještě nebyla plně připravena a velitelé jednotlivých směn teprve uvolňovali místo svým velitelům sekcí, kteří v Tarnówském loďstvu podle tradice během boje obsazovali hlavní místa na můstku.
Nicméně u velitelského křesla Gajić spatřil komandéra Petra Raunera, svého prvního důstojníka, a okamžitě se k němu vydal, zatímco mariňák hlídající vstup stroze ohlásil: „Kapitán na můstku.“
„Jaká je situace, Petře?“ dostal ze sebe. Rauner se ani neotočil a pouze ukázal na taktický displej u kapitánova křesla.
„Dvojice stíhaček naší letecké hlídky objevila nějaký objekt na senzorech a letěla ho prozkoumat. Objekt ale zmizel, než se stihla přiblížit.“ Pokrčil rameny a na jeho tváři se objevil náznak rozpaků. „Možná se mýlím, ale mohla by to být nadsvětelná sonda a součást nepřátelské zpravodajské sítě. Raději jsem nechal vyhlásit poplach. Vzhledem k tomu, co se stalo s posledními dvěma konvoji…“
Nechal svá slova vyznít do ztracena a Gajić vážně přikývl. Na cestě z Tarnówu do Kolonizovaného prostoru se už ztratily dva velké konvoje. Každý chránilo několik lehkých křižníků. Nikdo o nich už neslyšel, prostě zmizely. Někteří se domnívali, že se střetly s nějakou vesmírnou anomálií, ale většina zainteresovaných měla za to, že konvoje se staly obětí útoku. A ať už zaútočil kdokoliv, byl schopen si poradit s doprovodnými válečnými loděmi, takže nešlo o obyčejné piráty.
„Udělal jste dobře, komandére,“ ujistil Raunera Gajić a vklouzl do kapitánského křesla. „Kdo má letovou hlídku?“
„Pet a Su-su,“ řekl Rauner a potom rychle dodal: „To je nadporučík Petra Holcová a poručík Lenka Hostašová.“
„Spojte mě s nimi,“ nařídil Gajić a nasadil si hands-free komunikátor. „A ať plukovník Bronski vyšle pohotovostní peruť.“
„Ano, pane!“
Po chvíli se mu ve sluchátkách ozval hlas pilotky. „Tady Pet.“
„Tady kapitán Gajić. Nadporučíku, jste si jistá, že to opravdu byla nadsvětelná sonda?“
„Jisté si nejsme, pane,“ odpověděla pilotka, „ale je to rozhodně možné.“
„Rozumím. Leťte na poslední známou pozici té údajné sondy a pokuste se získat nějaké bližší informace.“ Pochyboval, že něco najdou, ale bylo lepší mít všechny možnosti podchycené.
Po velkých tahanicích se vláda Tarnówu, hlavně ministerstvo obchodu, ministerstvo obrany a ministerstvo zahraničí, rozhoupala vyslat další velký konvoj, tentokrát pozměněnou trasou a v doprovodu Julia Martina, jenž byl jedním z pouhých dvanácti bitevních křižníků, kterými Tarnówské loďstvo disponovalo, a jehož nasazení bylo předmětem mnoha debat. Nakonec byl ale Martin vyslán spolu se šesti doprovodnými fregatami jako eskorta konvoje pětadvaceti nákladních lodí, které mířily na sedm různých míst v Kolonizovaném prostoru.
Kdybychom aspoň bezpečně dorazili ke stanici Albatros! Tu chrání čtyři naše bitevní křižníky, ale ty se od ní nemůžou moc vzdálit, protože stanice je příliš lákavý cíl pro různé nekalé živly. Ale pro naše konvoje je momentálně problémem spíš cesta ke stanici Albatros.
Velké konvoje tradičně pluly od Tarnówu ke stanici Albatros a odtamtud potom lodě pokračovaly individuálně nebo v malých skupinách. Některé vyložily náklad přímo na stanici, kde si ho převzala jiná loď, jiné letěly až k planetám, jimž byla dodávka určena. Válečné lodě někdy doprovázely obchodní lodě dál k jejich cílům, což pomáhalo případné piráty odradit.
Ale velký konvoj pětadvaceti nákladních lodí nebyl cílem obyčejných pirátů. A někdo, kdo zničil předchozí dva konvoje, se určitě nebude honit za jednotlivými loděmi.
„Peruť Beta je venku,“ ozval se taktický důstojník Erik Jaskiewitz. „Peruť Delta se připravuje.“
„Dobře.“ Gajić naťukal kód pro středisko letových operací a po chvíli na obrazovce vedle velitelského křesla spatřil tvář plukovníka Bronského. Velitel letové skupiny Martina si právě ve středisku letových operací sundával modré sako plukovníka Tarnówského letectva.
„Sledujete situaci, plukovníku?“
„Ano, kapitáne,“ potvrdil Bronski. „Myslíte, že to může být nějaká past, do které padly předchozí dva konvoje?“
Gajić vycítil z jeho hlasu napětí. Napětí, které cítil i on sám. „Je to rozhodně možné a je lepší mít se na pozoru.“
„To chápu,“ souhlasil Bronski a otočil se od kamery, aby od jednoho z astronautů převzal pilotní skafandr. „A chystám se osobně vyrazit ven s perutí Kappa.“
„Zrovna jsem vám to chtěl navrhnout, plukovníku. Jen do toho!“ Gajić ukončil spojení a napjatě sledoval displeje. Zdejší sluneční soustava byla nesmírně rozlehlá a nadsvětelné sondy – což byly vlastně malé robotické lodě vybavené senzory a miniaturním generátorem mimoprostorového okna – se často používaly jako jakási špionážní síť. Zámožný útočník si mohl dovolit rozmístit klidně stovky sond. Jakmile sonda na svých senzorech zaznamenala kořist, provedla krátký skok skrz mimoprostorové okno k místu, kde čekal její majitel. Ten potom provedl skok ke své oběti.
A proto si každá hlídka doprovázející obchodní konvoj dávala velice dobrý pozor na sondy, pro případ, že…
Martine, tady Pet!“ ozval se mu náhle ve sluchátkách rozrušený hlas. „Kontakt! Kontakt!“

* * *

„Panebože,“ vydechla nadporučík Petra Holcová – volací znak „Pet“ – když konečně dokázala jasně rozeznat nový kontakt. Byl tak blízko, že ani nepotřebovala senzory. Prostě ho viděla. A blížil se k nim.
A ke konvoji.
„Co to proboha je?!“
„Má to přes pět kilometrů!“ přidala se Su-su, která byla jejím wingmanem. „Nebo spíš šest.“
„Tady Martin,“ ozval se Pet ve sluchátkách hlas kapitána Gajiće. „Detaily!“
„Je to zatraceně velká loď! A blíží se strašně rychle! Musela před vstupem do mimoprostorového okna nabrat velké zrychlení!“
„Popište tu loď!“ nařídil Gajić. „Můžou to být mimozemšťané?“
To nebyla hloupá otázka, uvědomil si jakýsi koutek Petina mozku. Po sinajském zákroku v hunském prostoru sice lidé ze sektoru Hirano momentálně neměli akutní problém s žádným mimozemským druhem, ale to neznamená, že se to nemůže změnit. Agentura pro mimozemské styky nedávno přiznala, že před jednotlivými státy několik let tajila existenci mocné rasy zvané Teradoni. To způsobilo skandál a spoustu členů vedení AMS to stálo funkci, od té doby se však organizace snažila svou chybu napravit a pořádala informační brífinky o možnostech Teradonů určené jak ozbrojeným silám jednotlivých států, tak široké veřejnosti. I Pet na jednom takovém brífinku byla, ale tohle se jim moc nepodobalo. Respektive vůbec se jim to nepodobalo.
„Ta loď má válcovitý tvar,“ ozvala se Su-su. „Po stranách má asi čtyři vyboulené části a…“
„Vypadá to jako vzletové dráhy pro stíhačky,“ dokončila Pet. „Kapitáne, ta loď je rozhodně lidská. Design se podobá klasickému bitevnímu křižníku, akorát je alespoň třikrát větší. A míří přímo na nás!“
„To stačí. Okamžitě se otočte a vraťte se zpět k Martinu.“
Obě pilotky potvrdily rozkaz a otočily své stroje. Ale setrvačnost udělala své a musely rychlost teprve nabrat, zatímco nepřátelský bitevní křižník – nebo co to bylo – vytrvale zrychloval proti nim už od svého příletu.
Nadporučík Petra Holcová napjatě sledovala, jak se vzdálenost mezi nimi a útočníkem nadále zmenšuje, a to i přesto, že se snažily ustupovat kolmo k jeho trajektorii. V relativistickém prostoru udával „rychlost“ lodi pouze poměr tahu motoru k její celkové hmotnosti. A to nyní hrálo ve prospěch velkého útočníka.
Pet věděla, že pokud ta loď funguje jako jakákoliv lidská loď známého typu, jsou už dávno v účinném dostřelu jejích střel Seeker. A to znamená, že brzy…
Neznámá loď vypálila salvu z kanónů bodové obrany a obě stíhačky se během okamžiku vypařily i se svými pilotkami.

* * *

„Pet a Su-su jsou pryč!“ vykřikl komandér Erik Jaskiewitz. Hlavní taktický důstojník Martina nebyl nejmladší, ale zřejmě až do této chvíle vnímal boj a ztrátu na životech jako cosi abstraktního, co se jej osobně netýká. A nepřítel ho právě vytrhl z iluzí.
„Všechny lodě přejdou na bojový plán Blaník-4,“ štěkl Gajić. „Ať se bodová obrana připraví. Komandére Jaskiewitzi… Komandére Jaskiewitzi!“
Taktický důstojník sebou škubl. „Ano, pane?“
„Za jak dlouho se nepřítel ocitne na dostřel, předpokládáme-li, že má stejné technologie jako my?“
„Blíží se strašně rychle! Bude na dostřel našich seekerů za… necelé dvě minuty!“
On řekl našich seekerů. Asi si tím dodává odvahu. Ale pradávná vojenská poučka moudře praví: „Pokud je nepřítel na dostřel, ty jsi taky.“
Gajić mrkl na svůj taktický displej. Doprovodné fregaty se řadily do formace kolem Martina, zatímco civilní lodě konvoje se držely zpátky. Cílem fregat bylo posílit bodovou obranu bitevního křižníku.
„Kapitáne, plukovník Bronski hlásí, že všechny stíhačky jsou venku a žádá instrukce,“ ozvala se komandér-poručík Hana Koliášová.
„Ať se drží u lodi a vyčkává.“ Gajić sledoval blížící se kolos. „Vypouští nepřítel nějaké stíhačky?“
„Ne, pane,“ připustil Jaskiewitz. „Ale podle hlášení Pet a Su-su má hangárové paluby.“
„Vypouští střely!“ zvolal jeden z Jaskiewitzových podřízených u senzorového stanoviště.
„Potvrzuji, velké množství střel.“ Komandér Jaskiewitz rázem zbledl a zalapal po dechu.
„Tak kolik, krucinál?!“ křikl komandér Rauner a vykročil k taktickému stanovišti.
„Dvě stě čtyřicet střel v první salvě! Ten macek má alespoň dvě stě čtyřicet odpalovačů. To je třikrát víc, než máme my!“
Gajić nyní tu smršť viděl na vlastním taktickém displeji. „Opětovat palbu!“ zařval. „Ať všichni pálí, jak nejlépe dovedou!“
„Druhá salva!“
A brzo nepochybně přijde třetí…
„Kam míří ty střely?“ zeptal se Gajić.
„Asi polovina míří na nás! Zbytek se dělí na fregaty!“
Gajić strnule přikývl. Definitivně bylo potvrzeno, že jejich protivník je člověk. Mimozemšťané obvykle nebyli schopni rozeznat civilní nákladní loď od válečné lodi, stejně jako to lidé při prvním setkání nedokázali rozlišit u mimozemských lodí. I když Teradoni se už setkali s kasimirskou lodí, takže mohli vědět, jak poznat válečnou loď… Ale ne, tohle rozhodně nebyli Teradoni. A jiný mimozemšťan to určitě taky nebyl, Pet a Su-su měly pravdu, tohle je lidská loď.
Nepřítel mohl napadnout civilní lodě – taky už se ocitly na dostřel – ale nejdřív zaútočil na lodě, o kterých věděl, že ho můžou ohrozit.
A pokud byl nepřítel člověk, pak si byl Gajić jistý, že jde o Kasimirské císařství. Od občanské války na Tristanu se napětí mezi císařstvím a Obrannou aliancí stupňovalo a napadání obchodních konvojů bylo přesně ve stylu císaře Drakose.
Na další myšlenky už Gajić neměl čas. Rakety a projektily bodové obrany Martina začaly chrlit přehradní palbu ve snaze zastavit příliv střel. A dařilo se jim. Gajić na displeji sledoval, jak počty červených teček blížících se k jeho lodi rychle klesají.
Jenže v konečném důsledku rozhodovala čísla a nalétajících střel bylo jednoduše příliš mnoho. Prvních několik seekerů proniklo pod hranici dostřelu protistřelových raket i skrz přehradní palbu kanónů a zarylo se do trupu lodi.
Loď se začala otřásat, jak na jejím trupu explodovaly další a další dvacetimegatunové nukleární hlavice a pozvolna odpařovaly její kiriový pancíř.
A zdálo se, že nepřítel má seekerů nekonečnou zásobu.
„Přišli jsme o odpalovače seekerů 4, 6, 8, 10 a 12!“ hlásil komandér Rauner. „Stanoviště bodové obrany 3 a 4 je mimo provoz!“
„Fregata Pavol Kollár byla zničena,“ přidal se komandér Jaskiewitz, který se podle všeho vehementně snažil nepanikařit. „A teď zničili i Ladislava Friedela a… Kapitáne, všechny naše fregaty byly zničeny!“
„A jaké poškození děláme my jim?!“ zeptal se Gajić.
„Několik našich seekerů nepochybně proniklo jejich bodovou obranou, ale nevím, jakou způsobily reálnou škodu,“ přiznal Jaskiewitz.
Nejspíš moc velkou ne. Rozhodně ne ve srovnání s tím, co dělají lodi!
Obě lodě si nadále vyměňovaly nukleární pozdravy a kapitán Duro Gajić sledoval, jak obří kolos jeho loď začíná míjet.
„Pro celý konvoj: obrat ostře na pravobok!“
Konvoj splnil jeho rozkazy, i když Martin sám se otočil velice těžko. Nepřátelské salvy už vyřadily značnou část z jeho vyrovnávacích trysek a i hlavní motory na zádi byly poškozené.
A potom palba ustala. Žádné další střely na Martina nedopadaly.
„Co to…?“ zeptal se kdosi.
„Začal zpomalovat moc pozdě,“ vysvětlil Gajić a pustil opěrky svého křesla. Ani si neuvědomoval, že je tak křečovitě svíral. „Setrvačnost ho zanesla zase mimo dostřel. Bude mu chvíli trvat, než se otočí, máme pár minut.“ Dlouze vydechl a podíval se na displej se schématem lodi. Téměř celý povrch trupu byl vyznačen žlutě nebo červeně na znamení kritického poškození.
„Očesal nás o víc než polovinu výzbroje,“ řekl komandér Rauner. „Příď je odepsaná prakticky celá. Ztratili jsme reaktorovou komoru na přídi, záložní středisko řízení oprav, záložní zbraňové stanoviště, astrogační úsek je bez energie… a paluby 7 a 8 na levoboku jsou bez tlaku. Trup byl protržen snad na patnácti různých místech po celé délce lodi.“
A v tu chvíli si Gajić uvědomil, že je konec. Jeho loď toho už moc nevydrží a nepřítele sotva škrábli. Velel jí čtyři měsíce. Byly to úžasné čtyři měsíce a svým způsobem vrchol jeho kariéry. Julius Martin představoval celou dvanáctinu síly Tarnówského loďstva.
A skončí to takhle.
„Kapitáne, ta nepřátelská loď se otáčí!“ ozval se komandér Jaskiewitz stísněně.
Naravno, da se okreće, to kopile nas želi stići,“ zamumlal Gajić a téměř mimoděk sklouzl do své mateřštiny.
Komandér Rauner zamrkal: „Pane?“
„To nic.“ Gajić se zhluboka nadechl. Věděl, že bylo po všem. Zbývalo udělat jen jednu věc. A ostatní důstojníci – a nejspíš i řadoví astronauté – to tušili taky. Komandér Jaskiewitz vypadal, že se o něj pokoušejí mdloby, a Gajić zauvažoval, jak se někdo takový mohl dostat na takhle prestižní místo v loďstvu.
Ne že by na tom teď záleželo.
„Spojte mě s plukovníkem Bronskim,“ řekl tiše.
„Ano, pane,“ potvrdila komandér-poručík Koliášová stísněně a po chvíli se Gajićovi ve sluchátkách ozval známý hlas.
„Tady Brom,“ ohlásil se Bronski svým volacím znakem.
„Plukovníku Bronski, hodlám nařídit konvoji, aby se rozptýlil,“ řekl Gajić bez obalu a kdosi na můstku překvapeně zasyčel. Nebylo zbytí. Konvoj měl pětadvacet lodí a nepřítel byl jen jeden. I když civilní lodě konvoje nebudou moci skočit do mimoprostorového okna alespoň ještě několik hodin, přesto existovala jistá naděje, že se některým podaří uniknout.
Byla to malá naděje, ale Gajić nic jiného dělat nemohl.
„A co budeme dělat my?“ Bronskiho hlas zněl ve sluchátkách odhodlaně, ale Gajić znal plukovníka natolik dobře, aby věděl, že se mu to ani trochu nelíbí.
Martin se vydá vstříc nepříteli a pokusí se mu způsobit co největší škody. Je to naše povinnost. Vy a vaše letová skupina budete chránit lodě konvoje.“
„Ale, kapitáne, měli bychom na nepřítele letět společně s vámi. Naše bombardovací stíhače…“
„Ne, plukovníku. Musíte se soustředit na ochranu konvoje,“ rozhodl Gajić. „Nepřítel nejspíš veze stíhačky, takže konvoj vás bude ještě potřebovat. Tohle je nyní vaše mise, plukovníku Bronski.“
„Rozumím… kapitáne.“
„Buďte s Bohem, plukovníku.“ Ukončil spojení a podíval se na displej. „Za jak dlouho bude nepřátelská loď opět na dostřel?“
„Dokončuje zpomalení,“ řekl Jaskiewitz. „Na dostřel bude za… čtyři minuty.“
„Dobrá. Kormidlo: otočte se, poletíme mu vstříc.“ Gajić potom naťukal kód komunikátoru velitele strojovny a na okamžik se zarazil, když se mu ve sluchátkách neozval známý – a až příliš výrazný – hlas komandéra Jana Štrunce, lodního šéfinženýra.
„Tady strojovna, poručík Molnárová.“
„Kde je komandér Štrunc?“
„Byl na přídi, když nás zasáhli, pane. Já jsem asi nejvyšší přeživší důstojník.“
Gajić se snažil na nic nemyslet a pokračoval: „Dokážeme pořád manévrovat, poručíku?“
Nastala krátká odmlka a potom se poručík Molnárová opět ozvala. „Myslím, že ano, pane. Přišli jsme asi o polovinu vyrovnávacích trysek a dva ze čtyř hlavních motorů vynechávají, ale jsme schopni se nějakou dobru udržet. Ale bez druhého reaktoru budeme muset vypnout některé přebytečné systémy.“
„Vypněte, co budete potřebovat, poručíku. Klidně i podporu života nebo gravitaci. Chystám se jít po tom parchantovi vším, co máme, a potřebuju od vás nějakou manévrovatelnost.“
„Uděláme, co budeme moct, pane,“ slíbila Molnárová. Gajić přemýšlel, jestli jí došlo, že jdou do beznadějného boje, ale pak usoudil, že je lepší se neptat. „Snažte se. Za chvíli budeme zase v boji.“
„Ano, pane.“
„Nepřítel vypouští stíhačky!“ křikl komandér Jaskiewitz. „Četné kontakty, je jich… jsou jich téměř tři stovky!“
Gajić polkl. Kdyby jich měl srovnatelný počet… mohly jeho stíhačky ty nepřátelské zaměstnat, zatímco on bude bojovat s tím kolosem. Ale pokud je těch stíhaček tři sta, konvoj jen tak neuchrání…
„Kapitáne?“ ozval se komandér Rauner.
Kapitán Duro Gajić si nenápadně otřel pot z čela a potom přikývl. „Připravit k boji, komandére.“
Julius Martin a jeho posádka bojovali statečně. Ale v konečném důsledku nebylo o výsledku pochyb. Jak kapitán Gajić dobře věděl, bylo to jen o číslech.

* * *

„Tarnówská loď byla zničena,“ pronesl taktický důstojník téměř obřadně.
Komodor Belaris Sandhí, velící důstojník kasimirského bitevního křižníku Alexander, pouze krátce přikývl. „Ať se naše stíhačky rychle postarají o lodě konvoje, než se dostanou moc daleko.“
Tarnówský velitel byl chytrý, že nechal konvoj rozdělit… nebo spíš zoufalý. Na jeho místě bych asi udělal totéž. V takhle zoufalé situaci nic jiného ani udělat nemohl.
Bohužel musel vědět, že je to marné. Neohrabané nákladní lodě Sandhího stíhačkám neuniknou a tarnówské stroje je už nijak neochrání. Stejně jako ten tarnówský bitevní křižník nemohl uniknout Sandhího Alexanderovi.
„Vypadá to, že ani třetí konvoj nám neutekl,“ řekl kapitán Ernesto Trapp, první důstojník Alexanderu, a Sandhí přikývl, zatímco na displeji začínaly mizet první zničené lodě konvoje.
Alexander byl první bitevní křižník revoluční třídy Titán. Hlavním účelem těchto lodí bylo napadat obchodní konvoje. Byly příliš velké a tudíž pomalé při letu mimoprostorovým oknem. Nemohly tedy operovat v nějaké větší formaci – Titán letěl více než třikrát pomaleji než bitevní křižník. Ale jeden Titán byl silnější než cokoliv, co mohlo být rozumně přiděleno na obranu konvoje. Cílem Sandhího mise bylo napadat tarnówské lodě a přimět protivníka, aby obchodní konvoje do Kolonizovaného prostoru buď úplně zrušil, nebo k jejich obraně vyčlenil takové množství lodí, že tím oslabí své strategické pozice. Obě možnosti znamenaly vítězství.
Sandhí dostal velení prvního Titána jako výraz úcty od císaře za svou oddanou službu i za svou účast na loňské operaci na Tristanu. Císař dokonce pro velitele Titána vytvořil novou hodnost. Podle císaře to bylo příliš velké plavidlo a příliš velká zodpovědnost pro obyčejného kapitána a zároveň na takto odloučenou misi nešlo nasadit admirála, a tak byla vytvořena hodnost komodora. Jak si Sandhí pamatoval z dávné historie, komodor býval jakýsi nižší velitel skupiny lodí, ale v celém sektoru Hirano tuto hodnost nikdo nepoužíval. Nyní byl v Kasimirském loďstvu komodorem velitel Titána. A po skončení své služby na Titánovi bude komodor automaticky povýšen na kontradmirála.
Ale to bylo daleko. Prozatím musel Sandhí ještě dokončit, co začal.
Netrvalo to ani hodinu a všechny lodě konvoje byly zničeny. V soustavě nyní byla rozeseta jen spousta trosek a únikových modulů.
Zbývala poslední věc.
„Ať stíhačky zničí únikové moduly,“ nařídil Sandhí tiše. Nelíbilo se mu to, ale rozkazy zněly, že nesmí nechat žádné svědky.
„Ale pane,“ namítl kapitán Trapp. „Ze soustavy se už nedostanou. Nikdo je nenajde. Nemusíme…“
„Nemusíme co? Už jsme to probírali minule, kapitáne.“
„Já vím, ale… i když byl Alexander vybaven pro dlouhé mise v hlubokém vesmíru, pořád máme omezené zásoby! Plýtváme municí!“
„Ti lidé jsou naši nepřátelé a já mám rozkaz od samotného císaře nebrat zajatce,“ pronesl Sandhí chladně. „Ale nezaslouží si zůstat uprostřed prázdnoty celé dny, dokud jim nedojde jídlo nebo kyslík! Zaslouží si alespoň rychlou smrt!“
Trapp svého nadřízeného několik okamžiků pozoroval a potom pomalu sklonil hlavu. „Ano, pane. Rozumím vám.“
Sandhí přikývl a opět se zadíval na velký taktický displej u velitelského stanoviště na můstku Alexanderu. Zabíjení trosečníků se mu osobně příčilo, ale chápal císařovu logiku a hodlal plnit rozkazy.
A kapitán Trapp měl pravdu. Tohle byla úspěšná akce.
Třetí konvoj… to by už nejspíš mělo dát události do pohybu.


Kasimire, tady císařská jachta Zeus, žádáme o povolení k přistání,“ pronesl pilot formálně do hands-free komunikátoru.
„Tady Kasimir pro raketoplán Zeus,“ přišla téměř okamžitá odpověď, „povolení uděleno, zamiřte do hangáru 1.“
„Tady Zeus, potvrzujeme. Připravujeme se na závěrečné přiblížení. Odhadovaný čas příletu: pět minut.“
Ukončil spojení a druhý pilot zatím naváděl raketoplán směrem k jejich cíli.
Velkoadmirál Richard Neufeld, vrchní velitel Kasimirského loďstva, stál za nimi u vstupu do kokpitu a uznale pokýval hlavou. Oba piloti si počínali velice profesionálně. Žádné zbytečné tlachy a žádná zbrklost.
I když pravdou zůstávalo, že kdyby se chovali neprofesionálně, těžko by se stali piloty císařovy osobní jachty.
To už se ale v průzoru objevil Kasimir, nejnovější bitevní křižník třídy Hydra, a Neufeld přestal uvažovat o pilotech a pozoroval ladné křivky tohoto kolosu. Nebyl zdaleka tak velký jako nové lodě třídy Titán, ale měl mnohem širší praktické využití.
„Měl byste se raději připoutat, velkoadmirále,“ upozornil ho jeden z pilotů a Neufeld přikývl. Zeus se už blížil na přistání, a přistání na hangárové palubě bitevního křižníku nebyla zrovna nejjednodušší věc ve vesmíru.
Neufeld se naposledy podíval průzorem na Kasimir, potom se otočil a vrátil se zpět do salónku pro cestující.

* * *

Vnitřní hangár Kasimiru vypadal skoro stejně majestátně jako celá loď z vnějšku. Normálně byl vnitřní hangár místem pečlivě sladěné činnosti mechaniků a techniků, kteří udržovali všechny palubní stroje v bojové připravenosti. Když ale do hangáru magnetický vlek vtáhl císařovu jachtu, k běžnému chodu měl daleko. Nyní byla značná část hangáru vyklizena, a když Neufeld vystoupil průlezem z jachty, spatřil několik stovek astronautů a mariňáků vyrovnaných v pozoru po obou stranách vstupní rampy jachty.
Neufeld však z jachty vystupoval až jako druhý. A to se někomu jeho hodnosti stávalo málokdy.
Pouze když byl v doprovodu svého nejvyššího nadřízeného.
„Pó-zor! Císař Drakos I., svrchovaný vládce Kasimirského císařství, na palubě!“ zaburácel od okraje rampy velící poddůstojník – nejvyšší člen mužstva na palubě lodi – když kolem něj prošel císař. „K poctě zbraň!“
Rota mariňáků stojící za vrchním poddůstojníkem pozvedla pušky a dala si je na pravé rameno. Stejně početná skupina neozbrojených astronautů naproti nim se alespoň vypjala do pozoru.
V tu chvíli sestoupil na palubu i Neufeld.
„Velkoadmirál Neufeld, vrchní velitel Kasimirského loďstva, na palubě!“
Neufeld zůstal v uctivé vzdálenosti za císařem a oba došli vstříc ženě v bílé uniformě kapitána, která je očekávala asi deset metrů od rampy. Všichni přítomní důstojníci a astronauté měli slavnostní bílé uniformy místo běžných černých overalů Kasimirského loďstva.
„Vítejte na palubě Kasimiru, Vaše Veličenstvo,“ řekla formálně a zasalutovala. „Kapitán Karla Steigerová k vašim službám.“
Císař Drakos I. zasalutování opětoval a potom jí k jejímu překvapení podal ruku. „Děkuji, kapitáne. Máte krásnou loď. Doufám, že mě po ní provedete.“
„Bude mi ctí, Vaše Veličenstvo. Nejsme ve vesmíru dlouho, ale všechno je už připraveno a loď je plně bojeschopná.“
To bylo od kapitána sebejisté tvrzení, usoudil Neufeld. Kasimir opustil loděnice Akropolis před necelými dvěma měsíci a před třemi týdny dokončil vesmírné zkoušky. Na druhou stranu, žádný kapitán by před císařem nepřiznával jakékoliv nedostatky svého plavidla. Navíc Neufeld Steigerovou znal – sám ji pro toto místo doporučil. Už velela čtyřem plavidlům, z toho jednomu bitevnímu křižníku, a nepatřila mezi lidi, kteří by se snažili zatajovat nedostatky. Pokud má za to, že její loď je plně připravena – a nebojí se to říct do očí nejvyššímu vládci císařství – Neufeld byl ochoten jí věřit.
„Mohu vám nyní představit své důstojníky?“ zeptala se Steigerová, ale císař lehce zavrtěl hlavou.
„Později, kapitáne. Nyní bych rád oslovil posádku, jestli mohu. Jak se u loďstva říká: mužstvo je na prvním místě.“
Kapitán Steigerová přikývla, přičemž se jí lehce zablýsklo v očích a na tváři se jí objevil náznak souhlasného úsměvu. Neufeld se pousmál. Císař věděl, jak si získat podřízené.
„Jak si přejete, Vaše Veličenstvo. Tudy, prosím.“
Spolu s Neufeldem a čtveřicí císařových osobních strážců je kapitán zavedla k řečnickému pultu, který byl provizorně umístěn na hangárové palubě. Císař Drakos dal už předem jasně najevo, že chce k posádce promluvit okamžitě po příletu. Nyní se postavil za pult, zatímco velící poddůstojník dal nastoupeným mariňákům a astronautům příkaz otočit se čelem k pódiu a dalším povelem jim nařídil pohov.
Neufeld a Steigerová zaujali místo za císařem. Kamery a mikrofony v hangáru nyní snímaly řečnický pult, a císařův obraz bude vysílán na všech monitorech na palubě.
„Důstojníci a členové posádky bitevního křižníku Kasimir,“ začal císař a jeho hlas rezonoval celým hangárem. „Je mi ctí, že tu dnes s vámi mohu být a že se můžu osobně účastnit první cesty nejnovějšího bitevního křižníku našeho slavného loďstva. Není to náhoda, že se k vám dnes připojuji, ani že tato loď nese jméno celého našeho císařství. Přicházejí těžké časy, a my, obyvatelé nejstaršího a nejvyspělejšího státu v sektoru Hirano, musíme dát najevo sílu a rozhodnost. Naši protivníci, kteří si říkají Obranná aliance, se nás systematicky snaží omezovat, snaží se nám bránit v expanzi, která má přinést mír a prosperitu Kolonizovanému prostoru i celému sektoru Hirano. Už více než půl století je Kolonizovaný prostor doupětem špíny a zla, ve kterém kvete pirátství. Jednotlivé planety jsou osídlovány lidmi, kteří sem byli posláni ze vzdálené Země jako odpad společnosti, který nikdo nechtěl. A tito lidé, s nedostatečným vybavením potřebným na vytvoření soběstačné kolonie, se stávají obětí pirátských nájezdů. Kasimir chce těmto planetám nabídnout pomocnou ruku, zajistit jim bezpečnost a prosperitu, tak jako to moje matka, císařovna Helena I., zajistila pro náš lid. Už dvě planety z Kolonizovaného prostoru nedávno oficiálně požádaly Kasimirské císařství o ochranu, kterou jsme jim rádi poskytli.
A jak na to reagovala Obranná aliance? Prohlásila, že bude bránit jakékoliv další ,expanzi do Kolonizovaného prostoru‘, a Sinaj posiluje v oblasti svoje hlídky. Troufají si nám nařizovat, co můžeme a nemůžeme dělat, ale sami nenabízejí žádné alternativní řešení. Do našich vztahů s jednotlivými planetami nikomu nic není, ale představitelé Obranné aliance – nepochybně vedeni Sinajci a některými válkychtivými členy vlády Astonské unie – se nám odvažují dávat ultimátum. Kasimir byl osídlen nejvyšší elitou z tehdejší Země, lidmi, kteří byli ve své době považováni za společenskou, kulturní i genetickou špičku. Nenecháme se zastavit ani zastrašit skupinou potomků lidí z nižší společnosti. Z čistě lidského hlediska je naší povinností zabránit dalším krveprolitím v Kolonizovaném prostoru. A pokud nám naši nepřátelé budou stát v cestě, budeme muset jít přes ně.
Není tajemstvím, že Kasimir bude po zakončení své okružní cesty přičleněn k První flotile, která se shromažďuje v soustavě Hepler. První flotila bude sloužit jako hlavní štít proti našim nepřátelům a jako hrot meče pro protiúder. Nepřeji si válku. Ale nehodlám jen tak nečinně stát a dovolit, aby nám naši nepřátelé diktovali, co máme dělat. Pokud bych to dopustil, zrazoval bych památku své matky a všechny muže, ženy a děti z našeho císařství, za které jsem zodpovědný.
Velkoadmirál Neufeld mě informoval, že hodlá učinit z Kasimiru svou vlajkovou loď a osobně převzít velení První flotily, dokud současná hrozba ze strany Obranné aliance nepřejde. Spolu s Druhou flotilou na sinajských hranicích bude První flotila hlavním prvkem, který bude chránit naše děti před řetězy, kterými je chtějí spoutat naši nepřátelé. My se nenecháme svazovat! Pokud na to dojde, budeme bojovat a budeme vítězit! Potřebujeme zajistit mír a prosperitu pro Kolonizovaný prostor. Potřebujeme zajistit mír a prosperitu pro celý sektor Hirano. Pro naše děti! Pro všechny budoucí generace!
Ale ani na okamžik nepochybuji o tom, že s pomocí lidí, jako jste vy, a dalších statečných členů loďstva a vesmírné pěchoty se nám to podaří. Ubráníme se každé agresi! A naši nepřátelé budou litovat dne, kdy se nás odvážili vyzvat!“
Odmlčel se a nechal svá slova pozvolna působit.
„Za císaře!“ zvolal jeden z mariňáckých důstojníků stojící v první řadě. „Za Kasimir!“
„Za císaře! Za Kasimir! Za císaře! Za Kasimir!“ začala se ozývat sborová odpověď.
Drakos I. si uměl získat posluchače.

* * *

O osm hodin později byl Kasimir na cestě ze soustavy Attika, kde opustil masivní vojenské loděnice Akropolis. Letěl skrz mimoprostorové okno k první zastávce na císařově okružní cestě, která byla v soustavě Xerxes, kde nyní sídlila kasimirská Druhá flotila.
Velkoadmirál Richard Neufeld a císař Drakos I. se v tuto chvíli nacházeli o samotě v jedné z poradních místností bitevního křižníku. Drakos měl před sebou šálek čaje, zatímco Neufeld dal přednost kávě. Císařův osobní sluha nechal na stole podnos s občerstvením a vzápětí se vytratil. Ani císařovi osobní strážci nebyli přítomni. Byl zde pouze Drakos I. a jeho nejvyšší velitel loďstva.
Ticho viselo ve vzduchu několik minut. Neufeld tušil, co s ním chce císař probrat, ale čekal, dokud jeho vládce sám nezačne.
„Richarde,“ prohlásil Drakos nakonec. „Myslím, že je čas začít.“
Neufeld přikývl. „Něco takového jsem očekával, Vaše Veličenstvo. Ale pořád nemáme takovou strategickou výhodu, jakou bych si přál.“
„Máme mnoho želízek v ohni,“ upozornil ho císař. „Nemluvím jen o lodích, které pro nás vytváří doktor Duncan – vím, že se vám ta představa nelíbí a první budou k dispozici nejdříve za rok, ale i tak to bude velká strategická výhoda, jakmile to bude hotovo. A naši diplomaté… no, nechci zacházet do příliš velkých detailů, ale je možné, že se nám podaří vytvořit efektivní rozkol v Obranné alianci. Nemohu nic zaručit, ale jako voják dobře víte, že žádné záruky ve válce neexistují.“
„Samozřejmě,“ přitakal Neufeld. „Mám tedy pověřit svůj štáb přípravou plánů?“
„Ano,“ řekl císař. „Už před svým odletem z Kasimiru jsem dal Anně Stackowitzové rozkaz k zahájení první fáze operace Konstantin.“
Neufeld se zamračil. Stackowitzová byla šéfka Císařského direktorátu, kasimirské tajné služby. O operaci Konstantin měl pouze rámcovou představu, ale to, co věděl, se mu nelíbilo. Na druhou stranu akce tajných služeb nebyly nikdy podle jeho gusta, ale chápal, že často jsou velmi užitečné.
„Po vás budu chtít,“ pokračoval císař, „abyste začal chystat detaily operací Memento, Citadela a Nova.“
„Pověřím svůj štáb,“ souhlasil Neufeld. „Ale s Novou bude problém. Celá operace bude vyžadovat přesné načasování a zároveň bude velmi obtížná z logistického hlediska. Nemluvě o možném dopadu na morálku našich lidí.“
„To je bohužel nutné,“ přerušil ho Drakos. „Už jsme o tom mluvili. Aby byla Nova úspěšná, musejí naši nepřátelé věřit, že z té strany nepřichází žádná hrozba. A aby tomu uvěřili nepřátelé, musejí tomu uvěřit i naši lidé. A konečné vítězství jim morálku zvedne dostatečně.“
„Máte pravdu,“ souhlasil Neufeld. Navíc přímé provedení této operace nebude jeho starost. Pod jeho přímou kontrolu bude spadat hlavně operace Memento – vpád První flotily do Kolonizovaného prostoru.
„Jaký odhadujete časový rozvrh?“ zeptal se císaře nakonec.
„Nejpozději do šesti měsíců,“ řekl císař rozhodně. Bylo to poprvé, co ho Neufeld slyšel nahlas vyslovit přibližný termín, kdy začne válka. Válka, na kterou se celý sektor Hirano připravoval posledních deset let.
„Hodně to bude záležet na vývoji naší diplomatické mise,“ poznamenal Drakos. „Přesný čas určím já. A chci, aby byly veškeré jednotky připraveny vyrazit za svými úkoly do čtyřiadvaceti hodin po doručení mého rozkazu. A tím myslím veškeré jednotky. Od První flotily až po naše agenty na Simeralu.“
Neufeld se zhluboka nadechl a potom přikývl. Čtyřiadvacet hodin – jeden kasimirský den, který se téměř přesně shodoval se dnem na Zemi, ze které do sektoru Hirano všichni přišli – čtyřiadvacet hodin od vydání rozkazu. Bylo to proveditelné. Ale bude nutné, aby tou dobou bylo vše na místě a připraveno. „Podle vašeho rozkazu.“
Věděl, že válka se blíží. Císařův rozkaz vyslat první kolos třídy Titán pod vedením Belarise Sandhího, aby napadal konvoje Obranné aliance v Kolonizovaném prostoru, byl jasným důkazem, že válka je na spadnutí.
Neufeld po válce nijak zvlášť netoužil, ale už více než deset let věděl, že k ní dříve nebo později dojde. Když se konečně dozvěděl, že zahájení bojů je vzdálené sotva několik měsíců, měl zvláštní pocit. Cítil téměř něco jako úlevu. Nepanovala už žádná nejistota. Válka bude.
„Tohle bude dost možná největší tažení v dějinách,“ poznamenal císař. „Naše činy – a hlavně vaše činy, Richarde – zastíní tažení Alexandra Velikého, Caesara nebo Napoleona Bonaparta. Nikdo nás nezastaví.“
Neufeld přikývl. Téměř proti své vůli začal cítit jistou nedočkavost. „Ano, Vaše Veličenstvo. A až skončíme, celý sektor Hirano bude pod svrchovanou vládou Kasimiru.“


„…velvyslanec z Tarnówu dnes oficiálně předal prezidentu Petersenovi žádost své vlády o pomoc s ochranou tarnówských konvojů cestujících do Kolonizovaného prostoru. Značná část tarnówského zahraničního obchodu je závislá na trzích v Kolonizovaném prostoru, kde se během posledních čtyř měsíců ztratily už tři velké obchodní konvoje. Tarnówský velvyslanec prohlásil: ,Pokud to takhle půjde dál, ocitne se naše planeta na pokraji ekonomické krize, jakou nezažila už sedmdesát let.‘ Jak se k situaci postaví vláda prezidenta Petersena, zatím není známo. Poslední tarnówský konvoj zmizel beze stopy spolu s bitevním křižníkem Julius Martin, který měl na starosti jeho ochranu. Podle velvyslance si jeho vláda už nemůže dovolit přidělit ještě silnější doprovod, aniž by tím neoslabila svou strategickou pozici.
Z dalších zpráv: Na půdě Harunské akademie věd se konal informativní seminář o mimozemské rase Teradonů sponzorovaný Agenturou pro mimozemské styky. AMS potvrdila existenci této tajemné mocné rasy minulý rok a od té doby se snaží rozšiřovat povědomí o tomto druhu. Ředitelka akademie profesorka Mikuda Sarame to okomentovala slovy: ,Považuji to za vstřícný krok ze strany AMS, obzvláště potom, co…‘“
Sean Everett Tyler vypnul rádio a přiměl se opět soustředit na papírování. Musel podepsat ještě asi třicet žádanek a formulářů (jak v elektronické formě, tak na papíře) a jistý zodpovědný aspekt jeho mysli mu radil, že by si všechny ty papíry měl pozorně pročíst, než je podepíše.
Ovšem tento zodpovědný aspekt byl většinou rychle umlčen. Tyler ze zkušenosti dobře věděl, že kdyby měl každý dokument poctivě číst řádek po řádku, nikam by se nedostal.
„Tohle je už opravdu všechno, co musím dnes podepsat, Molly?“ zeptal se své sekretářky. Byla to pracovitá dáma o něco starší než on sám a Tyler s ní docela vycházel i přes její nesmírné pedantství v organizaci jeho pracovního života. Na rozdíl od pobočníků jako Lynn Lybaertová nebo Ferdinand Rybalko si „slečna Molly“ neuměla držet ten správný vojenský odstup. Ale alespoň měla na sekretářku správné jméno. Z nějakého tajemného důvodu se zdálo, že většina sekretářek v sektoru Hirano se jmenuje Molly. Nejspíš šlo o jednu ze záhad vesmíru.
„Mělo by to být všechno,“ ujistila ho Molly. „Když si tohle pročtete – a hlavně podepíšete – měl byste mít pro dnešek hotovo.“
To je od vás moc hezké, že mě pustíte domů!
„Kdybyste něco potřeboval, budu v předsíni, pane Tylere,“ ujistila ho Molly a Tyler se podvědomě naježil za to oslovení. Nebyl zvyklý, aby mu někdo říkal „pane Tylere“. Nebo k tomu měl možná podvědomý odpor, protože toto prosté oslovení mu víc než cokoliv jiného připomínalo, že už neslouží v Astonském loďstvu. Molly mu byla podřízená a od podřízených byl Tyler zvyklý na oslovení „pane“ nebo „admirále“. Jeho nadřízení ho mohli občas oslovit „pane Tylere“ nebo dokonce „Seane“, ale v Astonském loďstvu většinou i nadřízení oslovovali podřízené hodností.
Jenže Tyler už hodnost neměl. Už nebyl viceadmirál Astonského loďstva. Před rokem byl formálně suspendován a poslán do výslužby jako trest za své činy v tristanské občanské válce. Konkrétně za to, že nechal shodit střelu Seeker s nukleární hlavicí na obydlenou planetu. V oblasti dopadu sice nebylo široko daleko žádné osídlení a už vůbec žádné civilní obyvatelstvo, ale mezihvězdné právo mluvilo jasně: jakýkoliv nukleární útok na obydlenou planetu je nelegální. Astonská vláda musela reagovat i přesto, že Tyler tehdy stál v čele Intervenčního sboru, který teoreticky fungoval jako samostatný státní subjekt. Bylo to tak kontroverzní rozhodnutí, že byl Tyler v tichosti odvolán a uklizen z cesty.
S těmito následky počítal dopředu. Proto vzal veškerou odpovědnost na sebe a potvrdil to písemně. Jeho podřízení tak byli ušetřeni jakékoliv úhony a jejich kariéry mohly dál nerušeně pokračovat. Tyler věděl, co udělal, a udělal by to znovu, protože ten nukleární úder umožnil jednotkám Commandos proniknout do velitelství maršála Frosta a zabít matriarchu, bytost řídící hejna tvorů známých jako Mortisové. Kdyby tehdy selhali, Mortisové by zlikvidovali všechny vojáky Intervenčního sboru na Tristanu a všichni Tylerovi podřízení by byli po smrti. Tylerova kariéra byla malou cenou za vítězství a záchranu tisíců – a dost možná milionů – životů.
Ale to nic neměnilo na tom, že Tyler se v civilním životě opravdu nudil.
Ne, je to horší než nuda, uvědomil si, když podepisoval desátou žádanku. V loďstvu se také občas nudil. Ale tady šlo o ten pocit… neužitečnosti. Když nepočítal několik brigád v době, kdy studoval na střední škole, nikdy neměl normální práci. Celý svůj dospělý život trávil u loďstva. Tam plnil úkoly, kterým rozuměl. Cítil se být součástí něčeho, co bylo větší než on. Loďstvo bylo jeho život. Kvůli loďstvu zanedbával i rodinu, což nakonec vyústilo v rozvod a několikaleté napjaté vztahy se synem a hlavně s dcerou Amandou.
Ale ať už to bylo dobře či nikoliv, v loďstvu měl svou rodinu. A teď přišel i o ni a už neměl nikoho.
Získal práci jako kontrolor bezpečnosti pro Fukuda Industries. To byla jedna z největších korporací v Astonské unii, která mimo jiné vyráběla nadsvětelné komunikační a průzkumné sondy pro ozbrojené síly. Ředitelé této firmy poskytli Tylerovi poměrně vysokou funkci, protože nejspíš usoudili, že bývalý admirál bude mít nejlepší možnost posoudit kvalitu a spolehlivost nových sond. Zároveň tím nejspíš hodlali dokázat svoji vlastní spolehlivost a zvýšit si tak naděje, že vyhrají konkurz na státní zakázku i na příští období.
Tyler dobře věděl, že mohl dostat mnohem horší práci. U Fukuda Industries mohl alespoň dohlížet na kvalitu nových sond, na kterých stála celá mezihvězdná komunikace. Nadsvětelné sondy byly vlastně mobilní senzorové plošiny s miniaturním generátorem mimoprostorového okna, a mohly tak létat mezi soustavami a přinášet zprávy rychlostí mnohonásobně vyšší, než jakou by mohla cestovat normální vesmírná loď. A loďstvo používalo ty nejlepší dostupné sondy, které navíc sloužily kromě přenosu informací i pro dálkový průzkum a byly vybaveny vyspělejší umělou inteligencí. Na sondách, na jejichž výrobu tady Tyler dohlížel, budou později záviset životy astonských astronautů. Vlastně tedy pořád sloužil loďstvu, jen jiným způsobem.
Přesto se mu to nelíbilo. Dělal sice prospěšnou práci, ale tu by dokázali dělat jiní. Tyler cítil, že by měl být tam venku. Někde na kasimirských hranicích. Všichni věděli, že válka dříve nebo později začne, a jeho ničilo vědomí, že on bude sedět tady na zemi a číst technické posudky a žádanky, zatímco lidi, se kterými sloužil – jeho přátelé – budou někde daleko ve vesmíru bojovat a umírat.
V civilním životě vlastně žádné přátele neměl. Bez loďstva nebyl nic. A s každým dalším dnem si to uvědomoval čím dál bolestněji.
Měl by sis zvykat. Jednou tě vyrazili a hned tak tě někdo zpátky chtít nebude.
Prolétl poslední žádanku a věnoval jí svůj podpis. Konečně byl hotov a bude moct odejít.
Poslal svazek podepsaných formulářů na Mollyin počítač a potom se začal pomalu zvedat.
Když si oblékl kabát, jeho pohled utkvěl na panoramatu, který se mu rozprostíral za oknem. Kancelář byla ve třiašedesátém patře a byl odtud krásný výhled na západní část Hannoveru, hlavního města Simeralu, kde sídlila planetární vláda i federální vláda celé Astonské unie. Za obzorem zářilo zapadající slunce a mrakodrapy se třpytily červenou září.
Byl to krásný výhled… ale na vyhlídkovou palubu na bitevním křižníku neměl.
Dlouho ale rozjímat nemohl, neboť ho vyrušil bzučák na jeho stole.
Tyler k němu s přidušeným zaklením přiskočil a stiskl knoflík. „Ano?“
„Máte návštěvu, pane Tylere,“ ozval se hlas Molly.
„Myslel jsem, že dneska už nikoho nečekáme!“
„Nečekáme, tento host přišel neohlášen.“
„A nemůžete mu říct, aby odešel a přišel laskavě jindy? Zrovna se chystám jít domů!“
„No… já nevím. Ten muž má na sobě uniformu a tvrdí, že je váš přítel. A má s sebou další dva pány v uniformách.“
Tyler překvapeně zamrkal. „Cože? Ať jde dál.“
Dveře se otevřely a tentokrát se Tyler rozzářil, když uviděl nově příchozího.
„Bobe! Co tu děláš?!“
Admirál Robert Mazarov, nejvyšší velitel Astonských ozbrojených sil, podal svému příteli ruku a opětoval úsměv. „Jdu se podívat, jak se ti líbí v civilním životě, ty starej pardále.“
Tyler mávl rukou. „Nestěžuju si… nebo aspoň ne moc nahlas. Ale pojď, posaď se. Dáš si něco k pití?“
„Ne, díky,“ řekl Mazarov, zatímco se uveleboval do křesla u Tylerova stolu. Potom kývl na dvojici mužů v uniformách, kteří ho doprovázeli. „Počkejte venku, chlapci.“
„Ano, pane,“ potvrdil jeden z nich. Tyler viděl, že ti dva jsou mariňáci. Jeden byl seržant a druhý svobodník. Měli na sobě formální uniformy vesmírné pěchoty, aby působili stejně honosně jako admirál Mazarov ve své uniformě. Ale Tyler si všiml pistolí, které měli oba u pasu.
„Osobní stráž?“ zeptal se.
Mazarov přikývl. „Nové nařízení z ministerstva obrany. Nejvyšší uniformovaný velitel a všichni náčelníci z admirality musejí mít osobní stráž.“
Tyler pozvolna přikývl, zatímco si zase sundával kabát. Další důkaz toho, jak v celém sektoru Hirano stoupá napětí.
„Tak co tě sem přivádí, Bobe?“ zeptal se a posadil se opět za stůl naproti svému příteli.
„Vlastně několik věcí,“ přiznal se Mazarov. „Jednak mě opravdu zajímá, jak si žiješ. Pořád je mi líto, že jsi byl odvolán. Ti politici by snad měli chápat, že jinak ta situace na Tristanu vyřešit nešla!“
„Stalo se,“ utrousil Tyler a snažil se přitom tvářit, že mu to nevadí. „Ale nudím se, to nepopírám. Není to pro mě.“
„To je mi líto, Seane, opravdu. Ale možná vím o způsobu, jak být prospěšný loďstvu… ale než se k tomu dostanu, mám ti předat pozvání z kasimirského velvyslanectví.“
Tyler vytřeštil oči: „Z kasimirského velvyslanectví?“
„Ano. Víš, že za necelé dva měsíce je Den osídlení, že?“
Tyler přikývl. Den osídlení byl jeden ze svátků uznávaných v celém sektoru Hirano. Představoval výročí dne, kdy první lidští kolonisté přiletěli do sektoru Hirano a osídlili první planetu. Od tohoto dne se také odvíjelo nové datování, ve kterém byl Den osídlení začátkem roku 0. V posledních letech se však tento svátek stal poněkud kontroverzním, protože první osídlenou planetou byl Kasimir – což císař Drakos neustále všem předhazoval jako důkaz kasimirské přirozené nadřazenosti. Dokonce i datování se na některých planetách postupně vracelo ke klasickému gregoriánskému kalendáři.
„Kasimiřané jsou na Den osídlení docela vysazení,“ pokračoval Mazarov. „Mají na velvyslanectví velkou párty a pozvali několik předních astonských hodnostářů… včetně mě. A tebe.“
„Ano. Jejich vojenský atašé tě prý docela obdivuje a rád by se s tebou setkal.“
Tyler jen nevěřícně kroutil hlavou. „Sakra, vždyť válka je na spadnutí. Proč se s nima máme paktovat?!“
„To je diplomacie, Seane. Ve válce ještě nejsme a velvyslanectví mají svou vážnost. V každém případě ti předávám oficiální pozvání jménem Kasimirského císařství.“
„A ty tam jdeš?“
„Jsem nejvyšší uniformovaný velitel. Pokud mi do toho něco nevleze, tak půjdu. Musím.“
Tyler se uchechtl. „No, já nejvyšší uniformovaný velitel nejsem. A Kasimiřanům můžeš říct, ať si to pozvání strčí někam. Před rokem a půl se mě na Tristanu snažili zabít – i když si na to najali poskoky – hodně mých lidí opravdu zabili a já se s nima vážně nechci jít paktovat a hrát si s nima na kamarády. To radši budu tady podepisovat formuláře.“
Mazarov si svého přítele chvíli měřil a potom se usmál. „Chápu. No, nejspíš by mě překvapilo, kdybys souhlasil. To mě přivádí ke třetímu důvodu mé návštěvy. A to je pozvánka ode mě – tu doufám přijmeš.“
Tyler se opřel do křesla a vybídl Mazarova, ať pokračuje.
„Zítra večer pořádám na admiralitě velkou poradu celého generálního štábu a několika dalších admirálů, které jsem přizval. Mimo jiné budeme probírat současnou strategickou situaci, válečné plány, nasazení nových lodí a v neposlední řadě i tu záležitost s tarnówskými konvoji – slyšel jsi o tom?“ Tyler přikývl a Mazarov mávl rukou. „Rád bych, abys na té poradě byl taky, Seane.“
Tentokrát se Tyler zasmál. „Já? Proč já? Jsem přece civilista! Copak tam vůbec smím být?“
„Pořád máš nejvyšší stupeň bezpečnostního prověření,“ ujistil ho Mazarov, „a po reorganizaci admirality mám jako nejvyšší velitel trochu větší pravomoci a větší volnost. Můžu si přizvat, koho chci, když bude mít prověření. A já bych tě tam opravdu rád měl a znal tvůj názor.“
„Bobe, to mi lichotí, ale… proč? Na co mě potřebuješ? Vím, že jako nejvyšší velitel jsi sestavil na admiralitě dobrý tým – polovinu tvých náčelníků znám – a už spolu pracujete dlouho a jste sehraní. Co ti já můžu říct, co by ti neřekl někdo z nich?“
„Budeš se divit, ale hodně,“ trval na svém Mazarov. „Zvu si také velitele Domovské flotily a pár dalších důstojníků mimo svůj štáb. Víš, jak jsi sám řekl, pracujeme spolu už dlouho. A teď se blíží kritické období, válka je na spadnutí a… upřímně, bojím se, aby u nás nedošlo k syndromu skupinového myšlení. Rád bych měl na poradě pár lidí, kteří by na problém dokázali pohlédnout z jiného úhlu. Vytáhnout nás trochu na čerstvý vzduch.“
Tohle Tyler dokázal pochopit. Na vlastní oči viděl, jakou katastrofu dokáže způsobit sehraná skupina lidí, kteří se vzájemně shodnou na tom, že mají pravdu. Jako když před necelými osmi lety prezident Wanderberg vyslal operační svaz do soustavy Argonaut a nařídil mu použít jakoukoliv dostupnou sílu, aby přiměl Ballingtoňany odejít. Ve výsledku se sice Argonaut dostal do astonských rukou, ale až po bitvě, ve které zahynula spousta Tylerových přátel… a málem i jeho dcera.
Robert Mazarov měl z něčeho podobného právem obavu a Tyler by mu rád pomohl. Nemluvě o tom, že na admiralitě potká spoustu starých známých, přátel z loďstva, které už dlouho neviděl a se kterými ztratil kontakt, když šel do civilu.
„Dobře, Bobe, půjdu rád.“
Mazarov se zazubil. „To je dobře, Seane. Tak buď zítra ve tři odpoledne na admiralitě.“ Chvíli mlčel a potom se zvedl. „Ale už tě nebudu zdržovat. Sám jsem tu už ztratil trochu víc času, než bych si jako nejvyšší velitel mohl dovolit. Ale můžu tě hodit domů, kdybys chtěl. Kromě ochranky mám i služební vznášedlo.“
„To je dobrý,“ ujistil ho Tyler, sám se zvedl a znovu si začal oblékat kabát. „Ale doprovodím tě alespoň k tomu ,služebnímu vznášedlu‘.“
„A jak se mají děti?
„Výborně,“ řekl Mazarov, zatímco oba muži vyšli z kanceláře a zamířili k výtahům – za doprovodu dvou mariňáků. „Jelena konečně dostala místo na chirurgii v Rabaulské nemocnici. To byl vždycky její sen. Viktor se svou ženou nyní žije přímo v hlavním městě. Pořád se jich ptám, jestli nechtějí už pomalu začít přemýšlet o dětech, ale zdá se, že ne. Je to snad hřích, když stařec jako já chce vnoučata?“

* * *

Sajíd Tamir seděl v pracovně, která byla v jeho skromném bytě zároveň jídelnou a obývákem, četl nejnovější zprávy z kasimirského velvyslanectví stejně jako oficiální noviny vydané císařskou tiskovou kanceláří a k tomu procházel záznamy odposlechů z dnešního dne, které pro něj připravil počítač.
I za pomoci umělé inteligence to byla zdlouhavá a nudná práce. Počítač byl nastaven tak, aby nahlásil cokoliv mimo zaběhnutý rámec. To bylo jednoduché u lidí, kteří se každý den bavili se stejnými lidmi a dělali stejné věci pořád dokola, ale u lidí, kteří se každý den setkávali s někým jiným, to byl trochu větší problém a na umělou inteligenci nešlo spoléhat. Spoustu rozhovorů musel Sajíd prověřit osobně.
Na podobných věcech by normálně pracoval celý tým analytiků, ale tohle nebyly normální okolnosti a Sajíd na to byl sám.
Ty sis tuhle činnost vybral. Nikdo tě k tomu přece nenutil! Tak přestaň remcat a dělej to, co ses rozhodl, že budeš dělat.
Jeho vnitřní hlas se ale mýlil. Sajída k tomu donutily okolnosti. Tak to alespoň vnímal. Bylo to něco, co prostě musel dělat. Nedokázal dělat nic jiného.
A tak si četl novinky z Kasimiru, poslouchal nahrávku a ukusoval u toho prapodivnou bagetu s francouzských názvem, kterou si koupil v nedalekém obchodě.
Kasimiřané jsou na Den osídlení docela vysazení,“ říkal zrovna jeden z mužů v nahrávce, zatímco si Sajíd četl o admirálu Mině Bezosové, kterou Císařství poslalo na hřbitov kariéry ke Čtvrté flotile. „Mají na velvyslanectví velkou party a pozvali několik předních astonských hodnostářů… včetně mě. A tebe.
Mě?“ zeptal se druhý muž.
Ano. Jejich vojenský atašé tě prý docela obdivuje a rád by se s tebou setkal.
Sakra, vždyť válka je na spadnutí. Proč se s nima máme paktovat?!
Sajíd vnímal záznam na půl ucha a četl si v kulturní sekci o novém kasimirském romantickém filmu, který podle všeho má velký úspěch i v Ballingtonském společenství.
To je diplomacie, Seane. Ve válce ještě nejsme a velvyslanectví mají svou vážnost. V každém případě ti předávám oficiální pozvání jménem Kasimirského císařství.
A ty tam jdeš?
Maso v bagetě bylo z nějaké ještěrky žijící v Jižní džungli na Simeralu. Zvláštní, Sajíd měl za to, že francouzská kuchyně se omezuje jen na obojživelníky a…
Konečně mu docvaklo, co slyší, přestal číst a poslouchal. Spolkl sousto, ale další si neukousl.
Jsem nejvyšší uniformovaný velitel. Pokud mi do toho něco nevleze, tak půjdu. Musím.
Druhý muž, Sean – Sajíd věděl, že jde o Seana Tylera – se uchechtl. „No, já nejvyšší uniformovaný velitel nejsem. A Kasimiřanům můžeš říct, ať si to pozvání strčí někam. Před rokem a půl se mě na Tristanu snažili zabít – i když si na to najali poskoky – hodně mých lidí opravdu zabili a já se s nima vážně nechci jít paktovat a hrát si na kamarády. To radši budu tady podepisovat formuláře.
Chápu. No, nejspíš by mě překvapilo, kdybys souhlasil. To mě přivádí ke třetímu důvodu mé návštěvy…
Sajíd nahrávku zastavil a několik sekund jen prázdně zíral do zdi. Tohle bylo ono. To bylo ono! Nahrávku si poslechl ještě několikrát a potom se usmál.

