Jan Kotouč

Tyler překvapeně zamrkal. „Cože? Ať jde dál.“

Dveře se otevřely a tentokrát se Tyler rozzářil, když uviděl nově příchozího.

„Bobe! Co tu děláš?!“

Admirál Robert Mazarov, nejvyšší velitel Astonských ozbrojených sil, podal svému příteli ruku a opětoval úsměv. „Jdu se podívat, jak se ti líbí v civilním životě, ty starej pardále.“

Tyler mávl rukou. „Nestěžuju si… nebo aspoň ne moc nahlas. Ale pojď, posaď se. Dáš si něco k pití?“

„Ne, díky,“ řekl Mazarov, zatímco se uveleboval do křesla u Tylerova stolu. Potom kývl na dvojici mužů v uniformách, kteří ho doprovázeli. „Počkejte venku, chlapci.“

„Ano, pane,“ potvrdil jeden z nich. Tyler viděl, že ti dva jsou mariňáci. Jeden byl seržant a druhý svobodník. Měli na sobě formální uniformy vesmírné pěchoty, aby působili stejně honosně jako admirál Mazarov ve své uniformě. Ale Tyler si všiml pistolí, které měli oba u pasu.

„Osobní stráž?“ zeptal se.

Mazarov přikývl. „Nové nařízení z ministerstva obrany. Nejvyšší uniformovaný velitel a všichni náčelníci z admirality musejí mít osobní stráž.“

Tyler pozvolna přikývl, zatímco si zase sundával kabát. Další důkaz toho, jak v celém sektoru Hirano stoupá napětí.

„Tak co tě sem přivádí, Bobe?“ zeptal se a posadil se opět za stůl naproti svému příteli.

„Vlastně několik věcí,“ přiznal se Mazarov. „Jednak mě opravdu zajímá, jak si žiješ. Pořád je mi líto, že jsi byl odvolán. Ti politici by snad měli chápat, že jinak ta situace na Tristanu vyřešit nešla!“

„Stalo se,“ utrousil Tyler a snažil se přitom tvářit, že mu to nevadí. „Ale nudím se, to nepopírám. Není to pro mě.“

„To je mi líto, Seane, opravdu. Ale možná vím o způsobu, jak být prospěšný loďstvu… ale než se k tomu dostanu, mám ti předat pozvání z kasimirského velvyslanectví.“

Tyler vytřeštil oči: „Z kasimirského velvyslanectví?“

„Ano. Víš, že za necelé dva měsíce je Den osídlení, že?“

Tyler přikývl. Den osídlení byl jeden ze svátků uznávaných v celém sektoru Hirano. Představoval výročí dne, kdy první lidští kolonisté přiletěli do sektoru Hirano a osídlili první planetu. Od tohoto dne se také odvíjelo nové datování, ve kterém byl Den osídlení začátkem roku 0. V posledních letech se však tento svátek stal poněkud kontroverzním, protože první osídlenou planetou byl Kasimir – což císař Drakos neustále všem předhazoval jako důkaz kasimirské přirozené nadřazenosti. Dokonce i datování se na některých planetách postupně vracelo ke klasickému gregoriánskému kalendáři.

„Kasimiřané jsou na Den osídlení docela vysazení,“ pokračoval Mazarov. „Mají na velvyslanectví velkou párty a pozvali několik předních astonských hodnostářů… včetně mě. A tebe.“

„Mě?“

„Ano. Jejich vojenský atašé tě prý docela obdivuje a rád by se s tebou setkal.“

Tyler jen nevěřícně kroutil hlavou. „Sakra, vždyť válka je na spadnutí. Proč se s nima máme paktovat?!“

„To je diplomacie, Seane. Ve válce ještě nejsme a velvyslanectví mají svou vážnost. V každém případě ti předávám oficiální pozvání jménem Kasimirského císařství.“

„A ty tam jdeš?“

„Jsem nejvyšší uniformovaný velitel. Pokud mi do toho něco nevleze, tak půjdu. Musím.“

Tyler se uchechtl. „No, já nejvyšší uniformovaný velitel nejsem. A Kasimiřanům můžeš říct, ať si to pozvání strčí někam. Před rokem a půl se mě na Tristanu snažili zabít – i když si na to najali poskoky – hodně mých lidí opravdu zabili a já se s nima vážně nechci jít paktovat a hrát si s nima na kamarády. To radši budu tady podepisovat formuláře.“

Mazarov si svého přítele chvíli měřil a potom se usmál. „Chápu. No, nejspíš by mě překvapilo, kdybys souhlasil. To mě přivádí ke třetímu důvodu mé návštěvy. A to je pozvánka ode mě – tu doufám přijmeš.“

Tyler se opřel do křesla a vybídl Mazarova, ať pokračuje.

