Bitva o Sinaj – snippet 1

Bitva o Sinaj

 

Jan Kotouč

 

 

„Jediný snadný den byl včera.“

–                 motto Navy SEALs

 

„Nejsou žádní neobyčejní lidé, jsou jen neobyčejné situace, se kterými se normální lidé musí vypořádat.“

–                 admirál William F. Halsey, US Navy

 

 

1.

Desátník Mann se snažil nenadávat, když se na obzoru konečně objevilo obrněné vznášedlo s vojáky na vystřídání, ale nešlo to. Ti lemplové přiletěli skoro o dvacet minut později. A to pro něj znamenalo, že v téhle díře musel trčet o dvacet minut déle. Což bylo něco jako dvacet věčností.

Ke kasimirské armádě se přihlásil proto, že chtěl bojovat s nepřáteli císaře, že chtěl pomoci císařství vydobýt to, co mu právem náleží. Když mu na konci základního výcviku instruktor řekl, že má velitelské vlohy, a prošel zrychleným poddůstojnickým kurzem, načež byl povýšen na desátníka, ocitl se v sedmém nebi.

A potom ho poslali sem, do okupační jednotky na planetě Beveren, kde trčel už skoro dva roky od začátku války. První chvíle triumfu rychle vystřídalo znechucení z téhle díry. Celá planeta měla sotva sedmnáct milionů obyvatel, kteří mluvili s legračním přízvukem, jen několik velkých měst a gravitaci o sedmdesát procent větší, než měl Mannův rodný svět. Také tu byla pořád zima a každou chvíli pršelo.

Mann byl z celého toho světa znechucený. A byl znechucený z toho, že jeho „velitelské vlohy“ mu vynesly velení nad třemi pitomci, kteří z různých důvodů nebyli schopní bojovat na frontě, a se kterými musel každý den držet hlídky na tomhle stanovišti, které se nacházelo ještě ve větší prdeli než zbytek planety – pokud to bylo vůbec možné. Devět set kilometrů na jih od nejbližšího města. Nějaký hlavoun z velitelství se rozhodl tady zřídit senzorové stanoviště, protože tudy by směrem k městu mohly vést přistávací dráhy nepřátelských raketoplánů vezoucích diverzní jednotky. Samozřejmě, že sem nikdy nic nepřiletělo, kdo by také do téhle prdele dobrovolně lezl?

Mann si odplivl a vydal se ke vznášedlu, které už dosedlo a z jehož předního průlezu vyšli čtyři vojáci, kteří si budou užívat osm hodin uprostřed ničeho.

Mannovi muži vyšli hned za ním. Také se nemohli dočkat, až odsud vypadnou, v posádkovém městě měli alespoň bordel.

V novém týmu byla i jedna žena a Mann se ušklíbl, když ji spatřil. No jasně, Walkerová, jedna z těch nových. Mann se nedivil, že ji velitel roty poslal hlídkovat sem, nejspíš chtěl mít ten její hnusný ksicht od sebe co nejdál.

„No to je dost, že jste tady,“ zabručel.

„To víš, nechtělo se nám z pelechu,“ řekl nový desátník.

„No jasně, jasně. Tak formálně převezmi hlídku, ať to máme za sebou!“

„Tímto přebírám hlídku,“ řekl desátník.

Mann přikývl. „Tímto ti předávám…“

Víc už nedořekl, osm odstřelovačů schovaných v okolí vypálilo ve stejný okamžik a osm kasimirských vojáků bylo zasaženo do hlavy elektromagneticky urychleným projektilem. Další dva ostřelovači se speciálními gravitačními zesilovači vystřelili na vznášedlo. Projektily prorazily vyztužené sklo a zabily pilota i palubního střelce.

 

******

 

„Čisto!“

„Čisto!“

Kapitán Michael Kowalski se z úkrytu vydrápal na vybetonované prostranství, kde se nacházelo vznášedlo, jehož motory stále hučely, a před ním osm mrtvých Kasimiřanů.