* * *

Budova admirality Astonského loďstva nebyla ve městě plném mrakodrapů nijak výrazně vysoká. Působila spíš rozlehle, jako by se architekt úmyslně snažil držet při zemi. Tomu dojmu napomáhala i lokalita, protože budova admirality ležela v údolí, z několika stran obklopená pahorky. V jiných dobách by se to nejspíš považovalo za strategicky nevýhodnou pozici. Ale v době vznášedel a vesmírných válečných lodí moc nezáleželo na tom, jestli budova nejvyššího velení Astonských ozbrojených sil je na kopci nebo v údolí.
Nemluvě o tom, že pokud by nepřátelská vojska byla v pozici, aby mohla údolí ostřelovat, nejspíš by byla celá Astonská unie v takovém průseru, že by bylo úplně jedno, kde je budova admirality.
Nicméně mariňáci u brány byli stejně ostražití, jak si Tyler pamatoval. Svého času slyšel historku o tom, že když jedinkrát u brány nestál mariňák, tak to bylo proto, že ho přijíždějící řidič náklaďáku nechtěně smetl.
Tyler mariňákovi ukázal svou identifikační kartu. Bob Mazarov měl pravdu, Tyler měl stále platné bezpečnostní prověření a nejvyšší velitel nejspíš poslal na bránu echo, že má být Tyler vpuštěn bez problémů.
„Můžete pokračovat, pane!“ řekl mariňák a zasalutoval.
„Díky, vojíne,“ odpověděl Tyler, rovněž zasalutoval – některých zvyků je téměř nemožné se zbavit – a potom navedl své vznášedlo do podzemního parkoviště.
O pět minut a dvě další strážní budky později už stál v hlavní hale admirality. Všiml si, že od doby, co zde byl naposledy, přibyla do středu haly fontána s vodotryskem. Tylera zajímalo, kdo s tímhle nápadem přišel. Fontána nicméně působila velmi dobře a stylem i materiálem elegantně zapadala do této moderně a technicky vyhlížející haly. Vypadala jako fontánka v čekárně moderní banky.
Kolem procházely větší či menší skupinky důstojníků, řadových astronautů, mariňáků a rovněž několik dalších civilistů. Vnitřek budovy admirality byl jedním z míst, kde si na salutování a jiné poklonkování nikdo nehrál. Dokonce ani mariňáci – a to už bylo co říct. Kdyby měl každý salutovat vždy, když potká nějakou vyšší šarži, nikdy by neudělal žádnou práci.
„Hezká fontánka, co?“ oslovil Tylera hlas, který mu byl vzdáleně povědomý, ale nedokázal si ho hned zařadit. „Ale ještě lepší by bylo, kdyby místo normálního vodotrysku dali doprostřed čůrajícího panáčka, nemyslíte?“
Tyler se otočil a na tváři se mu objevil úsměv. „Kukove! Vás jsem tu nečekal!“ podal svému bývalému náčelníkovi štábu ruku a přitom si všiml zlaté čtyřcípé hvězdy na jeho nárameníku, se kterou korespondoval i jeden silný modrý pruh s hvězdou na rukávě. „Kontradmirále Kukove! Ani jsem nevěděl, že vás povýšili.“
Vincent Kukov se ušklíbl. „Už před nějakou dobou, ale vy jste byl koneckonců trochu mimo.“ Obhlédl Tylerovy šaty. „A jak se daří vám jako civilistovi?“
„Mohlo být hůř,“ řekl Tyler. „Co tu děláte?“
„Nejspíš totéž co vy. Asi vás taky pozval admirál Mazarov na poradu štábu, že?“
„Vlastně ano.“
„Myslel jsem si to, jste koneckonců staří přátelé. Dobré styky jsou vždycky dobrá věc.“
„A proč pozval vás? Vás nezná, pokud vím.“
„Osobně moc ne, ale zná mého šéfa. Nového velitele Domovské flotily. Já jsem jeho náčelník štábu.“
Tyler přikývl. „Aha, to jsem nevěděl. Ale gratuluju vám!“ Domovská flotila byla označení pro všechny obranné prvky mateřské soustavy Simeral. Sestávala z operačního svazu Alfa, který byl vždy jádrem Domovské flotily už od vzniku Astonské unie. Dále většinou z jednoho dalšího svazu, který zároveň sloužil jako jakási jednotka rychlé reakce pro řešení naléhavých krizí. Momentálně jím byl svaz Epsilon. Pod velitele Domovské flotily pak spadaly i jakékoliv jiné válečné lodě, které byly zrovna v soustavě, dále vojenské orbitální stanice a loděnice a nově i planetární obranné prstence – síť automatických platforem, která byla nedávno dokončena a sloužila jako poslední obranná linie planety. Každá platforma nesla čtyři odpalovače seekerů a zásobu asi stovky střel.
„A kdo je novým velitelem Domovské flotily?“ zeptal se Tyler. „Jak jste říkal, jsem mimo.“
„Myslím, že ho znáte,“ poznamenal Kukov s dalším úšklebkem. „Alespoň on se na vás obšírně vyptával.“
Než mu ale Kukov stihl napovědět, nový velitel se představil sám. Nejdříve upoutal Tylerovu pozornost pohyb a potom se ze dveří vedoucí na toaletu vynořil vysoký muž tmavé pleti. Vlasy měl nakrátko zastřižené, stejně jako bradku. Jeho zamračený výraz dokreslovalo dřevěné párátko, které mu trčelo ze zubů.
Ale ne.
Na každém rameni toho muže se leskly tři čtyřcípé hvězdy plného admirála.
Tyler byl rád, že už je civilistou, protože jinak by tomu muži musel na ulici salutovat.
„On je…?“ zeptal se tiše v poslední vteřině, než se muž dostal na doslech.
„Jo, je,“ potvrdil Kukov s úsměvem.
„Seane!“ ozval se muž a protáhl tvář do výrazu, který byl něčím mezi pobavením a přezíravostí. „Co ty tu děláš?“
„Ahoj, Leone!“ ucedil Tyler. „Pozval mě Bob.“
„Jde na stejný brífink jako my,“ přidal se Kukov.
Admirál Leon Basil si vzal párátko do ruky, prohlédl si Tylera od hlavy k patě a potom si ten kousek dřeva opět vrazil do pusy. „No to mě podrž. Já nevěděl, že na přísně tajné porady pouštíme civilisty.“
Tyler se zasmál. S Leonem Basilem se znali už několik desítek let. Od doby, kdy mladý poručík a pilot Leon Basil dával až příliš hlasitě najevo svůj názor na přirozenou nadřazenost pilotů oproti ostatním „leštičům palub“ z loďstva. A bohužel pro oba to říkal v doslechu poručíka Tylera, palubního zbraňového důstojníka. Došlo k hádce a k jedné dobře mířené ráně. Pro Basila to znamenalo zlomenou čelist a pro Tylera přísnou důtku. Od toho incidentu uběhla už spousta let, ale nedalo by se říct, že by Tyler a Basil byli přátelé. Ale nebyli ani vyložení nepřátelé, spíš rivalové. Byli prostě… Sean Tyler a Leon Basil.
„Bob nejspíš usoudil, že civilista bude vědět mnohem víc než nějaká poletucha, co si hraje na admirála,“ ucedil Tyler s úsměvem.
Basil se uchechtl a jeho párátko sebou zaškubalo. „A jak je v civilním životě, Seane? Pořád jsi u Fukuda Industries, nebo pokračuješ ve svém kariérovém sestupu a teď roznášíš pizzu?“
„Pořád u Fukudy,“ přitakal Tyler. „A co ty, Leone? Vidím, že pořád žvýkáš párátko, abys vypadal jako drsňák.“
Basil si vyndal párátko z úst a zamračil se. Kukov stál mezi oběma muži, střídavě se díval z jednoho na druhého a evidentně se dobře bavil.
K další slovní přestřelce už nedošlo. Došel k nim kapitán, který se označil za pobočníka admirála Mazarova, a všechny tři vyzval, ať ho doprovázejí.
Nejvyšší velitel čekal.

* * *

Pobočník je nedovedl do brífinkové místnosti, jak Tyler předpokládal, nýbrž do velkého sálu, který spíš připomínal hlediště kina: pět řad křesel s velkými opěradly a malými stolky s počítačem zabudovanými v opěradlech sedaček předchozí řady. U levé stěny sálu byl počítačový terminál, u kterého pracovali poddůstojníci a zdáli se být naprosto apatičtí ke svému okolí.
Tyler si uvědomil, že je pobočník dovedl do SIC – strategického informačního centra. Nevěděl, že už je v provozu. Do téhle místnosti směřovala všechna nová data o strategické i politické situaci v sektoru Hirano. Data, která dopravily vojenské nadsvětelné sondy, byla poslána přímo do počítačů v tomto sále. Stejně jako nejnovější data Úřadu vojenské rozvědky i Národní výzvědné agentury. Možná se to zdálo jako zbytečnost ve světě, kde nadsvětelná sonda putuje často i několik dní nebo týdnů, šlo ale o velké zefektivnění. Kompletní data o sektoru Hirano, která potřebovali admirálové a generálové k vykonávání své práce, byla zde.
V křeslech už sedělo několik admirálů a jeden generál. Bob Mazarov tu ještě nebyl, ale zdálo se, že ostatní pozvaní ano. Většina se zvedla, když se objevili nově příchozí.
Jak řekl Mazarovovi, Tyler většinu z nich znal, alespoň od vidění. Jako první podal ruku vytáhlé postarší ženě. „Rád vás vidím, madam!“
„Myslím, že jsme si už před osmi lety řekli, že si budeme tykat, Seane,“ odvětila s úsměvem admirál Claudia Farnsworthová, operační náčelnice a po Mazarovovi druhý nejvyšší důstojník loďstva.
„To ano, ale starých zvyků se člověk těžko zbavuje.“
„Takže štěstí, že mi neříkáš ,kapitáne‘,“ řekla Farnsworthová a oba se zasmáli. Farnsworthová byla před devatenácti lety kapitánem bitevního křižníku Implacable, na jehož palubě sloužil komandér Tyler jako taktický důstojník.
Představování pokračovalo dál. Byl zde ředitel ÚVR admirál Alexander Mocatta, člověk, který možná působil dojmem bodrého tlouštíka, ale za tou nevinnou vizáží se skrýval pedant a chladný analytik.
Admirál Magda Onurová, personální náčelnice, byla podle pověstí spíše teoretičkou a profesionální byrokratkou, která v životě nesloužila na palubě válečné lodi, ale rovněž bylo známo, že svou práci ovládá bravurně, a sloužila zde i za dvou předchozích nejvyšších velitelů jednoduše proto, že se na její post nenašel nikdo lepší.
Admirál Sergej Roskovskij, náčelník lodní správy, byl vytáhlý chlapík se zamračeným výrazem. Tyler s ním nikdy přímo nesloužil, ale když před pěti lety přebíral velení 3. operační skupiny, převzal ji od Roskovského. A admirál ji zanechal v poměrně dobrém stavu.
Viceadmirál Wu Den, náčelník výzkumu a vývoje, byl neznámá veličina. Menší a tichý chlapík, kterého Tyler nikdy předtím ani neviděl.
Posledním z vysokých důstojníků byl muž, který se jako jediný nezvedl a pouze kývl na pozdrav. Měl na sobě tmavozelenou uniformu se třemi stříbrnými čtyřcípými hvězdami, které ho identifikovaly jako generála Astonské vesmírné pěchoty. Byl to její velitel, generál Kanagawa Isito, který už od pohledu splňoval všechny stereotypy, které existovaly o mariňácích a o drsných mariňáckých generálech.
Po pěti minutách dorazil i sám admirál Robert Mazarov.
„Seďte!“ rozkázal, když se začali zvedat. „Rád tě vidím Seane! A tebe taky, Leone. Admirále Kukove. Díky všem, že jste přišli.“
Stoupl si před velkou obrazovku a dálkovým ovladačem ji zapnul.
„Než začneme rozebírat celkovou strategickou situaci, musíme vyřešit problém Tarnówu. Dnes ráno jsem mluvil s prezidentem Petersenem a s ministry zahraničí a obrany. Shodli se na tom, že Tarnówu musíme poskytnout vojenskou pomoc při doprovodu jeho konvojů do Kolonizovaného prostoru. Máme povolení vyslat na Tarnów operační svaz.“
V sále zavládl šum.
„A kde ten svaz máme jako vzít? Naše síly jsou už tak dost rozdrobené,“ ozvala se Farnsworthová.
„A proč jim sakra nepomůžou Ballingtoňané?!“ přidal se Roskovskij znechuceně. „Tak zní přece dohoda Obranné aliance. My budeme podporovat Sinaj a Ballingtoňani Tarnów.“
Tyler v duchu přikývl. Obranná aliance proti Kasimirskému císařství se skládala z Astonské unie, Ballingtonského společenství, Sinaje a Tarnówu. Sinaj a Tarnów byly pouze samostatné planety a obě byly ke Kasimirskému císařství nejblíž. Poblíž Tarnówu se rozprostíralo Ballingtonské společenství se svými čtyřmi planetami. Sinaj byla v blízkosti neutrálních planet Clayton a Nieuw Stramproy, ale jejím nejbližším spojencem byla Astonská unie se svými šesti obydlenými planetami.
„Ballingtoňané údajně mají své síly rozmístěné už tak dost řídce,“ řekl Mazarov. „V Kolonizovaném prostoru mají dva celé operační svazy. Podle jejich velvyslance už nemůžou uvolnit další svaz na krytí samotného Tarnówu. A alespoň se zdá, že účinně kryjí stanici Albatros.“
„Alespoň něco,“ zamumlal generál Kanagawa. Stanice Albatros byla obchodní křižovatkou, kterou před několika lety Tarnówané v Kolonizovaném prostoru vybudovali. Od té doby sloužila jako centrum obchodu a křižovatka obchodních tras v dolní části Kolonizovaného prostoru. Tyler si vzpomínal, že ji během Tristanské občanské války plánovali využít jako shromaždiště pro Intervenční sbor, ale tarnówská vláda tomu nebyla nakloněna, a tak operovali ze Sinaje.
„Pořád je pravda, že my máme víc lodí než Ballingtoňané,“ ozval se viceadmirál Wu. „Sice máme také podstatně větší operační oblast na krytí, ale něco bychom na podporu vyslat mohli.“
„A Ballingtoňanům nejspíš vadí, že Astonská unie je sice největší člen Obranné aliance, ale zároveň je od Kasimirských hranic nejdál,“ ozval se Tyler. „Oni vždycky mluvili o tom, že se k nim chováme jako k živému štítu.“
„To je svatá pravda,“ souhlasil Mocatta.
Mazarov si odkašlal. „A nezapomínejte, že Tarnówané mají pouze dvanáct bitevních křižníků – vlastně jedenáct, potom co ztratili Martina. Pro nás je ztráta jednoho bitevního křižníku prohranou bitvou. Ale Tarnówu podobná ztráta ohrozí celý jeho vojenský potenciál.“ Pokrčil rameny. „V každém případě nemá cenu se o tom dohadovat. Rozhodnutí padlo – ze strany prezidenta i z mé strany – posíláme na Tarnów operační svaz.“
Farnsworthová přikývla. „Ale moje otázka trvá: kde ho vezmeme?“
„Nejspíš z Domovské flotily, co?“ uchechtl se Leon Basil.
„Ne, mám instrukce neoslabovat Domovskou flotilu ani naše síly na Sinaji. Takže budeme očesávat operační svazy kryjící naše ostatní planety. Claudio?“
Farnsworthová vstala a vyvolala na obrazovce mapu Astonské unie. Zářilo tam šest jasně zelených symbolů jednotlivých obydlených planet a několik menších základen a stanic, jako byla soustava Argonaut.
„Nejspíš bych obrala operační svaz Delta na Haruně a operační svaz Kappa na Svendborgu,“ řekla zamyšleně. „Svaz Beta na Taderasu bych nechala pro jistotu být, ale zároveň potřebujeme nový svaz sestavit poměrně rychle a od Haruny a Svendborgu k nám lodě doletí nejdříve.“ Chvíli mlčela a potom zvětšila několik symbolů. „Problém budou bitevní křižníky. Fregaty a lehké křižníky na podporu někde vyšťouráme vždycky. Ale nad bitevními křižníky se musíme zamyslet… Myslím, že můžeme uvolnit Colossus, Courageous, Indefatigable a Avenger ze svazu Kappa… a ze svazu Delta Relentless, Superior a Harbinger. Tím získáme sedm bitevních křižníků – pro celou novou operační skupinu – a oběma stávajícím svazům zůstane na obranu jejich planet dalších třináct bitevních křižníků. Ale někde musíme vyšťourat další lodě.“
„Upozorňuju, že za pár dní dokončí na Porteru u stanice Ithaka vesmírné zkoušky první tři bitevní křižníky třídy Warspite-B,“ ozval se Roskovskij. „Ale tuším, že pro ně už jsou jiné plány a na Tarnów je asi poslat nemůžeme.“
Tyler zamrkal. „Já ani nevěděl, že nějaké Warspity-B už slezly z montážní linky!“
„To proto, že jsi zalezlej v pohodlném civilním kanclu a osaháváš sekretářky,“ rýpnul si Basil.
„Leone, to můžeš říct jenom proto, že jsi neviděl, jak moje sekretářka vypadá. Tu bych opravdu neosahával!“
„Nehádejte se, nebo vás rozsadím!“ okřikl je Mazarov a sálem zašuměl lehký smích. „Pro tvou informaci, Seane, opravdu máme už první tři Warspity-B a další tři budou hotové během dvou měsíců.“
Tyler potlačil nutkání obdivně hvízdnout. Bitevní křižníky třídy Warspite-B se připravovaly hodně dlouho, ale nebyly na ně prostředky. V zásadě šlo o stejnou konstrukci jako u klasické lodi třídy Warspite, s jedním drobným rozdílem: Warspite-B neměl pancíř z ochuzeného kiria, nýbrž z kiria26, které vytěžili v soustavě Argonaut. Astonská unie byla jediným lidským státem, který ložiska tohoto vzácného druhu kiria měl. A taky jsme za to tenkrát zaplatili vysokou cenu.
Kirium26 se zatím používalo hlavně jako palivo a pro civilní účely. Ale před pár lety senát konečně svolil k výstavbě válečných lodí s plášti z kiria26. Takovéto lodě vydržely skoro dvojnásobné poškození než lodě s plášti z obyčejného kiria. Bohužel kiria26 nebude nikdo dost, aby z něj mohli udělat celou flotilu.
Přesto někteří lidé v loďstvu – a také někteří novináři – mluvili o druhé kiriové revoluci. To bylo poněkud nadnesené. Plášť z kiria26 sice vydrží podstatně víc než plášť z běžného kiria, ale takový převrat jako u kiriové revoluce před pětapadesáti lety to rozhodně nebude. Do té doby se kirium používalo hlavně jako palivo do reaktorů, ale až pak někoho napadlo použít ochuzené kirium jako plášť válečných lodí.
Když vstoupila do služby první loď s kiriovým pláštěm, začalo se o tom mluvit jako o kiriové revoluci. Před kiriem nesly lodě jen několik odpalovačů seekerů s nukleární hlavicí a každý seeker měl menší sílu. Na zničení pre-kiriové lodě stačilo málo. Po příchodu kiria bylo nutné rozšířit výzbroj o více odpalovačů a průměrný seeker nesl hlavici o síle dvaceti megatun místo maximálně půl megatuny, jak tomu bylo v dobách před kiriem. A přesto kiriová loď vydržela nesrovnatelně víc zásahů. Ze všech pre-kiriových lodí se tehdy stala ze dne na den zastaralá plavidla. To ovšem nezabránilo tehdejší Kasimirské federaci, aby během kasimirsko-sinajské války – prvního konfliktu kiriových lodí – poslala několik desítek pre-kiriových bitevních křižníků proti hrstce sinajských kiriových lodí. Kasimir před válkou výstavbu kiriových lodí těžce podcenil a o většinu jich přišel v ranné fázi konfliktu. Tehdejší vláda neměla co ztratit, a tak poslala pre-kiriové lodě do bitvy, na kterou neměly vybavení. Výsledkem byl jednostranný masakr, který jednak ukončil válku ve prospěch Sinaje a jednak definitivně poskytl Heleně Starkové dostatečnou páku – a dostatek příznivců v ozbrojených silách – aby mohla svrhnout federální vládu a prohlásit se císařovnou.
Tyler pochyboval, že lodě s pláštěm z kiria26 budou představovat podobnou revoluci, ale rozhodně svoje využití najdou.
„A kam ty první Warspity-B poletí?“ zeptal se Leon Basil a probral tak Tylera z úvah.
„K tobě, Leone,“ ujistila ho Farnsworthová. „Nejnovější třídy lodí jdou vždycky nejdřív k Domovské flotile a Warspity-B nebudou výjimkou.“
„Mně šlo hlavně o to,“ připomenul se Roskovskij, „že vláda nám dala instrukce Domovskou flotilu neoslabovat. Ale kdybychom tři lodě vyměnili za tři jiné a novější…“
Mazarov se usmál. „Máš pravdu, Sergeji. Dokonce bych řekl, že můžu z domovské flotily uvolnit čtyři lodě třídy Dauntless a obhájit to tím, že čtyři Dauntlessy jsou slabší než tři Warspity-B. Tím získáme jedenáct bitevních křižníků pro náš nový operační svaz. A to už je dost na dvě operační skupiny. Bude to stejně lodí, kolik má teď celé Tarnówské loďstvo. S tím budeme muset vystačit.“
Farnsworthová přikývla a nechala si na monitoru zvýraznit Domovskou flotilu. „Ano. Navrhuji vzít ze svazu Alfa Iron Hand, Victorious a Indomitable a potom Juggernaut ze svazu Epsilon.“
Tyler pozvedl obočí. „Indomitable?“
„Ano, Seane. Myslím, že ta tvoje stará kocábka seděla v Domovské flotile až moc dlouho a je na čase ji trochu provětrat.“
Tyler a několik dalších lidí se opět zasmálo.
„A budeme potřebovat ještě operační skupinu s výsadkovými loděmi a doprovodem… a k tomu divizi vesmírné pěchoty,“ řekl Mazarov a podíval se na velitele mariňáků. „Isito?“
„To bude nejmenší problém,“ ujistil ho Kanagawa. „105. divize je přímo tady na Simeralu jako záloha pro podobné případy. A transportních a výsadkových lodí máme dost.“
„Dobře, a teď musíme ještě vyřešit, kdo tomu bude velet.“
„Kontradmirál DeRosa je na Svendborgu a svou vlajku má na Courageous,“ ozvala se Magda Onurová. „A ostatní bitevní křižníky jsou také z její operační skupiny. Mohli bychom ji povolat také. Jednak abychom jí nebrali vlajkovou loď pod nohama a jednak abychom měli alespoň několik secvičených lodí.“
„Souhlasím,“ řekla Farnsworthová. „A kontradmirál Tabori právě dokončuje turnus na akademii na Simeralu. Uvolníme ho o něco dřív a může převzít druhou operační skupinu.“
„A komu chcete svěřit celej ten cirkus?“ zeptal se Leon Basil.
„To bude to nejtěžší,“ přiznal se Mazarov. „Měl jsem v plánu Petra Ambronsena, ale ten je v nemocnici s mesoraiskou chřipkou a jen tak odtamtud nevyleze.“
„Murakuma Tam byl nedávno povýšen na viceadmirála,“ nadhodila Onurová.
Mazarov zavrtěl hlavou. „Tomu bych takové odloučené samostatné velení nesvěřil. Spíš bude vést katedru astrogace na akademii.“
Tyler na několik okamžiků zauvažoval. Jedno jméno ho napadlo. Věděl, že se to setká s odporem, ale… No, Bob ho sem koneckonců pozval proto, aby znal jeho názor.
„Co Sun Lin-shin?“
„To je přece jen kontradmirál!“ namítl Basil. „Už jsi zapomněl, jak to chodí, Seane?“
„Je to výborný důstojník, který si umí poradit v samostatném velení,“ namítl Tyler.
„S tím… bych souhlasil,“ přidal se Kukov nejistě. Asi nechtěl jít proti svému novému šéfovi. „Je to sice cvok, ale to většina lidí z Haruny… přítomné pány vyjímaje, samozřejmě.“
Mazarov zavrtěl hlavou. „Znám Suna, Seane. Vím, že by to zvládl, ale chápej, že to nejde. Operační svaz je velení pro viceadmirála. Zvlášť na takhle odloučeném stanovišti, kde bude muset činit strategická rozhodnutí.“
„Tak ho povyš!“
„Vždyť je kontradmirálem sotva půl roku!“ namítla Onurová.
Tyler vzdychl. „Bobe, chtěl jsi znát můj názor. A dobře víš, že Sun by byl kontradmirálem už před dvěma lety, kdyby se všeho nevzdal, aby mohl velet lehkému křižníku v Intervenčním sboru. A už předtím jako kapitán dlouho přesluhoval. Víš dobře, že odvede dobrou práci.“
„Já… nevím, Seane. Já nevím,“ přiznal se Mazarov.
„Ale měl bys vědět. Jsi nejvyšší velitel. Tak se rozhodni. Napadá tě snad někdo lepší?“
Dlouho panovalo ticho. Mazarov se mračil a vyčkával. Nejspíš sám přemýšlel, a také čekal na ostatní, aby mu nadhodili nějakého vhodnějšího kandidáta.
Ale nikdo se neozýval.
„Dobře, tak jo. Magdo, ať Sun zítra přijde na admiralitu. A spusť papírování. Bude z něj viceadmirál.“
Tyler se zazubil. Sun si to velení zaslouží.
„No… to by asi bylo k vytváření nového svazu,“ řekl Mazarov po chvíli. „Díky za vaše připomínky, detaily vypracují jednotlivé sekce. A teď bych přešel ke zhodnocení naší hlavní strategické situace. Claudio?“
Posadil se a Claudia Farnsworthová tak opět strhla veškerou pozornost na sebe.
„První věc: ať si politici říkají, co chtějí, válka dříve nebo později začne. Obě strany se už víceméně usadily na pozicích pro střetnutí.“ Ukázala na pravou část mapy sektoru Hirano, kde bylo jasně rudou barvou vyznačeno sedm obydlených planet Kasimiru a další závislá území. „Kasimir má zhruba tolik lodí, co celá Obranná aliance dohromady.“ Ukázala na jednu z planet. „Podle naší rozvědky se císař osobně účastnil uvedení do služby nejnovějšího bitevního křižníku třídy Hydra – jménem Kasimir – a spustil tu svoji oblíbenou tirádu o tom, jak jim bráníme v rozmachu a tak dále.“
„Dodal bych, že potom na Kasimiru odletěl spolu s velkoadmirálem Neufeldem,“ ozval se admirál Mocatta. „Rád bych řekl, že to byla práce naší rozvědky, ale tohle jsme se dočetli v novinách. Celou tu cestu císař hrozně medializuje. Stejně jako medializuje První flotilu jako tu ,hlavní údernou sílu proti agresi Obranné aliance‘.“
„Přesně tak,“ souhlasila Farnsworthová. „První flotila je zde, na Hepleru – soustavě na okraji Kolonizovaného prostoru, která Kasimir požádala o ,ochranu‘. Flotila se podle posledních údajů ÚVR,“ kývla na Mocattu, „skládá ze tří bojových operačních svazů, dohromady se třiapadesáti bitevními křižníky. K První flotile náleží i takzvaná První armáda se šesti pozemními divizemi. Podle císařova prohlášení převezme velení První flotily sám velkoadmirál Richard Neufeld, nejvyšší velitel loďstva. To je, jako kdyby nějaké naší flotile velel osobně tady Bob. Je vidět, že nasazení První flotily myslí vážně. Podle rozmístění – i mediálního prostoru, který dostává – ji chce použít jako hlavní útočnou sílu proti Kolonizovanému prostoru. Proto tak velké pozemní jednotky. Většina planet v Kolonizovaném prostoru nemá ani loďstvo. Jednoduše vysadí mariňáky, aby zajistili planetu, a letí dál. Podle mých nejlepších odhadů se budou snažit postupovat Kolonizovaným prostorem rychle a dojít až sem dolů,“ ukázala na bod na mapě, „pro eventuální útok na Ballington a Tarnów.“
„A co ostatní uskupení?“ zeptal se Leon Basil.
„Každou kasimirskou planetu chrání zhruba jeden operační svaz – podobný systém, jako používáme my. Potom mají ještě tři další flotily. Druhá flotila je pro nás zatím největší hrozbou. Je umístěna na Xerxu, v pozici pro útok na sinajské těžařské základny zde. A později i na Sinaj samotnou.“ Podívala se na Mocattu. „A pochopila jsem, že ve velení Druhé flotily došlo ke změně, že, Alexi?“
Mocatta přikývl. „Informace nejsou tak přesné jako ty kolem První flotily – možná proto, že jsou pravdivé. Naši špióni přišli na to, že admirál Mina Bezosová, která Druhé flotile velela posledního dva a půl roku, byla nečekaně odvolána. Vypadá to, že naštvala nějakého dvořana, někoho blízkého císaři, a byla vyslána převzít velení Čtvrté flotily. Oficiálně se tomu tak neříká, ale je to trest.“
„Proč je to trest?“ zajímal se Tyler. „Co dělá Čtvrtá flotila?“
Farnsworthová si pospíšila s vysvětlením: „Čtvrtá flotila je úplně na opačné straně kasimirského prostoru. Její operační základny jsou přes deset světelných let od Dumontu – nejvzdálenější planety císařství. Potom, co AMS přiznala existenci Teradonů, a potom, co se zjistilo, že podle všeho mají nejblíže ke Kasimirskému císařství, nařídil císař vytvořit flotilu jako ,obranu‘ proti případnému vpádu Teradonů. Upřímně si myslím, že je to blbost a jen další munice pro to, aby mohl kritizovat Obrannou alianci za její ,apatii proti skutečným hrozbám‘. Čtvrtá flotila je složena ze zhruba třiceti bitevních křižníků, většinou těch zastaralých třídy Leónidás a… no, v Kasimirském loďstvu je obecně známo, že ke Čtvrté flotile neposílají zrovna ty nejlepší lidi. Takže velet tomuhle uskupení je považováno za trest.“
„Chápu,“ souhlasil Tyler. „Taková kariérová Sibiř.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Basil. „Co je to Sibiř?“
„To neřeš, to souvisí s předkosmickou historií, takže mimo tvou oblast chápání.“
„Je možné, že v případě války císař přesune Čtvrtou flotilu na nějaké užitečné místo?“ zeptal se Wu Den.
„Je to možné,“ souhlasila Farnsworthová, „ale má nedostatečné zásobování, nedostatečné vybavení a podle současného stavu se zdá, že minimálně rok si s ní nemusíme dělat hlavu. Císař si ji podle všeho šetří jako zálohu. Její lodě budou nejspíš individuálně vysílány, aby nahradily ztráty na frontě.“
„A co Třetí flotila?“ zajímal se opět Wu Den.
„Třetí flotila je v podstatě jejich domovskou. Je umístěna na Kasimiru a její dva operační svazy mají chránit planety císařství. Hlavně samotný Kasimir.“
„Alexi, víme, kdo je novým velitelem Druhé flotily?“ zajímal se Mazarov.
Mocatta se poradil se svým PDA datapadem. „Admirál Darell Toras. Jeden ze staré školy, bojoval proti Sinajcům už za kasimirsko-sinajské války. O moc víc o něm nevíme.“
„Zjistěte, co budete moct,“ přikázal Mazarov a potom se otočil zpět k Farnsworthové. „Dobře, Claudio. Za předpokladu, že jsou naše informace správné, jak odhaduješ, že to bude probíhat, až Kasimir vykopne míč?“
Farnsworthová se zhluboka nadechla. Tohle už nebylo spekulování o číslech a lodích. Teď se mluvilo o průběhu války, které se každý chtěl vyhnout, ale o které každý věděl, že je nevyhnutelná.
„Podle všeho se zdá, že Kasimir začne současným útokem První a Druhé flotily. První flotila je sice silnější, ale myslím, že pro nás je momentálně větší hrozbou Druhá flotila, která půjde proti Sinaji. Kampaň v Kolonizovaném prostoru jim bude trvat měsíce a nemohou postupovat dál, dokud si většinu planet nezajistí. I když planety z Kolonizovaného prostoru pro ně nepředstavují hrozbu, budou na nich muset vysadit mariňáky a vytvořit základny už jenom proto, abychom se tam nemohli usadit my. Nemohou si nechat odkrytou planetu v zádech.
Ovšem Druhá flotila je v pozici, odkud může přímo zaútočit na sinajské základny a na Sinaj samotnou. Pokud přijdeme o Sinaj, přijdeme o celou horní frontu a Kasimiřané budou moct postupovat nerušeně přes Hunský prostor až k Porteru.“
„A jsme v pozici, abychom je na Sinaji zastavili?“ zeptal se Tyler.
„Admirál Falkberget má k dispozici třicet bitevních křižníků ze svazů Gama a Sigma. Skoro tolik, co má celé Sinajské loďstvo. Druhá flotila má podle posledních odhadů ÚVR,“ opět kývla na Mocattu, „čtyřiačtyřicet bitevních křižníků. Sinajská stanice má tedy prozatím převahu, ale zase musí krýt podstatně větší oblast. U Sinaje to bude ošklivé a měli bychom připravovat plány na její případné posilňování.“
„A co proti nim můžeme postavit v Kolonizovaném prostoru?“ položil Mazarov spíše řečnickou otázku.
„Jak jsem řekla, Ballingtoňané mají přímo v Kolonizovaném prostoru dva operační svazy a několik pozorovacích základen. Ballingtonská velvyslankyně i vojenský atašé nás ujistili, že pokud nedojde ke změně strategické situace, mohou do prostoru na začátku války nasadit další svaz. K tomu ještě připočtěme tarnówskou stanici Albatros, jejich loďstvo a operační svaz, který se chystáme vyslat my. Myslím, že jsme schopni První flotile účinně vzdorovat.“
„A co pozemní jednotky?“ zeptal se Mazarov. Tuhle otázku ale směřoval na Kawagawu.
„Tarnów dokáže v případě mobilizace připravit dvě divize k vyslání během týdne, alespoň tak mi to řekli,“ prohlásil generál Kawagawa. „Ballington dá dohromady alespoň čtyři divize. My budeme mít jednu. A samozřejmě můžeme vysílat jednotky i ze Sinaje, která má připravené minimálně tři nebo čtyři divize. Jestli se Kasimiřani budou chtít s náma začít prát o Kolonizovaný prostor, naši mariňáci jim dají pořádně zabrat. Jsme schopni celej Kolonizovanej prostor proměnit v obrovskou pekelnou díru. Zapleteme je do krvavejch bojů o naprosto nedůležitý planety. Budeme schopni je tam držet klidně i několik let!“
Tyler se v duchu pousmál. Ano, Kawagawa splňoval opravdu všechny stereotypy o mariňácích. Trochu mu připomínal sinajského generála Akiše.
„Jak dobře budeme schopni zaplňovat ztráty, když válka vypukne?“ zeptal se Basil.
To byla otázka pro Onurovou a Roskovského.
„Personální ztráty bychom měli být schopni vyrovnat. Vláda konečně schválila vyšší náborové kvóty. Nyní nabíráme o padesát procent víc rekrutů než minulý rok a to číslo ještě poroste. Se ztrátami se vyrovnáme.“ Pronesla to, jako kdyby šlo o kusy masa a ne o lidské bytosti, a Tylera lehce zamrazilo. Tahle žena opravdu nikdy nebyla v boji.
„Loděnice taky jedou na plné kapacity,“ řekl Roskovskij. „A jakmile vstoupíme do válečného stavu, navýšíme vojenskou výrobu o dalších třicet procent. Kasimirské císařství má nyní možná víc lodí a víc prostředků než celá Obranná aliance dohromady, ale my máme mnohem víc zdrojů i ekonomického potenciálu. S vleklou válkou se vyrovnáme lépe než Kasimir.“
„To je i můj názor,“ souhlasila Farnsworthová. „Jsme schopni jim vzdorovat a jsme schopni je porazit. Kasimir sice haraší zbraněmi, ale čas hraje pro nás.“
Admirál Robert Mazarov přikývl a postupně si měřil každého admirála v místnosti, jako by čekal na otázky.
Nakonec se zastavil u Tylera. „Ty chceš něco dodat, Seane.“ To nebyla otázka.
Tyler pozvolna zavrtěl hlavou. „Nevím… není to nic konkrétního, jenom takový pocit.“
„Tak se nám s ním pochlub,“ vyzval ho Basil.
Tyler vlastně nevěděl, co říct. Všichni mu tady předkládali fakta a čísla a on neměl ani jedno… Ale ta fakta a čísla…
„Máte pravdu. Bobe a Claudio, máte pravdu. Čas hraje pro nás. Nejdůležitější bude chránit Sinaj, přes Kolonizovaný prostor se budou Kasimiřani dostávat velice pomalu a my jsme schopni jim vzdorovat. Je to logické. Váš argument podporují čísla a tak vůbec…“
Claudia Farnsworthová se zamračila. „Seane, vzpomínám si na výraz, kterým mi jistý taktický důstojník dával najevo, že se mu něco nelíbí. Co se děje?“
Tyler ještě několik sekund mlčel a pak opět vzdychl. „Císař Drakos není hloupý. A velkoadmirál Neufeld už vůbec ne. Oni vidí čísla úplně stejně jako my.
A celá naše obranná strategie závisí na tom, že Drakos a Neufeld udělají přesně to, co od nich očekáváme.“


Bylo to zvláštní, pomyslela si Vivian Evansová, když její raketoplán dosedl na palubu vnějšího hangáru lehkého křižníku Arbiter, ale opravdu jí stačily čtyři dny dovolené s rodiči na povrchu a opět se těšila do vesmíru.
Její rodiče se před několika lety přestěhovali ze Simeralu na Harunu. Vivian byla původně ráda, když byla její loď přidělena na Harunu, protože tak by mohla navštěvovat rodiče při každé dovolené. Jenže to bohužel nebylo vždycky plus. Během čtyř dnů se její matce podařilo Vivian doporučit celkem čtrnáct potenciálních partnerů. Šlo o pět mužů ze sousedství, tři kolegy z práce a šest známých nebo dětí jejích známých. A každé doporučení doprovázela přednáškou o tom, že žena ve Vivianině věku by se už měla usadit a najít si chlapa. Třetí den jednoho z „kandidátů“ dokonce bez Vivianina vědomí pozvala na večeři.
Vivian přežila havárii své stíhačky a následné zmrzačení i rehabilitaci, vyvázla živá ze střetnutí s Huny a u Tristanu její loď sloužila jako návnada pro nepřátelské stíhačky. Mnohokrát obelstila smrt… ale vlastní matka a její nápady ji dokázaly děsit. Po čtyřech dnech byla ráda, že se už zase vrací do vesmíru a na loď. Tam alespoň byla v prostředí, ve kterém si byla jistá v kramflecích.
Nebo alespoň jistější. I po čtyřech měsících ji někdy děsilo vědomí, že je nejvyšší paní lehkého křižníku a zodpovídá za životy více než devíti stovek mužů a žen pod svým velením.
Během svého působení u Intervenčního sboru bojujícího v tristanské občanské válce velela fregatě Ranger. Ale fregata sloužila primárně pouze jako podpůrné a průzkumné plavidlo a měla jen kolem stovky členů posádky. Lehké křižníky byly hlavní krycí jednotky operačních svazů a jejich kapitáni byli mnohem častěji posíláni na odloučené samostatné mise.
Uplynul téměř rok od doby, kdy se poslední jednotky Intervenčního sboru vrátily z Tristanu. Ranger byl tehdy včleněn zpátky do Astonského loďstva a Vivian zbavena velení. Jako většina vyšších důstojníků předstoupila před komisi, která vyšetřovala události během války. Vivian ale pořád byla dost nízko v hodnostním žebříčku, a tak byla její výpověď pouze formalita. Pokud věděla, mimo službu byl postaven jenom admirál Tyler. Ostatním vyšším důstojníkům události na Tristanu kariéru nijak negativně nepoznamenaly. O tom se Vivian přesvědčila sama před čtyřmi měsíci, když byla informována o svém povýšení na řádného kapitána a bylo jí nařízeno „dostavit se na palubu lodi Astonského loďstva Arbiter a převzít zde povinnosti velícího důstojníka“.
Lodi, na kterou se nyní vracela. Vivian zakončila tok svých myšlenek, když magnetický vlek dotáhl raketoplán do vnitřního hangáru.
Za sebou zaslechla několik lidí sténat a zoufale zalapat po dechu. Přistání evidentně nepřišlo všem na palubě tak jemné jako jí. Vivian byla mezi pasažéry raketoplánu jediným důstojníkem, takže ostatní seděli v uctivé vzdálenosti za ní, ale i tak poznala, že několik mladších specialistů z posádky si na vesmírné cestování ještě nedokázalo zvyknout.
Vivian se odpoutala a potlačila nutkání se usmát. Jí vesmír nikdy nedělal potíže. Koneckonců předtím, než si poranila páteř, byla pilotka stíhačky. Ale nebylo vhodné, aby řadoví astronauté viděli její smích. Mohli by si to vyložit tak, že se jim kapitán posmívá, a to by morálce neprospělo.
Průlez se otevřel a Vivian vstoupila na hangárovou palubu. Tam na ni čekal komandér-poručík Nikolai Wright, její první důstojník, a malá čestná stráž astronautů a mariňáků.
„Kapitán na palubě!“ zahlásil starší poddůstojník, který měl na palubě hlídku. „Komandér-poručík Wright je uvolněn!“
„Vítejte na palubě, madam,“ pozdravil ji Nikolai Wright a kromě zasalutování jí věnoval i úsměv.
Vivian zasalutování opětovala. „Díky, Nicku. Jsem ráda, že jsem zpátky.“
Společně zamířili z hangáru k výtahům. Wright byl vytáhlý chlapík – i když oproti Vivianiným sto padesáti centimetrům byl skoro každý muž vytáhlý – s hnědýma vlasama a hnědýma uličnickýma očima, který život a starosti s ním související vnímal s lehkým zdravým nadhledem. Většinou.
„Jaká byla dovolená?“ zeptal se po chvíli.
„Ušlo to, ušlo,“ řekla Vivian neutrálně. „Ale jak říkám, jsem ráda, že jsem tady. Dělo se něco?“
„Víceméně klid. Astrogační software zase začal trochu zlobit, ale poručík Krajcarská už to má pod kontrolou. A ty nové service packy by už měly všechny konečně dorazit.“
„To je dobře. Admirál Saldano o tom mluvil ve své poslední zprávě.“
„No… s admirálem souvisí ještě něco,“ začal Wright a v jeho očích se zablýsklo.
Vivian ho chvíli pozorovala a potom opatrně zavrtěla hlavou. „Ale ne, snad ne další Saldano-mail?“
„Přišel před necelou půlhodinou,“ řekl Wright. „Věděl jsem, že jste už na cestě, tak jsem usoudil, že nemá cenu ho začínat číst.“
No jasně že ne, pomyslela si Vivian, vždycky je lepší to nechat vyžrat kapitána, že?
Kontradmirál Angelo Saldano byl velice výkonným velitelem 25. operační skupiny, do které Arbiter náležel. Byl efektivní organizátor, za kterým byly vidět výsledky, a jeho úsek velení býval tím nejpřipravenějším. Přesto někteří starší admirálové jeho metody úplně neschvalovali a některými svými postupy dokázal Saldano své podřízené dohánět k šílenství. Hlavně svými maily.
„No, asi není zbytí,“ usoudila Vivian. „Měla bych se na to vrhnout nejspíš hned. Ať to mám za sebou.“
Wright s vážnou tváří přikývl. „Vaše odhodlání je inspirací pro nás všechny, kapitáne.“

* * *

O třicet minut později už Vivian seděla v kanceláři a měla za sebou celý Saldano-mail. Na čtení to bylo ještě náročnější než obvykle, ale vzhledem k tomu, že jedna část se týkala konkrétně Arbiteru, tak byla nucela několik pasáží číst pro jistotu několikrát. Admirál Saldano sice posádce Arbiteru nestrhl žádné opušťáky – tentokrát – ale poskytl stručnou informaci o tom, že Arbiter byl s několika dalšími loděmi – včetně bitevních křižníků – přeložen k nově vznikajícímu svazu na Simeralu. Mnoho dalších detailů zpráva neposkytovala, Saldano pouze – svým typickým způsobem – tlumočil své vlastní rozkazy.
Vivian pomalu dopila čaj a stiskla tlačítko interkomu na svém stole.
„Můstek, komandér-poručík Obermeierová,“ ozval se hlas lodní taktické důstojnice.
„Tady kapitán, najděte prvního důstojníka a pošlete ho do mé kajuty, ano?“ nařídila Vivian. „Okamžitě. Došlo k jisté změně plánu.“

* * *

Seržant Benjamin Decker z Astonské vesmírné pěchoty si nepamatoval, že by vojenský kosmodrom Okinawa na Haruně byl takto rušný. Okinawa byl jeden z pěti harunských kosmodromů, které měly zařizovat dopravu mezi vojenskými orbitálními stanicemi a válečnými loděmi střežícími Harunu. Nadměrný ruch mohl naznačovat, že něco visí ve vzduchu.
Něco jako válka, o který všichni melou už roky? pomyslel si, ale potom nad tím potřásl hlavou. Nemělo cenu tohle řešit. Decker nechtěl do války, ani nijak zvlášť netoužil po tom nechat se zabít – stejně jako většina racionálních lidí. Ale vnímal to s jakýmsi nadhledem. Jestli bude válka nebo ne, to on neovlivní. Na tom se dohodnou politici a hlavouni z admirality. On je jen obyčejný mariňák, který půjde tam, kam ho pošlou.
A momentálně ho poslali do doku 94, kde se měl nalodit na raketoplán, jenž ho odveze na jeho nové působiště na lehkém křižníku Arbiter. Tam se stane součástí palubního oddílu vesmírné pěchoty. Poněkud kariérový sestup pro někoho, kdo sloužil v elitním průzkumném praporu, ale bohužel, Decker si to tak nevybral. Neochota lézt do správných zadků, příliš mnoho vlastní iniciativy, nekonečná blbost jeho velitele čety a přílišné řiťolezectví vrchního seržanta praporu způsobilo, že byl přeložen k palubní službě.
Obyčejnej lodní fízl, co má postávat u dveří a tvářit se drsně. Decker věděl, že to není tak jednoduché a že mariňáci na lodích dělají mnoho jiné práce. Ale neměl náladu snažit se svou rozmrzelost hasit obyčejnými fakty.
V doku 94 už byl hlouček astronautů a mariňáků, kteří se po jednom hlásili poddůstojníkovi, jenž měl na starost pasažéry raketoplánu. Decker si všiml, že v tomhle transportu má jednu z nejvyšších hodností. U astronautů neviděl nikoho vyššího než poddůstojníka druhé třídy a všichni mariňáci byli novopečení vojíni nebo svobodníci, kterým brčál koukal nejen z uší, ale i ze všech ostatních tělních otvorů. Všichni mezi sebou nadšeně klábosili jako děti z mateřské školy na vycházce.
Mezi skupinou byl jediný důstojník. Mladý podporučík loďstva, který nevypadal o moc vyspěleji než ostatní děcka.
„Decker, Benjamin!“ vyzval poddůstojník.
„Zde!“ řekl Decker.
Poddůstojník dočetl seznam a potom jim nařídil nastoupit. Protokol Astonského loďstva a vesmírné pěchoty nařizoval, aby nejvyšší šarže seděly v dopravních raketoplánech vepředu. To Deckera zavedlo na sedadlo hned vedle onoho mladičkého podporučíka. Ten ke své smůle vypadal jako podobné ucho, kvůli kterému byl Decker vyhozen z průzkumného praporu. Dokonce měl i stejně krátké mahagonové vlasy a modré oči s výrazem nadšeného šťeňátka.
„Smím přisednout, podporučíku?“ otázal se formálně.
Podporučík se usmál. „Samozřejmě, seržante. Bude mi ctí.“
Zlatý voči! pomyslel si Decker, posadil se a začal se poutat.
Cestování vesmírem nesnášel. Proto vstoupil kdysi k mariňákům a ne k loďstvu, protože členové vesmírné pěchoty jsou přece jen na zemi častěji než lidé od loďstva. Nevadily mu vesmírné lodě, vadila mu umělá gravitace. Vždycky trvalo, než si na ni zvykl, a na malých raketoplánech to bylo ještě horší. Zvláštní, že rozdílné gravitace planet mu nevadily. Decker se narodil na Svendborgu, což byla planeta Astonské unie s gravitací 1,5 g, zatímco Haruna měla gravitaci 0,94 g, a ten rozdíl nikdy přespříliš nepociťoval. Možná šlo pouze o to vědomí, že gravitaci na lodích netvoří pevné jádro planety, ale uměle vytvořené magnetické pole kosmické lodi.
V každém případě se Deckerovi zvedl žaludek ve chvíli, kdy se raketoplán vznesl.
„Není to úžasné, seržante?“ zeptal se nadšeně podporučík sedící vedle něj. „Do vesmíru, vstříc novým povinnostem a úkolům?“
„Jistě, pane,“ vypotil ze sebe Decker neutrální odpověď. Doufal, že ten klučík se nebude snažit o nezávaznou konverzaci.
„Toto je moje první mise. Odpromoval jsem z Togovy akademie před dvěma týdny.“ Natáhl k Deckerovi ruku. „Borelli. Podporučík Mateo Borelli.“
Sakra, on si opravdu chce povídat.
„Seržant Benjamin Decker, Astonská vesmírná pěchota, pane,“ odpověděl Decker formálně a stiskl ruku. „Omlouvám se, pane, ale není mi dobře. Ve vesmíru se mi vždycky zvedá žaludek.“
„Aha,“ řekl Borelli překvapeně. „To jsem netušil. Moje testy gravitační vyrovnanosti byly výborné. Ale nic si z toho nedělejte, seržante! Je úctyhodné, že i přes tuto nevýhodu dokážete se ctí sloužit a plnit své povinnosti!“
Panebože, to je pako!
„Já měl vždycky velký respekt pro vás, vesmírné pěšáky, kteří děláte tu tvrdou práci,“ pokračoval Borelli ve svém verbálním průjmu. „Někdo s vašimi lety a zkušenostmi jistě zažil už spoustu akcí. Kde jste sloužil?“
Škoda, že důstojníkům nemůžeme říct, aby sklapli, posteskl si Decker. Raketoplán právě opouštěl atmosféru Haruny a bude mu podle všeho trvat alespoň půl hodiny, než dorazí k Arbiteru.
„Právě jsem byl přeložen z 56. průzkumného praporu, pane,“ odpověděl stroze. „Nyní se mám hlásit na Arbiteru jako…“
„56. průzkumný?!“ vydechl Borelli. „To je ten legendární prapor, který vedl útok na ballingtonskou stanici na Médeji při bitvě o Argonaut!“
Decker potlačil vzdychnutí. „To bylo před více než sedmi lety, já u praporu sloužil poslední dva roky.“
„Ale i tak, ten prapor je elitní!“
„Všechny průzkumné prapory jsou svým způsobem elitní,“ ujistil ho Decker. Proto mě tak štve, že jsem byl přeložen k palubní službě.
„Jste příliš skromný, seržante. Pro službu v 56. musíte mít opravdu mimořádné schopnosti.“ Borelli zavrtěl hlavou. „Nikdy bych netušil, že se ocitnu v takové společnosti. Aby si někoho z 56. průzkumného praporu vyžádali pro službu na lehkém křižníku… to musíte mít mimořádné schopnosti.“
Mě vyrazili, ty pitomče! Mimořádné byly maximálně tak schopnosti mého velícího. Mimořádně pitomé.
„Možná to souvisí s osobou kapitána. Myslím, že někdo jako kapitán Evansová si určitě dokáže vybírat vlastní posádku.“
Tohle zaujalo i Deckera. To už byla blbost překračující rámec běžného absolventa akademie. Copak si kapitán může osobně vybrat jednoho mariňáka do posádky? Tenhle kluk nejspíš koukal na příliš mnoho seriálů.
„Kdo je kapitán Evansová?“ zeptal se a snažil se nedat najevo své pocity a zároveň bojovat s neutuchající nevolností.
„Vy nevíte, kdo je kapitán Evansová?“ podivil se Borelli.
„Opravdu ne,“ ujistil ho Decker. „Poslyšte, vadilo by vám, kdybych zavřel oči a opřel si hlavu? Lépe se tak vyrovnám s tím vesmírným cestováním. Klidně na mě mluvte, pane.“ Špatně mu už téměř nebylo. S návalem nevolnosti se vyrovnal překvapivě rychle. Ale to Borelli nemusí vědět.
„Samozřejmě, seržante. Cokoliv, abyste se cítil pohodlně. Voják vašich zkušeností si to zaslouží.“
„Děkuji, pane,“ řekl Decker a zavřel oči.
„V každém případě, kapitán Evansová se proslavila akcí proti Hunům před pěti lety. Podařilo se jí tehdy zachránit pozemní výsadek vědců z AMS a vašich bratrů mariňáků. A nedávno působila v Intervenčním sboru během tristanské občanské války. O tom jste možná slyšel. Během války se jí podařilo…“
Víc už Decker neslyšel, protože se mu podařilo usnout.

