Nad českými zeměmi slunce nezapadá – druhá kapitola

2.

Námořníci z Žiliny seděli na přídi torpédoborce, měli přes sebe deky a hltali čaje a polévky, které jim nosili jejich zachránci.

Melichar seděl mezi nimi. Byl jen jedním z mnoha vylovených námořníků – když jste ve vodě, rozdíl mezi mužstvem a důstojníky se najednou stírá. Teď byli všichni jen třesoucí se osiky zabalené v dekách.

Nakonec k němu ale někdo přistoupil. Byl to asi o pět let mladší muž s výložkami korvetního kapitána.

„Kapitán Melichar?“

Melichar se pokusil vstát, ale muž ho mávnutím zase usadil. „Jen seďte, protrpěl jste si dost. Jsem korvetní kapitán Holer, velící důstojník Úslavy, vítejte na palubě.“

„Děkuji, kapitáne,“ vysoukal ze sebe Melichar. „Asi bychom si oba přáli, aby to bylo za lepších okolností.“

Holer jen přikývl. „Je mi to líto. Ale toho parchanta jste zahnal na ústup. Nevím, jestli to pro vás je nějaká útěcha, ale…“

Melichar přikývl. „Kolik mých lidí se zachránilo? Máte zprávy z ostatních torpédoborců?“

„Ano, proto jsem vás vyhledal. Záchranné práce jsou u konce, ve vodě už nikdo není – nebo jsme ho nenašli. Mluvil jsem s kapitánem Pekárkem na Dyji, velitelem 8. skupiny, on dává dohromady čísla zachráněných trosečníků z celé skupiny. Vylovili jsme čtyři sta sedmdesát jedna lidí.“

Melichar zavřel oči. Posádka Žiliny čítala přesně 746 mužů. To znamenalo, že přišel téměř o třetinu své posádky.

„Je mi to líto,“ opakoval Holer. „Myslím, že většina zahynula už přímo na palubě.“

Melichar dokázal jen přikývnout. „Ano, asi ano. V každém případě vám moc děkuji, jsme vám zavázáni.“ Rozhlédl se po svých námořnících. „Co bude teď?“

„Máme rozkaz plout na jih a setkat se s hlavním svazem admirála Dobrovského u Nového Durbanu. Potom se uvidí, co bude dál. Dnešní událost bude mít dalekosáhlé následky. Někdo Česko-slovenskému království dnes vyhlásil válku.“

 

*

 

Následky přišly o den a půl později. Lukáš Berg stanul v kajutě a pracovně korvetního kapitána Machovce na Prostějově.

Machovec seděl za stolem, kouřil a před sebou měl fotky, které vypadaly jako by byly vyvolané z palubní kamery letadla.

„Poručík Berg se hlásí, pane,“ řekl Berg, aby na sebe upoutal pozornost.

Machovec zvedl hlavu. „Bergu, udělal jsi opravdu odvážnou věc,“ ukázal na fotografie. „Ale málem jsi u toho zabil sebe, svou posádku a zničil letadlo v ceně statisíců.“

„Pane, chtěl jsem jenom…“

„Ještě jsem nedomluvil.“

Berg zmlkl a Machovec pokračoval.

„Vím, že ty frajeřiny jsou tvoje druhá přirozenost, ale jednou je odneseš. To letadlo není jenom drahá hračka. A tobě nepatří.“

„Ano, pane, jistě, pane.“

„A nešaškuj tady. Jsi dobrej pilot, ale potřebuješ větší disciplínu. Vzpomeň si na svýho tátu, krucinál!“

Berg si na svého otce rozhodně vzpomínat nechtěl, stačilo mu, že o něm pořád mluvili všichni ostatní. Každý mu vyprávěl o úžasném hrdinovi admirálu Karlu Bergovi, jako kdyby ho Berg neznal. Horší bylo, když měl někdo poznámky, že by Berg měl ctít otcovu památku svou vzornou službou, nebo když někdo soucitně pronášel, že určitě musí být těžké žít ve stínu tak slavného otce. Berg si v takových chvílích vždycky říkal, že havarovat s letadlem nemusí být zase tak špatná životní etapa.

