Ze sekce Snippety zmizely všechny staré ukázky z Tristanské občanské války. Chystám se je sem vložit znovu v jednom větším souboru do nějakého archivu, ještě promýšlím, jak to přesně udělám. Snippety se nebudou zobrazovat na hlavní liště, ale rovnou v sekci Snippety, takže v RSS čtečte nejspíš nebudou vidět. No, ale prostě budou tady

V tištěné verzi mapu najdete v připravovaném románu Volání do zbraně, který by měl vyjít v červnu. A dá-li bůh a nakladatel (ne nutně v tomto pořadí), tak i ve všech následujících Hiranovkách.

A protože Volání do zbraně se blíží, tak od příštího pondělí se na stránkách začnou v sekci Snippety opět objevovat krátké ukázky z románu od první kapitoly dál. Nová ukázka bude zveřejněna vždy každé pondělí, středu a pátek. Kolik ukázek vydáme závisí na tom, kdy přesně román vyjde, ale prvních několik kapitol zvládneme určitě.

Takže Happy V-E Day!

Film ale nemá se hrou moc společného kromě pár lehkých narážek (střely mimozemšťanů mají stejný tvar jako „figurky“ ve hře) a jedné velice očividné scény se čtverečkovou sítí na monitoru, ve které hledají nepřátelskou loď.

Jestli film je nebo není podle hry mi ale bylo celkem jedno, protože jsem se královsky bavil. Námořních military filmů je málo, námořní sci-fi nejsou téměř žádná, takže už jen žánrové zařazení bylo zárukou, že se na film vypravím. Je to klasická klišovitá naivní výplachovka plná záběrů na americkou vlajku, ale zároveň si to nehraje na nic víc a celý tenhle podžánr filmů, do kterého patří, zároveň úspěšně paroduje. Mimozemšťané přistáli na moři a potřebují se dostat do komunikačního střediska na Havaji, odkud chtějí zavolat domů pro posily. V cestě jim spojí mezinárodní flotila, která se zrovna u Havaje účastní cvičení RIMPAC.

Příběh využívá všech žánrových klišé, máme tu hrdinu, mladého floutka, který se musel dát nalít k námořnictvu kvůli bratrovi. Máme tu hrdinova bratra, který je stylizace klasického mentora, který se hrdinovy snaží ukázat cestu (a jako každý správný mentor hrdiny musí… no, však víte), máme tu hrdinovu snoubenku, která se ocitne také v přímém ohrožení a hrdina tudíž bojuje i aby zachránil ji. Máme tu beznohého veterána, který ztratil motivaci do života, ale hrozící invaze mu opět vrátí chuť žít. Máme tu drsnou námořnici, kterou hraje Rihanna (a je to ten typ hrdinky, který ve všech ostatních filmech vždycky hraje Michelle Rodriguez). A pak je tu Liam Neeson jako velící admirál, otec hrdinovi snoubenky, který hrdinu moc nemusí, ale v průběhu událostí změní názor.

Všechna tato klišé skřípou, ale nějak to nikomu v kině nevadilo. Je to úžasná námořní zábava. Mimozemské inteligentní střely likvidují Marine Air Station Kaneohe Bay, stíhačky F-18 startující z letadlové lodi Ronald Reagan kosí mimozemské cíle na pevnině, torpédoborce třídy Arleigh Burke odstřelují řízenými střelami lodě emzáků. Na scénu nastoupí i veteráni, kteří se aktivně zapojí do obrany Země. Jak přesně nebudu prozrazovat, ale souvisí to s důvodem, proč se tento film jmenuje Battleship i přesto že poslední bitevní loď v US Navy byla vyřezena v roce 1992 a tou lodí byla Missouri, která je nyní zakotvená na Havaji jako muzeum…

Popis jednotlivých postav určitě nikoho nezajímá, tak místo toho přidám výčet lodí, které se ve filmu vyskytují a na kterých hrdinové slouží:

USS John Paul Jones – torpédoborec třídy Arleigh Burke, starší poručík Alex Hopper (Taylor Kitch) zde slouží jako taktický důstojník, poddůstojník 2. třídy Cora Raikes (Rihanna) slouží s ním v CIC.