* * *

„Podporučík Borelli, nový palubní důstojník, je zde, pane,“ ohlásil poddůstojník skrz interkom před kanceláří komandér-poručíka Wrighta.
Tomu chvíli trvalo, než si uvědomil, o koho jde. Od chvíle, kdy mu kapitán Evansová oznámila jejich přeložení, panoval na palubě řízený zmatek, kdy se celá loď připravovala na odlet na Simeral a následnou dlouhou cestu na Tarnów. Lodě určené k přesunu dostaly okamžitě prioritu při veškerém zásobování. Arbiter dokonce konečně dostal čtyři zbývající stíhačky Viking, o které jejich velitel letové skupiny žadonil už dva měsíce. A také byl rychle doplněn chybějící personál, včetně jednoho důstojníka pro astrogační úsek.
Wright nebyl v dobrém rozpoložení. Před chvíli volal své ženě na Harunu a zpráva o jeho náhlém přeložení na druhý konec sektoru Hirano ji velice roztrpčila. Stejně jako jeho. S ohledem na to, co mu nedávnou oznámil jeho lékař, doufal, že bude s rodinou moci trávit trochu víc času.
Moc jsem si zvykl na to, že mám rodinu na planetě pode mnou a mohu ji navštěvovat při každém opušťáku. Takový luxus ale většina lidí v loďstvu nemá. A teď za ten luxus platím i s úroky.
Ale Matylda mohla pochopit, že musím jít, povzdychl si v duchu, ale zároveň věděl, že jeho žena ten důvod plně nepochopí. Ne v téhle situaci.
Ne když žiju ve výpůjčeném čase.
„Jste tam, pane?“ zeptal se poddůstojník skrz interkom.
Wright potřásl hlavou a vrátil se do přítomnosti. „Ano. Ať jde podporučík Borelli dál.“
„Ano, pane.“
Dveře se otevřely a Wright se pokusil zasunout poslední obavy do koutu své mysli a tvářit se důstojně a vyrovnaně, když vešel nový důstojník.
Byl velmi mladý. Pravděpodobně rovnou na prvním umístění po promoci na akademii. Wright si na počítači vyvolal jeho záznamy, zatímco se nový přírůstek postavil do pozoru.
„Podporučík Mateo Borelli se hlásí, pane!“
Wright si ho několik okamžiků měřil pohledem a potom ukázal na židli před svým stolem. „Posaďte se, podporučíku.“
„Ano, pane! Děkuji, pane!“
Jo, ten bude rovnou z akademie.
„Jak jste si nejspíš všiml, máme na palubě trochu frmol. Všichni vyrážíme na Simeral a odtamtud na Tarnów.“ Borelli lehce pozvedl obočí, ale jinou známku překvapení nedal najevo. „Dostal jste se sem tedy poněkud v nevhodnou dobu, všichni mají práce až nad hlavu a nikdo vám příštích několik dnů nebude moct všechno v klidu ukázat a vodit vás za ručičku. Takže očekávám, že se zhostíte svých povinností okamžitě a nebudete se moc rozkoukávat.“
„Samozřejmě, pane,“ ujistil ho Borelli.
„Řekněte mi tedy něco o sobě. Proč jste se dal k loďstvu, jak jste studoval a tak…“ Wright ukázal na svůj monitor. „Mám vaše záznamy před sebou, ale rád bych slyšel jakési shrnutí od vás.“
Bylo tradicí, že první důstojník osobně přivítal na palubě každého nového nižšího důstojníka a podstoupil s ním krátké interview, aby si mohl udělat lepší obrázek o tom, co jej pohání, jaký je jeho charakter a jak uvažuje. S novými veliteli sekcí dělala rozhovor kapitán a řadové členy posádky zasvěcoval velící poddůstojník nebo jeden z jeho zástupců.
„Pocházím z Valerie. Do Togovy akademie jsem vstoupil roku 2672, můj hlavní obor byla taktika a sekundární obor astrogace. Rovnež jsem absolvoval pokročilé kurzy zbraňové obsluhy, bojové psychologie, inženýrství a logistiky. Vesmírný výcvik jsem absolvoval na Elricu, to je fregata třídy Trencher.“
Wright přikývl a zároveň pozvedl obočí. „Vy jste měl jako hlavní obor taktiku a k tomu ještě astrogaci? To je pozoruhodné. Většina kadetů se soustředí jen na jeden z těchto oborů.“
„Měl jsem za to, že to zvládnu, pane. Mám rád výzvy,“ odpověděl Borelli odměřeně.
„To je dobře. Ale mějte na paměti, že pro loďstvo je lepší, když ovládáte dobře jeden obor a od ostatních znáte základy, než když umíte od každého trochu a nic pořádně. Kolikátý jste promoval?“
„Jsem rád, že mohu prohlásit, že jsem byl první v ročníku, pane,“ odvětil Borelli.
Wright opět lehce pozvedl obočí. Togova akademie – stejně jako akademie Metropolis na Simeralu – měla v každém ročníku kolem tří až čtyř stovek kadetů. Pokaždé byl někdo první, ale takoví lidé se většinou ukázali být obyčejnými šprty, kteří jsou v praxi nepoužitelní. Wright sám promoval sto padesátý v ročníku o tří stech sedmdesáti šesti.
Až čas ukáže, z jakého těsta je tenhle Borelli. Ale…
Zarazil se. Pokud byl první tak…
„Vám nedovolili vybrat si loď?“ zeptal se.
Borelli se zarazil. „Pane?“
„Pokud si dobře pamatuji, ten, kdo promuje první v ročníku – jak u Toga, tak na Metropolis – si může vybrat své první umístění. Alespoň za mě to tak bylo a myslel jsem, že ta tradice panuje dodnes.“
„To je pravda, pane, ta tradice je pořád živá,“ souhlasil Borelli.
„A co se tedy stalo? Loď měla plný stav?“
„Ne, pane,“ řekl Borelli poněkud nechápavě. „Jako své umístění jsem si vybral Arbiter.“
Tentokrát se Wright neubránil a vytřeštil oči. „Cože?“ Absolventi, kteří si mohli vybrat, většinou šli na nějaký proslavený bitevní křižník, jako byl Renown, nebo na vlajkovou loď velitele operačního svazu. Loď, kde by mohli rychle získat další povýšení. Nebo kde v to alespoň doufali. Ale Wrightovi nešlo do hlavy, proč by tenhle kluk šel zrovna sem. Byl na svou loď samozřejmě pyšný, ale pořád to byl obyčejný stárnoucí lehký křižník třídy Arrow, který se ničím významným neproslavil.
„A smím se zeptat, podporučíku, proč jste si pro své první umístění vybral zrovna náš Arbiter?“
Borelli zaváhal jen na kratičký okamžik. „No, slyšel jsem hodně o kapitánu Evansové a jejích skutcích, pane. Z velké části to byla ona, kdo mě inspiroval ke vstupu do loďstva. Vím o jejích činech v Hunském prostoru a během tristanské občanské války a usoudil jsem, že se mohu hodně naučit od té nejlepší. Myslím, že lidé jako ona se rodí jen jednou za čas, pane, a chtěl bych se z první ruky učit o její odvaze a taktických schopnostech. Pokud budu alespoň z poloviny takový důstojník jako ona, budu spokojen.“
Wright měl dojem, že už ho nic nepřekvapí, ale mýlil se. Kapitán Vivian Evansová má na palubě fanouška? Zajímalo by ho, jak zareaguje, až se to dozví. Jak ji znal, nejspíš zrudne. Vivian Evansová byla dobrý kapitán a Wright ji respektoval, ale rozhodně mu nepřišla jako ten nejudatnější vojenský génius, jak ji nejspíš viděl mladý Mateo Borelli. Byla schopná, ale byla člověk, ne bůh.
„To je… zvláštní přístup, podporučíku,“ vypravil ze sebe opatrně. „Setkal jste se někdy s kapitánem Evansovou?“
„Tu čest jsem ještě neměl, pane. Ovšem znám její záznamy a rozhodnutí, která učinila. Ale samozřejmě se těším, až se s ní setkám, pane.“
Takže zná legendu, ne člověka.
„S kapitánem Evansovou se setkáte, až se ona bude chtít setkat s vámi,“ ujistil ho.
„Samozřejmě, chápu, že někdo jako kapitán musí být naprosto vytížený přípravou nadcházející mise.“
Jako my všichni.
„Dobrá, takže to zkrátíme. Chápu, že na jiné lodi byste nejspíš měl sloužit v taktické sekci, ale tu máme na Arbiteru plnou – jak vám nejspíš řekli, když jste si vybíral svůj post – proto budete zástupce astrogátora. Vaší nadřízenou bude starší poručík Ingrid Krajcarská. Poddůstojník, který vás dovedl sem, vás dovede i za ní, abyste se jí mohl osobně ohlásit.“
„Rozumím, pane!“
„Tak odchod. A vítejte na palubě Arbiteru, podporučíku.“

* * *

„Ještě jednou gratuluju, Lin-shine,“ řekl admirál Robert Mazarov a podal ruku čerstvému viceadmirálovi Sunu Lin-shinovi.
„Jestli je k čemu,“ zamumlal Sun. Na každém nárameníku měl nyní dvě zlaté čtyřcípé hvězdy, které mu Mazarov připnul, ale na rukávech měl pořád jeden silný modrý pruh kontradmirála. K tomu přibude další úzký pruh a další hvězdička. Ale to bude práce pro krejčího.
„Bobe, víš vůbec, kolik stálo tu uniformu přešít?“ zeptal se Sun. „Nemluvě o tom, že jsem si brousil zuby, až konečně převezmu vlastní operační skupinu. A najednou jsem viceadmirál a do klína jste mi hodili celý operační svaz.“
„Tarnów bude důležitá oblast a ty jsi pro velení ten nejlepší,“ ujistil ho Mazarov. „A myslí si to i Sean Tyler. On tě pro to doporučil.“
„Že mě to nepřekvapuje.“
Mazarov se pousmál a potom se na okamžik otočil a zadíval se na město z velkého okna ve své kanceláři. Panoramatu města vévodila konstrukce nově budovaného mrakodrapu několik kilometrů na západ. Z vrcholku té obrovské budovy bude rozhled na celé město. Mazarov tu konstrukci rád pozoroval. Poslední dobou pro něj bylo stále důležitější vidět, jak vzniká něco nového. Brzy přijde doba, kdy se bude spíš ničit než tvořit.
„Jaká je situace na hranicích?“ zeptal se Sun, jako by vyčetl myšlenky nejvyššího velitele.
„Celá oblast kolem Tarnówu je sud s prachem,“ řekl mu Mazarov bez obalu. „A Ballingtoňané to nemůžou uhlídat sami… nebo nechtějí. V každém případě na Tarnówu bude problém s takzvanou Národní ligou. Je to banda nacionalistů, kteří nechtějí, aby se Tarnów paktoval s námi. Oficiálně tvrdí, že chtějí neutralitu, ale většina z nich obdivuje kasimirského císaře a jeho vládu ,tvrdší ruky‘.“
„Měl jsem za to, že to jsou jenom chuligáni,“ přiznal se Sun.
„To ano. Většina z nich. Ale přemýšlí za ně někdo až moc inteligentní. A nezapomeň, že těm chuligánům se před dvěma lety málem podařilo sabotovat stanici Albatros.“ Potřásl hlavou. „Musíte se mít na pozoru.“
Sun pomalu přikývl.
„Teď půjdeme do SIC. Claudia Farnsworthová a Alex Mocatta pro tebe připravili brífink o současné situaci v tarnówské oblasti. Potom si budeš muset sestavit svůj štáb. Z Haruny a Svendborgu sem už letí zbývající lodě tvého svazu a já chci, abyste vyrazili hned, co se shromáždíte.“
„Rozumím. Máš pro můj štáb nějaké návrhy?“
„Jako náčelníka štábu jsem si dovolil ti přidělit Aliho Bassama, poslední rok sloužil jako můj pobočník na admiralitě, ale ty ho asi využiješ víc. Nemá moc zkušeností v poli, ale dokáže rychle zorganizovat, co je potřeba. Jako štábní důstojník je dobrý. Zbytek štábu bude na tobě. Dal jsem Magdě Onurové instrukce, aby ti při výběru byla k ruce. Nicméně i prezident přisoudil tvé misi vysokou prioritu, takže pokud je nějaký důstojník v téhle soustavě a je dostupný, můžeš si ho vzít.“
„To rád slyším.“ Sun na okamžik zaváhal. Zdálo se, že nad něčím přemýšlí.
Mazarov se zamračil. „Děje se něco?“ zeptal se, když se ticho neúměrně protahovalo.
„Bobe, válka ještě nezačala, ale sám jsi říkal, že někdo útočí na tarnówské konvoje, a oba víme, že piráti to nebudou. Co mám dělat, když potkám kasimirskou loď – nebo operační skupinu – kolem Tarnówu nebo Kolonizovaného prostoru?“
Mazarov se zarazil. Dobře věděl, na co se ho Sun ptá. Jako důstojník měl za úkol chránit svůj stát i své spojence před jakoukoliv agresí. Ale v situaci, do které ho Mazarov posílal, mohl jakýkoliv jeho zásah klidně rozpoutat válku. Válku, na kterou všichni čekali a zároveň se jí obávali.
„Použij svůj úsudek, Lin-shine,“ řekl mu Mazarov tiše.
Sun dlouho mlčel a potom přikývl a koutky úst se mu zvedly do nepatrného úsměvu. „Nejlepší rozkaz, co jsem kdy dostal.“

Ukázka z románu Jana Kotouče: Tristanská občanská válka


„Občanská válka na planetě Tristan v Kolonizovaném prostoru pokračuje už druhým měsícem. Jednotky loajalistů jsou stále vytlačovány ze severního kontinentu planety na jih a podle posledních zpráv povstalci ovládli město Marianne, největší průmyslové centrum na Tristanu. Vůdce vzbouřenců maršál Frost prohlásil, že nyní už je jen otázkou času, než bude definitivně zlomen odpor loajalistů, a na jeho stranu se přidaly téměř dvě třetiny planetární armády. Vrchní velitel Astonských ozbrojených sil admirál Robert Mazarov uvedl, že loajalisté utrpěli největší ránu, když Frostovi lidé zničili hlavní město Tristanu nukleárním úderem a zabili velkovévodu Triana a více než polovinu jeho vládnoucích oligarchů. Podle Mazarova tento krutý čin definitivně podlomil morálku loajalistických jednotek. Navíc nový velkovévoda Gawain není zdaleka tak populární jako jeho zesnulý strýc.
Obranná aliance se dnes usnesla, že na Tristan bude vyslána spojenecká flotila, která pomůže legitimní vládě Tristanu proti povstalcům. Nicméně Ballingtonské společenství prosadilo dodatek o tom, že intervenční flotila má být složena pouze z dobrovolníků, s odůvodněním, že Tristan je suverénní stát, se kterým neměla Obranná aliance – ani žádný z jejích členských států – uzavřenou žádnou předchozí spojeneckou smlouvu. Podle Ballingtonu se nemůže po vojácích požadovat, aby šli proti své vůli bránit cizí zemi. Astonská unie, Sinaj a Tarnów byly nakonec nuceny ustoupit a přijmout tento dodatek. Nyní Aliance debatuje nad počtem jednotek, které pro tristanskou operaci uvolní.
Ze Sinaje: Na celé planetě vládnou silné emoce v souvislosti se situací na Tristanu. Zvláště potom, co kasimirský císař Drakos I. otevřeně slíbil materiální pomoc maršálu Frostovi v jeho, cituji, ,boji za lepší zítřky‘. Jakousi národní manifestací se na Sinaji stal pohřeb generála Sáry Larsové. Podle posledních zpráv se v hlavním městě na pohřeb sešly více než dva miliony lidí a téměř osmdesát procent planety sledovalo smuteční průvod v přímém přenosu. Pohřbu se účastnili všichni členové sinajské vládní rady a rovněž všichni členové vrchního velení ozbrojených sil. Rakev nesl generál Edgar Attel, současný vrchní velitel Sinajských ozbrojených sil, generálmajor Natan Savir, proslavený operacemi proti Hunům, generálmajor Ervína Talová, bývalá první…“

„To stačí, vypněte to.“
Videozáznam ženy čtoucí zprávy se zastavil a velký monitor potemněl. Místnost se začala pomalu osvětlovat a pět lidí sedících za stolem tvaru písmene V instinktivně přivřelo oči, než si přivykli světlu.
Několik sekund panovalo ticho a potom se muž v polstrovaném křesle v čele stolu otočil od velkého monitoru a změřil si pohledem ostatní přítomné.
„Jak je tento záznam starý?“ zeptal se Drakos I., hlava Kasimirského císařství.
„Tento záznam se vysílal na astonském hlavním světě Simeralu před devíti dny, Vaše Veličenstvo,“ odpověděla Anna Stackowitzová, jež stála v čele Císařského direktorátu – všudypřítomných očí a uší Kasimiru. „Nadsvětelná sonda sem zprávu dopravila před dvěma hodinami.“
Císař přikývl. „Zdá se, že vstup Ballingtonského společenství do Obranné aliance může oproti původnímu předpokladu skýtat jisté výhody.“ Zasmál se. „Intervenční jednotka složená z dobrovolníků! Kdyby si tohle Ballingtoňané nevyžádali, tak může Aliance vyslat operační svaz během několika dnů. Ale takhle jim bude příprava trvat možná i několik měsíců!“
„Souhlasím, Vaše Veličenstvo,“ přitakal velkoadmirál Richard Neufeld, vrchní velitel Kasimirského loďstva. „Nicméně musíme si uvědomit, že nebylo rozhodnuto, kolik lodí a pozemní techniky Obranná aliance na Tristan nakonec nasadí. Jde mi hlavně o válečné lodě. Kdyby nasadili moc velkou sílu, tak může být druhá fáze operace Trója ohrožena.“
„Myslím, že jste příliš pesimistický, Richarde,“ chlácholil ho maršál Patris Steward, vrchní velitel Kasimirské armády. „Ta jejich Obranná aliance se už jednou dobrovolně střelila do nohy, když souhlasila s nasazením dobrovolníků. Myslím, že nehrozí, že by nasadili příliš mnoho válečných lodí. Zvlášť když Ballingtonské společenství podle všeho chce hrát na opatrnost. A Astonská unie koneckonců také.“
Neufeld si Stewarda změřil pohledem. Steward byl kompetentní důstojník, ale jeho zkušenosti byly převážně štábní a na rozdíl od Neufelda nikdy nevelel v boji a nezískal tolik vyznamenání. Navíc v éře mezihvězdného válečnictví bylo loďstvo důležitější složkou než pozemní armáda. Tato fakta způsobovala, že Steward Neufelda viděl jako svého vždy úspěšnějšího konkurenta. A situaci nepomohl ani fakt, že Steward byl rodák přímo z Kasimiru, kdežto Neufeld pocházel z dceřiné kolonie Basilika, a přesto byl úspěšnější a lepší ve své práci než Steward. A co bylo horší, císař si tohle všechno uvědomoval. A to vše dohromady zaručovalo, že z nich přátelé asi nikdy nebudou.
No, s tím se dokážu smířit, pomyslel si Neufeld. Ale ať se císaři nesnaží namluvit nesmysly!
„Nesmíme spoléhat na to, že kvůli opatrnosti Ballingtonu Obranná aliance nepošle dostatek lodí. Obávám se, že i jeden nebo dva bitevní křižníky by mohly naši operaci ohrozit. Astonská unie se možná kloní k opatrnosti pod novým vedením, ale pořád tu máme Sinaj. Sinajci mají sice nejmenší loďstvo – nepočítáme-li to tarnówské – ale myslím, že v současné politické situaci pro operaci Trója představují největší hrozbu právě oni. Astoňané mají mnohem větší loďstvo, ale jejich prezident Petersen bude chtít být co nejopatrnější – hlavně potom, co jeho předchůdce málem vyvolal válku kvůli soustavě Argonaut.“
Steward se tvářil nadále skepticky, ale bylo vidět, že císař s Neufeldovou analýzou souhlasí. Před šesti lety se Astoňané a Ballingtoňané dostali do přestřelky v soustavě Argonaut, která málem vyústila ve válku mezi oběma státy. A největší vinu na té události nesl právě tehdejší astonský prezident Wanderberg. Tato nerozvážnost ho nakonec stála politickou kariéru a způsobila pád celé vlády a předčasné volby. Petersen rozhodně nebude chtít opakovat chyby svého předchůdce, a tak bylo velice pravděpodobné, že bude v případě Tristanu postupovat opatrně. A tato opatrnost ho velice omezuje.
A tatáž opatrnost byla ku prospěchu Kasimiru. Stejně jako mu byla ku prospěchu ukvapenost Petersenova předchůdce.
Nicméně pořád tu zůstávala Sinaj – a samozřejmě Tarnów, ale ten byl ještě slabší než Sinaj – a bylo nutné ji pro nadcházející operaci nějak elegantně zneškodnit.
„Máte pravdu, Richarde,“ pochválil ho nakonec císař. „Co tedy navrhujete?“
Neufeld s odpovědí chvíli váhal. Nápad se mu v hlavě převracel už nějakou dobu, ale bylo třeba ho správně zformulovat.
„Sinaj má jednu velkou slabinu: má pouze jedinou obydlenou planetu – těžařské základny nelze počítat. A to je činí zranitelnými. Astoňané, Ballingtoňané a dokonce i my bychom dokázali přežít ztrátu jedné nebo i dvou planet. Sinaj tu možnost nemá. A její loďstvo je vyčerpáno po válce s Huny, a ač by rádi, tak prostě nemají dostatečný počet lodí, aby se ubránili většímu útoku. Koneckonců s obranou Sinaje pomáhá astonská operační skupina.
Prostě a jednoduše, kritická důležitost Sinaje váže k jejich planetě víc obranných sil než kupříkladu k jednotlivým planetám Astonské unie.“ Na okamžik se odmlčel. „A proto navrhuji poslat depeši admirálu Bezosové, aby se s Druhou flotilou přemístila na Xerxes a provedla tam ,neplánované cvičení‘.“
V místnosti nastalo ticho. Xerxes byla kasimirská planeta nacházející se pouhých sedm dní letu od Sinaje pro loď velikosti bitevního křižníků. A dva dny letu od nejbližší sinajské těžařské základny. Druhá flotila admirála Miny Bezosové se skládala ze dvou operačních svazů a disponovala šestatřiceti bitevními křižníky, což bylo skoro tolik, jako mělo celé sinajské loďstvo.
„Nevyprovokuje to Sinajce naopak k ještě většímu nasazení proti Tristanu?“ zeptala se Stackowitzová skepticky.
„Nikoliv. Jak jsem řekl, Sinajci musejí bránit hlavní svět. Sice jsou známí svou ochotou riskovat, ale v tomto případě si nemohou dovolit riskovat. I ve válce s Kasimirskou federací se pustili do protiútoků až potom, co byla zaručena bezpečnost jejich domovského světa. Cvičení naší flotily tak blízko jejich území si nebudou moci dovolit ignorovat. My budeme samozřejmě otevřeně prohlašovat, že se jedná pouze o neplánované cvičení a nemáme žádné nepřátelské úmysly. Ale oni to prostě nebudou moci riskovat!“
Stackowitzová pomalu přikývla, Steward se stále tvářil skepticky, ale bylo vidět, že i on v tom vidí jistou logiku. Nakonec se ozval císař.
„Máte pravdu, Richarde. Máte pravdu. Jakmile schůze skončí, pošlete admirálu Bezosové příslušné rozkazy.“
„Provedu, Vaše Veličenstvo.“
„A možná bychom mohli i v celém loďstvu vyhlásit zvýšenou pohotovost,“ dodal císař a na jeho tváři se objevil šibalský úsměv. „Zahraniční média a velvyslanectví si toho nepochybně všimnou. A my samozřejmě prohlásíme, že jde jen o rutinní zkoušku bojové připravenosti. Klidně to můžeme oznámit dopředu. Potom to už jen stačí nechat na fantazii našich protivníků.“
„To je brilantní plán, Vaše Veličenstvo,“ řekl Steward obdivně a Neufeld se zamračil. Teď, když byl jeho plán posvěcen císařem, ho Steward rázem začal nadšeně podporovat.
No, aspoň je to kompetentní vlezdoprdelka, proto ho nejspíš císař trpí. Ve svém oboru je dobrý.
„Dobrá, takže tuto záležitost bychom měli vyřešenou,“ prohlásil císař, a naznačil tak, že téma je uzavřeno. Potom obrátil svou pozornost na Stewarda. „A jak to vypadá s našimi dodávkami na Tristan, Patrisi?“
„První transportéry už odletěly,“ řekl Steward energicky. „Dodáváme jim deset tisíc pušek, pět set raketometů a tři sta protiletadlových odpalovačů střel Seeker. Se zásobami také letí třicet armádních důstojníků a tři sta poddůstojníků, kteří Frostovy vojáky vycvičí s novými zbraněmi.“ Zamračil se. „Ale byl bych rád, kdybychom mohli poskytnou větší pomoc. Ideálně v podobě několika pěších divizí.“
„Vždyť víte, že to tak nejde, Patrisi,“ odvětil císař. Mluvil vlídně, nicméně to byl tón člověka, který se už po několikáté opakuje a začíná ho to unavovat. „Musíme působit hlavně jako psychologická podpora. Kdybychom Frostovi okamžitě poskytli plnou vojenskou pomoc, bude to z naší strany vypadat jako příliš agresivní řešení. Nenápadná podpora, takříkajíc zpoza opony, bude v tomto případě našim účelům vyhovovat mnohem víc.“
„Nemluvě o tom, že když my budeme poskytovat pouze pušky a vojenské poradce, zatímco Astoňané, Sinajci a zbytek Obranné aliance nasadí své vojáky a válečné lodě, tak my budeme vypadat jako ta umírněnější strana,“ prohlásila Stackowitzová. „My se budeme před mezinárodními médii jevit jako ti rozumní, kteří se otevřeně nepletou do záležitostí neutrální planety.“
„A navíc, Frostovi poskytneme vojenskou pomoc. Jen to musíme udělat obezřetně a nesmí se to vystopovat k nám. Alespoň prozatím,“ dodal císař a podíval se na pátého člověka v místnosti, který dosud nepromluvil. „Doktore Duncane? Jak si stojí projekt Labrador?“
Byla to spíše řečnická otázka, nicméně doktor Antal Duncan, bývalý člen Agentury pro mimozemské styky, jenž dal před necelým rokem výpověď, aby se mohl plně věnovat své práci pro Kasimir a projekt Labrador, na ni přesto odpověděl.
„Jak víte, první transportéry již dorazily do laboratoře na měsíci Tomsku a zahájily nakládání. Domnívám se, že první konvoj bude moci vyrazit na Tristan za tři týdny.“
Neufeld neměl Duncana příliš v lásce. Vlastně ho neměl v lásce vůbec. Připadal mu jako ten typ šíleného vědce, který nade vše miluje svou práci a je mu jedno, pro koho ji vykonává. Možná mu křivdil, koneckonců Duncan byl rodilý Kasimiřan, jehož původ šel vypátrat až k prvním kolonistům v sektoru Hirano. Ale to neznamenalo, že by císařství miloval. Prostě mu dalo možnost se vyřádit. Na rozdíl od všech ostatních civilizovaných států.
No, jak se říká: je to sice parchant, ale aspoň je to náš parchant. Kvůli tomu ho ale nezačnu milovat.
„A osobně bych se na místo chtěl přesunout co nejdřív,“ pokračoval Duncan. „Instalace klíčových komponentů projektu Labrador je natolik kritická, že bych na to raději dohlížel od začátku osobně.“
„S tím se počítá,“ ujistil ho císař. „Vyšleme vás na Tristan v nejbližších týdnech. Spolu s kapitánem Sandhím a jedním agentem Direktorátu.“ Otočil se na Stackowitzovou: „Máte už pro nás jméno, Anno?“
„Mám, Vaše Veličenstvo,“ přitakala Stackowitzová. „Andreas Grillo, nedávno povýšený na polního agenta prvního stupně. Myslím, že jste o něm už slyšel. Za jeho akci na Tarnówu jste ho osobně vyznamenal.“
„Ano, vzpomínám si. Moc dobře ho neznám, ale věřím vašemu úsudku, Anno.“
„A co ten kapitán Sandhí?“ ozval se Duncan. „Jste si opravdu jistý, že je to správná volba pro mého – a Frostova – styčného důstojníka… Vaše Veličenstvo,“ řekl jako by si správné oslovení císaře uvědomil až dodatečně.
„Kapitán Belaris Sandhí je jeden z nejlepších důstojníků loďstva,“ ohradil se Neufeld, než stihl císař odpovědět. „A pokud se nemýlím, tak vám nad tou bohem zapomenutou planetou zachránil život.“ Ona planeta se jmenovala Triplex. A bylo to místo, kde Duncan s pomocí Kasimiru našel své mazlíčky do projektu Labrador.
„Jsem kapitánu Sandhímu samozřejmě vděčný za záchranu své kůže,“ řekl Duncan a s úsměvem si přejel rukou po své holé hlavě, aby zdůraznil slovo „holé“. „Nicméně vím, že kapitán Sandhí mě v lásce příliš nemá a zapůsobil na mě jako důstojník staré školy. Nevím, jestli se mu budou detaily projektu Labrador nutně zamlouvat.“
„Kapitán Sandhí je loajální důstojník,“ oponoval císař.
„A navíc, jak jste sám podotkl,“ přidal se Neufeld, „Sandhí je důstojník ,staré školy‘. A jako takový plní rozkazy, ať už se mu líbí nebo ne. Mně osobně se projekt Labrador taky nezamlouvá, i když si uvědomuji jeho výhody a možný přínos.“ Moc důstojníků by se neodvažovalo vyjádřit se negativně o plánu, který posvětil sám císař, ale Neufeld byl v blízkém styku s císařem dost dlouho na to, aby věděl, že císař má radši upřímnost než zdvořilý souhlas.
„Nemluvě o tom, že úkoly kapitána Sandhího na Tristanu budou spíše administrativní,“ dodal císař. „Jakmile bude zahájena druhá fáze operace Trója, kapitán Sandhí bude mít nové povinnosti. Myslím, že není žádný důvod ho měnit pouze proto, že vy osobně ho zrovna dvakrát nemusíte.“
Císař se obyčejně snažil Duncanovi vyjít vstříc, a jeho nynější odmítnutí vědce zřejmě překvapilo. Nicméně se pouze usmál a přikývl. „Samozřejmě, Vaše Veličenstvo. Omlouvám se.“ Neufeld by si rád myslel, že Duncanova odpověď a jeho úsměv byla jen póza, ale nebylo tomu tak. Neufeld už věděl, že Duncanovi je vlastně jedno, který důstojník tam bude, a jeho námitka byla spíš návrhem, který ho napadl a po chvíli si na něj ani nevzpomene.
„Ještě nějaké otázky?“ zeptal se císař jemně. Nikdo nic neřekl, a tak se Drakos I. Nadechl: „Dobrá tedy, takže se můžeme pustit do práce. Operace Trója je tímto zahájena.“


Viceadmirál Sean Everett Tyler stál v kanceláři, která mu byla přidělena na stanici Ithaka, a pozoroval oknem několik ramen doku, kde se právě nakládaly lehké křižníky a fregaty, které budou tvořit astonský příspěvek Intervenčnímu sboru, což bylo označení pro flotilu (a pozemní síly), které budou vyslány do soustavy Tristan.
Ano, opravdu „flotila“, pomyslel si Tyler trpce. Skutečně velkolepé označení pro šest lehkých křižníků a deset fregat.
Samozřejmě, že tohle byla pouze astonská složka. Ballingtonské společenství poskytne ještě dva lehké křižníky a čtyři fregaty. A Sinaj poskytne pouze čtyři fregaty a transportní lodě pro pěchotu. Tarnów měl příliš malé loďstvo, a tak do tristanské operace nasadí pouze pozemní jednotky.
Takže dohromady tvořilo veškerou bojovou sílu Intervenčního sboru osm lehkých křižníků a osmnáct fregat. To nebyla ani plnohodnotná operační skupina. A rozhodně to nebylo velení pro viceadmirála.
Když se ti to nelíbí, tak ses neměl hlásit, připomněl si Tyler. Nikdo tě přece nenutil.
Jenže když se dobrovolně přihlásil do Intervenčního sboru – jak si prosadili ti zatracení Ballingtoňani – tak netušil, že bude celé té maškarádě velet!
Ale měl to tušit. Koneckonců byl již viceadmirálem a v celém Astonském loďstvu bylo pouze šestnáct důstojníků služebně starších než on. A z dalších spojeneckých států se nikdo s takhle vysokou hodností nepřihlásil.
Tyler vzdychl, odvrátil se od okna a zamířil zpět ke stolu. Velení Intervenčnímu sboru by mu ani nevadilo, kdyby s tím nebylo takové papírování.
Když si Ballingtoňané vynutili, aby se operace na Tristanu účastnili pouze dobrovolníci, jednak vyslání celé expedice neúměrně zdrželi, a jednak Tylerovi přidělali práci. Navíc, právní oddělení Obranné aliance se usneslo, že po dobu svého působení bude Intervenční sbor samostatný právní subjekt a jednotlivé státy Aliance na něj nebudou mít přímý vliv – dokud tedy bude Sbor dělat to, co mu bylo uloženo. Z Intervenčního sboru se tak vlastně stal jakýsi ministát – alespoň z právního hlediska. A z Tylera byl jeho prezident… a bohužel zároveň byl i jeho kabinetem, jeho vojenským náčelníkem, jeho admiralitou, jeho polním velitelem, a co bylo nejhorší: jeho personálním oddělením. Bylo na Tylerovi, aby si pročetl složky každého dobrovolníka z loďstva a sám určil, kam ho zařadí. To normálně dělá oddělení admirality disponující tisíci zaměstnanci. Tyler na to byl ze začátku úplně sám. Záhy si sice vybral skupiny vrchních a hlavních poddůstojníků, aby pomáhali se zařazením řadových členů posádky, a několik kapitánů mu pomáhalo s umístěním důstojníků, ale i přesto to byla neuvěřitelná práce.
A tak bych se do ní měl pustit a přestat rozjímat.
Tyler se posadil k počítači a začal si pročítat složky jednotlivých důstojníků. Alespoň že nemusí umisťovat i ballingtonské a sinajské důstojníky – o to se postarají jejich nejvyšší velitelé. A rovněž se nemusí zabývat pozemní armádou. Nejvyšším velitelem pozemních sil je sinajský generál Rudolf Akiš, který už své vojáky – včetně prvních astonských dobrovolníků – secvičuje na Sinaji.
Zase ti skáčou myšlenky!
Tyler se přiměl soustředit a začal číst osobní složku dalšího důstojníka.
Byl sotva v polovině životopisu, když se ozval bzučák.
Tyler zaklel. Proč ho vždycky musí někdo vyrušit, zrovna když se začne trochu soustředit na práci?
Natáhl se po tlačítku interkomu na svém stole. „Co je?“
„Máte návštěvu, admirále,“ ozval se hlas poddůstojníka 1. třídy Le Blanca, Tylerova asistenta. „Je to…“
„Akime, říkal jsem vám přece, že nechci být rušen. Ať je to kdokoliv, pošlete ho pryč a řekněte mu, ať přijde večer. Mám tu práci.“
„Ale, pane, to je…“
„To je jedno, tady jde o princip, Akime. Já opravdu nechci být rušen, jinak se Intervenční sbor nevypraví nikdy. A nechci, aby mě někdo rušil s každou maličkostí. Takže pokud u těch dveří nestojí nejvyšší velitel Astonských ozbrojených sil, tak ho radši pošlete pryč.“
Le Blanc hned neodpověděl. Několik vteřin bylo ticho a potom se Tylerův asistent zdráhavě ozval. „No, pane…“
„Co jste z toho rozkazu nepochopil, poddůstojníku?“ zeptal se Tyler hrozivě.
„Pochopil jsem ten rozkaz, pane, jenže váš host je nejvyšší velitel Astonských ozbrojených sil.“
Dveře se otevřely a dovnitř vešel muž v uniformě admirála. Byl stejně starý jako Tyler, měl statnou postavu, husté černé vlasy a výrazné lícní kosti.
„Ahoj, Seane,“ řekl admirál Robert Mazarov.
Tyler byl okamžitě na nohou. „Bobe! Co tu proboha děláš?“
„Jsem na Porteru na oficiální inspekci stanice Ithaka a těch nových konstrukcí WarspiteB,“ odpověděl Mazarov. To byl celkem logický důvod pro návštěvu nejvyššího velitele. Porter byl obydlený svět, okolo kterého Ithaka obíhala a který zase obíhal kolem plynného obra jako jeho měsíc. Ithaka byla největším přístavem a zároveň loděnicemi v Astonské unii a právě zde byly položeny první konstrukce nové třídy WarspiteB, což budou první bitevní křižníky s pancířem z ochuzeného kiria26.
Nicméně něco Tylerovi říkalo, že Mazarov zde není jenom kvůli tomu, aby zkontroloval lodě, které budou stejně dokončeny nejdřív za rok.
Ale znal Boba Mazarova a věděl, že jeho přítel si potrpí na trochu zdvořilostní konverzace, než přejde ke skutečnému důvodu své návštěvy.
„Dáš si něco?“ zeptal se Tyler.
„Ne, díky, dlouho se nezdržím,“ pravil Mazarov zamyšleně a přistoupil k oknu. „Koukám, že ti admirál Basil dal kancelář s oknem.“
„A proč by nedal?“ Tyler se ušklíbl. „Koneckonců jsem viceadmirál, tak by bylo velice nevhodné, kdyby mi Leon nepřidělil kancelář s oknem, ne?“
„No ano, ale všichni víme, jak moc se máte s admirálem Basilem rádi,“ poškádlil ho Mazarov.
„To bylo dávno… já už na to ani moc nemyslím… a on podle všeho jen občas… snad.“
Oba muži se zasmáli.
Viceadmirál Leon Basil byl současným velitelem stanice Ithaka, ale Tyler se s ním znal už přes třicet let. Basil býval pilotem a jako většina stíhacích pilotů byl na svůj obor poměrně pyšný a v mládí pohlížel na ostatní příslušníky loďstva poněkud přezíravě. A tak se stalo, že poručík Leon Basil byl umístěn na palubu lehkého křižníku Firehawk, kde tehdy poručík Sean Tyler sloužil jako zbraňový důstojník. A jednoho dne Basil až příliš hlasitě dával najevo nadřazenost pilotů nad zbytkem loďstva a Tyler byl náhodou v doslechu a zareagoval na to svou pěstí. Basil měl zlomenou čelist a Tyler dostal oficiální důtku za „chování nehodné důstojníka“. Stalo se to už dávno, ale nedalo se říct, že by Basil Tylera začal milovat. A Tyler ho také zrovna nemusel, protože i přesto, že Basil dospěl a už aktivně nelétá, něco z té mladistvé přímočarosti a arogance v něm stále zůstávalo. Naštěstí jejich současná setkání se spíše nesla v duchu vzájemného popichování než nevraživosti.
„Ale předpokládám, že jsi nepřišel proto, aby ses ujistil, že se s Leonem chováme slušně, že?“ nadhodil Tyler po chvíli.
Mazarov zavrtěl hlavou a jeho tvář rázem zvážněla. „Ne… kvůli tomu jsem nepřišel.“ Posadil se do jednoho z křesel a Tyler opět klesl za svůj stůl.
„Tak proč jsi přišel?“
„Prezident Petersen mě urgoval, abych tě jménem vlády a admirality… požádal, aby ses expedice do Tristanu neúčastnil.“
Tyler vytřeštil oči. „Cože? Proboha proč?!“
„No, důvody jsou dva. Jednak ten, že po té záležitosti v soustavě Argonaut jsi až moc známý a hodně lidí k tobě i vzhlíží. A tím, že jsi se přihlásil do Intervenčního sboru – a skončil jsi v jeho čele – jsi k celé expedici přitáhl až příliš mnoho pozornosti a… no, vláda by nejspíš ráda celou záležitost zametla pod koberec, v případě, že by se něco nevyvedlo.“
„Zatracený parchanti!“ vybuchl Tyler. „S tou slavnou expedicí AMS na území Hunů to bylo podobný! Taky chtěli co nejmíň svědků, aby to šlo elegantně ututlat.“ Zavrtěl hlavou. „Proboha, vždyť Petersen už celou expedici zametá, ještě než začala.“ Mávl k oknu. „Jen se podívej na to, co mi dali k dispozici. Astonské loďstvo je druhé největší v celém sektoru Hirano, a naše slavná vláda nám poskytne šest lehkých křižníků a deset fregat.“
„No, Petersen a ministr obrany měli za to, že Tristan bude hlavně pozemní operace a vesmírné lodě poslouží pouze na zajištění oběžné dráhy. A navíc by se celé Tristanské loďstvo nevyrovnalo šesti našim lehkým křižníkům a podle posledních zpráv jim zbývá jen jediné bojové plavidlo. Sice je v rukou Frosta, ale pořád je to jen jedna loď.“
Tyler zavrtěl hlavou. „Sakra, Bobe, vždyť víme, že Frost má nějakou dohodu s některými piráty v Kolonizovaném prostoru. Nemluvě o tom, že se Kasimir může rozhodnout v té své tiché podpoře Frosta trochu přitlačit. Nevíme, s čím se tam můžeme střetnout, a já bych se rozhodně cítil lépe alespoň s jedním nebo dvěma bitevními křižníky. Nebo kdyby nám alespoň poskytli pár těch nových lehkých křižníků třídy Valiant, ale ne, oni nám dají – admiralita nám dá – čtyři starší lodě třídy Arrow a dvě prastaré třídy Firebrand!“ Tyler opět vzdychl. „V celém Astonském loďstvu zbývá už snad jen asi čtrnáct Firebrandů a dva z nich se ocitnou v Intervenčním sboru!“
„Já vím, Seane, já vím,“ připustil Mazarov mrzutě. „Bohužel mám v tomhle svázané ruce. Jsem sice náčelník operací loďstva – tedy vlastně nejvyšší velitel, jak se tomu po poslední reorganizaci říká – ale podléhám ministerstvu obrany a prezidentovi a tohle bylo převážně jejich rozhodnutí.“ Vzdych. „Ale nechci znít alibisticky – rád bych udělal něco víc.“
„Rozumím, Bobe,“ řekl Tyler. „Promiň, že jsem tak vyjel. To je… ta Petersenova nabídka mě zaskočila a naštvala.“ Na okamžik se odmlčel. „A co bys mi poradil ty? Ne jako nejvyšší velitel ozbrojených sil, ale jako můj přítel?“
„Jako tvůj přítel?“ Mazarov se pousmál. „Jako tvůj přítel bych ti řekl, ať letíš na Tristan a natrhneš Frostovi prdel.“
Tyler se zasmál. „Dobře, tak tím se to vyřešilo. A co byl vlastně ten druhý důvod? Říkal jsi, že jsou dva důvody, proč mě tam Petersen nechce.“
„Ano, ten druhý je, že se obává, že tvá přítomnost bude mít negativní vliv na Ballingtoňany. Sinajci tvé vedení přijali s nadšením a Tarnówané celkem také, ale Ballingtoňané tě po bitvě o Argonaut moc v lásce nemají. Vznikly dokonce obavy, že by mohli odmítnout svou účast na tristanské operaci.“
„Potom co ji tak elegantně sabotovali svým naléháním na to, aby se Intervenční sbor skládal jen z dobrovolníků?“ nadhodil Tyler. „Pochybuji. Když si to vymysleli, tak se toho už zúčastní.“
„Také myslím, ale je pravda, že tvoje přítomnost může působit problémy. Ví se vlastně, kdo bude velet ballingtonské složce Sboru?“
Tyler zavrtěl hlavou. „Ne. Pouze mi poslali seznam lodí. O veliteli nevím nic. Ale koneckonců když se někdo na tuhle akci přihlásí dobrovolně, tak předpokládám, že mě nějak strpí. Nejspíš jde o pragmatického důstojníka, který nesoudí člověka podle jeho minulosti. Zvlášť pokud si uvědomuje, že teď máme společného protivníka.“
Mazarov se netvářil příliš přesvědčeně, ale nakonec přikývl. „Ano, asi máš pravdu, Seane. Promiň, že jsem ti přinášel nepříjemné poselství, ale prostě jsem musel tlumočit návrh vlády.“
Tyler se usmál. „Já se ještě jednou omlouvám, že jsem tak vyjel, Bobe. Jak dlouho se tu zdržíš?“ Ukázal na počítač na svém stole. „Musím ještě projít záznamy několika desítek důstojníků a odpoledne budu mít s několika z nich pohovor. Nechceš jít potom na večeři?“
„To rozhodně ano…“ na tváří Mazarova se objevil šibalský úsměv. „A když nad tím tak přemýšlím, admirál Basil mě na dnešní večer pozval na večeři do své kajuty. Přesvědčil jsem ho, že by bylo dobré, kdyby pozval i tebe, a on souhlasil. Vyhovuje ti to v sedm hodin?“
Tyler zaklel.

* * *

Vivian Evansová nerada chodila kamkoliv pozdě. A žádný důstojník se špetkou zdravého rozumu nechtěl přijít pozdě na schůzku s viceadmirálem.
Bohužel tentokrát to vypadalo, že nebude vyhnutí.
Její raketoplán na stanici Ithaka dorazil teprve před půl hodinou. Její let z Porteru se poněkud opozdil, a teď se navíc zdálo, že vnitrostaniční vlak má technické problémy a rovněž bude mít zpoždění.
To je přesně moje štěstí.
Ale kdyby se pokusila jít jinudy, trvalo by jí to nejspíš ještě déle, a jak znala své štěstí, magnetický vlak by mezitím dorazil. Proto se radši rozhodla čekat na zastávce, až vlak přijede. Bylo to nejspíš správné rozhodnutí, ale nelíbilo se jí, že musí jen tak přešlapovat na místě a čekat na zásah osudu.
Vivian se otočila a všimla si, jak se k ní šine černovlasý muž v uniformě. Tu podsaditou postavu se širokými rameny okamžitě poznala.
„Frede!“ usmála se a potřásla svému starému příteli rukou. „Kde se tu bereš?“ mrkla na dvojici zlatých šestiúhelníků na jeho náramenících. „Komandére. Gratuluji k povýšení!“
„Díky, konečně jsme zase na stejné úrovni… komandére,“ řekl komandér Frederick Boren a opětoval její úsměv.
S Fredem Borenem se poprvé setkala, když před čtyřmi lety nastoupila do služby na lehký křižník Ardent. Boren byl tehdy zbraňový důstojník a Vivian zastávala post taktického důstojníka, což byla funkce, v níž se pohybovala velice nejistě. Boren byl jeden z mála důstojníků, kteří ji věřili. A nepřestal jí věřit, ani když byla Vivian nucena převzít velení lodi během mise v Hunském prostoru, na kterou by oba nejradši zapomněli. A během dalších dvou let, které strávili na Ardentu – a kdy Vivian byla už prvním důstojníkem – se z nich stali blízcí přátelé.
„Kde se tu bereš?“ opakovala Vivian. „Myslela jsem, že Harbinger je stále u planety Haruna.“
„Jo, to je, ale mě převeleli sem,“ řekl Boren. „Jsem novým zbraňovým důstojníkem na bitevním křižníku Revenge.“
„To je vlajková loď svazu Eta, že? Gratuluji!“
„Díky, ale dostal jsem to hlavně díky tomu, že předchozí zbraňový důstojník se rozhodl přihlásit do toho Intervenčního sboru, co se tu formuje, a bylo potřeba zaplácnout vzniklou díru.“
Pokrčil rameny a usmál se. „Ale neříkám, že z toho nemám radost. A co tu děláš ty? Taky tě narychlo převeleli?“
Vivian cítila, jak se červená, najednou si připadala hrozně trapně a netušila proč. „Ne, já… já se přidávám do Intervenčního sboru.“
Boren zamrkal. „Ty?“ Několik okamžiků mlčel a evidentně hledal slova. „Proč? Teda já chápu, že někteří lidé se tam přihlásí, ale proč ty? Tristan přece nemá zrovna strategickou důležitost. A…“ Pokrčil rameny. „Já nevím. Mám dojem, že z našeho zásahu u Tristanu bude mít radost hlavně Kasimir, zvlášť když si tam vylámeme zuby. Stejně jako měl radost po bitvě o Argonaut.“
Vivian se zkoumavě zadívala Borenovi do očí – což nebylo zrovna lehké, Boren byl sice průměrné výšky, ale pořád byl o dobrých dvacet čísel vyšší než ona. „Frede, já mám dojem, že Tristan… nevím jak to vysvětlit, ale je to jakýsi bod zlomu. Není to jako Argonaut. Na Tristanu budeme mít možná poslední možnost zatlačit Kasimir nebo ho zahnat do defenzívy. Možná i předejdeme válce!“
„Ty tomu věříš?“
Vivian se kousla do rtu. „Ne. Ale… Tristan je prostě místo, kde musíme zasáhnout.“
„To chápu, ale proč zrovna ty?“ Boren zavrtěl hlavou. „Je přece tolik jiných důstojníků a ty jsi příliš zkušená na to, abys…“
„To ani neříkej, Frede!“ osopila se na něj Vivian. Co to Boren proboha říká? „Kdyby takhle uvažovali všichni, tak se nepřihlásí nikdo. Nebo jsi chtěl snad říct, že jen špatní nebo neschopní důstojníci se přihlásí do Intervenčního sboru?“
„To ne, já jenom… no, byl jsem překvapený, že ses přihlásila! A celá vláda se na to nekouká moc nadšeně. Já mám strach o tvoji kariéru. Pokud se něco pokazí, je možné, že důstojníci, kteří se tristanské operace zúčastnili, budou… řekněme, že o ně nebude velký zájem. Důstojník, pod jehož velením došlo k nějaké katastrofě, je skoro vždycky vyměněn. A když se ten důstojník navíc ještě dobrovolně přihlásí do kontroverzní operace…“
„Frede, já opravdu nevím, jak to říct, ale… je to… je to prostě něco, co musím udělat. I kdybych se měla stát obětním beránkem – o čemž pochybuji, ale chápu tvoji starost.“
Boren si ji krátce změřil a potom pomalu přikývl. „Dobře. Asi máš pravdu. Doufám, že máš pravdu.“ Vzdychl. „Hodně štěstí. Budeš ho potřebovat.“

* * *

„Komandér Evansová je zde, pane.“
„Díky, Akime, ať jde dál.“
Tyler zůstal sedět a pozoroval drobnou ženu, která právě vstoupila do jeho kanceláře. Byla menší, než si představoval. Vlastně byla menší, než si kdokoliv představoval. Měla sotva metr padesát a působila lehce zaobleně, ovšem tlustá nebyla, pouze se díky své malé výšce jevila poněkud buclatě.
„Komandér Vivian Evansová, admirále,“ představila se. „Omlouvám se za zpoždění.“
„Posaďte se, komandére,“ vyzval ji Tyler. Její zpoždění se rozhodl nekomentovat, koneckonců každý důstojník by se nejradši propadl do země, když přišel pozdě na schůzku s admirálem. A fakt, že Tyler její pozdní příchod nijak nekomentoval, byl pro ni nejspíš ještě horší, než kdyby ji seřval.
Ke cti jí však sloužilo to, že se nesnažila nijak sáhodlouze vysvětlovat, proč přišla pozdě a proč to nebyla její vina.
Tyler naposledy mrkl do její složky, kterou měl otevřenou před sebou v počítači. Sice ji už četl podrobně, ale byl to jakýsi rituál. Navíc konkrétně v tomto případě bylo nutné odhadnout, proč tu tato důstojnice vlastně je.
Tyler už přišel na to, že jsou tři důvody, proč se důstojníci (a nepochybně i poddůstojníci a řadoví astronauti) přidali k Intervenčnímu sboru. V první kategorii byli ti, kteří si uvědomovali hrozbu Kasimirského císařství a bez ohledu na to, co říkali politici, věděli, že Tristan je pro onen větší konflikt klíčový, nebo možná dokonce válku na Tristanu považovali za předehru k větší válce.
Druhou kategorii tvořili ti, kteří si svým způsobem uvědomovali všechno z kategorie jedna a zároveň očekávali, že půjde do tuhého, a chtěli být u toho, až se začne střílet, aby získali slávu a pokud možno i vyznamenání.
A do třetice tu byli ti, jejichž kariéra nebyla nijak závratná nebo kteří nebyli příliš schopní a doufali, že účastí na této expedici na sebe upoutají pozornost a získají povýšení. Mohli dokonce doufat i v to, že kvůli nedostatku personálu dostanou funkci, na kterou nemají ještě odpovídající hodnost.
Ale takových povýšení tu naštěstí bylo velice málo, protože Tyler měl naopak hodně zkušených důstojníků, kteří na některé funkce neměli odpovídající hodnost a pro které neměl dostatečné množství pozic, které by odpovídaly jejich zkušenostem. Proto tu mimo jiné má i několik kapitánů loďstva, kteří velí fregatám, ačkoliv to je normálně pozice pro komandéra nebo dokonce komandér-poručíka.
A to ho vrátilo k mladé ženě, kterou měl nyní před sebou.
Teda, ono jí je šestatřicet, takže úplně mladá není. Ale kdo není proti tobě mladej, že?
„Vítejte, komandére,“ řekl nakonec. „Vítejte v Intervenčním sboru. Předně bych se chtěl zeptat, proč jste se k této expedici přidala.“
Komandér Vivian Evansová mu dala odpověď, která odpovídala první kategorii. Jenže takovou odpověď většinou poskytovali i příslušníci druhé a třetí kategorie.
Evansová tiše seděla a mnula si konec copánku, zatímco ji pozoroval.
„Přiznám se, že jsem o vás už slyšel, komandére, jako asi většina Astoňanů, po té nepovedené expedici Agentury pro mimozemské styky v Hunském prostoru. Ačkoliv celá ta operace byla naprostý průšvih, vy jste si vedla výborně.“
„Pane, myslím, že mé zásluhy byly poněkud přeceňované,“ přiznala se Evansová. „Převzala jsem velení Ardentu potom, co byla kapitán Bransonová zraněna a komandér Dumas – náš první důstojník – zabit. A udělala jsem mnoho špatných rozhodnutí. A náš druhý útok na planetu Hunů vedl kapitán Kimura z Valiantu a já byla pouze pod jeho velením.“
Tyler pomalu přikývl. Mohla to být falešná skromnost, ale nepřišlo mu to tak. Tahle ženská se rozhodně nerada koupe ve slávě. Spíš má ale tendence se podceňovat.
„Jste moc skromná, komandére. Kapitán Kimura tehdy sám přiznal, že útok na planetu Hunů a úspěšná záchrana výsadku byl váš plán. A i admiralita si evidentně myslela, že jste odvedla dobrou práci, a proto z vás udělala prvního důstojníka Ardentu.“
Vivian Evansová pokrčila rameny. „Byla jsem samozřejmě vděčná za důvěru, kterou do mě admiralita vložila, pane, a svou funkci jsem se snažila vykonávat co nejlépe. Ale zároveň myslím, že admiralita byla do jisté míry pod tlakem médií, protože celá ta záležitost byla mediálně populární a já byla hodně na očích.“
„Mýlíte se, komandére. Vzhledem k tomu, že každé druhé rozhodnutí admirality je médii zpochybňováno, bych řekl, že admiralita moc často nepodléhá tlaku médií. A navíc jste byla povýšena velmi krátce po celé záležitosti.“ Tyler se pousmál. „A kromě toho… víte, že váš kapitán na Ardentu, jenž vystřídal Bransonovou, býval mým operačním důstojníkem v bitvě o Argonaut?“
Oči Vivian Evansové se rozšířily. „Myslíte kapitána Motha? To jsem nevěděla. Tedy věděla jsem, že byl u Argonautu – a přišel tam o nohy. Ale netušila jsem, že sloužil s vámi… tedy chci říct pod vámi, pane.“
Tyler přikývl. „Ano, sloužil. Jon Moth byl velmi dobrý operační důstojník a věřím jeho úsudku. A zjistil jsem, že o vás napsal velmi pochvalnou zprávu, když skončil váš turnus na Ardentu, komandére.“
Vivian Evansová zrudla jako řípa a Tyler měl co dělat, aby se nerozesmál. Proboha, jak tahle holka dokáže fungovat?
„No, ale nechme toho. Evidentně se necítíte nejlépe, když se probírají vaše minulé zásluhy, tak mi místo toho řekněte, jakou funkci byste si představovala v Intervenčním sboru. Bývala jste pilotkou – vyrozuměl jsem, že vám zranění nedovolují nadále létat – sloužila jste v mnoha štábních funkcích a nakonec jste získala zkušenosti i jako taktický a první důstojník.“ Odmlčel se a opět si ji změřil pohledem. Už se téměř rozhodl, co s ní. Nebyl si ještě úplně jistý, ale… Ještě uvidí.
„Nevím, pane,“ přiznala se Evansová. „Chystala jsem se, že půjdu tam, kam mě přiřadíte. Ve štábních funkcích mám asi větší jistotu.“
„Ano, to jsem už vyrozuměl – velmi neobvyklé pro bývalou pilotku. Na této výpravě budu potřebovat dobrého operačního důstojníka…“
Vivian Evansová přivřela oči. Tato funkce ji evidentně zaujala, ale bála se doufat. Tyler se v duchu usmál. Jen počkej…
„Ale do Intervenčního sboru se přihlásilo mnoho důstojníků, kteří dokáží být schopní operační důstojníci,“ pokračoval. „A upřímně si nejsem úplně jistý, že se na tu funkci hodíte nejvíc.“
Ta jiskřička zájmu v očích Vivian Evansové zase zmizela a zdálo se, jako by sama sobě vyčítala, že si vůbec dovolila doufat. „Ano, pane,“ řekla neutrálně.
A mám tě!
„Jsem rád, že se shodneme… Jak by se vám líbilo velet fregatě?“
Trvalo několik vteřin, než to Evansové docvaklo a její oči se opět rozšířily.
Sledovat reakce téhle ženské je úžasné.
„Pane…?!“ zakoktala.
„Jak už jsem řekl, komandére, tato výprava bude obtížná. A nebude se to podobat ničemu, co jsme předtím zažili,“ řekl Tyler vážně. „A potřebuji důstojníky, kteří jsou schopní myslet mimo rámec standardního postupu. Vy jste v Hunském prostoru předvedla, že dokážete myslet neortodoxně, a já doufám – pro vaše dobro – že to dokážete zopakovat. Navíc jste relativně dobře zvládla stres, když vám během té mise spadlo velení do klína. A jako první důstojník jste si rovněž vedla uspokojivě.“
Komandér Vivian Evansová na Tylera stále překvapeně zírala a nakonec ze sebe dostala pouze: „To… to jsem nečekala, pane. Samozřejmě, že v případě, že mi svěříte velení, se budu snažit vás nezklamat, pane.“
„To doufám, komandére,“ ujistil ji Tyler. „Protože pokud něco zvoráte, tak vám natrhnu zadek.“
Vivian Evansová polkla a Tyler se usmál.
„Řeknu svému asistentovi co a jak, a do večera by pro vás měl mít připravené potřebné dokumenty. Nicméně od zítřka se stáváte oficiálním velícím důstojníkem fregaty Ranger. Hodně štěstí, komandére Evansová.“

* * *

Dalšího důstojníka na seznamu Tyler přivítal podstatně vlídněji než komandéra Evansovou. Hlavně proto, že s touto důstojnicí už dříve hodně dlouho sloužil a dobře ji znal, takže si o ní nemusel dělat úsudek.
„Lynn! Pojďte, posaďte se!“
Starší poručík Lynn Lybaertová uposlechla a usmála se. „Děkuji. Ráda vás zase vidím, pane.“
„Já vás také,“ ujistil ji Tyler a pozoroval mladou ženu naproti sobě. Oproti té mladé Lynn Lybaertové, která před šesti lety nastoupila jako jeho pobočnice, byla o dost vyspělejší, ale svým způsobem to byla pořád stejná Lynn.
„Jak se mají vaši rodiče?“ zeptal se.
„Pořád stejně dobře, ale mrzí je, že jsem zase pryč. Když jsem poslední rok byla u svazu Alfa, mohla jsem je navštěvovat téměř při každém opušťáku.“ Pokrčila rameny. „Co vaše dcera?“
Tyler se pousmál. „Amanda?“ zeptal se, jako kdyby měl víc dcer. „Je v pořádku. Dokonce mi čas od času napíše. Před dvěma měsíci se stala zástupkyní velitele 392. stíhací perutě. To pilotování jí jde dobře… z nějakého důvodu.“ Ušklíbl se. Bylo zvláštní, že zrovna jeho dcera bude mít nadání na pilotování.
Lynn se opět lehce usmála, ale Tyler pozvolna zvážněl a změnil téma.
„A proč jste vlastně tady, Lynn? Proč jste se přidala k Intervenčnímu sboru?“
„No… něco jsem se od vás naučila, admirále, a vidím tu širší mozaiku. Tristan je jenom začátek, ale myslím, že Kasimir musíme odradit hned zpočátku.“
Tyler přikývl. Koneckonců Lynn znal dobře. „V každém případě jsem velice rád, že jste tady, Lynn.“ Mrkl. „Ostatně, budu potřebovat dobrou pobočnici.“
Tentokrát to byla Lynn, kdo zvážněl a na její tváři se objevila směsice různých emocí.
„Pane… při vší úctě, rozhodnutí je samozřejmě na vás, ale ráda bych požádala o jinou funkci než štábní pobočnici.“
Tyler se zarazil. „Proč, Lynn?“
„Pane, vážím si důvěry, kterou ve mě máte, ale… sloužila jsem jako vaše pobočnice dva roky u 17. operační skupiny a potom další rok a něco u 3. operační skupiny. Byly to nejlepší roky mé dosavadní kariéry, jenže… Pane, štábní pobočník má mimo jiné nasbírat zkušenosti přímo od admirála, aby je mohl jednou uplatnit sám. Já netvrdím, že jsem nějak extrémně zkušená nebo že mám na víc, ale…“ pokrčila rameny. „Admirále, vím, že se od vás – a od ostatních štábních důstojníků – mohu mnohé naučit, ale… myslím, že se mohu mnohé naučit i jinde. Prodělala jsem taktický výcvik a mám specializaci v psychologické analýze. Nerada bych, aby resumé mé kariéry bylo ,pobočnice admirála Tylera‘.“
Rázem zmlkla a Tyler poznal, že nejspíš uvažuje, jestli nezašla příliš daleko.
„Chápu vás, Lynn,“ řekl po chvíli. „Také jsem býval mladý důstojník a vím, jaké to je cítit, že navždy zkamením v jedné funkci. Ale nezapomínejte, že máte ještě celou kariéru před sebou. Funkce ,Tylerův poskok‘ rozhodně nebude epitaf vaší kariéry.“ Odmlčel se. „Ale chápu vás. Nerad bych vás ztratil, zvlášť protože vím, že málo pobočníků je tak schopných jako vy. Ale máte pravdu. Jak by se vám líbilo místo taktického důstojníka na fregatě Ranger? Myslím, že byste se od jejího kapitána mohla lecčemu naučit… a ona lecčemu od vás.“

* * *

„Takže vy znáte admirála Tylera?“ zeptala se Vivian poručíka Lynn Lybaertové.
Obě ženy seděly v kabince vnitrostaniční přepravy – jež na rozdíl od větších vlakových souprav fungovala – která je právě nesla směrem ke kotvícím ramenům stanice a jejich nové lodi.
„Ano, sloužila jsem tři roky jako jeho pobočnice,“ odpověděla Lynn.
„Takže znáte i kapitána Motha?“
„Motha? Ano, Jonathana Motha, jenže já ho znala ještě jako komandéra.“ Tvář se jí zkřivila při té nepříjemné vzpomínce. „Byla jsem u toho, když u Argonautu přišel o nohy.“
„Ano, to vím. Byl mým kapitánem na Ardentu. Ale vůbec nebylo poznat, že má umělé nohy.“
Lynn se zřejmě chystala Vivian zeptat ještě na něco, ale už to nestihla. Kabinka vyjela z nitra stanice a obě ženy nyní mohly průzorem vidět obrovská kotevní ramena, u kterých byly připevněny lehké křižníky a fregaty. Vivian bleskla hlavou vzpomínka na doby minulé, když na stejné stanici před čtyřmi lety nastupovala na Ardent. Ale teď to bylo jiné. Tentokrát na loď nenastupuje, tentokrát ji přebírá.
Po chvíli se jim už naskytl výhled na Ranger, ukotvený u jednoho z ramen a Vivian zjistila, že je svým způsobem ještě nervóznější, než tenkrát. Ranger byla sice pouze fregata a čtyřikrát menší než Ardent, ale byla to její loď. Sto osmnáct metrů dlouhé plavidlo třídy Intendant s deseti odpalovači řízených střel Seeker, několika desítkami elektromagnetických děl a dvě stě osmnácti členy posádky. A to všechno bude pod jejím velením.
Tato představa Vivian děsila.
Výhled na loď se jim opět zakryl, když kabinka vjela do poslední části tunelu kotevního ramene. O minutu později se kabina zastavila, otevřely se dveře a Vivian a Lynn vystoupily do hangáru.
Na rozdíl od lehkých nebo bitevních křižníků fregaty nenesly žádné stíhačky, takže hangár byl menší, ale i přesto zde panoval čilý ruch, jaký provází každou loď pár dní před odplutím.
Že by se jim už doneslo, že admirál Tyler chce vyplout do konce týdne? pomyslela si Vivian.
Dvojice mariňáků střežící vzduchový uzávěr se vypjala do pozoru, jakmile kolem nich Vivian prošla s Lynn v závěsu.
„Tak pohněte s tím!“ křičel vysoký poddůstojník na skupinu astronautů, která přemísťovala bedny. „Další zásilka dorazí za půl hodiny a já chci, aby tou dobou byly tyhle bedny už ve skladu!“ Otočil se, když zaregistroval, že někdo přišel. „Kdo sakra…“ okamžitě zmlkl, když si všiml, že jde o dva důstojníky, a potom zaregistroval i Vivianinu hodnost. „Promiňte, madam. Netušil jsem, že jste to vy!“
„To je v pořádku,“ ujistila ho Vivian. „Kdo jste?“
„Vrchní poddůstojník Motano, jsem velícím poddůstojníkem Rangeru.“ To znamenalo, že je nejvyšší poddůstojník na lodi.
„Dobrá, a kde je první důstojník?“
„Netuším, madam, hlídku má momentálně poručík Konovalová, náš…“
Větu nedořekl. Dveře do hangáru se otevřely a dovnitř vběhl důstojník v doprovodu hrstky mariňáků. Zastavil se několik metrů před Vivian a zasalutoval, zatímco se mariňáci za ním seřadili do pozoru.
„Komandére Evansová! Jsem starší poručík Ernst Tabori, první důstojník Rangeru.“ Byl to podstatně starší muž, než Vivian čekala. Vypadal, že je sotva o něco mladší než admirál Tyler. A pouze poručík…
Podle uniformy se zdálo, že se oblékal dost narychlo, a těžce oddychoval. Přitom Vivian na palubu posílala zprávu o svém plánovaném příchodu s dostatečným předstihem. Tabori byl nejspíš typ člověka, který vše nechával na poslední chvíli. To by odpovídalo i tomu, že v takhle pokročilém věku je stále jen starší poručík.
Na druhou stranu, první dojem může být chybný, protože člověk má tendence považovat chování při prvním setkání za standardní.
„Těší mě, poručíku,“ řekla Vivian a Tabori opět zasalutoval.
„Komandére Evansová, dnes, 2. 10. 2674 standardního letopočtu, vám předávám velení lodi Astonského loďstva Ranger,“ pravil formálně.
„Děkuji, poručíku, ke dni 2. 10. 2674 standardního letopočtu přebírám velení lodi Astonského loďstva Ranger.“
Standardní letopočet se poslední dobou v Astonské unii začal opět preferovat a většina úředních dokumentů používala tento systém oproti takzvanému datování po kolonizaci, které za rok nula považuje přistání prvních kolonistů na Kasimiru. Toto datování se v sektoru Hirano používalo celá staletí, ale vzhledem k současnému napětí mezi Kasimirem a Obrannou aliancí se stále víc států vrací ke klasickému datování.
Založeném na chybném roce narození Ježíše Krista. To jsme si polepšili!
Podala mu ruku. „Těší mě, že vás poznávám, poručíku,“ opakovala a potom ukázala na Lynn. „Toto je starší poručík Lynn Lybaertová, taktická důstojnice.“
Tabori si potřásl rukou i s Lynn a potom se otočil zpět na Vivian. „Chtěla byste provést po lodi, madam?“
„Děkuji, poručíku.“
Vivian na fregatě ještě nikdy předtím nesloužila. Ale několik jich za svou kariéru navštívila a základní vybavení se nijak nelišilo od větších lodí, pouze to na fregatě bylo v menším balení.
Tabori jí ukázal nejdříve strojovnu, středisko řízení oprav, hydroponiku, záložní středisko řízení palby a nakonec ji vzal na můstek. Všude Vivian viděla stejný ruch jako v hangáru, ale zároveň zde spatřovala jistou nezkušenost. Všichni členové posádky byli na palubě maximálně pár dní nebo možná týdnů a nebyli zvyklí pracovat jako tým. A poručík Tabori měl podle všeho za to, že to je práce pro nového velícího důstojníka, nikoliv pro něj, který tuto loď měl pouze na starosti, dokud nepřijde někdo, aby od něj Ranger převzal, vycepoval posádku a udělal z ní jednotný bojeschopný tým.
Někdo jako komandér Vivian Evansová.


