Nad českými zeměmi slunce nezapadá – druhá kapitola

 Snippety  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nad českými zeměmi slunce nezapadá – druhá kapitola
Led 192016
 

2.

Námořníci z Žiliny seděli na přídi torpédoborce, měli přes sebe deky a hltali čaje a polévky, které jim nosili jejich zachránci.

Melichar seděl mezi nimi. Byl jen jedním z mnoha vylovených námořníků – když jste ve vodě, rozdíl mezi mužstvem a důstojníky se najednou stírá. Teď byli všichni jen třesoucí se osiky zabalené v dekách.

Nakonec k němu ale někdo přistoupil. Byl to asi o pět let mladší muž s výložkami korvetního kapitána.

„Kapitán Melichar?“

Melichar se pokusil vstát, ale muž ho mávnutím zase usadil. „Jen seďte, protrpěl jste si dost. Jsem korvetní kapitán Holer, velící důstojník Úslavy, vítejte na palubě.“

„Děkuji, kapitáne,“ vysoukal ze sebe Melichar. „Asi bychom si oba přáli, aby to bylo za lepších okolností.“

Holer jen přikývl. „Je mi to líto. Ale toho parchanta jste zahnal na ústup. Nevím, jestli to pro vás je nějaká útěcha, ale…“

Melichar přikývl. „Kolik mých lidí se zachránilo? Máte zprávy z ostatních torpédoborců?“

„Ano, proto jsem vás vyhledal. Záchranné práce jsou u konce, ve vodě už nikdo není – nebo jsme ho nenašli. Mluvil jsem s kapitánem Pekárkem na Dyji, velitelem 8. skupiny, on dává dohromady čísla zachráněných trosečníků z celé skupiny. Vylovili jsme čtyři sta sedmdesát jedna lidí.“

Melichar zavřel oči. Posádka Žiliny čítala přesně 746 mužů. To znamenalo, že přišel téměř o třetinu své posádky.

„Je mi to líto,“ opakoval Holer. „Myslím, že většina zahynula už přímo na palubě.“

Melichar dokázal jen přikývnout. „Ano, asi ano. V každém případě vám moc děkuji, jsme vám zavázáni.“ Rozhlédl se po svých námořnících. „Co bude teď?“

„Máme rozkaz plout na jih a setkat se s hlavním svazem admirála Dobrovského u Nového Durbanu. Potom se uvidí, co bude dál. Dnešní událost bude mít dalekosáhlé následky. Někdo Česko-slovenskému království dnes vyhlásil válku.“

 

*

 

Následky přišly o den a půl později. Lukáš Berg stanul v kajutě a pracovně korvetního kapitána Machovce na Prostějově.

Machovec seděl za stolem, kouřil a před sebou měl fotky, které vypadaly jako by byly vyvolané z palubní kamery letadla.

„Poručík Berg se hlásí, pane,“ řekl Berg, aby na sebe upoutal pozornost.

Machovec zvedl hlavu. „Bergu, udělal jsi opravdu odvážnou věc,“ ukázal na fotografie. „Ale málem jsi u toho zabil sebe, svou posádku a zničil letadlo v ceně statisíců.“

„Pane, chtěl jsem jenom…“

„Ještě jsem nedomluvil.“

Berg zmlkl a Machovec pokračoval.

„Vím, že ty frajeřiny jsou tvoje druhá přirozenost, ale jednou je odneseš. To letadlo není jenom drahá hračka. A tobě nepatří.“

„Ano, pane, jistě, pane.“

„A nešaškuj tady. Jsi dobrej pilot, ale potřebuješ větší disciplínu. Vzpomeň si na svýho tátu, krucinál!“

Berg si na svého otce rozhodně vzpomínat nechtěl, stačilo mu, že o něm pořád mluvili všichni ostatní. Každý mu vyprávěl o úžasném hrdinovi admirálu Karlu Bergovi, jako kdyby ho Berg neznal. Horší bylo, když měl někdo poznámky, že by Berg měl ctít otcovu památku svou vzornou službou, nebo když někdo soucitně pronášel, že určitě musí být těžké žít ve stínu tak slavného otce. Berg si v takových chvílích vždycky říkal, že havarovat s letadlem nemusí být zase tak špatná životní etapa.

„Mohls už být dávno nadporučík, ale to bys nesměl dělat tyhle blbosti. A bordel po službě.“

„Ano, pane.“ Berg si olízl rty. „Ale při vší úctě, pane, letadlo jsem nezničil a ten můj nálet zaznamenal jeden z mála úspěšných zásahů.“

„Úspěšnost nech laskavě posoudit mě.“ Machovec si povzdychl a típl cigaretu do bronzového popelníku, který měl na stole jako nějakou dávnou rodinou památku. „Ale máš pravdu. Nerad to připouštím, ale úspěch jsi měl. A víš, co je ještě šílenější? Toho tvého šíleného kousku si někdo všiml. Někdo hodně vysoko.“ Vytáhl ze šuplíku papír. Berg to viděl vzhůru nohama, ale poznal, že jde o formulář pro přeložení. A byl na něm už i podpis Machovce a kapitána Prostějova.

„Sotva jsme poslali záznamy a fotodokumentaci z bitvy do Prahy, přišel telegram, že tě máme spakovat a poslat zpátky. Na někoho jsi zapůsobil, hochu. Odpoledne letíš domů. Tak sebou mrskni, sbal si věci, rozluč se s kamarády a tak vůbec.“

Berg se vzmohl jen na přikývnutí. „Ano, pane.“

„Nevím, na koho ty tvé manévry mohly udělat dojem – a možná to ani nechci vědět. Ale máš před sebou úžasnou příležitost. Nejenom jako pilot, ale i jako důstojník Jeho Veličenstva. Tak to neposer.“

„Rozumím, pane.“ Berg se usmál. „Neposrat to, rozkaz.“

 

*

 

Následky ve stejnou dobu čekaly i na Melichara, který byl pozván na palubu Hradce Králové, vlajkové lodi kontradmirála Filipa Dobrovského.

Už měl čistou uniformu, byl oholený, jeho šrámy ze zásahu můstku připomínala jen malá náplast na levém spánku pod hnědými vlasy a na levé ruce. Nevypadal vůbec jako někdo, kdo před dvěma dny přišel o loď. Ale tu děsivou bolest měl v sobě pořád.

Hradec byla navíc vedoucí loď třídy, do které patřila i Žilina, což znamenalo, že obě lodě byly prakticky stejné. Melichar tak procházel chodbami a průlezy, které důvěrně znal, a kolem byl klid. To vyvolávalo dojem, že je zpátky na Žilině a že události posledních dnů byly jenom ošklivým snem.

Potom ho ale kapitán Hradce dovedl ke dveřím do admirálské kajuty a Melichar se zase vrátil k bolestivé realitě.

„Kapitán Melichar, admirále.“

„Ať jde dál. A nechte nás o samotě, prosím, kapitáne,“ ozvalo se zevnitř.

„Jistě, pane.“ Nejvyšší pán Hradce se otočil na Melichara. „Kdybys něco potřeboval, Martine, dej mi potom vědět.“

„Díky, Honzo,“ řekl Melichar. Soucit všech lidí z okolí ho už unavoval, ale asi ho bude muset ještě chvíli vydržet.

Admirál Dobrovský vstal od stolu a podal Melicharovi ruku. „Jsem rád, že jste tady, kapitáne. Posaďte se.“ Melichar se usadil na židli naproti admirálově stolu.

„Čaj?“

„Ne děkuji, toho jsem měl na torpédoborci spoustu, když se mě snažili zahřát.“

„Tak alespoň tohle.“ Dobrovský vstal od stolu a přešel k poličce, ze které vzal dvě lahve piva. Potom vyndal dva půllitry a každému nalil.

„Nejsme ve službě, pane?“

„Hodnost má své výsady,“ usmál se Dobrovský. „A vy vypadáte, že to potřebujete. Tohle je Plzeň, žádný místní utrejch.“

Na Melicharově tváři se objevil smutný úsměv a pozvedl napěněný půllitr. „Na Žilinu.“

„Na Žilinu,“ opakoval admirál a oba se napili. Melichar si ani neuvědomil, jak mu ta nahořklá chuť českého piva chyběla.

„Nebudu vám říkat, jak mě to mrzí,“ řekl Dobrovský. „Ale vaše situace vyvolala vlny odsud až do Prahy. Zjistili jsme něco víc o té lodi. A co jsme zjistili, to se nám nelibí.“

„Víme, čí byla?“

„No, víme, že byla původně ruská, ale odprodali ji Jihoamerické lidové federaci, to víte. Ale potom, co se stáhla, připlula do Buraa.“

„Burao? To je v Somálsku, že ano?“

„Ano, je to město s jedním z těch nových přístavů, co si piráti postavili, potom, co jim náš nálet před pár měsíci zničil překladiště v Tetě.“

Nebylo to tak úplně Somálsko, připomněl si Melichar. Většina území Somálska zmizela před sto lety pod vodou, když se po Velké bouři zvedly hladiny oceánů. Uprchlíci ze Somálska od té doby přežívali u pobřeží Habešského císařství. Na papíře tam měli samostatnou enklávu, ale ve skutečnosti sloužili císaři. Habešská vláda však mohla oficiálně prohlašovat, že za aktivity somálských pirátů nenese zodpovědnost, a oni pro ni zatím dělali špinavou práci a odváděli jí podíl.

Ale pokud do toho teď nějaká cizí mocnost zapletla bitevní lodě, Habeš z toho tak snadno nevyklouzne.

„Myslíte, že to byl nějaký manévr Lidové federace?“

Dobrovský pokrčil rameny. „Těžko říct. Královská zpravodajská služba na tom teď pracuje, ale upřímně si nemyslím, že by za tím stáli. Nemají důvod. Většina válek se poslední dobou vedla o zemědělskou půdu a zrovna té má Lidová federace dost, na rozdíl od surovin, které zase moc nejsou tady.“

„Ale také na to pohlížejí ideologicky…“ připomněl mu Melichar. Jihoamerická lidová federace byla prvním místem na světě, kde došlo k takzvané dělnické revoluci. V tom, co po Katastrofě zůstalo z Chile, Bolívie, Peru, Kolumbie a Venezuely, dělníci – nebo spíš jejich manipulátoři – svrhli své vládce, zestátnili veškerý průmysl a spojili se do jedné velké federace. Od té doby žili spíše izolovaně, až na občasné konflikty s okolními státy, hlavně s Brazílií…

„Mohlo by jim vadit, že jsme spojenci Brazílie?“ nadhodil zamyšleně. „Kromě toho, že jsme ‚odporní plutokratičtí utlačovatelé dělnictva‘?“ Nemusel dodávat, že průměrný dělník se v Česko-slovenském království měl výrazně lépe než dělník v Jižní Americe. Ale každý asi srovnával úspěch s tím, co předcházelo; před revolucí v Jižní Americe ve spoustě zemí panovalo stále nejen nevolnictví, ale i regulérní otroctví.

„Pochybuji, s Brazílií mají své konflikty, ale nás do nich netahali. Stejně jako my neřešíme, že jim Rusové dávají své staré lodě.“ Dobrovský zavrtěl hlavou. „Spekulování ale nechám na rozvědce. Nás spíš bude zajímat, co teď. Ráno sem přímo telefonoval admirál Hodža – naše rozkazy jsou nechat letadla dohlížet na nepřátelskou bitevní loď a držet pozici tady v Novém Durbanu, dokud nedorazí posily. Sami se do té lodi nemáme pouštět, i když nám zbývají tři těžké křižníky. Admiralita nechce, abychom riskovali. Ta bitevní loď je pořád o třídu výš než my, a pokud by nás zničila, může beztrestně zdevastovat všechny jihoafrické přístavy, než dorazí pomoc. Takže proto zůstaneme zatím tady…“

Melichar přikývl. To dávalo smysl. „A co já?“

Dobrovský se pousmál. „Vy se máte hlásit v Praze, kapitáne. Jednak kvůli svědectví, střetl jste se s nepřátelskou lodí a generální štáb vás bude chtít důkladně vyzpovídat ohledně všech detailů. Mimo jiné po vás budou chtít odhad, jak měla ta nepřátelská loď zkušenou posádku, podle toho můžeme odhadnout, kdo byl na palubě.“

„A za druhé musím jít před soud,“ dodal Melichar a Dobrovský přikývl, ale potom odmítavě mávl rukou.

„V tomhle mi věřte: to bude formalita. Vaše činy zachránily celý tenhle přístav. Bez vás by ho nepřátelská loď určitě zničila. A k tomu soud přihlédne.“

Melichar mu věřil, ale přesto měl dojem, že si soud zaslouží a že to je katarze, kterou musí právem podstoupit. Každému kapitánovi je loď svěřena z autority krále. Pokud loď ztratí, musí stanout před soudem bez ohledu na okolnosti.

„Navíc pochybuji, že by se soud odvážil odsoudit králova švagra,“ usmál se Dobrovský.

„Myslíte si, že zrovna v tuhle chvíli bych toho využíval?“ zeptal se Melichar a jeho hlas zněl trochu příkře. Zrovna teď to Dobrovský připomínat nemusel. Rodinná spřízněnost s králem mu během let samozřejmě v kariéře pomohla a Melichar by byl pokrytec, kdyby předstíral, že to není pravda. Koneckonců, hodnosti námořního kapitána dosáhl už před třemi lety, kdy mu bylo pouhých osmatřicet, ale když mu zahynulo skoro tři sta námořníků, tak opravdu nemyslel na to, jak by mu pomohl fakt, že jeho sestra se náhodou zamilovala do Melicharova kamaráda od námořnictva, který byl náhodou korunní princ.

„Já vím, omlouvám se, tohle jsem říkat neměl.“

Melichar přikývl. „V pořádku, pane. A normálně mi to nevadí, jenom…“

„Chápu to,“ řekl Dobrovský, ale Melicharovi bylo jasné, že to nechápe. Nikdy nebyl v opravdovém boji. Melichar bojoval už ve Španělsko-české válce před osmi lety. Dobrovský byl tou dobou někde zalezlý na štábu a jeho „bojové zkušenosti“ tady v Africe spočívaly většinou v tom, že někam vyslal piloty nebo torpédoborce. Nebyla to jeho vina, ale prostě Melicharovy pocity nemohl úplně chápat. Dokud ho nepotká něco podobného.

„Kdy odlétám?“ zeptal se nakonec.

„Letadlo se právě tankuje na letišti v Novém Durbanu. S vámi poletí ještě pilot z Prostějova, Lukáš Berg, jeden z těch, co nalétali na tu bitevní loď. Hlavouni v Praze si s ním chtějí také promluvit.“

„To je ten syn admirála Berga?“

„Ano, to je on. Slavné příbuzné máte tedy oba.“ Dobrovský se pousmál, Melichar už méně. Na rozdíl od zbytku národa neměl Berga staršího moc v lásce. „Poletíte tak za hodinu.“

„Mám už jít, pane?“

„Ne… můžete si dopít pivo.“

 

*

 

Berg nebyl zvyklý létat jako pasažér. Naštěstí mu během letu nikdo moc nevěnoval pozornost. Kapitán Martin Melichar s ním prohodil pár slov, hlavně mu poděkoval za jeho trefu v Mosambickém průlivu, prý bylo možné, že nebýt Berga, nepřátelská loď by tak moc nespěchala domů a dorazila Žilinu ještě jednou ranou, čímž by na její palubě zabila mnohem víc námořníků.

Berg tušil, že jeho úspěch mohl něco podobného způsobit, ale rozhodně mu nevadilo, když mu to řekl i někdo jiný, zvlášť když to byl námořní kapitán a de facto příbuzný krále. Ego také potřebuje občas pohladit.

Berg chápal, že Machovec ho jako správný velitel musel seřvat. To, co předvedl, nebyla strategie, kterou by šlo doporučit jako standardní postup, rozhodně ne u křápů typu Oskar. Ale prostě věděl, že on to zvládne. Za jiné ručit nemohl.

Asi na té pověstné aroganci pilotů něco bude, pomyslel si a potom zívl. Jeho kamarádi na Prostějově se s ním řádně rozloučili v jednom z „oficiálně nedoporučovaných“ barů v Novém Durbanu a on toho moc nenaspal.

Pokusil se to dohnat teď během letu. Kapitán Melichar mu naštěstí už nevěnoval pozornost. Na palubě převáželi i několik vážně raněných ze Žiliny, kteří museli do pražských nemocnic, a Melichar se snažil mluvit spíše s nimi, pokud toho byli schopní. Berg se tak mohl v klidu rozvalit – jak jen to na nepohodlných sedadlech v nákladním letadle bylo možné – a snažil se usnout.

Po asi půlhodině to ale vzdal a jenom koukal oknem ven. Letadlo prolétalo nad africkou pevninou a Berg mohl dobře vidět šrámy, které v ní způsobila roku 1848 Velká bouře. V den, kdy se svět změnil.

Nikdo tehdy – a vlastně ani teď – nevěděl, co se 31. května 1848 stalo. Z vyprávění pradědečků a ze školy lidé věděli, že Země se najednou začala třást, i přes den bylo hodně zataženo a na obloze se dva dny v kuse křižovaly blesky. Proto se asi také pro celou katastrofu ujal název Velká bouře. Když to po dvou dnech skončilo, na Zemi byly miliony mrtvých. Na východ od Dukly byla jen obrovská díra, do které se postupně vlil světový oceán. Trhlina končila až někde u ruského města Smolensk. Všechno mezi tím – část Ukrajiny, Běloruska, všechno – bylo pryč. Podobné šrámy jako ve východní Evropě se objevily i v Africe, na několika místech Ameriky a Asie, dokonce i v části Alp a na Pyrenejském poloostrově. Alpy zůstaly povětšinou celé, ale zmizelo několik rakouských měst včetně Innsbrucku.

Hrůza ale po dvou dnech neskončila. Vlivem katastrofy se Země ohřála, roztály ledovce a hladina moří se zvedla. Voda se sice nalila do nově vytvořených „koryt“, ale stejně se zatopila velká část pevniny po celém světě. Země jako Nizozemí nebo Dánsko, severní německé státy nebo severní území Polska, všechno zmizelo pod vodou. Nezasažené země byly zaplaveny uprchlíky. Na východním Slovensku bylo najednou místo Karpat moře. Nastaly dva roky chaosu.

Změna klimatu způsobila i problémy s pěstováním některých plodin. České a slovenské země na tom byly docela dobře, proto oproti Rakousku tehdy získaly výhodu, ale spousta válek se od té doby vedla nejen o zdroje jako ropa nebo železná ruda, ale i o zemědělskou půdu.

Lidé bojovali o jídlo.

A na spoustě míst Afriky prohrávali, uvědomil si Berg, když pod sebou viděl zpustošené zbytky Sahary, kde „Africká jizva“ končila.

Toho potom využívaly některé země jako carské Rusko. Berg nevěděl, jak je to s rovnováhou sil v rámci dvora, ale věděl, že car Petr IV. byl ctižádostivý a spolu se svými poradci se poslední dekádu snažil získat co nejvíc zemědělské půdy pod svoji kontrolu. Proto byl „ruský medvěd“ poslední dobou tak často v centru dění ve spoustě konfliktů.

Berga občas napadlo, jak by to všechno bylo, kdyby nedošlo k Velké bouři. Nicméně roku 1850 oficiálně padlo Rakouské císařství a moci se ujala česká šlechta v čele s králem Richardem I. z do té doby nepříliš významného rodu XXX. Následovaly další dekády nepokojů a válek.

A války vlastně nikdy neskončily, uvědomil si Berg, když letadlo mířilo na první mezipřistání v Maroku.

 

*

 

Při poslední části cesty se mu už podařilo usnout a vzbudil se, až když letadlo začalo klesat na přistání v Praze. Vedle něj si přisedl kapitán Melichar a připoutal se.

„Vy tohle děláte pořád?“ zeptal se. „Pro mě asi létání nikdy nebude nic přirozeného.“

Berg pokrčil rameny. Snad se kapitán neurazí, když mu bude odporovat. „Já jsem ve vzduchu radši než na zemi, pane. Je to tam takové… klidnější. Všechno je jednodušší.“

„Pořád to létání ale vidím jako dost nepřirozenou věc.“

Berg se pousmál. „Při vší úctě, pane, to si před třemi tisíci lety někteří Féničané určitě říkali o námořní plavbě také. A podívejte, kde jsme teď.“

„To máte asi pravdu, poručíku.“

Letadlo přistálo na Ruzyňském letišti. Melichar vystoupil jako první, s Bergem v závěsu. Zbylí pasažéři byli buďto pacienti, nebo jejich asistenti, a tak museli čekat na odvoz.

Hned u schůdků z letadla na ně čekal mladík asi o pár let starší než Berg s frčkami nadporučíka Česko-slovenské armády.

„Kapitáne Melichare,“ zasalutoval. „Vítejte v Praze, jmenuji se nadporučík Čadek. Mám rozkazy vás a poručíka Berga dovézt do generálního štábu.“

Melichar se ohlédl k letadlu. „Rád bych počkal, dokud nebudou všichni moji muži odvezeni…“

„Bude jim poskytnuta řádná péče, ale já mám instrukce vás odvézt hned, pane.“ Nadporučík mluvil uctivě, ale jeho tón stejně nepřipouštěl námitky. „Mám rozkazy od generála Spáleného.“

Berg potlačil nutkání hvízdnout. Spálený byl předseda generálního štábu, nejvyšší uniformovaný velitel Česko-slovenských ozbrojených sil. Chápal, že na štábu chtějí Melichara, ale proč krucinál potřebují i Berga?

„Dobrá, nadporučíku,“ řekl Melichar nakonec. „Veďte nás.“

Nad českými zeměmi slunce nezapadá – první kapitola

 Snippety  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nad českými zeměmi slunce nezapadá – první kapitola
Pro 242015
 

1.

Lítáš dobře, Bergu, ale klidně si můžeš odpustit ty frajeřiny, ani s nima nebudeš nejlepší pilot.

Ta věta Lukáši Bergovi pořád zněla v uších a on se mračil, zatímco pilotoval své letadlo za vedoucím skupiny.

Tu větu pronesl dnes ráno korvetní kapitán Machovec a Berg věděl, že to nemyslel nijak ve zlém. Je to ten typ věty, co položertem řeknete pilotovi, kterého chcete trochu usměrnit.

Ale Berg tu poznámku o nejlepším pilotovi nesl těžce. Nebyl tak namyšlený, aby si myslel, že je nejlepší pilot pod sluncem, ale rád si namlouval, že někde v budoucnu ta možnost je. Komentář velitele letové skupiny tak byl jako políček.

Přiměl se ke klidu a soustředil se na pilotování. Port Elizabeth i Nový Durban nechali za sebou už před nějakou chvílí a nyní letěli nad Mosambickým průlivem. Na obloze nebyly skoro žádné mraky, viditelnost byla ideální a k tomu šlo o rutinní hlídkový let. Berg si mohl dovolit kochat se výhledem.

„Starej by nás na tyhle lety měl posílat častěji, je to krásný,“ řekl za ním jeho radista, osmnáctiletý námořník jménem Haken.

„To rozhodně,“ přidal se zadní střelec Žitný. „Pane poručíku, nemůžete nás natočit trochu na bok? Líp bysme viděli.“

„To asi nepůjde, pánové, velitel před námi by nás sežral,“ řekl Berg, ale chápal je. Asi se přidali do Česko-slovenského námořnictva přesně z těch důvodů, na které lákají náborové plakáty: „Přidejte se a uvidíte svět. Česko-slovenské území se táhne od Drážďanského pobřeží po Jadran, od pobřeží Blue Ridge až do Jižní Afriky.“

Berg se také už od dětství chtěl podívat do Afriky. K námořnictvu ho ale vedla rodinná tradice – i když se od ní poněkud odklonil svou zálibou v moderních technologiích – a především v letadlech. Když se o svých plánech zmínil doma, jeho konzervativní otec se rozčílil, přímo zuřil, a několik hodin svému synovi vysvětloval, že letadla jsou sice hezké hračky, ale vojenské využití na moři nemají skoro žádné. Lukáš bude sloužit u „opravdového námořnictva“, jak to jeho otec nazval.

O tři měsíce později otec zahynul.

Berg zaťal zuby. Nepotřeboval myslet na otce. Haken měl pravdu, měli by je sem posílat častěji.

Jejich mateřskou lodí byla lehká letadlová loď Prostějov, přidělená k Jihoafrické stanici v Port Elizabeth. Stanice byla zřízena sotva před dvěma lety, kdy české jednotky pomohly svrhnout místního uzurpátora a získaly na svou stranu většinu místního černošského obyvatelstva. Nová vláda souhlasila, že začlenění pod česko-slovenskou správu bude užitečné pro obě strany – zvlášť, když jim česko-slovenský král ponechal velkou autonomii.