USS Sampson – torpédoborec třídy Arleigh Burke pod velením komandéra Stona Hoppera (Alexander Skarsgård), starší bratr Alexe.

JDS Myōkō – japonský torpédoborec třídy Kongō, pod velením kapitána Nagaty, Alexova rivala z fotbalového utkání před zahájením RIMPACU.

USS Ronald Reagan – letadlová loď třídy Nimitz, vlajková loď viceadmirála Shana (Liam Neeson) jehož dcera Samantha (Brooklyn Decker) chodí s Alexem.

USS Missouri – bitevní loď třídy Iowa na jejíž palubě byla 2. září 1945 podepsána bezpodmínečná kapitulace Japonska a skončila druhá světová válka. Nyní muzejní loď ukotvená poblíž ostrova Oahu na Havaji.

Zajímavost: Pokud vám při sledování filmu přijde, že postava Micka Canalese – vojáka US Army, který přišel o obě nohy a kterého Samantha jako terapeutka bere na procházku do hor, kde se učí chodit na svých protézách – je příliš přitažená za vlasy, tak vězte, že ho hraje Gregory D. Gadson, který je opravdovým veteránem, jež v Iráku přišel o obě nohy, ve filmu hraje prakticky úplně stejnou postavu a po horách hodí na svých normálních protézách. K tomu člověku mám velký respekt. Nevím, jestli bych na jeho místě měl takový pozitivní přístup k životu. Index drsnosti +200

Tož tak. Úžasný námořní dobrodružný film, kritici často říkají, že je to něco mezi Dnem nezávislosti, Top Gunem a Transformers a ten popis sedí. Rozhodně bych se v tom nesnažil hledat nějakou hloubku. Je to zábava, která si na nic nehraje. Mně se to líbí o dost víc, protože je to military, sci-fi a sranda.

A jsou tam lodičky

Dodatek: Proč mimozemšťané nemají šanci? Protože spojenecké flotile velí Liam Neeson. Všichni víme, co je zač. Když jde Chuck Norris spát, dívá se pod postel, jestli tam není Liam Neeson. Liam Neeson zachránil stovky Židů, vycvičil Obi-Wana Kenobiho, vycvičil Batmana, velel A-Teamu… Mimozemšťani jsou v hajzlu.

Rozhovor ještě najdete v trochu hezčí grafické úpravě na osobních stránkách autorky. Tak enjoy

Jakmile budu mít přesnější představu o tom, kdy Volání vyjde, začnu zase na stránky dávat krátké ukázka – snippety. Doufám, že nic nezakřiknu, když řeknu coming soon.

Je to válečný film z roku 1976 pojednávající – překvapivě – o bitvě o Midway z června 1942. Pokud o této bitva někteří z vás neví, tak ji stručně shrnu: Šest měsíců po japonském náletu na Pearl Harbor se japonské velení rozhodlo napadnout atol Midway s cílem vylákat a zničit americké letadlové lodi, které jako jediná větší plavidla u Pearl Harboru unikla. Američané ale rozluštily japonské šifry a u Midwaye na ně čekali s letadlovými loděmi Enterprise, Hornet a Yorktown. Japonský hlavní útočný svaz měl čtyři letadlové lodě – Akagi, Kaga, Sorjú a Hirjú. Nikoho nepřekvapí, že Američané vyhráli a bitva je považována za první obrat ve válce v Pacifiku.

Film sledujeme z pohledu několika postav, hlavní úlohu hraje americký kapitán Matt Garth (výborný Charleton Hestor, scifistům známý hlavně z Planety opic), námořní pilot a jeden ze štábních důstojníků, který se účastní bitvy i jejich příprav. Garthův syn Tom, také námořní pilot, který se zasnoubil s japonskou Američankou, která byla na Hawaji internována i se svými rodiči. Tom chce přesvědčit svého otce, aby jeho snoubence pomohl, na což Garth nakonec přistoupí. Tenhle milostný příběh je hodně stručný a neruší hlavní dej. Do filmu byl vložen, aby film obsahoval nějaké lidské osudy fiktivních postav – s těmi si tvůrci mohou totiž dělat, co se jim zlíbí a co zápletka vyžaduje.