Tábor Praxol byl jeden z nejrozsáhlejších výcvikových komplexů na Sinaji. Už padesát let zde pravidelně probíhala nejrozsáhlejší bojová cvičení pozemních jednotek Sinajských ozbrojených sil.
Momentálně zde však nebyly pouze sinajské jednotky. Celý tábor nyní sloužil jako obří shromaždiště, kde se formovaly pozemní jednotky Intervenčního sboru. Kromě Sinajců se sem během posledních týdnů sjížděli dobrovolníci z Astonské unie, Ballingtonského společenství a Tarnówu, a postupně zformovali jednotku o síle čtyř divizí. A dvě z těchto divizí se právě účastnily velkého cvičení, které mělo za cíl tuto hromadu dobrovolníků z různých států a různých armád stmelit v hladce fungující bojový stroj.
Ale hlavně je tu hrozný vedro! pomyslel si Michael Kowalski, když kráčel po otevřeném prostranství mezi na chlup stejnými hranatými budovami, které ve většině případů sloužily jako kasárna.
Michaelova rodná planeta Tarnów byla v průměru sice teplejší než Sinaj, ale to Michaelovi nyní moc velkou útěchu neposkytovalo, protože doma žil i s rodinou ve městě na severní polokouli kolem 50. rovnoběžky, zatímco tábor Praxol se nacházel jednak na samém rovníku Sinaje a jednak uprostřed pouště, kde průměrná denní teplota dosahovala až čtyřiceti stupňů Celsia.
Generálové měli vždy ve zvyku nechat vojáky cvičit buďto v hrozném vedru, nebo v hrozné zimě. Tak už to chodilo a Michael to chápal. Ale nešlo mu do hlavy, proč zrovna tady cvičí pro boj na planetě Tristan, kde průměrná teplota na rovníku činila deset stupňů Celsia.
To je armáda, ta nemusí věci dělat logicky! Když se ti to nelíbí, tak jsi měl zůstat doma na prdeli.
Doma na Tarnówu byl Michael studentem druhého ročníku Drahovické univerzity v oboru politologie a mezinárodní vztahy. Konflikt s Kasimirem dlouho vnímal jako jakousi historickou nevyhnutelnost, ale nebral si to nijak osobně. Sám sebe bral spíše jako pozorovatele.
To se změnilo, když se před třemi měsíci skupina prokasimirských teroristů pokusila zničit tarnówskou stanici Albatros poblíž Kolonizovaného prostoru. Stanici, na které Michael zrovna pracoval na jednom školním projektu… a kde se velice záhy dostal přímo do centra celého dění.
Tehdy si Michael uvědomil, že válka, ke které brzy dojde, se prostě nepřežene kolem něj, když se do ní nebude plést. Byla to i jeho věc, ať už si to chtěl připustit nebo ne.
Tak se rozhodl přihlásit se jako dobrovolník do Tarnówské armády. Bohužel jeho rodina – hlavně jeho máma – to nesla velice nelibě a nedokázala jeho pohnutky příliš pochopit.
Jak tě to mohlo napadnout? To ti to na té stanici nestačilo? Proč chceš jít riskovat život? Nech to jiným! Nás se to přece netýká! A co škola? Víš, co jsme pro tvé studium všechno udělali? Alespoň dostuduj!
Michael svou matku – i své dva bratry – chápal, ale bohužel jim nedokázal dost dobře vysvětlit své stanovisko. Ale snažil se, těmi debatami strávili několik večerů, ale stejně ho nikdo nepochopil. Možná i proto, že ho prostě nechtěli pochopit. Většina z nich doufala, že válka prostě nepřijde, a i kdyby tušili, že ano, tak nechápali, co s tím má společného nějaká občanská válka na Tristanu a proč se do ní Michael cpe.
Když šel Michael do náborové kanceláře podepsat příslušné dokumenty, jeho máma plakala. Ale aspoň ho přišla vyprovodit, když odlétal. Michaelovi to připadalo hrozně dávno, ale bylo to sotva před několika měsíci.
Když se přihlásil, věci nabraly rychlý spád. Každý fyzicky schopný občan Tarnówu musel kolem osmnácti až dvaceti let prodělat dvouměsíční základní vojenský výcvik. Tarnów měl sice profesionální armádu – tento koncept se osvědčil už před staletími – ale zároveň cvičil i řadové občany pro případ vyhlášení mobilizace. Každý absolvent základního výcviku pak měl alespoň nějaké základní znalosti, na které mohl navázat.
Toho právě využil Michael a díky tomu se mohl přidat k Intervenčnímu sboru. Normálně by ho nejspíš stejně nevzali, ale přihlásilo se méně profesionálních vojáků, než vláda Tarnówu předpokládala, a tak byl umožněn vstup i záložníkům.
Naproti Michaelovi se objevilo družstvo sinajských vojáků, a Michael se na okamžik přestal soustředit na své myšlenky. Vojáci pochodovali proti němu a v jejich čele šel starší seržant s přísnou tváří. Měl lehce podsadité, ale svalnaté tělo, a byl to ten typ seržanta, ze kterého měl Michael při základním výcviku vždycky hrůzu. A navíc byl téměř dvakrát starší než Michael.
Teď se k němu tento seržant přibližoval, a když Michaela míjel, jeho ruka mu vystřelila k čelu a všichni ostatní vojáci následovali jeho příkladu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc salutovat takovému mladíčkovi.
Michael pozdrav opětoval a potom pokračoval dál. Na tohle si dosud nezvykl, i když to nejspíš měl předpokládat, když se přidal do armády. Z Tarnówu se hlásilo málo řadových vojáků, ale nouze byla i o důstojníky. A po prvním týdnu se Michaela zeptali, zdali by neměl zájem o důstojnický kurz. Michaela tato možnost vůbec nenapadla, ale jako vysokoškolák byl téměř automatický kandidát pro kadetku. Nemluvě o tom, že jeho podíl na záchraně stanice Albatros ho docela proslavil.
Než se nadál, byl z něj byl poručík Michael Kowalski.
A před chvílí si ho našel kapitán Jochman – velitel jeho roty – s tím, že se Michael má okamžitě dostavit za nějakým podplukovníkem Holstem, jehož kancelář je v bloku C, v budově 14-A.

* * *

„Poručík Michael Kowalski se hlásí podle rozkazu, pane!“
Michael stál v pozoru v uctivé vzdálenosti od stolu, kde seděl podplukovník Holst – podle jmenovky na dveřích bylo jeho křestní jméno Manfred. Podplukovník si Michaela prohlížel a Michael sám se soustředil na něho a na své okolí.
Holst byl muž průměrné výšky, ale působil jako člověk zvyklý pečovat o své tělo, a v očích měl výraz člověka, který už něco zažil – výraz, který Michaelovi nepochybně chyběl.
Kromě Holsta byl v místnosti ještě jeden člověk – seděl za stolem, jež byl bokem k Holstově stolu po jeho pravé straně, a zdálo se, že ho Michael ani Holst vůbec nezajímají. Michael ho viděl jen okamžik, než se postavil do pozoru, a soustředil se na podplukovníka. Druhý muž měl stejně jako Holst sinajskou uniformu, ale jeho distinkce odpovídaly sinajskému vrchnímu seržantovi – nejvyšší poddůstojnické hodnosti. Ať už to byl kdokoliv, rozhodně nešlo o žádného poskoka.
„Pohov, poručíku,“ řekl Holst nakonec a Michael se mimoděk zamračil. Za poslední dva měsíce přišel do styku se spoustou Sinajců, nepokládal se sice za odborníka na přízvuky, ale jasně poznal, že Holst rodilý Sinajec nejspíš nebude. Navíc se podle jeho přízvuku zdálo, že standardní jazyk je jeho mateřštinou.
Většina lidí v sektoru Hirano rozuměla standardnímu jazyku – neboli standardu, jak byl nazýván. Michael si už nepamatoval, z kterého pozemského jazyka vzešel, ale soudil, že jde o jistou kombinaci. Každé dítě se ve škole učilo standardní jazyk, ale většina planet měla i jiné oficiální jazyky. Na Sinaji to byla hebrejština, na Haruně převažovala čínština a japonština, na Michaelově rodné planetě se mluvilo celou řadou slovanských jazyků a Michaelovou mateřštinou byla polština.
Ale některé planety byly osídleny multikulturálními společnostmi, takže samotný standardní jazyk byl mateřštinou jejích obyvatel. Hlavní svět Astonské unie Simeral byl takovým místem.
„Poručíku, nejspíš vám vrtá hlavou, proč jsem vás sem pozval, že?“ nadhodil Holst, když se ticho už příliš protahovalo, a lehce se usmál. „Je to prosté. Generál Akiš – to je velitel pozemních sil Intervenčního sboru – se rozhodl sestavit speciální jednotku pro operace na nepřátelském území. Bude totiž ještě nějakou dobu trvat, než budeme moci na Tristan vyslat kompletní invazní síly, a generál Akiš by rád na planetě vysadil několik speciálních jednotek, které kontaktují hnutí odporu na území drženém Frostovými povstalci. Tyto jednotky budou cvičit místní partyzány, sbírat informace a připravovat půdu pro invazi.
Podobné jednotky používali Sinajci i za kasimirsko-sinajské války,“ řekl Holst nakonec a definitivně tak Michaelovi potvrdil, že ze Sinaje nebude, když o jejích obyvatelích mluvil ve třetí osobě. „Nyní se podobné jednotky sestavují z vojáků všech čtyř členských států Obranné aliance – já jsem Astoňan, jak jste si možná všiml. Hledáme specialisty, odborníky na boj malých jednotek, operace proti přesile a na taktiku guerill.“ Opět se usmál. „A to nás dostává k vám, poručíku. Hodlám vám nabídnout místo ve své jednotce.“
„Pane,“ začal Michael, který sice tušil, kam Holst míří, ale to mu nezabránilo v tom, aby překvapením neotevřel pusu. „Já nevím, jestli jste si sem pozval správného důstojníka – při vší úctě. Jsem poručík něco přes týden a voják jsem asi dva měsíce – většinu té doby jsem byl na kadetce. Já nemám žádnou odbornou specializaci!“
„Toho jsem si vědom, poručíku,“ ujistil ho Holst. „A připisuji vám bod k dobru za to, že jste přiznal svou nezkušenost. Takových poručíků moc není.“ Na okamžik se odmlčel a pomalu se nadechl. „Uvědomuji si, že nejste žádný elitní voják, ale slyšel jsem o tom, co jste udělal na stanici Albatros. Nebyl jste voják, ale ukázal jste schopnost improvizovat a myslet mimo zaběhnuté koleje. A také jste předvedl jistou chladnokrevnost.“
„Pane, při vší úctě, myslím, že přeháníte,“ odpověděl Michael. „Mé zásluhy nijak zvláštní nebyly. Byl jsem prostě ve správnou chvíli na správném místě. Nebo spíš na špatném místě. A bezpečnostní personál stanice v tom celém nepochybně sehrál větší roli než já.“
„To ano… ale správný člověk na špatném místě dokáže často mnohem víc než celá armáda.“ Holst se usmál. „V každém případě, poručíku, účast v naší jednotce je dobrovolná. Moje jednotka – CS-2 – má ještě čas. První jednotka pod vedením plukovníka Sarina na Tristan odlétá za několik dní. Moje jednotka se tam vydá až v předvečer invaze a bude mít za úkol navázat spojení se Sarinovými lidmi a pomoct jim se zničením klíčových nepřátelských cílů a obecně vyčistit cestu pro invazi.
To znamená, že to bude trvat ještě minimálně měsíc a možná i víc, než vyrazíme. Takže pokud nemáte zájem, poručíku, najdu si někoho jiného.“
Michael se nadechl, aby něco řekl, ale potom se zamyslel. Něco mu říkalo, že by měl odmítnout, že na něco takového nebyl dělaný, že to nezvládne.
Ale to ti rodiče koneckonců říkali i o vstupu do armády… ale třeba měli pravdu.
„Rád bych se přidal,“ slyšel sám sebe říkat.
„Výborně, ale vězte, že pokud se neosvědčíte, tak vás odtud vyrazím rychleji, než stihnete říct ,dobrovolně přihlášený‘, je to jasné?“ Michael přikývl a Holst se opět usmál a vstal.
„V tom případě, poručíku,“ podal mu ruku. „Vítejte u Commandos.“

* * *

„Tak co si o něm myslíte, seržo?“ zeptal se Holst, když se za Kowalskim zavřely dveře.
Vrchní seržant Arison zvedl hlavu od počítače na svém stole a pokrčil rameny. „Je mladej. Hodně mladej a hodně nezkušenej,“ řekl bez obalu. „Jak sám poznamenal, je z kadetky sotva týden a na takovouhle akci potřebujeme zkušené důstojníky. Něco v tom klukovi je, to nepopírám. Ale jeho absolutní nedostatek zkušeností mě znepokojuje. Na druhou stranu i důstojníci, co vypadají na papíře dobře, se můžou ukázat jako naprosto neschopní v akci.“
„Ano, já vím,“ ujistil ho Holst. „Ale chystáme se do akce – a dost možná i do války – takových rozměrů, že něco podobného nikdo z nás nezažil.“
„O tom nepochybuji, pane. Jenže nejvíce vojenských katastrof většinou do určité míry způsobilo špatné velení. Bez urážky, pane, to nebylo myšleno na vás.“
Holst přikývl. Sinajci sice sami navrhli, aby do Commandos – ten název byl prý inspirován nějakou jednotkou ještě z předkosmické Země – přijímali i vojáky jiných států, ale Holstovi bylo jasné, že představa cizince na postu velitele jedné z těchto jednotek se jim moc nelíbila. Holsta nejspíš o velení požádali díky jeho úloze při pokusu o navázání mírového kontaktu s Huny. Ten sice selhal, ale Holstův výsadek víceméně objevil slabé místo Hunů, které potom Sinajci náležitě využili – do takové míry, že po čtyřech letech už téměř vyčistili Hunský prostor od Hunů.
Holst byl tedy na Sinaji docela uznávaný, a tak Sinajcům nejspíš nevadil jako velitel jedné z jejich speciálních jednotek. Zvlášť když to generál Akiš vyvážil tím, že jak Holstova zástupkyně major Taubová, tak seržant Arison jsou Sinajci. Navíc oba byli výrazně starší než Holst. On měl sice vyšší hodnost, ale Arison byl poddůstojníkem v Sinajské armádě déle, než byl Holst na světě, a Taubová šla do důstojnického kurzu – jako koneckonců všichni Sinajci – až po několika letech v roli řadového vojáka.
„Ale jak říkám, klidně tomu klukovi dám šanci,“ pokračoval Arison a přerušil tak tok Holstových myšlenek.
Holst přikývl. „To rád slyším, seržante. A kam ho navrhujete umístit?“
„Ke kapitánu Hirschovi,“ odpověděl Arison okamžitě. „Je to nejlepší velitel sekce, kterého máme k dispozici. Pokud toho kluka někdo vycepuje, tak to bude on.“
„Vy jste s ním sloužil?“
Arison se ušklíbl. „Ano. Jeden čas jsem mu dokonce velel.“

* * *

Michaela překvapilo, oč je sinajská uniforma pohodlnější než ta, kterou nosil jako člen Tarnówské armády.
Tedy, technicky k Tarnówské armádě patřil pořád a byl pouze dočasně zapůjčen Sinajským ozbrojeným silám. To byla alespoň právní definice. Faktem bylo, že u Commandos byli Sinajci, Astoňané, Ballingtoňané a Tarnówané, a bylo by směšné, kdyby jejich uniformy hrály všemi barvami, takže všichni nosili sinajský vzor. Mělo to jisté výhody. Sinajci hleděli hlavně na praktičnost a ne na honosnost. Což byla pro jejich nositele výhoda.
Jediná „ozdoba“ na této uniformě byla ramenní nášivka se staromódním tříštivým granátem a křídly, jež označovala členy Commandos, a potom dvojice stříbrných trojúhelníčků na jeho límci, jež ho identifikovaly jako poručíka.
Ale samozřejmě se sinajskou uniformou šlo ruku v ruce i sinajské vybavení a zbraně. A tato myšlenka Michaela vrátila zpátky do přítomnosti, když vstoupil do budovy označené jako zbrojnice.
Za pultem stála žena asi o deset let starší než Michael. Měla prýmky staršího seržanta a tvářila se velice znuděně.
„Ano, pane?“
„Poručík Kowalski,“ představil se Michael. „Právě jsem byl přeřazen ke Commandos, konkrétně k jednotce CS-2.“
„No ne, vážně?“ zeptala se žena ironicky a Michael se zamračil. No jistě, jediné dvě jednotky Commandos jsou zatím CS-1 a CS-2. A jednička už je vystrojená, vycvičená a připravená vyrazit.
„Ano,“ řekl vyrovnaně. Jako důstojník by tu ženu mohl seřvat, ale tím by ze sebe nejspíš udělal akorát blbce. „Mám si zde vyzvednout výstroj.“
Žena mrkla do počítače a pozvolna přikývla. „Ano, mám to tady. Žádanka na pušku a pistoli.“ Zpod pultu vytáhla PDA datapad a elektronické pero. „Dojdu pro to. Tady to zatím podepište.“
Michael tak učinil, zatímco žena odešla mezi regály. Po chvíli se vrátila. V jedné ruce nesla stehenní pouzdro s pistolí a v druhé pušku.
„Vy jste z Tarnówu, že? Jak se vyznáte v sinajských zbraních?“
„Moc ne,“ přiznal se Michael. „Na Tarnówu používáme SA dvoutisícovky a potom zbraně z Ballingtonu.“
„Ballingtonské zbraně nejsou nic moc,“ zabručela žena. „A ty tarnówské se od našich poněkud liší.“
Vytáhla pistoli z pouzdra a podržela ji Michaelovi před obličejem. „Tohle je Adler & Zach M-33 neboli ,Gilmor‘. Zásobník na dvacet šest ran, střely jsou poháněné klasicky elektromagneticky. Akumulátor zbraně vydrží bez dobíjení i několik týdnů. Spoušť není tak těžkopádná jako u astonských zbraní.“ Podala pistoli Michaelovi a ten si ji potěžkal. Byla poměrně lehká a dobře se držela, ale i tak to byl nezvyk oproti zbraním, které používal u Tarnówské armády.
Žena počkala, dokud si zbraň neprohlédne, a potom obrátila svou pozornost k pušce. „Tohle je Stern S-22. Zásobník je na šedesát ran. Umožňuje střelbu jednotlivými ranami nebo dávkou. Pušku je taky možné přepnout do sniper módu, kde bude efektivní dostřel pušky až kilometr, ale taková střelba spotřebuje více energie a to sníží kadenci palby.“
Michael přikývl. Většina útočných pušek měla sniper mód a normální mód. Normální mód měl kratší dostřel – a do určité míry i průraznost – ale to nebyla vždycky nevýhoda. Při boji v městské zástavbě bylo kupříkladu lepší, když vaše zbraň měla kratší dostřel, protože nikdo nechtěl riskovat, že střely z jeho pušky zasáhnou přátelského vojáka o dvě ulice dál, na kterého ani neviděl.
Michael od ženy převzal i tuto zbraň a také ji potěžkal. Tohle byl větší nezvyk než pistole. Stern S-22 se hodně lišil od SA-2000, ze které střílel doposud.
„Potřebujete ještě něco?“ zeptala se žena a Michaela překvapilo, že její původní znuděnost byla pryč a zdálo se, že mu opravdu upřímně chce pomoct.
„Ne, děkuji,“ řekl nahlas. „Jste velice laskavá, seržante.“
Žena se ušklíbla. „To je úděl seržantů, aby pomáhali nebohým malým poručíkům. Nemusí nás to vždycky bavit, ale je to naše práce. Potřebujete ještě něco?“
„Ne, asi ne. Měl bych se hlásit u svého velitele.“
„Tak hodně štěstí. A pokud vám smím radit, dejte na svého seržanta!“

* * *

„To si snad dělaj srandu. Tohle že je náš novej důstojník?“
Svobodník Saul Kazir seděl spolu se zbytkem první čety v jídelně a nevěřícně zíral na muže – spíš kluka – který se u vchodu bavil s kapitánem Hirschem.
„Jo, už to tak bude,“ potvrdila seržant Miranda Šarílová. „Podplukovník ho k nám přidělil dneska ráno.“
„Ale vždyť je tak… tak…“
„Mladej?“ nadhodil desátník Omar Čchin s úsměvem. „Jo, tak to bývá, takovýhle poručíci bývají. Velej četě a nedokážou si pomalu najít ani vlastní prdel. U vás v Buranově to tak nebylo?“
Saul na Čchina zavrčel a desátník se radši stáhnul. Sice měl o stupeň vyšší hodnost, ale už Saula nějakou dobu znal a věděl, že taková formalita jako hodnost by tohohle muže nezastavila, kdyby se opravdu naštval.
Saul Kazir byl totiž poměrně velký balík masa. Měřil sto devadesát centimetrů a působil jako vodopád svalů. Měl tmavou pleť a vlasy sestříhané nakrátko, ale moc se k němu nehodily. K jeho vizáži by sedly spíš dlouhé dredy.
Saul pocházel z jedné z nejnověji osídlených planet v Kolonizovaném prostoru. Čchin slyšel něco o tom, že tu kolonii postihla nějaká katastrofa a Saul byl jeden z mála, kteří uprchli. V každém případě ale zcela jistě nebyl na Sinaji příliš dlouho. Měl pořád takové buranské manýry.
I když třeba to není buranské, třeba se jen chová jako správnej mariňák.
„U nás,“ začal Saul a do jeho hrubého hlasu se prodral osten dávné bolesti. „Nám velel prostě ten nejdéle sloužící a ten nejlepší. Je fakt, že nás teda nebylo zdaleka tolik jako tady.“
Jeho planeta musela být hodně malá kolonie. Nejspíš něco sotva většího než městečko, kde byl jen starosta a nerozlišovalo se mezi policií a armádou.
„Tady to funguje tak, že důstojník má na triku jiné povinnosti než řadový voják nebo poddůstojník,“ řekla Miranda Šarílová. „Ale na Sinaji alespoň nutí důstojníky nejdřív pobýt alespoň rok v roli řadového vojáka.“
„Jo, to u nás v Astonské unii to tak není,“ postěžoval si Čchin a potom se ušklíbl. „Na druhou stranu, četu stejně vždycky řídí starší seržant. A poručíci mívají velmi krátkou životnost.“
„Neřešte to,“ napomenula je Miranda a potom se podívala přímo na Čchina. „A co se týče ,buranů‘ v Kolonizovaném prostoru, tušíš, odkud já pocházím?“
Čchin polkl. Miranda – seržant Šarílová – měla téměř dokonalý sinajský přízvuk a vůbec ho nenapadlo, že by mohla pocházet odjinud než ze Sinaje. A už vůbec ne z…
„Éé… z Kolonizovaného prostoru, seržante?“
„Správně,“ přitakala Miranda. „I tamější obyvatelé jsou lidé, víte, desátníku? I když o nich většina obyvatel vyspělejších planet ani nepřemýšlí.“
„Omlouvám se, nechtěl jsem se vás dotknout.“
„V pořádku,“ ujistila ho Miranda a usmála se. Tahle žena měla jeden z nejkrásnějších úsměvů, jaké Čchin kdy viděl. Stejně jako Saul měla krátké vlasy a stejně jako k Saulovi by i k ní seděly dlouhé.
A oba pocházeli z Kolonizovaného prostoru. Ale tím naštěstí už výčet jejich podobností končil. Ti dva byli naprosto odlišní.
Ale nejspíš to nebude náhoda, že v jedné četě jsou hned dva rodáci z Kolonizovaného prostoru. Koneckonců, míří právě tam. Tristan byl sice v té oblasti osídlen mezi prvními, ale pořád to byl Kolonizovaný prostor a tam platila úplně jiná pravidla než ve zbytku sektoru Hirano.
Čchin přestal uvažovat a opět se zasoustředil na své kolegy.
„To je fakt neuvěřitelný, že ten klouček nám bude velet!“ ozval se znovu Saul.

* * *

Michael cítil, jak se na něj upírají zraky všech vojáků v jídelně, a najednou si přál být maličký a bezvýznamný. Cítil, že ho hodnotí… a nejspíš nijak příznivě.
Kapitán Roland Hirsch splňoval snad všechny stereotypy, které existovaly o sinajských důstojnících. Byl kompetentní, spravedlivý, odhodlaný, a zatímco ostatní důstojníci křičeli „vpřed“, on křičel „za mnou“. Nebo se to o něm alespoň říkalo. Michael ho sotva potkal, ale už o něm něco málo slyšel, když byl oficiálně převeden ke Commandos a vyfasoval sinajskou výstroj.
„Posloucháte mě, poručíku?“ zeptal se Hirsch rázně.
Michael sebou trhl, rychle potlačil myšlenky a pomalu přikývl. „Ano, kapitáne, omlouvám se.“
„Jak jsem říkal, vaše úloha bude víceméně v tlumočení mých rozkazů četě, chápete?“
„Zajisté, pane.“
„Nechci, abyste vy – nebo poručík Wallace – dělal borce a riskoval životy svých lidí ve snaze se zviditelnit. Vy budete velet četě, ale starší seržant Josaka bude vaší pravou rukou a důrazně vám doporučuji, abyste každý svůj krok pokud možno konzultoval s ním. V ideálním případě se mnou nebo hlavním seržantem Stillerem.“
„Rozumím, pane,“ přitakal Michael. Stiller a Josaka byli dva z nejvyšších seržantů v Hirschově sekci a Josaka sám byl nejvyšší poddůstojník Michaelovy čety. Poručík Wallace podle všeho bude velitel druhé čety Hirschovy sekce.
Jednotka Commandos měla přibližně sílu praporu, ale administrativně a takticky byla dělena jinak. Každá jednotka měla velitelskou četu, kde byl velitel jednotky, jeho zástupce, vrchní seržant a menší štáb složený hlavně z komunikačních a logistických specialistů a zdravotníků. Velicí četa disponovala rovněž dvěma bojovými družstvy, jež měly za úkol doprovod velitele. Jednotka se pak dále dělila na šest menších rot, kterým se v Commandos říkalo sekce, pod velením kapitána. Každá sekce měla své komunikační specialisty (koneckonců, tyto jednotky měly operovat na nepřátelském území a potřebovaly zajistit bezpečnou komunikaci) a dvě čety po třech družstvech. Michael měl na starosti první četu sekce D pod velením kapitána Hirsche.
Ovšem jak Michaelovi hned důrazně vysvětlili, dělení na čety a družstva je hlavně administrativní a od každého člena se očekává, že bude schopen improvizovat, a často budou sestavovány malé skupiny ad hoc pro splnění nějakého konkrétního úkolu.
„Cena každého důstojníka se zjistí až v boji. Do té doby můžeme pouze spekulovat,“ pokračoval Hirsch. „A když jsme u toho. Během příštích týdnů se hodně zapotíte, poručíku. Čeká nás série cvičení, a ač jste jen nejnižší forma důstojníka, mějte na vědomí, že za nedostatky své čety nesete konečnou odpovědnost vy, rozumíte?“
„Ano, pane!“
„Dobrá. A příští týden nás čeká cvičný HALO seskok, tušíte, o co půjde?“
Michael potlačil nutkání olíznout si rty. „Pane, myslím, že jde o nácvik přistání na planetě.“
„Ano, ale budeme přistávat bez lodi.“ Hirschovy pronikavé oči se do Michaela zabodly jako dvojice iontových paprsků. „Nikdo už neví, jak název HALO vznikl, ani co to kdysi znamenalo, ale pro nás jde o seskok v bojovém skafandru s příruční antigravitační jednotkou. Raketoplány nás dopraví až do atmosféry, ale ne na zem. Ve výšce dvacet tisíc metrů nad zemí z raketoplánu vyskočíte a většinu cesty dolů poletíte volným pádem rychlostí dvě stě metrů za sekundu, a abyste během letu neomdlel, tak do vás bude váš bojový skafandr neustále pumpovat adrenalin. Dole budeme mít vyznačenou zónu seskoku a neustále budete muset korigovat svůj let. V takové výšce je možné velice snadno zónu seskoku minout o celé desítky kilometrů a dopadnout přímo doprostřed nepřátelských pozic. Když manévrovací trysky a antigravitační jednotku zapnete moc brzo, stane se z vás snadný cíl pro protiletadlovou palbu, když je zapnete moc pozdě, tak se rozmáznete o zem, než si vůbec stihnete uvědomit, že se s vámi něco stalo. Tohle je ve stručnosti podstata HALO seskoku.“
Tentokrát Michael potlačil nutkání polknout a Hirch se krutě usmál.
„Vítejte u Commandos, poručíku Kowalski.“


Pokud nějací tři muži mohli být tak naprosto odlišní, pak to byla trojice, která právě vystupovala z kasimirského raketoplánu v otevřeném hangáru na vrcholu hory Avalon na Tristanu.
První z mužů byl doktor Antal Duncan, jehož holá hlava ostře kontrastovala s prostým černým oděvem a z jehož očí byl patrný jakýsi ležérní nezájem o všechno – a všechny – v jeho okolí.
Druhý muž, mezi jehož černými vlasy se už začaly objevovat šedé nitky, byl agent Císařského Direktorátu Andreas Grillo a své okolí si naopak pozorně prohlížel, pátral po každém náznaku nebezpečí a zároveň sbíral informace pro pozdější využití. Na tváři měl jistý přezíravý výraz člověka, který už byl všude a nic ho nepřekvapí.
Trojici dotvářel kapitán loďstva Belaris Sandhí. Byl to sotva čtyřicátník a z těchto tří mužů byl nejspíš nejmladší – i když u Duncana se kvůli holé hlavě věk odhadoval těžko. Jeho uniforma byla bez poskvrnky a dokonale pasovala ke štíhlé trénované postavě. Sandhí své okolí pozoroval, ale na rozdíl od Grilla se soustředil spíše na technické vymoženosti v hangáru než na možná nebezpečí.
V hangáru foukal silný vítr, který po chvíli ustal, když se zavřela masivní vrata hangáru. Venku zuřila vánice, ale to nebyl ten největší problém. Tristan byla velmi chladná planeta a i po rozsáhlé teraformaci zůstávalo obyvatelných jen asi čtyřicet procent planety a značnou část z té oblasti pokrývala voda. Hora Avalon se nacházela na Severním kontinentu na samém okraji obyvatelné zóny planety a venkovní vzduch byl příliš řídký, aby tam někdo mohl bez pomoci vydržet delší dobu.
K trojici mužů přistoupila mladá žena v uniformě s obezřetným výrazem ve tváři.
„Vítejte v hoře Avalon, pánové. Jsem major Halmíra MacNamarová, zpravodajská důstojnice maršála Frosta. Prosím pojďte za mnou.“
Vedla je bludištěm koridorů a tunelů do nitra hory. Kapitán Sandhí věděl, že během teraformace si první kolonisté na Tristanu vybudovali obrovské podzemní kryty, ve kterých žili, dokud se povrch planety nestal obyvatelným. Tyto bunkry byly rozmístěny po celé planetě a většina nynějších velkých měst vyrostla právě nad nimi. Hora Avalon byla tehdy sídlem prvního velkovévody, ale opustil ho, když se ukázalo, že oblasti kolem rovníku jsou obyvatelnější.
Frost se nyní do této hory znovu nastěhoval a učinil ji svým velitelstvím. Sandhí v tom viděl onu symboliku. Velkovévoda měl na Tristanu velký respekt a tím, že Frost za své sídlo zvolil právě horu Avalon, dával najevo respekt k minulosti a naznačoval, že jeho nepřátelé jsou pouze současní velkovévodové a jejich oligarchové.
Nebylo se moc čemu divit. Současný velkovévoda byl namyšlený idiot a jeho nejbližší předchůdci byli dekadentní sebranka. A vládnoucí šlechta, která velkovévodovi pomáhala řídit stát – takzvaní oligarchové – nebyla o moc lepší.
Když nad tím tak Sandhí přemýšlel, uvědomil si, že i první velkovévoda, který vedl kolonizační výpravu na Tristan, byl megaloman s představami o vlastní nadřazenosti. Pokud se informace Direktorátu nemýlily, první velkovévoda Robert byl poněkud nevyrovnaný miliardář ze Země, který byl posedlý staroanglickou literaturou a zároveň chtěl být neomezeným vládcem. Celou kolonizační výpravu financoval ze své kapsy a kolonisty vybíral z nejnižších společenských vrstev a oblastí Země a dalších planet, kde panovala bída a hladomor. Takoví kolonisté pak v Robertovi spatřovali svého zachránce, který je vede za něčím lepším. Takže velkovévoda Robert byl uctívaný, milovaný, obdivovaný a pro své poddané byl něco více než hrdina a jen něco méně než bůh.
A tato tradice nesmírné úcty k velkovévodovi přetrvávala svým způsobem dodnes. Možná proto nikdo nikoho z těch arogantních blbců nesvrhl nebo se jim nepostavil. Nezískal by dostatečnou podporu.
Až dodnes. Maršál Frost býval nejvyšším velitelem Tristanské armády a jedním z velkovévodových oligarchů. Navíc byl vzdáleným bratrancem velkovévody Triana a vzdáleným strýcem současného velkovévody. Bylo to sice až z několikátého kolena, ale pořád v něm bylo dost z rodové krve, aby mohl i některé zatvrzelé royalisty přesvědčit, že má na trůn nárok. Jeho druhou výhodou byl fakt, že měl na své straně značnou část armády a sám o sobě byl poměrně populární i mezi obyčejnými lidmi.
Pak došlo k válce a ke smrti původního velkovévody, když Frost nechal na hlavní město shodit nukleární hlavici. A od té doby Frost získával převahu.
A Kasimiřané – hlavně Duncanův projekt Labrador – mu pomohou onu převahu ještě zvětšit a udělat z Tristanu svého silného spojence v Kolonizovaném prostoru.

* * *

Následujících několik minut cesty se Sandhí soustředil na interiér obří základny v nitru hory. Technologie, s níž byl tento bunkr vybudován, byla na poměry Kasimiru zaostalá, ale přesto byla v této zastaralé a těžkopádné technologii jistá působivost. S moderními materiály kupříkladu mohly být hermetické dveře jen několik centimetrů tlusté, ale v této pevnosti jednotlivé sekce běžně oddělovaly až jeden metr tlusté masivní dveře z vyztuženého železa.
Působivé. Hrubé, zbytečné, ale působivé.
Nakonec je major MacNamarová dovedla do kanceláře maršála Frosta.
Frost v mnoha ohledech Sandhímu připomínal císaře Drakose. I když to možná byl jen úvodní dojem, protože oba byli tmaví a oba s plnovousem. Frost měl nicméně kolem sebe stejnou auru autority jako císař. Jenže pořád to byl pouze vůdce povstání na třetiřadé planetě a s vládcem Kasimirského císařství se nedal srovnávat.
„Doktor Duncan, kapitán Sandhí a Andreas Grillo, maršále,“ představila je MacNamarová.
Frost se usmál, vstal od svého stolu a každému z hostů potřásl rukou. „Vítejte na Tristanu, pánové!“
„Děkujeme,“ odpověděl Sandhí za všechny. „A náš císař vám posílá srdečné pozdravy.“
„Velice děkuji… hlavně za ty pozdravy v podobě pušek a vojenských poradců.“ Frost se usmál a pokynul všem, aby se posadili.
„Kasimir je rád, že může poskytnou pomoc někomu jako vy,“ řekl Grillo diplomaticky. „Císař vždy rád podpoří někoho, kdo se nebojí narušit zkostnatělý systém a snaží se nabídnout lidem něco lepšího. Jako to udělala císařova matka.“
„Aliance mezi Kasimirem a Tristanem pod vaším velením by byla velmi působivá a vaše planeta by mohla jít příkladem pro ostatní planety v Kolonizovaném prostoru,“ dodal Sandhí. „Celé desítky planet by mohly dobrovolně zažádat o status protektorátu Kasimiru. A Tristan by byl v centru toho všeho.“
Frost souhlasně přikývl, bylo vidět, že takto velkolepě dosud neuvažoval, ale nepochybně se mu to líbilo. „Ano, chaos vystřídá řád. To hodlám zavést na Tristanu. Stejně jako se to podařilo baronu Gádosovi na Kamalu.“
Sandhí potlačil nutkání se zamračit. Frost a Gádos vzájemně spolupracovali a Gádos byl vládcem planety Kamal v Kolonizovaném prostoru. Byla to sice ještě zaostalejší díra než Tristan, nicméně faktem zůstávalo, že Gádos financoval přinejmenším několik pirátských skupin a jeho moc na nich byla nepřímo postavena – s jejich pomocí Kamal před třiceti lety ovládl a jeho takzvaná „domovská flotila“ byli také v podstatě piráti. Oficiálně s piráty sice neměl nic společného, ale na tom koneckonců nezáleželo, všichni to věděli, jenže v Kolonizovaném prostoru neexistovalo nic jako mezinárodní právo. A Kasimir a Tristan budou pro operaci Trója Gádose potřebovat. Sandhí to chápal, ale to neznamenalo, že bude muset mít Gádose rád. Během své kariéry v Kolonizovaném prostoru často působil a viděl, co piráti dovedou.
„To je i císařovo přání,“ odpověděl Grillo a vytrhl tak Sandhího z přemýšlení. „Proto vám hodlá poskytnou svou asistenci. A děkuje vám, že chápete, že plný rozsah naší pomoci musí zůstat v utajení.“
„Samozřejmě,“ přitakal Frost. „Koneckonců je to i v našem zájmu. Nestojím o to, aby nám celá Obranná aliance přišla zaklepat na dveře. Ten jejich takzvaný Intervenční sbor je až k smíchu, když uvážíme, jaké mají Astoňané nebo Ballingtoňané prostředky.“
„Nicméně je nesmíme podceňovat,“ varoval ho Sandhí. „I s omezenými prostředky mohou být velmi nebezpeční.“
„Vaše štěstí je v tom, že jim bude ještě nějakou dobu trvat, než se sem dostanou,“ upozornil ho Grillo.
„A toho času hodlám dobře využít,“ ujistil je Frost a vstal. Přistoupil k velkému nástěnnému monitoru a stiskl tlačítko. Obrazovka na něm rázem ožila a objevila se na ní mapa Tristanu. Většina severního kontinentu byla v přátelské zelené barvě, výjimku tvořila malá oblast na západě kontinentu a zanedbatelná část na poloostrově jižně od města Marianne. Zbývající dva kontinenty – Jižní a Západní kontinent – byly vyvedeny rudě. Nicméně Severní kontinent byl centrem průmyslu a tvořil největší část obyvatelné zóny.
„Jak vidíte, potom, co generál Killian se svou První armádou zlikvidoval loajalisty v Marianne, se jejich odpor zlomil na celém Artušově poloostrově. Poslední prapory se rozpadají a jejich členové přecházejí spíše na partyzánskou válku. Úplnou kontrolu nad poloostrovem budeme mít do dvou týdnů. Alespoň podle Killianova odhadu.“
„Partyzány nesmíte podceňovat,“ upozornil ho Sandhí. „Oni pouze přešli na jiný způsob vedení války.“
„Toho jsem si vědom,“ řekl Frost. „Nicméně loajalistům zůstává v držení pouze západní oblast tohoto kontinentu,“ ukázal na mapu. „Mají tam přibližně čtyři divize, ale je téměř nemožné, aby se za současných podmínek probojovali skrz Zabranské hory. Nemají dostatečnou leteckou kapacitu, aby mohli přesouvat velké množství jednotek vzduchem, a generál Marx je se svou Druhou armádou – složenou z pěti divizí – dokáže udržet na uzdě téměř neomezenou dobu.“
Znělo to působivě, ale Sandhímu bylo jasné, že zdejší „divize“ se s tím, co dává dohromady Obranná aliance, nemohou měřit. I s dodávkami Kasimiru bude stále mít většina Frostových lidí pouze archaické, chemicky poháněné zbraně a žádné bojové zbroje. A podpora vznášedel je zde také minimální. Každá divize Obranné aliance vydá za čtyři zdejší. Minimálně.
Proto také Frostovi kromě pušek hodlají poskytnout i výplody Duncanova projektu Labrador.
Frost nejspíš poznal, co se Sandhímu honí hlavou, nebo se prostě rozhodl zavést téma tímto směrem, a podíval se na Duncana.
„Dodávky pro vás již dorazily, pane – doktore – Duncane. Jak jste si přál, poskytli jsme vašim technikům prostory na několika nižších podlažích hory Avalon a nepletli jsme se jim do cesty.“
„To rád slyším,“ řekl Duncan. „Příští dodávky by se měly objevovat během následujících týdnů. A… pokud by vám to nevadilo, rád bych si celý komplex co nejdříve prohlédl.“
„To jsem očekával. Ale měl jsem za to, že byste si rádi nejdříve prohlédli své pokoje a trochu si odpočinuli. Koneckonců vaše cesta byla…“
„Rád bych si to prohlédl hned, pokud možno,“ přerušil ho Duncan. „Únava není nic jiného, než biologická reakce organismu. A jako taková jde korigovat.“
Frost zřejmě poslední dvě Duncanovy věty nepochopil, ale hned přikývl. „Jak si přejete. Shromáždím své důstojníky a můžeme rovnou uspořádat prohlídku.“

* * *

Kapitán Sandhí stál spolu s Duncanem, Grillem, Frostem, majorem MacNamarovou a dalším půltuctem Frostových důstojníků v obrovské hale a díval se na stvoření, které viselo na antigravitačních deskách uprostřed sálu a bylo napojené asi na tucet různých tyčí a kabelů.
Ta potvora vypadala stejně hnusně, jak si pamatoval, když byl tenkrát s Duncanem na její rodné planetě. Vypadalo to jako obří hnusný červ, bez jakéhokoliv náznaku očí, uší nebo jakýchkoliv smyslových orgánů.
Což možná bude tím, že to žádné smyslové orgány nemá. Alespoň žádné, jež bychom mohli chápat.
Sandhímu to připadalo hloupé, ale přesto si při pohledu na tohohle tvora vzpomněl na to, co viděl, když šel naposledy na velkou.
Doktor Duncan tam stál a tvářil se, jako by to byla ta nejkrásnější věc, kterou matka příroda vyplodila.
Matka příroda asi musela být na drogách, když tohle vytvářela.
„A tohle nám pomůže vyhrát válku?“ zeptala se major MacNamarová. „Jak?“
„Ona přímo ne,“ řekl Duncan. „Ale její… potomci.“
Její?“ zeptal se jeden z Frostových důstojníků. Podle toho, co si Sandhí pamatoval o tristanských frčkách, šlo o generálmajora, ale jeho jméno neznal. „Co to vůbec je za věc?“
„Říkáme jí matriarcha,“ odvětil Duncan s úsměvem. „Ona je nástroj ke všemu. Vůdkyně společenstva.“
„A její potomci?“ zeptal se onen generál.
„To bude to, co dorazí během příštích týdnů. Několik živých exemplářů a mnoho vajec.“
MacNamarová se zamračila. „Takže tahle… věc. To je něco jako včelí královna? Matka úlu?“
Duncan zavrtěl hlavou a jeho úsměv se rozšířil. „Kdepak. Ona je něco víc. Něco mnohem, mnohem víc. Matriarchy jako tato měly před téměř dvěma tisíci lety v hrsti celý sektor Hirano. Finrati, Hunové i všichni tehdejší obyvatelé se před nimi třásli… A teď je naše.“

* * *

„Zatracení zrádci! Zatracení zasraní zrádci. Všichni do jednoho!“
Skupina oligarchů stála ve velkovévodově přijímacím sále a pozorovala svého vládce, jak zuří.
„Generál Hewlett měl přece ten zatracený poloostrov ubránit,“ pokračoval velkovévoda Gawain ve své tirádě. „A teď má tu drzost mi napsat, že rozkázal svým lidem přejít na partyzánskou válku! Ještě pár dnů a byli bychom tam přece schopní dopravit posily!“
Norman Moneo, jeden z oligarchů a současný ministr obrany – nebo spíše ministr války – pozoroval své kolegy. Nikdo se neodvážil vyslovit nesouhlas s velkovévodou. Gawain byl sotva šestadvacetiletý mladík a jako synovec velkovévody Triana byl v původní posloupnosti nástupnictví až čtvrtý. Ale když Frost zlikvidoval hlavní město, zabil Triana i jeho dva syny. Nástupnictví přešlo na Gawaina, ale ten mladík na to evidentně nebyl moc připraven.
A psychicky to nezvládal. Když se smutek, šok a zášť skloubí dohromady, může dojít k problémům. Zvlášť když těmito pocity disponuje vládce.
Ale někdo se ozvat musí.
„Vaše Milosti, nechci nijak obhajovat jednání generála Hewletta, ale je pravdou, že situace, ve které se nacházel, byla žalostná.“
„Protože nedokázal ubránit Marianne!“ vyprskl Gawain. „Naše nejdůležitější město a on ho Frostovi dá téměř bez boje.“
Při obraně města Marianne zahynulo přes třicet tisíc loajalistů, ale na to ho Moneo nyní nehodlal upozorňovat. Stejně by to nemělo smysl.
„To je možné, Vaše Milosti, ale za současné situace už jednoduše nebyl schopen Artušův poloostrov ubránit. A to není poraženectví, to je vojenský fakt.“ Na okamžik sbíral odvahu a potom promluvil. „Nezapomeňte, že Obranná aliance nám již brzy vyšle pomoc. A stále od nás očekávají koordináty pro vyslání svých jednotek. Myslím, že bychom se měli soustředit na Marianne.“
„To jsem také měl v plánu, ale potom, co to tam ten pitomec Hewlett posral, tu možnost nemáme,“ namítl velkovévoda. „Obranná aliance by nám spíše mohla pomoci v Zabranských horách.“
„Při vší úctě, Vaše Milosti, Zabranské hory nejsou tak důležité jako Marianne. Je to sice naše poslední stabilně držená oblast na Severním kontinentu, ale nemá žádnou praktickou důležitost! Marianne a celá okolní průmyslová oblast je nejdůležitější a čím déle ji bude mít Frost v rukou, tím hůře pro nás!“
„A co tedy navrhujete?“
„Necháme zbytky Hewletovy armády přejít na partyzánskou válku a posily, které jsme plánovali vyslat, vyšleme stejně – bude trvat minimálně několik dní, než Frost opevní poloostrov protiletadlovými bateriemi, aby nám to znemožnil. Vyšleme tam co nejvíc branců, aby posílili odboj. A až dorazí Obranná aliance, zaměříme její síly právě na onu oblast.“
Velkovévodu to podle všeho zaujalo. Otočil se zády ke svým oligarchům a pozoroval oknem město. Heorot nebyl tak velký ani krásný jako původní hlavní město Mercia. Ale bylo to největším město na Jižním kontinentu – bezpečně vzdálené od všech bojů – a tak se stalo novým sídlem velkovévody.
Který se ovšem netajil tím, že tohle město nesnáší.
Přesto chvíli pozoroval ulice a zvláštní klid chodců, kteří si šli za svými povinnostmi – jejich klid byl však nejspíš jen domnělý, protože v Heorotu nebyla rodina, které by někoho nezverbovali do rychle se rozšiřující Loajalistické armády…
„Máte pravdu, Normane,“ ozval se velkovévoda nakonec. Otočil se od okna a na Monea se usmál. „Máte pravdu. Zařiďte to.“

* * *

Tracy Mossová byla spolu s několika dalšími stovkami branců nahnána na velké prostranství poblíž velkovévodova paláce.
Na sobě měla starou uniformu. Byla jí trochu velká, její předchozí majitel byl podle všeho větší než ona – což nebylo nijak překvapivé, Tracy měla velmi drobnou postavu. Na boku uniformy zůstávaly dva asi centimetrové otvory, které jí neustále připomínaly, jak došlo k tomu, že tento mundůr zdědila.
Neměla ani helmu. Helem bylo málo a na každého se nedostalo. Ona jednoduše byla jedním z těch méně šťastných. Alespoň, že dostane pušku. Ale i to bylo nejspíš jen proto, že při základním výcviku ukázala, co s ní dokáže. Jinak by asi sloužila jako návnada na palbu, jako jiné dívky jejího věku.
Na pódium před palácem vystoupil muž v honosné uniformě. Tracy byla k pódiu poměrně blízko, ale i tak nemohla rozeznat rysy jeho obličeje. Byl malý, tlustý a značnou část jeho obličeje pokrýval hustý plnovous.
„Vítejte, vojáci!“ řekl a jeho hlas rezonoval z mnoha reproduktorů kolem prostranství. „Já jsem Norman Moneo, oligarcha a ministr války velkovévody Gawaina. Všichni se brzy vydáte na nebezpečnou cestu na Severní kontinent, kde budete bojovat. Nikomu se nelíbí ta nešťastná nutnost, která nás nutí vás vyslat do boje. Mnoho z vás se nevrátí, ale mějte na paměti, že na výsledku této války závisí životy nás všech. Velkovévoda se na vás dívá a velkovévoda představuje stabilitu. Tuto stabilitu nemůže svrhnout ledajaký uzurpátor!
Velkovévoda Robert vyvedl vaše předky z bídy a dovedl je sem. Nyní velkovévoda prosí o pomoc vás! Bojujte za svého velkovévodu! O vaše rodiny bude postaráno! Bojujte za ně a za jejich lepší zítřky, stejně jako velkovévoda Robert bojoval za lepší žití vašich předků!
Bůh ochraňuj velkovévodu! A Bůh ochraňuj vás!“

