Jan Kotouč

Sajíd Tamir seděl v pracovně, která byla v jeho skromném bytě zároveň jídelnou a obývákem, četl nejnovější zprávy z kasimirského velvyslanectví stejně jako oficiální noviny vydané císařskou tiskovou kanceláří a k tomu procházel záznamy odposlechů z dnešního dne, které pro něj připravil počítač.

I za pomoci umělé inteligence to byla zdlouhavá a nudná práce. Počítač byl nastaven tak, aby nahlásil cokoliv mimo zaběhnutý rámec. To bylo jednoduché u lidí, kteří se každý den bavili se stejnými lidmi a dělali stejné věci pořád dokola, ale u lidí, kteří se každý den setkávali s někým jiným, to byl trochu větší problém a na umělou inteligenci nešlo spoléhat. Spoustu rozhovorů musel Sajíd prověřit osobně.

Na podobných věcech by normálně pracoval celý tým analytiků, ale tohle nebyly normální okolnosti a Sajíd na to byl sám.

Ty sis tuhle činnost vybral. Nikdo tě k tomu přece nenutil! Tak přestaň remcat a dělej to, co ses rozhodl, že budeš dělat.

Jeho vnitřní hlas se ale mýlil. Sajída k tomu donutily okolnosti. Tak to alespoň vnímal. Bylo to něco, co prostě musel dělat. Nedokázal dělat nic jiného.

A tak si četl novinky z Kasimiru, poslouchal nahrávku a ukusoval u toho prapodivnou bagetu s francouzských názvem, kterou si koupil v nedalekém obchodě.

„Kasimiřané jsou na Den osídlení docela vysazení,“ říkal zrovna jeden z mužů v nahrávce, zatímco si Sajíd četl o admirálu Mině Bezosové, kterou Císařství poslalo na hřbitov kariéry ke Čtvrté flotile. „Mají na velvyslanectví velkou party a pozvali několik předních astonských hodnostářů… včetně mě. A tebe.“

„Mě?“ zeptal se druhý muž.

„Ano. Jejich vojenský atašé tě prý docela obdivuje a rád by se s tebou setkal.“

„Sakra, vždyť válka je na spadnutí. Proč se s nima máme paktovat?!“

Sajíd vnímal záznam na půl ucha a četl si v kulturní sekci o novém kasimirském romantickém filmu, který podle všeho má velký úspěch i v Ballingtonském společenství.

„To je diplomacie, Seane. Ve válce ještě nejsme a velvyslanectví mají svou vážnost. V každém případě ti předávám oficiální pozvání jménem Kasimirského císařství.“

„A ty tam jdeš?“

Maso v bagetě bylo z nějaké ještěrky žijící v Jižní džungli na Simeralu. Zvláštní, Sajíd měl za to, že francouzská kuchyně se omezuje jen na obojživelníky a…

Konečně mu docvaklo, co slyší, přestal číst a poslouchal. Spolkl sousto, ale další si neukousl.

„Jsem nejvyšší uniformovaný velitel. Pokud mi do toho něco nevleze, tak půjdu. Musím.“

Druhý muž, Sean – Sajíd věděl, že jde o Seana Tylera – se uchechtl. „No, já nejvyšší uniformovaný velitel nejsem. A Kasimiřanům můžeš říct, ať si to pozvání strčí někam. Před rokem a půl se mě na Tristanu snažili zabít – i když si na to najali poskoky – hodně mých lidí opravdu zabili a já se s nima vážně nechci jít paktovat a hrát si na kamarády. To radši budu tady podepisovat formuláře.“

„Chápu. No, nejspíš by mě překvapilo, kdybys souhlasil. To mě přivádí ke třetímu důvodu mé návštěvy…“

Sajíd nahrávku zastavil a několik sekund jen prázdně zíral do zdi. Tohle bylo ono. To bylo ono! Nahrávku si poslechl ještě několikrát a potom se usmál.

„Bingo!“

******

Budova admirality Astonského loďstva nebyla ve městě plném mrakodrapů nijak výrazně vysoká. Působila spíš rozlehle, jako by se architekt úmyslně snažil držet při zemi. Tomu dojmu napomáhala i lokalita, protože budova admirality ležela v údolí, z několika stran obklopená pahorky. V jiných dobách by se to nejspíš považovalo za strategicky nevýhodnou pozici. Ale v době vznášedel a vesmírných válečných lodí moc nezáleželo na tom, jestli budova nejvyššího velení Astonských ozbrojených sil je na kopci nebo v údolí.