Jenže problémem v oblasti zůstávaly mimo jiné pirátské aktivity v Mosambickém průlivu. Somálští piráti, což bylo vlastně řadové námořnictvo Habešského císařství, napadali nákladní lodě plující průlivem a několik cizích vlád jim pravidelně poskytovalo lodě a výzbroj, aby narušili český zámořský trh. Z Nového Durbanu, Port Elizabeth i Kapského města se vysílaly letecké hlídky hydroplánů, ale tentokrát korvetní kapitán Machovec, velitel letecké skupiny na Prostějově, přemluvil své nadřízené, aby hlídku směli provádět i jeho piloti. Letouny Škoda LTB-6 Oskar sice sloužily primárně jako námořní bombardéry, ale na rozdíl od stíhaček měly větší zásobu paliva a zvládly i vzdálenější průzkumné lety.

A tak se dvojice Oskarů ocitla nad Mosambickým průlivem a Lukáš se konečně uvolnil natolik, aby si užíval létání, když mu zapraskalo rádio.

„P-Alfa 9 pro P-Alfu 10,“ uslyšel v rádiu hlas kapitánporučíka Vydry, který letěl před ním. „Podívej se dolů. Na hladině na našem levoboku.“

Lukáš se podíval vyznačeným směrem. Nejdřív viděl brázdu a potom sklouzl pohledem ještě níž.

„To je loď, velká loď,“ ozval se za ním Haken.

„Tady P-Alfa 10, vidím to,“ řekl Lukáš do rádia. „Je to válečná loď.“

Na přídi a zádi plavidla i z výšky několika tisíc metrů viděl obrysy dělových věží.

„Letíme níž, P-Alfo 10, rád bych ji identifikoval.“

„V téhle oblasti pluje Žilina,“ nadhodil Lukáš, ale to už stáčel stroj níž a letěl za svým nadřízeným.

Blížili se k neznámé lodi, Lukáš sledoval její obrysy a přemýšlel, jestli je to opravdu těžký křižník Žilina. Nebyl si vůbec jistý, identifikace lodí ze vzduchu nebyla jeho silná stránka, ale…

Stroj jeho velitele se náhle prudce zvedl.

„P-Alfa 9 pro Alfu 10, mizíme odsud. Pošlete varovnou zprávu všem stanicím a lodím v oblasti.“

Lukáš následoval vedoucí letoun. „Tady P-Alfa 10, co se děje?“

„To není Žilina, je to bitevní loď. A rozhodně není naše!“

 

*

 

„Kapitáne, omlouvám se, ale potřebujeme vás na můstku.“

Námořní kapitán Martin Melichar zvedl hlavu od papírování a spatřil v průlezu do své kajuty hlavu poručíka Adamoviče, jednoho z mladších důstojníků Žiliny.

„Co se děje?“

„Zpráva od jednoho letadla v oblasti, fregatní Biedermeier říká, že byste to měl vidět.“

Melichar vstal. Moc dalšího povzbuzování nepotřeboval i vzhledem k tomu, že se v kajutě věnoval papírování a zrovna pročítal důkladný seznam „oficiálně schválených“ podniků a „zakázaných“ podniků v Dukelském přístavu, který se admiralita při své nekonečné moudrosti rozhodla poslat do Jižní Afriky. Za dvacet let u námořnictva už Melichar pochopil, že admiralita si zjednodušuje práci tím, že prostě všechny rutinní zprávy pošle na všechny stanice. Zajímalo ho, jestli speciální kurýr informace o bordelech v Dukle už dovezl i na pobřeží Blue Ridge, nebo je teprve na cestě.

Na můstku už čekal Melicharův první důstojník, fregatní kapitán Biedermeier. Mariňák u průlezu z plných plic zakřičel „kapitán na můstku“, ale Biedermeier Melichara hned navedl do mapové kajuty.

„Zpráva byla poslána z letadel P-Alfa 9 a P-Alfa 10, to jsou dva bombardéry Oskar z Prostějova, které hlídkovaly nad Mosambickým průlivem. Hlásí neidentifikovanou bitevní loď plující na jih rychlostí 20 uzlů.“

Melichar se zarazil.

„Kde to bylo, fregatní?“

Podle námořnické tradice na palubě lodi směl být jen jeden ‚kapitán‘, aby nebyl zmatek. Z toho důvodu byli nižší důstojníci s hodností korvetního nebo fregatního kapitána titulováni buďto oběma slovy – i když na břehu se to zkracovalo na kapitán – nebo prostě ‚korvetní‘ a ‚fregatní‘.

Biedermeier ukázal na mapu, která byla uprostřed místnosti na stole. „Tady, asi sto dvacet námořních mil severně od naší pozice.“

„Může to být naše loď?“ zajímal se Adamovič, který je jako zakreslovací důstojník Žiliny následoval a hned zaujal místo u mapy s tužkou.

„Pochybuji, žádné posily nejsou hlášeny. A Praha by nás určitě informovala, kdybychom měli čekat bitevní loď.“

„Pokud to opravdu je bitevní loď,“ nadhodil Biedermeier. „Může to být chyba v identifikaci, třeba je to křižník nebo i torpédoborec.“

„I kdyby byla, tak sem pluje nějaká válečná loď a žádnou neočekáváme. Myslím, že nemáme na vybranou a musíme předpokládat nejhorší možnou variantu, že je to bitevní loď a že je cizí.“

Biedermeier si prohrábl řídnoucí vlasy a pomalu přikývl. Byl skoro o deset let starší než Melichar a mnohem skeptičtější než jeho kapitán. Měl za to, že hlášení pilota je spíše chybou, ale kapitánovu opatrnost sdílel.

„Máte pravdu, pane kapitáne. Vyrazíme jim vstříc?“

Tentokrát přikývl Melichar a také si prohrábl své kaštanové vlasy, kterých měl na hlavě výrazně víc než jeho první důstojník. „Ano. Poručíku Adamoviči, za jak dlouho je dostihneme?“

„Pokud vyrazíme hned plnou rychlostí na sever a pokud oni udrží svoji současnou rychlost…“ Adamovič si dělal poznámky na papír. „Za tři až čtyři hodiny, podle toho, jestli udrží rychlost a kurz.“

„Dobře, řekněte navigátorovi, ať nastaví kurz podle poslední známé polohy a kurzu neznámé lodi. Potom svolejte vyšší důstojníky.“

 

*

 

Lukáš Berg byl zpět na palubě sotva půl hodiny, když velitel letové skupiny povolal všechny piloty do instruktážní kajuty. Berg i kapitánporučík Vydra měli v rukou ještě chleby se salámem.

„Posaďte se, pánové,“ vyzval shromážděné piloty korvetní kapitán Machovec. „A poslouchejte. Asi jste už slyšeli o lodi, kterou spatřili Vydra a Berg. Naši lidé ve zpravodajské sekci už vyvolali fotky z letecké kamery a je potvrzeno, že jde o bitevní loď. A rozhodně není naše. Nevíme, o co jde, ale admirál Dobrovský dal rozkaz, že nemůžeme jen tak čekat. Kapitán Melichar z Žiliny vyráží neznámé lodi vstříc, ale zbytek flotily je tady s námi v Port Elizabeth. Ať už to dopadne jakkoliv, admirál chce, abychom odstartovali a dohlédli na celou věc ze vzduchu.“

Jeden z pilotů – námořní podporučík Michal Paš, P-Alfa 4 – zvedl ruku. „Promiňte, pane korvetní kapitáne, ale to jako znamená, že na tu loď máme být připraveni zaútočit?“

„Doufejme, že to nebude nutné, Česko-slovenské království není s nikým ve válce – pokud víme – a zatím nejsou žádné náznaky, že je ta loď nepřátelská. Máme fungovat jako pojistka. Mechanici teď vybavují naše stroje torpédy.“

To vyvolalo vlnu nesouhlasného remcání.

„Ale tahle letecká torpéda jsou k ničemu! Pokud vůbec vybuchnou, tak nic netrefí,“ namítal nadporučík Kaczynski, P-Alfa 13. „Oskary byly dělané sice i na torpéda, ale jejich hlavní využití je při útoku na pozemní cíle. A ani to není ideální, jak jsme se přesvědčili u Tete.“

Berg vzdychl. Tete nebyla příjemná zkušenost. Rozvědka identifikovala malé překladiště u pobřeží Mosambiku v oblasti zvané Tete, které používali somálští piráti jako základnu, sklad a výcvikové středisko. Peruť z Prostějova na oblast zaútočila, ale rozvědka nezjistila, že v oblasti mají Somálci protiletadlová děla zakoupená od Rusů. Základna byla zničena, ale bomby nebyly moc přesné a tři česko-slovenské letouny byly sestřeleny, než se podařilo děla umlčet. Zahynulo devět lidí.

„Já vím,“ řekl Machovec. „Ale nemáme na vybranou, naše Oskary a jejich torpéda jsou to nejlepší, co máme k dispozici.“ Nikdo nebyl nadšený. Žádné letadlo ještě válečnou loď výrazně neohrozilo.

„Další ironií je, že na palubě Prostějova ani nemáme dost leteckých torpéd. Tři z vás budou muset nést obyčejné bomby určené pro pozemní cíle.“

Další vlna nesouhlasu.

„Nemáme na výběr, kluci!“ Machovec se rozhlédl. „Kdo se hlásí o bomby?“

Berg zvedl ruku.

„Seš si tím jistý, Bergu?“

Nebyl, ale věděl, že na bombardování má mušku. Možná lepší než většina ostatních na palubě, proto se tehdy během výcviku nechal zlanařit k bombardérům.

„Jsem si jistý, pane.“

„Dobrá. Kdo další?“

Kaczynski a dva nováčci – Paš a Hakl – se také přihlásili. Machovec vybral Kaczynského a Hakla. Pašovi se to nelíbilo, ale byl nejméně zkušeným pilotem na palubě.

„Dobrá, za půl hodiny bude nástup do letadel. Hodně štěstí.“

 

*

 

Kapitán Melichar stál ve věži nad můstkem Žiliny s dalekohledem u očí a sledoval vzdálený obrys. Vedle něj byl fregatní kapitán Biedermeier a korvetní kapitán Gabriel, dělostřelecký důstojník. Oba měli také dalekohledy.

„Je to rozhodně bitevní loď,“ řekl Biedermeier. „Vypadá rusky.“

Neznámá loď nyní plula s Žilinou paralelně, měli ji po svém levoboku a mohli vidět celou siluetu. Plula na jih, zatímco Žilina na sever.

„Vypadá jako Pjotr Velikij, ten by měl být v Novém Sevastopolu, mohl vyplout sem. Ale proč by nám to naše rozvědka nepotvrdila? Nový Sevastopol sledují jako nic jiného.“

„Není to Pjotr, pane kapitáne,“ řekl Gabriel rozhodně. „Je to Jekatěrina Velikaja, od první lodi ve třídě se liší, vidíte tu nástavbu? Má ji vyšší než Pjotr.“

Melichar se zamračil. Třída Pjotr Velikij byla nejstarší třídou bitevních lodí v Ruském carském námořnictvu. Zůstaly z ní tři exempláře – Pjotr, Jekatěrina a Potěmkin. Ale Ruské carství před rokem prodalo Jekatěrinu do Latinské Ameriky, konkrétně Jihoamerické lidové federaci. Česko-slovenská rozvědka o tom věděla, ale příliš to neřešila, Rusko už takhle prodalo do Jižní Ameriky čtyři své bitevní křižníky třídy Orlov. Byla to součást carova plánu na vyřazení starších plavidel, která ve velkém nahrazovaly bitevní lodě třídy Alexandr Něvský.

„Na tuhle dálku to nemůžete poznat přesně,“ namítl Biedermeier. „Jekatěrina je v Jižní Americe. A vzhledem k napětí s Brazílií si Lidová federace drží všechny své lodě hodně blízko domova.“

„Pokud ji taky neprodali,“ nadhodil Melichar a pokusil se zaostřit. Loď byla ale pořád čtrnáct námořních mil od nich. Na tu dálku nic tak detailního jako vlajku nespatří. „V každém případě je to jedno, blíží se k nám bitevní loď a nejspíš není na přátelské návštěvě.“

„A pokud není, jsou to naše 203-milimetrová děla proti jejich 340-milimetrovým,“ řekl Gabriel a v jeho hlase začínala být patrná tíživost situace, což Melichara znepokojilo. Gabriel vždycky vnímal každý problém spíš jako složitou skládačku. „Otázkou je, jestli mají nepřátelské úmysly.“

O dvě minuty později se Gabriel dočkal odpovědi, když se u neznámé bitevní lodi zablýsklo.

„K zemi!“ křikl Melichar a sklonil hlavu ke spojovací šachtě vedoucí do kormidelny. „Jsme pod palbou!“

Střely z děl bitevní lodi dopadly asi sto padesát metrů před příď Žiliny a zvířily vodu.

„Dvacet stupňů na pravobok,“ zavolal Melichar do šachty a potom se podíval na své dva nejvyšší důstojníky, zatímco kormidelník začal loď pozvolna obracet zádí k boku nepřátelské lodi.

„Palba na extrémní vzdálenost, nemohli se trefit,“ konstatoval Gabriel.

„To ne, ale alespoň víme, jestli je ta loď nepřátelská, nebo ne.“

 

*

 

„Proč jste sakra stříleli?!“ ptal se kapitán prvního ranku Fjodor Čujkov, když dorazil na můstek lodi, která byla kdysi v jeho vlasti známá jako Jekatěrina Velikaja. Nyní měla na boku nápis Wolde Selassie a 95 % posádky tvořili Somálci, kteří dělali špinavou práci pro Habešské císařství.

Zbylých pět procent tvořili lidé jako Fjodor Čujkov, kteří zde byli „vojenskými poradci“ a „instruktážní skupinou“. Oficiálně si Somálci sice loď koupili od Jihoamerické lidové federace, ale bylo zapotřebí ruských instruktorů.

„Byla to česko-slovenská loď, museli jsme zasáhnout,“ řekl admirál Zalawi, velitel Somálského loďstva, což byla sice směšná funkce i hodnost s ohledem na to, že somálští piráti měli několik starých fregat a korvet, které jim různé vlády, včetně ruské, prodaly pod rukou ale bylo nutné udržovat jisté dekorum, a tak se Čujkov tvářil, jako kdyby byl Zalawi jeho nadřízený a svou hodnost si zasloužil. Pravdou bylo, že Zalawi byl prostě největší oblíbenec somálského guvernéra, a tak získal osobní velení této lodi.

Ruku na srdce, u nás se také na vysoká místa dostávají něčí oblíbenci.

Kdyby jen nebyl pitomý jako teď.

„Kdybyste počkal, mohl jste ji zasáhnout z mnohem větší blízkosti a zničit,“ řekl Čujkov a snažil se neznít, jako kdyby mluvil s dítětem. „Takhle je daleko a už ví, že jsme nepřátelé.“

Zalawi jen ledabyle mávl rukou. „Jen klid, kapitáne, jste tu jako pozorovatel, tak pozorujte. Za chvíli zničíme první česko-slovenskou loď. A to bude krok k rozmachu Habešského císařství.“

 

*

 

„Jak je na tom zbytek flotily?“ zajímal se Melichar. Žilina byla nyní za účinným dostřelem nepřátelské lodě a sledovala ji na jih. Melichar a několik dalších námořníků mělo nyní v ruce chleby s játrovou paštikou, které na můstek donesl Melicharův stevard Souček. Kde vzal játrovou paštiku, se radši nikdo nechtěl ptát, ale byla výborná a bylo to přesně to zpestření v těžké chvíli, které potřebovali.

Prostějov k nám pošle svoje letadla a asi sto mil na západ od nás je 8. skupina torpédoborců s loděmi Dyje, Odra, Úslava a Váh,“ řekl poručík Adamovič.

„A co ostatní křižníky?“

Hradec Králové, Opava a Rokycany teprve před hodinou vyrazily z Port Elizabeth. I když udrží rychlost třicet uzlů, stále tu budou nejdřív za třicet hodin.“

Melichar se v mapové místnosti podíval na zakreslení nepřátelské lodě a nejbližšího přístavu – Nového Durbanu. „To je moc pozdě. Jsme sotva 280 mil od Nového Durbanu, tam se při dvaceti uzlech dostane za necelých čtrnáct hodin.“

Podíval se na své důstojníky. Věděl, co musí udělat, a nelíbilo se mu to. Nechtěl dávat tenhle rozkaz, ale neměl na vybranou.

Jen doufám, že nás teď všechny neposílám na smrt.

„Musíme na ně zaútočit.“

„Pane, to o samotě nemůžeme,“ namítl Biedermeier.

„Pane, vzpomínáte si, co jsem říkal o tom nepoměru děl?“ přidal se Gabriel. „Mají 340milimetrová děla a my 203milimetrová. Smetou nás, než se my dostaneme na dostřel.“

„Pokud zareagují dobře,“ řekl Melichar. „Podívejte se, z jak velké vzdálenosti se na nás snažili střílet. Něco mi říká, že nemají moc zkušenou posádku.“

„To je možné, pane, ale chceme takhle hazardovat?“ zeptal se Biedermeier.

Melichar se na svého zástupce díval zpříma. Věděl, že Biedermeier má pravdu, a nelíbilo se mu to. Měl bojové zkušenosti, sloužil v Česko-španělské válce, ale to mu současnou pozici nijak neulehčovalo. Celá tahle situace na ně vyskočila tak náhle, až měl dojem, že pouze reaguje. Ale i když se nad problémem zamýšlel, pořád mu to vycházelo jako jediné řešení. To však nic neměnilo na tom, že má pod sebou sedm set padesát námořníků, kteří ponesou následky jeho rozhodnutí.

„Je rozdíl mezi hazardem a kalkulovaným rizikem, fregatní,“ řekl nahlas. „Ta loď má nepřátelské úmysly a nejspíš spěchá do našich přístavů. Pokud ji nezastavíme, může zničit veškerá přístavní zařízení v Novém Durbanu. To jsou desetitisíce tun nákladu, desítky nákladních lodí… a to nemluvím o lidských životech. Celá naše pozice v Jižní Africe je křehká a tohle může těžce poškodit celé království. Ale i kdyby ne, máme zodpovědnost vůči lidem v přístavu. Jsou to poddaní krále – a tudíž spadají pod naši ochranu.“ Podíval se znovu na mapu. „Jsme tu jen my a musíme splnit svou povinnost.“

Vzpomněl si, jak se s úsměvem pozastavoval nad rutinní zprávou o schválených podnicích v Dukelském přístavu. Připadalo mu, jako by to bylo před celou věčností.

 

*

 

Lukáš Berg se vrtěl v kokpitu, zatímco se jeho Oskar a patnáct dalších ve formaci blížilo směrem k Mosambickému průlivu. Let k cíli byl vždycky nejhorší, několik hodin nudy a tíživého očekávání s tím, že na konci vás může čekat smrt. Nebo naopak zjistíte, že cíl je pryč. Nebo cíl najdete na samé hranici maximálního doletu a sice ho zničíte, ale cestou nazpět vám dojde palivo.

Tyhle pocity Lukáš už znal z náletu na Tete. A nechtěl si na to zvykat.

„Pane, jak dlouho ještě?“ zeptal se za ním Haken.

„Asi půl hodiny na místo, kde by podle posledních zpráv měla nepřátelská loď být,“ řekl Lukáš. „A potom se uvidí, co je to vlastně zač a jestli…“

„Peruti P-Alfa, tady P-Alfa 1,“ ozval se z rádia hlas korvetního kapitána Machovce. „Zachytili jsme zprávu z Žiliny: Neznámá bitevní loď potvrzena jako nepřátelská, zahájila na Žilinu palbu ve 14:05. Žilina se ji chystá napadnout a zpomalit.“

„Tady P-Alfa 6, těžký křižník proti bitevní lodi?“

„Ano, a jedinou pomoc mají od nás. 8. skupina torpédoborců dorazí pozdě.“

„P-Alfo 1, tady P-Alfa 14, všiml si někdo, že tyhle zatracené torpédové bombardéry nic netrefí?“

„Jistě, a bude na nás, abychom dokázali, že občas něco trefí.“

 

*

 

Jeden ze Zalawiho podřízených cosi zadrmolil. Čujkov nepoznal, o co jde, posádka lodi mluvila amharštinou, somálštinou nebo arabštinou. Rusky hovořil jenom admirál Zalawi a několik jeho důstojníků, takže Čujkov mohl jen čekat, až se dočká překladu.

„Ta česko-slovenská loď se začala přibližovat,“ řekl Zalawi. „Otočila se a nyní pluje kolmo přímo k našemu levoboku.“

Čujkov si stoupl k oknu na levoboku můstku. Obrys přibližující se lodi byl v dálce dobře vidět. Její kapitán musel mít nervy z oceli.

„On nás úmyslně nechává protnout T,“ řekl nahlas.

Ze Zalawiho výrazu byla jasné, že netuší, o čem ruský poradce mluví. Čujkov potlačil povzdech. „Stará námořní taktika, bitevní eskadry se snaží jedna druhé takzvaně protnout T. To znamená, že řada lodí pluje za sebou a protne cestu nepřátelské řadě lodí. Potom mohou všechna děla všech lodí střílet v salvách na nepřátelskou formaci, která se může bránit pouze příďovými děly první lodi.“

Zalawi se netvářil o moc chytřeji, ale přikývl a podíval se dalekohledem na přibližující se nepřátelský křižník. „Ale ten Čech dělá pravý opak. Sám na nás pluje v nevýhodné pozici. Proč?“

„Nejspíš má za to, že vám takhle poskytne menší cíl a vaše děla ho netrefí, dokud se sám nedostane na dostřel. Potom na nás vypálí.“

„A trefí se?“

„To záleží na kapitánovi a na tom, jak dobré má dělostřelce.“

Zalawi zakřičel rozkaz v amharštině. „Nechám na loď zahájit palbu.“

To jste měl udělat už dávno, místo abyste se vykecával.

 

*

 

Osm děl ráže 340 milimetrů vypálilo proti česko-slovenskému křižníku. Projektily zčeřily vodu, ale ten nejbližší dopadl sto metrů od pravoboku Žiliny.

Na můstku ovšem panovala stísněná atmosféra. Všichni věděli, že pokud je nepřítel zasáhne plnou salvou, je po nich. Prostě tak. Těžké křižníky se nikdy neměly pouštět do přestřelek s bitevními loděmi. Ani s tak starými jako Jekatěrina Velikaja. Leda by onen těžký křižník měl v záloze vlastní bitevní lodě.

Nemohli je porazit salvu proti salvě, takže museli manévrovat lépe než oni, křižovat sem a tam a kroužit mezi jejich salvami, dokud se nepřiblíží tak, aby maximalizovali škody, které mohou menší ráží způsobit.

Napětí se stupňovalo a kolos před nimi vypálil podruhé.

Zase vedle.

„Deset stupňů na levobok,“ přikázal kapitán Melichar. Seděl na dřevěné židli na pravé části můstku, odkud měl přehled o dění před sebou a pozoroval bitevní loď. Nepřátelští dělostřelci museli sledovat jejich manévrování, a to jim zhoršovalo práci.

Další salva. A další. Minuty utíkaly a Žilina se přibližovala.

„Fregatní, máme na zádi ještě ty hlubinné nálože?“ zeptal se najednou Melichar.

„Ano, pane,“ řekl Biedermeier.

„Nechte je hodit přes palubu, pokud by je zasáhli, tak vyletí celá loď do povětří.“

„Ano, pane.“

Biedermeier odešel splnit rozkaz a Melichar si zase přiložil dalekohled ke tváři. I přes jejich manévrování se nepřátelští dělostřelci lepšili. V rámci manévrování teď pluli skoro kolmo na bok bitevní lodi, čímž nechtěně nechávali nepřítele takzvaně položit „příčku na T“, kde byli vystaveni palbě všech nepřátelských děl, ale sami mohli pálit jen příďovými.

„Nálože jsou pryč, pane,“ ohlásil Biedermeier a Melichar jen přikývl. Nikdy ho to nenapadlo, ale příčka na T pro ně může mít i výhody.

„Změňte kurz o deset stupňů na levobok.“

„Rozkaz,“ řekl navigátor. „Kormidlo, deset stupňů na levobok.“

„Za chvíli budou na náš účinný dostřel pane,“ řekl Biedermeier. „Kdy se plánujete otočit na bok?“

Melichar pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, neotočíme se, poplujeme takhle.“

„Ale tím se vystavujeme celé jejich boční salvě.“

„Ano, ale zároveň jim tim poskytujeme mnohem menší cíl.“

Jako by v odpovědi bitevní loď znovu vypálila.