* * *

„Za dvě minuty přistaneme!“
Kapitán Sandhí mlčky přikývl a vyhlédl z okna svého raketoplánu, aby spatřil stále se zvětšující lehký křižník Beowulf, který byl tím posledním, co zbylo z Tristanského loďstva – už tak dost žalostného.
Po odpoledni stráveném s Duncanem a jeho nadšeným popisem projektu Labrador chtěl pryč. Labrador se mu příliš nezamlouval, a tak ochotně přijal nabídku maršála Frosta, aby si prohlédl Beowulf. Válka patřila přece do vesmíru, tam se už celá staletí rozhodovalo!
A Sandhí byl důstojníkem loďstva téměř po celý svůj dospělý život. Už od dětství mu bylo jasné, že chce sloužit v ozbrojených silách, aby mohl splatit svůj dluh císaři. Císaři – a jeho matce – vděčil za vzdělání i za život. V Kasimirské federaci žil pouze první dva roky svého života, ale následky tamější ekonomické situace ještě nějakou dobu přetrvávaly, než Helena I. dokázala zavést své reformy. Sandhí svého otce nikdy nepoznal – nejspíš jeho matku opustil, když poznal, co v chudinských čtvrtích znamenalo živit další krk navíc. Sandhího vzpomínky na život ve slumech byly pouze kusé. Pamatoval si, že často měl hlad a že jeho matka pořád plakala. A peněz a jídla bylo stále méně a méně. Nakonec se jednoho večera jeho matka sebrala a odešla. Vrátila se ráno s kapsou plnou peněz a několika modřinami. Od té doby plakala častěji a pravidelně takto na noc odcházela a vracela se potlučená a s penězi. Sandhí tehdy samozřejmě netušil, k čemu došlo, pochopil to až po letech a ještě to posílilo jeho nenávist vůči Kasimirské federaci a jeho odhodlání sloužit císaři. Císařovna Helena postavila ekonomiku na nohy, vytvořila pracovní místa a dostala ho s jeho matkou z chudinské čtvrti. Jeho matka zemřela o pár let později na nějakou chorobu, kterou si s sebou ze slumů přinesla, ale Sandhí přežil a věděl, že za život vděčí císařovně a jejímu synovi.
Astonská unie a všichni ostatní se mohli ohánět jak chtěli tím, že císařství je autoritářská diktatura. To byla samozřejmě pravda, ale neměnilo to vůbec nic. Všechny předchozí demokratické vlády pro své lidi neudělaly nic, kromě inflace a zvyšování daní. Císař možná nebyl volen lidmi, ale měli ho radši než všechny své předchozí vládce. A Sandhí už od dětství věděl, že musí císařství svůj dluh splatit.
To ho nakonec dovedlo sem. U loďstva byl téměř pětadvacet let a patřil mezi nejlepší důstojníky a o jeho výkony projevil zájem dokonce i císař.
Prudké škubnutí při přistání Sandhího vytrhlo z přemýšlení. Technologie Beowulfu byla mnohem těžkopádnější a ta loď neměla ani magnetický vlek. Raketoplán do vnitřního hangáru odtahovalo hydraulické rameno!
Na druhou stranu se nebylo moc čemu divit. I když byl Tristan dost možná nejvyspělejší planeta v Kolonizovaném prostoru, pořád šlo o třetiřadou planetu. Beowulf sice nesl označení „lehký křižník“, ale s kasimirským ekvivalentem se nedal srovnávat ani zdaleka. Ta loď byla sotva čtyři sta padesát metrů dlouhá, neměla žádné stíhačky, nesla dvaadvacet výmetnic seekerů – jejichž precisnost a přizpůsobivost se mohla srovnávat s kasimirskými seekery možná někdy před sto lety.
Ale je to to nejlepší, co mají k dispozici, tak se ho musíme naučit využít co nejlépe.
Raketoplán konečně znehybněl ve vnitřním hangáru a Sandhí se zvedl a vykročil k průchodu.
Venku ho čekala dvojice důstojníků. Muž a žena. Než si je Sandhí dokázal prohlédnout a zařadit, muž k němu vykročil a napřáhl ruku. Se zasalutováním se neobtěžoval.
„Vítejte na palubě Beowulfu, kapitáne Sandhí! Já jsem kontradmirál George Maalf. Toto je moje první důstojnice, komandér-poručík Midaki Connorová.“
Sandhí se s oběma pozdravil a potlačil pousmání. Velkovévoda Robert byl původem Angličan ze Země, nicméně jeho následovníci pocházeli z celého světa, ale měli tendence dávat svým dětem anglická jména nebo rovnou změnit celé rodové jméno po anglickém stylu. Tito dva lidé byli ukázkovým příkladem obou způsobů.
Ne že by to tak nebylo ve zbytku sektoru Hirano, koneckonců i doma na Kasimiru mají teď lidé tendence dávat dětem řecká jména, potom, co císařovna Helena I. proklamovala návrat k řeckým tradicím. A netýká se to jen dětí – prakticky všechny kasimirské válečné lodě mají jména podle postav z řecké mytologie a historie.
„Děkuji za přivítání, admirále,“ odvětil po chvíli. „Vaše loď je velmi krásná,“ zalhal.
„Poslední která nám zbyla,“ řekl Maalf mrzutě. „Maršál Frost mě jmenoval kontradmirálem, ale v zásadě nemám čemu velet. Ale maršál Frost mě nejspíš hodlal povýšit za mé… zásluhy na začátku povstání, a tak jsem admirál. Sice admirál bez flotily, nicméně stále admirál.“
Sandhí pomalu přikývl a uvědomil si, že Maalf byl ten, který svrhl nukleární hlavici na hlavní město a zabil velkovévodu spolu s dalšími desítkami tisíc lidí. Takový čin se mu hnusil, ale uvědomoval si, že to je někdy nutné. Zničení hlavního města Frostovi z vojenského hlediska pomohlo a navíc prohlásil, že už další podobné útoky neučiní – ale z části to bylo proto, že při bojích planetárního loďstva byly zničeny veškeré loděnice a Beowulf má jen omezenou zásobu seekerů. Kasimir mu nejspíš nějaké časem dodá, ale to byla otázka budoucnosti. Prozatím si nikdo nemohl dovolit střelami typu Seeker plýtvat.
Baron Gádos by možná mohl něco poskytnout, ale zřejmě svého spojence nemiluje natolik, aby mu dodával munici nebo ho jakkoliv otevřeně podporoval.
„Tristan vás ještě bude potřebovat, admirále,“ ujistil Maalfa a potom se rozhlédl. „Nebudu vám lhát, naše lodě jsou samozřejmě vyspělejší, ale i vaše loď bude v nadcházejících událostech hrát strategickou roli.“
Nevěděl jestli je to pravda, ale Maalf byl pořád spojenec a mohl ho poněkud povzbudit.
Admirál se usmál. „Děkuji, kapitáne. Chtěl byste si nyní mou loď prohlédnout?“
„Výborně. A mohu vás rovnou odvést na můstek. Beowulf je loď třídy Excalibur, naše loďstvo mělo původně sedm takových, ale během bojů mezi posádkami byly všechny zničeny až na Beowulf. Loď má standardně 842 členů posádky a z toho 67 důstojníků. Rovněž disponuje…“

Ukázka z románu Jana Kotouče: Pokračování diplomacie


Justina Tarziniová si odložila kabát a podala ho postaršímu muži v obleku, přičemž mu věnovala zdvořilý úsměv. Muž jí odpověděl neméně zdvořilou úklonou a odnesl její kabát do šatny.
Justina se otočila a spolu s ostatními členy delegace následovala Rolanu Kesslerovou – ballingtonskou velvyslankyni na Sinaji – do Písečného sálu, kde probíhala slavnostní recepce pořádaná sinajským ministerstvem zahraničí.
Kesslerová měla na sobě elegantní šedý kostým a ostatní členové delegace měli neméně slušivý civilní společenský oděv. Justina byla mezi nimi jediná výjimka, protože její oděv tvořila – jak se na vojenského atašé na velvyslanectví slušelo – slavnostní verze uniformy kapitána Ballingtonského loďstva.
Když skupina vešla do Písečného sálu, okamžitě k nim přiskočil pan Medard Toskanov, sinajský ministr zahraničí.
„Paní velvyslankyně,“ oslovil formálně Kesslerovou a podal jí ruku. „Velice rád vás zase vidím.“
„Je mi ctí, jako vždy, pane Toskanove,“ odvětila Kesslerová neméně formálně a usmála se. Vyměnili si ještě několik zdvořilých frází, potom se Toskanov přivítal i s Justinou a ostatními členy delegace.
Když bylo vítaní u konce, Justina následovala velvyslankyni napříč sálem a příležitostně zdravila politiky, diplomaty a důstojníky, kterých zde bylo plno.
Písečný sál získal své jméno podle béžovozlaté barvy, ve které byly vyvedeny podpěrné sloupy, stěny a – v trochu tmavším odstínu – i podlaha. Byl to sál, kde se už odnedávna hostily diplomatické recepce na Sinaji. A dnešek nebyl žádnou výjimkou.
„Tohle je vlastně vaše poslední recepce, než pojedete domů, že, kapitáne?“ oslovila ji Kesslerová.
„Ano, paní velvyslankyně,“ odvětila Justina. „Za čtyři dny odlétám zpět do Ballingtonu.“
Kesslerová přikývla. „Netřeba říkat, že vás tu budeme postrádat, kapitáne. Váš nástupce se bude muset hodně snažit, aby dosáhl vašeho formátu.“
Justina se usmála. „Děkuji, madam, ale myslím, že přeháníte.“
„Nesmysl.“ Kesslerová se na chvilku odmlčela a potom s úsměvem pokrčila rameny. „No, tak možná trošku. Ale překvapilo mě, že jste si vedla tak dobře, když uvážím, že většinu své kariéry jste strávila ve vesmíru, daleko od diplomacie a mezinárodních vztahů.“
„Jak víte, brala jsem mezinárodní vztahy na akademii,“ řekla Justina. „Ale je pravda, že až do mého přidělení na Sinaj jsem to moc nevyužila.“
Dvě ženy si našly cestu k dlouhému švédskému stolu, kde už si Marisa Meriotová – další členka ballingtonské delegace – dopomáhala k několika chlebíčkům.
„Těšíte se zase do vesmíru?“ zeptala se Kesslerová Justiny.
„Ano,“ připustila Justina. „To je to, kvůli čemu jsem si tuhle kariéru zvolila. A také se samozřejmě těším, že se podívám domů na Nuovo Lazio. Ne že by se mi na Sinaji nelíbilo, Sinajci jsou hrozně milí lidé, ale těším se, až budu po pěti měsících zase ve vesmíru.“ Pousmála se. „A z důvěrného zdroje vím, že mám převzít velení na Marsu.“
„To je bitevní křižník, že?“ zeptala se Kesslerová.
„Ano. Jeden z těch nových třídy Jupiter.“
„Tak to vám gratuluji. Určitě si povedete skvěle.“
„Promiňte, kapitáne,“ ozvala se Meriotová a kývla směrem na druhý konec místnosti. „Ale není támhleto ten Astoňan, kvůli kterému se celá tahle recepce pořádá?“
Justina se podívala vyznačeným směrem. Stáli tam dva muži v uniformách Astonského loďstva. Jeden byl viceadmirál a druhý měl insignie kapitána. Byl skoro o hlavu menší než jeho nadřízený a mohl být tak o patnáct, možná o dvacet let starší než Justina. Měl blond vlasy s několika šedými nitkami a i na tu dálku Justina v jeho očích viděla výraz člověka, který už hodně zažil.
„Ano, to je on,“ potvrdila. „Kapitán Sean E. Tyler.“
„Nový sinajský hrdina,“ dodala Kesslerová suše.
„Možná že je hrdina, ale zaslouženě,“ řekla Justina. „Pokud jsem to pochopila správně, tak zachránil konvoj třinácti sinajských lodí – mezi kterými byly i linkové lodě plné civilistů – před útokem Hunů.“
„A víte nějaké detaily?“ zeptala se Meriotová.
„Mám za to, že Sinajci byli při jedné zastávce přepadeni Huny a vyslali do okolních soustav sondy s žádostí o pomoc. Během boje přišli o své doprovodné lodě, ale podařilo se jim uniknout. Když Tyler se svou lodí dorazil na místo a uviděl jen trosky velkých křižníků, pochopil, že konvoj je teď bez ochrany, a odhadl, ve které soustavě budou sinajské lodě muset udělat další zastávku, a tam se vydal.“ Odmlčela se. „A dobře že to udělal. Hunové totiž čekali i tam, a kdyby nepřiletěl…“
Kesslerová přikývla. Hunové byli agresivní mimozemšťané, kteří zajatce nebrali. Vlastně o nich lidé vůbec nic nevěděli, kromě toho, že hunské lodě střílely po každém na potkání. „Není divu, že ho Sinajci mají za hrdinu. Oni tohle berou velmi osobně. Vidí ho jako člověka, který jim pomohl, když potřebovali.“
„Ano,“ souhlasila Meriotová, zatímco zaujatě sledovala Tylera, jak se zdraví s jedním sinajským ministrem. „Vsadím se, že je rád, že mu Sinajci prokázali tuhle poctu, a ocenili tak jeho zásluhy. Musí být velmi pyšný!“

* * *

„Připadám si jako cvičená opice!“ zašeptal kapitán Sean Everett Tyler nešťastně, potom, co se ocitl z doslechu dalšího Sinajce, který mu potřásl rukou a pogratuloval ke skvělé práci. Tentokrát to byl ministr školství a tělovýchovy, který evidentně měl o taktice a reáliích vesmírného boje asi stejnou představu, jako má písečný ještěr o závlahovém hospodářství.
„Jen klid, Seane,“ odpověděl viceadmirál Robert Mazarov s úsměvem. „Na Sinajce jsi udělal dojem a většina z nich je ti upřímně vděčná. A myslím, že si zasloužíš veškerou chválu, které se ti dostává.“
„Já se o žádnou neprosil,“ zabručel Tyler. On a Mazarov byli přátelé už mnoho let, poprvé se potkali jako podporučíci na svém prvním umístění. Mazarovova kariéra potom nabrala rychlejší spád, hlavně díky Mazarovovým vynikajícím administrativním schopnostem. A také jeho diplomatickému nadání.
Tyler se sám nikdy nepovažoval za diplomata. Většinu služby strávil ve vesmíru a admiralita měla naštěstí tolik rozumu, aby na choulostivější diplomatické mise posílala někoho nadanějšího pro tento obor.
Ovšem když admirál Mazarov letěl na oficiální návštěvu Sinaje a sinajská vláda formálně požádala, aby ho doprovázel „hrdina“, tedy kapitán Tyler, nemohl dost dobře odmítnout.
A tak tu teď Tyler stál a musel přetrpět, že ho všichni obletují, jako nějaké obzvláště zajímavé umělecké dílo. Chápal, že Mazarov má pravdu a hodně z nich v něm vidí hrdinu, a v zásadě mu nevadilo si s lidmi potřást rukou. Pokud to nebyl někdo tak zabedněný jako onen ministr školství.
„Uvažuj o tom jako o součásti služby,“ napověděl mu Mazarov. „Hodně Sinajců přemýšlelo, jak jim prospěje, že s námi utvoří Obrannou alianci. A tys jim předvedl, že Astonská unie je přece jen k něčemu dobrá.“
„Ale tohle bych udělal pro každého,“ namítl Tyler. „Pakt nepakt.“
„Já vím, Seane, ale tady jde o to, jak se to jeví průměrnému Sinajci.“
Přistoupil k nim muž v uniformě plukovníka sinajských ozbrojených sil a Tyler byl nucen podstoupit další podání ruky a zdvořilostní fráze.
„Kapitáne Tylere, jsem plukovník Natan Savir,“ představil se důstojník a potom mu věnoval spiklenecký úsměv. „Nebudu vám říkat, jak jsme vám vděční – to vám už určitě za dnešní večer řeklo tolik lidí, že tomu už věříte – pouze bych chtěl říct, že jsem rád, že jste ukázal, že Astonské loďstvo dokáže k hunskému problému přistupovat takto rozhodným způsobem, a doufám, že to v budoucnu povede k užší spolupráci našich loďstev za účelem vyřešení situace v Hunském prostoru jednou provždy.“
„No… děkuji… také doufám,“ řekl Tyler. Savir byl evidentně někdo, kdo na věci pohlížel z čistě vojenského hlediska, a Tylerovi to v tomhle sále přišlo jako příjemné osvěžení. Savir vypadal jako člověk, který nemá rád zbytečné tlachání.
„Doufám, že si později uděláte čas, abyste se mnou probral detaily vaší bitvy,“ nadhodil Savir.
„Ale jistě,“ přitakal Tyler. Savir se usmál a pozdravil se také s Mazarovem.
„Měl jsem za to, že tu měla být přítomna i generál Sára Larsová,“ poznamenal Mazarov. „Nevíte, jestli dorazí? Velice rád bych se s ní setkal.“
„Bohužel ne,“ odvětil Savir mrzutě. „Vyrozuměl jsem, že už několik dní bojuje s mezmerskou chřipkou a její doktor jí nedoporučuje kamkoliv chodit. Nejste jediní, kdo by se s ní rádi setkali.“
„To věřím,“ souhlasil Tyler. „Myslím, že každý důstojník by se s touto ženou chtěl setkat. Její taktiky jsem studoval už na akademii.“ Larsová byla nejslavnější důstojnice Sinajského loďstva, jež sloužila ještě dřív, než se Tyler narodil, a její úspěchy z Kasimirsko-sinajské války byly legendární. Ovšem bylo jí už přes sto let a Tyler musel uznat, že je celkem pochopitelné, že se nezúčastní každé recepce. Za svůj život jich už musela zažít dost.
Savir se s nimi prozatím rozloučil a vzdálil se. Tyler a Mazarov si našli cestu k dlouhému švédskému stolu a Mazarov si začal nabírat na talíř chlebíčky a plátky masa.
„Co myslíš, Bobe, kdo všechno se tu s námi bude ještě chtít přivítat?“ zeptal se Tyler, když se zakousl do jednoho chlebíčku.
Mazarov se zasmál. „Je tu hodně lidí. Támhle vidím velvyslance z Tarnówa s manželkou. A támhle na opačné straně stolu je velvyslankyně Kesslerová z Ballingtonu a její lidé.“
Tyler se podíval vyznačeným směrem. U velvyslankyně stály další dvě ženy. Jedna robustnější s kudrnatými blond vlasy a druhá tmavovlasá v uniformě Ballingtonského loďstva. Do tohoto prostředí zapadla mnohem lépe než Tyler, ale něco na jejím výrazu a postoji Tylerovi napovědělo, že je to palubní důstojník.
„Kdo je ta žena v uniformě s ballingtonskou velvyslankyní?“
Mazarov se na ni podíval a chvíli přemýšlel. „Kapitán Justina Tarziniová, vojenská atašé velvyslanectví.“
„A nesloužila náhodou i ve vesmíru?“
Mazarov přikývl. „Její spis jsem jen tak prolétl, když jsme sem letěli, ale mám za to, že většinu kariéry strávila na palubě lodí. Jak jsi to poznal?“
Tyler pokrčil rameny. „Nevím, tak nějak má kolem sebe tu… auru. Nevím, jak to říct.“
„Tuším, že se kdysi podílela na záchraně linkové lodě před piráty u Nieuw Stramproye. Něco takového má ve spisu.“
Tyler chvíli přemýšlel a potom si olízl rty. „Jo, na to si vzpomínám. O tom jsem slyšel. Tuším, že to byla luxusní linková loď Martijn. Nějaká ballingtonská důstojnice přiměla piráty, kteří se už nalodili, aby se vzdali, a potom loď úspěšně vyvedla ze soustavy a unikla pirátským lodím. To byla ona?“
„Ano, to byla ona. Byla tehdy první důstojník na lehkém křižníku, který piráti v té bitce ochromili, a tak ji kapitán poslal se skupinou mariňáků na Martijna, aby se ho zmocnila.“
„Aha,“ řekl Tyler a podíval se znovu se zájmem na Tarziniovou.

* * *

„Je mi velikou ctí, paní velvyslankyně,“ řekl admirál Mazarov a podal Kesslerové ruku. „Dovolte mi, abych vám představil kapitána Seana Tylera.“
Tyler se uklonil. „Madam.“
„Ráda vás konečně poznávám, kapitáne. Tohle je má asistentka Marisa Meriotová a kapitán Justina Tarziniová, naše vojenská atašé.“
Pravé ruce Justiny Tarziniové a Seana Tylera se setkaly.
„Kapitáne, je mi ctí.“
„Mně rovněž.“

* * *

Nakonec to nebyl tak hrozný večer, jak se Sean Tyler obával. Jakmile se ocitl ve společnosti kapitána Tarziniové, plukovníka Savira a několika dalších důstojníků, atmosféra se výrazně zlepšila.
Tyler na naléhání plukovníka Savira detailně rozebral bitvu, kterou jeho loď Indomitable svedla s Huny při obraně sinajského konvoje. Savir mluvil o několika vlastních střetnutích s Huny při doprovodné službě a kapitán Tarziniová jim popsala svou úlohu na palubě Martijna, přičemž ovšem největší zásluhy přisoudila svému tehdejšímu kapitánovi a svou účast popsala jen se vší skromností.
Když se recepce blížila ke konci a hosté začali odcházet, Tyler se se všemi důstojníky rozloučil a jeho ruka se opět setkala s rukou kapitána Tarziniové.
„Kapitáne, bylo mi ctí.“
Justina Tarziniová se usmála. „Děkuji, kapitáne Tylere. Mně také. Doufám, že se zase někdy potkáme.“
„Já také, kapitáne.“


O osmnáct měsíců později

Buch! Buch! Buch!
Sean Tyler se s trhnutím probral k vědomí. V první chvíli netušil, odkud ty rány přicházejí. Po několika vteřinách se probral natolik, aby si uvědomil, že někdo mu bouchá na dveře jeho domku.
Rychle se převalil na bok a popadl hodinky, které měl na nočním stolku. Bylo půl čtvrté ráno. Nikdo se zdravým rozumem by k němu nešel na návštěvu v tuhle dobu. Nehledě na to, že nejbližší vesnice byla vzdálená přes třicet kilometrů.
Buch! Buch! Buch!
Tyler vstal. Rychle si oblékl župan a potom sáhl do zásuvky na nočním stolku a vytáhl odtamtud pistoli. V téhle oblasti na Simeralu moc lidí nežilo, proto sem občas zabloudil nějaký uprchlý trestanec, který se tu hodlal skrýt. Tyler nehodlal nic ponechat náhodě.
Rychle seběhl ze schodů, postavil se před dveře a s rychlostí naučenou před tolika lety na akademii otevřel dveře a namířil přímo do tváře tomu, kdo za nimi stál.
„Ježíši! Pane!“ vykřikla mladá žena v uniformě podporučíka Astonského loďstva.
Tyler zamrkal. „Lynn? Co tu proboha děláte?!“
„Omlouvám se, admirále,“ řekla podporučík Lynn Lybaertová, Tylerova pobočnice. „Ale dali mi rozkaz pro vás dojít. Pokoušeli jsme se vás kontaktoval, ale…“ Nervózně kývla hlavou. „Ehm, pane?“
Tyler si uvědomil, že Lynn pořád míří do obličeje, rychle sklonil zbraň a potřásl hlavou. „Promiňte. V těchhle končinách nemůže být člověk nikdy dost obezřetný. Tak co se děje?“
„Snažili jsme se vás kontaktovat, ale váš komlink se nehlásil.“
„To proto, že jsem ho vypnul,“ odpověděl Tyler bez obalu. „Mám dovolenou – poprvé po šesti měsících – a tak chci mít chvilku klid. Zapínám si ho jen na hodinu denně. Tak co je tak důležitého, že to kapitán Ambronsen a kapitán Norumová nedokážou zvládnout bez mé rady?“
„Pane, dovolenou vám zrušili. Máte se okamžitě hlásit na palubě. Stejně jako všichni členové svazu Sigma.“
Tyler vytřeštil oči. Kontradmirálovi jen tak někdo dovolenou nezruší – jedna z výhod, kterou s sebou jeho povýšení neslo. Aby mu někdo mohl zrušit dovolenou, musel to být přinejmenším…
„Rozkaz přišel přímo od prezidenta Wanderberga,“ dokončila Lynn tok jeho myšlenek. „Celý operační svaz Sigma má za dva dny vyplout.“
Tyler se nadechl. „A kam?“ zeptal se, ačkoliv měl neblahé tušení, že odpověď už zná.
„Soustava Argonaut, pane,“ odpověděla Lynn.
Tyler vzdychl. „Dejte mi pět minut.“
O šest a půl minuty později Tyler – nyní už v plné uniformě Astonského loďstva – zamkl svůj dům uprostřed lesa a podporučík Lybaertová ho odvedla do čekajícího vznášedla, které následně zamířilo do nejbližšího města s kosmoportem.
„A teď bych rád věděl detaily,“ řekl Tyler, když byli ve vzduchu. „Prezident chce rozpoutat válku nebo už k tomu došlo a já to prospal?“
„Ve válce nejsme, pane,“ ujistila ho Lynn. „Detaily nevím. Pochopila jsem, že prezident Wanderberg chce poněkud přitlačit na pilu při vyjednávání s Ballingtonem, a tak chce vyslat svaz Sigma do soustavy Argonaut.“
„Abychom na ně zadupali a ukázali jim, že Argonaut je naše území?“ Lynn přikývla a Tyler se zamračil. Vztahy mezi Astonskou unií a Ballingtonským společenstvím byly odjakživa kolísavé. Dodnes panovala jistá nevraživost kvůli Sjednocujícím válkám, jež se vedly před téměř dvěma stoletími, kdy se planety obou států teprve spojovaly ve větší celky a obě strany spolu několikrát bojovaly o území i o suroviny. A při kterých loďstvo planety Simeral – jež se později stala hlavním světem Astonské unie – většinu času zvítězilo nad svými protějšky z Ballingtonu. To sice byla stará záležitost, ale mnoho lidí – na obou stranách – na to odmítalo zapomenout.
Astonská unie navíc vždycky více prosperovala a měla silnější ekonomiku, kvůli čemuž k ní mnoho Ballingtoňanů cítilo nevraživost jako vůči úspěšnějšímu konkurentovi. A během posledních šesti měsíců se jejich vztahy zhoršovaly geometrickou řadou. Předmětem jejich současného sporu byla soustava Argonaut, kterou – dílem neuvěřitelné náhody – téměř současně objevily průzkumné lodě Astonu i Ballingtonu. Bylo nutné si přiznat, že astonská loď tam byla první, uvědomil si Tyler, Argonaut je mnohem dál od Astonu než od Ballingtonu. Ballingtonská loď do soustavy přilétla později, ale zato byla s informací o jejím nalezení doma rychleji.
To vyvolalo právní problém a vyvstala otázka, zdali má nárok na soustavu stát, jehož loď do ní první vstoupila, nebo jehož vláda se o soustavě dozvěděla jako první. Ovšem tohle byl hlavně politický problém. V soustavě Argonaut se nacházelo několik nalezišť nesmírně vzácného kiria26. Kirium26 – stejně jako standardní kirium – byl nerost, který bylo možno použít jednak jako palivo do štěpných reaktorů a rovněž se z něj v ochuzené versi stával velmi odolný pancíř.
Kirium26 bylo ve všech těchto ohledech mnohonásobně účinnější než standardní verze. A doposud byla všechna naleziště kiria26 pod kontrolou Finratů, kteří s lidmi měli sice přátelký vztah, ale suroviny prodávali pouze prostřednictvím Agentury pro mimozemské styky, která potom zboží poskytovala rovnoměrně všem ostatním velkým státům. To bylo sice svým způsobem spravedlivé, protože všechny velké státy pomáhaly AMS financovat, ale každý člověk měl od přírody nutkání snažit se mít víc než ostatní.
A proto, když objevili neobydlenou soustavu Argonaut plnou kiria26, bylo jen logické, že se jí ani jedna strana nechtěla vzdát. A bohužel prezident Wanderberg, ani jeho ballingtonský protějšek, kancléř Bremmer, nepatřili zrovna mezi lidi, kteří by byli zvyklí ustupovat.
A tak se postupně vztahy mezi těmito dvěma hvězdnými státy neustále zhoršovaly a zhoršovaly.
Situaci nijak nezlepšil fakt, že si Ballington na jedné z planet v Argonautu umístil výzkumnou stanici. Stanice měla určit přesné množství kiria26 na planetě, ale astonská strana proti tomu začala vehementně protestovat s tím, že Ballington tam provádí nelegálně těžbu.
Až došlo na vzájemné vojenské zastrašování, pomyslel si Tyler smutně. Nepochyboval o tom, že až se zpráva o přípravě svazu Sigma donese do Ballingtonu, kancléř Bremmer tam rovněž vyšle válečné lodě.
A to před půl rokem Ballington dokonce uvažoval, že se připojí k Obranné alianci vytvořené Sinají a Astonem proti případné agresi ze strany Kasimirského císařství. To bylo výsledkem usilovné diplomatické práce Astonu a hlavně Sinaje, protože ballingtonská vláda si příliš neuvědomovala hrozbu, jakou Kasimir představuje.
A nejspíš si ji stále neuvědomuje. Tyler navíc věděl, že Kasimir by dokonce rád měl Ballington na své straně a jeho diplomaté Ballington oficiálně podporovali při současném sporu o Argonaut.
Takže v současné době to s Obrannou aliancí nevypadalo moc dobře a Ballington se pomalu, ale jistě od Astoňanů odkláněl.
A prezident Wanderberg teď celou situaci ještě zhorší tím, že do Argonautu vyšle operační svaz.
„Dala admirál McKlingerová nějaké zvláštní instrukce, než vás pro mě vyslala?“ zeptal se po chvíli.
„Viceadmirál McKlingerová byla odvolána z velení svazu Sigma,“ odpověděla Lynn. „Prezident Wanderberg osobně chtěl, aby svazu velel admirál Fouchet.“
Tyler pomalu přikývl. Wanderberg byl bývalý voják a dotáhl to na majora vesmírné pěchoty, než odešel, aby mohl udělat kariéru v politice. Nejspíš si Foucheta odněkud pamatoval a důvěřoval mu natolik, že ho prosadil do velení tohoto svazu. Tyler Foucheta moc neznal, ale nepřišlo mu příliš logické měnit velitele svazu, na kterého jsou jeho podřízení už zvyklí, zrovna před důležitou misí.
„Blížíme se ke kosmoportu,“ oznámil pilot a Tyler ucítil, jak vznášedlo začíná pomalu klesat.

* * *

„Je mi to líto, Lauro,“ řekl admirál Richard Fouchet, zatímco si viceadmirál Laura McKlingerová balila věci ve své kanceláři na palubě bitevního křižníku Vanguard. „Prezident i náčelnice operací loďstva Kazuči mě ujistili, že to je pouze dočasné. Jakmile tato mise skončí, bude svaz Sigma opět váš. Hodlám si ponechat i váš štáb, aby bylo co nejméně změn.“
„Jistě,“ řekla McKlingerová. „Jenom se mě dotýká, proč prezident cítil potřebu mě vyměnit. Velela jsem svazu Sigma skoro dva roky. Za tu dobu byl nasazen jak v Hunském prostoru, tak v Kolonizovaném prostoru.“
„To není o tom, že by vám prezident nedůvěřoval, Lauro,“ ujistil ji Fouchet. „Pouze vás nezná. Mě zná a ví, že mně může svěřit citlivé velení takhle daleko od domovské soustavy, kde budu reprezentovat Astonskou unii.“ Na okamžik se odmlčel a potom pokračoval. „Prezident má pravdu, co se týče Ballingtonu, víte? Nedá se s nimi jednat. Jsou až příliš zahledění do sebe a nedokáží si vůbec připustit, že někdo jiný by mohl mít pravdu. Proto tam vybudovali stanici bez našeho vědomí – pro ně Argonaut už je jejich majetkem. Oni nejsou schopní jednat o kompromisu.“
Upřeně se podíval na McKlingerovou. „Ale pod vší tou zabedněností a namyšleností to jsou zbabělci. Oni se s námi nechtějí pustit do křížku. Ať už se jim to líbí nebo ne, Astonské loďstvo má více lodí i lepší techniku, a oni to vědí. Když jim ukážeme, že jsme odhodláni hájit své zájmy jakýmikoliv prostředky a zamáváme na ně vlajkou, tak se stáhnou a nejspíš se k jednacímu stolu vrátí s větší vstřícností.“ Fouchet se usmál. „A prezident pověřil mě, abych jim ukázal naší odhodlanost.“

* * *

Indomitable, tady raketoplán 179, žádáme o přednostní povolení k přistání, máme na palubě velícího důstojníka 17. operační skupiny.“
„Raketopláne 179, tady řízení letového provozu Indomitable, povolení uděleno, zamiřte k hangáru 2.“
„Rozumíme, Indomitable, odhadovaný čas příletu: čtyři minuty.“
Kontradmirál Sean Tyler naslouchal ze sekce pro pasažéry hovoru pilotů, a když raketoplán nabral kurz na přistání, vstal a šel do kokpitu.
Pohled na Indomitable mu poněkud zvedl náladu. Veškerá únava z něj opadla už během cesty a on si teď vychutnával pohled na svou loď, které velel přes dva roky. Byla to třída Dauntless, která doposud tvořila páteř Astonského loďstva.
Ovšem, jak si rychle připomněl, Indomitable už není jeho loď. Při té myšlence posmutněl, ale byla to pravda. Když ho před čtyřmi měsíci navštívil viceadmirál Mazarov, Tyler – tehdy kapitán – se domníval, že mu jeho přítel chce důvěrně sdělit, kdo bude příštím velitelem 17. operační skupiny potom, co předchozí admirál odešel.
Nevzpomínal si, co přesně mu Mazarov řekl, ale bylo to něco ve smyslu: „Ano, znám nového velitele 17. skupiny, je to takový zabedněný blázen, který si myslí, že ve vesmíru stačí vypnout motor, aby loď zastavila. Bohužel admiralita nikoho schopnějšího nesehnala, a tak se museli spokojit s ním.“ A když se Tyler přímo zeptal, kdo to je, Mazarov s úsměvem odpověděl: „Myslím, že ho znáš docela dobře… kontradmirále Tylere.“
Tylerovi tehdy chvíli trvalo, než pochopil, co tím jeho přítel myslí. A když mu to konečně došlo, tak se v něm mísilo překvapení s naštváním. O vlajkovou hodnost nijak zvlášť neusiloval… a mrzelo ho, že přijde o Indomitable.
Alespoň že mi dovolili si ji nechat jako vlajkovou loď, pomyslel si, když raketoplán dosedl ve vnější hangárové šachtě a najel na magnetický vlek. Bytelné dveře, které oddělovaly šachtu od vnějšího vesmíru, se za nimi zavřely a vlek raketoplán odtáhl do vnitřního hangáru.
Tyler se přesunul dozadu a počkal, než se otevře průlez. Potom s Lynn a dalšími cestujícími v závěsu vyšel ven.
V hangáru už ho čekala skupinka důstojníků v čele s kapitánem Ambronsenem, novým velícím důstojníkem Indomitable.
„Vítejte zpět na palubě, admirále,“ pozdravil ho a zasalutoval.
Tyler pozdrav opětoval. „Děkuji. To pozvání se nedalo odmítnout.“ Rychle se pozdravil s komandérem Voronichinem, výkonným důstojníkem lodi – který byl nedávno jeho výkonným důstojníkem – a potom se otočil na kapitána Liv Norumovou, svou náčelnici štábu.
„No, Liv, člověk vás tu nechá chvíli o samotě a hned je svět vzhůru nohama. Lynn mi už poskytla nějaké informace. Tak jaké máme přesně rozkazy?“
„Zatím se toho moc neví, pane.“ Norumová mu pokynula, aby ji následoval. Když spolu s Tylerem a Lynn nastoupila do výtahu, pokračovala.
„Dostali jsme rozkaz, že celý operační svaz Sigma má být do dvou dnů připraven vyrazit do soustavy Argonaut. Veškeré dovolené byly zrušeny a svaz dostal přednostní právo na veškeré zásoby.“
„Jo, to mi už Lynn říkala,“ přitakal Tyler. „A přišly nějaké operační rozkazy?“
„Zatím ne. Pouze informace o posílení svazu. K 11. operační skupině byl od svazu Alfa přidělen Renown a několik menších lodí. K nám přibude Peerless, jeden lehký křižníky třídy Arrow a dvě fregaty.“
Tyler přikývl. S Peerless bude mít jeho skupina sedm bitevních křižníků. A to, že prezident nechal ke svazu přidělit i Renown, ho sice trochu překvapilo, ale zároveň poněkud uklidnilo. Renown byl největší bitevní křižník Astonského loďstva, jediný svého druhu. O jeho kvalitách se sice dalo spekulovat, ale platilo, že to díky své velikosti byla nejslavnější loď v Astonské unii a vláda ji často dávala na odiv tím, že ji posílala na různé diplomatické mise na území jiných států. Pokud se ho prezident Wanderberg rozhodl vyslat do Argonautu, dávalo to tušit, že chce hlavně psychologicky zapůsobit a rozhodně neplánuje žádné střílení.
To ovšem neznamená, že se celý operační svaz nebude pouštět na velmi tenký led.
„A přišly nějaké instrukce z vlajkové lodě svazu?“ zeptal se po chvíli. „Pochopil jsem, že velení převzal admirál Fouchet.“
Tentokrát to byla Norumová, kdo přikývl. „Ano, pane. Admirál Fouchet také svolal na 16:00 brífink na palubu Renownu. Účastnit se mají všichni vlajkoví důstojníci a jejich štáby.“
Tyler se zamračil. „Na Renownu?“
„Ano, pane. Pochopila jsem, že admirál Fouchet si hodlá vzít Renown jako svou vlajkovou loď.“
Tyler se zarazil. Dát operačnímu svazu těsně před důležitou misí nového velícího důstojníka bylo samo o sobě nešťastné, i když si ten dotyčný ponechá starý štáb. A obdobně nešťastné bylo vyměnit si vlajkovou loď s už zajetým kapitánem a důstojníky za jinou, byť byl tou lodí Renown.
Tyler se pomalu nadechl. Tohle bude zajímavé.

* * *

„Tak to je ve stručnosti zhruba všechno, dámy a pánové,“ řekl admirál Fouchet, když jeho operační důstojník zakončil brífink, který byl spíše stručným nástinem situace než detailním plánem rozložení sil.
„Hlavně si pamatujte, že musíme být rozhodní a nekompromisní,“ připomněl jim Fouchet. „Ballingtonská základna na planetě je řízena civilisty, pokud dorazíme včas, je možné, že budeme muset jednat pouze se správcem stanice a toho by neměl být problém přesvědčit, aby evakuoval personál.“
Tyler pozvedl obočí. Vedle sebe viděl, že Lynn je lehce vyděšená a kapitán Norumová se tváří lehce znechuceně.
„Pane, vy chcete vyhrožovat civilistům útokem?“ zeptal se komandér Jonathan Moth, Tylerův operační důstojník.
Fouchet rozhodně zavrtěl hlavou. „Ovšemže ne! K žádnému vyhrožování nedojde. Ale pohled na patnáct bitevních křižníků – v čele s Renownem – je může přesvědčit k odchodu, aniž bychom řekli jediné slovo.“ Pousmál se. „Tuším, že jeden politik na Zemi v předkosmickém věku řekl něco ve smyslu: ,Mluv klidně a nos s sebou velký klacek, dojdeš daleko.‘ To bude něco, co budeme aplikovat při vyjednávání s civilním správcem ballingtonské stanice.“
Lynn Lybaertová se k Tylerovi naklonila a tiše se zeptala: „Je to možné, že by jen tak odešli, pane?“
„Možné je všechno, Lynn,“ odpověděl jí potichu Tyler. „Ale na tohle bych zrovna nesázel. A myslím, že i admirálovi je jasné, že tahle situace je spíše zbožným přáním.“
Jako kdyby četla jejich myšlenky, kontradmirál O’Donnelová, velitelka 11. operační skupiny, se ozvala z druhého konce stolu. „Ale tato situace je poněkud nepravděpodobná, nemyslíte, admirále?“ zeptala se Foucheta. „Koneckonců prezident Wanderberg o svém úmyslu vyslat do Argonautu operační svaz informoval ballingtonského velvyslance a pokud jsem to správně pochopila, na dnešní večer plánuje tiskovou konferenci. Zpráva o našich úmyslech už je nepochybně na cestě do Ballingtonu – a kurýrní sonda tam bude mnohem rychleji než my. Dá se tedy předpokládat, že Ballington vyšle do soustavy vlastní jednotky.“
Fouchet vážně přikývl. „Ano, admirále, ač nerad připouštím, že je to velice pravděpodobné a při operačním plánování, které bude probíhat během příštích dnů, budeme počítat právě s tímto scénářem.“ Pokrčil rameny. „Nicméně je možné, že se Ballingtonskému loďstvu nepodaří sehnat a zorganizovat dost lodí na to, aby je stihli vyslat do soustavy Argonaut. Ballingtonské loďstvo není zdaleka nejlepší v sektoru a jejich důstojníci nepatří zrovna k nejbystřejším a nejefektivnějším. A totéž lze říct i o jejich výcvikových metodách.“
„S prominutím, admirále,“ ozvala se komandér-poručík Inagaki Aiko, zpravodajská důstojnice v Tylerově štábu, poněkud nesměle. Nebylo divu, se svou – na poměry této schůze poměrně nízkou – hodností si musela mezi tolika admirály a kapitány připadat úplně bezvýznamně.
„S prominutím,“ opakovala, „ale já jsem přes rok sloužila jako přidělenkyně Loďstva na Ballingtonu a poznala jsem mnoho jejich důstojníků. Rozhodně bych o nich neřekla, že by byli méně bystří než my. A jejich výcvikové metody rozhodně nejsou špatné, byť nemají tak dlouhou tradici jako ty naše.“
Fouchet ji chvíli tiše pozoroval a Tyler mohl úplně cítit, jak se Inagaki snaží stát se neviditelnou a nejspíš si teď přeje, aby byla držela hubu.
„Děkuji za vaši připomínku, komandér-poručíku,“ řekl Fouchet nakonec a jen nepatrně zdůraznil její hodnost, jako tiché připomenutí jejího postavení. Nicméně zůstal u toho, Fouchet přece jen nebyl ten typ důstojníka, který se mstí podřízeným za to, že řeknou svůj názor.
„Ovšem nesmíme zapomínat, že naše loďstvo má za sebou v poslední době hodně krvavých bojů v hunském prostoru, zatímco Ballingtonské loďstvo za posledních dvacet let mělo příležitost k ostrým střelbám jen v menších operacích proti pirátům a podobné sebrance v Kolonizovaném prostoru.“
Tyler si uchoval vážný výraz, nicméně souhlasil spíš s Inagaki než s Fouchetem. Ballingtoňany sice neměl příliš v lásce – občas mu přišli dost nafoukaní – ale rozhodně to nebyli blbci. A šarvátky v Kolonizovaném prostoru proti pirátům a různým tamějším diktátorům byly kolikrát stejně brutální jako boje proti Hunům. Mnohdy i brutálnější. Hunové vás koneckonců pouze zabijou, když se jim dostanete do rukou, kdežto piráti vám mnohdy udělají něco daleko horšího.
„Nějaké další otázky?“ zeptal se Fouchet. Když se nikdo další neozval, přikývl. „Dobrá, brífink je tímto u konce.“


„Aktivovat manévrovací trysky.“
„Manévrovací trysky aktivovány!“
„Dva stupně na levobok.“
„Dva stupně na levobok!“
Kapitán Justina Tarziniová stála u svého křesla na můstku BNS Mars a spokojeně sledovala, jak poddůstojník první třídy Deveraux se zručností danou patnácti lety u kormidla navádí tento jedenapůlkilometrový kolos k zakotvení se stanicí Aurora. Nebylo to tak snadné, jak se na první pohled mohlo zdát. Justina jednou viděla případ, kdy kormidelník podcenil dobu, kterou bude loď potřebovat na zpomalení, a na závěrečné přiblížení se přihnal moc rychle. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale rychle letící loď urvala téměř všechna kotevní ramena v doku.
Deveraux byl ovšem zkušený kormidelník a všechno proběhlo hladce. Justina vydala ještě několik dalších drobných povelů, ale spíš proto, že to příslušelo statutu kapitána, než že by se bez ní Deveraux neobešel.
Nakonec ucítila drobné trhnutí, jak se Mars spojil s jedním upevňovacím ramenem a obrovitá mechanická paže ho na okamžik vychýlila z kurzu, než se k ní připojily další, aby loď upevnily na místě.
„Zakotvení se stanicí potvrzeno,“ řekl komandér Akkat – taktický důstojník – formálně.
„Děkuji. Dobrá práce, pane Deverauxi,“ řekla Justina.
„Děkuji, madam.“
Justina si na svém křesle vyvolala schéma stanice. Od její poslední návštěvy podstoupila několik změn a ona se chtěla naposledy ujistit, že ví, kam jde.
Stanice Aurora byla středem největších loděnic v Ballingtonském společenství – a zároveň největších loděnic v celém sektoru Hirano. Byly dvakrát větší než astonská Ithaka nebo kasimirská Akropolis. Dalo by se říct, že Aurora BYLY loděnice, které se rozpínaly na oběžné dráze planety Nuovo Lazio. Byl to dopravní uzel pro civilní i vojenské loďstvo a bylo tu permanentně rušno. Nuovo Lazio bylo navíc také Justininým domovským světem a ona doufala, že bude mít čas se dostat na povrch a navštívit svoji matku. Ovšem rychlost, s jakou sem byl Mars – a zbytek operačního svazu Gemini – odvolán, naznačovala, že se tu dlouho nezdrží.
Po chvíli studia Justina schéma opět zavřela a otočila se z východu. „Komandére Akkate, můstek je váš. Komandére Oldorfová-Svenská, můžete mě, prosím, doprovodit?“
„Jistě, kapitáne.“
Justina vyšla na chodbu v doprovodu své výkonné důstojnice a přítelkyně. Šly mlčky, dokud se neocitly ve výtahu a Justina nezadala kód hangáru. Kabina se rozjela a Justinina zástupkyně se konečně ozvala.
„Tušíš, jak dlouho nás tu nechají?“ zeptala se komandér Shaana Oldorfová-Svenská – posádkou přezdívána SOS.
„Těžko říct,“ přiznala se Justina a otočila se na ni. „Ale mám z toho špatný pocit.“
Shaana se ušklíbla. „To já taky, tím bych se netrápila. Ale hlavně zkus ze starocha vyždímat nějaké informace.“
Justina povytáhla obočí. „Doufám, že tím ,starochem‘ nemyslíte admirála Esternala, že ne komandére?“
Shaana se zatvářila jako neviňátko. „No… jak se to vezme. Koneckonců slovem ,staroch‘ jsem mohla vyjádřit i můj respekt k jeho zkušenostem a zásluhám.“
Justina se zasmála. „Jo, správně. Mohla. Ale neboj, zeptám se. Ty zůstáváš na palubě?“
Tentokrát bylo na Shaaně, aby se zasmála. „Jako že bych tvrdla na palubě, zatímco ostatní si budou užívat nočního života stanice? To zrovna!“
Justina se usmála. „Jak je libo. Ale nejdřív dohlédni na vyplňování opušťáků. Nerada bych, aby moji důstojníci projevili přílišnou velkorysost a loď zůstala vylidněná.“
Shaana přikývla. „Jasně, nedělám to pro přece poprvé.“
„No právě.“ Justina se usmála. „A neboj, rozhodně se admirála zeptám, co se děje.“
„Jasně. A nezapomeň ho ode mě pozdravovat! “
Výtah dorazil na místo a kabina se otevřela.
„To určitě nezapomenu, komandére,“ slíbila jí Justina.

* * *

Viceadmirál Bernard Esternal vstal od svého stolu, když jeho asistent uvedl Justinu dovnitř, a se zářivým úsměvem jí podal ruku. Jakmile ji Justina uchopila, Esternal ji prudce přitáhl k sobě a ovinul ji v otcovského objetí.
„Ani nevíš, jak rád tě zase vidím!“
„Já vás taky, pane.“
Esternal ji pustil a pokynul jí k pohovce u stěny jeho kanceláře. „Dáš si něco k pití?“
„Přineste prosím jednou čaj a jednou bílou kávu, Oskare.“ Asistent se vzdálil a Esternal se s Justinou posadil.
„Vítej zpět na Auroře! Musíš mi toho spoustu vyprávět.“
Bernard Esternal velel stanici Aurora už celá léta. Byl to mohutný postarší muž s tmavou pletí, který, stejně jako Justinina rodina, pocházel z provincie Kilmen na Nuovo Laziu. S jejím otcem byli nejlepší přátelé už od dětství, společně vstoupili do akademie a sloužili spolu po více než třicet let. Justina ho znala doslova celý život jako svého strýčka. Esternal jí často vyprávěl o tom, jak – nyní to už bylo třiačtyřicet let – dostal komandér Aspanu Tarzini zprávu, že se mu narodila dcera Justina. Se svým přítelem, tehdy komandér-poručíkem, Bernardem Esternalem, to náležitě oslavili a potom ho Aspanu požádal, jestli by jeho dceři nešel za kmotra. Esternal se tak stal z božího práva jejím opatrovníkem a prakticky druhým otcem.
A byl to Esternal, který za ní tehdy přišel do jejího pokoje, když jí bylo patnáct, a se smutnou tváří jí oznámil, že její otec tragicky zahynul při nehodě ve strojovně.
„Ráda vás zase vidím, pane,“ opakovala Justina tiše.
Esternal možná vytušil, co se jí honilo hlavou, a jemně se na ni usmál.
„Ty pány si nech, alespoň když jsme sami.“
„Dobře, strejdo.“
„To je lepší,“ pochválil ji Esternal. „Dneska ráno jsem mluvil s tvojí matkou, pozdravuje tě a posílá ti pusu.“
Justina se pousmála. „Myslíš, že budu mít čas zaletět na povrch a navštívit ji?“
„Já… nevím,“ přiznal se Esternal. „Nevím. Svaz Gemini má vyplout co nejdřív, ale přesné detaily ti poskytne až admirál Lambertová.“ Justina se chystala zeptat na něco dalšího, ale Esternal ji zarazil. „Nechme ještě chvilku oficiální věci na pokoji, ano? Pověz mi ještě něco nového o sobě. Třeba,“ mrkl, „o tvém zasnoubení s panem Alexandrem Brestem.“
Justina přikývla. Čekala, kdy admirál toto téma nakousne. O jejím vztahu s Alexem věděl, stejně jako její matka a většina příbuzných, a stejně tak věděl, že uvažovali nad zásnubami, ale tohle bylo poprvé, co se s admirálem viděla potom, co se s Alexem zasnoubila.
„No, tak nějak se to stalo,“ řekla nakonec. „Je mi líto, že jste se o tom dozvěděli, až když bylo po všem, ale byli jsme v hlubokém vesmíru.“
„Což o to, to chápu.“ Esternal se zamračil. „A jsi si jistá, že je to ten pravý?“
„To je hodně nesmyslná otázka,“ zasmála se Justina. „Ale miluju ho.“
„Jak dlouho už se vlastně znáte?“
„Skoro dva roky. Poprvé jsme se potkali, když jsem dělala ještě na velvyslanectví na Sinaji. Potom jsme se často vídali, když byly naše lodě umístěny na Mandragoře a…“ Justina pokrčila rameny. „Stalo se.“
„A on je pilot, že? Komandér?“
„Komandér-poručík. Je to velitel letové skupiny na Lokim.“
Jenom komandér-poručík?!“
Justina zavrtěla hlavou. „Tohle od tebe není moc hezké. Miluju přece muže, ne jeho hodnost.“
„No já vím.“ Esternal pokrčil rameny. „A jsem rád, že se chceš vdávat. Akorát mě mrzí, že toho dotyčného neznám, no.“ Na okamžik se zamyslel. „I když bych si mohl nechat vyhledat jeho záznamy… a trochu ho prověřit.“
„Opovaž se!“
Tentokrát to byl Esternal, kdo se zasmál. „Neboj, takový blázen ještě nejsem. Ale rozhodně bych ho rád potkal před svatbou.“
„To zařídíme. Jenom nevím, kde se zrovna nachází jeho loď.“
Dovnitř vstoupil admirálův asistent s čajem a kávou, každému nabídl, potom položil tác na stůl a zase se vzdálil.
„A kde se hodláte usadit?“ zeptal se Esternal, když usrkl kávy. „On není z Nuova Lazia, že ne?“
„Ne, je z Ballingtonu. A tam se taky usadíme.“ Esternal se chystal něco říct, ale ona ho zarazila. „Už mi nabídli místo v oddělení výzkumu a vývoje na hlavní základně na Ballingtonu. A Alex je dost zkušený na to, aby tam mohl učit na akademii.“
„Chceš odejít z Marsu?“
„Stejně by mě už brzy přeložili jinam.“ Justina si povzdechla. „Po palubní službě se mi bude stýskat, ale nechci, aby mé děti vyrůstaly samy, zatímco jejich rodiče budou létat někde ve vesmíru.“
Esternal pokrčil rameny. „Moje děti tím prošly a jsou v pořádku. A ty jsi příliš dobrá v tom, co děláš, než abys tvrdla na zemi. A pokud on bude učit a zůstane na planetě, tak ty budeš moct…“
„To nás už napadlo, ale… ne.“ Justina zavrtěla hlavou. „Možná jsem staromódní, ale dítě patří k matce. A já mám na dítě pomalu nejvyšší čas.“ Nechtěla používat to staré klišé o biologických hodinách, ale něco na tom bylo. Všichni kolonisté, kteří letěli v hibernačních lodích do sektoru Hirano, museli podstoupit genetickou manipulaci, aby byli odolnější – a stejně tak i jejich potomci – a víc přizpůsobivější k životě na planetách s jinou gravitací nebo tlakem vzduchu, než byl na Zemi. Tato manipulace jako vedlejší efekt zvýšila průměrnou délku života kolonistů o třicet až pětatřicet let. Ve svých třiačtyřiceti letech tak byla Justina sotva ve středním věku, ale přesto byla na mateřství už poněkud starší, než bylo na Nuovu Laziu zvykem. Jejímu otci bylo dvacet osm, když se narodila.
„A hlavní důvod je ten, že já dítě chci,“ řekla nakonec. „A chci být s ním co nejvíc.“
Esternal se pousmál. „To chápu. A tvoje matka bude z vnoučat určitě nadšená! A já taky. Ovšem stále platí, že bych se s tím Alexem chtěl co nejdřív potkat.“
Justina přikývla. „Jasně.“
Esternal se podíval na hodinky a potom vzdychl. „No, rád bych si s tebou ještě povídal o Alexovi a o vašich plánech, ale už nebudeme mít čas.“
„Ty někam jdeš?“
Esternal zavrtěl hlavou. „Ne, ale raketoplán admirála Lambertové by měl každou chvíli dorazit a můj pobočník má instrukce ji ke mně hned zavést.“
„To se týká naší mise?“
„Ano. A Lambertová si tě speciálně vyžádala, takže tady zůstaň.“
Justina vyvalila oči. „Mě osobně?“
„Ano.“ Esternal chvíli mlčel a potom se nadechl. „Možná bych tě mohl zatím uvést do problému, než admirál dorazí. Je to vcelku prosté: Astonská unie se chystá vyslat do soustavy Argonaut operační svaz, aby si prosadila svou.
A kancléř Bremmer vydal rozkaz, že se rozhodně nesmíme nechat zastrašit. Proto do Argonautu vysíláme svaz Gemini.“

* * *

O několik minut později dorazila viceadmirál Nina Lambertová do Esternalovy kanceláře. Lambertová byla vysoká žena s krátkými prošedivělými vlasy a aurou chladné autority. Doprovázel ji menší muž s hladce vyholenou hlavou, o kterém Justina věděla, že je to kapitán Gustav Niven, náčelník štábu admirála Lambertové. Justina je oba viděla už mnohokrát – Lambertová byla koneckonců velitelkou operačního svazu Gemini, do kterého poslední rok patřil i Mars – ovšem netušila, proč Lambertová na téhle poradě chce jednoho konkrétního kapitána ze svého svazu.
„Nino, kapitáne Nivene,“ pozdravil je Esternal.
„Ahoj, Bernie,“ odpověděla Lambertová s nenuceností, s jakou může admirála adresovat pouze jiný admirál… nebo admirálova kmotřenka. Potom se Lambertová podívala na Justinu. „Zdravím vás, kapitáne Tarziniová. Jak proběhla vaše hlídka?“
„Děkuji, madam, všechno proběhlo hladce. Hlášení jsem už odeslala.“
„To je dobře,“ Lambertová přimhouřila oči. „Nezbývá než doufat, že náš následující úkol proběhne stejně dobře. Už jsi ji zasvětil, Bernie?“
„Jen lehce,“ přiznal se Esternal, zatímco svým dvěma novým hostům nabídl místa k sezení. „Zatím jsem jí pouze vysvětlil, že poletíte do soustavy Argonaut a že tam letí i Astoňané.“
„Ano, to víceméně shrnuje náš úkol,“ přitakala Lambertová a podívala se na Justinu. „A vy nejspíš přemýšlíte, proč jsem na tuhle schůzku pozvala zrovna vás, že kapitáne?“
„To ano, madam,“ souhlasila Justina.
„No, je to vcelku prosté: Varuna musí podstoupit generální údržbu a není schopná se nadcházející mise zúčastnit, takže budu nucena po dobu současného nasazení přenést vlajku na vaši loď.“
Justina dlouho neříkala nic a pouze si v sobě přelouskávala to, co jí admirál právě řekla. Když ji sem admirál pozvala, tak to možná trochu tušila, ale přišlo jí to snad trochu namyšlené doufat zrovna v tohle. Kapitán vlajkové lodi se bez ohledu na služební věk stával admirálovým taktickým zástupcem a tato funkce mu propůjčila pravomoci velet i ostatním kapitánům.
Justina si uvědomila, že na Lambertovou civí už několik sekund, a tak přikývla. „Děkuji, madam. Bude to čest mít vás na palubě.“
„To jsem ráda, že to vidíte takhle, kapitáne. Rozhodla jsem se pro vás na základě několika faktorů, které hovořily ve váš prospěch.“ Justina střelila pohledem po Esternalovi. Neměla ráda, když se jí její kmotr snažil dláždit cestičku a obzvlášť ne, když…
Lambertová nejspíš uhodla, co se jí honí hlavou, a zasmála se. „Nebojte se, kapitáne, tohle není výsledek špinavé protekce. Nikdy jsem si důstojníka nevybírala na základě prosby od jeho známého a nehodlám začínat. Vaše dosavadní výkony a hodnocení od vašich předchozích velitelů na mě udělaly dojem. Tečka.“ Její výraz ztvrdl. „Ovšem varuji vás, pokud nesplníte má očekávání, nakopu vám zadek, než stihnete říct ,vlajkový kapitán‘. Je to jasné?“
„Naprosto, madam.“ Ač to bylo divné, tohle Justinu trochu uklidnilo.
Lambertová chvíli mlčela a potom se otočila na svého náčelníka štábu. „No, když teď máme formality za sebou, mohli bychom kapitána zasvětit do situace. Ujal by ses toho, Gustave?“
Niven přikývl a odkašlal si. „Jak už vám admirál Esternal sdělil, kapitáne, Astonská unie vysílá do soustavy Argonaut operační svaz – podle dostupných zpráv se jedná o svaz Sigma, který dočasně kotví nad Simeralem. Astonský prezident Wanderberg evidentně chce posunout vyjednávání na další úroveň.“
„Myslíte, že naší základně v soustavě hrozí nějaké nebezpečí?“ zeptala se Justina.
„Pochybuji, že by ji Astoňané jen tak vybombardovali atomovkama,“ řekl Niven. „Ale podle plánu mají vyletět až zítra a Nuovo Lazio je k Argonautu o celé dny blíž, takže rozhodně budeme na místě dřív než oni.“
„A co potom?“ zeptal se Esternal. „To mi stále není jasné, jaký máte rozkaz?“
„Máme pouze bránit soustavu a mávat na Astoňany vlajkou, zatímco oni budou mávat na nás,“ řekla Lambertová a ušklíbla se. „Kancléř Bremmer nejspíš má za to, že oheň se nejlépe hasí benzínem.“
„No, ale co jiného mohl udělat?“ zeptal se Esternal. „Astoňané – hlavně ten prezident Wanderberg – nebyli ochotní přistoupit na jakoukoliv dohodu, ani na naši nabídku na vytvoření společného výzkumného týmu, který odhalí přesné množství kiria26 na hlavní planetě.“ Jeho výraz ztvrdl „Astoňané si ho chtějí nasyslit všechno pro sebe. Tak jak to dělali odjakživa. Vždycky se rádi přiživili na úkor ostatních!“
Justina spolkla odpověď, kterou by se Astoňanů zastala. Koneckonců, kancléř Bremmer také situaci moc nepomohl, když v soustavě nechal vybudovat tu výzkumnou stanici. Tady na to nebylo vhodné místo. Esternal si nikdy na Astonskou unii moc nepotrpěl, spíš je přímo nesnášel a možná byl ve svých názorech poněkud zaslepený, ale o tom nemělo smysl teď mluvit. A takových důstojníků jako on bylo v Ballingtonském loďstvu mnoho.
Místo toho se zeptala: „Když mluvíme o té základně, chystáte se ji evakuovat a opustit?“
„To jsem panu kancléři navrhla, jakmile jsem obdržela rozkaz, ale zamítl to.“ Lambertová se smutně usmála. „Prý nesmíme ustoupit ani o metr a nesmíme dát najevo slabost. Určitou logiku to má, ale v případě problémů tak budeme v nevýhodě, protože budeme muset bránit pevnou pozici, zatímco nepřítel bude mít možnost manévrovat.“
Justina se na Lambertovou upřeně podívala. „A vy vážně myslíte, že dojde na boj?“
„Já doufám, že ne, ale jako vojáci musíme být připraveni na všechny eventuality.“ Admirál chvíli mlčela a potom se vrátila k tématu. „Ze základny pouze evakuujeme všechny civilisty a umístíme tam vojenskou posádku. K tomu účelu nám sem kancléř z Ballingtonu posílá 3. prapor Domovské gardy.“
„Domovskou gardu?“ Esternalův hlas zněl, jako kdyby nemohl docela uvěřit svým uším, Justina se mu rozhodně nedivila. Domovská garda byla elitní jednotka ballingtonské armády, která byla mimo standardní rámec vojenské hierarchie a zodpovídala se přímo kancléři. To se většinou považovalo spíše za formalitu, protože rozumný kancléř se o vyslání jednotky stejně vždycky poradí se svými generály. Ale Bremmer tímto aktem chtěl nejspíš naznačit, že to myslí vážně.
„Ano, Domovskou gardu,“ přitakala Lambertová. „A také samozřejmě zapojíme i mariňáky přičleněné ke svazu Gemini. Pro Astoňany to bude trochu pádnější argument, když na planetě budou po zuby ozbrojení mariňáci.“
Lambertová krátce přejela pohledem z Esternala na Justinu a zase zpátky, jako by čekala na otázky, a potom řekla: „Musíme vyrazit co nejdříve. Všechny lodě ze svazu dorazí až zítra, ale chci pro ně mít už připraveny všechny zásoby, abychom mohli v ideálním případě odletět už pozítří.“
„Tak mě napadá,“ ozvala se Justina, „když svaz Gemini odletí celý do Argonautu, nenecháme tuto oblast příliš odkrytou? Poblíž Kolonizovaného prostoru je pořád hodně pirátů a pašeráků a svaz Libra z Mandragory nemůže celou oblast pokrýt sám.“
„Ano, toho jsem si vědoma,“ řekla Lambertová. „A je si toho vědom i kancléř, ovšem naše zájmy v soustavě Argonaut jsou přednější než pohraniční hlídky, proto Gemini vyrazí okamžitě. Je to menší zlo. Za několik týdnů nás tu vystřídá svaz Aries. Do té doby si místní hlídky budou muset poradit s tím, co budou mít k dispozici.“ Její výraz zvážněl. „Všechno je to otázka priorit, kapitáne. Piráti v Kolonizovaném prostoru jsou problém, ale soustava Argonaut je pro nás z dlouhodobého hlediska dost možná životně důležitá. A ať se nám to líbí nebo ne, kancléř má pravdu: nemůžeme Astoňanům ustupovat.“