„Hlášení?“

„Neměli šanci,“ řekl starší seržant Benjamin Decker. „A vysílání jsme jim rušili podle plánu.“

Michael přikývl a rozhlédl se. Vojáci ze dvou družstev jeho sekce C jednotky Commandos CS-8 už prohlíželi mrtvé nepřátele, zajišťovali okolí a čtyři vynášeli ze vznášedla těla pilota a palubního střelce.

„Věděl jsem, že tyhle zastrčené posádky jsou neschopné, ale že se zpozdí o dvacet minut…“ zabručel Decker.

„Se zdržením plán počítal, pořád máme čas.“ Michael zněl sebevědomě a přál by si, aby se tak i cítil. Všechno musí probíhat podle přesného načasování, jinak je Kasimiřané zlikvidují po malých skupinkách nebo zkejsnou na planetě bez pomoci z vnější.

Přistoupili k němu další dva vojáci, jeden měl na bojovém skafandru proužky seržanta, druhý označení praporčíka.

„Vnitřek vznášedla je nepoškozenej, pane,“ řekl seržant Saul Kazir a i skrz hledí přilby bojového skafandru Michael viděl, jak se vysoký černoch zubí. „Rána šla na jistotu. I když sedadlo je teda dost zasviněné, je na něm hodně zbytků pilota.“

„Já to nějak přežiju,“ řekl praporčík. Na rozdíl od Kazira, se kterým Michael sloužil už před lety s jednotkami Commandos na Tristanu a před necelým rokem s tarnówskými vojáky v Kolonizovaném prostoru, praporčík Drew se k jednotce připojil jenom těsně před misí jako specialista-pilot.

„Hlavně jestli s tím dokážete letět, Drewe,“ zeptal se opatrně, ale usmál se. Nechtěl působit, jako že Drewovi nevěří.

Drew přikývl. „Je to novější verze než ta, se kterou jsem lítal v simulátorech, ale pořád je to klasické obrněné vznášedlo třídy Hacienda. Poradím si.“

„Dobře. Kazire, vy si sedněte na post střelce.“ Kazir se zazubil ještě víc. Michael věděl, že jakýkoliv velký kulomet bude Kazirovou oblíbenou hračkou.

„Tak jo, bando, tady Orion velitel,“ ohlásil se do vysílačky svým volacím znakem. „Nasedat! Manoko, pojďte sem!“

Vojáci ze dvou družstev začali nasedat a k Michaelovi přiběhla svobodník Manoko, drobná žena s velkým batohem na skafandru, kde měla kompletní vybavení nutné pro svou funkci radistky ve velitelském družstvu sekce C.

„Pane?“

„Obávám se, že budeme muset riskovat další vysílání a informovat náš odvoz o upraveném časovém harmonogramu,“ řekl Michael a viděl skrz průzor helmy, jak se drobné Asiatce rozšířily oči. Každé vysílání z povrchu okupované planety bylo riskantní, i když šlo o úzce zaměřený komunikační laser a ne o rádiové vysílání. Riziko, že ho někdo zachytí, existovalo vždy. Ale neměli na vybranou. V soustavě Beverenu se nacházely tři astonské fregaty, které jim sloužily jako odvoz a které měly na palubě nadsvětelné raketoplány, které Michaelovu sekci po splnění úkolu vyzvednou z povrchu. Pokud by raketoplány vyrazily předčasně, nenaloží nikoho. A pokud vyrazí pozdě, může se stát, že Michael a jeho lidé budou už po smrti nebo v zajetí, než se k nim dostanou. Proto bylo nutné risknout vysílání.

Manoko to také pochopila, sundala si batoh a rozložila komplikované vybavení. Úzce zaměřený laserový paprsek pošle zprávu nadsvětelné sondě obíhající planetu nad jejich pozicí ve vzdálenosti tří světelných minut. Sonda potom provede krátký mimoprostorový skok k jedné z fregat a informuje loďstvo o jejich novém časovém plánu.