Bez úspěchu.

„Jsou na dostřel, pane kapitáne!“ ozval se navigátor.

Melichar přikývl. „Dělostřelecký důstojníku, palte podle uvážení.“

„Rozkaz, pane.“ Korvetní kapitán Gabriel se naklonil ke spojovací trubici.

„Dělové věže A a B namířit na cíl.“

Ozvalo se potvrzení.

Žilina nyní plula přímo na bok nepřátelské bitevní lodi a na palubách obou plavidel námořníci překotně připravovali děla k palbě.

Česko-slovenská loď byla ale z větší části už připravená a zbýval jen náměr, takže Žilina vystřelila první.

Z šesti projektilů ráže 203 milimetrů jich pět bitevní loď minulo, jeden ale zasáhl silný pancíř u hladiny ponoru lodi.

„Jo!“ vykřikl kdosi na můstku.

„Zásah do boku,“ řekl Biedermeier s dalekohledem u očí. „Dobrá rána!“

Potom nepřátelská bitevní loď vypálila třetí salvu. Šest projektilů Žilinu minulo, ale výbuchy dvou zbylých loď zasáhly z tak těsné blízkostí, že střepiny zasypaly palubu.

„Jeden zásah na pravoboku u čáry ponoru,“ hlásil poručík Adamovič s telefonním sluchátkem u ucha. „Zatím se neví, jak velké je to poškození, ale nabíráme trochu vody. Střepiny posypaly záď, v zadní torpédovně máme dva mrtvé a tři raněné.“

Melichar si držel kamennou tvář. Teď se ocitl v situaci, které se bojí každý velitel. Byl v boji, loď plnila jeho rozkazy a přicházely mu zprávy o ztrátách.

 

*

 

„Nabíjet!“ zvolal upocený velitel levého děla ve věží A na přídi Žiliny a otevřel nabíjecí komoru.

Námořník Grebski si otřel pot z čela a spolu s Novotným zatlačili nový, více než dvacet centimetrů široký projektil do komory.

Z výtahu z podpalubí přijely vaky se střelným prachem. Oba námořníci je vsunuli za projektilem.

Velitel děla zavřel komoru a pomocí velké páky přesunul dělo do připravené polohy. Všechna tři děla potvrdila připravenost na panelu velitele věže A téměř současně a ten teď dohlížel na závěrečné zaměření podle pokynů dělostřeleckého důstojníka v pozorovací věži.

„Věž A připravena k palbě,“ nahlásil do mikrofonu.

„Věž B připravena k palbě,“ ozval se jeho kolega.

„Pal!“

 

*

 

„Zasáhli jsme je do nástavby!“ křikl Biedermeier. „Zasáhli jsme můstek! To je trochu pocuchá!“

„Třicet stupňů na pravobok!“ nařídil Melichar. Když se teď otočí, bude moct konečně pálit i zadní dělo a oni se za chvíli ocitnout za zádí nepřátelské lodi a zbaví se hrozby palby příďových děl.

„Všechny tři věže jsou opět připraveny k palbě, pane,“ oznámil Gabriel.

„Palte.“

„Palte.“

Salva všech devíti projektilů z Žiliny uštědřila bitevní lodi tři zásahy na přídi.

„Jo!“ zvolal někdo na můstku.

Potom ale vypálila bitevní loď. Tentokrát Žilina utrpěla tři přímé zásahy.

 

*

 

Hodně černochů na můstku Selassieho začalo kolem Čujkova skákat nadšením, když byl česko-slovenský křižník zasažen, ale admirál Zalawi vypadal jako člověk, na kterého sáhla smrt. Všechna okna na můstku byla vysklena, mapová místnost byla zničena a dva námořníky z můstku museli odvézt zdravotníci – nebo ti, kteří na de facto pirátské lodi funkci zdravotníků plnili. Zalawi nejspíš nebyl zvyklý na takovou blízkost fyzického nebezpečí.

Čujkov to v jeho tváři viděl a doufal, že se somálského – respektive habešského – admirála nezmocní panika.

„Zasáhli jsme je, výborná rána, admirále,“ řekl nahlas a přiložil k očím dalekohled. „Křižník je v plamenech a dvě děla má mimo provoz.“

„Neměli bychom se stáhnout?“ nadhodil Zalawi opatrně.

Čujkov zaťal zuby. Klidně, jen klidně. „To není přece nutné. Nepřátelskou loď jsme porazili na hlavu. Jejich zásah nezpůsobil žádné závažné škody, děla i pohon fungují normálně. Operace může pokračovat.“

Zalawi chvíli přemýšlel a potom přikývl. Asi také věděl, co je v sázce. Cílem mise bylo napadnout a těžce poničit alespoň Nový Durban. Pokud dojde na střetnutí se zbytkem česko-slovenské Stanice Jižní Afrika, Selassie by měl proti těžkým křižníkům obstát – a pokud ne, může si s nimi hrát na schovávanou. Na tom ale koneckonců nezáleželo, důležité bylo zde vyvolat velký incident, kterého bude moci car využít.

Pokud jeho spojencům – což bylo označení aplikovatelné pouze s velkou mírou nadsázky – nepovolí nervy.

Jeden z námořníků cosi zvolal a Zalawi najednou zapomněl na Čujkova a doběhl k vysklenému oknu na přídi můstku. Odtamtud se nakláněl nahoru a spolu s ostatními námořníky něco pokřikoval.

Čujkov k nim také přistoupil a záhy spatřil, co je tak rozrušilo.

Spousta letadel na obloze. Byly to česko-slovenské Oskary a chystaly se zaútočit.

 

*

 

„Dávejte pozor, nezapomeňte, která loď je náš cíl,“ připomněl jim naposledy korvetní kapitán Machovec.

„Náš cíl je ta větší loď, co nehoří, jasně,“ řekl Lukáš Berg zamračeně. Žilina byla v plamenech. Bitevní loď ale zatím plula dál a najednou ostře uhnula na pravobok a její protiletadlová palba ožila.

„Tak jdeme na to a hlavně bacha!“

První dva roje začaly klesat pro shazování torpéd, Berg ale s bombou musel postupovat jinak. Loď byla poměrně malý cíl, Kazmaczyk se už chystal shodit bombu, zatímco prolétal nad lodí, ale Berg zkusí něco jiného.

„Mládenci, doufám, že rádi létáte směrem dolů,“ řekl své posádce a stiskl řídicí páky.

 

*

 

„Kapitáne, kapitáne, jste v pořádku?“

Melichar zamrkal. Byl v pořádku, ale ležel naznak na můstku. Viděl, že kolem okna je spousta střepů a kapitánská židle byla vytržená z paluby. Nad ním se skláněl Adamovič.

„Situace?“ vykřikl.

„Dělové věže B a C jsou zničené, nabíráme vodu. Přerušilo se spojení z můstku, ale poslal jsem námořníka, aby zkontroloval stav strojovny. Byl jste mimo jen asi minutu.“

Melichar se zvedl, v levé ruce měl několik šrámů od střepů. Potom se zarazil, když vedle sebe uviděl na zemi tělo.

„Ludvík…“

„Bohužel, fregatní kapitán Ludvík Biedermeier je po smrti, pane kapitáne.“

Melichar se postavil a snažil se na nic nemyslet. Když ale z okna spatřil hořící příď své milované lodi, bylo to těžké. Žilina umírala. Jeho loď umírala.

„Proč na nás už nestřílejí?“ ptal se kdosi.

„Nemají důvod,“ řekl Melichar. „Co věž A?“

„To zjišťuje korvetní Gabriel, pane. A na nepřátelskou loď útočí naše bombardéry.“

Melichar zvedl ze země dalekohled a podíval se. Opravdu, torpédové bombardéry. Ale zatím loď ani jednou netrefily. Stroje Oskar měly předepsanou výšku pro shození torpéda, aby zůstalo blízko u hladiny, a z té výšky často nešlo bombardovat přesně.

Na můstek doběhl udýchaný a upocený námořník. „Kapitáne, korvetní Žemlička vám vzkazuje, že dva kotle jsou mimo provoz a nepůjdou opravit. Vytáhne osm uzlů, ale loď už nabírá vodu na celé přídi. Daleko nedopluje.“

Takže byl konec, kariéra těžkého křižníku Žilina skončila. A Martin Melichar byl kapitánem, který ji dovedl na smrt.

Na můstek doběhl další námořník. „Kapitáne, korvetní kapitán Gabriel vzkazuje, že věž A bude ještě jednou schopná vystřelit.“

Melichar se nad tím zamyslel. Další výstřel by mohl přimět nepřítele, aby na ně znovu zahájil palbu, což by je mohlo zničit, ale bitevní loď k nim nyní byla zády, jak manévrovala před útoky letadel. A pořád mohla ohrozit Nový Durban a další přístavy…

„Ať vypálí tu poslední salvu,“ nařídil a rozhlédl se po můstku. „A pro všechny ostatní: Opustit loď.“

 

*

 

Námořník Grebski si otřel z čela krev a odstrčil tělo Novotného. Opodál seděl o zeď opřený velitel děla, držel si ruku na krvácející ráně na boku a čekal, až k němu dorazí zdravotníci. Grebski sám otevřel komoru a zatlačil dovnitř projektil.

Doběhl mu pomoct raněný podavač a potom společně zatlačili vaky se střelným prachem a zavřeli komoru.

Hlavní poddůstojník, který nahradil mrtvého důstojníka ve funkci velitele věže, ohlásil připravenost a věž vystřelila.

Všechny projektily dopadly blízko lodi a paluby posypala sprška šrapnelů a vody.

Grebski se pousmál a potom si sedl na podlahu vedle raněného velitele děla.

Zvenku byla slyšet letadla.

 

*

 

„Bergu, co to sakra děláš!“

„Jen klid, P-Alfo 1, snažím se líp zaměřit.“

Ostatní piloti zatím útočili bez vážnějšího úspěchu, jedno torpédo zasáhlo obří loď někde na přídi, ale nezpůsobilo skoro žádné škody. Berg teď místo toho letěl střemhlav k nepřátelské lodi – přímo na její střed. Flaky z protiletadlové palby létaly kolem něj, několikrát zasáhly křídlo, ale Berg se to snažil ignorovat a potom uvolnil bombu.

Hned zaklel, když viděl, že nezasáhl nástavbu. Bomba dopadla hned u zábradlí na levoboku a explodovala. Nevzala s sebou ale nic důležitého.

Berg stíhačku rychle vyrovnal a mířil pryč. Před chvílí poškozená Žilina na bitevní loď znovu vypálila z jedné věže. Jeden projektil úspěšně zasáhl záď, ale také loď vážně nepoškodil.

Aspoň nejsem jediný, komu se to nepovedlo.

 

*

 

Tentokrát Čujkov nepotřeboval tlumočníka, aby poznal, co Zalawi nařizuje.

„Co to sakra děláte?“

„Obracím loď na sever a vytvářím kouřovou clonu,“ řekl Zalawi úsečně. „Musíme se vrátit k opravám. Ustupujeme!“

„To nemůžete!“ trval na svém Čujkov. „Stíhačky víc munice nemají a ten křižník se potápí, jejich přístav před námi teď stojí nechráněný.“

„Ne, ten jeden křižník nás hodně poškodil a letadla taky. Jakou máme jistotu, že další letadla a lodě nejsou hned za horizontem?“

„Krucinál, ostatní křižníky jsou ještě u Port Elizabeth! A napočítal jsem šestnáct letadel, to je komplement pro lehkou letadlovou loď, kterou tu mají. V Novém Durbanu žádné pozemní letectvo, které by stálo za řeč, nemají. Neohrozí nás!“

„To jste říkal i o tomhle křižníku. Také jste říkal, že nás už neohrozí, a ta loď přesto ještě vypálila. V kolika dalších věcech jste se mýlil?“ Zalawiho pohled ztvrdl. „Nebo to byla úmyslná zrada?“

To ne, ta má přijít až potom. Ale pouze pokud teď bude admirál jednat, jak má.

„Car vám tuto loď poskytl, stejně jako naši společní přátelé z Jižní Ameriky. Musíte dodržet svou část dohody!“

V Zalawiho tváři se mísily všechny emoce a Čujkov se na okamžik bál, jestli ho černý admirál nenechá hned teď popravit. Vzápětí si ale admirál nejspíš uvědomil, že habešský císař by mu za to nepoděkoval. A car by svou nelibost ukázal mnoha způsoby. Habeš a Rusko měly dohodu sice tajnou, ale pořád to byla dohoda. A Čujkov ji Zalawimu jasně připomněl.

U toho ale byl pud sebezáchovy momentálně silnější.

„A naši část dohody dodržíme,“ řekl admirál nakonec a přízvuk v jeho ruštině byl znatelnější. „Ale až se vrátíme na opravy. Zdrží nás to maximálně několik týdnů a potom bude loď bojeschopná. A to je mé poslední slovo.“ Otočil se k posádce a začal zase dávat rozkazy v amharštině.

Čujkov na něj hleděl a nemohl uvěřit, že takhle komplikovaná a léta připravovaná operace může přijít vniveč kvůli jednomu blbci na správném místě.

 

*

 

Melichar stál na palubě a sledoval, jak jeho námořníci lezou v záchranných vestách přes palubu do vody. Naštěstí byla voda v téhle oblasti teplá, bohužel byl ale Mosambický průliv také jedním z největších rejdišť žraloků, i když víc se pohybovali dál na severu. Mohl jenom doufat, že žádného žraloka nezaujmou mrskající se námořníci ve vodě, dokud nepřijde pomoc.

Pokud vůbec přijde.

Jako poslední šli přes palubu dělostřelci z věže A, které následoval korvetní kapitán Gabriel. A potom byl na palubě Melichar sám.

Naposledy prošel loď, volal do všech zákoutí, zatímco plameny na palubě sílily a příď lodi se nebezpečně zanořovala. Paluba už byla nakloněná, když Melichar přelezl zábradlí a sešplhal do vody. Opravdu byla poměrně teplá.

Rychle doplaval k záchrannému člunu a z jeho paluby potom mohl sledovat, jak se těžký křižník Česko-slovenského královského námořnictva Žilina potápí.

 

*

 

„Musíme se vrátit, Alfy,“ řekl Machovec. „Ta bitevní loď už je za obzorem a my máme paliva tak tak na návrat.“

Berg se zamračil. „P-Alfo 1, tady P-Alfa 10, nemáme držet hlídku nad trosečníky?“

„Nemůžeme, P-Alfo 10. Kluci z 8. skupiny torpédoborců by tu měli být do několika hodin. Jestli se tu zdržíme o něco déle, tak se k trosečníkům ve vodě akorát přidáme. Míříme domů.“

Berg věnoval poslední pohled postavám a člunům na hladině oceánu a potom se zařadil za Alfu 9. Machovec měl pravdu, víc udělat nemohli.

Bitva o Sinaj – snippet 8

 Snippety  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bitva o Sinaj – snippet 8
Kvě 152015
 

„Bernard Yost mluvil o chystané produkci organických lodí. Kasimir posílá do služby další a další.“

„Na jeho debrífink se přijdu podívat osobně. Ale tohle jsem chtěl probrat nejdřív s vámi.“

„Rozumím situaci s Teradony, pane. Jenom pořád nechápu, proč jste si vy – a AMS – vybrali na tu misi mě. A jak ta mise bude vlastně probíhat?“

„Přiznám se, že na tu druhou otázku – jak to bude probíhat – se nám odpovědi teprve dostane. Lidé od AMS a z Výboru pro mimozemské záležitosti dorazí zítra ráno spolu s Tral Zon Shanem na palubě jeho lodi – podle všeho je upravena, aby na palubě mohli žít lidé. K vaší první otázce, AMS o vás má vysoké mínění už od té doby, co jste zachránila její výsadek v Hunském prostoru.“

„To jsem byla jen zastupující kapitán. Velení měla kapitán Bransonová a potom kapitán Kimura a…“

„Kapitán Bransonová strávila většinu operace v nemocnici v bezvědomí a kapitán Kimura vycházel – podle vlastních slov – z vašeho plánu. Tak laskavě mlčte, kapitáne Evansová, a přijměte slova chvály, nedávám je často.“

„Ano, pane.“ Vivian se cítila jako školačka, kterou pan ředitel napomenul, že ho přerušila.

„Navíc máte také zkušenosti s mimozemskými druhy a osvědčila jste se i na Tristanu. To všechno dohromady z vás udělalo ideálního kandidáta.“

„Neposílá se ale na podobné diplomatické mise spíše admirál, pane?“

„Možná ano, ale jak jsem řekl, vyžádali si vás. Kromě toho také vaše hodnost má své výhody. Admirálové jsou hodně na očích a my si nemůžeme dovolit, aby o téhle operaci věděl kdokoliv nepovolaný. Navíc o té misi ještě hodně nevíme a vy jste…“

„… postradatelná,“ dokončila za něj Vivian automaticky a zarazila se. Čekala, že ji Basil vynadá, že mu zase skočila do řeči, ale on na ni jen opřel své černé oči a potom pokrčil rameny.

„Chtěl jsem říct, že jste schopná operovat v neznámém prostředí a improvizovat, ale nebudu tvrdit, že vaše poznámka také nevstoupila do úvah některých admirálů.“ Řekl to dost důrazně, aby dal najevo, že jeho úvahy to nebyly.

„Rozumím, pane.“

„To je prozatím všechno, co víme. Buďte tu zítra ve třináct nula nula a dozvíte se konkrétní rozkazy a konkrétní postup mise.“

„Rozumím, pane,“ zopakovala Vivian.

Basil se pohodlněji opřel do křesla a Vivian najednou na kratičký okamžik viděla tu psychickou únavu, která se skrývala za fasádou drsného velitele. On byl nejvyšší uniformovaný velitel nejen Astonského loďstva, ale vlastně i celé Obranné aliance, a ty měsíce – a vlastně už roky – války se na něm podepisovaly.

„Dobrá, kapitáne. To by bylo předběžné varování a považujte to, co jsem vám řekl, za přísné tajné. Teď bych vám ale chtěl ještě jednou pogratulovat k úspěšné misi na Beverenu. To byla výborná práce, kapitáne.“

„Velký podíl na úspěchu měla komandér Sinha a na povrchu planety kapitán Kowalski, pane,“ namítla Vivian. „Já byla jen pozorovatel a…“

„Víte, co jsem vám říkal, o tom přijímání chvály, kapitáne?“

Vivian zavřela pusu.

„A teď k panu Yostovi, určitě jste ho cestou domů vyslechla. Opravdu má užitečné informace?“

„Ano, pane. Alespoň se tak jeví. Má pár drobných informací, které si můžeme ověřit. Hlavně má informace o připravovaných ofenzivách a odhady na stavbu Mortisů.“

„A jaké ty odhady jsou? Stručně.“

„Ve stručnosti? Pane, pokud do půl roku nenajdeme místo, kde se produkují organické lodě Mortisů, a nezničíme ho, prohrajeme válku.“

 

******

 

„Na Beveren jsem byl přeložen před měsícem, mým úkolem bylo koordinovat trasy konvojů dovážejících Mortisy jako okupační jednotky do Kolonizovaného prostoru. Mortisové jsou užitečná okupační síla, ale je potřeba je neustále nahrazovat – často padají za oběť místním povstalcům i vašim jednotkám Commandos.“

Bernard Yost – donedávna komandér-poručík v Kasimirském loďstvu – seděl v čele hranatého stolu. Stůl byl kovový a šedý bez jakékoliv dekorace, kromě mikrofonu a nahrávacího zařízení před Yostem. Místnost tvořily jen čtyři holé stěny, stejně šedé jako stůl. Prostředí jako kdyby podtrhovalo atmosféru v místnosti.

Yost u stolu neseděl sám, bylo tu dalších osm lidí a všichni na něj upřeně hleděli, zatímco vyprávěl. Vivian Evansová seděla naproti kapitánu Michaelu Kowalskému, protože hlavní vyšetřovatel chtěl, aby byli přítomni i důstojníci, kteří s Yostem už přišli do styku.

Vyšetřovatel, kapitán loďstva s permanentně zamračeným výrazem, seděl přímo naproti Yostovi. Kromě něj tu byli ještě další vyšetřovatelé: jeden muž v civilním obleku z NVA a jedna žena v uniformě nadporučíka vesmírné pěchoty. Velkoadmirál Basil a několik dalších vysokých důstojníků výslech sledovalo na monitoru ve vedlejší místnosti. Výčet lidí přítomných u stolu uzavírala komandér Lynn Lybaerová a dva poručíci, kteří měli na starosti psychologickou analýzu Yosta a sledovali jeho reakce, pohyby i řeč těla a odhadovali jeho vnitřní pocity. Vivian o psychologické analýze moc nevěděla, ale psychologie zaznamenala velký pokrok za posledních padesát let. Sama Lynn Lybaertová na Tristanu pomocí této metody dokázala odhalit zrádce v Intervenčním sboru.

Vivian tehdy s Lynn sloužila na Rangeru a teď jí věnovala krátký úsměv, než se Yost dal novu do řeči.

„Předtím jsem pracoval dva roky na Basilice. Mým úkolem bylo zajišťovat logistickou podporu pro hlavní stanoviště vývoje Mortisů. Tam se vyvíjely lodě, které mimo jiné dobyly Simeral a které teď chystají útok na Sinaj.“

„Kde to stanoviště bylo?“ zeptal se hlavní vyšetřovatel.

„Na planetě Julianne,“ řekl Yost. „Šest světelných let od Kasimiru, kdysi na té planetě probíhal pokus o kolonizaci.“

Vivian přikývla. O Julianne slyšela, na PDA datapad před sebou si napsala poznámku. Admirál Tyler – tedy respektive jeho nástupce v Oddělení zvláštních operací – tam asi bude chtít co nejdříve vyslat odřad lehkých křižníků na průzkum. Možná i s jednotkou Commandos.

„Říkal jste, že to stanoviště tam ,bylo‘,“ pokračoval vyšetřovatel. „Už tam není?“

Yost zavrtěl hlavou. „Před čtyřmi měsíci jsme dostali rozkaz, že vývoj dalších Mortisů se přesouvá na nové místo, planetu označenou jen jako ,základna Algeon‘. Já měl opět jen na starost dodávky zásob. Mortisové se sice vyvíjí pomocí organických metod, ale potřebují spoustu věcí – hlavně živiny, chemikálie, ale i spoustu běžných věcí jako hadice, antigravitační držáky. Vypěstovat organickou vesmírnou loď není zase tak snadné, i když jakmile je výzkum dokončen, je to jednodušší. Ale připravit prostředí pro pěstování lodí není snadné a pochopil jsem, že Julianne nebyla pro masovou výrobu nejvhodnější svět. Základna Algeon má být vhodnější. A jako logistik jsem si všiml jedné podstatné věci.“

Odmlčel se. Vivian nevěděl, proč ten člověk dělá tyhle dramatické odmlky, ale on opravdu čekal, až ho vyšetřovatel vybídne, aby pokračoval.

„A o jakou podstatnou věc šlo?“ zeptal se vyšetřovatel nakonec.

„Objednávka potřebného materiálu – veškerého potřebného materiálu – pro Algeon je dvacetkrát větší, než bylo pro Julianne.“

Ne každému došlo, co to číslo znamená, a tak Yost pokračoval.

„V první várce na Julianne se vypěstovalo něco přes sto organických lodí Mortisů. Většina se nasadila pro útok na Simeral. Ve druhé várce se kvůli problémům na Julianne a zvýšené potřebě na produkci jak vesmírných střel Mortisů, tak pozemních jednotek, vypěstovalo jen padesát lodí. Ty byly přičleněny ke Druhé flotile a každým dnem by měly zahájit nálety na Sinaj.“

„Tím chcete říct, že Kasimir se chystá na invazi na Sinaj?“ zeptal se vyšetřovatel.

„Invaze se chystá, ale zatím pro ni není logistické zajištění.“ Yost se usmál. „My logistici víme, že válku rozhodují zásobovací trasy a rychlost, s jakou nahrazujete ztráty, ne geniální taktiky. Pochopil jsem, že císař chce používat Mortisy jako snadno nahraditelné jednotky, které budou nalétat na Sinaj, demoralizují obyvatele a budou opotřebovávat místní flotilu. Podobně jako Sinaj demoralizoval nálet titána Napoleona.“

Ten Sinajce spíš rozzuřil k nepříčetnosti, pomyslela si Vivian.