* * *

Podle staničního času bylo krátce po druhé hodině odpolední, když předběžný brífink skončil. Justina se potom potloukala po stanici, procházela obchody a snažila se utřídit si myšlenky. Její nálada byla někde mezi nadšením z toho, že bude na palubě hostit admirála, po nervozitu z toho, jak se za ten necelý půlrok vztahy mezi Ballingtonem a Astonskou unií tak radikálně zhoršily.
Nebo možná by se dalo i říct vztahy mezi kancléřem Bremmerem a prezidentem Wanderbergem. Celá situace kolem Argonautu byla hodně nepříjemná, ale občas měla Justina pocit, že Bremmer to bere jako osobní urážku své osoby prezidentem Wanderbergem.
Justina doufala, že Bremmer i jeho astonský protějšek přijdou brzy k rozumu. Kasimirské císařství už celá léta zbrojí jako šílené a jejich císař otevřeně prohlašuje, že obyvatelé Kasimiru – jako potomci kolonistů, kteří do sektoru Hirano dorazili úplně první – mají „boží právo a povinnost zajistit v této oblasti pořádek a bezpečí pro naše děti“. I když je kirium26 možná nejvzácnější surovina, jakou lidstvo zatím poznalo, nemá cenu se kvůli němu takhle handrkovat, když oba státy čelí potenciálně větší hrozbě v podobě Kasimiru.
Jenže Bremmer to tak nepochybně neviděl. A hodně dalších Ballingtoňanů – včetně Esternala – také ne. Oni viděli jen Astonskou unii ve stínu minulých křivd a neuvažovali nad současností. A Kasimir se koneckonců diplomaticky dvořil Ballingtonu stejně jako Astoňané.
A hodně lidí si dokonce myslí, že bychom se pod Kasimirem snad měli líp než teď! Koneckonců kasimirský císař Drakos je populární a hodně lidí bere zprávy o útlaku jeho odpůrců a nakládání s vězni hodně s nadsázkou. Kancléř Bremmer má také sice až příliš velké pramoci, ale pořád to není tak zlé jako…
„Dobré odpoledne, kapitáne Tarziniová!“
Justina se překvapením zastavila, když ji z úvah vytrhl ten nepříliš uctivě znějící a důvěrně známý hlas. Otočila se a uviděla známou tvář černovlasého muže s rošťáckým úsměvem.
„Alexi!“ vydechla, ale to už se ocitla v jeho objetí a jejich ústa se spojila v dlouhém polibku, který se protahoval donekonečna, dokud se nemuseli odtáhnout, aby se nadechli. A potom následoval druhý polibek.
Možná by se dalo považovat za nemístné, aby se dva důstojníci cicmali na chodbě stanice, která zároveň byla vojenským přístavem, ale Justině to v tuto chvíli bylo srdečně jedno a vnímala jen Alexovy rty a stisk jeho paží, kterými ji objímal.
Konečně skončil i druhý polibek a jejich rty se odtáhly.
„Kde se tu bereš?“ zeptala se. „Myslela jsem, že jsi stále ještě na hlídce v Kolonizovaném prostoru.“
Alex Brest zavrtěl hlavou. „Ne, odvolali nás sem.“ Usmál se. „Loki byl přeřazen ke svazu Gemini, takže mě budeš mít na krku.“
Justina se usmála. Tím, že na tomto nasazení bude celý svaz Gemini, budou s Alexem pracovat blízko u sebe, a ten pocit ji naplnil radostí. Potom se ale zamračila, když si uvědomila, že v Argonautu může být nebezpečno. Zvlášť pro piloty, ona bude v bezpečí na můstku uprostřed té obří hromady kovu, které velí, ale Alex bude sedět ve stíhačce, kde ho od prázdnoty vakua dělí jen kousek přepážky.
Alex si všiml jejího výrazu a položil jí ruku na tvář. „Copak je? Já myslel, že budeš ráda.“
„Já jsem, ale… Gemini poletí na misi, kde nemusí být zrovna bezpečno.“
„Týká se to snad soustavy Argonaut?“ zeptal se Alex. Justina vyvalila oči a on se usmál. „Drby se šíří rychle – drby a tachyony jsou asi jediné dvě lidstvu známé částice, které se šíří rychleji než světlo. A jiný cíl, který by vyžadoval zásah celého svazu, mě nenapadá.“
„Máš pravdu, je to Argonaut,“ připustila Justina. „Ale nikomu to prosím tě zatím neříkej. Admirál Lambertová vydá brzy oficiální sdělení pro celý svaz.“
„A letíme bojovat?“
Justina zavrtěla hlavou. „Ne, jen jim dáme najevo, že se nebojíme. Ale takovéhle situace jsou nebezpečné. Může se stát cokoliv a…“
Alex ji zarazil. „Hele, neboj se, jo? Zrovna tak někoho z nás může kdykoli srazit vznášedlo. A nezapomeň, že na hlídkách v Kolonizovaném prostoru to je podstatně nebezpečnější a oba tam jsme každou chvíli.“
„No, já vím, ale…“ Justina pokrčila rameny. „Máš pravdu,“ připustila. „Alespoň rozumově to uznám, ale…“
Alex ji znovu políbil. „Hele, nic se nestane, slibuju.“ Přitiskl ji k sobě a Justina se postupně uvolnila. Potom zvedla hlavu a opět ho políbila.
„Tak, a teď nechme práci na pokoji a pojďme se zabývat něčím zajímavějším,“ nadhodil Alex prostopášnicky. „Co takhle začít večeří v Kometě a potom…“
Justina se usmála. „Ale je teprve půl třetí.“
Alex pokrčil rameny. „Tak to bude brzká večeře nebo taky pozdní oběd.“ Usmál se. „Na tom koneckonců nezáleží.“

* * *

Příštího rána se Alexander Brest vrátil na Lokiho. Mariňák hlídající přístupový tunel spojující stanici s lodí se lehce pousmál, když ho zdravil, a Alexe napadlo, že si možná všiml jeho letmého úsměvu.
Chtěl se zastavit na své ubikaci, ale potom si to rozmyslel a zamířil do přípravny pilotů, aby si vzal denní svodku hlášení. Chtěl si přečíst zprávu velitele mechaniků, jestli byly ty vadné akumulátory u dvou jeho stíhaček už vyměněny nebo ne. Za tři čtvrtě hodiny měl schůzku s kapitánem Lokiho a chtěl vědět, jestli mu už bude moci oznámit, že jeho letová skupina je plně provozuschopná.
V přípravně pilotů však nebylo prázdno, jak očekával. U jednoho ze stolů seděl starší poručík Gilad Thomsen se svou oblíbenou kukuřičnou dýmkou a skláněl se nad PDA datapadem, na kterém si něco četl. Alex se pousmál, znal Thomsena už docela dlouho a s tou dýmkou ho viděl každou chvíli. Nechápal, jak někdo tenhle sajrajt může kouřit, ale když mu to chutná, tak asi nemohl nic namítat… pokud s tím smradem nechodí moc blízko.
Thomsen zvedl hlavu a pousmál se. „Ale ale, Klaxon se vrátil mezi nás. Dobré ráno, pane komandér-poručíku.“
„Dobré,“ přitakal Alex a zamířil ke svému stolu pro balík hlášení. Klaxon byl jeho volací znak, který získal už na akademii proto, že se při jednom cvičení lekl nenadálého kontaktu a docela hlasitě vykřikl. Už to bylo přes dvacet let, ale jak to s volacími znaky bývá, už mu zůstal.
„Z toho, že jsi se večer nevrátil na loď, jsem usoudil, že jsi svou milou našel,“ poznamenal Thomsen.
Alex vzal štos hlášení a otočil se na svého nejlepšího pilota. „To ano, našli jsme se.“
„A jak to proběhlo?“
Alex se usmál. „Z toho, že se vracím až teď, si můžeš udělat obrázek o tom, jak dobře to proběhlo, ne?“
Thomsen se zasmál. „Jo, docela si to dovedu představit.“ Náhle zvážněl. „A řekl jsi jí o té nabídce?“
Alexova tvář posmutněla, doufal, že se ho na tohle Thomsen ptát nebude. Měl by mu říct, že mu do toho nic není, že sám ví, kdy bude nejlepší čas jí říct…
„Ještě ne,“ slyšel sám sebe říkat. „Nebyla k tomu příležitost.“
Thomsen povytáhl obočí. „Nebyla? Byl jsi s ní víc než dvanáct hodin, to chceš říct, že nebyla příležitost?“
„No,“ Alex pokrčil rameny. „To máš těžký, já se ani ještě nerozhodl, jestli to vezmu. A ona pořád mluví o tom, jak se těší, až se usadíme.“ Chystal se o tom Justině říct, ale ona se pořád tvářila tak hrozně šťastně, že neměl to srdce jí o tom teď říkat.
„Ale řekl bych, že je lepší ji do svýho rozhodování zapojit,“ nadhodil Thomsen. „Jinak hrozí, že bude myslet, žes jí to chtěl zatajit. Čím dýl to budeš oddalovat, tím to bude pak horší. Vsaď se.“
„Prostě nebyla vhodná doba, no.“
„A kdy jako podle tebe nastane? Kdo ví, kdy se příště uvidíte.“
„Určitě se ještě brzy uvidíme,“ řekl Alex. „Loki byl přiřazen ke svazu Gemini a Justinin Mars se stal vlajkovou lodí svazu. Bude příležitost… určitě.“
Thomsen zavrtěl hlavou. „Ty jsi ale blbec.“

* * *

Dveře výtahu se otevřely a Justina vstoupila do hangáru. Na sobě měla slavnostní uniformu, jak se slušelo pro důstojníka, který se právě chystal na své lodi přivítat admirála, a její staré kapitánské frčky v podobě zlatého oválku byly bezpečně uskladněny v její ubikaci. Oválek, který měla na límci Justina nyní, byl velice podobný, až na to, že měl jasně karmínový okraj a ve středu této insignie byla vyrytá malá karmínová vlaječka – označení vlajkového kapitána.
Justina si byla vědoma, že je tato funkce pouze dočasná, ale rozhodně se na ni těšila.
V hangáru už byl shromážděn uvítací výbor složený z čety mariňáků, skupiny řadových astronautů a skupiny vyšších důstojníků Marsu, ke které zamířila Justina a postavila se do jejího čela mezi komandéra Oldorfovou-Svenskou a komandéra Nicholase Karapu, lodního šéfinženýra.
Hangár nebyl příliš veliký ve srovnání s tím na lodi Varuna, ze které admirál přišla. Mars byl jedním z bitevních křižníků třídy Jupiter, což byl celkem nový koncept prvosledových bitevních křižníků. Byly o něco menší než typický bitevní křižník, ale měly podstatně silnější pancéřování – které dokázalo dlouho odolávat i přímým zásahům střel Seeker s nukleární hlavicí – a disponoval šestadevadesáti odpalovači řízených střel Seeker nejvyšší ráže. Výměnou za to měl poněkud menší hangáry a uvezl jen kolem padesáti stíhaček, což bylo o čtyřicet méně, než dokázal pojmout bitevní křižník třídy Šiva. Teorie říkala, že Jupitery se k nepříteli přiblíží co nejvíc a zahltí ho palbou, zatímco Šivové budou tvořit druhou vlnu a spolu s doprovodnými lehkými křižníky jim poskytnou stíhací podporu.
Právě k Jupiterům byly vyvinuty lehké křižníky třídy Thor – jako byl Alexův Loki – který dokázal pojmout až čtyřiatřicet stíhaček, což bylo podstatně více, než běžný lehký křižník. Tyto lodě měly v rámci operační skupiny trochu vyvážit nevýhodu Jupiterů ve stíhačkách.
Ovšem teorie byla teorie, jak tento koncept bude fungovat v praxi, se většinou zjistí až na místě, a to už bývá pozdě na jakékoli rychlé změny. Konkrétně Justinina 32. operační skupina byla uspořádána poměrně nerovnoměrně, po vyřazení Varuny jí ze třídy Šiva zbývaly pouze bitevní křižníky Indra, Agni a sám Šiva, kdežto Jupiterů měli hned pět – Mars, Neptuna, Apolla, Minervu a Jupitera samotného.
Justina se mimoděk usmála, když jí hlavou prolétla ta jména. Ballingtonské loďstvo tradičně pojmenovávalo lodě jednotlivých tříd po různých bozích nebo náboženských postavách z pozemské mytologie, každá třída nesla jména jiných božstev. Jupitery nesly každý jméno boha z dávné římské mytologie, kdežto jména pro třídu Šiva vycházela z hinduismu a jeho odnoží. Stejně tak lehké křižníky třídy Thor a Damara byly inspirované jmény bohů z pozemské severské a keltské mytologie. Justinu by zajímalo, co bude lodní správa dělat, až se jejich loďstvo jednou rozroste natolik, že mu dojdou bozi.
No, alespoň naše jména mají nějaký inteligentní základ a význam… na rozdíl od těch šílených nevyslovitelných jmen ve staré angličtině, které dávají svým lodím Astoňané a jejichž význam nechápou snad ani oni.
„Co je tu tak vtipného, kapitáne?“ zeptala se vedle ní komandér Shaana Oldorfová-Svenská.
Justina zavrtěla hlavou. „Ale nic, jen mi tak skáčou myšlenky, začala jsem u toho, že by ten hangár mohl admirálovi připadat malý a přes taktickou doktrínu lodí třídy Jupiter jsem se dostala k tomu, jak ty lodě pojmenováváme.“
Shaana se ušklíbla. „Nikdy bych netušila, co všechno se může kapitánovi honit hlavou, když na jeho loď přichází admirál.“
„Chtěla bych někdy vědět, co se honí hlavou vám, komandére,“ vrátila jí Justina smeč.
Shaana se chystala něco odpovědět, ale neměla čas, protože vstupní průlez, který v doku spojoval Mars se stanicí, se otevřel. Chvíli se nedělo nic, potom tunelem prolezla dvojice mariňáků a zaujala pozici podél vstupu.
-zor!“ zahulákal velící poddůstojník Marsu, který měl na starosti čestnou stráž. Všichni důstojníci, mariňáci a astronauti se postavili do předpisového pozoru.
Po chvíli ticha z tunelu vystoupila admirál Lambertová, na okamžik se zastavila, s neutrálním výrazem se rozhlédla a potom pomalu pokračovala uličkou tvořenou mariňáky, řadovými členy posádky a nižšími důstojníky, až k Justině a jejím vyšším důstojníkům, kteří stáli naproti průchodu. Za Lambertovou se z tunelu vynořil kapitán Niven a za ním další důstojníci admirálova štábu.
Lambertová došla až k Justině a napřímila se. Justina zasalutovala a admirál její pozdrav opětovala.
„Jménem důstojníků a posádky Marsu vás vítám na palubě, admirále,“ pronesla Justina formálně.
„Děkuji, kapitáne.“ Lambertová přejela znalým pohledem Justininy důstojníky a potom se její zrak opět ustálil na Justině. „Od tohoto dne, 24. 1. roku 332 po kolonizaci, standardního roku 2668, ze své pravomoci viceadmirála Ballingtonského loďstva ustanovuji bitevní křižník Mars svojí vlajkovou lodí.“
Nastalo ticho, aby měli všichni čas přebrat si význam těch slov, potom jí Justina poskytla oficiální odpověď: „Admirále, Mars je zcela pod vaším velením jako vaše vlajková loď.“
Znovu si zasalutovaly a potom k ní Lambertová napřáhla ruku.
„Děkuji, kapitáne.“
Tím byl obřad u konce. Velící poddůstojník zavelel pohov a Justina admirálovi představila své vyšší důstojníky, potom byla na řadě Lambertová, aby po jednom představila důstojníky svého štábu. Když byly i tyto rituály u konce, Lambertová se otočila na Justinu, její zdvořilý úsměv, se kterým se vítala s důstojníky, zmizel a nahradil ho ten její oblíbený výraz chladné autority.
„A teď bude asi nejlepší, když mě zavedete rovnou do operačního střediska, kapitáne. Máme před sebou spoustu práce.“


Admirál Sean Tyler seděl ve své kanceláři a snažil se prokousat skrz hlášení svého zásobovacího důstojníka o tom, co všechno ještě jeho operační skupina potřebuje. Nebylo to příliš záživné čtení. Tyler usoudil, že komandér-poručík Strnad by byl dobrým politikem – podařilo se mu popsat čtyři stránky, aniž by se na nich podělil o jakékoliv informace. Svaz Sigma vyplouvá za deset hodin a ten blbec si dělá práci s podrobným hlášením, místo aby pro sehnání zásob něco udělal.
Ozval se bzučák a do jeho kanceláře vstoupila podporučík Lybaertová.
„Á, Lynn, zrovna jsem vás potřeboval. Vyřídila byste prosím vás komandér-poručíku Strnadovi, že od nynějška chci, aby zprávy o stavu zásob byly ve stylu: ,Máme, dvojtečka, seznam’ a ,Nemáme, dvojtečka, seznam‘? Nebo ne, vyřídím mu to sám, na vás by si mohl ještě otevírat pusu.“
„Jak chcete, admirále,“ řekla Lynn stroze. „Pane, je tu kapitán Grebs, čeká, že ho přijmete.“
„Už?“ Tyler se podíval na hodinky. Strávil tím papírováním delší dobu, než si myslel. To bylo na admirálské hodnosti asi to nejhorší, ty tuny papírování. Vzpomínal, jak byl zaskočen návalem papírovaní, když poprvé převzal velení malé fregaty. Co by za takové papírování dal dnes. Tehdy si totiž neuvědomil, že všechna ta hlášení, která tehdy musel psát, končila na stole jeho admirála – spolu s hlášeními z dalších šestadvaceti lodí.
„Omlouvám se, asi jsem ztratil pojem o čase,“ řekl omluvně. „Ať jde kapitán Grebs dál.“
„Jistě, pane.“ Lynn se zatvářila poněkud rozpačitě. „A pane… promiňte, ale… možná by vás zajímalo jméno pilotky, která kapitána Grebse přivezla na palubu.“
Tyler překvapeně zamrkal. Tohle nečekal a neměl jaksi vůbec ponětí, co se mu Lynn snaží říct. „A proč by mě to mělo zajímat?“ zeptal se víc zmateně, než podrážděně. „Kdo to je?“
Lynn mu to jméno řekla a Tyler zůstal na kratičký okamžik nehybně sedět. Nedalo by se říct, že by ztuhnul, pouze byl tak překvapen, že se přestal hýbat, aby nedal svůj šok nijak najevo.
„Lynn, prosím vás,“ začal zvolna. „Zavedla byste ji do mé kajuty? Kapitán Grebs na lodi stejně bude alespoň hodinu. Zaveďte ji tam a řekněte jí, ať na mě počká.“
„Jistě, admirále,“ řekla Lynn chápavě a v očích měla upřímnou starost. Tyler se na ni usmál. Lynn byla úžasná nejen jako pobočnice, ale i jako člověk. Měla kolem sebe takovou auru, která naznačovala, že jí záleží na všem a na každém. A Tyler ji měl upřímně rád – ale jen jako dceru, koneckonců byl třikrát starší než ona.
Lynn odešla a Tyler se přiměl k neutrálnímu výrazu, když do jeho kanceláře vstoupil kapitán Grebs.
Patrick Grebs byl velícím důstojníkem bitevního křižníku Peerless, který se připojil k Tylerově operační skupině, a admirál si ho pozorně prohlédl. Grebs podle všeho nebyl o moc mladší než Tyler a byl zhruba stejné výšky. Měl široká ramena a kdysi nejspíš býval atletické postavy, která nyní ustupovala pozvolna se zvětšujícímu břichu.
Co však Tylera upoutalo nejvíc, to byl kapitánův sebejistý výraz – ne namyšlený, prostě víra ve vlastní schopnosti – a jeho zlatý odznáček se siluetou hvězdné stíhačky, který měl na prsou. To byl odznak pilota, což znamenalo, že kapitán Grebs býval pilot, než přešel k palubní službě.
„Kapitán Patrick Grebs se hlásí, admirále,“ řekl nově příchozí formálně.
Tyler vstal, obešel stůl a s úsměvem podal Grebsovi ruku. „Vítejte, kapitáne, prosím posaďte se.“ Nasměroval ho ke křeslu před svým stolem a sám se zasadil zpět na své místo, přičemž si nenápadně na svém počítači vyvolal Grebsovy záznamy – další věc, kterou nestihl udělat dřív.
„No, tak předně bych vás chtěl přivítat v 17. operační skupině, kapitáne. Od té doby, co jsem musel odeslat Inflexible a Harbingera ke stanici Ithaka, měla moje skupina poněkud podstav. Že se k nám admiralita rozhodla přiřadit zrovna Peerless, byla rozhodně potěšující zpráva.“
Grebs se usmál. „Děkuji, admirále, jsem si jistý, že budete spokojen. Peerless je dobrá loď.“
Tyler přikývl. Kapitán, který si myslel, že jeho loď není dobrá, by asi nebyl správný kapitán. A Peerless byl zbrusu nový bitevní křižník, teprve třetí loď nové třídy Warspite, která měla postupně nahradit staré třídy Repulse. „Musím se přiznat, že jsem ani netušil, že Peerless je už provozuschopná. Naposledy jsem slyšel, že se ji teprve chystají vypustit z doku.“
„Bylo to těsné, ale už jsme plně provozuschopní,“ přiznal Grebs. „Poslední zkoušky proběhly před týdnem a loď už byla oficiálně uznaná za bojeschopnou.“ Pousmál se. „Ovšem nečekal jsem, že rozkazy přijdou tak rychle.“
„To nikdo z nás,“ podotkl Tyler mrzutě. „A prezident Wanderberg si nepřeje jakékoliv zdržení, takže prakticky celý svaz teď na poslední chvíli shání všechny možné zásoby. Jak jste na tom s vybavením vy, kapitáne?“
„No, nakládání potravin a podobných věcí probíhá už několik dní. Co se bojeschopnosti týče, tak poslední peruť stíhaček dorazila na palubu před hodinou, takže nyní máme plný stav. Dokaři slibují, že nakládání řízených střel by mělo být hotové za pět až šest hodin, a můj výkonný důstojník a zásobovací důstojnice na ně neustále dohlížejí, takže by se jim mělo podařit rozvrh dodržet.“ Grebs se na okamžik odmlčel a v očích mu nebezpečně zajiskřilo. „Ale hlavní je, že máme všech devět stíhacích perutí. Budeme schopní si poradit se vším.“
Tyler se zamračil. On sám pilot nebyl – neměl na to dost dobré reflexy – ale věděl, že mnoho důstojníků, kteří bývali piloty, se hodně spoléhalo na stíhačky. Někteří až moc.
„Řízené střely Seeker mají také něco do sebe,“ upozornil ho.
„To ano, ale stíhačky dokážou zajistit, že se nepřítel na dostřel řízených střel vůbec nedostane,“ řekl Grebs až příliš sebejistě. „Koneckonců už v dobách pozemského vodního námořnictva se ukázalo, že bitvy se vyhrávají hlavně letectvem a ne velkými děly.“
To „velkými děly“ řekl tónem, který hraničil s pohrdáním, a Tylerovo zamračení se prohloubilo. Letmo pohlédl do Grebsových záznamů a soustředil se na seznam funkcí, které zastával. Mnohokrát působil jako velitel perutě, potom byl na třech lodích velitel letové skupiny, v oddělení výzkumu a vývoje se podílel na vývinu nového stíhače Viking Mark II a Mark III a nakonec sloužil ve štábu admirála Samešové nejprve jako důstojník pro letecké operace a posléze jako náčelník štábu. A potom dostal Peerless. Žádné jiné lodi předtím nevelel.
Ticho se nepříjemně protahovalo, ovšem Grebs se netvářil nijak stísněně, ve tváři měl naprosto klidný, sebejistý výraz.
„No, ale i v dobách vodního námořnictva měli raketové křižníky,“ řekl Tyler nakonec, aby prolomil mlčení. „A žádné tehdejší rakety neměly takový dolet a naváděcí schopnosti, jako naše seekery.“
„To nezpochybňuji,“ hájil se Grebs a zatvářil se jako někdo, kdo se za každou cenu snaží být uctivý. „Ovšem většinu zásadních bitev rozhodl letecký element.“
Tyler přimhouřil oči. On sám za svou kariéru velel čtyřem lodím, než se stal admirálem, a nelíbil se mu Grebsův postoj. Hodně novopečených mladých pilotů smýšlelo o palubním personálu jen jako o přeceňovaných taxikářích, kteří mají vozit piloty z místa na místo. Grebs dnes už nejspíš do takových extrémů nezacházel, ale zdálo se, že se stále na nepiloty dívá poněkud svrchu.
„Kapitáne,“ začal Tyler chladně. „Chápu, že Peerless je vaše první velení, tak mi dovolte vám dát jednu radu: nepodceňujte standardní výzbroj. Seekery mají své využití stejně jako stíhačky… Což většina důstojníků vašeho věku už dávno ví.“
Grebs sebou trhl a nejspíš měl co dělat, aby se ovládl. V jeho očích nepříjemně zajiskřilo a Tyler poznal, že přátelé z nich asi nikdy nebudou.
„Jistě, admirále,“ řekl Grebs nakonec, ale v jeho hlase byl stále patrný náznak vzdoru. „Budu to mít na paměti.“
„To je dobře,“ souhlasil Tyler, chvíli nechal ticho viset ve vzduchu a potom přešel k administrativním věcem.
„No, s vaší lodí je nyní v mé operační skupině sedm bitevních křižníků, což znamená, že nebudete mít žádnou dvojici s jinou velkou lodí. Nicméně, kromě Peerless k nám byl převelen ještě lehký křižník Dagger a fregaty Ellis a Spitfire. Tyhle lodě přiřadím k Peerless pod vaše velení.“
„Rozumím, admirále,“ řekl Grebs, jehož podrážděný výraz ustoupil tváři chladného profesionála. Tyler byl za tu změnu rád a trochu ho uklidnila.
Podíval se na hodinky a vzpomněl si, o co Lynn požádala, než kapitán Grebs přišel. Lynn už bude nejspíš zpátky.
Stiskl tlačítko na stole, kterým ji zavolal z její kanceláře v předsíni, a potom se podíval na Grebse. „Teď prosím dovolte podporučíku Lybaertové, aby vás odvedla do brífinkové místnosti, má náčelnice štábu vás zasvětí do operační struktury naší skupiny a svazu. Připojil bych se, ale bohužel mě volají jiné povinnosti.“
Do kanceláře vešla Lynn a oba muži vstali a Tyler Grebsovi opět podal ruku.
Stisk byl o něco méně vřelejší, než když Grebs přišel.

* * *

Když Tyler přišel do své kajuty, našel ve svém křesle sedět mladou ženu, kterou předtím přivedla Lynn. Byla přibližně stejně stará jako Tylerova pobočnice, možná ještě mladší, blond vlasy měla nakrátko sestřižené, což byl rozdíl oproti tomu, jak si ji Sean Tyler pamatoval. Ale ty její pronikavé šedé oči by poznal vždycky.
Proboha, ta ale vyrostla, bylo první, co ho napadlo. Koneckonců ji neviděl už… víc než čtyři roky.
Jakmile ho žena spatřila, vstala a narovnala se do pozoru.
„Podporučík Amanda Tylerová se hlásí podle rozkazu, admirále,“ řekla poněkud upjatě.
Tylerova tvář posmutněla. „To je všechno, co mi řekneš po čtyřech letech?“
Amanda zavrtěla hlavou. „A co jsi čekal, že řeknu, tati? Že ti skočím kolem krku a rozpláču se dojetím?“
Tyler pocítil nesmírnou lítost, poprvé za ty čtyři roky. Tak nějak doufal, že čas všechny rány zhojí, evidentně se mýlil.
„No, můžeš se mnou aspoň mluvit jako s tátou a ne jako s velícím důstojníkem.“
„Pokusím se,“ slíbila Amanda a potom se rozhostilo ticho, které se postupně začalo prodlužovat až do trapnosti.
„Jak se má máma a Igor?“ zeptal se Tyler nakonec.
„Dobře. Máma je s Claudem šťastná. A Igor teď začal nový semestr. Je na té škole spokojený.“
Tyler pomalu přikývl. „To jim přeju. Oběma.“ Podíval se na Amandu. „A co ty? Snažil jsem se tě kontaktovat, když jsi byla na akademii, ale bezvýsledně.“
„Měla jsem práci,“ odpověděla Amanda ne zrovna nadšeně.
„To věřím. Kdy jsi vlastně promovala?“
„Šestého šestý, minulý rok.“
„Škoda že jsem tam nebyl,“ řekl Tyler tiše a Amanda se uchechtla.
„Jo, to určitě,“ ucedila.
„Mohla bys toho nechat?“ Tyler se nadechl a potom pokračoval o něco klidněji. „Hele, já nepředstírám, že jsem byl nějak úžasný táta. Nebyl, to přiznávám, ale vždycky mi na vás záleželo… a pořád mi na vás záleží.“
„Já vím, že ti na nás záleželo, ale vždycky až na druhém místě, že?“ Amanda se ušklíbla, chvíli mlčela a potom pokrčila rameny. „Jinak gratuluju k povýšení na kontradmirála, jsem za tebe ráda. Opravdu. Je dobře, že se ti v kariéře daří.“
Tyler dlouho mlčel. Co by měl říct? Bylo mu líto, co Amanda říkala, co si o něm myslí, ale nenapadalo ho nic, co by jí na to mohl říct. A kromě nedostatku odpovědí náhle pocítil i něco dalšího.
Strach. Stach, že Amanda má pravdu, že mu nikdy na rodině nezáleželo tolik, jako na své kariéře.
„A když se ti tak nelíbila moje kariéra, tak proč jsi šla ty k loďstvu?“ zeptal se nakonec. „A co tomu říkala máma?“
Amanda se zasmála. „To je právě to! Ty ses nikdy nezajímal, co bych chtěla nebo nechtěla dělat. Už odjakživa jsem chtěla být astronautkou a jít do vesmíru!“
„Já věděl, že jsi říkala, že bys chtěla být astronautkou,“ ohradil se Tyler. „A proč jsi šla zrovna do pilotního kurzu? Kdyby ses byla zapsala do kurzu pokročilé taktiky, mohla jsi…“
„Ani to neříkej!“ odsekla. „Vidíš mě po čtyřech letech a jen mi řekneš, co všechno jsem měla udělat? To by bylo lepší, kdybys tu pro mě byl, když jsem se rozhodovala, co budu dělat. To tě mělo zajímat tenkrát!“
Nadechla se. „Pro tvou informaci, pilotování mě vždycky zajímalo víc než palubní služba. To jsi ty ale samozřejmě nikdy nevěděl, protože jsi byl pořád pryč. A máma věděla, co chci, a podporovala mě. Ona nemá nic proti loďstvu nebo důstojníkům, jí jsi vadil jenom ty a tvůj přístup!“
Tyler potlačil nutkání sklonit hlavu. „A proč jsi sem teda přišla, když jsi se mnou evidentně nechtěla zakopat válečnou sekeru? Proč jsi za mnou přiletěla?“
Amanda se první chvíli tvářila nechápavě a potom se rozesmála a opět nevěřícně zakroutila hlavou. „Ty si myslíš, že jsem sem přiletěla za tebou? Ne! Přiletěla jsem sem, protože kapitán Grebs potřeboval odvézt na vlajkovou loď a já byla zrovna na rozpisu! To je celý důvod mé návštěvy. Tečka. Byla bych šla do přípravny pilotů nebo do jídelny, kdyby mě tvoje pobočnice neodchytila a nedotáhla sem.“
Zamračila se. „Tak mě tu tedy máš. Chtěl sis se mnou ještě o něčem popovídat?“
Tyler ji chvilku pozoroval a potom pomalu zavrtěl hlavou. „Nevím, rád bych s tebou mluvil, ale vidím, že ty nejspíš nejsi moc schopná rozumné debaty.“
že nejsem schopná rozumné debaty?“ Amanda se na něj nevěřícně podívala. „Tobě vůbec nešlo o to, co jsem říkala, ale o to, co bys býval chtěl, abych říkala, že?“
„Krucinál, Amando, proč se nemůžeme bavit rozumně?“
„To bych taky ráda věděla,“ odsekla Amanda, a než se Tyler zhotovil k odpovědi, dodala: „Dovolte mi odtud odejít, admirále.“ A vykráčela z jeho kajuty.
Tyler chvíli stál a zíral na dveře, které se za jeho dcerou zavřely. Potom se zhroutil do křesla a vzdychl.
„Ach jo.“

* * *

„Všichni civilisté byli evakuováni,“ ozval se z reproduktoru hlas generálmajora Waltera Harrise. „Jenom správce stanice odmítl odejít. Říká, že tu stanici uváděl do provozu a nechce se teď dívat, jak mu ji parta šílenců roztrhá na kousky.“
Justina zvedla oči a tázavě se podívala na admirála Lambertovou. Kromě ní a Justiny stál u reproduktoru na centrálním panelu uprostřed operačního centra ještě kapitán Niven, ostatní důstojníci štábu byli na svých postech.
Lambertová pokrčila rameny. „Když chce zůstat, tak ať zůstane. Zákon nám ukládá mu zajistit evakuaci a upozornit ho na možné nebezpečí. Pokud tu chce zůstat, tak je to jeho věc.“
„Rozumím,“ potvrdil Harris. „Jinak moje jednotky se rozmísťují na pozice. Odpalovače Seekerů země vzduch by měly být rozmístěny do dvanácti hodin. V jižním hangáru jsme zřídili vozový park. Zbytek vznášedel je na transportní lodi u západní zdi.“
„Nemusíte mi vysvětlovat detaily, Waltere, vyznáte se v těchhle věcech lépe než já,“ řekla Lambertová.
Justinu překvapilo, jak rychle a efektivně dokázal generál Harris na základně rozmístit své jednotky, zatímco se musel zabývat evakuací civilistů. Na povrchu planety, již průzkumníci pojmenovali Médea – první objevené naleziště kiria26 v soustavě – měl Harris k dispozici jeden pěší pluk, 3. prapor domovské gardy, jeden prapor těžkých zbraní a jeden posílený prapor obrněných vznášedel H-401. Médea sice nenabízela prostředí pohostinné pro člověka – její atmosféra se skládala převážně z toxické směsi oxidu uhličitého a dusíku. Ovšem tlak byl v přijatelných normách a vznášedla tu fungovala normálně.
„Budete na povrchu potřebovat ještě něco, Waltere?“ zeptala se Lambertová po chvíli.
„Zatím to nevypadá, madam,“ odpověděl Harris. „Rozhodně mě momentálně nic nenapadá.“
„Celá 40. operační skupina zůstane na oběžné dráze a bude nadále pod vaším velením, kdybyste něco potřeboval,“ ujistila ho Lambertová. 40. operační skupinu tvořily výsadkové a transportní lodě vesmírné pěchoty a k nim přičleněný doprovod několika lehkých křižníků a fregat. Takovýmto skupinám zpravidla velel generál a nikoli admirál, protože se počítalo převážně s jejich nasazením v pozemních operacích. V každém operačním svazu většinou byla jedna taková skupina plus další dvě bojové pod velením admirálů.
„Kdybyste potřeboval něco dalšího, obraťte se na admirála Adriana,“ dokončila Lambertová.
„Rozumím, madam. Hodně štěstí.“
„Vám také,“ řekla Lambertová a ukončila spojení.
Justina se na admirála podívala a čekala na její další rozhodnutí. Už o tom mluvily, Justina nemohla tvrdit, že by s admirálovým stanoviskem souhlasila, ale nebyla v postavení, aby jí mohla výrazně oponovat.
„Takže co dál?“ nadhodil Niven.
„Planeta je zabezpečená,“ řekla Lambertová. „Teď musíme zajistit naleziště v poli asteroidů.“
Justina přikývla. Tak admirál si to přece jen nerozmyslela. Kromě téhle planety bylo v soustavě ještě dalších sedm nalezišť, všechny na planetoidech, které se nacházely v poli asteroidů obíhajících kolem druhé hvězdy této soustavy.
„34. operační skupina zůstane tady a bude hlídat planetu, zatímco my se s 32. skupinou přesuneme do pole asteroidů.“
„Hodláte na planetoidy vysadit mariňáky?“ zeptal se Niven.
„Ne, nejsou tam pro to dobré podmínky. Budeme pouze hlídkovat v oblasti a odradíme Astoňany od pokusů tam přistát.“
„Já bych ráda opět upozornila na možnou nevýhodu rozdělení našich sil,“ nadhodila Justina. „Vzdálenost mezi polem asteroidů okolo Argonautu 2 a touhle planetou činí přes čtyři světelné dny. Tím bude rádiová komunikace prakticky nepoužitelná a budeme nuceni používat nadsvětelné sondy. A z pole asteroidů bude nebezpečné provést mimoprostorový skok celé operační skupiny. Nemluvě o tamější emisní mlhovině, která způsobí…“
„Tohle všechno jsme už probíraly, kapitáne,“ přerušila ji Lambertová. „Všechny vaše námitky jsou logické, ale my si prostě nemůžeme dovolit zůstat jenom tady. V poli asteroidů je podle všeho mnohem víc kiria26 než zde. Tuhle planetu musíme chránit, protože tu už máme výzkumnou stanici. Ovšem skutečně důležitých je těch sedm šutrů kolem Argonautu 2. Nemůžeme dovolit Astoňanům kolem nich jen tak poletovat bez dozoru.“
Justina chápala admirálův postoj a rovněž chápala, že při takovéhle vzdálenosti mezi planetou a polem asteroidů nejspíš není jiné řešení, než rozdělit síly. Ale nemohla se ubránit pocitu, že z taktického hlediska to moc moudré není. Ovšem rozdělení sil bylo málokdy ideálním řešením.
„Chápu vás, admirále,“ řekla nakonec. „Ale mám obavy z toho, co udělají Astoňané. Jejich vlastní tiskové prohlášení potvrdilo, že sem letí přibližně stejně velký operační svaz, jako je ten náš. Pokud se oni rozhodnou své jednotky nerozdělovat, budou mít možnost zneškodnit obě naše operační skupiny jednu po druhé.“
„To je sice pravda,“ uznala Lambertová, „ale vy uvažujete v mezích případu, že začne válka, ovšem naším cílem je Astoňany odradit bez jediného výstřelu. Proto hodlám dát naši přítomnost najevo v celé soustavě. Musí nás mít pořád na očích, aby viděli, že jim nehodláme ustoupit. Chápete?“
Justina z tónu admirálova hlasu poznala, že debata je u konce. „Ano, madam, chápu. Omlouvám se.“
„Nemusíte se omlouvat, kapitáne Tarziniová. Mám ráda, když moji důstojníci dají najevo svůj názor. Je to lepší, než kdyby slepě přikyvovali všemu, co řeknu.“ Lambertová kývla na Nivena a potom na Justinu. „Pošlete signál celému svazu: 34. skupina zůstává tady a bude dohlížet na tuto oblast, velení má kontradmirál Adrian. 32. skupina admirála Wladislawa se přesune do pásu asteroidů pod mým přímým velením.“
Justina se nadechla a pomalu přikývla. „Rozkaz, admirále.“

* * *

Amanda Tylerová vešla do brífinkové místnosti pilotů a snažila se netvářit se kysele. Od jejího setkání s otcem už uběhl víc než den a operační svaz byl nyní už na cestě do soustavy Argonaut, ale Amanda si ten nepříjemný zážitek pořád dokola přehrávala v mysli. Namlouvala si, že už je dospělá a připravená se tátovi postavit tváří v tvář, ale jejich setkání ji vyvedlo z omylu. Připravovala se, jak se mu postaví a přemůže ho svými argumenty, místo toho nakonec utekla jako uplakaná holčička.
On ji naštval. Naštval ji a co hůř, ona se nechala naštvat. Myslela si, že ji ten arogantní chlap už nijak nerozhodí, že je to pod její úroveň, ale opět se jím nechala naštvat.
A co na tom bylo to nejhorší, neřekl pomalu nic, co by dopředu nečekala, ale ji to stejně rozhodilo.
Zamířila do řady sedadel ve dvou třetinách vzdálenosti od pódia – nerada seděla hned vepředu, připadala si jako šprt – a posadila se vedle mladšího poručíka Kamily Pavlovny.
„Mohu?“ zeptala se, když si už sedala.
„Jasně.“ Pavlovna byla na Peerless její spolubydlící, ovšem znaly se už půl roku, od té doby, co se Amanda připojila k 216. stíhací peruti, který byla nyní umístěna na Peerless. Kamila Pavlovna – neboli „Kam“, jak zněl její volací znak – byla asi o pět let starší než Amanda, ale budila dojem někoho, kdo je mnohem zkušenější a moudřejší, než je v jeho věku běžné.
„Jak bylo na vlajkové lodi?“ zeptala se Kamila. Od Amandina návratu měly obě ženy směny proti sobě, takže se teď víceméně viděly poprvé za několik dní.
„Ani se neptej,“ řekla Amanda a vzápětí se proklela, že se takhle podřekla.
„Copak? S tátou jste se nepohodli?“ nadhodila Kamila.
„Tak nějak, i když to je slabé slo…“ Amanda se zarazila. „Moment, jak to víš?“
Kamila se usmála. „Nevěděla jsem to… doteď.“ Mrkla. „Alespoň ne jistě. Něco jsem tušila, ale nepřikládala jsem tomu moc velkou váhu. Koneckonců Tyler je celkem běžné anglosaské jméno a na Simeralu je hodně potomků kolonistů, kteří přišli z toho koutu Země.“
„A co mě prozradilo?“ zeptala se Amanda odevzdaně.
„Třeba to, jak ses naježila pokaždé, když padlo jméno našeho velícího admirála.“ Kamila pokrčila rameny. „Tak nějak jsem si dala dvě a dvě dohromady.“
Amanda se pousmála a vzdychla. „No jo, no. Ale prosím tě, nikomu to neříkej.“
„Dobře, jak chceš, neřeknu, i když myslím, že Vojáček to už taky tuší.“
Vojáček byl volací znak podporučíka Sagary, který byl Amandiným navigátorem, a získal ho kvůli své přílišné vojenské… preciznosti. Kdyby měla jeho volací znak vybírat Amanda, nejspíš by zvolila „Zelený mozek“.
„O toho se nebojím, ten to nikomu neřekne.“
Kamila přikývla. „Ale řekla bych, že je vidět, že tvůj táta je důstojník,“ poznamenala po chvíli. Amanda po ní střelila pohledem a druhá žena se usmála. „Myslím to v pozitivním slova smyslu. Máš tu vytrvalost a sebejistotu, jakou mívají děti kariérních důstojníků.“
„Já o něm spíš přemýšlím jako o chlapovi, který se před jednadvaceti lety vyspal s mojí mámou, než jako o tátovi.“
„No… vidět situaci z vlastní perspektivy je pro pilotku asi užitečné,“ řekla Kamila neutrálně.
„Jo, taky myslím,“ přitakala Amanda, která vycítila možnost tuto konverzaci ukončit a okamžitě se jí chytila.
Naštěstí pro ni, Kamila se v tom tématu nehodlala dál šťourat. „No, myslíš, že přijde na brífink i starej, nebo to nechá na veliteli letové skupiny?“
Amanda se usmála. Za těch pár dnů, co byla na palubě, už pochopila, že kapitán Grebs rád na brífinky osobně dohlíží, pokud k pilotům nepromlouvá rovnou sám. Mít kapitána, který chápe piloty, má něco do sebe.
„No, myslím, že…“
Než mohla větu doříct, přerušil ji zleva ošklivě znějící hlas. Nebyl adresován na ni, ale byl dost blízko, aby Amandu přerušil.
„Sedíte na mém místě, praporčíku!“
Amanda i Kamila se otočily. O několik míst nalevo od nich seděla praporčík 2. třídy Sandra „Matice“ Litová. Nad ní se tyčil mladší poručík Ronald „Hrom“ Malorkey a jeho výraz byl něco mezi hněvem a opovržením.
„Promiňte, pane, ale já tu byla dřív,“ odpověděla Matice Litová, ale v jejím hlase byl patrný náznak váhavosti. Hrom Malorkey měl sice vyšší hodnost, ale byla tradice, že na takové věci se mezi piloty tolik nehledělo a vyšší důstojníci rozhodně neměli žádnou přednost při výběru židlí. Malorkeyho žádost byla pouze provokace a nic jiného.
„To vás mechaniky neučí úctu k nadřízeným?!“ zavrčel na ni a Litová se tvářila, jako by se chtěla co nejvíc zmenšit.
„Nech toho, Hrome,“ vmísila se do toho Kamila. „Je tu plno volných míst a ona tu byla první.“
Hrom se na ni otočil a přimhouřil oči, jako by byl překvapený, že se Kamila Litové zastává. „Já jenom nemám rád, když mi nějaká umouněná mechanička s dočasnou hodností odmlouvá.“
Litová se zajíkavě nadechla, rychle vstala a odešla si hledat místo do první řady. Amanda viděla, že druhá žena nemá do pláče daleko.
Hrom se ušklíbl a posadil se do právě uvolněné židle. „Tak, to je lepší. Evidentně i mechanici dokážou pochopit, kdo je tu šéf, když se jim to dostatečně rázně připomene.“
„Jdi do háje, Hrome!“ křikla Kamila. „Je pilotka, ne mechanička, na to nezapomínej.“
„Jen prozatím,“ odsekl Hrom. „Jen dokud starej nepozná, jakou udělal Urkasan chybu, když svěřil knipl mechaničce!“
Amanda zavrtěla hlavou, znechucená Malorkeyho chováním. Litová byla původně mechanička z letové paluby – proto také získala volací znak „Matice“. Z toho, co slyšela, tak kapitán Urkasan s ní sloužil i na předchozí lodi, kde rozpoznal její talent pro pilotování, nechal ji podstoupit pilotní kurz, po jehož dokončení byla Litové udělena hodnost praporčíka, dokud si nedodělá důstojnický kurz, po kterém bude pilot jako kterýkoliv jiný. Většina pilotů takto hodnost nezískala, ale tento případ nebyl ničím tolik výjimečným, aby se nad tím Amanda pozastavovala. Ovšem Ronald Malorkey pocházel z dlouhé linie pilotů a důstojníků a při své vrozené aroganci pohlížel na každého, kdo získal hodnost jinak než studiem na důstojnické akademii, s neskrývaným despektem.
Amanda měla za to, že na Litovou si dovoluje hlavně proto, že je mladá. Většina řadových členů posádky se dostala do důstojnického kurzu až v pokročilejším věku a Hrom by se nejspíš zdráhal si dovolovat na někoho tak výrazně staršího. Litová byla téměř stejně mladá jako Amanda sama a o hodně citlivější, takže na tu si Hrom hrom dovolil útočit, protože byla bezpečný cíl.
Amanda si znechuceně odfrkla. Hrom byl sice sám dobrý pilot, ale to jeho primitivní chování nijak neospravedlňovalo.
„Nechápu, k čemu to vůbec je, dělat taková povýšení v poli,“ pokračoval Hrom v remcání. „Koneckonců je lepší mít deset dobře vycvičených a schopných pilotů než stovky neschopných opic narychlo povýšených, aby zaplácly díry.“
„Už drž laskavě hubu, Hrome, nikoho nezajímáš!“ okřikla ho znovu Kamila.
Hrom se chystal ještě odpovědět, ale už to nestihl, protože do brífinkové místnosti vstoupil kapitán Urkasan, velitel letové skupiny na Peerless.
Hm, kapitán ho tentokrát nedoprovází, pomyslela si Amanda, když se spolu s ostatními zvedala. Tím „kapitán“ v tomto případě myslela Grebse. Na lodi může být víc lidí o hodnosti kapitána, ale jen jeden „Kapitán“, tím byl vždy velící důstojník lodi.
„Dobré ráno,“ řekl Urkasan, zatímco mířil od vchodu směrem k pódiu.
„Dobře ráno, pane!“ zahulákali piloti sborově.
„Sednout,“ nařídil Urkasan, když si stoupl k pódiu. „Jak už všichni nejspíš z kapitánova projevu víte, míříme do soustavy Argonaut… a míří tam i Ballingtoňané.“
Odmlčel se, chvíli nechal každého pilota, aby si tu informaci znovu překousal.
„Je pravděpodobné, že Ballingtoňané se nás budou snažit provokovat,“ navázal po chvíli. „Na hlídce můžete potkat ballingtonské stíhačky a můžete znejistět. Pamatujte si tohle: Za žádných okolností nestřílejte bez rozkazu shora. Vždycky se radši třikrát přeptejte a zažádejte o potvrzení, než riskovat, že se přeslechnete.“
„A co když oni zaútočí na nás?“ zeptal se jeden pilot v přední řadě.
Urkasan si odpověď chvíli rozmýšlel.
„Pokud budete napadeni, můžete se samozřejmě bránit, ale obrana nezahrnuje odvetu! Vždycky, opakuji vždycky, se snažte zažádat o instrukce.“
Opět se na okamžik odmlčel. „Tak, teď když jsme si tohle ujasnili, můžeme přistoupit k popisu našeho operačního prostoru.“
Stiskl tlačítko a na velké obrazovce za ním se objevila mapa sluneční soustavy.
„Tohle je Argonaut. Je to soustava dvojhvězdy F4 a K1, které dostaly nepříliš vynalézavý název Argonaut 1 a – překvapivě – Argonaut 2. Jak nejspíš víte, tahle soustava je nalezištěm kiria26. Jedno z nalezišť je na druhé planetě od Argonautu 1, je to menší planeta s nedýchatelnou atmosférou, označená jako Médea. Ballington si tam zřídil výzkumnou stanici, takže kolem té planety určitě budou mít rozmístěné nějaké lodě.
Dalších sedm nalezišť se nachází na sedmi planetoidech, označených jako Argo 1 až 7. Všechny se nacházejí v pásu asteroidů kolem Argonautu 2. Ten pás asteroidů není příliš hustý – bez větších problémů tam může létat i bitevní křižník – ale poblíž je ještě velká mlhovina, jejíž záření hodně omezí dosah našich senzorů.“
Kamila zvedla ruku. „Co přesně znamená ,hodně‘ omezí, pane?“
Urkasan se ušklíbl. „Zkrátí to dosah aktivních senzorů o 50 % a pasivních senzorů o 75 %. Pro nás to znamená, že hodně bude záviset na leteckém průzkumu. Komunikace by naštěstí měla fungovat normálně nebo alespoň v rozumné míře. Pokud budeme nasazeni v pásu asteroidů, budeme očima a ušima našich mateřských lodí.“
„A budeme tedy nasazeni k planetě Médea nebo do pásu asteroidů, pane?“ zeptal se Vojáček Sagara.
„To v současné době neví nejspíš nikdo,“ přiznal Urkasan. „Alespoň ne nikdo, kdo by mi to hodlal sdělit.“
Vedle Amandy se Kamila zavrtěla. „Takže buďto pás asteroidů, nebo obležená planeta,“ zamumlala. „Úžasný.“

* * *

 Admirál Tyler vzhlédl od stále se nezmenšující hromady hlášení, která čekala na jeho vyřízení, když do jeho pracovny vešla podporučík Lynn Lybaertová.
„Neruším, pane?“
Tyler pohlédl na svou práci a potom znovu na Lynn. „Rozhodně ne. Jen doufám, že nenesete další balík hlášení.“
Lynn se usmála. „To ne, pane. Komandér Voronichin mě požádal, abych se vás jeho jménem zeptala, jestli hodláte promluvit na oslavě narozenin Indomitable, jako její bývalý kapitán.“
„Vida, to jsem si vůbec neuvědomil,“ řekl Tyler. No, nebylo se čemu divit, koneckonců když jsou teď na cestě do potenciálně výbušné situace v soustavě Argonaut, tak neměl moc času myslet na to, že za necelý měsíc bude mít Indomitable čtrnácté výročí svého zařazení do služby. A už vůbec ne, když v těch volných chvílích, kdy nemusel myslet na práci, si v hlavě neustále přehrával svůj rozhovor s Amandou. Na Indomitable nebyl čas.
Voronichin se na organizaci oslav podílel už loni, když byl ještě prvním důstojníkem tehdy kapitána Tylera.
Tyler si pomyslel, že možná je od Paula Voronichina trochu předčasné zabývat se tím takhle dopředu. Koneckonců na přípravu takové palubní oslavy stačí několik dnů. Ale Voronichin měl k Indomitable dost možná ještě vřelejší vztah než Tyler. Celkem na palubě sloužil pět let. Zbrusu nová Indomitable byla jeho prvním umístěním, když byl mladý podporučík, a potom se na palubu ještě několikrát vrátil v různých funkcích a teď byl jejím výkonným důstojníkem. Tyler věděl, že Voronichin by jednou rád zasedl do kapitánského křesla téhle lodi.
„Řekněte mu, že ano, ale že je ještě čas a momentálně máme důležitější věci na práci.“
„Ano, pane,“ potvrdila Lynn a otočila se k odchodu.
Tyler na chvíli zaváhal. Chtěl Lynn ještě o něco požádat, ale nevěděl jak. Koneckonců je poněkud nevhodné, aby se admirál ptal podporučíka – navíc podporučíka, která by mohla být jeho dcerou – o radu v osobním životě, ale nenapadal ho nikdo jiný, na koho by se mohl obrátit. Lynn byla jedním z těch lidí, kteří se uměli opravdu vcítit do problémů jiných a pokusit se mu pomoci.
„Počkejte ještě,“ slyšel sám sebe říkat. Lynn se zastavila a Tyler se nadechl. „Já… ještě jsem vám nepoděkoval za to, že jste mě upozornila na to, že Amanda – podporučík Tylerová – je na palubě.“
„Nemáte zač, pane,“ odpověděla Lynn a v jejím hlase bylo patrné jen krátké zaváhání. „Věděla jsem z vašich záznamů, že vaše dcera je Amanda a… myslela jsem, že byste si s ní chtěl promluvit. I když jsem si nebyla jistá, jestli je to jedna a tatáž Amanda Tylerová.“ Pokrčila rameny. „Totiž, nikdy jste o ní nemluvil. Alespoň ne se mnou.“
„To ne,“ připustil Tyler a usmál se. „Ale když jsem o ní nemluvil s vámi, nemluvil jsem o ní s nikým na téhle lodi… Posaďte se, prosím.“
Lynn vklouzla do křesla naproti admirálově stolu a Tyler pokračoval.
„Ona… tedy, neviděl jsem ji několik let. S její matkou jsme se rozvedli, víte? A… no, prostě před pár dny jsme spolu mluvili poprvé po… hodně dlouhé době.“
Lynn pomalu přikývla. „To je mi líto, pane. A smím se zeptat, jak ten rozhovor proběhl?“
„Moc dobře ne.“ Tyler na okamžik sklonil hlavu a hledal vhodná slova. „Amanda je na mě naštvaná… Já nebyl moc dobrý otec, většinu času jsem byl z domova pryč, jako většina kariérních důstojníků. Ale já se snažil, ale… asi mi to moc nešlo.“
Lynn chvíli mlčela a nejspíš hledala vhodná slova. Potom se kousla do rtu. „No… nevím, co bych měla říct, pane.“
„Lynn, prostě zapomeňte na to, že jsem admirál a vy podporučík. Já chci vaši upřímnou radu.“ Tyler pokrčil rameny. „Nejste o moc starší než Amanda a asi máte lepší představu o tom, jak se cítí. Co bych měl podle vás udělat?“
Lynn opět chvíli váhala. „To je těžké, pane. Pokud chcete, aby vás začala vnímat jako tátu a chovat se tak, tak se obávám, že na to je pozdě.“
„To je mi jasné, ale já bych jenom chtěl, aby mě nevnímala jako nepřítele. Nemusí mě vyloženě milovat, ale rád bych, aby mě pochopila.“
Lynn vzdychla.
„Jak to bylo u vás doma, Lynn?“ zeptal se Tyler. „Vy nejste z vojenské rodiny, že? Co si vaši rodiče mysleli o vaší volbě kariéry?“
„No, nebyli zrovna nadšení z mého ,záchvatu vlastenectví‘,“ připustila Lynn váhavě. „Ale po čase to začali respektovat.“
„Ano, do tohohle stavu bych se rád dostal,“ řekl Tyler. „Ale po našem rozhovoru své šance nevidím moc růžově.“
„Já mohu doporučit jediné: promluvte si s ní znovu. Nečekejte, až ona zavolá vám, projevte svůj zájem o ni.“
„To jsem už dělal.“
„Tak v tom pokračujte,“ doporučila Lynn. „A zajděte za ní.“
Tyler se uchechtl. „To bude trochu problém, nemyslíte? Ona je na jiné lodi, jak bych za ní měl zajít?“
„Jste admirál a Peerless je ve vaší skupině. Důvod návštěvy se najde vždycky.“
Tyler musel uznat, že Lynn má pravdu, ale po tom střetnutí v jeho kajutě měl z dalšího rozhovoru s Amandou docela obavy.
„Děkuji, Lynn,“ ozval se po chvíli. „Nesmírně vám děkuji.“
„Obávám se, že jsem vám příliš nepomohla,“ řekla Lynn a vážně se na Tylera podívala. „Ale ráda bych vám pomohla víc, pane. Opravdu.“
Tyler se usmál. „Děkuji, Lynn. Velmi si toho vážím.“

* * *

„Operační skupina je rozmístěna do formací, admirále,“ oznámila kapitán Justina Tarziniová. „Všechny lodě jsou připraveny.“
„Dobrá,“ řekla admirál Lambertová. „Vytyčte kurz k prvnímu z planetoidů.“
Když se 32. operační skupina přesunula do pásu asteroidů, admirál Lambertová rozdělila jeho osm bitevních křižníků do dvou skupin v kosočtvercové formaci, které se držely za sebou. Fregaty a lehké křižníky byly rozmístěny kolem nich a stíhačky měly za úkol svými senzory prozkoumávat cestu. Zadní skupině velel kontradmirál Wladislaw, velící důstojník 32. skupiny, zatímco přední skupinu si vzala admirál Lambertová na starost osobně. V této formaci budou Ballingtoňané hlídkovat v pásu asteroidů.
„A teď nám zbývá už jenom čekat,“ řekla Lambertová tiše.

