Jan Kotouč

2.

„…velvyslanec z Tarnówu dnes oficiálně předal prezidentu Petersenovi žádost své vlády o pomoc s ochranou tarnówských konvojů cestujících do Kolonizovaného prostoru. Značná část tarnówského zahraničního obchodu je závislá na trzích v Kolonizovaném prostoru, kde se během posledních čtyř měsíců ztratily už tři velké obchodní konvoje. Tarnówský velvyslanec prohlásil: ,Pokud to takhle půjde dál, ocitne se naše planeta na pokraji ekonomické krize, jakou nezažila už sedmdesát let.‘ Jak se k situaci postaví vláda prezidenta Petersena, zatím není známo. Poslední tarnówský konvoj zmizel beze stopy spolu s bitevním křižníkem Julius Martin, který měl na starosti jeho ochranu. Podle velvyslance si jeho vláda už nemůže dovolit přidělit ještě silnější doprovod, aniž by tím neoslabila svou strategickou pozici.

Z dalších zpráv: Na půdě Harunské akademie věd se konal informativní seminář o mimozemské rase Teradonů sponzorovaný Agenturou pro mimozemské styky. AMS potvrdila existenci této tajemné mocné rasy minulý rok a od té doby se snaží rozšiřovat povědomí o tomto druhu. Ředitelka akademie profesorka Mikuda Sarame to okomentovala slovy: ,Považuji to za vstřícný krok ze strany AMS, obzvláště potom, co…‘“

Sean Everett Tyler vypnul rádio a přiměl se opět soustředit na papírování. Musel podepsat ještě asi třicet žádanek a formulářů (jak v elektronické formě, tak na papíře) a jistý zodpovědný aspekt jeho mysli mu radil, že by si všechny ty papíry měl pozorně pročíst, než je podepíše.

Ovšem tento zodpovědný aspekt byl většinou rychle umlčen. Tyler ze zkušenosti dobře věděl, že kdyby měl každý dokument poctivě číst řádek po řádku, nikam by se nedostal.

„Tohle je už opravdu všechno, co musím dnes podepsat, Molly?“ zeptal se své sekretářky. Byla to pracovitá dáma o něco starší než on sám a Tyler s ní docela vycházel i přes její nesmírné pedantství v organizaci jeho pracovního života. Na rozdíl od pobočníků jako Lynn Lybaertová nebo Ferdinand Rybalko si „slečna Molly“ neuměla držet ten správný vojenský odstup. Ale alespoň měla na sekretářku správné jméno. Z nějakého tajemného důvodu se zdálo, že většina sekretářek v sektoru Hirano se jmenuje Molly. Nejspíš šlo o jednu ze záhad vesmíru.

„Mělo by to být všechno,“ ujistila ho Molly. „Když si tohle pročtete – a hlavně podepíšete – měl byste mít pro dnešek hotovo.“

To je od vás moc hezké, že mě pustíte domů!

„Kdybyste něco potřeboval, budu v předsíni, pane Tylere,“ ujistila ho Molly a Tyler se podvědomě naježil za to oslovení. Nebyl zvyklý, aby mu někdo říkal „pane Tylere“. Nebo k tomu měl možná podvědomý odpor, protože toto prosté oslovení mu víc než cokoliv jiného připomínalo, že už neslouží v Astonském loďstvu. Molly mu byla podřízená a od podřízených byl Tyler zvyklý na oslovení „pane“ nebo „admirále“. Jeho nadřízení ho mohli občas oslovit „pane Tylere“ nebo dokonce „Seane“, ale v Astonském loďstvu většinou i nadřízení oslovovali podřízené hodností.

Jenže Tyler už hodnost neměl. Už nebyl viceadmirál Astonského loďstva. Před rokem byl formálně suspendován a poslán do výslužby jako trest za své činy v tristanské občanské válce. Konkrétně za to, že nechal shodit střelu Seeker s nukleární hlavicí na obydlenou planetu. V oblasti dopadu sice nebylo široko daleko žádné osídlení a už vůbec žádné civilní obyvatelstvo, ale mezihvězdné právo mluvilo jasně: jakýkoliv nukleární útok na obydlenou planetu je nelegální. Astonská vláda musela reagovat i přesto, že Tyler tehdy stál v čele Intervenčního sboru, který teoreticky fungoval jako samostatný státní subjekt. Bylo to tak kontroverzní rozhodnutí, že byl Tyler v tichosti odvolán a uklizen z cesty.

S těmito následky počítal dopředu. Proto vzal veškerou odpovědnost na sebe a potvrdil to písemně. Jeho podřízení tak byli ušetřeni jakékoliv úhony a jejich kariéry mohly dál nerušeně pokračovat. Tyler věděl, co udělal, a udělal by to znovu, protože ten nukleární úder umožnil jednotkám Commandos proniknout do velitelství maršála Frosta a zabít matriarchu, bytost řídící hejna tvorů známých jako Mortisové. Kdyby tehdy selhali, Mortisové by zlikvidovali všechny vojáky Intervenčního sboru na Tristanu a všichni Tylerovi podřízení by byli po smrti. Tylerova kariéra byla malou cenou za vítězství a záchranu tisíců – a dost možná milionů – životů.