„Mohls už být dávno nadporučík, ale to bys nesměl dělat tyhle blbosti. A bordel po službě.“

„Ano, pane.“ Berg si olízl rty. „Ale při vší úctě, pane, letadlo jsem nezničil a ten můj nálet zaznamenal jeden z mála úspěšných zásahů.“

„Úspěšnost nech laskavě posoudit mě.“ Machovec si povzdychl a típl cigaretu do bronzového popelníku, který měl na stole jako nějakou dávnou rodinou památku. „Ale máš pravdu. Nerad to připouštím, ale úspěch jsi měl. A víš, co je ještě šílenější? Toho tvého šíleného kousku si někdo všiml. Někdo hodně vysoko.“ Vytáhl ze šuplíku papír. Berg to viděl vzhůru nohama, ale poznal, že jde o formulář pro přeložení. A byl na něm už i podpis Machovce a kapitána Prostějova.

„Sotva jsme poslali záznamy a fotodokumentaci z bitvy do Prahy, přišel telegram, že tě máme spakovat a poslat zpátky. Na někoho jsi zapůsobil, hochu. Odpoledne letíš domů. Tak sebou mrskni, sbal si věci, rozluč se s kamarády a tak vůbec.“

Berg se vzmohl jen na přikývnutí. „Ano, pane.“

„Nevím, na koho ty tvé manévry mohly udělat dojem – a možná to ani nechci vědět. Ale máš před sebou úžasnou příležitost. Nejenom jako pilot, ale i jako důstojník Jeho Veličenstva. Tak to neposer.“

„Rozumím, pane.“ Berg se usmál. „Neposrat to, rozkaz.“

 

*

 

Následky ve stejnou dobu čekaly i na Melichara, který byl pozván na palubu Hradce Králové, vlajkové lodi kontradmirála Filipa Dobrovského.

Už měl čistou uniformu, byl oholený, jeho šrámy ze zásahu můstku připomínala jen malá náplast na levém spánku pod hnědými vlasy a na levé ruce. Nevypadal vůbec jako někdo, kdo před dvěma dny přišel o loď. Ale tu děsivou bolest měl v sobě pořád.

Hradec byla navíc vedoucí loď třídy, do které patřila i Žilina, což znamenalo, že obě lodě byly prakticky stejné. Melichar tak procházel chodbami a průlezy, které důvěrně znal, a kolem byl klid. To vyvolávalo dojem, že je zpátky na Žilině a že události posledních dnů byly jenom ošklivým snem.

Potom ho ale kapitán Hradce dovedl ke dveřím do admirálské kajuty a Melichar se zase vrátil k bolestivé realitě.

„Kapitán Melichar, admirále.“

„Ať jde dál. A nechte nás o samotě, prosím, kapitáne,“ ozvalo se zevnitř.

„Jistě, pane.“ Nejvyšší pán Hradce se otočil na Melichara. „Kdybys něco potřeboval, Martine, dej mi potom vědět.“

„Díky, Honzo,“ řekl Melichar. Soucit všech lidí z okolí ho už unavoval, ale asi ho bude muset ještě chvíli vydržet.

Admirál Dobrovský vstal od stolu a podal Melicharovi ruku. „Jsem rád, že jste tady, kapitáne. Posaďte se.“ Melichar se usadil na židli naproti admirálově stolu.

„Čaj?“

„Ne děkuji, toho jsem měl na torpédoborci spoustu, když se mě snažili zahřát.“

„Tak alespoň tohle.“ Dobrovský vstal od stolu a přešel k poličce, ze které vzal dvě lahve piva. Potom vyndal dva půllitry a každému nalil.

„Nejsme ve službě, pane?“

„Hodnost má své výsady,“ usmál se Dobrovský. „A vy vypadáte, že to potřebujete. Tohle je Plzeň, žádný místní utrejch.“

Na Melicharově tváři se objevil smutný úsměv a pozvedl napěněný půllitr. „Na Žilinu.“

„Na Žilinu,“ opakoval admirál a oba se napili. Melichar si ani neuvědomil, jak mu ta nahořklá chuť českého piva chyběla.

„Nebudu vám říkat, jak mě to mrzí,“ řekl Dobrovský. „Ale vaše situace vyvolala vlny odsud až do Prahy. Zjistili jsme něco víc o té lodi. A co jsme zjistili, to se nám nelibí.“

„Víme, čí byla?“

„No, víme, že byla původně ruská, ale odprodali ji Jihoamerické lidové federaci, to víte. Ale potom, co se stáhla, připlula do Buraa.“

„Burao? To je v Somálsku, že ano?“

„Ano, je to město s jedním z těch nových přístavů, co si piráti postavili, potom, co jim náš nálet před pár měsíci zničil překladiště v Tetě.“

Nebylo to tak úplně Somálsko, připomněl si Melichar. Většina území Somálska zmizela před sto lety pod vodou, když se po Velké bouři zvedly hladiny oceánů. Uprchlíci ze Somálska od té doby přežívali u pobřeží Habešského císařství. Na papíře tam měli samostatnou enklávu, ale ve skutečnosti sloužili císaři. Habešská vláda však mohla oficiálně prohlašovat, že za aktivity somálských pirátů nenese zodpovědnost, a oni pro ni zatím dělali špinavou práci a odváděli jí podíl.