Kurzy a přednášky

Baví mě mluvit o psaní. Nikdy jsem netvrdil, že jsem největší odborník, který se kdy objevil na povrchu planety, ale baví mě mluvit o psaní, baví mě nad tím přemýšlet a vzhledem k tomu, že vedu několik úspěšných kurzů a i učím literární předměty na vysoké škole, tak to asi někoho baví číst.

Pro veřejnost vedu několik kurzů na Naučmese (viz níže) a také pravidelně přednáším na českých conech (Festival Fantazie, Starcon, PragoFFest) a jsem zván na besedy do knihoven apod. Rád uspořádám soukromou akci podle individuálního přání, můžete mě kontaktovat zde nebo přes Facebook.

Kurzy na Nauč 

Základy tvůrčího psaní

Kurz vás naučí základy psaní fikce. Provede vás od prvních řádků přes rozebíráním zápletky, tvorby postav a vypracování prostředí až k dokončené povídce nebo románu. Jan Kotouč je úspěšný český spisovatel a vysokoškolský učitel, kterého baví povídat si o psaní.

Co se naučíte

  • co obnáší psaní příběhů
  • jak vytvářet postavy
  • jaká jsou kritéria dobrého příběhu
  • na co pamatovat při tvorbě prostředí
  • jaké jsou žánry a jak se prodávají
  • první verze knihy a zkušební čtenáři
  • jak na tu nejtěžší věc: sednout na zadek a psát
  • kam jít, když to chci vydat

Pro koho je kurz určen:

Pro každého, koho baví psaní, kdo by chtěl psát nebo už má něco napsaného a rád by viděl, jak to dělají jiní autoři.

Do kurzu se můžete přihlásit zde.


Tvůrčí psaní pro pokročilé

Literární kurz který je zaměřený na autory, kteří už jsou vypsanější, mají něco za sebou nebo i pro nováčky, kteří se chtějí na psaní podívat z trochu komplikovanějšího úhlu a nechce se jim se učit naprosté základy.

Obsah kurzu

Podíváme se do hloubky na problematiku postav, psaní konkrétních scén, řešení konkrétních problémů v zápletce, přípravy knihy k vydání.

  • jak vystavět logickou zápletku a v jakém typu příběhu je nutné mít dopředu vymyšlenou zápletku a v jakém ne.
  • jak popsat prostředí nebo vzhled postav, aby to bylo poutavé a ne přeplácané
  • jak napsat postavu, která by byla čtenáři blízká? Jak k tomu přistupují různí autoři?
  • jak udělat postavu něčím zvláštní a zároveň pochopitelnou pro čtenáře?
  • jak předejít tomu, aby se vaše vlastní postava chovala „mimo charakter“?
  • jak nám může pomoci pozorování skutečných lidí? K čemu se hodí znalost psychologie?
  • jak napsat postavu, která má naprosto odlišný světonázor než autor, a zároveň z ní nedělat pitomce ani naivku?
  • jak scénu vypilovat, aby působila uvěřitelně? Jak různí autoři přistupovali k psaní stejného typu scén?
  • popisovat scénu z pohledu hrdiny nebo vševědoucího vypravěče? Co má jaké výhody a nevýhody?
  • jak neudělat z postelové scény návod k montáži nábytku?
  • spousta prostoru pro otázky a odpovědi, neexistují hloupé otázky.

Pro koho je kurz určen

Pro každého, kdo rád píše a chce si rozšířit obzory nebo se na své psaní naučit dívat z jiného úhlu. Vhodné jak pro lidi, kteří už něco vydali, tak pro autory, kteří na své prvním díle teprve chtějí pracovat.

Do kurzu se můžete přihlásit zde.


Jmenuji se Jan Kotouč, v jistých kruzích mi říkají Johnak. Jsem autorem románů z žánru sci-fi a alternativní historie. Kromě toho pořádám kurzy tvůrčího psaní, přednáším na řadě akcí a učím na vysoké škole.

Na těchto stránkách najdete ukázky z mých knih, informace o sériích, informace o kurzech, rozhovory a také něco o mně.

Příjemnou zábavu.


Jan Kotouč: Zápletku románu vytvoříte pomocí 2 otázek (Literární Alchymie, 1/2017)

30.1.2017 / Katka

Spisovatel Jan Kotouč píše každý rok jeden román.

Nejlepší přítel každého autora? Pro spisovatele Jana Kotouče je to každodenní deadline – tedy počet slov, která musí napsat. A ví, o čem mluví. V prosinci devětadvacetiletý Kotouč pokřtil už svou devátou knihu s názvem Simeral v plamenech. Space opera ze série Sektor Hirano pojednává o expandujícím císařství a válce ve vzdálené části galaxie.

V poslední době jste také mohli zaznamenat jeho román Nad českými zeměmi slunce nezapadá. V této alternativní historii je Česko-slovenské království námořní velmocí, kterou čeká boj s flotilou carského Ruska.

V rozhovoru si povídáme o tom:

  • kolik rukopisů chodí každý den do nakladatelství,
  • jaké nejhorší průvodní dopisy autoři posílají,
  • jak správně napsat průvodní dopis k rukopisu,
  • jestli hrozí, že vám v nakladatelství rukopis ukradnou,
  • jak se píše sedmidílná série,
  • na jaké chyby by si měli dát pozor začínající autoři military žánrů,
  • jak zařídit hezký křest knihy,
  • jak vznikla zápletka knihy Nad českými zeměmi slunce nezapadá,
  • jak vymýšlet jména pro postavy,
  • že negativní recenze nejsou na škodu,
  • jak se Honza uživí na volné noze,
  • kolik slov se snaží denně napsat,
  • a jak propaguje své knihy.

Ještě než si začneme mluvit o psaní románů, chci se zeptat na tvoji bývalou práci v nakladatelství Olympia. Kolik rukopisů vám chodilo?

V průměru 2 denně. Začínajícím autorům vadí, když se jim z nakladatelství hned neozvou, ale často to opravdu není možné. Někteří nakladatelé fantastiky vám rovnou řeknou, že zaslané rukopisy vůbec nečtou. Nemá pro ně smysl prodírat se tunami balastu v naději, že tam bude jedna perla. Proto je pro začínajícího spisovatele lepší zkusit literární soutěže nebo třeba poslat povídku do časopisu či sborníku. Nakladatel pak vidí, že už člověka někde vydali.

A co známosti?

Když se někomu daří, tak si lidé říkají, že je to díky tomu, že má ty správné kamarády. Ale to je trochu hloupost. Nikdo se s kamarády nerodí a neznám moc lidí, kteří by přátele podědili. To neznamená, že se člověk musí někam na sílu cpát. Může třeba přispívat do literárních soutěží a postupně se stát známou tváří. Pomáhají i kurzy tvůrčího psaní. Tři nakladatelé mi už řekli, ať jim dám vědět, pokud se jich bude účastnit  někdo opravdu šikovný. A pár rukopisů jsem takto na známost už posílal. Nezaručím, že ho vydají, ale minimálně si ho přečtou.

Mezi začínajícími spisovateli se dost řeší, jakým způsobem nakladatele oslovovat. Zda postupně, nebo poslat rukopis do více nakladatelství zároveň.

Chápu autora, který chce rukopis poslat na víc míst najednou. Může trvat půl roku i rok, než se ozvou zpět. Osobně si ale myslím, že je slušnost počkat na vyjádření a pak teprve text poslat dál. Ale pokud nakladatel nekomunikuje a ani nepotvrdí přijetí, spisovatel nemusí čekat do nekonečna. Nemá smysl vyhrožovat, že půjdete jinam, pokud neodpoví do dvou dnů. Ale když třeba neodpoví tři až šest měsíců, můžete poslat zdvořilý e-mail ve znění: „Dobrý den, stále jsem od vás neobdržel odpověď na zaslaný rukopis. Pokud mi neodpovíte do konce měsíce, budu ho považovat za zamítnutý a nabídnu ho jinde.“ Výhodou je, že si člověk nespálí mosty.

Profesionální průvodní dopis

Po internetu kolují příšerné průvodní dopisy. Jsou vymyšlené, nebo takové e-maily doopravdy chodí?

Je to extrém, ale někdy se skutečně objeví. Autor třeba v září pošle rukopis a napíše, že může vyjít do Vánoc a peníze máme zaslat na uvedený účet. Také v dopise často vysvětlují, jak je jejich dílo úžasné. Že přesně něco takového v literatuře chybělo. Ale pak působí dost směšně, když si přečtete synopsi a zjistíte, že je to o středověkém světě s nevyslovitelným názvem, do kterého se vrací pradávné zlo. A elfové, trpaslíci a lidé musí něco odnést a hodit to do ohně. Takové případy nakladatelství odmítají s odůvodněním, že nemají místo v edičním plánu. A druhý den vám napíše naštvaná maminka, jak si dovolujete odmítnout dílo jejího čtrnáctiletého synáčka, který na něm pracoval celé dva týdny. A to se doopravdy stalo.

Co tedy doporučuješ psát v průvodním dopisu?

Člověk nic nezkazí, když se bude chovat jako profesionál a ne jako arogantní idiot. E-mail by měl být stručný, jasný a mělo by z něj být zřejmé, že autor nemá nereálná očekávání. Znění by mohlo být třeba následující: „Dobrý den, jsem XY a napsal jsem román, který spadá do žánru AB. Mé předchozí literární zkušenosti jsou …. V případě zájmu mě kontaktujte na tomto e-mailu/telefonním čísle.“

Je dobré přiložit celý rukopis nebo jen ukázku?

Záleží na autorovi. Myslím si, že ho klidně může poslat celý. Nakladatel ho většinou nečte od začátku do konce. Mí známí z nakladatelství říkají, že po pár stránkách poznají, jestli to má smysl vydat. Například si přečtou prvních pár stránek, náhodné pasáže z prostředku a pak závěr.

Dost autorů se ale bojí, že jim někdo rukopis ukradne. Může se to stát?

Nemyslím si to. Na první pohled nikdo nepozná, jestli bude kniha úspěšná, nebo ne. Knihy, které se staly přes noc bestsellerem, obvykle svým úspěchem nejvíc překvapily spisovatele a nakladatele. Pokud se autor krádeže z nějakého důvodu opravdu bojí, měl by se pojistit na své straně a ne s tím otravovat v nakladatelství.

Jak to má udělat?

Takhle jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlel. Třeba si text vytiskne a zapíše do něj před svědky, že toho dne je rukopis hotový a začíná ho nabízet nakladatelům. Přesnou proceduru doporučuji konzultovat s právníkem. Já tohle nikdy neměl moc potřebu řešit.

Sektorem Hirano to začalo

Jak jsi našel vydavatele pro svou prvotinu ty?

V roce 2007 jsem poslal svůj příběh Příliš blízké setkání do literární soutěže Cena Karla Čapka. A vyhrál jsem v kategorii novel. Pak mě kontaktoval jeden z porotců Egon Čierny z nakladatelství Poutník. Líbilo se mu to a ptal se, jestli nemám zájem navázat spolupráci. Řekl jsem, že ano a dal jsem mu přečíst rozepsané Pokračování diplomacie. Dohodli jsme se, že ho vydá. Román vyšel v červnu 2009 a od té doby píšu minimálně jeden román ročně.

Pokračování diplomacie je zároveň první knihou z rozsáhlého cyklu Sektor Hirano. Začít vydávat sérii od neznámého spisovatele může být riskantní. Nakladateli to nevadilo?

Nic proti neměl, ale u prvních dvou románů chtěl, aby fungovaly i jako samostatné knihy. Někteří mí čtenáři začali dokonce až pátým dílem Bitva o Sinaj a necítili se v ději ztracení. V každém románu totiž na začátku znovu stručně nastíním postavy a předcházející události.

Věděl jsi od začátku, jak Hirano skončí?

Stále se držím základní představy, kterou jsem měl na začátku. A průběžně při psaní zjišťuji, jakým způsobem se k vytyčenému cíli dostat. Tak se třeba objevili někteří noví hrdinové nebo vedlejší postavy získaly víc prostoru.

Kolik knih zbývá do konce série?

Nejnovější Simeral v plamenech je šestý, takže už jenom jedna. Je napsaná a vyjde v roce 2017.

Opravdu sedmým dílem Hirano skončí?

Ano. Čtenáři se mě ptají, jestli si to nerozmyslím, ale série je nenávratně ukončená. Teoreticky by se mohlo stát, že někdy napíšu román ze světa Hirana, ale byl by to úplně jiný příběh o dvě nebo tři generace později. Ale momentálně to neplánuji. Teď budu rád, že si od Hirana odpočinu.

Polévat knihu šampaňským je škoda

Na začátku prosince jsi křtil Simeral v plamenech. Je křest z hlediska propagace důležitý?

Pouze sekundárně. Nestává se totiž, že by se na křtu prodaly hromady knih (jsou samozřejmě výjimky). Ale bývají z něho hezké fotky, které pak autor využije na sociálních sítích. Na novou knihu tím upozorní i čtenáře, kteří na akci nebyli.

S křty máš hodně zkušeností. Jak ho zařídit?

Já se držím minimalistické formy, protože věřím, že v jednoduchosti je síla. Nejsem fanoušek různých tanečních a hudebních vystoupení. Kvůli nim lidé nepřišli. Také není ideální, když autor 45 minut předčítá ze svého díla. To by asi nikoho nebavilo. Takže já knihu stručně představím a pak o ní promluví kmotr. Následně polijeme knihu nebo mě šampaňským. Druhá varianta je efektivnější, protože se nezničí kniha, ale ten, kdo za ni může.

Na jaký svůj křest rád vzpomínáš?

Dvakrát jsem křtil knihu na závěrečném galavečeru Festivalu fantazie v Chotěboři. Program se skládá z různých vystoupení a vyhlášení cen. Jedním z typů programu jsou i křty, které trvají 5 – 10 minut. Přijde autor a kmotr, řeknou pár slov a knihu pokřtí. Organizátoři obvykle autorům rádi vyjdou vstříc, takže není problém křest do programu zařadit. O knize se tak dozví hned 200 diváků najednou. Dají se vymyslet i různé zajímavé věci. Třeba že vystřelíme špunt od šampaňského do publika a kdo ho chytí, dostane knihu zdarma. Nejraději vzpomínám na první takový křest na Festivalu Fantazie, kde mi knihu křtil David Weber.

Tvým klíčovým žánrem je military – ať už space opera nebo alternativní historie. Pokud začínající autory láká tento žánr, na co by si měli dát pozor?

Je důležité si uvědomit, že military příběhy jsou o lidech. Postavy musí být sympatické, protože až budou bojovat, mělo by čtenářům záležet na jejich přežití. Často se setkávám s poznámkou, že válečné příběhy jsou ze začátku moc upovídané. Ale stejně tak fungují klasické válečné filmy jako Ďábelská brigáda, Tucet špinavců nebo Bitva o Midway. První polovina snímku je příprava, ve které se potkáváme s postavami. Sledujeme je, jak spolu komunikují a jestli se mají rádi, nebo ne. Až v druhé polovině jdou do boje, kde to „teprve začne“. Ale kdyby chyběla ta předehra, vůbec nám na nich nezáleží.

Jestli vás zajímá psaní válečných příběhů, doporučuji článek Triumvirátu Postavy vs. celky.

České válečné lodě

Hirano jsi ještě neměl úplně dopsané a pustil ses do románu Nad českými zeměmi slunce nezapadá. Proč?

Když autor něco dlouho píše, potřebuje se trochu nadýchat čerstvého vzduchu a dělat něco jiného. V průběhu psaní Hirana jsem proto dokončil několik povídek, příběh ze série JFK a také Nad českými zeměmi slunce nezapadá.  V tu chvíli mě to bavilo víc než Hirano.

Nápad Českých zemí je dost neobvyklý, co tě inspirovalo?

Pár měsíců jsem tehdy hrál počítačovou hru Civilizace V. Nejraději jsem měl námořní mapu, kde klidně mohly USA bojovat s Egyptem nebo Rakousko-Uhersko obsadit Koreu. Druhým impulzem byla má práce v logistické firmě, která se zabývala námořní dopravou. Vyřizoval jsem doklady k zaoceánským nákladním lodím. A zároveň jsem měl na stole prostírání s mapou světa, na kterou jsem se patnáct měsíců díval. Vymyslel jsem si fiktivní lodičky a nechal mozek, aby si s nimi hrál.

Jak jsi vytvořil zápletku?

Spisovatel Tom Clancy říkal, že příběh vzniká ze dvou základních otázek. Co kdyby? A co potom? Když je pořád opakujeme, vytvoříme celou zápletku. Podobně jsem to udělal i já. Má první otázka byla: Co kdyby na moři bojovalo české námořnictvo? Ale jak by to bylo možné? Musely by se zvednout hladiny oceánů. Kdo bude protivník? Zaujalo mě carské Rusko. Ale aby měli Češi šanci vyhrát, nemohla být mezi nimi a Rusy pevnina. Pouhé zvednutí moří mi přestalo stačit, protože Karpaty by se nezatopily. Proto jsem vymyslel katastrofu, která vymaže celou Ukrajinu a mezi Duklou a Smolenskem vznikne moře.

Každá postava má své jméno

V románu pracuješ s hodně postavami. Víme, co si myslí Češi i Rusové a hlavní hrdina je naopak dost potlačený. Je to v žánru obvyklé?

Ne, spíš to záleží autor od autora. Třeba Robert A. Heinlein v Hvězdné pěchotě píše z pohledu hlavního hrdiny. Naopak David Weber nebo John Ringo využívají pohled mnoha postav. Tento přístup mi je bližší, protože mě zajímá širší aspekt války. Chci vědět, co si myslí lidé na různých úrovních a na odlišných stranách konfliktu. Právě to dá dohromady celou mozaiku. Ukáže se, že nepřátelé nejsou bezejmenní ďáblové, ale lidé se svými plány, kteří věří, že dělají správné věci.

V románu se to hemží různými jmény, protože máš pojmenované i epizodní postavy. Proč?

Má to dva hlavní důvody. Vedlejší postava se pak může snáze dostat důležitější roli, pokud se mi to hodí. V Sektoru Hirano to byl třeba případ Sun Lin-shina, který má v prvním dílu jen štěk. Aniž bych to plánoval, v druhém románu dostal větší roli a ve Volání do zbraně je to už jedna ze tří ústředních postav. Druhým důvodem je, že příběh je psaný z pohledu hrdinů a je přirozené, když znají jména lidí kolem sebe. Nemohou své kolegy stále nazývat poručík a podobně.

Jak pro ně vymýšlíš jména?

U hlavních postav o tom dost přemýšlím.  Třeba u Lukáše Berga jsem nechtěl typicky české příjmení a hledal jsem něco neutrálního. Jméno Martina Melichara jsem zrecykloval z jednoho nepublikovaného příběhu. Ale u vedlejších postav to tolik neřeším. Když je to Rus, podívám se na seznam ruských jmen a nějaké vyberu. Ale teď při psaní druhého dílu Českých zemí je to obtížnější, protože musím pro všechny Rusy vymyslet dvě jména. V té době se totiž běžně oslovovali i křestním jménem otce – třeba Alexandře Ivanoviči.

Pokud řešíte, jak pojmenovat postavu, mrkněte na článek 6 tipů jak dát literárnímu hrdinovi správné jméno.

V románu používáš mnoho lodí různých typů. Vymyslel sis je?

Nejsem takový odborník, abych si vymýšlel něco úplně nového. Proto lodě vychází z reálného předobrazu. Třeba ruské bitevní lodě třídy Alexandr Něvský, které jsou v knize, mají lepší ráži děl než reálný německý Bismarck, ale menší než japonské Jamato.

I negativní recenze může zvýšit prodeje

Jak jsi pro České země hledal nakladatele?

Nejdřív mě dvě nakladatelství odmítla a poté jsem se domluvil s Robertem Pilchem z Brokilonu. Teď už víme, že se kniha dobře prodává, ale tehdy to nikdo netušil.

Čím si vysvětluješ její úspěch?

Není to prvoplánově fantasy nebo sci-fi. Někteří čtenáři se totiž těchto nálepek bojí a říkají si, že je to něco, co nečtou. Románu také pomáhá dobře míněné vlastenectví, které části lidí chybí. Tedy ne vlastenectví na úrovni hulákajících skinheadů, ale spíš na úrovni českých letců v RAF. Někdo dokonce České země přirovnal k Nebeským jezdcům s tím rozdílem, že se odehrávají na moři.

Většina recenzí na román Nad českými zeměmi slunce nezapadá byla pozitivní a snad jen jedna román ztrhala. Na Facebooku jsi pak psal, že ti to zvedlo prodeje. Jak je to možné?

Podle mě neexistuje nic jako negativní marketing. Ať už je recenze pozitivní nebo negativní, splní cíl, protože se o knize mluví. Pod tou recenzí se na Facebooku vedla živá diskuze, a proto se lidem příspěvek stále zobrazoval na jejich zdi. Takže například takto to může pomoci. Podobný závěr vyplývá i z výzkumu Amazonu, který zjišťoval, jestli se lépe prodávají knihy s pěti hvězdičkami a hůř ty s jednou hvězdičkou. Ukázalo se,  že nejlepší prodeje měly produkty s největším počtem uživatelských recenzí a nezáleželo na tom, jestli kritizovaly nebo chválily.

Může negativní recenze pomoci ještě nějakým způsobem?

Když vyšla má první kniha, v jedné diskuzi pod článkem ji čtenář obsáhle zkritizoval.  Jenže o tom člověku většina lidí z fanouškovské komunity věděla, že mám rád naprosto odlišné věci než oni. A řekli si, že když se mu to nelíbí, asi to bude dobré.

Teď chystáš druhý díl. Můžeš něco prozradit o ději?

V létě jsem byl na dovolené na Islandu a rozhodl jsem se, že chci ostrov zakomponovat do děje. Protože Island se nejspíš nezatopil a nakonec dost souvisí s hlavní zápletkou.

Kdy kniha vyjde?

Pokud vše půjde podle plánu a já ji dopíšu během několika měsíců, mohla by podle nakladatele vyjít na podzim 2017.

Spisovatelem na volné noze

Čím se živíš na volné noze?

Je to kombinace, čistě psaním se neuživím. Ale autorské honoráře už tvoří nezanedbatelnou část mých příjmů. Jinak učím na University of New York in Prague a pro jednu firmu jsem dělal marketingovou komunikaci a PR. Funguje to, na volné noze jsem rok a čtvrt a zatím jsem stále neumřel hlady.

Píšeš pravidelně?

Každý den se snažím napsat 2000 slov (cca 8 NS). Ne vždy se mi to podaří, ale většinou ano. Někdy píšu dopoledne, jindy večer – pravidelnou dobu nemám.

Pomáhají ti v psaní deadliny?

Deadline na povídku nebo článek funguje dobře. Na román taky, ale pokud si autor nedá každodenní dílčí deadliny, může se stát, že dlouho nic nenapíše a pak všechno honí na poslední chvíli. Proto mám svůj denní limit 2000 slov. Dal jsem si ho až v červenci, předtím jsem psal minimálně 600 slov. Ale měl jsem sklon se flákat. Pokud mám napsat 2000 slov, pořád mi zbývá volný čas, ale vím, že nemůžu čas na psaní strávit koukáním na Facebook. Při tomto tempu začne román velmi rychle narůstat a výhodou je, že se vám neodcizí postavy, když jste s nimi každý den. Za tři měsíce můžete mít román hotový. Pak samozřejmě následují korektury, druhé a třetí čtení. Tímto tempem zvládnete napsat 2 romány ročně.

Trocha drzosti prospívá

Už jsi zmínil, že jsi napsal jeden díl do série JFK. Jak ses k tomu dostal?

Známí mi několikrát řekli, že bych měl zkusit něco napsat do JFK. A tak jsem poslal e-mail jednomu z otců série Jiřímu Walkeru Procházkovi s tím, že za sebou mám několik románů a rád bych zkusil i JFK. A Jirka mi odpověděl něco ve smyslu: „Tak jo.“ Takže si myslím, že v omezené a zdvořilé míře by se autor neměl bát být drzý.

Co ti nejvíc pomohlo se v tvůrčím psaní zlepšit?

Sleduji jiné autory, povídám si s nimi nebo čtu jejich postřehy o psaní. Nejsem velký fanoušek Stephena Kinga, ale baví mě jeho tipy (pozn. kniha O psaní). Také mám rád texty od scénáristy J. Michaela Straczynskiho.

Máš vystudovaný marketing. Co děláš pro propagaci svých knih?

Jako většina autorů musím počítat s nulovým rozpočtem na reklamu. Takže mám autorskou stránku na Facebooku, kam se snažím dávat každý den nebo dva příspěvek. Když se na stránce něco děje, lidé mají důvod se vracet. Také jezdím na různé fanouškovské akce. Je to spíš sekundární marketing, protože tam nechodím, abych si dělal reklamu. Na cony jsem jezdil ještě mnohem dřív, než jsem začal publikovat. Obecně je dobré být v povědomí.

Máš ještě nějaký tip, jak se propagovat?

Spisovatel Juraj Červeňák říká, že když autor dopíše knihu, má si sednout na zadek napsat další. Když totiž máte na poličce v knihkupectví jednu knihu, snadno zapadne. Když tam stojí dvě nebo tři, je to už lepší, protože pro čtenáře je to signál, že to možná stojí za přečtení. Jinak by vás nevydali víckrát. A za pár let můžete mít jako Juraj celou poličku nebo dokonce regál. A samozřejmě každá vaše nová kniha vytáhne prodeje té předchozí. Takže pište a až něco dopíšete, tak piště něco dalšího.


S Janem Kotoučem o alternativní historii (Sarden, 4/2016)

S Janem Kotoučem o alternativní historii aneb „Studium materiálů je užitečné do doby, dokud se z něj nestane výmluva, proč nepsat příběh.“

Článek od: Jana Poláčková – 04.04.2016

Jana Kotouče, autora série Sektor Hirano, není třeba čtenářům Sardenu dlouze představovat. V rybníčku autorů fantastiky si získal oblibu svými válečnými romány z daleké budoucnosti. Ve své poslední knize však namísto do vzdáleného vesmíru a kosmických bitev zabloudil do světa, kde Nad českými zeměmi slunce nezapadá. 

Co vede autora populární military space opery k odskočení do zcela odlišného žánru?

Nikdo si nesedne a neřekne si „tak, teď napíšu military space operu s přesahem do planetární romance, do které budou zakomponované prvky post-apo“. Z mého pohledu se žánr zase tak moc nelišil, pořád je to o „loďstvu“ a o lidech v komplikovaných situacích. Akorát místo ve vesmíru plují lodě na moři a mají tak k dispozici o rozměr míň.

Vždycky mě zajímala historie, hodně jsem studoval 2. světovou válku, mimo jiné knihy Miloše Hubáčka o válce v Pacifiku. Přemýšlel jsem, že bych někdy napsal nějakou alternativní historii, kde by byly podobné typy námořních bitev. Chvíli jsem si i pohrával s myšlenkou napsat čistě historický román, ale tam bych byl svázán tím, co se opravdu stalo. Mohl bych psát buď nějaký malý příběh na pozadí skutečně velké bitvy, nebo bych musel mít samostatnou bitvu někde úplně stranou mezi pár torpédoborci nebo možná nějakou eskortní letadlovou lodí. Rozhodně bych tam nemohl odpálit náletem celou flotilu bitevních lodí nebo něco podobného, takže jsem přešel do alternativní historie, která mi poskytovala mnohem větší volnost.

Jak probíhala práce s prameny a s podklady? Na základě čeho jsi zvažoval relevantnost jednotlivých zdrojů? Podle čeho jsi nastavil hranici „tohle stačí, teď bude mít hlavní slovo moje rozhodnutí a představivost“?

Z vojenského hlediska jsem si studoval hlavně parametry druhoválečných lodí a letadel. Jakou rychlostí mohou plout, jaký mají letadla dolet a podobně. Většina mých lodí a letadel je podobná nějaké historické předloze. Nejsem inženýr ani konstruktér, takže jsem spíš používal nějakou předlohu. Například letadlová loď Blaník, na které působí hlavní hrdinové, je hodně podobná svými parametry americké třídě Yorktown.

Zároveň ale nejsem letec ani námořník, takže jsem se snažil vyhýbat detailům tomu, v čem nemám tolik zkušeností,  a soustředil jsem se víc na vojensko-politický příběh a postavy a míň na „hardware“. Obecně jsem se držel osvědčeného pravidla: studium materiálů a práce s podklady je užitečná do té doby, dokud se z něj nestává výmluva,  proč nepsat příběh. Je snadné spadnout do pasti, kde autor tak moc studuje materiály, že nepíše.

Do jaké míry ses snažil o „realistický scénář“ a do jaké míry podřizoval prostředí a reakce potřebám příběhu?

Ono to ani není nějak striktně oddělené. Prakticky nejde uvažovat nad „realistickým scénářem“ pro alternativku, kde se hlavní děj odehrává téměř sto let po té události, která změnila běh dějin. U hodně věcí jsem se snažil uvažovat tak, jak by se to „mohlo“ stát, ale i to jde těžko. Takže z tohoto pohledu musím říct, že víc se to drželo potřeb příběhu. Trochu o tom mluvím i v doslovu na konci knihy. Je nepravděpodobné, že by se české země (spojené se Slovenskem, Polskem, Maďarskem a kusem Německa a Rakouska) staly námořní velmocí, ale pro účely příběhu jsem si reálie nastavil tak, aby se to mohlo stát. Podobně to je i při psaní sci-fi z budoucnosti, člověk si může připravit reálie, aby se jeho příběh mohl stát, ale je to nepravděpodobné. Proto raději sci-fi píšu ze vzdálené budoucnosti, kde budu už jak já, tak všichni  moji čtenáři bezpečně mrtví a nedozvíme se tak, že jsem neměl pravdu.

Kde se vzal nápad udělat z Čech globální velmoc?

Nebylo to ani tak o tom „proč“ jako spíš „proč ne?“ Přišlo mi to jako zajímavý nápad. Navíc myslím, že v naší zemi trocha pozitivního vlastenectví neuškodí.

Nápad na sérii vznikl při dvou příležitostech. První věc byla, když jsem začal pracovat v logistice, kde jsme posílali sem a tam kontejnerové lodě a na stole jsem měl mapu světa. Tak jsem si při dlouhých chvílích trochu představoval, jak by mohla vypadat různá námořní střetnutí s pozměněnou geografií. Zároveň jsem tou dobou už pravidelně hrál Civilization V a nejraději jsem měl mapu, kde byla spousta malých ostrůvku a člověk musel vytvářet námořní velmoc. Navíc ve hrách Civilization člověk může vytvořit roztomilé kombinace a události, takže například Aztékové dobudou Evropu nebo Rakousko pod Marií Terezií porazí Rusko. Za Čechy ve hře sice hrát nejde, ale přimělo mě to k uvažování „co kdyby byl alternativní svět, kde vlivem osudu a štěstí Češi jsou globální velmoc“. A co kdyby byla změněná geografie, takže bychom byli téměř ostrovní stát? A co kdyby se byl svět zatopený a námořnictvo by hrálo významnější roli?

Mohou se čtenáři těšit na setkání s osobnostmi známými z hodin dějepisu?

To spíš ne. Děj se odehrává v roce 1947, ale ke globální katastrofě, která změnila zemský povrch, zatopila část světa a zničila některá pohoří došlo v roce 1848. Čili většina historických postav z té doby je už po smrti a ti z roku 1947 se nemuseli ani narodit, protože se nemuseli potkat jejich rodiče.

Bylo náročné si místo kosmických plavidel vystačit najednou „jen“ s obyčejnými loděmi a letadly?

Ani moc ne, jak jsem už psal, jádro příběhu je v obou případech o lidech a o tom, jak se snaží vyřešit taktickou situaci. Pokud bylo něco komplikovanější, tak to, že jsem si musel víc dávat pozor, co daná technologie dokáže a co ne. Ve sci-fi se z toho přece jen můžu snadněji vylhat, technologie má sice nějaké mantinely, ale v konečném důsledku dělá to, co já potřebuju.

S jakými největšími problémy ses setkal během psaní?

Těžko říct, co byl „největší“ problém. S „hardwarem“ byly malé problémy, potom snažit se trochu vystihnout dobu. Je to sice alternativka, ale pořád je to kulturně zhruba na úrovni 30. a 40. let. Chtěl jsem, aby lidé mluvili víc archaicky, ale ne vždycky to šlo přes jazyk a klávesnici. Potom jsem se tam snažil narvat spoustu maličkostí. Například většina postav příležitostně kouří, protože to v té době bylo normální. U některých maličkostí jsem potom musel dělat složitější výzkum. Například, když se český agent má setkat v ruském přístavu se svým kontaktem v jedné závodní jídelně, začal jsem pátrat „co tak asi servírovali v carském Rusku v jídelně střední až nižší cenové skupiny, kam by chodili úředníci“. Vesměs to ale byla spíš zábava.

Znamená Nad českými zeměmi slunce nezapadá úsvit nové série?

Mám námět na další díly, ale musím si je v hlavě nejdřív trochu víc přebrat a probrat to i s několika dalšími lidmi. Dej Nad českými zeměmi slunce nezapadá může fungovat (a funguje) jako naprosto samostatná kniha, na druhou stranu zase otevírá dveře pokračování, hlavně v epilogu. Takže ano, pokračování vidím reálně, ale momentálně mám termíny na jiné věci.

Právě jsem dopsal šestý román ze sektoru Hirano Simeral v plamenech. Počítám, že to letos vyjde. Vzápětí hodlám začít psát sedmý román, kterým celou sérii zakončím. Během té doby se ke mně nejspíš vrátí na autorské korektury i novela ze světa Honor Harringtonové, kterou píšu pro Davida Webera, a mám plán ještě na jeden další sci-fi projekt, kterému bych se chtěl příští rok věnovat. Nicméně do světa českých zemí se plánuji vrátit!


Rozhovor: Jan Kotouč si klade vysoké cíle (XB-1 web, 7/2014)

Jméno Jan Kotouč je už neodmyslitelně spjato s českou military science fiction. Vítěz Ceny Karla Čapka za nejlepší novelu v roce 2008, ceny Aeronautilus za nejlepší román a ocenění evropského fandomu Encouragement Award v roce 2012 má dnes na kontě sedm románů a pětici povídek, z nichž jedna se nachází i v angličtině na Amazonu. Nedávno vyšel jeho nejnovější román, už šestý příspěvek do série Sektor Hirano pod názvem Na prahu očistce. Na co se v něm můžeme těšit a co nového autor připravuje? To prozradil v prvním ze série minirozhovorů ke žhavým novinkám ze světa fantastiky, jež se na stránkách XB-1 budou vedle klasických rozhovorů častěji a pravidelně objevovat.

Právě vyšla v pořadí už šestá kniha ze série Sektor Hirano, Na prahu očistce. Můžeš čtenářům prozradit, jaké máš s Hiranem aktuálně plány – zda už víš, kolik bude dílů celkem, nebo jestli se do budoucna chystáš navázat třeba dalšími romány z jiné historické epochy sektoru?

V hlavě mám sérii rozfázovanou na sedm dílů (do kterých ale nepočítám novelu Příliš blízké setkání, takže i s ní vlastně osm). Ještě tedy z tohoto světa vyjdou tři romány (pozn.: Tristanskou občanskou válku, která vyšla ve dvou dílech, zde autor počítá jako jednu knihu). Jeden teď píšu, další dva přijdou na řadu potom. Co bude pak, zatím moc neřeším, rozhodně mám nápady i na jiné knihy série z nových světů, takže asi se budu nějakou dobu věnovat něčemu jinému. Ale to všechno je pořád ještě poměrně vzdálená budoucnost a já mám tři knihy na dopsání před sebou.

Ve třech knihách určitě stihne zemřít dost postav, zvláště když se válka rozjela naplno… Pro více či méně epizodní postavy, jež obvykle padnou v bitvě nebo jsou jinak vyřazeny z boje, používáš nábor tzv. červených triček: lidí hlásících se jako postavy ke zlikvidování v některé z příštích knih. Stává se často, že si někdo přeje konkrétní roli v ději nebo způsob smrti? A jak často se takovým žádostem dá vyhovět?

Už se to tak často nestává. Ze začátku měli zájemci prosby jako „tak ať umřu, ale ať je to hrozně hrdinsky“. Pak vznikají kompromisy jako: „Tak může být po tobě pojmenovaná loď. Nevadí, že do tebe vleze třicet mariňáků?“ „Ne, já jsem zvyklá.“ Příběh samozřejmě nemohu podřizovat přání červených triček, takže když se někdo někam nehodí a nechce se ujmout jiné role, tak ho tam prostě nedám a jeho jméno využiju, až se nějaká role hodit bude.

Menší prostor pro role jednotlivých postav jsi z jiného důvodu – psaní v už zavedeném světě – měl při psaní 31. dílu série JFK, Invaze. Jak se ti pracovalo se světem a postavami, které vytvořil někdo jiný, a jaké výhody a nevýhody to s sebou neslo?

Nepamatuju si žádné nevýhody, které by mělo psaní Kováře nebo Vegy oproti psaní například Tylera nebo Vivian. Kovář a Vega jsou typičtí akční hrdinové se vším všudy a z toho jsem vycházel. Věděl jsem, že oba jsou bývalí vojáci, Mirek Žamboch a JWP mi dali instrukce, že Kovář je z těch dvou ten trochu chytřejší a vzdělanější a Vega je zase silnější, a s tím jsem si vystačil na celý román. Říkal jsem si, že kdybych se někde sekl, tak se to odchytí a opraví, až to bude Mirek číst. Nakonec se, co se charakterů postav týče, nemuselo měnit nic.

S postavami je pro mě důležité podívat se jim do hlavy a trochu je polidštit, aby se do nich lidi v ideálním případě mohli vžít. Tyler nebo Vivian jsou třeba oba silné osobnosti a zkušení velitelé, ale ve skrytu duše o sobě občas pochybují. Tyler vidí na svých rukou smrt všech lidí, které nezachránil, Vivian má zase vždycky trochu strach, že něco pokazí. Obojí samozřejmě nemůže jít moc do extrémů, protože jednak důstojníci musejí být vyrovnaní a schopní dělat svou práci, ať už se cítí jakkoliv, a druhak by mi jinak v románu pobíhali samí depkující emaři, po čemž nikdo rozhodně netouží.

Chtěl by ses s podobně příjemnými zkušenostmi po novele a povídce ze světa JFK k psaní do této série vrátit? A co se týče společných světů, uvažoval jsi naopak o vpuštění dalších autorů do svého sektoru Hirano?

Měl bych pár námětů na další JFK a s Mirkem jsme předběžně domluveni, že se na to sejdeme, až se zase bude připravovat další várka autorů. Ale samozřejmě, to má ten problém s otázkou KDY to udělat, že. Obávám se, že na příštích několik let mám psacích plánů příliš.

Co se Hirana týče, určitě z toho nechci mít sérii mnoha autorů, jako je třeba JFK, myslím, že koncept té série na to není stavěný (byť mám nápady na jiné světy a série, kde by se to takhle dělat dalo). Ale uvažovalo se o sborníku povídek ze sektoru Hirano, do které by přispěli různí autoři, a několik takových jsem už oslovil. Zatím je z různých důvodů projekt u ledu minimálně do vydání ještě dalšího románu, ale potom se uvidí. Problém mimo jiné je, že skoro každý sborník povídek se prodává hůř než román od stejného autora, takže je jasné, že nakladatelům se do toho moc nechce, a i já sám se zatím soustředím víc na další román než na povídky.

Můžeš prozradit něco z toho, na co se můžeme těšit v Na prahu očistce?

Román, který teď vyšel, se odehrává necelý půlrok po Volání do zbraně a víceméně navazuje tam, kde jsme skončili. Válka s Kasimirským císařstvím pokračuje, věci se pro naše hrdiny začnou zhoršovat a je otázka, jestli se v této knize zlepší. Z Tristanské občanské války se také vrátí populární Michael Kowalski, který si v předchozím románu dal trochu pauzu. Také se po podobné přestávce objevuje Justina Tarziniová, která je vtažena do nepříjemné situace, kdy už vlastně nepoznává vlastní domov a přemýšlí, jestli to je pořád ten domov, kterému odpřisáhla věrně sloužit. A závidět není co ani admirálu Tylerovi, admirálu Sunovi, anebo Vivian Evansové. Vlastně všem postavám se budou stávat hodně špatné věci. A jako obvykle, ne všechny to přežijí.

Michael Kowalski je pro tebe částečně autobiografickou postavou, představou, jak by asi mohl vypadat tvůj život ve světě, kde Kowalski žije. Čím to dělalo jeho napsání snazší nebo obtížnější, narazil jsi při tom třeba na nějaká nečekaná zjištění?

Michael Kowalski je spíš odpovědí na otázku jak bych se cítil já, v té době student, v takové situaci a co bych si myslel. Co bych si říkal, kdybych najednou musel velet lidem dvakrát starším, než jsem já, s mnohem více zkušenostmi. Jinak se Kowalski vesměs psal úplně stejně jako všechny ostatní postavy a čím víc má zkušeností ve válce a v sektoru Hirano, tím méně ho mohou formovat moje vlastní zkušenosti. Vlastně to je tedy tak, že čím déle ho píšu, tím je mi vzdálenější. To je možná jedno nečekané zjištění, které mě potkalo.

Je nějaká konkrétní meta, na kterou bys chtěl dosáhnout, nebo přání, jež by sis chtěl jako spisovatel splnit?

Jedna jediná konkrétní meta asi není, vždycky je něco, k čemu lze směřovat. Začínající autor má metu, že mu vyjde kniha. Pak se ho najednou nakladatel zeptá, jestli mu může dodat další díl do šesti měsíců, a on najednou zjistí, že vydáním knihy to spíš začalo a jsou tu zase jiné mety. Tak je to správně. Je lepší si dávat vysoké cíle a nedosáhnout jich, než si dávat nízké cíle a dosáhnout jich.


Mini-interview: Jan Kotouč o svém dílu Agenta JFK (Sarden, 9/2013)

Článek od: Štěpán Jura – 19.09.2013

Spisovatel Jan Kotouč není žádnou neznámou na poli české fantastiky, ani na stránkách Sardenu. Už jsem s ním i jeden obsáhlý rozhovor dělal, proto se tentokrát zaměřím na jeho poslední vydanou knihu Invaze ze série Agent JFK. Pokud byste chtěli mít doma podepsaný výtisk Invaze a nemáte ve čtvrtek co dělat , zastavte se na jejím křtu v knihkupectví Daemon.

Jak jsi se vůbec dostal ke psaní do série JFK?

Základem je být trochu drzý. Jednou jsme se s Vláďou Kejvalem z nakladatelství Poutník bavili v hospodě o knížkách a nevím, kdo z nás první nahodil možnost, že bych mohl napsat něco do JFK. Vím, že já to pak znovu nahodil a Vláďa říkal „jasně, proč ne, napiš Procházkovi nebo Žambochovi.“ Tak jsem napsal Jirkovi W. Procházkovi, tehdy jsme se ještě osobně neznali, že jsem ten a ten autor a vydal jsem tu a tu knihu u Poutníku a zajímala by mě možnost napsat do JFK. Jirka odpověděl obratem něco ve stylu: „Jasně, super, proč ne, pohoda. Akorát zítra odlétám na tři týdny na dovolenou mimo Evropu, tak se dohodneme potom.“ A tak jsem se stal JFK autorem.

Co zajímavého Kovář prožije v tvém přírůstku do série?

Kovář už od dílu 28 Na vlastní pěst ví, že v nějakém světě je „Chateau“ kam vedly některé pašerácké stezky a dostane tip, jak se do toho světa dostat a rozhodne se to prozkoumat spolu se starým kamarádem Vincentem Vegou. Problém je, že to Chateau se nachází v Normandii a je jaro 1944. JFK se spolu s Vegou přidá do americké 82. výsadkové divize a v Den D seskočí do Normandie v rámci operace Overlord. V Chateau zvaném Milineraux ale sídlí mezirealitní zločinec jménem Edmund Beárt a ten se ve snaze ochránit se před spojeneckou invazí spřáhne s německých SS Oberführerem Oskarem Kleinerem. Společně připraví zajímavé zážitky nejen pro Kováře a Vegu, ale i pro celý spojenecký Expediční sbor.

Odlišovalo se nějak psaní do cizího universa od toho do tvého Hirana?

Rozhodně, svět jako je JFK je dílem více lidí, takže člověk musí zakomponovat do knihy i prvky od jiných autorů. To bylo důležité hlavně v tomhle bodu série, kde v Dlouhém černém úsvitu padla Agentura. Než jsme začali psát, měli jsme takový organizační meeting v Kralupech, kde byl JWP, Mirek Žamboch, Míla Linc, Zbyněk Holub, Petr Totek a já. Tam jsme probírali, kdo na koho naváže a jak se bude celkový děj klenout a co se má stát v kterém díle. Každý autor si vymyslel vlastní svět, ale dohodli jsme se ve stylu „v tvém příběhu se stane tahle událost, tohle se tam zmíní. A na konci to takhle připravíš pro další díl.“ Během psaní jsem potom intenzivně spolupracoval hlavně s Petrem Totkem, protože jeho díl na můj navazuje. Takže já pro jeho díl připravoval půdu a on zase dořešil některé věci, které jsem já nakousl.

Přišlo ti složitější psát alternativní historii než čistou sci-fi?

V samotném psaní takový rozdíl není, spíš se lišila ta příprava. Ve sci-fi si můžu sice víc vymýšlet, ale zase při vytváření světů a technologií musím dávat větší pozor. To potom konzultuju hlavně s fyziky nebo teďka jsem třeba konzultoval něco s ekonomem, abychom došli na to, jak slabší strana může čelit ve válce silnější a jak bude získávat finance a prostředky pro vedení války.

V alternativní historii si spíš studuji historické materiály, jak to tehdy bylo a snažím se o co nejpřesnější pojetí. Jednou jsem byl třeba nervózní, když jsem nebyl schopný na 100 % potvrdit, jestli na pláži Gold v sektoru Jig Green byly jako protitanková bariéra dřevění ježci nebo betonové jehlany. Pak jsem se uklidnil a usoudil jsem, že stačí, když to vím na 95 %.

Podnikl jsi kvůli knize nějaké historické studie?

Samozřejmě. O vylodění v Normandii jsem se zajímal hodně, už když jsem byl na střední škole, to jsem si četl všechny dostupné materiály. Základ jsem tedy při psaní už v hlavě měl a zjišťoval jsem si hlavně detaily. Hlavně se začátku jsem měl při psaní na stole štos knih. Mimo jiné to byla Invaze od Miloše Hubáčka. Život a detaily o vybavení paragánů jsem hlavně vyčetl z knihy Bratrstvo neohrožených od Stephena Ambrosa. Pro „big picture“ se mi hodilo velké dílo Druhá světová válka od H. P. Willmotta a kolektivu, a pro spoustu maličkostí, hlavně organizačních, jsem používal knížku Operace Overlord: Prvních 24 hodin od Willa Fowlera. A samozřejmě, když všechno ostatní selže, vždycky máme k dispozici Google.

Chtěl bys ještě někdy do série znovu přispět?

Někdy na přelomu roku má vyjít sbírka povídek ze světa JFK, kde mám krátkou povídku Bez iluzí, ve kterém popisuju střetnutí nadšeného mladého člena Agentury s Beártem a jeho bandou. To je takový prequel k Invazi.

Co se týče dalšího románu, nápad mám, ale ještě jsem ho s Mirkem Žambochem neprobíral, takže nevím, jestli by o něco takového byl zájem. V každém případě pokud bychom se dohodli na dalším románu, tak bych zůstal ve svém oblíbeném 20. století a opět bych napsal military.

Jakou další knihu od tebe můžeme v brzké době čekat?

Nový Hirano román Na prahu očistce nyní prochází korekturami a mohl by snad vyjít začátkem příštího roku. Hodně fanoušků Hirana mě už teď nemá rádo, protože se to vleče a já Volání do zbraně zakončil menším cliffhangerem. Nicméně knížka je dopsaná a je na cestě!

JFK mě ale trochu navnadil na alternativní historii a momentálně píšu alt history román. Ale o tom až někdy jindy 😉

Díky za tvůj čas, budeme se těšit na tvé další knihy.


Rozhovor: Jan Kotouč – operní pěvec z vesmíru (, 5/2017)

Rozhovor s Janem Kotoučem, spisovatelem space opery a militari sci-fi.

Jan Kotouč je našemu čtenáři znám jako vesmírný Pavarotti. S žánrem space opera si zručně pohrává a již řadu let nás seznamuje se sektorem Hirano. Ne, to není meč pro Killbilla, Hirano je… Ale to už nám Jan jistě poví sám. Zastihli jsme ho v době studie další kosmické árie.

Jak bys stručně popsal své Hirano neznalému čtenáři?
Je to válečná space opera se sympatickými postavami na obou stranách, pěšáky, vysokými důstojníky loďstva, agenty. Probíhají tu pozemní boje, manévry vesmírných flotil i jemná špionáž.
Ve vzdáleném koutě galaxie je několik desítek lidmi osídlených planet. První kolonisté byli dobře vybaveni a po několika stovkách let začali své planety spojovat do větších státních celků. Máme tu několik států, které bychom označili za demokracii, v čele s Astonskou unií a pak rozpínavé Kasimirské císařství. Mezi nimi je oblast, kterou kolonizovaly pozdější výpravy ze země bez pořádného vybavení a z té se rychle stala sbírka nefunkčních států, takový „třetí svět“ sektoru Hirano. Kasimirské císařství by rádo tyhle planety připojilo k sobě. Astonská unie to vnímá jako bezpečnostní riziko. A rozpoutá se nejdříve křehké příměří a potom válka.

Série Sektor Hirano má šest knih a novelu. Je potřeba je začít číst postupně od začátku, nebo lze jen tak mírnyx týrnyx rozečíst napoprvé třeba pětku?
První dva romány (Pokračování diplomacie a Tristanská občanská válka) je možné číst samostatně v náhodném pořadí. Do toho bych i přihodil novelu Příliš blízké setkání. Od Volání do zbraně se potom rozjede naplno válka a knihy na sebe více navazují. Nicméně každou chvíli mi píšou čtenáři, že se k sérii dostali například až u poslední knihy a že se v tom hned krásně orientují, takže naskočit jde asi kdekoliv.

Jak bys definoval subžánr space opera a jak military sci-fi?
Vzhledem k tomu, že učím sci-fi a fantasy literaturu na vysoké škole, musím říct, že to je rozhodně těžká otázka a není na to lehká odpověď. Autor je většinou navíc poslední člověk, který řeší žánr. Nikdo si nesedne a neřekne si „Tak a teď napíšu space operu s přesahem do Swiftovské společenské satiry a planetární romance“. Prostě píše, co chce psát.
Nicméně definice se hodí nějaké mít. Řekl bych, že klasická space opera je něco, kde jsou pokročilé technologie a vesmír spíše kulisy pro dobrodružný příběh než že by se kolem technologie příběh točil. Military sci-fi je příběh, který se nějakým způsobem točí buďto kolem členů ozbrojených sil nebo vojenského konfliktu. Většinou kolem obojího.

Je pravda, že si někteří myslí, že se ve space opeře zpívá? Setkal ses s tím už někdy?
Přiznám se, že s tím jsem se nikdy nesetkal. Lidi se spíš ptají, jestli to je podobné jako soap opera, tak pak vysvětluji, že to z toho vzešlo. A obojí byl původně pejorativní název, který fanoušci převzali za svůj a teď je to oficiální označení žánru. Podobně jako lidi převzali označení typu „geek“ nebo „nerd“.

Který známý film je pro tebe typickým představitelem space opery?
Tak určitě Star Wars jsou typickým příkladem od začátku do konce. Z nedávných filmů také třeba Strážci galaxie nebo (hodně špatný) Jupiter Vychází.

Jestlipak víš, kolik vojáků se vejde do západoněmeckého obrněného transportéru?
Přijde na to do kterého a jak moc potřebujou před něčím utéct.

Máš přesně daný plán už od začátku, nebo díly v sérii Sektor Hirano navazuješ podle situace?
Od začátku psaní jsem měl vymyšlenou kostru celkového příběhu a té jsem se prakticky držel až do konce, ale během cesty se změnilo hodně detailů, hlavně přibyly nové postavy a některé události se vyvinuly trochu jiným směrem.

Na co nejvíc kladeš při psaní důraz?
To se takhle obecně těžko řekne. Snažím se nepsat kraviny… Občas se mi to i povede.

Něco z Tvé dílny. Jak vymýšlíš místopisné názvy i jména svých postav?
U hlavních postav a planet nad tím hodně přemýšlím. Nemám pro to žádný konkrétní systém, prostě koukám na jména různých lidí a míst a zkouším to a čekám, co mi „sedne“. U vedlejších postav to moc neřeším. Napadne mě třeba, že tenhle člověk bude mít předky ve Švédsku, tak si nechám vyjet seznam švédských jmen a procházím to a vezmu něco, co mě zaujme. U postav s českými jmény také ve velkém používám jména svých čtenářům, kteří se hlásí mezi tzv. „červená trička“. Pojmenuju po nich postavu a ta možná i přežije.

Máš zkušenosti s vojenskou vědou?
V armádě ani u jiných ozbrojených složek jsem nesloužil. Jsem takový ten „armchair general“, mám toho spoustu nastudováno, snažím se si udržovat o všem přehled a mám spoustu kamarádů jak v AČR, tak v různých složkách amerických ozbrojených sil a většinou když potřebuju zodpovědět nějaký konkrétní vojenský dotaz, vím, na koho se obrátit.

Tvůj literární vzor?
David Weber, tím asi nikoho nepřekvapím. Píše přesně takové knihy, jaká já sám rád čtu, ale to nestačí. Nikdo jiný ve mně svým textem nevyvolal takové emocionální reakce. Opravdu se bojím o své oblíbené postavy, mám radost, když ony mají radost, nebo naopak strašně chci, aby ten hajzl konečně umřel. Weber prostě umí emocionálně zaujmout.

Zajímáš se o recenze na své dílo?
Jen rámcově, abych věděl, kde všude se o tom mluví a tak. Také každou recenzi, kterou najdu, zasdílím na své autorské stránky na facebooku. I když je recenze negativní. Ať si lidi udělají vlastní názor. Navíc i negativní recenze pomáhá knihu prodat… Možná obzvlášť negativní recenze.

Kterého ocenění si nejvíce považuješ?
Já jich zase tolik nedostal. Ale asi Aeronautila za román roku, protože o tom hlasovali fanoušci a čtenáři.

O čem přednášíš na setkáních fanoušků?
O všem možném. Sérii o Honor Harringtonové od Davida Webera, o vojenství, o psaní, o čemkoliv, na co mám zrovna nápad. Baví mě přednášek, komunikovat tam s lidmi a hledat nějaké zajímavé téma.

Věnuješ se i fanfiction?
Psaní nebo čtení? Fanfiction jsem psával, ale před deseti lety jsem s tím skončil. Víc jsem se chtěl věnovat vlastním věcem. Ale naučil jsem se na nich psát, takže fanfikce mám hodně rád. Psával jsem ze světa Star Wars.
Čtení jsem se věnoval tehdy, ale teď fanfikce prakticky nesleduju. Mám seznam knih, které si chci přečíst a to mi vystačí na několik let i bez fanfikcí.

Věčná otázka: Jednu věci si můžeš vzít do autobusu, jakou?
Kapesní atomovku. Člověk nikdy neví, kdy se může hodit.

Za kterou postavu ze světa Star Wars by ses převlékl?
Nějaký náhodný rytíř Jedi ze staré Republiky. Nebo nějaký oficír, ať už rebelský nebo imperiální.