„Ale abych se vrátil k původní poznámce,“ řekl Yost, „logistický objem pro Algeon vzrostl dvacetkrát. Na Algeonu se samozřejmě pěstují i běžné pozemní jednotky a hlavně vesmírné stíhačko-střely pro válečné lodě Mortisů, ale já poznám, které vybavení slouží k produkci velkých lodí a které pro pterony, mastodonty, stíhačko-střely a jinou havěť. Takže abych to shrnul, očekává se dvacetkrát větší produkce vesmírných lodí než v první várce, kde jich bylo něco přes sto. A ty lodě mají být hotové do půl roku, maximálně do osmi měsíců.“

Další dramatická odmlka.

„To znamená, že Kasimirské císařství za osm měsíců bude moci vyslat na nepřítele – tedy na vás – přes dva tisíce vesmírných lodí Mortisů.“

V místnosti panovalo ticho, Vivian tuhle novinu už slyšela cestou na palubě Stalwartu, stejně jako to slyšel kapitán Kowalski, ale pro ostatní přítomné to byla novinka. A nikomu se ta představa nelíbila.

„Víte, kde se ta základna Algeon nachází?“ zeptal se vyšetřovatel nakonec.

Yost zavrtěl hlavou. „Ne, je to přísně tajné a zásobovací lodě musí projít přísnou procedurou. Ale vyřizuje to logistické centrum na Basilice, tak jsem se o tom dozvěděl.“

„Proč na Basilice?“

„Je to nejodstrkovanější a nejřidčeji osídlená planeta v Kasimirském císařství. Je to tudíž nenápadné místo.“

„Tušíte, jakou procedurou prochází ty zásobovací lodě?“

„Basilika sice nemá tak velký objem dopravy, jako jiné světy císařství, ale i tak tam přilétá a odlétá spousta nákladních lodí. Zásoby pro vývoj Mortisů se dopraví z planety na jeden z velkých přepravních trajektů na oběžné dráze. Ten odcestuje na kraj soustavy, kde se na něj nalodí posádka z Kasimirského loďstva – ze speciálního oddělení, které spadá pod Direktorát a ne pod úřad velkoadmirála – a potom se civilní posádka vylodí. Trajekt dopraví zásoby na základnu Algeon, vrátí se, nová posádka vymaže záznamy o cestě z lodních počítačů a zase se vylodí.

A příště je to jiný trajekt.

Víc nevím. I tohle je víc informací, než bych na své pozici měl vědět, a jen jsem to ukradl z kanceláře velitele logistického sboru na Basilice, než jsem se vypravil na Beveren.“

„Ještě jednu otázku,“ řekl vyšetřovatel a Vivian si všimla, že Lynn a její dva kolegové psychologičtí analytici zpozorněli. Tušili, co to bude za otázku a že u ní bude Yostova reakce nejdůležitější.

„Proč? Proč jste se rozhodl zběhnout?“

Yost chvíli mlčel a potom se pousmál. „Mohl bych vám říct, že Mortisové mě děsí a považuji je za hrozbu pro celé lidstvo, a tak jsem se rozhodl pro humanitární krok a pomoct vám je zastavit, ale vy byste mi nevěřili, že ne? Každý musí mít osobní důvod.“ Usmál se na Lynn a její dva kolegy. „To jistě vědí i vaši analytici. A máte pravdu, Mortisové jsou sice hrozba, ale to samo o sobě mě ke zběhnutí nedohnalo. To byl císařův zátah proti jedenáctníkům.“

Vivian se podívala do svých záznamů. jedenáctníci byli protestní skupina na planetě Basilika, která se hlásila k prvotní ústavě této kolonie, jež byla založena jedenáctého března roku 2411, proto jedenáctníci. Ústava zaručovala kolonii nezávislost na centrální vládě Kasimiru. Tehdy to byla ještě Kasimirská federace a původní kolonisté z Kasimiru odešli kvůli nějakým náboženským problémům – Vivianiny záznamy to dále nespecifikovaly – a chtěli být nezávislí. Basilice se ale hospodářsky nedařilo a rozvinutější korporace z federace si je k sobě záhy připoutaly ekonomicky. Ani o dvě stě let později to Basiliku nenechali zapomenout a Kasimiřané často nahlíželi na Basiliku v lepším případě jako na takové „problémové dítě“, v horším případě viděli její obyvatele jako druhořadé občany. Za císařství se mnohé změnilo, císař Drakos I. dokonce jmenoval nejvyšším velitelem loďstva velkoadmirála Neufelda, což byl rodák z Basiliky. Ale staré křivdy se těžko zapomínaly a hnutí jedenáctníků si chtělo na císařství vynutit větší autonomii. Před rokem jedenáctníci vyšli do ulic. Tou dobou se chystal útok na Simeral a planetární místokrál – pocházející z Kasimiru – to označil za podrývání válečného úsilí a nechal své mariňáky do davu střílet.

„Myslíte ten zátah proti jedenáctníkům z 8. 6. loňského roku?“ zeptal se vyšetřovatel.

„Ano, myslím ten, kde zahynulo osmdesát šest lidí pod děly císařských vznášedel za to, že házeli kameny. Včetně mé sestřenice a bratrance. Ale ani to není můj jediný důvod, i když to mě nejspíš popostrčilo. Jsem rodák z Basiliky a myslím, že už je dávno na čase, abychom byli zase nezávislí, jak se píše v naší zakládací listině. Já jsem také jedenáctník.“

„Takže to děláte, aby vaše planeta dostala nezávislost?“ zeptal se vyšetřovatel.

„Taky. A taky to dělám proto, že myslím, že vláda na Kasimiru by měla ochutnat trochu své vlastní medicíny.“

 

******

 

„Tak co, Lynn?“ zeptala se Vivian, když Yosta odvedli a důstojníci se jeden po druhém začali trousit z místnosti.

Lynn Lybaerová si promnula unavené oči. Vypadala jinak, než když ji Vivian viděla naposledy. Její blond vlasy teď měly mnohem tmavší odstín. Stejně tak její oči byly o něco chmurnější. Lynn viděla po boku admirála Tylera zkázu celé Domovské flotily, než padla do kasimirského zajetí, a to ji asi změnilo. „Jedna věc je jistá: mluví pravdu. Rozhodně o svých motivacích.“

„Jsi si jistá? On působí – alespoň pro mě – hrozně vypočítavě.“

„Právě. Kdyby to byl nastrčený zvěd a měl nám vnutit falešné informace, byl by konzistentnější. Tenhle člověk se sice chce pomstít za své příbuzné, ale zároveň chce dovést svůj svět k nezávislosti a zároveň se chce vlastně pomstít celému císařství a zároveň asi trochu vidí Mortisy jako hrozbu pro lidstvo. Myslím, že ani sám neví, proč vlastně zběhl. U každého je to vždycky spousta faktorů, málokdy jedna konkrétní věc, ta ho jen může popostrčit – jako jeho nejspíš popostrčil masakr jedenáctníků.“

Obě ženy následovaly skupinu na chodbu a Vivian se rozhodla změnit téma.

„A jak se vám líbí tahle funkce?“

Lynn pokrčila rameny. „Personální oddělení mě ujistilo, že to je dočasné. Jsem sice ráda, že jsem byla první, kdo si na akademii vybral jako volitelný předmět psychologickou analýzu, ale pořád se považuji víc za taktického důstojníka. Oba moji podřízení u výslechu jsou v analýze lepší než já. Mnohem lepší. Ale to jim proboha neříkejte, kapitáne!“

Vivian se zasmála. „Dobře, nebudu.“

„Nechcete se večer stavit na skleničku? Od chvíle, co jsme spolu sloužily na Rangeru, jsem vás moc neviděla. O vašem putování skrz Kolonizovaný prostor s admirálem Sunem nevím prakticky nic.“

Vivian pomalu zavrtěla hlavou. Vzpomněla si na dnešní večer a věděla, co ji čeká – a s kým jí to čeká. Také dobře věděla, že zítra ráno má další brífink u velkoadmirála Basila a dnešní večer může být na nějakou dobu poslední.

„Díky, Lynn, ale dnes už mám plány. A musím se na ně vypravit hned po debrífinku.“

S hlavním vyšetřovatelem skončí nejspíš do deseti minut, bude chtít jen vědět její postřehy o Yostovi, a tam Vivian stejně jen zopakuje to, co už napsala do zprávy. Potom se vypraví do nitra stanice Ithaka, do civilní sekce. Komandér Sinha jí řekla o jednom zajímavém obchodě, který vede emigrant z planety Hiwa-ai a který by se jí mohl zamlouvat. Vivian chtěla večer Freda překvapit a usoudila, že skoro vždycky jeden druhého potkávají v uniformě. Bylo na čase to změnit.

Usmála se.

Bitva o Sinaj – snippet 7

 Snippety  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bitva o Sinaj – snippet 7
Kvě 132015
 

Podporučík Monica Bentamorová sledovala magnetický vlek, jak přitahuje admirálův raketoplán z vnějšího hangáru, a jak tak stála v řadě nastoupených důstojníků, uvědomovala si, že se pořád nemůže smířit s tím, že je z ní oficír. Ve dvaašedesáti byla stará i na roli staršího poddůstojníka, ale nelíbilo se jí, že musí vyměnit ty krásné fialové našité ševrony za stříbrné pecky u krku. Nikdy nechápala, kde se vzala kulturní zvyklost, že čím víc u sebe máte zlatého a stříbrného smetí, tím jste důležitější.

Jenže admirál Tarziniová jí jasně naznačila, že si zvykla na Bentamorovou jako na svou pobočnici, a když jí bylo taktně naznačeno, že přestože kapitánův pobočník bývá poddůstojník, kdokoliv od kontradmirála výš musí už mít za podržtažku důstojníka, Justina Tarzinová nad tím jen pokrčila rameny a udělila Bentamorové povýšení v poli.

Bentamorová se snažila namítat, že takhle se to nedělá, ale v exilové flotile, kde byli všichni psanci, se to podle všeho právě takhle dělalo.

„PÓ-zor!“ zahulákal velící poddůstojník, archaicky přezdívaný bocman, a nastoupené řady důstojníků, mariňáků a astronautů se postavily do pozoru, jak admirál Tarzinová vystoupila z raketoplánu.

„Vítám vás na palubě Apolla, admirále,“ řekla kapitán Shaana Oldorfová-Svenská a Bentamorová postřehla drobný úsměv na jinak kamenné tváři Tarziniové. Obě ženy byly kamarádky ještě z akademie, co Bentamorová pochopila. Nemluvě o tom, že Oldorfová-Svenská byla první důstojnice, která se dopustila vzpoury, když se s admirálem Maxwellem rozhodla zběhnout.

Všechno se to vrací k tomu, že jsme skupina psanců, pomyslela si s úsměvem. A já už jsem dvojnásobný psanec, nejdřív útěk z Kasimiru, potom z Ballingtonu. Snad se z toho nestane hobby.

„Děkuji, kapitáne,“ řekla Tarzinová. „Tímto dnem, 12. 2. 2678, přebírám Apollo jako svou vlajkovou loď.“

„Madam, Apollo je tímto vaší vlajkovou lodí.“

 

******

 

„Je něco nového, Monico?“ zeptala se Justina, když si v admirálské kajutě rozepínala blůzu uniformy. Byla ráda, že pro převzetí vlajkové lodi nemusela mít slavnostní uniformu. Ballingtonská admiralita vymyslela nové slavnostní uniformy několik měsíců před vzpourou. Justina měla pořád za to, že by je Savaleri měl z moci svého úřadu kancléře v exilu zrušit.

„Něco je nového, madam, a myslím, že se nemusíte ještě svlékat z uniformy. Máme zprávu ze stanice Ithaka. Od admirála Tylera.“

Justina se zarazila a potom pokrčila rameny. „Co chce?“

„Žádá vás, abyste se s ním sešla na stanici v jeho kanceláři.“

„A to nemůže počkat? Právě jsem přiletěla a v sedm večer mám večeři pro všechny kapitány exilové flotily. Co může být tak důležitého, že to nemůže vyřídit přes komunikační kanál? Bože, ten chlap dokáže být otravný!“

„Vrátíme ho zpátky Kasimiřanům?“ nadhodila Bentamorová s úšklebkem.

Justina na starší ženu chvíli hleděla a potom se rozesmála. Bentamorová se začala taky smát. Bentamorová byla s ní, když zachraňovali Tylera z paluby bitevního křižníku Kasimir. Justina proti němu kdysi bojovala a dokonce ho dlouhá léta ze srdce nenáviděla, ale po Tristanu se mezi nimi objevil jakýsi prapodivný respekt. Tyler ji pořád dokázal neuvěřitelně vytáčet, ale nehodlala ho nechat napospas Kasíkům.

Justina přistoupila k malému baru, který byl součástí admirálské kajuty, a nalila si z karafy, kterou tam nechal stevard, skleničku oranžové tekutiny a potom se napila. Ovoce, ze kterého se ten džus dělal, se jmenovalo bor a pocházelo z měsíce Porter a jako jedno z mála je mohl člověk jíst bez jakékoliv úpravy. Justině vzdáleně připomínalo mango.

Potom, co se Justina napila, přešla i se sklenkou k pohovce, zula si boty a natáhla se.

„Dobře, za jak dlouho by mě Tyler chtěl vidět?“

„To nechává na vás, jen mu musíte včas říct.“

Justina se podívala na hodinky. „Dobře, řekněte mu, že dorazím v půl šesté.“

„Ano, madam.“

Snad to nebude mrhání časem.

 

******

 

„Admirál Tarziniová, pane.“

„Díky, Andy, ať jde dál.“

Tyler na počítači uložil a zavřel dokument o náhradní munici a zásobách pro Oddělení zvláštních operací, což byla jedna z mnoho administrativních maličkostí, které musel udělat, než zítra ráno odletí.

Teď dokument ale rád zavřel a vstal od stolu, aby podal ruku ženě, kterou Andy Orban uvedl do kanceláře.

„Vítejte, admirále.“

„Admirále Tylere,“ pozdravila ho Justina Tarziniová. „Musím uznat, že jste mě sem povolal poměrně narychlo.“

Její výraz byl téměř vlídný, iritace v jejím hlasu byla něco jako jejich soukromý vtip. Doby, kdy ho nenáviděla, byly pryč. Minulost nezmizela, oba si pořád pamatovali dobu, kdy proti sobě stáli v bitvě o Argonaut a kdy zahynul Justinin snoubenec, ale události několika posledních let oba změnily.

„To nebyl můj cíl, ale bohužel to jinak nešlo. Dáte si něco k pití?“

„Ne, děkuji.“

„Dobrá, tak se prosím posaďte.“ Pokynul jí k jednomu z křesel u malého kávového stolku a potom se podíval na Orbana. „To bude všechno, Andy, můžete jít.“

„Jistě, pane.“ Andy mrkl na Justinu a přikývl. „Admirále.“

Tylera napadlo, jestli jeho pobočník slyšel nějaké historky o něm a Tarziniové. Nejspíš ano. Byla to jedna z těch historek „nenávist až za hrob“, které se dobře vyprávěly a neměly moc společného s realitou.

Posadil se do křesla naproti Tarziniové. „Jak jsem říkal, omlouvám se, že jsem vás sem pozval takhle narychlo, ale admirál – tedy vlastně velkoadmirál – Basil přivezl nové zprávy a některé se týkají vás a z různých důvodů usoudil, že bude lepší, když vás s tím seznámím já.“

Justina se opřela a její hnědé oči se do Tylera zabodly jako dvě obzvláště zvědavé svítilny. „Dobře, admirále Tylere, tohle mě zaujalo. Tak prosím.“

„Ve stručnosti: Zítra odlétám na Sinaj převzít velení Stanice Sinaj – teď se jí akorát bude říkat Čtvrtá útočná flotila. Nevím, kdo mě nahradí v Oddělení zvláštních operací, nicméně vaše flotila v exilu bude převelena ke Čtvrté flotile.“

Justina na sobě nedala nic znát, ale Tyler viděl, jak okamžitě zpozorněla. Po měsících strávených tady u Ithaky bude její exilová flotila konečně nasazena. A bylo jasné, že aliance by ji nenasadila, kdyby jim nevěřila.

„Odplujete za deset dní spolu s 39. operační skupinou a 42. operační skupinou. 10. operační skupina se teprve znovu zformuje, šest z jejích sedmi lodí opustí dok teprve v půlce příštího týdne. Ale pochopil jsem, že admirál Likert si dal za osobní cíl vyplout ve stejnou chvíli jako vy, i když nevím, jestli se mu to povede.“

Justina mlčela a Tyler si uměl představit, co se jí honí hlavou. Pousmál se. „Předpokládám, že vám nebude vadit sloužit pod mým velením.“

„Ne… mně ne.“ Justina pokrčila rameny. „Ne všichni Ballingtoňani v exilové flotile jsou z vás nadšeni, admirále. Ale všichni se přihlásili dobrovolně a pan poslanec… tedy vlastně pan kancléř v exilu Savaleri uzavřel dohodu s vaším prezidentem Kuritou, že exilová flotila spadá do jednotného řetězce velení Obranné aliance. Čili se s tím budou muset smířit.“

„A vy?“

Justina se pousmála. „Jste pořád parchant, ale jsem ráda, že vás mám na své straně.“

Další soukromý vtip.

„A nebude vadit vaším admirálům, že slouží pod Ballingtoňankou? Pro tu cestu budou muset být pod mým velením.“

„To už vůbec ne, to mi věřte. Znám Spaldinga, Feliera i Likerta.“

„A proč neletíte s posilami i vy?“

„Velkoadmirál Basil mě chce na Sinaji co nejdřív, takže zítra letím s Andym nadsvětelným raketoplánem.“

„A zbytek štábu necháváte tady?“

„No… vlastně zbytek štábu nemám.“

Justina pozvedla obočí a Tyler pokrčil rameny.

„Říká se, že na frontě se mění situace každým okamžikem, ale ve štábu evidentně taky. Můj náčelník štábu byl už zmíněný Jean Feliero, který byl dnes povýšen na kontradmirála a zítra převezme velení 42. operační skupiny. Můj zpravodajský důstojník zůstane tady v oddělení rozvědky loďstva a moje operační důstojnice kapitán Evansová se teď vrací z mise a byla vyžádána pro speciální operaci od AMS.“

„AMS?“ Teď bylo jasné, jak je Justina překvapená. AMS neboli Agentura pro mimozemské styky byla po dlouhou dobu hlavní – a jediná – mezinárodní organizace pro komunikaci s mimozemšťany jménem celého lidstva. Lidé v sektoru Hirano měli pravidelné styky hlavně s Finraty a Nargany. Kromě toho válčili s Huny a během této války bojovali s Mortisy.

A právě hmyzí Mortisové byli důvodem, proč byla nyní AMS v úpadku. Členství v AMS bylo dlouho považováno za jakýsi politický celibát. Jenže to skončilo, když doktor Antal Duncan, jeden z členů AMS, zradil svou přísahu a začal Kasimiru pomáhat s genetickou úpravou a šlechtěním Mortisů, aby se staly bojovým druhem. Hordy Mortisů se pak během války staly noční můrou každého mariňáka a organické vesmírné lodě Mortisů byly stejnou hrozbou jako bitevní křižník.

AMS pomalu začala přecházet na stranu Obranné aliance, ale svou funkci už tak jako tak neplnila. Obchod s Nargany a jejich léčivými chaluhami teď stejně provozoval každý stát sám. Poslední důležitý čin AMS byl, že zveřejnila své informace o Teradonech, mimozemšťanech, kteří před lety nad domovskou planetou Mortisů zničili kasimirský bitevní křižník.

„Ano, AMS. I když se to nezdá, pořád jsou trochu užiteční.“

„A čím?“

„To, co vám nyní řeknu, je stále tajná informace, donedávna známá pouze několika důstojníkům v nejužším kruhu na Astonské admiralitě a v kabinetu. Ale prezident Kurito rozhodl, že se o tom musí dozvědět i nejvyšší političtí představitelé a vojenští velitelé všech členů Obranné aliance. Čili i vy.“

Justina se opřela a přikývla. „Chápu.“

„Dobře. Teradoni nás kontaktovali něco málo před rokem. Jejich velvyslanec sledoval vývoj v sektoru Hirano už nějakou dobu a je znepokojený z toho, jak Kasimir využívá Mortisy. Podle něj si Kasimiřané neuvědomují, jaká jsou Mortisové hrozba, a Teradoni proti nim kdysi hodně dávno vedli dlouhou válku. Potom je porazili a nechali na planetě Triplex. V každém případě nám Teradoni nemohli pomoci přímo, ale jejich vyslanec nám nabídl odbytiště pro naše zboží, dokud se průmysl nepřetvoří na válečnou výrobu. Také nám nabízel jiné věci, jako rychlovýrobní zařízení, které nám umožní postavit lodě mnohem rychleji oproti normálu. Ale to není tak jednoduché. Respektive to není rozhodnutí, které může udělat sám. A tak přichází ke slovu kapitán Evansová…“

 

4.

„… a tak přicházíte ke slovu vy, kapitáne Evansová.“

Vivian seděla a snažila se nedat najevo ten absolutně surreálný pocit. Stalwart zakotvil u stanice teprve před hodinou. Zběha Bernarda Yosta se hned ujali lidé z rozvědky a Vivian zjistila, že admirál Tyler byl převelen na Sinaj a ona sama byla odvolána z funkce jeho operačního důstojníka. O minutu později se dozvěděla, že se má dostavit do kanceláře admirála Basila a že před pěti minutami bylo pozdě.

A tady ji admirál – tedy vlastně velkoadmirál – Basil vysvětlil, že ji AMS chce na misi do prostoru Teradonů.

„A jak přesně já souvisím s tím, že velvyslanec Teradonů nemůže rozhodnout o tom, že nám dodá technologie, pane?“

Basil si vrazil do úst párátko. „Je to složitější, kapitáne, ale povedete… asi tomu můžeme říkat diplomatická mise. Velvyslanec Teradonů – Tral Zon Shan – nám vysvětlil, že jeho nadřízení nám odmítli jen tak předat technologie, pokud s nimi nevyjednáme náležité podmínky. A nejde o žádné vyjednávání u kulatého stolu, to rozhodně ne. Národ, do kterého Tral Zon Shan patří – jmenuje se Modrý národ, z nějakého důvodu se teradonské státní útvary jmenují podle barev – chce ukázku naší dobré vůle, než nám pomůže. A možná i dobrá vůle je špatné slovo. Chtějí prostě vidět, že dokážeme jejich technologii použít a že máme proti Kasimiru – a Mortisům – nějakou šanci.“

„A proč nám rovnou nepomohou vojensky, pane? Podle těch zpráv jedna jejich loď zničila kasimirský bitevní křižník třídy Herakles.“

„To ano, ale pochopil jsem, že Teradoni zase těch lodí nemají moc a mezi některými jejich národy panuje napětí – Teradoni jsou ještě více národnostně rozdělení než my. Možná spolu i válčí. Modrý národ si sice uvědomuje, že Mortisové jsou hrozba a že se mohou Kasimiřanům vymknout kontrole, ale rozhodně to pro ně není akutní hrozba. Takže nám pomohou ekonomicky a technologickými balíčky. Pokud je přesvědčíme. A my je potřebujeme přesvědčit.

Vím, že záškodnické operace, které jste plánovala pro admirála Tylera, mají úspěch, ale to je jen oddalovací taktika. Pokud nevyrovnáme naše čísla, prohrajeme válku. Jen čert ví, kolik Kasimiřané pěstují těch organických mortisích lodí. A nám trvá přes rok postavit bitevní křižník. Úplně upřímně, kapitáne, ty rychlovýrobníky, které nám slibují Teradoni, mohou znamenat rozdíl mezi vítězstvím a porážkou. Doslova.“

Díky, a to už jsem se začínala uklidňovat, pomyslela si Vivian.

Bitva o Sinaj – snippet 6

 Snippety  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bitva o Sinaj – snippet 6
Kvě 112015
 

„To se mi nelíbí, Leone,“ řekl Tyler. „Znám Henrika Falkbergeta. Krucinál, už na akademii jsme spolu byli ve stejném basketbalovém družstvu! Pochybuju, že by někdo s dostupnými informacemi naložil líp než on!“

„Na tom nakonec nezáleží, Seane. Rozhodnutí padlo na vyšší úrovni. Ale lhal bych, kdybych řekl, že po tomhle fiasku bych ho nevyměnil sám. Vím, že za to nemohl, ale měl to na starosti a z celé Ramly je kráter. V takových situacích je odvolání na místě. To nejlepší, co pro něj můžu udělat, je, že to v papírování zavedeme jako běžné přeložení, ne jako odvolání z funkce. Ale prostě v takové situaci musí skončit.