Ale pokud do toho teď nějaká cizí mocnost zapletla bitevní lodě, Habeš z toho tak snadno nevyklouzne.

„Myslíte, že to byl nějaký manévr Lidové federace?“

Dobrovský pokrčil rameny. „Těžko říct. Královská zpravodajská služba na tom teď pracuje, ale upřímně si nemyslím, že by za tím stáli. Nemají důvod. Většina válek se poslední dobou vedla o zemědělskou půdu a zrovna té má Lidová federace dost, na rozdíl od surovin, které zase moc nejsou tady.“

„Ale také na to pohlížejí ideologicky…“ připomněl mu Melichar. Jihoamerická lidová federace byla prvním místem na světě, kde došlo k takzvané dělnické revoluci. V tom, co po Katastrofě zůstalo z Chile, Bolívie, Peru, Kolumbie a Venezuely, dělníci – nebo spíš jejich manipulátoři – svrhli své vládce, zestátnili veškerý průmysl a spojili se do jedné velké federace. Od té doby žili spíše izolovaně, až na občasné konflikty s okolními státy, hlavně s Brazílií…

„Mohlo by jim vadit, že jsme spojenci Brazílie?“ nadhodil zamyšleně. „Kromě toho, že jsme ‚odporní plutokratičtí utlačovatelé dělnictva‘?“ Nemusel dodávat, že průměrný dělník se v Česko-slovenském království měl výrazně lépe než dělník v Jižní Americe. Ale každý asi srovnával úspěch s tím, co předcházelo; před revolucí v Jižní Americe ve spoustě zemí panovalo stále nejen nevolnictví, ale i regulérní otroctví.

„Pochybuji, s Brazílií mají své konflikty, ale nás do nich netahali. Stejně jako my neřešíme, že jim Rusové dávají své staré lodě.“ Dobrovský zavrtěl hlavou. „Spekulování ale nechám na rozvědce. Nás spíš bude zajímat, co teď. Ráno sem přímo telefonoval admirál Hodža – naše rozkazy jsou nechat letadla dohlížet na nepřátelskou bitevní loď a držet pozici tady v Novém Durbanu, dokud nedorazí posily. Sami se do té lodi nemáme pouštět, i když nám zbývají tři těžké křižníky. Admiralita nechce, abychom riskovali. Ta bitevní loď je pořád o třídu výš než my, a pokud by nás zničila, může beztrestně zdevastovat všechny jihoafrické přístavy, než dorazí pomoc. Takže proto zůstaneme zatím tady…“

Melichar přikývl. To dávalo smysl. „A co já?“

Dobrovský se pousmál. „Vy se máte hlásit v Praze, kapitáne. Jednak kvůli svědectví, střetl jste se s nepřátelskou lodí a generální štáb vás bude chtít důkladně vyzpovídat ohledně všech detailů. Mimo jiné po vás budou chtít odhad, jak měla ta nepřátelská loď zkušenou posádku, podle toho můžeme odhadnout, kdo byl na palubě.“

„A za druhé musím jít před soud,“ dodal Melichar a Dobrovský přikývl, ale potom odmítavě mávl rukou.

„V tomhle mi věřte: to bude formalita. Vaše činy zachránily celý tenhle přístav. Bez vás by ho nepřátelská loď určitě zničila. A k tomu soud přihlédne.“

Melichar mu věřil, ale přesto měl dojem, že si soud zaslouží a že to je katarze, kterou musí právem podstoupit. Každému kapitánovi je loď svěřena z autority krále. Pokud loď ztratí, musí stanout před soudem bez ohledu na okolnosti.

„Navíc pochybuji, že by se soud odvážil odsoudit králova švagra,“ usmál se Dobrovský.

