Jan Kotouč

„Vítejte na Hannoverském meziplanetárním kosmoportu. Prosím, připravte si pasy a pokračujte k celnici.“

Edvin Kapelos si přehodil tašku přes rameno a pokračoval spolu s hloučkem dalších cestujících z  raketoplánu dál po vyznačené trase směrem k řadě oválných bran, ve kterých byly zabudovány detektory.

Na Simeralu už byl několikrát. Jednou ještě jako dítě s otcem, kdy procestovali spoustu planet sektoru Hirano. A později dvakrát jako agent čtvrtého a třetího stupně při plnění různých menších úkolů pro Direktorát. Ze všech planet Astonské unie mu Simeral přišel nejvíc dekadentní. Spousta lidí si tu žila své životy v honbě za tělesnými požitky a zábavou. Naprostá většina obyvatel vnímala Obrannou alianci a hrozbu války s Kasimirským císařstvím jako něco abstraktního, něco, co sledují v televizních přenosech, když je omrzí koukat na seriály. Je to pro ně jen jiný druh zábavy. Ti, co měli příbuzné v ozbrojených silách, se o ně samozřejmě strachují, ale ostatní jsou lehce apatičtí.

Bylo to zvláštní, jak pouhých několik generací dokáže otupit zpočátku docela vytrvalou skupinu kolonistů. První lidé, kteří sem přiletěli ze Země na počátku Druhé kolonizační vlny, byli skoro stejně dobře vytrénovaní a vybavení jako obyvatelé Kasimiru o padesát let dříve. A jejich vybavení a výcvik se jim velice hodily, protože Simeral byl sice odjakživa planetou pozemského typu s dýchatelnou atmosférou, nicméně měl velice agresivní ekosystém. Hluboké džungle, jež pokrývaly značnou část povrchu planety, se hemžily vytrvalými roslinami, jako třeba supervistáriemi, které se z půdy velice těžko odstraňovaly a prorůstaly téměř do všeho, včetně složité techniky. To spolu s velkou vlhkostí vzduchu působilo kolonistům potíže i v oblastech blíže k obratníkům. Džungle navíc nedisponovala pouze rostlinami, ale také pestrým výběrem agresivních masožravců, kteří považovali lidi za výživné zpestření jídelníčku.

Jenže kolonisté byli opravdu dobře vybavení a zkrocení Simeralu představovalo sice tvrdou práci, ale v konečném důsledku nešlo o nic, s čím by si neporadily buldozery, elektromagneticky poháněné projektily, chemický posyp a trocha lidského odhodlání. Trvalo to desetiletí, ale původní kolonisté Simeralu si s tím poradili a nyní byla většina povrchu domovské planety Astonské unie terraformovaná a hostila celou řadu pozemských rostlin a zvířat. Na jižních kontinentech byla ale pořád takzvaná Panenská džungle, kterou od zbytku planety dělila několik desítek metrů silná a vysoká zeď. Zbytek planety si lidé upravili k obrazu svému a Kapelos věděl, že Panenskou džungli neodstranili hlavně proto, že neměli potřebu – a také asi proto, že některým ekologům by bylo proti srsti kompletně zrušit veškerý původní ekosystém. Kapelose nicméně udivovalo, jak rychle a odhodlaně si první kolonisté poradili se zkrocením planety a jak dokázali plánovat do budoucna a upravili mnohem větší plochu povrchu planety, než mohli ze začátku potřebovat, místo aby terraformovanou oblast rozšiřovali postupně, jako se to dělalo na jiných čerstvě osídlených planetách. Simeralští kolonisté byli ale podle všeho odhodlaná a vizionářská skupinka.

Narozdíl od jejich apatických a povrchních potomků, kteří na Simeralu žili nyní a pro které Panenská džungle byla jen turistickou atrakcí. Život vnímali jednoduše, povrchně a žili okamžikem. Neplánovali do budoucna. Nečekali, že jejich zaběhnutý život se může razantně změnit.