Což mě přivádí k další důležité věci. Hodně lidí v kongresu pořád nemůže překousnout, že tady stojíš v čele zvláštních operací potom, co jsi de facto prohrál bitvu o Simeral.“

„Já myslel, že jsem ji prohrál i de iure.“

Basil se tvářil, že chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Pomalu se nadechl a znovu si do pusy vrazil párátko. „Prostě a jednoduše, tvůj veřejný image je ,ten, co ztratil Simeral‘. Je to nespravedlivé, je to hnus, ale je to tak. Politici tentokrát vychází z obecné nálady a je to prostě realita, i když nespravedlivá.“

Basil neříkal nic nového. Stanice Ithaka byla ještě teď plná uprchlíků, několik celých palub bylo zaplněno lidmi, kteří uprchli ze Simeralu jen s šaty, co měli na sobě. Leželi na zemi na matracích a několik měsíců jedli jen nouzové dávky. V utečeneckých táborech na Porteru to bylo ještě horší, hlavně v zimních měsících. Ithaka měla alespoň pořád stejnou atmosféru a povětrnostní podmínky.

Tyler už několikrát procházel těmito oblastmi, pamatoval si, jak k němu přiskočila žena a se slzami v očích se ho ptala, kde bylo loďstvo, když Kasimiřané začali odstřelovat povrch Simeralu. Kde bylo loďstvo, když jedna řízená střela zabila jejího syna. Ona se svou dcerou utekla a potom Tylerovi vykládala, že kvůli němu a dalším jemu podobným přišla už o obě děti. Za ženou stála její dcera, které bylo sotva osmnáct a tiše matce oznámila, že o ni nepřišla. Ale z pohledu matky o ni přišla také. Tyler se potom dozvěděl, že dcera ten den odlétala na Porter do tábora Frazer, kam se dobrovolně přihlásila. To nebylo zařízení pro uprchlíky, šlo o výcvikový tábor pro Astonskou vesmírnou pěchotu.

Při jeho druhé návštěvě se ho pokusilo několik lidí zmlátit. Místní ostraha jim v tom zabránila a Tyler si říkal, že je měli nechat. Když viděl to utrpení a beznaděj kolem sebe, přál si, aby ho zmlátili. On měl tyhle lidi chránit!

„Já to chápu, Leone,“ řekl pomalu. „Jestli mě chceš odvolat, tak to pochopím.“

„Nechci, Seane, ale musím. Stejně jako jsem musel, když jsi si před prezidentem Petersenem pustil hubu na špacír a oni trvali na tom, abych tě vyhodil z admirality.“

„Tentokrát jsou pro to alespoň lepší důvody. Jenom mě proboha nech něco dělat. I kdybych měl analyzovat data nebo tak.“

Basil se ušklíbl. „To by bylo trochu plýtvání – i já si jsem vědom tvých schopností, i když jsme se poznali tak, že jsi mě praštil.“

„To není pravda, poznali jsme se tak, že jsi mluvil o přirozené nadřazenosti vás pilotů. Až potom jsem tě praštil.“

„Nicméně, jsem si vědom tvých schopností, ale prostě kabinet ani kongres tě nechtějí takhle blízko u centra dění, když jsou tyhle operace naše hlavní ofenzivní tažení.“

„Takže mě uklidíš někam, kde mě nebude tolik vidět? Leone, já už dostal padáka dřív, můžeš mluvit na rovinu.“

Basil pozvedl obočí. „Opravdu to chceš na rovinu?“

„Ano, na rovinu.“

„Tak dobře.“ Otevřel cestovní kufřík a vytáhl bílý list papíru. „Tady jsou tvé oficiální rozkazy, které jsme pro tebe připravili cestou. Jsou docela stručné. Tak si je přečti sám.“

Tyler vzal papír a pozvedl obočí. Kromě hlavičky, jména adresáta a podpisu tam byla jen jedna věta:

„Poletíte na Sinaj a s okamžitou platností převezmete velení Čtvrté útočné flotily a všech spojeneckých jednotek v oblasti.“

Podíval se na Basila. „Cože?“

„Chtěl jsi to na rovinu.“

„Jak k tomu došlo?“

„Jednoduše – a hodně senátorů z toho málem dostalo psotník. Rozhodnutí o tvém odvolání padlo. Stejně jako o odvolání Henrika Falkbergeta. Potom prezident Kurito pozval na jednání kabinetu sinajského velvyslance a zeptal se ho, koho by nejraději viděl na místě Falkbergeta. Sinajec ani nezaváhal a řekl tvoje jméno.“

„Cože?“

„Sinajci si nejspíš pořád myslí, že chodíš po vodě, potom, co jsi zachránil ten jejich konvoj před Huny.“

„Ježíši, takhle horkej brambor jsem ještě nedostal. Situace na Sinaji se zhoršuje, podle zpráv rozvědky a Henrika Falkbergeta se Kasíci snaží narušit morálku tím, že provádí sebevražedné útoky za pomoci Mortisů. Tím, že si je pěstují, tak si jich můžou dovolit hodně ztratit.“

„Já vím, proto musíš odletět hned zítra.“

„Ale kapitán Evansová a Yost přiletí až…“

„Budeme ho muset vyslechnout bez tebe. Tobě pošlu všechny důležité informace a Yosta pošlu za tebou hned potom. Ať už o Mortisech ví cokoliv, určitě se to bude hodit i tobě.“

„A Vivian… tedy kapitán Evansová?“

„Tu musím odvolat z tvého štábu. Promiň, Seane, ale rozkaz shora. Máme pro ni jinou práci.“

„Jinou práci?“

„Ano, to je další důležitá věc. Jmenuje se to Expedice Perry, ale o tom ti zatím nesmím říct. Ještě k Sinaji: kromě tebe tam pošleme ještě posily, ale ty musíš letět rychle, takže tě posadím na přepravní raketoplán.“

Rychlost letu lodí mimoprostorovým oknem byla nepřímo úměrná jejich velikosti. Cestu, která trvala bitevnímu křižníku dva týdny, zvládl lehký křižník za týden a fregata za tři dny. Malé nadsvětelné raketoplány pro mezihvězdné lety měli pouhých třicet metrů a nebyly moc pohodlné, ale dokázaly letět ještě pětkrát rychleji než fregata.

„U Sinaje teď máme třicet pět našich bitevních křižníků a dvaadvacet sinajských. Alespoň podle posledních zpráv.“

„A čím to posílíme?“

„Sinaj si nemůžeme dovolit ztratit, takže vyškrábnu všechno, co si můžu dovolit poslat. Za Astonskou unii pošlu zbytek operační skupiny kontradmirála Spaldinga se čtyřmi zbývajícími bitevními křižníky třídy Warspite-B. Jean Feliero byl povýšen taky na kontradmirála a přidělím mu skupinu osmi bitevních křižníků s doprovodem – jsou to samé staré lodě, sedm třídy Repulse a jen jedna třídy Dauntless, ale jsou tady a jsou připraveny hned vyrazit.

Za týden definitivně opustí loděnice šest nových bitevních křižníků třídy Warspite a ty přidám k poslední lodi kontradmirála Likerta, kde utvoří další skupinu. To jsou tři nové operační skupiny. Ale to je všechno. Žádné další lodě už poskytnout nemůžeme, jinak bychom odkryli Porter nebo Harunu. A to si nemůžeme dovolit.

Po tom kasimirské nájezdu na Harunu před dvěma měsíci se toho v kongresu bojí víc než kdy jindy. Musíme počkat alespoň další půlrok, než budou k dispozici první bitevní křižníky třídy Warspite. A první Liberatory budou nejdřív za rok. A to až podle toho, jak dopadne jednání s Teradony.“

Teradoni byli rasa mimozemšťanů, která v minulosti bojovala s Mortisy a která nabídla neoficiální – a nevojenskou – pomoc Obranné alianci. Jenže vyjednávání s mimozemšťany bylo často složitější než s politiky.

Tyler už se chtěl zeptat na detaily stran Teradonů, když ho něco zarazilo.

„Říkal jsi, že ty posily pošleš za Astonskou unii? Co to znamená? My máme ještě něco, co nepošleme za Astonskou unii?“

Leon Basil se usmál a opět odložil párátko. „Ano, na Sinaj se vypraví i Ballingtonská flotila v exilu. Povede ji tvoje oblíbenkyně Justina Tarziniová.“

Tyler si schoval hlavu do dlaní a Basilův úsměv se rozšířil.

 

******

 

„Dobře, se o ni starejte, Justino.“

„Buďte bez obav, Justino, bude v dobrých rukách.“

„Dokud bude u kormidla Justina, tak se nemám čeho bát.“

„To jsem ráda, Justino.“

Admirál Justina Tarziniová se usmála v hangáru na svou nástupkyni, kapitána Justinu Navarrovou. Normálně bylo nemyslitelné, aby kapitán oslovoval admirála křestním jménem, pokud to nebyli blízcí přátelé a nebylo to v soukromí. Ale mezi Justinou Tarziniovou a Navarrovou to od jejich zběhnutí z Ballingtonského společenství byl jakýsi soukromý vtip, vzhledem k tomu, že se jmenovaly stejně.

Navíc obě ženy nebyly tak odlišné. Justina Tarziniová byla o pár centimetrů větší než Navarrová a své černé vlasy měla skoro až k pasu a spletené do copu, ale Navarrová měla také černé vlasy, byť sestřižené nakrátko, a obě ženy měly olivově hnědou pokožku a jasně hnědé oči. Mezi členy posádky bitevního křižníku Saturn to ještě před zběhnutím bylo zdrojem mnoha vtípků, že obě Justiny jsou dvojčata a každou noc si prohazují role. Potom, co se posádka Saturnu přidala ke vzpouře admirála Maxwella a uprchla k Obranné alianci, aby mohla bojovat proti Kasimiru, se celá posádka ještě více stmelila a bylo to znát i na jisté neformálnosti. Proto Navarrová i v hangáru před nastoupenou čestnou stráží oslovila Justinu Tarziniovou křestním jménem.

Člověk by netušil, jak lidi dá dohromady, když se z nich stanou psanci v očích vlastní vlády. Navzdory faktu, že ta vláda je zkorumpovaná a vedená kancléřkou, která nechává zmizet své politické odpůrce.

Justina tuhle posádku nerada opouštěla, ale nešlo to jinak. Admirál Joshua Maxwell sice zachránil politického vůdce odboje Antonia Savaleriho a inspiroval spoustu loajálních důstojníků Ballingtonského loďstva, aby se k němu přidali a založili s ním flotilu v exilu, ale sám zahynul. Justina byla nejvyšším kapitánem v exilové vládě a hlavně – jak jí Savaleri několikrát zdůraznil – je mezi Ballingtoňany symbolem. Obstála zkouškou ohněm v tristanské občanské válce i v bitvě o Argonaut a Ballingtoňané na všech lodích v exilové flotile ji vnímali jako symbol hrdinství.

Navíc fakt, že se rozhodla sama za sebe jít a zachránit admirála Tylera – svého bývalého nepřítele – z kasimirského zajetí, jí hodně přilepšil i u Astoňanů. Sečteno a podtrženo to byly důvody, proč ji Savaleri jmenoval admirálem a velitelem Ballingtonské flotily v exilu.

Donedávna to byla jen papírová funkce, protože většina lodí v exilové flotile byla poškozená. Ale teď se na stanici Albatros dokončily poslední opravy Saturnu a několika dalších těžce poškozených plavidel, takže už flotila mohla být označená za bojeschopnou. Zároveň z Ballingtonu zběhly další lodě. Justina Tarzinová se tak musela stát vlajkovým důstojníkem i v praxi a nejenom na papíře. Jenže Saturn nikdy nebyl konstruován jako vlajková loď. Bohužel.

Jen asi každý čtvrtý bitevní křižník měl vlajkové operační centru určené pro admirála a jeho štáb. Vzhledem k tomu, že admirál obvykle velel operační skupině o šesti až osmi bitevních křižnících, tak to většinou stačilo. Jakémukoliv menšímu odřadu velel pouze služebně nejstarší kapitán. Podobně to mělo nastaveno i Astonské nebo i Kasimirské loďstvo, i když válečné ztráty a obecně válečná situace občas nutila admiralitu tento postup přehodnotit.

„Hodně štěstí, admirále,“ řekla Navarrová, když se už ticho začalo protahovat, a podala Justině Tarziniové ruku.

„Díky, Justino,“ zopakovala Tarziniová jejich společné křestní jméno a potom se otočila k průlezu vedoucímu na palubu raketoplánu.

„Velící důstojnice BFE opouští palubu,“ ozvalo se z interkomu.

******

 

Jakmile se raketoplán vyhoupl magnetickým urychlovačem z vnějšího hangáru Saturnu, zamířil k dalšímu bitevnímu křižníku plujícímu opodál.

Laik by mezi těmi dvěma loděmi nenašel žádný rozdíl a i Justina musela uznat, že moc rozdílů nebylo. Žádné dvě lodě sice nebyly úplně stejné – a už vůbec ne lodě takhle velké – ale Saturn a Apollo byly obě dvě třídy Jupiter a obě z druhé vlny Jupiterů, do kterých byly zakomponovány změny vycházející ze zkušeností z bitvy u Argonautu.

V dálce na levoboku od Apolla byly ještě další dva bitevní křižníky třídy Jupiter v Justinině flotile – Vesta a Ceres. Dál Justina nedohlédla, ale věděla, že za nimi plulo ještě pět bitevních křižníků třídy ŠivaKalki, Sakti, Višnu, Haruman a Sita. Kolem plul doprovod lehkých křižníků třídy Thor a fregaty tříd F a D.

Jupitery byly trochu ojedinělá konstrukce, specifická pro Ballingtonské loďstvo. Loď byla menší než průměrný moderní bitevní křižník a uvezla pouhé čtyři perutě stíhaček oproti běžným osmi až devíti u jiných bitevníků. Výhodou však bylo větší nahuštění kiriového pancíře, lepší obrana a větší palebná síla. Jupitery byly konstruované tak, aby vydržely hodně zásahů a aby ještě víc zásahů rozdaly. Nedostatek stíhaček v jejich letové cloně měly kompenzovat lehké křižníky třídy Thor, na které se běžně vešly dvě perutě stíhaček oproti normální jedné. Navíc Jupitery v každé operační skupině doplňovaly i jejich současníci, bitevní křižníky třídy Šiva, které byly zkonstruované tradičněji a nesly osm perutí stíhaček.

Justina slyšela od jednoho historika přirovnání, že bitevní křižník z dnešní doby je kombinací bitevní lodi a letadlové lodi z éry námořnictev na předkosmické Zemi. Pokud toto přirovnání platilo, pak Jupiter měl určitě blíž k bitevní lodi a Šiva k letadlovce.

Proto byla ráda, že v exilové flotile měla obě třídy rovnoměrně. Budou se hodit.

To už se raketoplán začal blížit na přistání ve vnějším hangáru na pravoboku Apolla.

Bitva o Sinaj – snippet 5

 Snippety  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bitva o Sinaj – snippet 5
Kvě 082015
 

3.

Admirál Sean Everett Tyler stál u průzoru před jedním ze stovek doků na stanici Ithaka a sledoval nádhernou loď ukotvenou na druhé straně skla. Na několika místech byla viditelně poškozená, chyběly pancéřové pláty, jiné byly jenom seškvařené od blízkých explozí a celkově bylo na lodi vidět, že už zažila lepší časy.

Někomu, jako je dokařská krysa, by tahle loď přišla jen jako další bitevní křižník třídy Dauntless, kterých byly v soustavě desítky. Ale minimálně Tyler věděl, že tahle loď je něco víc. Tohle byla Indomitable. Jeho Indomitable. Loď, které jako kapitán přes dva roky velel a na které další dva roky nesl svou vlajku jako kontradmirál. Prošel s ní bitvou v Hunském prostoru i tím nešťastným střetnutím mezi Astoňany a Ballingtoňany v soustavě Argonaut.

Na téhle lodi strávil jedny z nejdramatičtějších let svého života. A potom loď žila dál bez něj a byla vlajkovou lodí viceadmirála Suna, když skoro rok v Kolonizovaném prostoru doprovázel šnečím tempem tarnówskou stanici Albatros do bezpečí. Díky Sunovi a svazu vedenému Indomitable se stanice a tři sta padesát tisíc Tarnówanů na její palubě dostalo sem do soustavy Porteru a Albatros se nacházel na opačné straně plynného obra Sykes, než obíhal obyvatelný svět Porter i stanice Ithaka. Indomitable doprovodila stanici sem, ale admirálu Sunovi to nestačilo, a tak se přesunul na jinou loď a se zbytkem svazu se pokusil sabotovat a zničit největší kasimirské loděnice Akropolis.

To se mu také povedlo, ovšem stálo ho to život. Ale zničení Akropolis citelně ochromilo kasimirskou výrobu nových lodí a koupilo Obranné alianci čas.

A čas potřebovala víc než cokoliv jiného, když byl Tyler ve velení Domovské flotily poražen na hlavu a Kasimiřané dobyli hlavní planetu Simeral.

Zhluboka se nadechl a na okamžik zavřel oči. Tohle měla být klidná návštěva oblíbené lodi. Jako návštěva starého přítele v nemocnici, když víte, že bude v pořádku. Ale i necelý rok po bitvě o Simeral se začala Tylerovi celá událost zase přehrávat v hlavě.

Věděl, že stojí proti přesile. Dokonce admiralitě navrhoval agresivní taktiku a přejít do protiútoku. Chtěl zaútočit na Taderas a osvobodit ho od Kasimirské okupace. Jenže politici v čele s prezidentem Petersenem se báli veřejného mínění, a tak nechtěli odvolat žádný operační svaz z obrany Simeralu.

A tak jen čekali, až nepřítel přijde k nim. A potom bojovali. Tyler měl pod svým velením celou Domovskou flotilu, měl dobrý plán, podařilo se mu vyrovnat s nepřítelem síly, ale nestačilo to. Kromě obyčejných lodí měli Kasimiřané i ty zatracené organické lodě Mortisů. Jejich střely a ekvivalent stíhaček úplně zahltily astonskou obranu. Zahynul Tylerův přítel a zástupce Petr Ambronsen, Tyler přišel o vlajkovou loď a padl do zajetí. Caitlin Davenportová se zoufalým zbytkem flotily unikla a řídila evakuaci Simeralu. Potom se začalo střílet i na povrchu a zahynul dokonce i prezident Petersen…

Zbytek už Tyler slyšel jenom z doslechu. Padl do rukou Císařskému direktorátu, obávané tajné službě Kasimiru, a jeho agenti se mu pokusili vymýt mozek. Nevěděl, jak dlouho v tom žaláři na palubě jejich vlajkové lodi byl, ale nejspíš by tam zahynul nebo se z něj stala kasimirská loutka, kdyby několik desítek lidí neriskovalo, aby ho zachránili. A kdyby u toho někteří z nich nezahynuli.

Tyler nevěděl, čím si to zrovna on zasloužil, ale všichni jeho zachránci se přihlásili dobrovolně. Vedla je Justina Tarziniová, Ballingtoňanka, která byla na opačné straně v bitvě o Argonaut a která Tylera dlouhá léta upřímně nesnášela.

Tyler zamrkal, zatímco dál hleděl na opravovanou Indomitable. Válka přináší podivná spojenectví. Justina a ostatní mu vystavili účet, který nebude moct nikdy splatit.

Ale může se o to pokoušet a…

„Admirále!“

Tyler byl rád za vyrušení. Čím častěji byl sám, tím více ho doháněly vlastní myšlenky. A už teď věděl, že jít se sem podívat nebyl dobrý nápad.

Otočil se a viděl komandér-poručíka Orbana, svého pobočníka, jak k němu míří od průlezu.

„Co se děje, Andy?“

Andrew Orban byl muž průměrné výšky. Bývaly doby, kdy chodil do hola, což mu mezi piloty vynesl volací znak „Biliár“. Po zranění nervů v bitvě o Simeral ale nemohl nějakou dobu pilotovat, a tak ho Tyler zatáhl do svého štábu. Zatím nelitoval.

„Pane, admirál Basil je zpátky v soustavě, jeho raketoplán přistane za deset minut. Poslal zprávu, abyste na něj počkal v jeho kanceláři.“

Leon neztrácí čas. Současný nejvyšší velitel Astonského loďstva – a vlastně i spojených sil celé Obranné aliance – nepatřil mezi Tylerovy oblíbence, ale to se táhlo už od dob, kdy byli oba poručíci na stejné lodi. Jednu věc mu ale Tyler musel uznat, Leon byl muž činu. A někoho takového v téhle válce potřebovali.

„Dobře, Andy, tak pojďme, ať Leon nečeká.“

 

******

 

Tyler vstal, když poddůstojník otevřel dveře a vpustil admirála Basila do kanceláře.

„Ahoj, Leone. Tak jak bylo na služební cestě?“

„Chceš pravdu, nebo frázi, Seane?“ zamumlal Leon Basil a prošel kolem Tylera, odložil si cestovní kufřík a posadil se ke stolu naproti Tylerovi, který seděl na jednom z křesel pro hosty. „Fráze je ta, že naši moudří političtí páni nám nechávají volnou ruku a nechají nás řídit válku.“

„Což je dobře, hlavně potom, co prezident Petersen – budiž mu země lehká – tlačil na to, abychom to hráli na defenzivu.“

„Jo, ale jak jsem říkal, tohle je fráze.“ Basil vylovil z kapsy párátko a vrazil si ho mezi zuby. Tenhle jeho manýrismus Tyler nesnášel, stejně jako nesnášel ty dramatické odmlky. Ale tentokrát si byl skoro jistý, že Basil to nedělá, aby ho naštval, Basil je v rozpacích…

Na Basilových černých vlasech, jen o něco tmavších, než byla jeho pleť, se objevovaly šedé vlnky, které tam před rokem nebyly. Tyler sám měl už své blond vlasy skoro kompletně šedé, ale u něj to přicházelo přirozeně už před nějakou dobou. Nebo si to alespoň myslel.

Všichni jsme neuvěřitelně zestárli.

„Jak říkám, realita je složitější, a proto jsem se chtěl s tebou sejít hned, jak se vrátím,“ řekl Basil. „Na jednu stranu jsem rád, že se po pádu Simeralu vláda rozhodla usadit na Haruně, ale středisko vojenských operací je tady na Porteru, čímž je nemám hned ve vlasech. Ale dojíždět každý měsíc před Výbor pro vojenský dohled také není ideální.“

Tyler přikývl a doufal, že se Basil konečně dostane k věci.

„Nicméně, dobrá zpráva je, že Bjergová už není ministryní obrany.“ To byla opravdu dobrá zpráva. Bjergová sice nebyla typ vyloženě škodícího politika, ale byla typ naprosto blbého politika, který svůj rezort dostal za odměnu. Nicméně v době války nemůže být na obraně amatér. „Novou ministryní je Valentina Yellandová Kukovová.“

„Matka admirála Kukova?“

Basil přikývl. Oba znali Vincenta Kukova. Byl to ambiciózní a ctižádostivý důstojník a jeho kariéra byla spíše ve štábu než v poli. Tyler mu ale jeho ctižádostivost – kterou navíc ani netajil – rád odpouštěl, protože Kukov byl ve své práci dobrý. Nemluvě o tom, že Tylerovi v bitvě o Tristan zachránil život.

„Takže tě Kukov brzo vystřídá jako nejvyšší velitel?“ zeptal se Tyler.