Jinak se jedná o válečný film ze staré školy, který se snaží popisovat události v bitvě téměř dokumentárním stylem a i když o bitvě téměř nic nevíte, po shlédnutí filmu budete mít dost jasnou – a hlavně přesnou – představu, co se to tam tenkrát stalo. Na wikipedii jsem si schválně našel „seznam nepřesností ve filmu“ a jedná se téměř výhradně o věci typu „výbuch bomby rozbije okna na můstku Akagi, ale to se ve skutečnosti stalo jen na lodi Kaga.“ Prostě ve srovnání s filmy jako Pearl Harbor, které si vesele upravují historii, se Bitva o Midway drží poměrně věrně historických reálií. To je jedna z věcí, která se mi na filmu líbí. Mám rád tyhle téměř dokumentární, ale přesto zábavné filmy a Midway je tak zajímavá bitva, že to opravdu stojí za shlédnutí.

Film se navíc hodně soustředí na strategické plánování operací a neslučuje postavy dohromady tak, jak to dělal třeba Pearl Harbor (já vím, narážím na Pearl Harbor často, někdy o něm asi napíšu vlastní článek). Za Američany se tak setkáme s admirálem Chesterem Nimitzem (Henry Fonda), kontradmirálem Jackem Fletcherem a Raymondem Spruancem a malou roli zde má i Robert Mitchun jako nemocný viceadmirál William Halsey. Z Japonské strany uvidíme štáby admirála Jamamova, viceadmirála Naguma a v pozdější fázi i kontradmirála Jamagučiho. Hodně frček, ale přitom nebyl problém se mezi důstojníky – můstky jednotlivých lodí – dobře orientovat.

Problémů s tímto filmem mám jen několi. Jeden je, že mě mrzí jak jsou japonští herci nepodobní původním. To se týká hlavně viceadmirála Naguma. Na historických fotografiích je to plešatý starý samuraj, ve filmu je to roztomilý dědeček s knírkem a spoustou stříbra na hlavě. Je to smutný kontrast hlavně kvůli tomu, že američtí herci jsou hodně podobní postavám, které hrají, nejvíc určitě Henry Fonda jako admirál Nimitz.

Další maličkostí, která mě osobně vůbec nevadí, ale někteří lidé si na to rádi stěžují, je, že film hodně používá historické záběry a záběry z jiných válečných filmů (hlavně Tora! Tora! Tora! nebo I Bombed Pearl Harbor) a občas se ve filmu míhají letadla, která se bitvy vůbec neúčastnila a často ani ještě nebyla zařazena do služby. To neposoudím, na tohle odborník nejsem. V každém případě zážitek z filmu mi to nekazilo.

A velké pozitivum na konec: hudbu k filmu skládal John Williams!

Poslední maličkostí je, že Japonci mluví anglicky. Údajně byli už v původní verzi předabováni, nevím. Je to ale asi jediný válečný film z Pacifiku, kde vidíme japonce mluvit anglicky.