Ale Edvin Kapelos věděl, že brzy budou vytrženi ze své iluze. Zajímalo ho, jak tvrdá pro ně bude srážka s realitou.

Došel až k detektoru, kde ho přejel pátrací paprsek. Věděl, že kromě zbraní senzory pátraly i po známkách mozkových štěpů. Před čtyřiceti lety bylo ve světě špionáže v módě chytit nějakého nebožáka a pomocí mozkových štěpů z něj naprogramovat spícího agenta, který neví, že je vrah, dokud není „aktivován“. Nicméně moderní detektory dokázaly podobnou manipulaci s mozkem poznat, a tak tuto metodu už téměř nikdo nepoužíval. Tajné služby se musely opět spolehnout na mnohem starší – a nutno říct i osvědčenější – metodu, kterou byl fanatismus. Ani ten nejlepší bezpečnostní aparát nedokáže zastavit zabijáka, který je ochoten splnit svůj úkol i za cenu vlastního života.

A Kasimirský direktorát spoléhal na zabijáky, jako byl Edvin Kapelos, na kterých stál úspěch operace Konstantin. Kapelos se nad tím zamyslel a musel se zadržet, aby se nad tou ironií nahlas nezasmál, když před něj předstoupil celník.

„Vítejte na Simeralu. Váš průkaz, prosím.“ Kapelos vytáhl identifikační kartu a celník ji zasunul do čtečky. Karta ho identifikovala jako Paula Jansena, obchodního cestujícího z Nieuw Stramproy.

„Přilétáte na Simeral obchodně, nebo jako turista, pane Jansene?“ zeptal se celník.

„Obchodně,“ odpověděl Kapelos s úsměvem. To byla koneckonců naprostá pravda.

„Máte něco k proclení?“ pokračoval celník v otázkách, když Kapelosova taška vyjela z detektoru.

„Ne, nic.“

„Dobrá, můžete pokračovat. Přeji vám úspěšný pobyt.“

Ano, doufám, že bude velice úspěšný, pomyslel si Kapelos, když vstoupil do hlavní haly kosmoportu a začal se rozhlížet po známé tváři. Z operace Konstantin znal pouze úkol své skupiny Topaz, které jako agent druhého stupně velel.

Jeho úloha na Kamalu během operace Trója nejspíš zapůsobila na správné lidi. Na Kamalu byl sice nejvyšším agentem na planetě a zde byl pouze malým kolečkem ve velkém soukolí, ale zase to bylo podstatně důležitější soukolí.

Kapelos věděl, že brzy bude takříkajíc vykopnut míč a celý sektor Hirano se ocitne ve válce. A on zde měl své úkoly, které hodlal splnit. Svým způsobem byl trochu nervózní. Nebál se smrti ani prozrazení – to byla součást jeho práce – spíš byl nervózní z toho, že se blížilo něco, na co se léta připravoval. Prakticky celou svou špionážní kariéru směřoval k něčemu podobnému. Ať už se stane cokoliv, jeho úloha v rámci operace Konstantin bude představovat jistý vrchol jeho kariéry.

Konečně našel známou tvář a přistoupil k ženě posedávající na jedné lavici poblíž stánků s občerstvením, která se rovněž rozhlížela po kosmoportu. Všimla si Kapelose, ale zůstala sedět, dokud od ní nebyl vzdálen deset metrů. Potom se zvedla.

Kapelos došel až k ní, objal ji a políbil na tvář. Vypadalo to naprosto přirozeně. Dva přátelé nebo možná milenci se setkali na kosmoportu a vítají se.

„Měl jsi přiletět už předevčírem,“ zašeptala Anna Priesnitzová, agentka třetího stupně Kasimirského direktorátu.

„Odlet na Nieuw Stramproy se zkomplikoval, musel jsem letět dalším spojem,“ vysvětlil a potom se od ní odtáhl. „Ostatní už jsou tady?“

„Ano,“ přitakala Anna. „Čekají v bytě.“

Edvin Kapelos se usmál. „Dobře, tak pojďme.“