„Jaký je upravený čas, pane?“

„Hodina H nastane za…“ Michael si zkontroloval čas. „Čtyřicet minut.“ Tak dlouho při běžném provozu trvalo vznášedlu, než uletí vzdálenost devíti set kilometrů. Mohli letět rychleji, ale to Kasimirská armáda praktikovala pouze v boji, a tím by na sebe upoutali pozornost. Vše musí vypadat jako rutinní výměna stráží, dokud vznášedlo nepřistane na základně.

„Zpráva připravena.“

„Odešlete ji.“

Teď jen doufám, že loďstvo splní svou práci.

 

******

 

„Kapitáne Evansová?“

„Ano?“ řekla Vivian Evansová, když stiskla tlačítko interkomu na svém stole.

„Kapitán Sinha posílá pozdravy a prosí, jestli byste se k ní nepřipojila na můstku. Dostali jsme novou zprávu z povrchu.“

„Děkuji, hned jsem tam.“

Vivian vstala od stolu, popadla sako své černo-modré uniformy, které měla hozené přes křeslo, rychle se zapla a zkontrolovala svou vizáž před zrcadlem. Už před lety se naučila, že vysoký důstojník na lodi nesmí vypadat jako drban, i když je na palubě jenom jako host.

Když usoudila, že takhle může mezi lidi, vyšla z kajuty na chodbu fregaty Stalwart. Tahle malá loď jí připomínala její vlastní službu na fregatě Ranger během tristanské občanské války. Fregaty se v sektoru Hirano běžně používaly na podobné malé průzkumné a záškodnické mise. Hlavně od doby, kdy Kasimiřané prakticky rozbili astonskou Domovskou flotilu a dobyli hlavní planetu Astonské unie Simeral, se většina války omezila na vedení záškodnických akcí tady v Kolonizovaném prostoru – za pomoci fregat a výjimečně i lehkých křižníků.

Velkých bitevních křižníků nebylo tolik a admiralita si dobře rozmýšlela, kdy tyhle kolosy nasadí. S fregatami se nikdo moc nerozmýšlel, loď dlouhá kolem sto padesáti metrů a se sotva stovkou členů posádky byla snadno nahraditelná. Posádky těchto lodí – ani Vivian samotná – z tohoto přístupu nadšené nebyly, ale strategická realita byla jednoduše taková.

Stalwart navíc byla jedna ze zatím deseti nejnovějších fregat třídy Investigator; první várka opustila loděnice na Simeralu těsně předtím, než na planetu zaútočil Kasimir, a od té doby se stavba dalších lodí zdržela. Investigatory kromě většího počtu odpalovačů řízených střel Seeker měly hlavně větší zásobníky pro průzkumné nadsvětelné sondy a lepší senzorové vybavení. Když admirál Tyler a velení Commandos připravovali tuhle misi, Vivian lobbovala za to, aby do soustavy Beveren nasadili alespoň jeden Investigator.

A tak dění v soustavě Beveren nyní tiše sledovala fregata třídy Investigator Stalwart a dvě starší lodě třídy Intendant. Vivian se navíc rozhodla mise osobně účastnit, když se z pozice operační důstojnice v Tylerově štábu podílela na plánování operace. Tyler jí vyhověl a jmenoval ji velitelkou dočasného odřadu 36-12.

Na můstku panovalo ticho, mariňák střežící průlez Vivian neohlásil, tímto způsobem se na fregatách ohlašoval pouze příchod velícího důstojníka lodi a tím Vivian nebyla.

Komandér Aarti Sinha seděla ve velitelském křesle a pozorovala na svém displeji zmenšenou mapu oblasti, když k ní Vivian přistoupila.

„Dobrý den, kapitáne, jaká přišla zpráva z povrchu?“ Sinha byla technicky komandér, ale podle staré námořní tradice jí náleželo oslovení „kapitáne“ jakožto velící důstojnici lodi. Situaci komplikoval fakt, že Vivian naopak byla kapitán hodností – a tudíž výš než Sinha – ale velela celému odřadu a v praxi byla spíše jen pozorovatelem.

