Volání do zbraně – snippet 12

3.

Bylo to zvláštní, pomyslela si Vivian Evansová, když její raketoplán dosedl na palubu vnějšího hangáru lehkého křižníku Arbiter, ale opravdu jí stačily čtyři dny dovolené s rodiči na povrchu a opět se těšila do vesmíru.

Její rodiče se před několika lety přestěhovali ze Simeralu na Harunu. Vivian byla původně ráda, když byla její loď přidělena na Harunu, protože tak by mohla navštěvovat rodiče při každé dovolené. Jenže to bohužel nebylo vždycky plus. Během čtyř dnů se její matce podařilo Vivian doporučit celkem čtrnáct potenciálních partnerů. Šlo o pět mužů ze sousedství, tři kolegy z práce a šest známých nebo dětí jejích známých. A každé doporučení doprovázela přednáškou o tom, že žena ve Vivianině věku by se už měla usadit a najít si chlapa. Třetí den jednoho z „kandidátů“ dokonce bez Vivianina vědomí pozvala na večeři.

Vivian přežila havárii své stíhačky a následné zmrzačení i rehabilitaci, vyvázla živá ze střetnutí s Huny a u Tristanu její loď sloužila jako návnada pro nepřátelské stíhačky. Mnohokrát obelstila smrt… ale vlastní matka a její nápady ji dokázaly děsit. Po čtyřech dnech byla ráda, že se už zase vrací do vesmíru a na loď. Tam alespoň byla v prostředí, ve kterém si byla jistá v kramflecích.

Nebo alespoň jistější. I po čtyřech měsících ji někdy děsilo vědomí, že je nejvyšší paní lehkého křižníku a zodpovídá za životy více než devíti stovek mužů a žen pod svým velením.

Během svého působení u Intervenčního sboru bojujícího v tristanské občanské válce velela fregatě Ranger. Ale fregata sloužila primárně pouze jako podpůrné a průzkumné plavidlo a měla jen kolem stovky členů posádky. Lehké křižníky byly hlavní krycí jednotky operačních svazů a jejich kapitáni byli mnohem častěji posíláni na odloučené samostatné mise.

Uplynul téměř rok od doby, kdy se poslední jednotky Intervenčního sboru vrátily z Tristanu. Ranger byl tehdy včleněn zpátky do Astonského loďstva a Vivian zbavena velení. Jako většina vyšších důstojníků předstoupila před komisi, která vyšetřovala události během války. Vivian ale pořád byla dost nízko v hodnostním žebříčku, a tak byla její výpověď pouze formalita. Pokud věděla, mimo službu byl postaven jenom admirál Tyler. Ostatním vyšším důstojníkům události na Tristanu kariéru nijak negativně nepoznamenaly. O tom se Vivian přesvědčila sama před čtyřmi měsíci, když byla informována o svém povýšení na řádného kapitána a bylo jí nařízeno „dostavit se na palubu lodi Astonského loďstva Arbiter a převzít zde povinnosti velícího důstojníka“.

Lodi, na kterou se nyní vracela. Vivian zakončila tok svých myšlenek, když magnetický vlek dotáhl raketoplán do vnitřního hangáru.

Za sebou zaslechla několik lidí sténat a zoufale zalapat po dechu. Přistání evidentně nepřišlo všem na palubě tak jemné jako jí. Vivian byla mezi pasažéry raketoplánu jediným důstojníkem, takže ostatní seděli v uctivé vzdálenosti za ní, ale i tak poznala, že několik mladších specialistů z posádky si na vesmírné cestování ještě nedokázalo zvyknout.

Vivian se odpoutala a potlačila nutkání se usmát. Jí vesmír nikdy nedělal potíže. Koneckonců předtím, než si poranila páteř, byla pilotka stíhačky. Ale nebylo vhodné, aby řadoví astronauté viděli její smích. Mohli by si to vyložit tak, že se jim kapitán posmívá, a to by morálce neprospělo.

Průlez se otevřel a Vivian vstoupila na hangárovou palubu. Tam na ni čekal komandér-poručík Nikolai Wright, její první důstojník, a malá čestná stráž astronautů a mariňáků.

„Kapitán na palubě!“ zahlásil starší poddůstojník, který měl na palubě hlídku. „Komandér-poručík Wright je uvolněn!“

„Vítejte na palubě, madam,“ pozdravil ji Nikolai Wright a kromě zasalutování jí věnoval i úsměv.

Vivian zasalutování opětovala. „Díky, Nicku. Jsem ráda, že jsem zpátky.“

Společně zamířili z hangáru k výtahům. Wright byl vytáhlý chlapík – i když oproti Vivianiným sto padesáti centimetrům byl skoro každý muž vytáhlý – s hnědýma vlasama a hnědýma uličnickýma očima, který život a starosti s ním související vnímal s lehkým zdravým nadhledem. Většinou.

„Jaká byla dovolená?“ zeptal se po chvíli.

„Ušlo to, ušlo,“ řekla Vivian neutrálně. „Ale jak říkám, jsem ráda, že jsem tady. Dělo se něco?“

„Víceméně klid. Astrogační software zase začal trochu zlobit, ale poručík Krajcarská už to má pod kontrolou. A ty nové service packy by už měly všechny konečně dorazit.“

„To je dobře. Admirál Saldano o tom mluvil ve své poslední zprávě.“

„No… s admirálem souvisí ještě něco,“ začal Wright a v jeho očích se zablýsklo.

Vivian ho chvíli pozorovala a potom opatrně zavrtěla hlavou. „Ale ne, snad ne další Saldano-mail?“

„Přišel před necelou půlhodinou,“ řekl Wright. „Věděl jsem, že jste už na cestě, tak jsem usoudil, že nemá cenu ho začínat číst.“

No jasně že ne, pomyslela si Vivian, vždycky je lepší to nechat vyžrat kapitána, že?

Kontradmirál Angelo Saldano byl velice výkonným velitelem 25. operační skupiny, do které Arbiter náležel. Byl efektivní organizátor, za kterým byly vidět výsledky, a jeho úsek velení býval tím nejpřipravenějším. Přesto někteří starší admirálové jeho metody úplně neschvalovali a některými svými postupy dokázal Saldano své podřízené dohánět k šílenství. Hlavně svými maily.

„No, asi není zbytí,“ usoudila Vivian. „Měla bych se na to vrhnout nejspíš hned. Ať to mám za sebou.“

Wright s vážnou tváří přikývl. „Vaše odhodlání je inspirací pro nás všechny, kapitáne.“

******

O třicet minut později už Vivian seděla v kanceláři a měla za sebou celý Saldano-mail. Na čtení to bylo ještě náročnější než obvykle, ale vzhledem k tomu, že jedna část se týkala konkrétně Arbiteru, tak byla nucela několik pasáží číst pro jistotu několikrát. Admirál Saldano sice posádce Arbiteru nestrhl žádné opušťáky – tentokrát – ale poskytl stručnou informaci o tom, že Arbiter byl s několika dalšími loděmi – včetně bitevních křižníků – přeložen k nově vznikajícímu svazu na Simeralu. Mnoho dalších detailů zpráva neposkytovala, Saldano pouze – svým typickým způsobem – tlumočil své vlastní rozkazy.

Vivian pomalu dopila čaj a stiskla tlačítko interkomu na svém stole.

„Můstek, komandér-poručík Obermeierová,“ ozval se hlas lodní taktické důstojnice.

„Tady kapitán, najděte prvního důstojníka a pošlete ho do mé kajuty, ano?“ nařídila Vivian. „Okamžitě. Došlo k jisté změně plánu.“