„Ne, ale že bude do pár měsíců povýšen na viceadmirála je jisté. Nejspíš mu pak dáme na starost stanici Sormia, kde budeme stavět nové Liberatory. Ale to bych Kukovovi nejspíš stejně dal, administrátor je schopný, takže to mi nevadí. Jo, a máme také nového viceprezidenta. Ctihodného Prana Talaviho. Senát i sněmovna ho zvolily poměrně jednoznačně.“

„Co na to prezident Kurito?“

„Ví, že Talavi má velký vliv, takže neměl na vybranou a musel mu dát funkci. Jako viceprezident je alespoň neškodný a mimo všechno důležité dění.“

„Dokud Kurita dýchá. Ale v téhle válce jsme už přišli o jednoho prezidenta.“

„Já vím, byl jsem u toho,“ řekl Basil a v očích mu bleskla nepříjemná vzpomínka. „Ministryně Yellandová Kukovová teď předsedá Výboru obrany a ten má rozhodně zajímavé nápady na vedení války.“

„Já se začínám bát.“

„Výbor ve své moudrosti rozhodl, že jeden z našich hlavních problémů je, že kromě Domovské flotily, která už de facto neexistuje, se naše hlavní formace jmenují po oblastech působení – jako Stanice Sinaj – a to prý evokuje obranný postoj, zatímco Kasimiřané mají číslované flotily, což naznačuje ofenzivní způsob myšlení. Čili, abychom se vyrovnali Kasimiřanům, výbor rozhodl, že naše velké formace se přejmenují na flotily. Kolem Haruny je První flotila, tady kolem stanice Ithaka odteď sídlí Druhá flotila, ty záškodnické jednotky, které posíláš do Kolonizovaného prostoru, jsou Třetí flotila a Stanice Sinaj je odteď Čtvrtá flotila. Jo a mimochodem, oficiální název je útočná flotila, aby to evokovalo útočnost. To jen aby ti to opravdu, ale opravdu došlo. Takže je to Druhá útočná flotila a tak dále. Asi se tím chtějí odlišit od Kasíků, kteří tomu říkají jenom flotila.“

Tyler si připadal, jak kdyby se propadl do nějaké jiné dimenze, kde se všichni zbláznili.

„A tohle řeší?“

„Je to ještě lepší, věř nebo ne, o tohle jsem i přes své bezmezné ambice neusiloval, ale výbor usoudil, že další velká výhoda Kasimiru je ta, že velitelem jejich vesmírných operací je velkoadmirál, zatímco my máme jenom admirály, a tak se náš drahý výbor rozhodl vyřešit i tento nedostatek.“

„Ale vždyť Astonské loďstvo nemá hodnost velkoadmirála!“

„Od minulého týdne má,“ řekl Basil s výrazem, který by se nejlíp dal popsat jako „tři tečky“. Tyler si až teď všiml, že na Basilově rukávu je jeden tlustý pruh se třemi tenkými, nad kterými byly našité čtyři hvězdičky. Na Tylerově rukávu oproti tomu byly jen dva tenké pruhy k jednomu tlustému a tři hvězdičky. Záhy si všiml i čtyř hvězdiček na Basilově modrém nárameníku.

„Takže bych ti měl gratulovat?“

„Spíš bys měl politovat mého stevarda, chudák přešíval uniformu celou noc po prvním setkání u výboru, protože výbor si přál, abych před kongres druhý den předstoupil reprezentativně.“

Tyler se už nezmohl ani na slovo. Absurdita toho všeho ho už ani nedokázala fascinovat.

„Ale věř nebo ne, řešily se i důležitější věci,“ řekl Basil tónem, který najednou naznačoval, že humorná vložka skončila. „Co je důležitější pro nás: Prezident a obranný výbor souhlasí s naší další strategií v Kolonizovaném prostoru. Tvoje strategie malých úderů menšími jednotkami je úspěšná a pozvedává morálku. Stejně jako operace jednotek Commandos.“

„To je strategie Sun Lin-shina.“

„Já vím, ale prostě to povzbuzuje morálku. Hlavně akce jako osvobození šesti tisíc válečných zajatců z tábora na Silverbergu, co obstaraly jednotky CS-4 a CS-7. Nebo to napadení jejich zásobovacích stanic. Prostě operace v Kolonizovaném prostoru mají dobrý vliv na morálku a veřejné mínění. A to prezident zdůrazňoval. O to více ale bolí neúspěchy, jako to fiasko se zásobovacím uzlem v soustavě Remelika.“

Tyler přikývl. Výjimečně s politiky souhlasil. V pusté soustavě Remelika byla jedna z kasimirských zásobovacích stanic, kterou letěl zničit odřad kapitána Laversonové se dvěma bitevními křižníky, třemi lehkými křižníky a šesti fregatami. Bohužel přes soustavu zrovna letěla kasimirská operační skupina a její velitel byl natolik duchapřítomný, že se mu podařilo znehybnit astonský svaz pomocí rušících sond, které lodím bránily v úniku do mimoprostorového okna. Než Astoňané zničili dost sond, aby unikli, přišli o bitevní křižník Majestic a Irresistible byl těžce poškozený a stráví měsíce na opravách v doku. Rovněž přišli o polovinu doprovodných lodí a o kapitána Laversonovou, která sice dostala zbytek odřadu bezpečně ze soustavy, ale ne předtím, než jeden iontový paprsek zasáhl můstek Irresistible.

„Obranný výbor má za to, že si nemůžeme dovolit v téhle situaci přicházet o bitevní křižníky v bezvýznamných šarvátkách, Seane. Ministryně Yellandová Kukovová mi to ještě několikrát zdůrazňovala. A jak je na tom operace na Beverenu?“

„Úspěch, včera přišla sonda od kapitána Evansové. Toho Yosta se podařilo vyzvednout a všichni jsou na cestě sem. Budou tu do tří dnů.“

„To je dobře, jestli bude Yost opravdu takový zlatý důl na informace, tak se máme na co těšit. To je další dobrá práce, Seane.“

Něco v Basilově tónu Tylerovi naznačilo, že teď přijdou horší zprávy.

„Co prezidenta, ministryni obrany i výbor trápí víc, je situace na Sinaji. Po ztrátě Simeralu je Sinaj naše nejkrytičtější místo – a náš jediný spojenec, který není okupovaný nebo který se na nás nevykašlal.“ Basil odložil párátko na stůl. „A co se stalo na Sinaji před měsícem… No, bylo jasné, že budou padat hlavy a bude se muset řešit spousta věcí. Lhal bych, kdybych to nečekal.“

Tyler se tentokrát zamračil. Velitel Stanice Sinaj – teď už vlastně Čtvrté útočné flotily – admirál Falkberget z Astonské unie vyrazil před měsícem s celou svou flotilou do protiútoku na základnu kasimirské Druhé flotily. Jenže od Kasimiru to byl plán, jak vylákat Astoňany z pozic, a na Sinaj, kterou chránil jen malý odřad Sinajského loďstva, zaútočil titán Napoleon, pět kilometrů dlouhý kolos postavený Kasimirem na osamocené napadání nepřátelských cílů za nepřátelskou linií. Napoleon si se Sinajci hrál na kočku a na myš, když napadal a ničil těžařská zařízení po celé soustavě. K tomu také šokoval celý sektor Hirano, když kapitán Napoleonu nařídil vypálit nukleární střelu na povrch Sinaje do centra města Ramla. Napoleona se nakonec podařilo zničit, ale před tím těžce poškodil sinajský průmysl. O pěti milionech mrtvých civilistů na povrchu ani nemluvě.

Falkberget nezničil Druhou flotilu a měl štěstí, že unikl pouze se ztrátou sedmi bitevních křižníků. Tyler Faklbergeta znal a věděl, že ne každý by unikl s tak malými ztrátami, ale zároveň mu bylo jasné, že politici to budou vidět jinak.

„I když nový sinajský velvyslanec na Haruně nic přímo neříkal, bylo jasné, že Sinaj má dojem, že by výměna nejvyššího astonského velitele na Sinaji – a velitele Čtvrté flotily – byla vítaná,“ pokračoval Basil. „Stejně jako bude nutné pro Sinaj někde vyštrachat další posily.“

Bitva o Sinaj – snippet 4

 Snippety  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bitva o Sinaj – snippet 4
Kvě 062015
 

„To je k vzteku, přiletíme skoro pozdě a oni ani nejsou u cíle!“ zavrčel pilot raketoplánu Panthele 1, zatímco sestupoval atmosférou Beverenu. „Oni si snad myslí, že na ně budeme čekat!“

„Co čekáš od blátošlapů?“ zamumlala vedle něj kopilotka.

 

******

 

Konečně dorazili ke dveřím 216.

Saul Kazir se neobtěžoval brát za kliku a jednoduše archaické dřevěné dveře vyrazil. Vpadl dovnitř s namířeným kulometem. Svobodník Manoko ho následovala a hned zaujala místo zády u zdi vedle dveří v předpisovém zajištění místnosti.

Třetí vstoupil Michael, zbytek družstva zajišťoval chodbu.

Uvnitř byla obyčejná kancelář a za stolem seděl vyšší muž s řídnoucími hnědými vlasy a obezřetným pohledem v modrých očích. Když Kazir v padl dovnitř, muž vyskočil ze židle a přiskočil s rukama nad hlavou ke zdi naproti dveřím. To byla ale reakce těla, v jeho očích byl klid, který Michaela překvapil.

Muž byl v kanceláři jediný a nejspíš i jediný v celém patře. Ostatní úředníci už dávno zmizeli do podzemního krytu – nebo cestou potkali Michaelovo družstvo a teď leželi omráčení na chodbě.

Na sobě měl černo-stříbrnou uniformu komandér-poručíka Kasimirského loďstva. Na pozemní základně takových moc nebylo, což byla poslední indicie, kterou Michael potřeboval. Tohle byl muž, kterého hledali.

Ale musel si to potvrdit.

„Nestřílejte! Nestřílejte!“

„Komandér-poručík Bernard Yost?“ zeptal se Michael klidně. Nepozvedl zbraň, nemusel, muže už měli na mušce Kazir i Manoko.

„A-ano,“ řekl muž, lehce se zaškobrtl, ale v očích měl pořád klid.

„V tom případě budete určitě vědět odpověď na otázku, jaký tanec máte při měsíčním světle nejraději.“

„Beveren nemá měsíc, ale kdyby měl, určitě bych si rád zatančil sambu,“ řekl Yost domluvené heslo.

„Tak to bychom měli,“ řekl Michael. Manoko namířila hlaveň pušky do země, Kazir však ne.

Yost si toho ale nevšímal a dál hleděl na Michaela. „Tímto formálně žádám Astonskou unii o politický azyl a jsem ochotný nabídnout své služby a hlavně informace o kasimirském projektu Mortisů a o jejich dalším využití.“

Michael viděl, jak se Kazirova zbraň lehce zachvěla, velký muž stěží potlačoval vztek. Mortisové vyhladili jeho svět a od začátku války zavařovali Obranné alianci. V Bitvě o Simeral organické lodě Mortisů prolomily astonskou obranu a stály Astoňany jejich hlavní planetu. Jakákoliv informace o Mortisech a o tom, jak je zastavit, měla pro celou Obrannou alianci cenu kiria26. Proto také velení rozhodlo poslat jednotku Commandos vyzvednout Yosta, i když hrozilo, že to bude past.

„Tímto přijímám vaši žádost o azyl jménem Obranné aliance,“ řekl Michael a Yost se zamračil.

„Jménem Obranné aliance? Vy nejste Astoňan… ne, určitě nejste, že? Máte zvláštní přízvuk.“

„Ne, jsem kapitán Michael Kowalski, velitel sekce C jednotky Commandos CS-8. Původně pocházím z Tarnówu.“

„A-aha.“ Yost se opět zarazil. Astonská unie byla nejsilnějším členem Obranné aliance a pro mnohé Kasimiřany byla téměř jediným opravdovým členem potom, co kasimirská vojska dobyla Michaelovu rodnou planetu Tarnów, Ballingtonské společenství vyhlásilo neutralitu a Sinaj se držela zuby nehty proti kasimirskému náporu. Kasimir sice dobyl dvě ze šesti planet Astonské unie, ale Sinaj byl stejně jako Tarnów státní útvar s jednou planetou. Pokud padne Sinaj, bude Astonská unie sama.

Yost tedy nebyl nadšený z toho, že ho přišel zachránit jeden z mála vojáků, který se dostal z Tarnówu ještě před kasimirskou okupací.

To mu radši nebudu říkat, odkud je Kazir. Nebo že dva moji velitelé čet jsou ze Sinaje a že tu mám další čtyři vojáky, kteří jsou z Ballingtonské flotily v exilu, kterou do Obranné aliance přitáhla Justina Tarziniová potom, co se vzepřela ballingtonské vládě.

„Rád bych tu s vámi řešil národnostní složení Obranné aliance, komandér-poručíku Yoste,“ řekl nakonec. „Ale bohužel musíme jít! Náš odvoz už čeká.“

Yost přikývl a následoval Michaela ze dveří. Kazir mu přitom věnoval výmluvný pohled, který sliboval, že pokud se Yost pokusí o jakýkoliv podraz, bude toho litovat. Velmi bolestivě a zároveň velmi krátce.

 

******

 

Starší seržant Decker stál přikrčený u okna nad hlavním nádvořím a na HUD displeji sledoval zelené tečky představující rozmístění vojáků Cuarónova družstva podél chodby. Měli dobrý výhled a budova měla tolik oken, že žádný sniper nemohl tušit, u kterého se kdo kryje, dokud Cuarónovi lidé nezahájí palbu. Zdi navíc byly vyztužené pancéřovou slitinou, a tak nešlo nikoho zaměřit ani pomocí tepelné signatury.

Decker stál u ramenou svobodníka Malconeho, který kulometem zajišťoval chodbu směrem k velínu. Svobodník Timorová stála trochu za ním s příručním granátometem. Další kulomet a granátomet pod dohledem Cuaróna jistil chodbu, ze které přijde tým kapitána Kowalského. Oba raketomety byly u oken.

Prozatím to bylo docela stabilní postavení, ale síla jednotek Commandos spočívala v pohyblivosti, to Decker dobře věděl. Kapitán Kowalski určitě také.

„Tady Orion velitel, máme balíček, opakuji, máme balíček! Vracíme se zpět!“

„Tady Orion jedna zástupce, rozumíme,“ ohlásil se Decker kódem zástupce velitele první čety. Kowalskému se to tedy povedlo, Decker měl vždycky pocit, že je docela chytrý… na důstojníka.

„Tady Panthele 1, k vaší pozici se blíží dvě – opakuji: dvě – atmosférické stíhačky!“ ozval se v Deckerových sluchátkách nový hlas.

„Tady Orion jedna zástupce, můžete je sestřelit?“

„Negativní, Orion jedna zástupce, budou nad vámi, než sestoupíme do atmosféry. Jsou u vás za třicet sekund!“

„Tady Orion jedna velitel,“ ozval se hlas nadporučíka Larse. „Deckere, dokážete je sestřelit? My už jsme moc daleko od základny, na cestě k naší zóně pro vyzvednutí. Můžeme se ale obrátit…“

„Tady Orion jedna zástupce, zůstaňte, kde jste, pane. Tohle musíme vyřídit sami,“ řekl Decker.

„Tady Orion velitel, Decker má pravdu, Larsi, nestihnete už zasáhnout. Kliďte se a my se o to postaráme!“

„Rozumím, Orion jedna rozumí,“ řekl Lars, ale nezdálo se, že by souhlasil.

Situace se musí komplikovat, že ano?

„Dobře. Hobbesi, Constanzová, připravte se!“ oslovil Cuarón oba raketometčíky. „Teď to bude na vás. Nestřílejte, dokud nebudete přesně vědět, kde jsou!“

Raketometčíci stáli přikrčení pod okny. Každý v ruce svíral novou hračku ze sinajské dílny. Byl to raketomet Adler & Zach M-136 „Punisher“, který byl schopný vypálit dvě rakety najednou a každou na jiný cíl. Decker původně dával přednost astonským zbraním, ale sinajská pozemní technika byla v mnoha ohledech lepší než astonská… a jednotky Commandos by měly mít to nejlepší.

„Zaměřte každý obě své rakety na jednu stíhačku,“ řekl Cuarón. „Potřebujeme střílet na jistotu!“

Po chvíli uslyšeli hučení antigravitační jednotky atmosférických stíhaček.

 

******

 

První, co pilot s volacím znakem Sligo viděl, byly dva záblesky z oken v prvním patře nad nádvořím základny. Záhy viděl dvě dvojice raket, jak letí přímo k němu a jeho partnerovi.

Jeho ruka sama trhla kniplem doleva a stíhačka se prudce přesunula za stroj jeho wingmana Gerta.

Dvojice raket zasáhla Gertův stroj a ten vzplál. O zlomek vteřiny později Gerta zasáhla také dvojice raket určená pro Sliga.

Celé se to událo ve zlomku sekundy a Sligovi se rozbušilo srdce. Nevěděl, že je schopen takové chladnokrevnosti, aby postavil svého wingmana mezi sebe a střely. Ale jeho wingman byl mrtvý tak jako tak… a tohle byla nejlepší šance na přežití.

Hořící vrak Gertova stroje se zřítil na nádvoří, Sligo odjistil ovládání raket a vystřelil dvojici střel do oken.

 

******

 

Tlaková vlna smýkla Deckerem o zem a v hlavě mu zadunělo. Naštěstí přilba utlumila náraz a on byl schopný se zase rychle postavit na nohy.

Ostatní ale takové štěstí neměli. Rakety prorazily zdivo mezi okny a v místech, kde byli ještě teď čtyři vojáci, zbyla jen hromadou sutin. Constanzová a Malinovskij byli na kusy, raketomet Constanzové nebylo možné ani najít.

Hobbesův raketomet byl nepoškozený, ale raketometčík sám ležel na zádech a v hrudníku mu zela obří díra. Raketa musela projít skrz něj, ale nevybuchla. Desátník Samuelsová ležela vedle něj a Decker viděl pod helmou prázdně se pohybující ústa. Levá noha Samuelsové chyběla pod kolenem a levou ruku měla utrženou v předloktí.

„Do prdele!“

U Deckera byl najednou Cuarón i Malcone a Timorová.

„Musíme…“

„Malcone, jděte zpátky hlídat tu chodbu!“ zařval Cuarón. „A pryč od oken!“

To už pilot vznášedla, které se teď vznášelo nad nádvořím, začal kropit okna kulometem.

„Pryč od těch oken!“ řval Cuarón a sám zalehl k Samuelsové a snažil se jí poskytnout první pomoc.

Decker také zalehl, ale natáhl ruku pro Hobbesův raketomet. Nad hlavou mu pořád svištěly projektily z kulometu a zavrtávaly se do zdi. Ne všechny stěny byly pancéřované a omítka a kusy sutin létaly na všechny strany.

Znovu natáhl ruku a přitáhl si batoh Samuelsové, kde byly další rakety.

„Seržo, v téhle palbě ani nevystrčíte hlavu!“ varoval ho Cuarón.

„Já taky nechci vystrkovat hlavu,“ řekl Decker a začal se plazit dál od díry ve zdi. „Timorová, pojďte se mnou!“

Timorová slyšela o Deckerovi dost historek na to, aby se jí nechtělo toho pošuka následovat, ale poslechla a plazila se za ním, zatímco kulomet vznášedla stále pálil.

Co asi slyšela za historku? Doufám, že ne tu, jak jsem odpálil atomovku uvnitř stanice, abych ji zachránil…

 

******

 

„Deckere, o co se pokoušíte, kam jdete?“

„Jen klid, pane, pouze chci vystřelit z nečekaného úhlu.“

„Co je, do prdele, nečekaný úhel?!“

Vivian Evansová stála na můstku Stalwartu vedla kapitána Sinhi a všichni poslouchali chaotické výkřiky z povrchu, které pustil komunikační důstojník na reproduktory.

„Co se to tam děje?“ zamumlala Sinha.

„Určitě nic očekávaného,“ řekla Vivian a zatínala pěsti. Tohle bylo úplně jiné než vést vlastní loď do bitvy. Tam riskovala svůj život. Ale ti lidé dole na planetě postupovali podle plánu, který pomáhala napsat. V pohodlí kanceláře na stanici Ithaka se to všechno zdálo jednoduché a s přijatelným rizikem.

Jenže vojáci, kteří byli teď na povrchu, by asi měli jiný názor na to, co je to přijatelné riziko.

„Kapitáne, Observer a Morami dorazily,“ řekl poručík Sakristos a Vivian se hned cítila lépe, když se na displeji objevily vedle Stalwartu symboly dvou spřátelených fregat. Vzhledem k situaci na povrchu už bylo utajení zbytečné, a tak Vivian na nové souřadnice, kam se Stalwart z mlhoviny přesunul, povolala i dvě zbývající fregaty, aby byly všechny tři astonské lodě u sebe. Na oběžné dráze Beverenu navíc zůstávaly tři kasimirské fregaty, takže kdyby došlo na boj, bude to tři proti třem.

„Seržante, vy jste cvok!“ uslyšeli najednou z reproduktoru zadýchaný ženský hlas.

„To je jedno, hlavně to rychle nabijte. A držte hlavu dole!“

Vivian věděla, že Stalwart se nachází několik milionů kilometrů od Beverenu a vysílání z povrchu, které slyší, k nim letělo čtrnáct sekund. Uvědomovala si tedy, že mohou slyšet někoho, kdo už je dávno mrtvý, a modlila se, aby to tak nebylo.

 

******

 

„Nabito,“ řekla Timorová a podala Deckerovi zpátky raketomet. Oba zahnuli za roh od místa, kde nepřátelská vznášedlová stíhačka odstřelovala okna, ale její pilot pokropil alespoň jednou všechna okna po obvodu sto šedesáti stupňů; nejspíš mu jeho nadřízení řekli, že tady už jejich jednotky nejsou.

„Díky,“ řekl, připevnil si popruh raketometu k pasu a opatrně se zvedl do pokleku. „Zůstaňte tady!“

„To si pište, seržo, že za váma nepůjdu!“ sykla Timorová.

Decker vstal, rozeběhl se a vyskočil skrz prostřelené okno ven na nádvoří. Jakmile byl venku, zažehl vyrovnávací trysky na svém bojovém skafandru a vznášel se nad zemí.

Pozvedl raketomet a začal zaměřovat.

 

******

 

Sligo nepřátelského vojáka viděl a hned stočil řízení a střílel na zem za místo, kde měl přistát, ale on tam nebyl.

„Co…“ výkřik utichl, když si Sligo všiml, že voják visí ve vzduchu, a začal zase stroj zvedat. Najednou si uvědomil, že klesl moc nízko a překotně začal stoupat, aby vojáka dostal do zaměřovače.

 

******

 

„Jupíjou, zkurvysyne,“ řekl Decker a vystřelil.

Dvojice raket zasáhla kokpit vznášedla a to se v plamenech přidalo ke svému hořícímu bratrovi na nádvoří.

Decker pomalu klesl na zem. „Orion jedna zástupce, vzduch je čistý!“

 

******

 

Sinha se překvapeně podívala na Vivian. „,Jupíjou, zkurvysyne‘?“

Vivian pokrčila rameny a podívala se na displej, kde bylo napsané jméno zmíněného vojáka. „Seržant Decker má asi vybraný slovník.“

******

 

Michael vzal Yosta do náruče, aby mohl muž bez bojového skafandru vyskočit s nimi, a potom následoval zbytek svého oddílu oknem.

Na nádvoří už přistával nadsvětelný raketoplán, jeho dva těžké kanóny odstřelovaly okolí základny, zatímco se pod kokpitem spustila rampa a Michaelovi lidé jeden po druhém vstupovali na palubu.

Michael dovlekl Yosta skoro jako poslední. Za ním byl jen Malcone a Tomonaga, kteří kulomety kryli ústup. Potom se i oni zvedli a následovali Michaela.

„Tady Orion velitel, jsme na palubě,“ vydechl Michael.

O pár sekund později se rampa zase zavřela a raketoplán se zvedl.

„Tady Panthele 1, máme balíček a letíme domů.“

„Co zbývající dvě skupiny?“ zeptal se Michael.

„Už jsou na palubě Panthele 2 a Panthele 3 a letí domů.“

Michael si dovolil sundat přilbu a zaplul do jednoho z křesel pro pasažéry. Najednou se cítil hrozně unavený a udýchaný.

Ani si nevšímal Yostova zkoumavého pohledu.

 

******

 

Stalwart proletěl mimoprostorovým oknem minutu potom, co se raketoplány vrátily na palubu, a spolu s Observerem a Moramim nyní uháněl pryč ze soustavy Beveren a mířil k Porteru, kde se nacházela stanice Ithaka, největší astonská stanice a zároveň centrum válečných operací po pádu Simeralu.

Vivian už čekala v hangáru, když z paluby raketoplánu vystupovali první vojáci z jednotky Commandos. Spousta z nich měla ožehnuté a špinavé skafandry a skupina zdravotníků právě odvážela na nosítkách bezvládnou ženu, které chyběla noha a ruka.

Potom z raketoplánu vystoupil kapitán Kowalski a nějaký muž v uniformě Kasimirského loďstva.

„Kowalski…“

„Kapitáne Evansová, hlásím splnění úkolu,“ řekl Kowalski a Vivian měla dojem, že zase vypadá o něco starší, než když ho před několika dny viděla naposledy. Bylo mu ani ne sedmadvacet, ale už toho zažil hodně – na Tristanu, Kamalu a teď tady. Z každé mise si odnesl ve svých hnědých vlasech nějaký ten nový šedivý. Vivian to znala dobře, také byla na Tristanu a podporovala operace na Kamalu, ale vždycky ze své lodi. Michaela Kowalského tedy nikdy předtím pořádně nepotkala, ale oba procházeli podobnou školou.