Nemluvě o tom, že pokud by nepřátelská vojska byla v pozici, aby mohla údolí ostřelovat, nejspíš by byla celá Astonská unie v takovém průseru, že by bylo úplně jedno, kde je budova admirality.

Nicméně mariňáci u brány byli stejně ostražití, jak si Tyler pamatoval. Svého času slyšel historku o tom, že když jedinkrát u brány nestál mariňák, tak to bylo proto, že ho přijíždějící řidič náklaďáku nechtěně smetl.

Tyler mariňákovi ukázal svou identifikační kartu. Bob Mazarov měl pravdu, Tyler měl stále platné bezpečnostní prověření a nejvyšší velitel nejspíš poslal na bránu echo, že má být Tyler vpuštěn bez problémů.

„Můžete pokračovat, pane!“ řekl mariňák a zasalutoval.

„Díky, vojíne,“ odpověděl Tyler, rovněž zasalutoval – některých zvyků je téměř nemožné se zbavit – a potom navedl své vznášedlo do podzemního parkoviště.

O pět minut a dvě další strážní budky později už stál v hlavní hale admirality. Všiml si, že od doby, co zde byl naposledy, přibyla do středu haly fontána s vodotryskem. Tylera zajímalo, kdo s tímhle nápadem přišel. Fontána nicméně působila velmi dobře a stylem i materiálem elegantně zapadala do této moderně a technicky vyhlížející haly. Vypadala jako fontánka v čekárně moderní banky.

Kolem procházely větší či menší skupinky důstojníků, řadových astronautů, mariňáků a rovněž několik dalších civilistů. Vnitřek budovy admirality byl jedním z míst, kde si na salutování a jiné poklonkování nikdo nehrál. Dokonce ani mariňáci – a to už bylo co říct. Kdyby měl každý salutovat vždy, když potká nějakou vyšší šarži, nikdy by neudělal žádnou práci.

„Hezká fontánka, co?“ oslovil Tylera hlas, který mu byl vzdáleně povědomý, ale nedokázal si ho hned zařadit. „Ale ještě lepší by bylo, kdyby místo normálního vodotrysku dali doprostřed čůrajícího panáčka, nemyslíte?“

Tyler se otočil a na tváři se mu objevil úsměv. „Kukove! Vás jsem tu nečekal!“ podal svému bývalému náčelníkovi štábu ruku a přitom si všiml zlaté čtyřcípé hvězdy na jeho nárameníku, se kterou korespondoval i jeden silný modrý pruh s hvězdou na rukávě. „Kontradmirále Kukove! Ani jsem nevěděl, že vás povýšili.“

Vincent Kukov se ušklíbl. „Už před nějakou dobou, ale vy jste byl koneckonců trochu mimo.“ Obhlédl Tylerovy šaty. „A jak se daří vám jako civilistovi?“

„Mohlo být hůř,“ řekl Tyler. „Co tu děláte?“

„Nejspíš totéž co vy. Asi vás taky pozval admirál Mazarov na poradu štábu, že?“

„Vlastně ano.“

„Myslel jsem si to, jste koneckonců staří přátelé. Dobré styky jsou vždycky dobrá věc.“

„A proč pozval vás? Vás nezná, pokud vím.“

„Osobně moc ne, ale zná mého šéfa. Nového velitele Domovské flotily. Já jsem jeho náčelník štábu.“

Tyler přikývl. „Aha, to jsem nevěděl. Ale gratuluju vám!“ Domovská flotila byla označení pro všechny obranné prvky mateřské soustavy Simeral. Sestávala z operačního svazu Alfa, který byl vždy jádrem Domovské flotily už od vzniku Astonské unie. Dále většinou z jednoho dalšího svazu, který zároveň sloužil jako jakási jednotka rychlé reakce pro řešení naléhavých krizí. Momentálně jím byl svaz Epsilon. Pod velitele Domovské flotily pak spadaly i jakékoliv jiné válečné lodě, které byly zrovna v soustavě, dále vojenské orbitální stanice a loděnice a nově i planetární obranné prstence – síť automatických platforem, která byla nedávno dokončena a sloužila jako poslední obranná linie planety. Každá platforma nesla čtyři odpalovače seekerů a zásobu asi stovky střel.

„A kdo je novým velitelem Domovské flotily?“ zeptal se Tyler. „Jak jste říkal, jsem mimo.“

„Myslím, že ho znáte,“ poznamenal Kukov s dalším úšklebkem. „Alespoň on se na vás obšírně vyptával.“