„Narazili na nějaké zdržení, odhadovaný začátek operace je za čtyřicet minut,“ řekla Sinha a vstala, čímž Vivian přinutila lehce ustoupit. Sinha nebyla na ženu vysoká, ale ve srovnání s Vivianinými sto padesáti centimetry byla většina žen u loďstva vysoká. Sinha navíc byla se svou atletickou postavou a krátkými, hustě černými vlasy mnohem blíž typickému příkladu důstojníka loďstva než malá baculatá Vivian. Za léta praxe se Vivian naučila těžit z toho, jaká je, a tak se Sinze dívala v klidu do očí a přemýšlela, jestli posádka vnímá ten kontrast mezi oběma ženami stejně jako ona.

„Takže raketoplány vypustíme za padesát minut, že ano?“

„Ano, další spojení už nemůžeme předpokládat. Od této chvíle můžeme jenom čekat.“ Sinha ukázala na senzorový záznam. Ikona představující Stalwart se blížila ke Gentské mlhovině, obrovskému oranžovému mraku, který se táhl soustavou Beverenu po rozloze skoro dvou světelných hodin napříč. Ve skutečnosti to nebyla mlhovina – mlhoviny se táhnou napříč několika světelnými lety. Ale místní se tomu prostě rozhodli říkat mlhovina a astrografové jim vyhověli. I když si u toho rvali vlasy. V každém případě start raketoplánů bude v mlhovině více skrytý.

„Jaké jsou zprávy od Morami a Observeru?“ zeptala se Vivian a Sinha na obrazovce přepnula na hrubou mapu, která zachycovala celou soustavu, a ukázala na dvě zelené tečky, obě momentálně na opačných stranách ekliptiky.

„Jsou tady a tady. Nadsvětelná sonda nám před chvílí potvrdila kurz a polohu Observeru. Sonda od Moramiho by měla přiletět každou chvíli.“ Vivian přikývla a sledovala displej. Senzory fungovaly pouze rychlostí světla, takže záznamy o lodích na druhém konci soustavy by byly i několik hodin staré. Tomu pomáhaly nadsvětelné sondy, malé stroječky s generátorem mimoprostorového okna, které udělají rychlý skok tam a zpátky a získají informace po soustavě. Vivian tak mohla sledovat dění u Beverenu a u Morami a Observeru jen se zpožděním několika minut.

Sinha se zase posadila a Vivian zaujala místo na sedadle prvního důstojníka. Nevěděla, kde komandér-poručík Jansen právě je, ale když už měla pro tuto misi jeho kajutu, může si sednout i do jeho křesla. Hodnost má své výhody.

„Kdo to řekl, že služba ve vesmíru je z devadesáti devíti procent nudná rutina a z jednoho procenta čistý teror?“ zeptala se Sinha a Vivian pokrčila rameny.

„Autorství se připisuje spoustě lidí, a i ta procenta se různě liší, ale je to zhruba tak.“ Usmála se. „Ale obě jsme si teroru už užili dost, kapitáne, ne?“

Sinha se pousmála. Osobně se účastnila bitvy o Simeral jako členka štábu admirála Tylera – byla jeho operační důstojnicí, stejně jako Vivian teď – a potom byla zajata Kasimiřany, osvobozena a účastnila se dobrovolné mise na osvobození Tylera. Vivian byla naproti tomu více než rok a půl součástí svazu admirála Suna, který vedl guerillovou válku proti Kasimiřanům v Kolonizovaném prostoru a zároveň bránil stanici Albatros, poslední nedobyté území spojenecké planety Tarnów. Albatros dopravili i s více než čtvrt milionem civilistů do bezpečí a zničili velké kasimirské loděnice Akropolis, ale při závěrečné bitvě zahynul admirál Sun a Vivian přišla o svou loď, lehký křižník Arbiter.

Obě ženy už tedy zažily dost akce a hrůzy. Vivian ale věděla, že Murphyho zákony pracují neustále… a tahle mise probíhala klidně už příliš dlouho.

Začínala z toho být nervózní a snažila se to na sobě nedat znát.