„Myslíte si, že zrovna v tuhle chvíli bych toho využíval?“ zeptal se Melichar a jeho hlas zněl trochu příkře. Zrovna teď to Dobrovský připomínat nemusel. Rodinná spřízněnost s králem mu během let samozřejmě v kariéře pomohla a Melichar by byl pokrytec, kdyby předstíral, že to není pravda. Koneckonců, hodnosti námořního kapitána dosáhl už před třemi lety, kdy mu bylo pouhých osmatřicet, ale když mu zahynulo skoro tři sta námořníků, tak opravdu nemyslel na to, jak by mu pomohl fakt, že jeho sestra se náhodou zamilovala do Melicharova kamaráda od námořnictva, který byl náhodou korunní princ.

„Já vím, omlouvám se, tohle jsem říkat neměl.“

Melichar přikývl. „V pořádku, pane. A normálně mi to nevadí, jenom…“

„Chápu to,“ řekl Dobrovský, ale Melicharovi bylo jasné, že to nechápe. Nikdy nebyl v opravdovém boji. Melichar bojoval už ve Španělsko-české válce před osmi lety. Dobrovský byl tou dobou někde zalezlý na štábu a jeho „bojové zkušenosti“ tady v Africe spočívaly většinou v tom, že někam vyslal piloty nebo torpédoborce. Nebyla to jeho vina, ale prostě Melicharovy pocity nemohl úplně chápat. Dokud ho nepotká něco podobného.

„Kdy odlétám?“ zeptal se nakonec.

„Letadlo se právě tankuje na letišti v Novém Durbanu. S vámi poletí ještě pilot z Prostějova, Lukáš Berg, jeden z těch, co nalétali na tu bitevní loď. Hlavouni v Praze si s ním chtějí také promluvit.“

„To je ten syn admirála Berga?“

„Ano, to je on. Slavné příbuzné máte tedy oba.“ Dobrovský se pousmál, Melichar už méně. Na rozdíl od zbytku národa neměl Berga staršího moc v lásce. „Poletíte tak za hodinu.“

„Mám už jít, pane?“

„Ne… můžete si dopít pivo.“

 

*

 

Berg nebyl zvyklý létat jako pasažér. Naštěstí mu během letu nikdo moc nevěnoval pozornost. Kapitán Martin Melichar s ním prohodil pár slov, hlavně mu poděkoval za jeho trefu v Mosambickém průlivu, prý bylo možné, že nebýt Berga, nepřátelská loď by tak moc nespěchala domů a dorazila Žilinu ještě jednou ranou, čímž by na její palubě zabila mnohem víc námořníků.

Berg tušil, že jeho úspěch mohl něco podobného způsobit, ale rozhodně mu nevadilo, když mu to řekl i někdo jiný, zvlášť když to byl námořní kapitán a de facto příbuzný krále. Ego také potřebuje občas pohladit.

Berg chápal, že Machovec ho jako správný velitel musel seřvat. To, co předvedl, nebyla strategie, kterou by šlo doporučit jako standardní postup, rozhodně ne u křápů typu Oskar. Ale prostě věděl, že on to zvládne. Za jiné ručit nemohl.

Asi na té pověstné aroganci pilotů něco bude, pomyslel si a potom zívl. Jeho kamarádi na Prostějově se s ním řádně rozloučili v jednom z „oficiálně nedoporučovaných“ barů v Novém Durbanu a on toho moc nenaspal.

Pokusil se to dohnat teď během letu. Kapitán Melichar mu naštěstí už nevěnoval pozornost. Na palubě převáželi i několik vážně raněných ze Žiliny, kteří museli do pražských nemocnic, a Melichar se snažil mluvit spíše s nimi, pokud toho byli schopní. Berg se tak mohl v klidu rozvalit – jak jen to na nepohodlných sedadlech v nákladním letadle bylo možné – a snažil se usnout.

Po asi půlhodině to ale vzdal a jenom koukal oknem ven. Letadlo prolétalo nad africkou pevninou a Berg mohl dobře vidět šrámy, které v ní způsobila roku 1848 Velká bouře. V den, kdy se svět změnil.

Nikdo tehdy – a vlastně ani teď – nevěděl, co se 31. května 1848 stalo. Z vyprávění pradědečků a ze školy lidé věděli, že Země se najednou začala třást, i přes den bylo hodně zataženo a na obloze se dva dny v kuse křižovaly blesky. Proto se asi také pro celou katastrofu ujal název Velká bouře. Když to po dvou dnech skončilo, na Zemi byly miliony mrtvých. Na východ od Dukly byla jen obrovská díra, do které se postupně vlil světový oceán. Trhlina končila až někde u ruského města Smolensk. Všechno mezi tím – část Ukrajiny, Běloruska, všechno – bylo pryč. Podobné šrámy jako ve východní Evropě se objevily i v Africe, na několika místech Ameriky a Asie, dokonce i v části Alp a na Pyrenejském poloostrově. Alpy zůstaly povětšinou celé, ale zmizelo několik rakouských měst včetně Innsbrucku.