Do budoucna plánuješ pokračovaní rozjeté série Sektor Hirano, nebo plánuješ sérii zcela novou, jinou?
Sektor Hirano se ukončí sedmou knihou, který by měla vyjít letos, ta už je dopsaná. Potom se budu věnovat jiným světům a sériím. Právě jsem dopsal první draft pokračování Nad českými zeměmi slunce nezapadá. Také mám domluvenou povídku do jedné antologie a chystám úplně novou space operu. S Julií Novákovou také spolupracujeme na vlastním sci-fi románu. Rozhodně se tedy nenudím.

Jaká je Tvá nejoblíbenější počítačová hra?
Přijde na to, co je za den. Vyrůstal jsem na Falloutech, takže ty mám hodně rád. Mám rád i jejich moderní pokračování, Fallout 3, Fallout New Vegas. Fallout 4 jsem ještě nehrál, ale chystám se na něj. Další RPGčka. Mass Effect, Knights of the Old Republic. Z jiného soudku mám rád Civilizaci a sérii Half-Life.

Co bys vzkázal návštěvníkům portálu
Nebojte se být v životě trochu drzí. Na takové té ještě ne úplně arogantní úrovni. Občas je to nutné a nevěřili byste, kolik vám to otevře dveří.


Hodnosti – Astonské loďstvo


Aston -9- admiral


Aston -8- viceadmiral


Aston -7- kontradmiral


Aston -6- kapitan


Aston -5- komander


Aston -4- komanderporucik


Aston -3- starsiporucik


Aston -2- mladsiporucik


Aston -1- podporucik


Private: Na prahu očistce – Červená trička

(Status u triček se objeví až po vydání románu)

Lenka Janeková – kapitán, důstojnice pro letecké operace ve štábu viceadmirála Suna
Lynn Lybaertová – komandér-poručík, pobočnice admirála Tylera
Lenka Lukáčová – komandér, právnická důstojnice na astonském bitevním křižníku Revenant
Michal Lukáč – komandér, náčelník štábu kontradmirála Spaldinga, bitevní křižník Bulwark
Tomáš Plesinger – kapitán, velitel roty K, 4. praporu 11. pluku 2. expediční divize
Petr Köppel – kapitán astonského bitevního křižníku Renown
Štěpán Jura – poručík, velitel druhé čety roty K, 2. expediční divize
Jana Poláčková – poručík, velitelka třetí čety roty K, 2. expediční divize
Roman Hruška – plukovník, náčelník štábu generála Šarýho
Anna Kvasničková – kapitán, pobočnice generála Walda Šarýho
Kateřina Finková – starší poručík, pobočnice admirála Taboriho
Jan Kropáček – kapitán zástupce velitele 4. praporu, 11. pluku, 2. Tarnówské expediční divize
Petr Šulc – hlavní seržant, nejvyšší poddůstojník roty K
Dominik Rudy – vojín, voják z velitelského družstva roty K
Daniel Hanták – vojín, voják v rotě K
Tereza Horáková – generálmajor, velitelka 1. expediční divize
Hana Bartlová – podplukovník, operační důstojnice ve štábu generálporučíka Gerbera
Tereza Janišová – podplukovník, zástupkyně velitele 11. pluku
Marek Jindra – kapitán, operační důstojník 11. pluku, 2. Tarnówská expediční divize
Aidrien Assagirová – svobodník, voják v ad hoc skupině Michaela Kowalského
Tereza Šťovíčková – svobodník v ad hoc skupině Michaela Kowalského
Zuzana Žďárská – desátník, medik v ad hoc skupině Michaela Kowalského
Květa Tonová – starší seržant, voják v ad hoc skupině poručíka Poláčkové
Hanina Veselá – seržant, voják v ad hoc skupině poručíka Poláčkové
Pavel Votrubec – seržant, velitel 3. družstva 1. čety, roty K
Pavla Lžičařová – starší seržant, zástupkyně velitele 2. čety, rota K
Patricia Tortergaardová – viceadmirál, velitelka kasimirského operačního svazu KOS-6
Michal Římal – plukovník, velitel 7. pluku
Jiří Chludil – plukovník, velitel 28. letové skupiny
Vincent Gavrecký – starší seržant, zástupce velitele 2. čety
Ondřej Pekárek – kapitán, velitel roty L
Václav Pravda – nový ředitel Agentury pro mimozemské styky
Lenka Ratajová – ředitelka pobočky Agentury pro mimozemské styky na Simeralu
Filip Hadač – kapitán, velící důstojník bitevního křižníku Artur Krimm
Eva Černegová – kapitán, velící důstojnice lehkého křižníku Brezovar
Jana Adámková – kapitán, velící důstojnice lehkého křižníku Talacky
Jana Grenová – kapitán, velitelka hlídky ve velínu na kasimirské stanici Akropolis

Speciální červené tričko: Generálmajor Waldo Šarý

Private: Volání do zbraně – Červená trička

Seznam červených triček v románu Volání do zbraně:

Bitevní křižník Julius Martin

Komandér Petr Rauner – první důstojník Martina, status: KIA

Komandér Jan Štrunc – šéfinženýr Martina, status: KIA

Starší poručík Jana Molnárová – zastupující šéfinženýr Martina, status: KIA

Nadporučík Petra „Pet“ Holcová – pilotka z letové skupiny Martina, status: KIA

Poručík Lenka „Su-su“ Hostašová – pilotka z letové skupiny Martina, status: KIA

Komandér-poručík Hana Koliášová – komunikační důstojník Martina, status: KIA

Planeta Simeral + operační svaz Zeta

Podporučík Gabriela Pešková – důstojnice v komunikační sekci na bitevním křižníku Warspite, status: živá

Anna Priestnitzová –  agentka 3. stupně Císařského direktorátu, status: KIA

Kapitán Lenka Janeková – důstojnice pro letecké operace ve štábu admirála Suna, volací znak “Modráček”, status: živá

Eva Železná – pilotka v letové skupině bitevního křižníku Avenger, volací znak „Barevná“, status: KIA

Planeta Tarnów

Jan Šembera – prezident Tarnówu, status: zajatý

Miroslav Zapletal – ministr zahraničí, status: zajatý

Ivica Kopčoková – ministryně obchodu, status: zajatá

Samo Peťowski – ministr obrany, status: zajatý

Jan Rokos – tajemník prezidenta Šembery, status: neznámý

Stanislav Laichman – kasimirský agent na Tarnówu, status: živý

Jana Staurovská – kasimirská agentka na Tarnówu, status: živá

Admirál Jana Krčmářová – velitelka domovské flotily a nejvyšší důstojník Tarnówského loďstva, status: KIA

Kapitán Eliška Vyhnánková – operační důstojnice ve štábu admirála Krčmářové, status: KIA

Kapitán Terezie Holešínská – zpravodajská důstojnice ve štábu admirála Krčmářové, status: KIA

Komandér-poručík Eva Rakowská – pobočnice admirála Krčmářové, status: KIA

Generálmajor Michaela Pěničková – důstojnice pro letecké operace ve štábu admirála Krčmářové, status: KIA

Jan Pavlík – kapitán bitevního křižníku Simeon Paskaš, vlajkové lodi admirála Krčmářové, status: KIA

Lucie Urbánková – kapitán personálního oddělení Tarnówské armády (podpis na povolávacím rozkazu), status: živá

Tarnówský konvoj

Petr Říhánek – třída nákladních lodí (pouze zmíněna), status: neznámý (předpokládá se, že aktivní)

Jan Mác – nákladní loď, status: zničená

Anna Procházková – nákladní loď, status: zničená

Káťa Fuksová – nákladní loď, do které vleze třicet mariňáků, status: zničená

Aleš Kostka – kapitán Fuksové, status: KIA

Veronika Horová – první důstojnice Fuksové, status: KIA

Jan Harásek – člen posádky Fuksové, status: KIA

Rostislav Švarba – člen posádky Fuksové, status: KIA

Josef Portl – člen posádky Fuksové, člen nacionalistické organizace Národní liga, status: KIA

Jan Olšanský – člen posádky Fuksové, člen nacionalistické organizace Národní liga, status: KIA

Libor Machálek – člen posádky Fuksové, člen nacionalistické organizace Národní liga, status: KIA

Jaroslav Vičar – člen posádky Fuksové, člen nacionalistické organizace Národní liga, status: zajatý

Stanice Albatros

Stanislav Částka – velitel Pořádkových sil stanice Albatros – PSA, status: živý

Tereza Pytlíková – členka buňky Národní lidy na Albatrosu, status: živá

Zdeněk Šubrt – člen buňky Národní lidy na Albatrosu, status: živý

Dagmar Vižďová – členka buňky Národní lidy na Albatrosu, status: živý


Lukáš Hadrava – frontman homosexuální hudební skupiny Dřevo na pochodeň (je slyšet z rádia na několika planetách), status: kdo ví


Planeta Julianne – přezdívka spisovatelky Julie Novákové, status: nevybouchla

Kontradmirál Angelo Saldano – admirál, který posílá podřízeným obsáhlé organizační maily ohledně toho, co všechno ještě chybí před velkým cvičením flotily, komu všemu strhává opušťák a že se na to už vykašle; status: ještě se na to nevykašlal, ale tohle cvičení je už opravdu poslední

Private: Tristanská občanská válka – Červená trička

Seznam červených triček v románu Tristanská občanská válka:

Starší poručík Lynn Lybaertová – taktická důstojnice na fregatě Ranger, status: živá

Komandér Lenka Janeková – velitelka letové skupiny lehkého křižníku Warhawk, důstojnice pro letecké operace ve štábu viceadmirála Tylera, status: živá

Uliana Formina – astonská novinářka píšící pro Zprávy z Unie, status: živá

Red Shirt Company – Rota A, 3. Tarnówský prapor, 1. intervenční divize:

Major Ondřej Kratochvíl – velitel praporu, status: KIA

Poručík Hana Šimečková – velitelka průzkumné letky stíhaček Stinger, status: KIA

Kapitán Jaroslav Jochman – velitel roty, status: živý

Hlavní seržant Jarmil Mikulík – nejvyšší poddůstojník roty, status: WIA

Poručík Jan Felt – velitel třetí čety, status: KIA

Starší seržant Eduard Klíma – zástupce velitele třetí čety, status: živý

Svobodník Viktor Juris – status: KIA

Seržant Jan Tomíček – velitel družstva, status: WIA

Desátník Stanislav Čech – status: KIA

Svobodník Ivo Adámek – status: živý

Vojín Jan Blažek – status: KIA

Vojín Lukáš Kratochvíl – status: KIA

Desátník Táňa Moskalíková – status: živá

Vojín Jakub Ilek – status: živý

Svobodník Petr Vočadlo – status: KIA

Vojín Prokop Smetana- status: živý

Seržant Milan Pohl – status: živý

Nadporučík Jan Mužík – velitel druhé čety, status: MIA

Starší Seržant Rudolf Rezek – status: živý

Nadporučík Hana Sločinská – velitelka první čety, status: KIA

Starší seržant Michal Asztalos – status: KIA

Private: Příliš blízké setkání – Červená třička

Seznam červených triček v novele Příliš blízké setkání:

Doktorka Alena Krušinová – status: živá

Private: Pokračování diplomacie – Červená trička

Seznam červených třiček v románu Pokračování diplomacie:

Podporučík Lynn Lybaertová – status: živá

Private: Nábor červených triček

Nábor červených triček pokračuje!


V mých literárních počinech je hodně postav. Ne všechny jsou důležité a ne všechny se dožijí konce knihy… vlastně hodně postav se nedožije konce knihy. Stále píšu nové romány a vždy potřebuji hodně jmen pro méně důležité postavy. A protože vymýšlet jména není zrovna snadné, rád případným zájemcům umožním objevit se v mé knize jako vedlejší postava a případně se stát Červeným tričkem. V čem to spočívá?

– stačí se přihlásit v komentáři pod touto stránkou nebo na facebooku, napište mi své plné civilní jméno nebo fiktivní jméno, které chcete postavě dát. Civilní jméno je preferováno

– vaše jméno dostane nějaká postava v knize
– v knihách ze sektoru Hirano mám slovanskou planetu, takže česká jména vůbec nevadí, jsou naopak vítaná

– můžete napsat něco o tom, jaké povolání nebo úlohu byste si zhruba představovali. Nebudu vám moci slíbit, že vaše přáním splním ani že vaše Červené tričko bude mít úlohu, která je podle vašich představ (např. jestli bude padouch nebo hrdina) ale budu se snažit na vaše přání brát ohledy

– vaše postava může být buďto Červeným tričkem (tzn. postavou, která velice záhy po svém představení zemře, aby mohl autor ukázat vážnost situace, aniž by ohrožoval důležité postavy) nebo se může stát nějakou figurou, co přežije. Červená trička budou většinou vojáci, ale ne nezbytně, mám místo pro civilisty, agenty, politiky, všechno možné…

– ti, kteří se už Červenými tričky stali v předchozí knize mohou klidně nabídku rozšířit mezi své známé a případně je tu nahlásit

Desatero věcí, co nedělat, když chcete oslovit nakladatele

Tak dlouho jsem kolem sebe pozoroval všelijaké pokusy o oslovení nakladatelů, až jsem se rozhodl, že zkusím budoucím psavcům trochu ulehčit a poskytnout jim nějakou radu, co nedělat. Kromě mých skromných zkušeností z pozice konzultanta v nakladatelství Olympia, kde se ke mně pár mailů od nadějných autorů dostalo, jsem hlavně vyzpovídal české nakladatele jako Robert Pilch nebo Vláďa Kejval. Výsledným produktem je toto desatero:

1)      Nevychvalujte se.

Vysvětlení: Autor by neměl být zároveň svým největším fanouškem. Jestli je vaše kniha kvalitní nebo ne, posoudí nakladatel, a chválit by vás potom měli recenzenti a čtenáři. Vás k tomu opravdu nepotřebují a samochvála smrdí. Působíte potom jako prodavač ojetých rádií. Nepište ani proč si myslíte, že je vaše kniha dobrá a neodolatelná pro české čtenáře a jak obohatí literaturu. A už vůbec se nesnažte tvrdit, že vaše kniha je vlastně dobrá úplně pro všechny.

Příklad: (z popisu autorky románu) „Sečteno, podtrženo – kniha je určena pro mladé lidi zápasící s pubertou, šílené teenagery ovládnuté emo i gotickým kultem, pro dospělé čtenáře, co ocení dobrodružnost, alkoholové radovánky, lehkou erotiku i pár sprostých nadávek, ale i pro čtenáře, jímž obyčejné fantasy nestačí, co v knize hledají náročnost, uměleckou hodnotu, citové zadostiučinění, podivnou osobní příchuť, kterou nalezne v knize každý.“

2)      Nepište žádné šílené fráze na úvod e-mailu.

Vysvětlení: Tohle vám nemůže sice zrovna uškodit, ale působíte jako idiot. Nakladatel váš mail neotevře přednostně kvůli tomu, že první věta nebo předmět je polodementní fráze, kterou by normální člověk v životě nenapsal.

Příklad: „Dobrého dne vinšuji, Olympie!“

3)      Nesnažte se psát honosným jazykem.

Vysvětlení: Nikoho neohromíte svou jazykovou vytříbeností, když budete psát jako Palacký. Nikdo tak normálně nemluví, takže to bude působit křečovitě a nepřirozeně. Rozhodně to nepřesvědčí nakladatele, aby vám věnoval pozornost.

Příklad: „Dovoluji si k Vašemu laskavému posouzení poníženě nabídnout svůj román a nechat na Vašem moudrém rozhodnutí, zdali byste jím chtěl obohatit Vaši publikační činnost.“

4)      Neposílejte nedokončenou nebo nezačatou knihu a ani část knihy.

Vysvětlení: Román je třeba nejprve dokončit, než ho budete někam cpát. To platí vesměs i u vydaných autorů a u nováčků prostě jiný zákon není. Jenom asi 10 % autorů své načaté dílo dokončí, takže pro nakladatele vůbec nemá cenu řešit nějaký polotovar. Už vůbec nemá cenu psát nakladateli o svém geniálním nápadu, který se chystáte zpracovat – nápad sám o sobě nemá žádnou cenu, všechno je to o zpracování. Taky vůbec neposílejte část románu na ukázku. Není pro to důvod (viz bod 9).

5)      Posílejte e-mail nakladatelům jednotlivě.

Vysvětlení: Největší pitomost, kterou můžete udělat, je napsat jeden hromadný mail všem nakladatelům a nakladatelstvím. Je to neprofesionální, stejně jako posílat hromadně životopis všem firmám, kde byste chtěli pracovat. Pokud vám nakladatel nestojí ani za to, abyste mu napsal samostatný e-mail, asi ho tak zoufale nepotřebujete.

6)      Přečtěte si to po sobě.

Vysvětlení: Gramatické chyby v e-mailu vaše šance sníží plus minus na nulu. Všichni píšeme chyby (já jich jenom v tomhle příspěvku budu mít hodně) (už je to lepší, pozn. red.), ale nepracujeme v bublině, tak si povolejte jazyka znalé kamarády, ať to po vás přečtou. A nechte je udělat i korektury vaší knize. Jak pravil Jirka Pavlovský, pokud není autor schopný napsat e-mail, je malá pravděpodobnost, že by byl schopný napsat román.

Příklad: (výňatek z popisu děje autora)“19 letí Jemli a Neals žijí ve měste, které leží v říší na kterou neustále útočí tvorové z Krevlsovy říše. Krevls, její vládce, který zaslepeně bojuje a prolévá krev kvůli každému biť jen malému území, které by mohl připojit ke svému čím dál tím většímu a silněší mu impériu. Jemli s Nealsem to však chtějí změnit, ale nevědějí jak…“

7)      Nechlubte se počtem hitů na vašem webu ani počtem lajků na vaší facebookové stránce.

Vysvětlení: Nevypovídá to vůbec o ničem, nemluvě o tom, že nejde odlišit, koho z návštěvníků stránky zaujaly a kdo se jen rozhlédl a se slovy „panebože, nééé“ zase utekl. A vždycky tam někdo omylem zabloudí při hledání porna. Nakladatele opravdu nezajímá, kolik návštěvníků měly vaše autorské stránky, které jste si vytvořil, aniž byste měl jakoukoliv knihu vydanou (to aby byly připravené na ten nával fanoušků, až bude kniha venku a stane se z ní přes noc bestseller).

8)      Nechlubte se tím, kolik lidí si stáhlo váš e-book.

Vysvětlení: To také nevypovídá prakticky o ničem. Lidi si stahují úplně všechno, to neznamená, že to četli a že se jim to líbilo.

Příklad: „Nechci se nějak přechvalovat, ale mou předchozí knihu, kterou jsem vydal v ebook podobě si přečetlo 15678 čechu a mezi nimi bylo pouze 12 lidí, kterým se kniha nelíbila.“

9)      Neposílejte nakladateli kus knihy, ani se neobávejte, „aby vám to neukradl“.

Vysvětlení: Pro přehlednost to rozdělím do několika bodů:
a) Jestli kniha bude nebo nebude bestseller, se nepozná od pohledu, takže jakýkoliv pokus o krádež by byl asi stejně jistý a bezpečný jako nákup akcií řecké společnosti.
b) Počet českých sci-fi a fantasy knih od prvoautorů, které se přes noc staly bestsellery a během několika měsíců se kompletně rozprodaly: 1
c) Kdyby kniha byla dobrá, nakladatel by rád, aby mu autor psal další knihy, krádež by mu dala jen jednu.
d) Jakákoliv krádež by se stejně provalila během chvilky – obzvláště česká komunita je tak směšně malá, že by se o tom dozvěděli úplně všichni – a nakladatel by si zničil reputaci a zajistil, že by u něj už nikdo jiný nechtěl vydávat. A zisk by z toho byl zanedbatelný oproti následným ztrátám.
Prostě a jednoduše, lidé dělají věci proto, aby tím něco získali. Pokus o krádež rukopisu a jeho vydání pod vlastním nebo smyšleným jménem dává asi stejný smysl jako hrát ruskou ruletu s automatickou pistolí.

10)   Když vás nakladatel odmítne (a třeba vám váš text opřipomínkuje), nehádejte se s ním.

Vysvětlení: Ať už jakýkoliv, nakladatel je člověk, který se rozhodl živit vydáváním knih (a na rozdíl od českých autorů, většina českých nakladatelů má knihy jako hlavní zdroj obživy). Vydávají to, z čeho koukají peníze, nic víc, nic míň. Připomínky vůči vaší knize nejsou osobním útokem na vaši genialitu, literárního ducha, nesmrtelnou duši, ani důkazem, že vám nakladatel závidí talent. Pokud přesunete konverzaci do urážek a napadání, zajistíte si akorát to, že vám nakladatel nevydá nikdy žádnou vaši další knihu.

One Reply to “Desatero věcí, co nedělat, když chcete oslovit nakladatele”

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Private: Mary Sue – Konečné řešení

Disclaimer: Tohle je moje první a snad zatím i jediná Mary Sue fanfikce. Inspiraci jsem dostal jednoho večera v čajovně v roce 2008, kdy Tess mluvila dlouho o Mary Sue hrdinkách (aka – ta neuvěřitelně dokonalá hrdinka, která je často personifikací autorky a objevuje se hlavně ve fanfikcích) a dávala mi číst ty nejhorší MS fanfikce. Mary Sue jsou hodně profláknuté téma v Harry Potrerovi a tak jsem rozhodl také napsat vlastní pojedí příběhu a dokonalých studentkách z Bradavic…


Mary Sue – Konečně Řešení

„Dále,“ řekl Brumbál a vstal, když do jeho kanceláře vešly čtyři dívky. A nebyly to ledajaké dívky, nýbrž Dívky, TY Dívky se všemi pozitivy, které toto slovo naznačovalo a i některými navíc.
Brumbál mohl sice jako ředitel zůstat sedět za stolem, když k němu přišly studentky, ale u těchto dívek si to nemohl dovolit a tak rychle oběhl stůl a každou z nich dojatě objal.
„Děkuji, děkuji že jste přišly,“ říkal se slzami v očích, protože tyto dívky samozřejmě měly autoritu, právo, styl a byly naprosto cool, takže nemusely přijít do ředitelovy kanceláře, když si je k sobě pozval.
„Nudily jsme se, tak jsme si řekly, že se půjdeme podívat, co chceš, říďo,“ řekla první z nich. Jmenovala se Candy Sweet a její jméno lahodilo uším jako ruský kaviár lahodil chuťovým buňkám aristokrata. Patřila do Mrzimoru a její sladké vystupování, sladký úsměv, sladká píle, sladké znalosti a sladká dochvilnost vyvolaly takovou sladkost, že všichni profesoři jí sladce dávali nejlepší známky a všichni studenti kolem ní dostali cukrovku.
„Ale moc dlouho nás nezdržuj, dědku, protože se už nudíme,“ řekla druhá z nich.
Brumbál na toho „dědka“ nijak nereagoval. Koneckonců, i kdyby se zlobil na někoho jako byla Lilian Elbereth Asmodiel, tak by ničeho nedosáhl, ona by ho rozhodně a autoritativně označila za „blbce“ a tím by mu neposkytla prostor pro jakékoliv další argumenty. Navíc ona byla natolik úžasná, že všichni studenti ze Zmijozelu, ze kterého pocházela, byly schopni pro ni udělat první i poslední a nadšeně ji obletovali. I Draco Malfoy si oblékl růžová tanga, polil se banánovým jogurtem a mňoukal ve snaze vyloudit její přízeň.
„Nebojte, mám pro vás dobré zprávy,“ ujistil je Brumbál.
„Tak nám je už řekni! Co si vůbec myslíš?!“ řekla třetí z nich netrpělivě a aby dodala svým argumentům na váze, rozhodně si dupla. Jmenovala se Mariana Sunflower z Havraspáru. Chovala se velmi dospěle a vyrovnaně a proto jí bylo dovoleno už ve třinácti přejít do šestého ročníku. „Tvoje blbý úvodní řeči nás nezajímaj!“
„Správně! Řekni nám to, Brumbí!“ řekla čtvrtá z nich a Brumbál mimoděk zněžněl. Ona jediná mu říkala Brumbí. Jméno oné dívky znělo Afrodia Cassandra Darkrose a Brumbál opět žasl nad její krásou. Jemné blond vlasy jí sahaly až ke kotníkům, její oči zářily jako dvojice supernov. Na sobě měla rifle ze kterých vzadu cudně vykukovala tanga a tílko končící elegantně nad pupíkem. Patřila do Nebelvíru a kvůli její kráse Harry dočista zapomněl na Ginny, Ron zapomněl na Hermionu a Hermiona zapomněla na svoji sexuální orientaci.
„Pozval jsem si vás sem, protože jste nejpilnější, nejpracovitější, nejoblíbenější, nejduchaplnější, nejchytřejší, nejvýraznější, nejšikovnější, nejpohotovější, nejslušnější, nejochotnější, nejdospělejší, nejvnímavější, nejvynalézavější a nejschopnější,“ řekl Brumbál stručně. „Vaše krása s tím nemá nic dělat,“ dodal spěšně. „A jako odměnu, za váš dvousetprocentní výkon dostanete speciální cenu bradavické školy. Jednodenní zájezd na pláž s profesorem Snapem.“
„Na pláži!“ vydechna Candy nadšeně. „Se Snapem!“
„Proč jen na den? To vám za víc nestojíme?“ zeptala se Mariana.
„Dobrá, tak tedy alespoň den,“ opravil se Brumbál. „Asi tam ale budete déle.“
„Jen asi?“ zeptala se Afrodia a zakoulela očima.
„Dobrá, určitě tam budete více než den,“ ujistil ji Brumbál.
„To bude skvělé,“ řekla Lilian. „Na pláži se Snapem. To je super cool nářez! To bude fakt vodvaz. Snape má určitě radost, že s náma pojede na pláž, co?“
„To má,“ souhlasil Brumbál. „A já také. Všichni jsme za vás moc rádi, že jedete na pláž s profesorem Snapem.“

6. června 1944
Pláž Omaha, sektor Easy Red

„Snapíčku, už budeme na té pláži?“ zeptala se Afrodia. „Mě už to na téhle lodi nebaví!“
„Jo, mě taky ne!“ přidala se Mariana a dupla si. „Já čekala, že to bude jachta a ne tohle!“
„Na pláži budete již brzy,“ řekl Snape klidně a s rostoucím očekáváním pozoroval blížící se pláž. „Za dvacet sekund, abych byl přesný. Jakmile zastavíme, opusťte člun rychle.“
„Já si ho opustím jak budu chtít, tak si nevyskakuj!“ řekla Lilian Elbereth Asmondiel rozhodně.
Po dvaceti sekundách zastavili u pobřeží a Snape spustil poklop na přídi. „Tak běžte ven!“
„Já nikam…“ začala Lilian, ale to ji už salva z německého kulometu rozmašírovala hlavu a její tři kamarádky byly pocákány krví a úlomky lebeční kosti. Překvapivě žádná nebyla potřísněna kusy mozku.
Zbývající tři Dívky vyběhly na pláž, kde pobíhalo několik tisíc mladých mužů v uniformách. Afrodiu rozladilo, že žádný z nich jí nevěnoval pozornost, neobdivoval její krásu a intelekt a místo toho všichni běželi směrem k nějakým ošklivým betonovým domečkům. Chtěla na ně zavolat, ale přes všechnu tu střelbu, výbuchy a křik ji nejspíš neslyšeli.
„Na téhle pláží se mi nelíbí!“ zaječela Mariana a dospěle si dupla. „A proč Snape nemá plavky?!“
Salva z minometu dopadla blízko nich a výbuch utrhl Afrodie obě nohy. Její srdce ztuhlo při zjištění, že její fyzická dokonalost už není třísetprocentní a z toho zděšení ji vyskočilo z těla a začalo si hledat jinou dokonalou majitelku.
„Buďte ticho! Je tu hroznej rámus!“ křičela Candy hláskem tak slaďoučkým, že i nepřátelské kulky zjihly.
Ale i zjihlé kulky můžou nadělat škodu, jak se Candy sama přesvědčila, když jí salva z kulometu rozpárala břicho a její střeva se rozletěla po širém okolí.
Mariana to celé pozorovala a svým vyspělým zrakem to zhodnotila. „To ne. Ne ne ne ne a ne!“ Dupla si. „Nechte toho, já chci Snapea v plavkách, najděte si jinou pláž!“

Německý voják v minometném hnízdě spatřil dupající dívku a překvapením vytřeštil oči. To bylo něco dokonalého. Dokonalost sama. To, co viděl, bylo ztělesnění dokonalosti. To byla TA Dokonalost.
Opravdu, takhle dokonalý cíl se málokdy vidí, pomyslel si a vystřelil z minometu.
Projektil dopadl Marianě k nohám a dokonalost se rozletěla na milion kousků.

Mapa sektoru Hirano

Typy a třídy lodí – Ballingtonské společenství

Bitevní křižníky:

  • Jupiter

o      Délka: 1432 metrů

o      Posádka: 1806

o      Počet stíhaček: 4 perutě (standardně 50 strojů)

o      Hlavní výzbroj: 96 odpalovačů seekerů

o      Známé lodě: Jupiter, Mars, Neptun, Minerva, Apollo


  • Šiva

o      Délka: 1806 metrů

o      Posádka: 2046

o      Počet stíhaček: 8 perutí (standardně 98 strojů)

o      Hlavní výzbroj: 82 odpalovačů seekerů

o      Známe lodě: Šiva, Varuna, Indra, Agni, Tiamat, Durga


Lehké křižníky

  • Thor

o      Délka: 702 metrů

o      Posádka: 856

o      Počet stíhaček: 2 posílené perutě (standardně 34 strojů)

o      Hlavní výzbroj: 20 odpalovačů seekerů

o      Známé lodě: Loki, Fenrir, Odin, Freyr


  • Damara

o      Délka: 690 metrů

o      Posádka: 840

o      Počet stíhaček: 2 perutě (standardně 28 strojů)

o      Hlavní výzbroj: 20 odpalovačů seekerů

o      Známé lodě: Rudiamos, Morrigan, Sirona, Agrona, Taranis, Nuada



  • typ D

o     Délka: 116 metrů

o     Posádka: 142

o     Hlavní výzbroj: 6 odpalovačů seekerů

o     Známé lodě: D-187, D-106, D-053


  • typ F

o     Délka: 132 metrů

o     Posádka: 164

o     Hlavní výzbroj: 8 odpalovačů seekerů

o     Známé lodě: F-114, F-026, F-101



  • D-67 „Anděl“

o      Funkce: Obratný stroj sloužící k doprovodu, průzkumu nebo krytí mateřské lodi.

o      Hlavní výzbroj: 2 elektromagnetické kanóny, 16 protistíhačkových raket

o      Sekundární výzbroj: 1 těžký seeker

o      Posádka: 1 pilot


  • D-99 „Gladiátor“

o      Funkce: těžký útočný stroj

o      Hlavní výzbroj: 3 elektromagnetické kanóny, 20 protistíhačkových raket

o      Sekundární výzbroj: 4 těžké seekery nebo iontový kanón se záložní baterií

o      Posádka: 1 pilot

Typy a třídy lodí – Astonská unie

Bitevní křižníky:

  • Dauntless

o     Délka: 1835 metrů

o     Posádka: 1828

o     Počet stíhaček: 7 perutí (standardně 86 strojů)

o     Hlavní výzbroj: 88 odpalovačů seekerů

o     Známé lodě: Indomitable, Attacker, Hammer, Vindicator


  • Renown

o     Délka: 2236 metrů

o     Posádka: 1890

o     Počet stíhaček 7 perutí (standardně 86 strojů)

o     Hlavní výzbroj: 96 odpalovačů seekerů

o     Známé lodě: Renown (jediná loď této třídy)


  • Repulse

o     Délka 1803 metrů

o     Posádka 2216

o     Počet stíhaček: 7 perutí (standardně 86 strojů)

o     Hlavní výzbroj 84 odpalovačů seekerů

o     Známé lodě: Repulse, Dominant, Bellicose


  • Warspite

o     Délka: 2002 metrů

o     Posádka: 2090

o     Počet stíhaček: 9 perutí stíhaček (110 strojů)

o     Hlavní výzbroj: 84 odpalovačů seekerů

o     Známé lodě: Peerless



Lehké křižníky

  • Arrow

o      Délka: 631 metrů

o      Posádka 926

o      Počet stíhaček: 1 peruť (standardně 16 strojů)

o      Hlavní výzbroj: 28 odpalovačů seekerů

o      Známé lodě: Arrow, Ardent, Arbiter, Warhawk , Intrepid


  • Valiant

o      Délka: 694 metrů

o      Posádka: 890

o      Počet stíhaček: 1 peruť (18 strojů)

o      Hlavní výzbroj: 32 odpalovačů seekerů

o      Známé lodě: Valiant


  • Firebrand

o      Délka: 645 metrů

o      Posádka: 1014

o      Počet stíhaček: 1 peruť (standardně 16 strojů)

o      Hlavní výzbroj: 22 odpalovačů seekerů

o      Známé lodě: Excelsior, Challenger



  • Intendant

o     Délka: 162 metrů

o     Posádka: 218

o     Hlavní výzbroj: 10 odpalovačů seekerů

o     Známé lodě: Ellis, Growler, Ranger

  • Trencher

o     Délka: 114 metrů

o     Posádka: 172

o     Hlavní výzbroj: 6 odpalovačů seekerů

o     Známé lodě: Active, Obedient



  • Viking

o      Funkce: universální středně pancéřovaná stíhačka, slouží jak k obraně, tak k dálkovým útokům

o      Hlavní výzbroj: 2 elektromagnetické kanóny, 12 protistíhačkových raket,

o      Sekundární výzbroj: 2 těžké seekery nebo 1 iontový kanón

o      Posádka: 2 (pilot a navigátor)


  • Blade

o      Funkce: Obratný stroj sloužící k doprovodu bombardérů, průzkumu nebo krytí mateřské lodi.

o      Hlavní výzbroj: 2 elektromagnetické kanóny,16 protistíhačkových raket

o      Posádka: 1 pilot


  • Lancer

o      Funkce: těžký silně pancéřovaný bombardér

o      Výzbroj: 4 elektromagnetické kanóny, 26 protistíhačkových raket,

o      Sekundární výzbroj: 6 těžkých seekerů nebo 1 iontový kanón se záložní baterií

o      Posádka: 3 (pilot, navigátor a zadní střelec)

Historie sektoru Hirano

Období před osídlením sektoru Hirano

Ve 22. století dosáhlo přelidnění Země neúnosné úrovně. Občanské války a anarchie byly na denním pořádku. Vzniklo několik kolonií na Měsíci, Marsu a několika měsících Jupiteru a Saturnu, ale genetické inženýrství a teraformace bylo ještě v plenkách a kolonisté se tak jen obtížně přizpůsobovali mimozemským podmínkám (hlavně jiné gravitaci) a na jiné planety byly posíláni hlavně trestanci.

Roku 2167 byl objeven vrak mimozemské lodě na okraji Sluneční soustavy. Vědcům trvalo téměř dvě desítky let, než se jim podařilo analyzovat systémy (hlavně umělou gravitaci a pohon) té lodě a naučit se je vyrábět. Roku 2184 opustila první loď s nadsvětelným pohonem Sluneční soustavu.

Začaly takzvané 2. závody ve vesmíru. Jednotlivé pozemské mocnosti se vydávali ke hvězdám osidlovat nové planety. Genetické inženýrství postupem času umožnilo lidem upravit svá těla, aby byla odolnější a více přizpůsobivější pro různé gravitace a povětrnostní podmínky. Bylo objeveno několik planet víceméně pozemského typu na který pomocí teraformace mohl člověk žít jako na Zemi.

Lidé osídlili už téměř třicet planet a stále vedli války mezi sebou. Jak už to bývá, zaryté nepřátele dokázal sjednotit až společný nepřítel. Roku 2295 se lidé střetli poprvé s mimozemským druhem, který pojmenovali Leviatani. Nebyl to první druh, se kterým se setkali, ani první inteligentní druh, na který narazili. Ale byl to první druh, který je bez jakéhokoliv slova začal vyhlazovat. Lodí měl jen několik, ale ty ničily vše, co jim stálo v cestě. Osm planet bylo kompletně sterilizováno a povrch byl zničen, než se Leviatany konečně podařilo s velkými ztrátami zastavit. Ve válce zahynula téměř třetina lidstva. Od hrozby nukleární války ve 20. století si lidstvo nikdy neuvědomilo svou vlastní smrtelnost jako druhu, tak jako při střetu s Leviatany.

Přeživší planety se spojily do Gaianské federace a kromě lokálních konfliktů zavládl na čas mír. Byl odsouhlasen projekt Pojistka, jehož cílem bylo vysílat kolonizační hibernační lodě k dalekým hvězdným soustavám. Kdyby došlo k další válce při které by mohly být zničeny všechny planety ve Federaci, lidstvo jako druh by žilo dál odděleně v jiné části galaxie.

Jedna z kolonizačních expedic byla vyslána do sektoru Hirano.

První kolonizační vlna

První kolonizační flotila dorazila roku 2336 a usadila se na planetě pojmenované Kasimir. Bylo to první lidské osídlení v sektoru Hirano. Během následujících sta let vybudovali efektivní vládu a ekonomiku a osídlili několik dalších okolních planet.

Druhá kolonizační vlna

Druhá vlna začala o padesát let později. Žádná z kolonizačních expedic nebyla tak dobře vybavená jako ta první směřující na Kasimir. Ovšem kolonizačních expedic bylo mnoho a stále byly dobře financované. Do roku 2410 byly osídleny planety Simeral, Haruna, Svendborg, Sinaj, Ballington, Nuovo Lazio, Nieuw Stramproy, Tarnów a několik dalších. Časem se planety začaly spojovat do mezihvězdných států a vytvářet nové kolonie. Kasimir v té době osídlil šest planet, ze kterých udělal své dceřinné kolonie. Došlo také k vojenskému konfliktu mezi planetami, které později dají dohromady Astonskou unii a Ballingtonské společenství, těmto válkám se říkalo Sjednocující války. Astonská unie vytvořila dceřinné kolonie na světech Taderas, Porter a Valeria.

Třetí kolonizační vlna

Třetí a čtvrtá vlna byly podstatně hůře vybavené, než předchozí výpravy, jejich teraformační vybavení bylo zastaralé a proměna planet na prostředí příznivé pro člověka trvala dlouho. Byly osídleny planety jako Tristan nebo Kamal.

Čtvrtá kolonizační vlna

Čtvrtá vlna následovala dekádu po třetí (někteří historikové je považují za jednu velkou vlnu). Nové kolonie se rozšířili po oblasti zvané Kolonizovaný prostor nacházející se mezi Kasimirem a Simeralem. Kolonie se však staly snadnou obětí pirátů. Kolonizační lodě nebyly tak vyspělé, jako ty v předchozích vlnách a kolonie se nebyly schopné bránit. Piráti buďto planety pravidelně plenily nebo je rovnou ovládly. V obou případech prakticky znemožnili novým koloniím vytvořit funkční a stabilní vládu. V současnosti je Kolonizovaný prostor nebezpečným místem plným pirátů a pašeráků a jen několik tamějších planet má funkční vlády.

Sektor Hirano

Tady se budou objevovat střípky informací ze sektoru Hirano neboli Hiranoverse. Věci, které se z nějakého důvodu nevešly do knih nebo tam byly jenom zmíněné. Do této sekce budu postupně přidávat další informace o světě sektoru Hirano. Některé útržky zkusím dát do dalších knih jako dodatky, pokud se to tam bude hodit a bude to relevantní k ději konkrétní knihy.

Ukázky a texty

Sektor Hirano

Ukázka: Pokračování diplomacie
Ukázka: Tristanská občanská válka
Ukázka: Volání do zbraně

Historie sektoru Hirano
Mapa sektoru Hirano
Typy a třídy lodí – Astonská unie
Hodnosti Astonského loďstva
Typy a třídy lodí – Ballingtonské společenství
Hodnosti Ballingtonského společenství

České země

Ukázka: Nad českými zeměmi slunce nezapadá

Mapa světa Českých zemí
Typy a třídy lodí v Českých zemích


Desatero věcí, co nedělat, když chcete oslovit nakladatele


Cyklus Sektor Hirano

Příliš blízké setkání (Sektor Hirano 0)

O mimozemské rase Hunů lidé věděli jen jedno: komunikace s nimi probíhá skrze válečné lodě – Hunové totiž útočili na každého, kdo se přiblížil k jejich území. Komandér-poručík Vivian Evansová to moc neřešila, jako nový taktický důstojník na lehkém křižníku Ardent měla plno vlastních problémů. Všechno se ale od základů změnilo, když Ardent dostal rozkaz vydat se na mateřskou planetu Hunů, aby se pokusil s agresivními mimozemšťany navázat přátelský dialog.

KOTOUČ, Jan. Příliš blízké setkání. In: Mlok: sbírka vítězných prací Ceny Karla Čapka za rok 2008. Vyd. 1. Praha: Cena Karla Čapka ve spolupráci s Novou vlnou, 2008. 429 s. ISBN 978-80-85845-16-7. (soutěžní verze z CKČ)
KOTOUČ, Jan. Příliš blízké setkání. Vyd. 1. Praha: Epocha, 2010. 216 s. Pevnost; sv. 66. ISBN 978-80-7425-083-5. (rozšířená verze)
KOTOUČ, Jan. Příliš blízké setkání [e-kniha]. Praha: Epocha, 2010. 224 s. Pevnost; sv. 66.

koupit e-knihu Příliš blízké setkání

Pokračování diplomacie (Sektor Hirano 1)

Lidé osídlili už před staletími vzdálený sektor galaxie pojmenovaný Hirano, vytvořili mezihvězdné státy a navázali kontakt s jinými mimozemskými druhy.
Jenže lidé vždy zůstanou lidmi, a tak když Astonská unie a Ballingtonské společenství nezávisle na sobě objeví soustavu bohatou na vzácné suroviny, ani jedna ze stran se jí nechce vzdát. Na povrch vybublávají staré křivdy a nevraživost, a co začalo původně jako diplomatický spor, přerůstá ve vzájemné zastrašování pomocí válečných lodí. Celá situace se pomalu vymyká kontrole…

Součástí e-knihy je i bonusová povídka Velitelské rozhodnutí.

KOTOUČ, Jan. Pokračování diplomacie. Praha: Klub Julese Vernea, 2009, 356 s. Poutník. Malá knižní řada, č. 58. ISBN 978-80-87246-13-9.
KOTOUČ, Jan. Pokračování diplomacie [e-kniha]. Ostrava: Fantom Print, 2015, 248 s.

koupit e-knihu Pokračování diplomacie

Tristanská občanská válka (Sektor Hirano 2)

Planeta Tristan byla bezvýznamným světem uprostřed Kolonizovaného prostoru, o který nikdo nejevil větší zájem. To se změnilo, když se na Tristanu rozhořela občanská válka a rozpínavé Kasimirské císařství začalo jednu ze znesvářených stran podporovat.
Na Tristan nyní míří tisíce dobrovolníků z celého sektoru Hirano, kteří tamější konflikt vnímají jako poslední možnost, jak zabránit kasimirské expanzi. V občanských válkách však není největší hrozbou nepřítel, ale ten, který se tváří jako přítel.
To brzy pochopí zkušený admirál Sean Tyler, váhavá Vivian Evansová i mladý dobrovolník Michael Kowalski.

Součástí e-knihy je i bonusová povídka Malá apokalypsa.

KOTOUČ, Jan. Tristanská občanská válka. Část první. Praha: Klub Julese Verna, 2011. 414 stran. Poutník. Malá knižní řada; č. 65. ISBN 978-80-87246-28-3.
KOTOUČ, Jan. Tristanská občanská válka. Část druhá. Praha: Klub Julese Vernea, 2011. 333 stran. Poutník. Malá knižní řada; č. 66. ISBN 978-80-87246-29-0.
KOTOUČ, Jan. Tristanská občanská válka [e-kniha]. Ostrava: Fantom Print, 2015, 426 s.

koupit e-knihu Tristanská občanská válka

Volání do zbraně (Sektor Hirano 3)

Válka s Kasimirským císařstvím je na spadnutí a Astonská unie jako nejsilnější člen Obranné aliance má plno práce.
Zatímco admirál Sun Lin-shin musí s jedním oslabeným operačním svazem bránit spřátelenou planetu Tarnów, admirál Sean Tyler má jiné starosti. Za své kontroverzní činy v tristanské občanské válce byl poslán do civilu, ale nudný život úředníka mu nevydrží dlouho a Tyler se zaplétá do nebezpečné špionážní hry. Pravidla jsou sice úplně jiná než při boji vesmírných flotil, ale stejně smrtící a prohra je nemyslitelná.
Sektor Hirano se žene do války a Tyler, Sun i hrdinka od Tristanu Vivian Evansová se musejí smířit s tím, že ať už se stane cokoliv, jejich svět už nikdy nebude jako dřív.

Součástí e-knihy je i bonusová povídka Zpátky do služby.

KOTOUČ, Jan. Volání do zbraně. Praha: Klub Julese Vernea, 2012. 523 s. Poutník. Malá knižní řada; č. 71. ISBN 978-80-87246-35-1.
KOTOUČ, Jan. Volání do zbraně [e-kniha]. Ostrava: Fantom Print, 2015, 350 s.

koupit e-knihu Volání do zbraně

Na prahu očistce (Sektor Hirano 4)

Obranná aliance je ve válce s rozpínavým Kasimirským císařstvím. A válka se nevyvíjí dobře. Dalším cílem Kasimiřanů je Simeral, hlavní planeta největšího člena aliance – Astonské unie. Admirál Tyler dělá, co může, aby se připravil na nevyhnutelný útok, ale ví, že šance, že astonská flotila odolá kasimirskému náporu, je malá.
Kasimiřané ale postupovali příliš rychle a v týlu nechali malou skupinu odříznutých lodí Obranné aliance. Důstojníci, astronauté a mariňáci na těchto lodích nemají prostředky, aby zastavili kasimirský nápor, ale jsou rozhodnuti nepřátelům znepříjemnit život i za cenu ztráty života vlastního.

Součástí e-knihy je i bonusová povídka Návrat na Tristan.

KOTOUČ, Jan. Na prahu očistce. Praha: Klub Julese Vernea, 2014. 510 s. Poutník. Malá knižní řada; č. 77. Sektor Hirano. ISBN 978-80-87246-41-2.
KOTOUČ, Jan. Na prahu očistce [e-kniha]. Ostrava: Fantom Print, 2015, 386 s.

koupit e-knihu Na prahu očistce

Bitva o Sinaj (Sektor Hirano 5)

Konflikt v sektoru Hirano pokračuje. Obranná aliance je už dva roky ve válce s Kasimirským císařstvím. A prohrává.
Zatímco kapitán Evansová letí navázat diplomatický kontakt s dávnou civilizací Teradonů, elitní jednotky Commandos musejí najít planetu, na které nepřátelé pěstují své organické vojáky – Mortisy.
Čas ale hraje pro Kasimiřany a Obranná aliance posílá admirála Tylera na svou nejdůležitější předsunutou základnu.
Válkou unavený admirál má nedostatek lodí, zásob, lidí i morálky, ale musí si poradit. Schyluje se k další kasimirské ofenzivě a všichni vědí, že šance na přežití jsou minimální…

KOTOUČ, Jan. Bitva o Sinaj. 1. vydání. Ostrava: Fantom Print, 2015. 404 stran. Sektor Hirano. ISBN 978-80-7398-310-9.
KOTOUČ, Jan. Bitva o Sinaj [e-kniha]. Ostrava: Fantom Print, 2015, 416 s.

koupit e-knihu Bitva o Sinaj

Simeral v plamenech (Sektor Hirano 6)

Po úspěšné obraně planety Sinaj se vývoj války v sektoru Hirano začíná obracet ve prospěch Obranné aliance proti Kasimirskému císařství. Aliance má novou flotilu a s ní se chystá osvobodit Simeral, hlavní planetu, která byla okupovaná více než tři roky.
Jenže Kasimir má jiné plány. Rozkaz císaře zní jasně: „Simeral smí padnout do nepřátelských rukou pouze jako radioaktivní pustina.“ Pod pečlivým dohledem velitele okupace jsou pod každé velké město na planetě umisťovány jaderné nálože. Kdyby selhaly, na oběžné dráze čeká flotila připravená bombardovat povrch planety.
Zatímco se schyluje k bitvě ve vesmíru, na planetu musí být vysazeny speciální jednotky Commandos. Jejich úkolem je zabránit katastrofě. Kasimiřané jsou na ně ale připraveni. Ať už Commandos uspějí nebo ne, Simeral skončí v plamenech.

KOTOUČ, Jan. Simeral v plamenech. 1. vydání. Ostrava: Fantom Print, 2016. 355 stran. Sektor Hirano. ISBN 978-80-7398-360-4.
KOTOUČ, Jan. Bitva o Sinaj [e-kniha]. Ostrava: Fantom Print, 2016.

koupit e-knihu Simeral v plamenech

Cíl: Kasimir (Sektor Hirano 7)

Válka v sektoru Hirano se chýlí ke konci. Po letech konfliktu se nyní Obranná aliance pod velením admirála Tylera dostala na území Kasimirského císařství, mocnosti, která celou krvavou válku začala.
Velení aliance chce konflikt rychle dovést ke konci. Na čerstvě dobyté planetě Hepler, jejíž obyvatelé až příliš ochotně převlékli kabáty, se začne shromažďovat největší flotila v historii sektoru Hirano.
Kasimirské císařství se nehodlá smířit s porážkou tak lehce a pod vládou ředitelky tajné služby připravuje vlastní plány.
Všechno spěje k rozhodujícímu střetnutí. Na Hepleru už působí nepřátelští agenti. Kromě nich tam je ale i admirál Justina Tarziniová, kapitán Vivian Evansová, kapitán Frederick Boren, major Michael Kowalski nebo seržant Benjamin Decker. Všichni spolu se stovkami tisíc vojáků a stovkami válečných lodí čekají, až admirál Tyler vydá rozkaz k útoku.
Cílem je planeta Kasimir.

KOTOUČ, Jan. Cíl: Kasimir. 1. vydání. Ostrava: Fantom Print, 2017. 352 stran. Sektor Hirano. ISBN 978-80-7398-397-0.

Cyklus České země

Nad českými zeměmi slunce nezapadá (České země 1)

V polovině dvacátého století je z království námořní velmoc s koloniemi a državami po celém světě. Kdo vládne mořím, vládne světu. Ale Češi nejsou jediný národ, který touží vládnout oceánům, jedním z největších hráčů na světovém poli je carské Rusko, které si brousí zuby i na česko-slovenské území.
Carovo námořnictvo má drtivou materiální převahu. Aby Češi mohli vyrovnat síly, musí vsadit na novou, nevyzkoušenou zbraň.
Námořní letectvo.

KOTOUČ, Jan. Nad českými zeměmi slunce nezapadá. Vydání první. Praha: Brokilon, 2016. 317 stran. Brokilon Alternativa. ISBN 978-80-7456-296-9.
KOTOUČ, Jan. Nad českými zeměmi slunce nezapadá [e-kniha]. Vydání první. Praha: Brokilon, 2016. 320 s.

koupit e-knihu Nad českými zeměmi slunce nezapadá

Ofenziva českých zemí (České země 2)

V polovině 20. století je z království námořní velmoc s koloniemi a državami po celém světě. Nedávno se Čechům podařilo uštědřit porážku rozpínavému carskému Rusku, když česko-slovenské námořní letectvo se střemhlavými a torpédovými bombardéry potopilo pět ruských bitevních lodí u pobřeží Madagaskaru.
Nyní se naplno rozhořela válka mezi oběma mocnostmi. Česko-slovenské království má za první cíl osvobození Švédského království, které je už léta v carově područí. Ruští stratégové ovšem chystají vlastní plány, které mají Čechy připravit o životně důležité zdroje ropy v severním Atlantiku. Ruským cílem se stává neutrální a až dodnes naprosto bezvýznamný ostrov.

KOTOUČ, Jan. Ofenziva českých zemí. Vydání první. Praha: Brokilon, 2017. 425 stran. Brokilon Alternativa. ISBN 978-80-7456-357-7.

Cyklus JFK

Invaze (JFK 31)

Pohodlný život Johna Francise Kováře, šéfa globální pašerácké organizace, přeruší návštěva dlouho ztraceného přítele Vincenta Vegy a informace o usedlosti Chateau Molineraux, kde se prý dějí věci související s paralelními světy a kde snad, možná, zahynuli i někteří z Kovářových přátel.
Chateau Molineraux se nachází v Normandii, bohužel v Normandii roku 1944 okupované Němci. Spojenecká invaze je na spadnutí a Kovář s Vegou mají jedinou možnost, jak se tam dostat včas – využijí tajný průchod mezi světy a připojí se k americké 82. výsadkové divizi. V Den D seskočí spolu s dalšími pětatřiceti tisíci parašutisty do Normandie. Invaze však nemusí probíhat podle učebnic dějepisu. V Chateau Molineraux sídlí člověk, který nechce, aby něco tak malicherného jako válka rušilo jeho výzkum, a nebojí se Němcům nabídnout pomocnou ruku. Pro Kováře a Vegu to dost možná bude ten nejdelší den.
Svůj svět si musíme zasloužit!

KOTOUČ, Jan. Invaze. Vyd. 1. Praha: Triton, 2013. 197 s. Agent John Francis Kovář; 31. Trifid; sv. 494. ISBN 978-80-7387-706-4.

koupit e-knihu Invaze – JFK 31

Cyklus Centrální Impérium

Frontiers of the Imperium (Central Imperium #1)

Daniel Hankerson is a genetically enhanced member of the royal family, but rather than family fortune and influence, he always preferred to rely on his ability to evaluate people, which helps him in his work in naval intelligence and also when playing cards.
This ability now tells him that something is in the air when he almost falls victim to an assassination attempt. The forthcoming mission to the fringes of the Imperium also does not feel quite right. The more he hears about a ‘just routine’ test of a brand-new communications ship, the more suspicious he becomes.
The Central Imperium is too big and too fragile, and is held together by too many compromises. External enemies are about to seize some of its territory, but the internal enemies are even more dangerous.

KOTOUČ, Jan. Frontiers of the Imperium. 1st edition. Prague: Arbiter Press, 2018. 439 s. Central Imperium; 1. ISBN 978-80-907465-0-3.
KOTOUČ, Jan. Frontiers of the Imperium [e-kniha]. 1st edition. Prague: Arbiter Press, 2018. 304 s.

koupit knihu Frontiers of the Imperium na Amazonu


Malá apokalypsa (Pevnost 10/2011; součást e-knihy Tristanská občanská válka, Fantom Print 2015)
Nová éra (e-zin Na hraně nemožného, Sarden 2011)
Velitelské rozhodnutí (XB-1  7/2013; součást e-knihy Pokračování diplomacie, Fantom Print 2015)
Válečné hry (sborník Zpěv kovových velryb, XB-1 2014)
Bez iluzí (sborník Soumrak světů, JFK 33, Triton 2014)
Ex Luna, Annihilatio (sborník Capricorn 70, Brokilon 2015)
Zpátky do služby (součást e-knihy Volání do zbraně, Fantom Print 2015)
Návrat na Tristan (součást e-knihy Na prahu očistce, Fantom Print 2015)
War games (sborník Dreams from beyond, ed. Julie Novakova, 2016)
Argentinské probuzení (sborník Ve stínu Říše, Epocha 2017)
Po Velké bouři (sborník Ve stínu apokalypsy, Epocha 2018)

O mně

Jan Kotouč Jméno: Jan Kotouč
Přezdívka: Johnak
Hodnosti a funkce: spisovatel, lektor, učitel, viceadmirál (ve výslužbě)

Jmenuji se Jan Kotouč, v jistých kruzích mi říkají Johnak. Pocházím z Prahy, kde jsem i vystudoval na University of New York Prague. Můj obor byla masmédia a komunikace, už během studií jsem se rozhodl, že něco takového rozhodně nechci dělat profesionálně, ale zároveň mi to hrozně moc dalo a využívám ty zkušenosti dodnes, pouze jsem to nechtěl dělat profesionálně. Navíc jako introvert, který úspěšně předstírá, že je extrovert, to není možná nejlepší práce.

Už od dětství jsem rád dával dohromady příběhy. Koukal jsem na film a ten jsem si potom sám přehrával. I když nejsem jedináček, tak nejčastěji jsem si hrál sám. Měl jsem malý mečík a k němu provázek a to mi stačilo a s tím jsem si přehrával filmy, kde jsem hrál veškeré postavy. A samozřejmě jsem si předlohu občas vylepšoval nebo jsem udělal občas i něco úplně nového. Některé náměty mám pořád v hlavě a plánuju je někdy sepsat (ve výrazně upravené podobě).

Nebyl jsem nijak závratný čtenář jako dítě, přišlo to později. Jako fanoušek Star Wars jsem si hodně oblíbil knihy z toho světa od Timothy Zahna a později se k němu připojili i Michael A. Stackpole a Aaron Allston. Mluvit o velkých literárních vzorech je divné, ale nejspíš nikoho nepřekvapím, když řeknu David Weber. Jeho knihy z řady o Honor Harringtonové jsem si zamiloval a měly velký vliv i na mé vlastní psaní. Toho si asi můžete všimnout hlavně v mých prvních románech.

Vždycky jsem se považoval hlavně za fanouška, na cony (setkání fanoušků sci-fi a fantasy) jezdím od roku 2002. Pravidelně pořádám přednášky, besedy a devět let jsem vedl fanklub HMS Phantom – 39. eskadry, což je druhé největší sdružení fanoušků knih Davida Webera na světě.

Na besedách s autory je taková ta oblíbená otázka „co vás dostalo k psaní?“ Upřímně, nevím. Často odpovídám, že mě nikdy nenapadlo nepsat, ale to je takové zjednodušení. Vždycky jsem tvořil příběhy a psaní fanfikcí a povídek a románů bylo nejjednodušším způsobem, jak ty příběhy někam vypustit, protože jinak máte pocit, že vám praskne hlava.

Nejdřív jsem psal fanfikce ze světa Star Wars, to byla moje srdcovka a prakticky jsem se na tom naučil psát. Potom jsem přešel do vlastního světa. Vlastně jsem nikdy nepsal moc povídky, vždycky mě bavilo vytvářet větší díla, romány nebo spíš série.

V roce 2008 jsme s novelou Příliš blízké setkání vyhrál v Ceně Karla Čapka v kategorii Novela a o rok později mi vyšel román Pokračování diplomacie v nakladatelství Poutník. Od té doby vydávám alespoň jednu knihu ročně.

V roce 2015 jsem se vrátil na svou alma mater jako učitel (a snažím se studenty učit, aby mi neříkali „pane profesore“, když profesor nejsem). Učím předmět Literární fantastika, což mi nabídla vedoucí oboru se slovy „hele, ty píšeš to sci-fi, nechtěl bys o tom žánru učit jako předmět?“. Také občas rád udělám kurz tvůrčího psaní (viz sekce kurzy) a přednáším a vedu programové linie na spoustě českých conů.