Kowalski ukázal na muže vedle sebe.

„Tohle je komandér-poručík Bernard Yost.“

„Rád vás poznávám, kapitáne… Evansová, že?“ Yost podal Vivian ruku. „A podle přízvuku dokonce Astoňanka, nemýlím-li se. Tímto bych teda rád požádal o azyl vás a přímo Astonskou unii.“

„Žádosti vyhovuji,“ řekla Vivian formálně. „Ale doufám, že nám opravdu máte co říct.“

„Určitě, madam. A rád vám všechno řeknu. Je tu ale nějaké místo, kde bych si mohl odpočinout na vaší krásné lodi?“

„Není to moje loď, Stalwartu velí kapitán Sinha, já jsem zde jako operační důstojnice admirála Tylera.“

Yost evidentně zareagoval na Tylerovo jméno. Každý Kasimiřan znal admirála Seana Everetta Tylera. Tylerovi se podařilo pustit žilou kasimirské flotile při bitvě o Simeral takovým způsobem, že Kasimir už skoro rok nepodnikl žádné další akce. Sice dobyli Simeral, ale nemohli postupovat dál.

„Raději vás nechám vyšetřit lékařem,“ řekla nakonec, ale potom jí bleskla hlavou vzpomínka na zmrzačenou ženu, kterou odváželi medici, „ale myslím, že ten má teď napilno. Zatím se na vás koukne jeden ze zdravotníků.“

„A kdy mě budete chtít vyslechnout, kapitáne? Mám spousty informací.“

Vivian se usmála bez jakékoliv stopy humoru. „Vyslechnu, nebojte se. Věřte mi, že na to budeme mít spoustu času.“

Bitva o Sinaj – snippet 3

 Snippety  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bitva o Sinaj – snippet 3
Kvě 042015
 

2.

Michael Kowalski seděl v přepravním prostoru obrněného vznášedla a dvě družstva kolem něj. Všichni měli sundané přilby a drželi je na klínech. Nikdo nic neříkal, nebylo potřeba, úkol už probírali mnohokrát. Jediným zvukem bylo hučení motorů vznášedla a bzučení elektronického vibračního čističe, kterým si Saul Kazir naproti Michaelovi čistil dlouhý vibronůž zabudovaný do zápěstního chrániče na pravé ruce bojového skafandru. Nůž pod zápěstím byl standardním vybavením bojových skafandrů jednotek Commandos, ale Kazir byl unikát ve všech ohledech a vyrobil si vlastní – výrazně delší – vibronůž, o který pečoval jako o své malé děťátko.

Michael věděl, že někteří vojáci v sekci mají Saula Kazira za pošahaného šílence, kterému jde víc o to zabít co nejvíc Kasimiřanů než splnit úkol mise, a nechápou, jak se mohl stát seržantem. Michael jim tyto úvahy nemohl mít za zlé, zvlášť, když byly z devadesáti procent pravdivé.

Saul Kazir pocházel z planety Peluana, která byla jedním z posledních světů osídlených během čtvrté, poslední kolonizační vlny a měla jen osmdesát tisíc obyvatel. Respektive mívala. Nyní byla celá planeta jedním velkým hřbitovem. Tehdy se nevědělo, co byla zač ta podivná létající monstra, co se na kolonii sesypala jako hejno kobylek. Dnes se už ví, že ti tvorové se jmenují Mortisové a že je Kasimirské císařství používá jako hordy postradatelných vojáků do první linie. Peluana byla první planeta, na které se to vyzkoušelo, a Kasimir tak Saula Kazira připravil o všechno, co znal, o celý jeho domov. Kazir byl jedním z pouhých třinácti lidí, kteří masakr přežili. Pouhou náhodou. Potom se přihlásil do Sinajské vesmírné pěchoty a potom k jednotkám Commandos, aby mohl Kasimiřanům vrátit to, co mu udělali.

Michael se tedy nedivil obavám svých vojáků; když Kazira sledoval, jak si v klidu čistí zbraň, kterou bude za pár minut možná zabodávat lidem do krků, také se cítil nesvůj. Ale na Tristanu mu Kazir zachránil život, několikrát, a utvořil se mezi nimi vzájemný respekt a prapodivné přátelství. Michael věděl, že ať je Kazir jakýkoliv, nikdy nenechal kamaráda ve štychu.

Věděl ale, že řadoví vojáci by nutně nesdíleli jeho jistotu, a tak si Saula Kazira vyžádal do svého družstva, které vždycky chodí s velitelem sekce. Tak ho bude mít pod dohledem.

A ostatní vojáci ve velitelském družstvu si už zvykli.

„Máme povolení k přistání,“ houkl na ně z kokpitu praporčík Drew. „Připravte se.“

„Helmy nasadit!“ zavelel Michael. „Kazire, do věže!“

„Jasný, pane,“ řekl Kazir, vibronůž mu zajel zpět pod zápěstí, utěsnil si helmu a vylezl do sedadla pro střelce. Ostatní si začali připravovat pušky. Transportér může v klidu přistát v hangáru na kraji vojenské základny, to zajistily kódy, které pro ně získalo místní hnutí odporu, ale jakmile Michael a jeho lidé vylezou ven, budou muset začít střílet.

Bylo zvláštní, že po Tristanu, Kamalu, výsadku na bitevní křižník Kasimir a půlroce různých krátkých misí v Kolonizovaném prostoru už Michaelovi ta představa blížícího se boje vůbec nepřišla.

Kam se poděl ten zazobaný student mezinárodních vztahů, kterým jsem býval?

 

******

 

„Střelba v hangáru číslo tři! Střelba v hangáru!“

Podplukovník Donner vyskočil z křesla jako po bodnutí jehlou a rychle přistoupil k vojákovi sedícímu u pultu vnitřní bezpečnosti.

„Cože? Co se stalo?“

„Z hangáru tři je hlášena střelba, předtím tam přistál transportér, běžný návrat výměny hlídky, a…“

Donner ho už nevnímal a mrkl na dispečera u monitorů. „Najděte mi záznam z kamery z hangáru tři.“

Dispečer to udělal a na dvou obrazovkách se objevilo najednou jen zrnění.

„Pane, střelba hlášena ze spojovací chodby číslo dvě!“

„Pane, hlídka u brány číslo dvě hlásí, že je pod palbou!“ ozval se další voják u komunikační sekce.

Brána dvě je na opačné straně od hangáru a spojovací chodby číslo dvě. Ať už se děje cokoliv, děje se to na dvou různých místech.

Teď už Donner jednal instinktivně a stiskl velké červené tlačítko u svého křesla. Po celé základně se začala rozléhat siréna vnitřního poplachu.

„Bezpečnostní uzavření všech průlezů,“ nařídil a poškrábal se na hlavě, vzpomínka na nudnou večerní službu ve velíně byla ta tam a on přemýšlel, jestli tohle souvisí i s tím, že z oběžné dráhy odvolali dvě fregaty, aby prozkoumaly něco v mlhovině.

Že by se to něco dělo na třech místech?

„Pane, letecká základna Milwa hlásí, že je pod raketovým útokem! Někdo na ni střílí seekery ze severovýchodu!“

Takže na čtyřech.

„Vyžeňte všechny vojáky z kasáren, posilte hlídky v klíčových oblastech a potom vyšlete pohotovostní četu do protiútoku!“

„Pane, pohotovostní četa už vyrazila pomoct s útokem na leteckou základnu Milwa!“

Což je skoro určitě diverze.

„Tak sestavte náhradní pohotovostní četu, znáte přece dril,“ odsekl a doufal, že jeho lidé dril opravdu znají. Ale po více než roce a půl okupace téhle planety se nemohl spolehnout, že se jeho lidé dokáží postarat o tuhle novou situaci. Sice na to občas trénovali, ale…

„Zavolejte sem někdo generála Farlandera!“ nařídil. „Ať už po nás jde cokoliv, nebude to jen pár nabušených civilistů z hnutí odporu.“

 

******

 

„Poplach poplach! Máme tu narušení bezpečnosti v hangáru tři a u brány dvě, všechny jednotky do protiútoku.“

Michael poslouchal hlas z reproduktoru, zatímco družstvo seržanta Cuaróna před ním čistilo cestu chodbami.

Jeho lidé právě postupovali z hangáru tři, a pokud u brány číslo dvě bylo také rušno, znamenalo to, že zbývající dvě družstva první čety nadporučíka Larse napadly ten vchod. Zároveň by druhá četa nadporučíka Ben-Guriona napadala leteckou základnu Milwa vzdálenou dvacet kilometrů, která byla sídlem dvou perutí bojových vznášedel.

V chodbě před nimi se objevili dva kasimirští vojáci s puškami, ale pouze v pracovních uniformách, a jeden z kulometčíků Cuarónova družstva se o ně rychle postaral. Michael ale věděl, že pokud se nepřítel zmobilizuje a vyšle do terénu vlastní vojáky v bojových skafandrech, bude to mnohem horší.

Rozhodl se přerušit rádiový klid.

„Tady Orion velitel pro Orion jedna a Orion dva, podejte hlášení!“

„Tady Orion jedna, veliteli,“ ozval se hlas nadporučíka Larse. „Jsme za hlavní bránou, nepřátelská palba sílí, ale zatím postupujeme beze ztrát!“

„Rozumím, hlavně moc neriskujte, Orione jedna!“

„Rozumím, Orion veliteli.“ Michael by přísahal, že v Larsově hlase zaslechl osten nevraživosti, ale i nejpokročilejší rádiová technika trochu zkreslovala, nemohl si být jistý.

„Orion dva, jaký je váš stav?“

„Tady Orion dva, veliteli, zničili jsme obě perutě, pane. Kasíci měli všechna vznášedla na ploše jedno vedle druhého, aby se líp bránili proti sabotážím.“ Nadporučík Ben-Gurion se uchechtl. „Až teď zjistili, že proti salvě lehkých seekerů z R-osmdesátek je to nepraktická obrana.“

„Dostali jste se do kontaktu s nepřítelem?“

„Negativní, Orion veliteli, Milwa proti nám vyslala několik řízených střel, ale i jejích odpalovače jsme už umlčeli. Nemáme žádné raněné.“

„Dobrá, přesuňte se k místu vyzvednutí.“

„Rozumím, Orion dva konec.“

Michael ukončil spojení a přidal do kroku, když se zepředu ozvala opět střelba. Pozvedl svou pušku. Za celou operaci ani nevystřelil, a jako velitel ani neměl, ale byl rád připravený.

Seržant Cuarón už ale vystřílel všechny dispečery v řídicím centru náležícímu k hangáru. Nikdo hangárové počítače nepotřeboval, takže Cuarón nechal své lidi střílet klasickými projektily vystřelovanými pomocí gravitačních urychlovačů. Střely tak prošly dispečery i jejich počítači jako nůž máslem.

„Čisto!“ zvolal Cuarón.

Michael si na HUD displeji ve své helmě vyvolal mapu oblasti, kterou jim dodal jejich kontakt v základně. Zatím se zdálo, že mapa je spolehlivá a Michael může postupovat dál.

„Dobře. Kazire, odpalte hangár.“

Saul Kazir se zazubil. Pokud měl něco radši než velké kulomety, byly to velké výbuchy, které mohl kontrolovat. Když použili kulomet vznášedla k vyčištění hangáru, nechali na palubě několik beden s K- šestkou, velice účinnou trhavinou. Kazir teď stiskl tlačítko dálkového detonátoru a jejich ukradený transportér explodoval a vzal sebou veškeré vybavení hangáru číslo tři, včetně generátorů.

Řídicí místnost se otřásla, světla zablikala a potom zhasla. O několik vteřin později se zapnulo nouzové osvětlení, ale hangár byl oficiálně mimo provoz.

„Dobře, pokračujeme dál. Deckere,“ otočil se na staršího seržanta, který normálně byl zástupcem velitele Larsova družstva, ale Michael si ho půjčil pod své přímé velení spolu s celým prvním družstvem seržanta Cuaróna. „Udeřte na velitelství, ale nepřežeňte to. Potom ustupte na nádvoří a čekejte na nás!“

„Jasně, pane, já znám plán!“ zabručel Decker a otočil se na Cuaróna. „Jdeme!“

Michael kývl na Kazira. „Zaujměte pozici, Kazire. My pokračujeme k cíli.“

Kazir přikývl, už se neusmíval, tvářil se spíš zamračeně, ale odhodlaně. „Ano, pane.“

Vyšli dál na chodbu a po chvíli se Michaelova a Deckerova skupina rozdělila. Občas narazili na další zbloudilé kasimirské vojáky, o které se rychle postarali, ale jinak postupovali bez problémů.

Deckerův útok na velitelský blok ve spojení s Larsovým útokem z druhé strany Kasimiřany přesvědčí, že Michaelova jednotka má za cíl obsadit velín. Bylo to logické, od začátku války podnikla Obranná aliance několik podobných útoků na okupované planety, Michael se jednoho sám účastnil na planetě Hiwa-ai. Jenže tentokrát je cíl Commandos poněkud jiný. Kasimirské obranné procedury uzamknou všechny přístupy k velíně a vojáci se budou soustředit hlavně na držení pozic, dokud nedorazí posily z kasáren. Velín je neprodyšně uzavřen.

Michaelova jednotka ale nechtěla velín. Mířila do spodních pater, kde se nacházely pouze kancelářské prostory. Žádné velící ústředí, žádný sklad zbraní. Jen kanceláře.

Cíl Michaelovy mise se totiž nacházel právě v kanceláři 216.

 

******

 

„Pane, generál Farlander uvízl ve městě!“

„No super,“ zabručel podplukovník Donner a na displejích sledoval schéma základny, kde na několika místech zářily červené symboly, jež představovaly místa, kde se bojovalo, nebo místa, kde došlo k výbuchu. Planetární velitelství bohužel nebylo postaveno od začátku jako vojenská základna, ale bylo vybudováno v bývalém sídle planetárního guvernéra. Tím pádem mělo spoustu vojenských slabin jako několik otevřených prostranství mezi bloky budov, které nebyly propojené zevnitř, nebo nedostatečné vnitřní zabezpečení. Ve velitelském bloku sice celou věc napravili a pečlivě ho vyztužili proti útokům, ale i tak to Donnerovi přišlo jako ocelová skořápka uprostřed domečku z karet.

„Pane, přijímáme zprávu z jednoho bojového vznášedla ze základny Milwa,“ řekl jeden z komunikačních techniků.

„Jak to? Vždyť tam všechna vznášedla zničili.“ Díky Farlanderově geniálnímu nápadu dát je k sobě, abychom „předešli sabotážím“.

„Dva stroje byly podle všeho ve vzduchu na cvičných manévrech. Přepojuji velitele letky s volacím znakem Sligo.“

„Ano, přepojte ho sem.“

„Tady Sligo, volám velitelství!“

„Sligo, tady podplukovník Donner, převzal jsem taktické velení. Jaká je vaše situace?“

„Já a Gert jsme jediní dva piloti ve funkčních strojích. Letíme k vám.“

„Obávám se, že pro boj v budově nám moc nepomůžete, ale určitě se nám hodí letecká podpora, jakmile někdo z těch hajzlů vykoukne ven!“

 

******

 

„Od této chvíle žádné ostré, jen paralyzéry,“ nařídil Michael, když se svým velitelským družstvem postupoval skrz administrativní sekci základny. Nechtěl riskovat, že omylem zasáhnou někoho, koho nemají.

Kazir vyslal desátníka Kapinského a svobodníka Jonesovou napřed, aby zajistili schodiště – výtahy nechtěli riskovat.

Michael uslyšel dvoje zahučení paralyzérů a potom Kapinského hlas: „Čisto!“

Kapinski a Jonesová zůstali hlídat schodiště a ostatní s Kazirem v čele postupovali dál. Michael překročil bezvládná těla dvou techniků a zahnul doleva.

Ve sluchátkách v přilbě mu zapraskalo.

„Tady letka Panthele pro Orion, zde Panthele 1, jaká je situace?“

To byly nadsvětelné raketoplány, které už dorazily na oběžnou dráhu.

„Tady Orion velitel, zatím nejsme u cíle. Budeme vás informovat.“

Touto zprávou pilota raketoplánu evidentně nepotěšil.

„Mrskněte sebou, Orione, musíme začít sestupovat, jinak se vystavíme nepřátelské palbě. Pokud nedosáhnete cíle, budeme vás muset vyzvednout tak jako tak!“

Neřekl už nebo vás tu nechat, ale Michaelovi bylo jasné, že tohle také hrozí. Jednotky Commandos sice měly stejně jako většina profesionálních útvarů tradici, že neopouští své lidi, ale tradice občas nemohla soupeřit s taktickou realitou.

Bitva o Sinaj – snippet 2

 Snippety  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bitva o Sinaj – snippet 2
Kvě 012015
 

„Panebože!“

Komandér Kyle Stern, velící důstojník kasimirské fregaty Andros, se podíval na poddůstojníka u senzorového stanoviště.

„Co se děje!“

To už si za poddůstojníka stoupl taktický důstojník hlídky a vyjeveně koukal na displej. „Pane, něco se děje v Geltské mlhovině, něco… ale to není možné! Je to jako otevření mimoprostorového okna, ale… pane, tohle je rezonanční kaskáda!“

Cože?!“ Stern se musel přeslechnout. Rezonanční kaskáda šla nejlépe popsat jako exploze mimoprostorového okna. V řetězovém sledu se vytvoří stovky malých mimoprotorových anomálií v okruhu několika desítek a někdy i stovek tisíc kilometrů od epicentra. Jenže ke kaskádě nedošlo v sektoru Hirano už sto padesát let, dříve se to stávalo při otevření okna v oblasti bohaté na určité plyny, ale nové nadsvětelné generátory tomuhle zabraňovaly. A nové znamenalo postavené v rozmezí před sto padesáti lety až do dneška. Že by došlo ke kaskádě, bylo téměř nepředstavitelné…

Ale to už si Stern vyvolal údaje z taktické sekce u sebe na monitoru a viděl to na vlastní oči. Přesně tohle jim instruktor na císařské akademii ukazoval v hodinách historie nadsvětelného cestování. Ale jak k tomu mohlo proboha dojít? A že zrovna tady… ze všech možných míst?

„Taktický, jsou nějaké záznamy o tom, že by ke kaskádě někdy došlo přírodní cestou?“

„Ehm… tím myslíte, že by nastala sama od sebe?“

„Ano, sama od sebe.“

„Ne, nikde nic takového nemáme.“

Stern přikývl. „Takže ať už k tomu došlo jakkoliv, někdo tam je. A nejspíš někdo, kdo tam být nemá. Komunikační, informujte kapitána Kalase, že žádám o povolení s Androsem prozkoumat anomálii v Gentské mlhovině.“

Komunikační odeslal zprávu a odpověď přišla během necelé minuty.

„Povolení uděleno, pane. Máme instrukce prozkoumat mlhovinu. Himera dostala rozkaz připojit se k nám.“

Stern přikývl. „Dobrá, pošlete signál Himeře, ať nás následuje. Bocmane, vyhlaste bojový poplach.“

Stiskl tlačítko, které ho spojilo se strojovnou. „Tady kapitán, připravte se na mimoprostorový skok.“

Z nulového zrychlení na oběžné dráze planety by se Andros a Himera ploužily ke kraji mlhoviny osm a půl hodiny. Mimoprostorovým skokem tam budou hned.

 

******

 

„Co to u koz bohyně Sakti bylo?!“

Vivian tentokrát ignorovala neortodoxní provolání Sinhi k jejím hinduistickým kořenům a jen tupě zírala na displej.

Tohle musí být snad rekord, bylo to jen deset sekund, deset sekund od chvíle, co jsem si řekla, jaký je klid.

Aarti Sinha také vyjeveně zírala na displej, kde před chvílí zmizela kaskáda – rezonanční kaskáda – a cítila, jak kdyby na ni sáhla smrt. Což se vlastně stalo, kaskáda se objevila sedmdesát tisíc kilometrů před nimi a zastavila sotva deset tisíc kilometrů od přídě Stalwartu, kdyby Sinha předtím nařídila větší zrychlení, bylo by po nich.

„Musela to vyvolat naše sonda, jak se vracela od Moramiho,“ řekl astrogátor, mladší poručík Munreau. „Nic jiného to být nemohlo!“

„Ale jak?“ ptala se Vivian Evansová. „Tohle se přece už nestává, ale…

„Bylo to tou sondou a může za to ten kretén, který ji vyrobil,“ ozvalo se od průlezu na můstek. Vivian i Sinha zvedly hlavy a viděly, jak k velitelskému křeslu míří komandér-poručík Gregor Jansen. První důstojník Stalwartu byl elegantní muž s lehce zastřiženými hnědými vousy a modrýma pronikavýma očima. Ve svých padesáti letech byl na svou hodnost starší, ale také většinu kariéry strávil v Astrografickém ústavu loďstva a do aktivní služby se vrátil až po vypuknutí války.

Teď ale nebylo po elegánovi ani stopy, Jansen byl rozčilený a vypadal jako býk zoufale hledající toreadora.

„S inženýry jsme rychle prohlédli další sondu ze stejné série,“ řekl, když došel k Sinhině křeslu. „Ta cívka, co je u vnějšího výstupu mimoprostorového generátoru, je z obyčejného železa! Normální kus železa, jaký koupíte za tři kredity v obchodě!“

„Vždyť tohle se dělá ze slitiny kiria už sto padesát let!“ vydechla Vivian.

„Ano, dělá, ale firma, co tohle staví, Lindberg Inc., se na to po sto padesáti letech vykašlala! Kirium je drahé, železo levné. A nás už ani nenapadne tohle kontrolovat!“

Sinha si přejela dlaní po obličeji. „No jistě, státní zakázka: sondy vyrábí ten, kdo si u výběrového řízení řekl o nejmíň peněz.“

Jansen přikývl. „Musely to být ty ionizované plyny v mlhovině. Železné cívky s ním odjakživa špatně reagují. Většina kaskád vznikla reakcí s héliem nebo nějakými ionizovanými plyny.“

„Můžeme být rádi, že to nedopadlo hůř,“ řekl kdosi, ale kapitán Evansová toho dotyčného zchladila pohledem.

„Bude to horší, rezonanční kaskádu museli spatřit až u Beverenu.“

Jako kdyby chtěl taktický potvrdit její slova, hned se ozval.

„Nový kontakt. Dva nové kontakty na kurzu nula šest tři na nula osm osm.“

„Už to je horší,“ řekla Sinha. „Zjistěte mi podrobnosti!“

Bylo jasné, co jsou ty lodě zač. Přiletěly sem v době, která zhruba odpovídala době, než světlo doletí k Beverenu a než se velitel kasimirského odřadu k něčemu rozhoupe.

„Potvrzuji, jedná se o dvě fregaty, počítač to odhaduje na třídu Knossos.“

„Jsme pořád na tichém chodu?“ zeptala se Vivian a Sinha přikývla. Stalwart měl vypnutý pohon a letěl pouze setrvačností po své trajektorii. V mlhovině by se tak mohl před nepřítelem skrýt docela účinně.

Jenže za půl hodiny nejpozději musí vypustit raketoplány.

„Můžeme povolat na pomoc Moramiho a Observer?“ zeptala se.

„Jen pokud chcete vyvolat další kaskádu, madam,“ řekl Jansen.

„Takže se o ně musíme nějak postarat sami,“ řekla Sinha. Ale otázkou bylo, jak to udělat. Stalwart nesl sice šestnáct odpalovačů seekerů, o šest víc než kasimirská třída Knossos, ale nepřítel měl dvě lodě. A ať už udělají cokoliv, musí to udělat rychle.

 

******

 

„Senzory nic nezachycují,“ řekl Sternův taktický důstojník a komandér přikývl.

„Dobře, tak začněte zrychlovat a nastavte kurz do mlhoviny přesně k epicentru exploze té kaskády.“

 

******

 

„Nepřítel zrychluje a míří naším směrem.“

„K epicentru,“ řekla Sinha a podívala se na Vivian. „Budeme se skrz ně muset probít, madam. A nemáme moc času.“

Vivian přikývla a měřila si tu snědou ženu vedle sebe. Sinha vypadala odhodlaně, možná odhodlaněji než Vivian, i když ta měla delší praxi s tím, aby její obličej nedával najevo žádné emoce, pokud nechtěla.