Jak mě film ovlivnil u psaní

Občas, když píšu, mám před očima scénu z nějakého filmu a pasáž, na které pracuju, potom formuju trochu podle ní. Ve výsledku to většinou není vůbec poznat, ale ta scéna z filmu pomohla zažehnout tu jiskru nápadu (nebo jak to nazvat). V Bitvě o Midway bylo několik takových scén, které jsem zužitkoval. Když v Pokračování diplomacie kontradmirál Wladislaw převezme velení ballingtonských jednotek, představoval jsem si ho v podobné situaci jako byl kontradmirál Jamaguči u Midwaye (v téhle scéně jsem to i trochu méně nápadně naťuknul, protože jsem jednoho z Wladislawových štábních důstojníků pojmenoval Jamaguči). Scéna, kde Tyler sleduje přistávající stíhačky a přemýšlí, ve které bude nebo nebude jeho dcera Amanda má také předobraz (nebo jak to chcete nazvat) v tomhle filmu. A nakonec, scénu, kde vyděšení japonští námořníci a důstojníci na palubě Hirjú zírají na spoušť, která postihla ostatní lodě jsem měl před očima při psaní Volání do zbraně u scény, kde… no, o tom pomlčím, dokud kniha nevyjde  

Star Wars – neboli Hvězdné války – jsem viděl poprvé v deseti letech, když jsem si někdy v červnu během posledního týdne školy půjčil videokazety z půjčovny (každý den jednu epizodu). O Star Wars jsem slyšel už předtím z bratrova vyprávění a byl jsem zvědavý, co že to tedy bude. Podotýkám, že pár let předtím jsem už viděl Spaceballs, takže jsem čekal, že to bude něco podobnýho, ale vážnějšího… No, v zásadě jsem měl pravdu, ale stejně jsem byl unešej. Rodinu a hlavně bratra jsem přiváděl k šílenství tím, že jsem celé léto žvanil furt o těch filmech. „A bylo zvláštní, že když tenhle řekl tohle, tak tenhle řekl tohle.“ Druhé léto se mi do rukou dostala Star Wars speciální edice, takže se moje nadšení opakovalo. Dokonce jsem si začal stavět Star Wars z lega (ještě předtím než se objevily oficiální lego Star Wars kolekce).

A pak se má perspektiva rozšířila, když jsem byl nemocný (myslím, že to bylo léto 1998) a po uzdravení jsem dostal hru Star Wars: Dark Forces 2: Jedi Knight, moji první SW hru, která navíc měla úžasné videosekvence s živými herci. Opět jsem byl unešen a pravidelně jsem se ke hře vracel a spolu s Kylem Katarnem sekal stromtroopery světelným mečem.

Další můj velký Star Wars milník nastal v roce 2001, kdy spolužák četl knihu s názvem Nástup temné síly od nakladatelství Baronet a po dočtení nabídl, že mi ji půjčí. Byl to druhý díl Thrawnovy trologie od Timothy Zahna, překlad byl příšerný, ale to mi moc nevadilo, byly to Star Wars a bylo to super. Další dobrodružství hrdinů ze staré trilogie, zajímavý záporák, všude hvězdné destruktory a X-wingy. Výborné. K narozeninám jsem si přál celou trilogii a rodinou mi bylo vyhověno. Do té doby jsem byl spíš počítačový hráč než čtenář, ale Zahn ze mě čtenáře udělal. Trilogii jsem přečetl asi pětkrát a potom jsem zjistil, že existují i jiné knihy ze světa Star Wars. Dokonce desítky knih ze světa Star Wars. Následně jsem zjistil drobný háček – další knihy byly k dostání jen v angličtině. Toho jsem se dlouho děsil, ale nakonec jsem se odhodlal a ve 14 letech jsem přečetl svou první Star Wars knihu v angličtině. První kapitoly jsem četl se slovníkem v ruce, ale po nějaké době jsem zjistil, že už je nepotřebuju. Co jsem nerozuměl, to jsem si domyslel nebo jsem to přeskočil. Děj knihy jsem chápal. A tak jsem knihu úspěšně dočetl. A během příštích pár let jsem přečetl asi 70 Star Wars knih.

Můj poslední velký milník přišel na podzim 2001. Než jsem začal číst Star Wars v angličtině, tak jsem ve svém pátrání objevil stránky Jediland, kde se objevovaly povídky ze světa Star Wars. Moc se mi tehdy líbily, netušil jsem, co je to fanfikce (tehdy tomu nikdy tak neříkal), prostě jsem to vnímal jako další příběhy ze světa SW, co na tom, že jsou od „neprofesionálních“ autorů.