Hrůza ale po dvou dnech neskončila. Vlivem katastrofy se Země ohřála, roztály ledovce a hladina moří se zvedla. Voda se sice nalila do nově vytvořených „koryt“, ale stejně se zatopila velká část pevniny po celém světě. Země jako Nizozemí nebo Dánsko, severní německé státy nebo severní území Polska, všechno zmizelo pod vodou. Nezasažené země byly zaplaveny uprchlíky. Na východním Slovensku bylo najednou místo Karpat moře. Nastaly dva roky chaosu.

Změna klimatu způsobila i problémy s pěstováním některých plodin. České a slovenské země na tom byly docela dobře, proto oproti Rakousku tehdy získaly výhodu, ale spousta válek se od té doby vedla nejen o zdroje jako ropa nebo železná ruda, ale i o zemědělskou půdu.

Lidé bojovali o jídlo.

A na spoustě míst Afriky prohrávali, uvědomil si Berg, když pod sebou viděl zpustošené zbytky Sahary, kde „Africká jizva“ končila.

Toho potom využívaly některé země jako carské Rusko. Berg nevěděl, jak je to s rovnováhou sil v rámci dvora, ale věděl, že car Petr IV. byl ctižádostivý a spolu se svými poradci se poslední dekádu snažil získat co nejvíc zemědělské půdy pod svoji kontrolu. Proto byl „ruský medvěd“ poslední dobou tak často v centru dění ve spoustě konfliktů.

Berga občas napadlo, jak by to všechno bylo, kdyby nedošlo k Velké bouři. Nicméně roku 1850 oficiálně padlo Rakouské císařství a moci se ujala česká šlechta v čele s králem Richardem I. z do té doby nepříliš významného rodu XXX. Následovaly další dekády nepokojů a válek.

A války vlastně nikdy neskončily, uvědomil si Berg, když letadlo mířilo na první mezipřistání v Maroku.

 

*

 

Při poslední části cesty se mu už podařilo usnout a vzbudil se, až když letadlo začalo klesat na přistání v Praze. Vedle něj si přisedl kapitán Melichar a připoutal se.

„Vy tohle děláte pořád?“ zeptal se. „Pro mě asi létání nikdy nebude nic přirozeného.“

Berg pokrčil rameny. Snad se kapitán neurazí, když mu bude odporovat. „Já jsem ve vzduchu radši než na zemi, pane. Je to tam takové… klidnější. Všechno je jednodušší.“

„Pořád to létání ale vidím jako dost nepřirozenou věc.“

Berg se pousmál. „Při vší úctě, pane, to si před třemi tisíci lety někteří Féničané určitě říkali o námořní plavbě také. A podívejte, kde jsme teď.“

„To máte asi pravdu, poručíku.“

Letadlo přistálo na Ruzyňském letišti. Melichar vystoupil jako první, s Bergem v závěsu. Zbylí pasažéři byli buďto pacienti, nebo jejich asistenti, a tak museli čekat na odvoz.

Hned u schůdků z letadla na ně čekal mladík asi o pár let starší než Berg s frčkami nadporučíka Česko-slovenské armády.

„Kapitáne Melichare,“ zasalutoval. „Vítejte v Praze, jmenuji se nadporučík Čadek. Mám rozkazy vás a poručíka Berga dovézt do generálního štábu.“

Melichar se ohlédl k letadlu. „Rád bych počkal, dokud nebudou všichni moji muži odvezeni…“

„Bude jim poskytnuta řádná péče, ale já mám instrukce vás odvézt hned, pane.“ Nadporučík mluvil uctivě, ale jeho tón stejně nepřipouštěl námitky. „Mám rozkazy od generála Spáleného.“

Berg potlačil nutkání hvízdnout. Spálený byl předseda generálního štábu, nejvyšší uniformovaný velitel Česko-slovenských ozbrojených sil. Chápal, že na štábu chtějí Melichara, ale proč krucinál potřebují i Berga?

„Dobrá, nadporučíku,“ řekl Melichar nakonec. „Veďte nás.“