„Zítra večer pořádám na admiralitě velkou poradu celého generálního štábu a několika dalších admirálů, které jsem přizval. Mimo jiné budeme probírat současnou strategickou situaci, válečné plány, nasazení nových lodí a v neposlední řadě i tu záležitost s tarnówskými konvoji – slyšel jsi o tom?“ Tyler přikývl a Mazarov mávl rukou. „Rád bych, abys na té poradě byl taky, Seane.“

Tentokrát se Tyler zasmál. „Já? Proč já? Jsem přece civilista! Copak tam vůbec smím být?“

„Pořád máš nejvyšší stupeň bezpečnostního prověření,“ ujistil ho Mazarov, „a po reorganizaci admirality mám jako nejvyšší velitel trochu větší pravomoci a větší volnost. Můžu si přizvat, koho chci, když bude mít prověření. A já bych tě tam opravdu rád měl a znal tvůj názor.“

„Bobe, to mi lichotí, ale… proč? Na co mě potřebuješ? Vím, že jako nejvyšší velitel jsi sestavil na admiralitě dobrý tým – polovinu tvých náčelníků znám – a už spolu pracujete dlouho a jste sehraní. Co ti já můžu říct, co by ti neřekl někdo z nich?“

„Budeš se divit, ale hodně,“ trval na svém Mazarov. „Zvu si také velitele Domovské flotily a pár dalších důstojníků mimo svůj štáb. Víš, jak jsi sám řekl, pracujeme spolu už dlouho. A teď se blíží kritické období, válka je na spadnutí a… upřímně, bojím se, aby u nás nedošlo k syndromu skupinového myšlení. Rád bych měl na poradě pár lidí, kteří by na problém dokázali pohlédnout z jiného úhlu. Vytáhnout nás trochu na čerstvý vzduch.“

Tohle Tyler dokázal pochopit. Na vlastní oči viděl, jakou katastrofu dokáže způsobit sehraná skupina lidí, kteří se vzájemně shodnou na tom, že mají pravdu. Jako když před necelými osmi lety prezident Wanderberg vyslal operační svaz do soustavy Argonaut a nařídil mu použít jakoukoliv dostupnou sílu, aby přiměl Ballingtoňany odejít. Ve výsledku se sice Argonaut dostal do astonských rukou, ale až po bitvě, ve které zahynula spousta Tylerových přátel… a málem i jeho dcera.

Robert Mazarov měl z něčeho podobného právem obavu a Tyler by mu rád pomohl. Nemluvě o tom, že na admiralitě potká spoustu starých známých, přátel z loďstva, které už dlouho neviděl a se kterými ztratil kontakt, když šel do civilu.

„Dobře, Bobe, půjdu rád.“

Mazarov se zazubil. „To je dobře, Seane. Tak buď zítra ve tři odpoledne na admiralitě.“ Chvíli mlčel a potom se zvedl. „Ale už tě nebudu zdržovat. Sám jsem tu už ztratil trochu víc času, než bych si jako nejvyšší velitel mohl dovolit. Ale můžu tě hodit domů, kdybys chtěl. Kromě ochranky mám i služební vznášedlo.“

„To je dobrý,“ ujistil ho Tyler, sám se zvedl a znovu si začal oblékat kabát. „Ale doprovodím tě alespoň k tomu ,služebnímu vznášedlu‘.“

„Dobře.“

„A jak se mají děti?

„Výborně,“ řekl Mazarov, zatímco oba muži vyšli z kanceláře a zamířili k výtahům – za doprovodu dvou mariňáků. „Jelena konečně dostala místo na chirurgii v Rabaulské nemocnici. To byl vždycky její sen. Viktor se svou ženou nyní žije přímo v hlavním městě. Pořád se jich ptám, jestli nechtějí už pomalu začít přemýšlet o dětech, ale zdá se, že ne. Je to snad hřích, když stařec jako já chce vnoučata?“