Ale to nic neměnilo na tom, že Tyler se v civilním životě opravdu nudil.

Ne, je to horší než nuda, uvědomil si, když podepisoval desátou žádanku. V loďstvu se také občas nudil. Ale tady šlo o ten pocit… neužitečnosti. Když nepočítal několik brigád v době, kdy studoval na střední škole, nikdy neměl normální práci. Celý svůj dospělý život trávil u loďstva. Tam plnil úkoly, kterým rozuměl. Cítil se být součástí něčeho, co bylo větší než on. Loďstvo bylo jeho život. Kvůli loďstvu zanedbával i rodinu, což nakonec vyústilo v rozvod a několikaleté napjaté vztahy se synem a hlavně s dcerou Amandou.

Ale ať už to bylo dobře či nikoliv, v loďstvu měl svou rodinu. A teď přišel i o ni a už neměl nikoho.

Získal práci jako kontrolor bezpečnosti pro Fukuda Industries. To byla jedna z největších korporací v Astonské unii, která mimo jiné vyráběla nadsvětelné komunikační a průzkumné sondy pro ozbrojené síly. Ředitelé této firmy poskytli Tylerovi poměrně vysokou funkci, protože nejspíš usoudili, že bývalý admirál bude mít nejlepší možnost posoudit kvalitu a spolehlivost nových sond. Zároveň tím nejspíš hodlali dokázat svoji vlastní spolehlivost a zvýšit si tak naděje, že vyhrají konkurz na státní zakázku i na příští období.

Tyler dobře věděl, že mohl dostat mnohem horší práci. U Fukuda Industries mohl alespoň dohlížet na kvalitu nových sond, na kterých stála celá mezihvězdná komunikace. Nadsvětelné sondy byly vlastně mobilní senzorové plošiny s miniaturním generátorem mimoprostorového okna, a mohly tak létat mezi soustavami a přinášet zprávy rychlostí mnohonásobně vyšší, než jakou by mohla cestovat normální vesmírná loď. A loďstvo používalo ty nejlepší dostupné sondy, které navíc sloužily kromě přenosu informací i pro dálkový průzkum a byly vybaveny vyspělejší umělou inteligencí. Na sondách, na jejichž výrobu tady Tyler dohlížel, budou později záviset životy astonských astronautů. Vlastně tedy pořád sloužil loďstvu, jen jiným způsobem.

Přesto se mu to nelíbilo. Dělal sice prospěšnou práci, ale tu by dokázali dělat jiní. Tyler cítil, že by měl být tam venku. Někde na kasimirských hranicích. Všichni věděli, že válka dříve nebo později začne, a jeho ničilo vědomí, že on bude sedět tady na zemi a číst technické posudky a žádanky, zatímco lidi, se kterými sloužil – jeho přátelé – budou někde daleko ve vesmíru bojovat a umírat.

V civilním životě vlastně žádné přátele neměl. Bez loďstva nebyl nic. A s každým dalším dnem si to uvědomoval čím dál bolestněji.

Měl by sis zvykat. Jednou tě vyrazili a hned tak tě někdo zpátky chtít nebude.

Prolétl poslední žádanku a věnoval jí svůj podpis. Konečně byl hotov a bude moct odejít.

Poslal svazek podepsaných formulářů na Mollyin počítač a potom se začal pomalu zvedat.

Když si oblékl kabát, jeho pohled utkvěl na panoramatu, který se mu rozprostíral za oknem. Kancelář byla ve třiašedesátém patře a byl odtud krásný výhled na západní část Hannoveru, hlavního města Simeralu, kde sídlila planetární vláda i federální vláda celé Astonské unie. Za obzorem zářilo zapadající slunce a mrakodrapy se třpytily červenou září.

Byl to krásný výhled… ale na vyhlídkovou palubu na bitevním křižníku neměl.

Dlouho ale rozjímat nemohl, neboť ho vyrušil bzučák na jeho stole.

Tyler k němu s přidušeným zaklením přiskočil a stiskl knoflík. „Ano?“

„Máte návštěvu, pane Tylere,“ ozval se hlas Molly.

„Myslel jsem, že dneska už nikoho nečekáme!“

„Nečekáme, tento host přišel neohlášen.“

„A nemůžete mu říct, aby odešel a přišel laskavě jindy? Zrovna se chystám jít domů!“

„No… já nevím. Ten muž má na sobě uniformu a tvrdí, že je váš přítel. A má s sebou další dva pány v uniformách.“