A tam jsem hltal povídky asi půl roku, než mě napadla jedna neotřelá myšlenka: „Co si takhle zkusit napsat vlastní Star Wars povídku.“ Další půl rok jsem si s tou myšlenkou pohrával a potom jsem se jednoho večera odhodlal a začal psát. Výsledkem byla akční povídka Desper o tom, jak Qui-Gon Jinn, Obi-Wan Kenobi a dvě mnou vymyšlené rytířky Jedi Alen Faria a Dasha O-Gara bojují se zločinci na jedné renegádské planetě. Povídka byla neskutečně špatná, postavy jsem psal mimo charakter a odstavce jsem neuměl. Až po letech jsem se od Tess dozvěděl, proč moji povídku tehdy vzali – byla sice nic moc, ale byla akční a nebylo to romantická Mary Sue. Taky jsem tuším byl první kluk, který na stránky psal. V následujících letech jsem napsal pro Jediland spousty povídek, přičemž slovo „povídka“ tehdy bylo používáno velice volně a nahrazovalo to, čemu dnes říkáme fanfikce (moje nejdelší „povídka“ – Zóna -  měla ve Wordu 328 stran, což je asi o šest stránek méně, než měla Tristanská občanská válka a ta musela vyjít ve dvou svazcích).

Jediland a Star Wars mě naučily psát. Asi bych se v nějaké alternativní dimenzi ke psaní dostal i jinak, ale žijeme tady, takže můžu hrdě prohlásit, že Star Wars, Jediland a psaní fanfikcí mě dostaly tam, kde jsem teď (podotýkám, že pro jistotu netvrdím, že umím psát nějak kvalitně, to radši ať posoudí jiní ). Což je důvod, proč se vždycky cynicky ušklíbnu, když nějaký pseudointelektuál mluví cosi o tom, jak jsou fanfikce špatné a nic vás nenaučí a nejsou tou správnou literaturou. Autor se na nich dobře může naučit psát a jde mu to snadněji, protože je ve známém prostředí a nemusí se v začátcích zabývat vytvářením světa. Stejnou funkci dnes plní třeba série JFK nebo Mark Stone.

A i když jsem si u čtení Star Wars dal pauzu, tak je mám pořád rád. A Nedávno jsem se do literárního oddělení daleké předaleké galaxie vrátil, když jsem si sehnal knihy Allegiance a Choices of One a speciální vydání Heir to the Empire, všechno od Timothy Zahna. Jeho knihy jsem četl jako první a pořád jsou nejlepší. Když jsem teď četl jeho nové příběhy, připomnělo mi to proč jsem si tehdy tenhle svět tak zamiloval. A proč ho mám pořád rád.

Takže díky Georgi za všechno, dokonce i toho Haydena na konci DVD a BD verze Návratu Jediho ti možná i odpustím. A taky díky Timothy Zahnovi a další lidem, kteří svět Star Wars tak úžasně rozšířili. Časem bych sem rád napsal něco víc o nějaké Star Wars hře nebo knize. A dneska večer se těším na Epizodu 1 ve 3D.

Pamatuju si, že když mě přivezli na sál, v rádiu hrála písnička Stánky. Když jsem se potom probral na pokoji, spolubydlící měl puštěnou televizi, kde hrál pořad Mňam aneb Prima Vařečka. Pomalu tedy přicházím k vědomí a první, co slyším, je „a nakrájíme na tenounké plátky…“ A já si říkám jen „doprdele, už jsem na pitevně.“

V každém případě se na „Pragáč“ těším. Doufám, že tam potkám hodně známých tváří. V pátek máme přednášky o Honor Harringtonové s naším klubem HMS Phantom, mimo jiného se taky v pátek ve 21:00 spojíme přes Skype s Davidem Weberem a uděláme s ním virtuální besedu. Pokud neselže technika. V sobotu budu zase já hodinu tlachat o sektoru Hirano.

V každém případě se těším. Doufám, že tam někoho z vás, co to tady čtete, uvidím.