„Bojím se, že přímý boj by pro nás nedopadl dobře. Stalwart má sice větší zásobníky munice, ale dvě jejich fregaty na nás mohou vypálit skoro dvojnásobnou salvou.“ Zamyslela se. „Co jste to udělala v tom Hunském prostoru?“

„Vypustili jsme střely mechanicky bez zažehnutí trysek,“ řekla Vivian tiše a v hlavě se jí nechtěně přehrála ona tragédie v Hunském prostoru. Její první samostatné velení, ke kterému se dostala kvůli zranění a smrti dvou svých nadřízených. „A potom, když je nepřítel přeletěl, aniž by si jich všiml…“

Sinha přikývla a stiskla tlačítko interkomu. „Záložní zbraňové stanoviště, tady můstek.“

„Tady zbraňové, poručík Čang.“

„Pane Čangu, kolik máme řízených střel Seeker v zásobníku na zádi?“

„Myslíte jenom ty s nukleární hlavicí?“

„Ano, jenom s nukleární hlavicí.“

„Devadesát.“

Většina lodí, i malých fregat, byly prakticky velké sklady munice. Lodě s kiriovým pancířem odolaly velkému náporu nukleárních střel, a tak musely schytat hodně salv. A za každou velkou flotilou letěla skupina zásobovacích lodí na doplnění munice.

„Dobře, kolik jich můžete vyhodit do vesmíru záďovými únikovými vraty, abychom je mohli na dálku aktivovat a zažehnout?“

„No…“ Hlas zbraňového se odmlčel, tuhle otázku asi nečekal. „Tak padesát, madam.“

„Udělejte to, hned. Chci, aby ty seekery nikdo nezachytil senzory, dokud je neaktivujeme.“ Sinha ukončila spojení a otočila se na taktického důstojníka. „Pane Sakriste, počkáme, až nepřátelské lodě střely přeletí, a potom je aktivujeme a zaměříme všechny na tu bližší. Za jak dlouho je dostihnou při současném zrychlení, pokud střely aktivujeme dva tisíce kilometrů od jejich zádi?“

„Tak… dvaadvacet sekund. Budou si muset vybudovat zrychlení a ty kasimirské fregaty se od nich budou pořád vzdalovat.“

„Dobře, chci, abychom přešli na plný vojenský výkon a vypálili všechno, co máme, na tu druhou loď… patnáct sekund po zážehu těch střel. Tou dobou už se při troše štěstí budou otáčet k našim střelám.“

„Ano, madam.“

„Dobře, astrogace, chci začít zpomalovat, abychom v době odpálení byli ve vzdálenosti…“

Sinha dávala rozkazy a Vivian se snažila mlčet. Sinha se chystala udělat něco, s čím úplně nesouhlasila. Byl to vlastně vesmírný ekvivalent vlákání nepřítele na minové pole, ale Vivian by na jejím místě spíš vypustila několik takových „tichých“ salv, aby mohla nepřítele zasáhnout několikrát a ideálně ho zničit dřív, než odhalí svou loď a vystaví ji nepřátelské palbě.

Tak by to udělala Vivian, podobně to udělala i v Hunském prostoru. Ale zároveň věděla, proč chce Sinha odhalit svou loď hned po zahájení palby. Chce ty dvě fregaty vyřídit rychle, aby nehrozila, že jedna z nich zavolá posily. Na oběžné dráze Beverenu byly ještě tři další fregaty. Vivian měla za to, že to je zbytečný risk, ale to byl jen její názor, a tak nic neříkala. Tahle bitva zahrnovala jen Stalwart a loď může mít jen jednoho kapitána.

Dál se sunuli mlhovinou a sekundy ubíhaly.

 

******

 

„To je divné,“ zamumlal Sternův taktický.

„Co je divné?“ Stern vstal ze svého křesla a přistoupil k taktickému stanovišti.

„Asi třicet tisíc metrů před námi. Vypadá to jako nějaký plyn.“

„Tohle je mlhovina, tady je všude plyn.“

„To ano, ale… nevím, pane, ještě čekám na spektroskopickou analýzu, ale přijde mi to jako o dost jiný typ plynu. Může to být unikající atmosféra z lodi. Nebo to může být i stopový prvek jiného plynu v téhle mlhovině.“

„Hmm… Začněte zpomalovat. Nechci vlétnout do něčeho nečekaného.“

 

******

 

„On to nespolkl,“ řekl Jansen. Vivian mu nabízela, aby se posadil do křesla prvního důstojníka, které náleželo jemu, ale on Vivian nevybíravým způsobem naznačil, že má zůstat sedět ona, a sám se držel u volného křesla vedle astrogátora. „Při tomhle zpomalení ty střely může najít mnohem snáz.“

Vivian cítila napětí v celém okolí a sledovala hodiny na displeji před sebou. Raketoplány musí vypustit za deset minut, aby dodrželi časový plán.

„Asi budeme muset provést mimoprostorový skok na oběžnou dráhu Beverenu, vypustit raketoplány tam a čekat,“ řekla velmi tiše. Bylo to riziko, které sice během příprav na misi probírali, ale nikdo netušil, že by k této situaci došlo. U Beverenu byly další tři fregaty a veškerá orbitální a pozemní obrana. Než do atmosféry vypustí raketoplány, bude to trvat, a tou dobou budou všem na očích. A každý pak uvidí startující raketoplán a jeho sestup do atmosféry. A vzhledem k tomu, že tou dobou už každý bude vědět o nepřátelské fregatě na oběžné dráze, budou všichni obránci připraveni a protiletadlová palba se na raketoplán sesype jako uragán. Bylo to riziko, ale Vivian neviděla jinou možnost, pokud ty kasimirské fregaty objeví jejich minové pole…

Komandér Sinha chvíli mlčela, ale potom k Vivianině překvapení zavrtěla hlavou. „Ne, něco zkusíme. Pokud něco hledají, tak je nechme něco najít. Taktický.“

„Ano, kapitáne?“ zeptal se Sakristos obezřetně.

„Vystřelte jednu sondu na levobok a nastavte ji, ať intenzivně vysílá, jakmile se ocitne tři tisíce kilometrů od nás.“

„Ano, madam.“ Sakristos se dal do práce a o pár vteřin později Stalwart vypustil jednu nadsvětelnou sondu.

 

******

 

„Kontakt! Signál na kurzu jedna tři sedm!“

„Co je to?“ zeptal se Stern.

„Je to moc malé na loď, podle vysílání to bude sonda.“

„Zaměřte se na to,“ nařídil Stern, ale potom se zamračil, zatímco se Andros a Himera přibližovaly k té sondě a opět začaly zrychlovat. Něco mu tu nehrálo, proč ta sonda začala vysílat zrovna teď?

Nejspíš nějaká porucha. Stejně jako ta, co vytvořila rezonanční kaskádu. Možná to spolu nějak souvisí, ale jak…

„Kontakt! Panebože, to jsou seekery na zádi!“

Stern se okamžitě probral z úvah a srdce mu sevřela ledová pěst. Jistě, nalákali ho na sondu, zatímco nepřátelská loď – nejspíš taky fregata nebo dvě – se mu vplížila za záda.

Ale šok trval jen sekundu, potom převzal velení trénink.

„Obrat o devadesát stupňů na levobok!“ štěkl. „Bodová obrana připravit. Taktický: Najděte mi tu loď a palte!“

Taktický důstojník ji stále hledal, když jeden z jeho poddůstojníků zvolal: „Loď na pravoboku!“

Na Sternově displeji se objevil neznámý kontakt na opačné straně, než na kterou se soustředila veškerá bodová obrana.

Potom neznámá salva naplno zasáhla fregatu Himera.

 

******

 

„Zaměřte tu druhou fregatu a palte,“ řekla Sinha. Taktický důstojník zadal povel a Stalwart vystřelil. Střely Seeker, vypuštěné s elektromagnetickým urychlením, letěly k cíli mnohem svižněji než seekery, které musely nejdříve nabrat zrychlení.

Jedna nepřátelská fregata byla prakticky vyřazena z boje, ale druhá stihla včas vypálit vstříc nové hrozbě, než na ni dopadly seekery ze Stalwartu. Bodová obrana Sinhiny lodi ožila a Vivian zaťala zuby, když jedna střela proklouzla skrz smršť protiraket a přehradní palby z děl a zasáhla levobok.

Loď se otřásla, na panelu začalo blikat poškození, ztratili jeden odpalovač seekerů a jedno stanoviště bodové obrany, ale nepřítel na tom byl hůř. Obě nepřátelské fregaty už cedily vzduch a Sinha naprosto chladně vypálila další salvu. A potom další.

A najednou bylo po všem. Nepřátelské lodě zmizely v krátké apokalyptické explozi a najednou byl všude klid a mír, jako by se vůbec nic nestalo.

„Přišli jsme o dvě stanoviště bodové obrany a odpalovač čtyři,“ řekl Jansen. „Máme osm raněných, jeden těžce, ale žádní mrtví.“ Podíval se na Sinhu. „Měli jsme štěstí.“

„A taky něco víc,“ řekla Vivian. „Dobrá práce, kapitáne, to byla rychlá a pohotová reakce.“ Mnohem lepší, než jsem tehdy při své první velitelské akci v boji provedla já. „Ale ještě to neskončilo.“

Sinha přikývla – vypadala, jako by se právě probrala z nějakého bojového tranzu – potom trhaně kývla. „Já vím, že ne, madam. Komandér-poručíku Jansene, vypusťte raketoplány!“

Bitva o Sinaj – snippet 1

 Snippety  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bitva o Sinaj – snippet 1
Dub 292015
 

Bitva o Sinaj

 

Jan Kotouč

 

 

„Jediný snadný den byl včera.“

–                 motto Navy SEALs

 

„Nejsou žádní neobyčejní lidé, jsou jen neobyčejné situace, se kterými se normální lidé musí vypořádat.“

–                 admirál William F. Halsey, US Navy

 

 

1.

Desátník Mann se snažil nenadávat, když se na obzoru konečně objevilo obrněné vznášedlo s vojáky na vystřídání, ale nešlo to. Ti lemplové přiletěli skoro o dvacet minut později. A to pro něj znamenalo, že v téhle díře musel trčet o dvacet minut déle. Což bylo něco jako dvacet věčností.

Ke kasimirské armádě se přihlásil proto, že chtěl bojovat s nepřáteli císaře, že chtěl pomoci císařství vydobýt to, co mu právem náleží. Když mu na konci základního výcviku instruktor řekl, že má velitelské vlohy, a prošel zrychleným poddůstojnickým kurzem, načež byl povýšen na desátníka, ocitl se v sedmém nebi.

A potom ho poslali sem, do okupační jednotky na planetě Beveren, kde trčel už skoro dva roky od začátku války. První chvíle triumfu rychle vystřídalo znechucení z téhle díry. Celá planeta měla sotva sedmnáct milionů obyvatel, kteří mluvili s legračním přízvukem, jen několik velkých měst a gravitaci o sedmdesát procent větší, než měl Mannův rodný svět. Také tu byla pořád zima a každou chvíli pršelo.

Mann byl z celého toho světa znechucený. A byl znechucený z toho, že jeho „velitelské vlohy“ mu vynesly velení nad třemi pitomci, kteří z různých důvodů nebyli schopní bojovat na frontě, a se kterými musel každý den držet hlídky na tomhle stanovišti, které se nacházelo ještě ve větší prdeli než zbytek planety – pokud to bylo vůbec možné. Devět set kilometrů na jih od nejbližšího města. Nějaký hlavoun z velitelství se rozhodl tady zřídit senzorové stanoviště, protože tudy by směrem k městu mohly vést přistávací dráhy nepřátelských raketoplánů vezoucích diverzní jednotky. Samozřejmě, že sem nikdy nic nepřiletělo, kdo by také do téhle prdele dobrovolně lezl?

Mann si odplivl a vydal se ke vznášedlu, které už dosedlo a z jehož předního průlezu vyšli čtyři vojáci, kteří si budou užívat osm hodin uprostřed ničeho.

Mannovi muži vyšli hned za ním. Také se nemohli dočkat, až odsud vypadnou, v posádkovém městě měli alespoň bordel.

V novém týmu byla i jedna žena a Mann se ušklíbl, když ji spatřil. No jasně, Walkerová, jedna z těch nových. Mann se nedivil, že ji velitel roty poslal hlídkovat sem, nejspíš chtěl mít ten její hnusný ksicht od sebe co nejdál.

„No to je dost, že jste tady,“ zabručel.

„To víš, nechtělo se nám z pelechu,“ řekl nový desátník.

„No jasně, jasně. Tak formálně převezmi hlídku, ať to máme za sebou!“

„Tímto přebírám hlídku,“ řekl desátník.

Mann přikývl. „Tímto ti předávám…“

Víc už nedořekl, osm odstřelovačů schovaných v okolí vypálilo ve stejný okamžik a osm kasimirských vojáků bylo zasaženo do hlavy elektromagneticky urychleným projektilem. Další dva ostřelovači se speciálními gravitačními zesilovači vystřelili na vznášedlo. Projektily prorazily vyztužené sklo a zabily pilota i palubního střelce.

 

******

 

„Čisto!“

„Čisto!“

Kapitán Michael Kowalski se z úkrytu vydrápal na vybetonované prostranství, kde se nacházelo vznášedlo, jehož motory stále hučely, a před ním osm mrtvých Kasimiřanů.

„Hlášení?“

„Neměli šanci,“ řekl starší seržant Benjamin Decker. „A vysílání jsme jim rušili podle plánu.“

Michael přikývl a rozhlédl se. Vojáci ze dvou družstev jeho sekce C jednotky Commandos CS-8 už prohlíželi mrtvé nepřátele, zajišťovali okolí a čtyři vynášeli ze vznášedla těla pilota a palubního střelce.

„Věděl jsem, že tyhle zastrčené posádky jsou neschopné, ale že se zpozdí o dvacet minut…“ zabručel Decker.

„Se zdržením plán počítal, pořád máme čas.“ Michael zněl sebevědomě a přál by si, aby se tak i cítil. Všechno musí probíhat podle přesného načasování, jinak je Kasimiřané zlikvidují po malých skupinkách nebo zkejsnou na planetě bez pomoci z vnější.

Přistoupili k němu další dva vojáci, jeden měl na bojovém skafandru proužky seržanta, druhý označení praporčíka.

„Vnitřek vznášedla je nepoškozenej, pane,“ řekl seržant Saul Kazir a i skrz hledí přilby bojového skafandru Michael viděl, jak se vysoký černoch zubí. „Rána šla na jistotu. I když sedadlo je teda dost zasviněné, je na něm hodně zbytků pilota.“

„Já to nějak přežiju,“ řekl praporčík. Na rozdíl od Kazira, se kterým Michael sloužil už před lety s jednotkami Commandos na Tristanu a před necelým rokem s tarnówskými vojáky v Kolonizovaném prostoru, praporčík Drew se k jednotce připojil jenom těsně před misí jako specialista-pilot.

„Hlavně jestli s tím dokážete letět, Drewe,“ zeptal se opatrně, ale usmál se. Nechtěl působit, jako že Drewovi nevěří.

Drew přikývl. „Je to novější verze než ta, se kterou jsem lítal v simulátorech, ale pořád je to klasické obrněné vznášedlo třídy Hacienda. Poradím si.“

„Dobře. Kazire, vy si sedněte na post střelce.“ Kazir se zazubil ještě víc. Michael věděl, že jakýkoliv velký kulomet bude Kazirovou oblíbenou hračkou.

„Tak jo, bando, tady Orion velitel,“ ohlásil se do vysílačky svým volacím znakem. „Nasedat! Manoko, pojďte sem!“

Vojáci ze dvou družstev začali nasedat a k Michaelovi přiběhla svobodník Manoko, drobná žena s velkým batohem na skafandru, kde měla kompletní vybavení nutné pro svou funkci radistky ve velitelském družstvu sekce C.

„Pane?“

„Obávám se, že budeme muset riskovat další vysílání a informovat náš odvoz o upraveném časovém harmonogramu,“ řekl Michael a viděl skrz průzor helmy, jak se drobné Asiatce rozšířily oči. Každé vysílání z povrchu okupované planety bylo riskantní, i když šlo o úzce zaměřený komunikační laser a ne o rádiové vysílání. Riziko, že ho někdo zachytí, existovalo vždy. Ale neměli na vybranou. V soustavě Beverenu se nacházely tři astonské fregaty, které jim sloužily jako odvoz a které měly na palubě nadsvětelné raketoplány, které Michaelovu sekci po splnění úkolu vyzvednou z povrchu. Pokud by raketoplány vyrazily předčasně, nenaloží nikoho. A pokud vyrazí pozdě, může se stát, že Michael a jeho lidé budou už po smrti nebo v zajetí, než se k nim dostanou. Proto bylo nutné risknout vysílání.

Manoko to také pochopila, sundala si batoh a rozložila komplikované vybavení. Úzce zaměřený laserový paprsek pošle zprávu nadsvětelné sondě obíhající planetu nad jejich pozicí ve vzdálenosti tří světelných minut. Sonda potom provede krátký mimoprostorový skok k jedné z fregat a informuje loďstvo o jejich novém časovém plánu.

„Jaký je upravený čas, pane?“

„Hodina H nastane za…“ Michael si zkontroloval čas. „Čtyřicet minut.“ Tak dlouho při běžném provozu trvalo vznášedlu, než uletí vzdálenost devíti set kilometrů. Mohli letět rychleji, ale to Kasimirská armáda praktikovala pouze v boji, a tím by na sebe upoutali pozornost. Vše musí vypadat jako rutinní výměna stráží, dokud vznášedlo nepřistane na základně.

„Zpráva připravena.“

„Odešlete ji.“

Teď jen doufám, že loďstvo splní svou práci.

 

******

 

„Kapitáne Evansová?“

„Ano?“ řekla Vivian Evansová, když stiskla tlačítko interkomu na svém stole.

„Kapitán Sinha posílá pozdravy a prosí, jestli byste se k ní nepřipojila na můstku. Dostali jsme novou zprávu z povrchu.“

„Děkuji, hned jsem tam.“

Vivian vstala od stolu, popadla sako své černo-modré uniformy, které měla hozené přes křeslo, rychle se zapla a zkontrolovala svou vizáž před zrcadlem. Už před lety se naučila, že vysoký důstojník na lodi nesmí vypadat jako drban, i když je na palubě jenom jako host.

Když usoudila, že takhle může mezi lidi, vyšla z kajuty na chodbu fregaty Stalwart. Tahle malá loď jí připomínala její vlastní službu na fregatě Ranger během tristanské občanské války. Fregaty se v sektoru Hirano běžně používaly na podobné malé průzkumné a záškodnické mise. Hlavně od doby, kdy Kasimiřané prakticky rozbili astonskou Domovskou flotilu a dobyli hlavní planetu Astonské unie Simeral, se většina války omezila na vedení záškodnických akcí tady v Kolonizovaném prostoru – za pomoci fregat a výjimečně i lehkých křižníků.

Velkých bitevních křižníků nebylo tolik a admiralita si dobře rozmýšlela, kdy tyhle kolosy nasadí. S fregatami se nikdo moc nerozmýšlel, loď dlouhá kolem sto padesáti metrů a se sotva stovkou členů posádky byla snadno nahraditelná. Posádky těchto lodí – ani Vivian samotná – z tohoto přístupu nadšené nebyly, ale strategická realita byla jednoduše taková.

Stalwart navíc byla jedna ze zatím deseti nejnovějších fregat třídy Investigator; první várka opustila loděnice na Simeralu těsně předtím, než na planetu zaútočil Kasimir, a od té doby se stavba dalších lodí zdržela. Investigatory kromě většího počtu odpalovačů řízených střel Seeker měly hlavně větší zásobníky pro průzkumné nadsvětelné sondy a lepší senzorové vybavení. Když admirál Tyler a velení Commandos připravovali tuhle misi, Vivian lobbovala za to, aby do soustavy Beveren nasadili alespoň jeden Investigator.

A tak dění v soustavě Beveren nyní tiše sledovala fregata třídy Investigator Stalwart a dvě starší lodě třídy Intendant. Vivian se navíc rozhodla mise osobně účastnit, když se z pozice operační důstojnice v Tylerově štábu podílela na plánování operace. Tyler jí vyhověl a jmenoval ji velitelkou dočasného odřadu 36-12.

Na můstku panovalo ticho, mariňák střežící průlez Vivian neohlásil, tímto způsobem se na fregatách ohlašoval pouze příchod velícího důstojníka lodi a tím Vivian nebyla.

Komandér Aarti Sinha seděla ve velitelském křesle a pozorovala na svém displeji zmenšenou mapu oblasti, když k ní Vivian přistoupila.

„Dobrý den, kapitáne, jaká přišla zpráva z povrchu?“ Sinha byla technicky komandér, ale podle staré námořní tradice jí náleželo oslovení „kapitáne“ jakožto velící důstojnici lodi. Situaci komplikoval fakt, že Vivian naopak byla kapitán hodností – a tudíž výš než Sinha – ale velela celému odřadu a v praxi byla spíše jen pozorovatelem.

„Narazili na nějaké zdržení, odhadovaný začátek operace je za čtyřicet minut,“ řekla Sinha a vstala, čímž Vivian přinutila lehce ustoupit. Sinha nebyla na ženu vysoká, ale ve srovnání s Vivianinými sto padesáti centimetry byla většina žen u loďstva vysoká. Sinha navíc byla se svou atletickou postavou a krátkými, hustě černými vlasy mnohem blíž typickému příkladu důstojníka loďstva než malá baculatá Vivian. Za léta praxe se Vivian naučila těžit z toho, jaká je, a tak se Sinze dívala v klidu do očí a přemýšlela, jestli posádka vnímá ten kontrast mezi oběma ženami stejně jako ona.

„Takže raketoplány vypustíme za padesát minut, že ano?“

„Ano, další spojení už nemůžeme předpokládat. Od této chvíle můžeme jenom čekat.“ Sinha ukázala na senzorový záznam. Ikona představující Stalwart se blížila ke Gentské mlhovině, obrovskému oranžovému mraku, který se táhl soustavou Beverenu po rozloze skoro dvou světelných hodin napříč. Ve skutečnosti to nebyla mlhovina – mlhoviny se táhnou napříč několika světelnými lety. Ale místní se tomu prostě rozhodli říkat mlhovina a astrografové jim vyhověli. I když si u toho rvali vlasy. V každém případě start raketoplánů bude v mlhovině více skrytý.

„Jaké jsou zprávy od Morami a Observeru?“ zeptala se Vivian a Sinha na obrazovce přepnula na hrubou mapu, která zachycovala celou soustavu, a ukázala na dvě zelené tečky, obě momentálně na opačných stranách ekliptiky.

„Jsou tady a tady. Nadsvětelná sonda nám před chvílí potvrdila kurz a polohu Observeru. Sonda od Moramiho by měla přiletět každou chvíli.“ Vivian přikývla a sledovala displej. Senzory fungovaly pouze rychlostí světla, takže záznamy o lodích na druhém konci soustavy by byly i několik hodin staré. Tomu pomáhaly nadsvětelné sondy, malé stroječky s generátorem mimoprostorového okna, které udělají rychlý skok tam a zpátky a získají informace po soustavě. Vivian tak mohla sledovat dění u Beverenu a u Morami a Observeru jen se zpožděním několika minut.

Sinha se zase posadila a Vivian zaujala místo na sedadle prvního důstojníka. Nevěděla, kde komandér-poručík Jansen právě je, ale když už měla pro tuto misi jeho kajutu, může si sednout i do jeho křesla. Hodnost má své výhody.

„Kdo to řekl, že služba ve vesmíru je z devadesáti devíti procent nudná rutina a z jednoho procenta čistý teror?“ zeptala se Sinha a Vivian pokrčila rameny.

„Autorství se připisuje spoustě lidí, a i ta procenta se různě liší, ale je to zhruba tak.“ Usmála se. „Ale obě jsme si teroru už užili dost, kapitáne, ne?“

Sinha se pousmála. Osobně se účastnila bitvy o Simeral jako členka štábu admirála Tylera – byla jeho operační důstojnicí, stejně jako Vivian teď – a potom byla zajata Kasimiřany, osvobozena a účastnila se dobrovolné mise na osvobození Tylera. Vivian byla naproti tomu více než rok a půl součástí svazu admirála Suna, který vedl guerillovou válku proti Kasimiřanům v Kolonizovaném prostoru a zároveň bránil stanici Albatros, poslední nedobyté území spojenecké planety Tarnów. Albatros dopravili i s více než čtvrt milionem civilistů do bezpečí a zničili velké kasimirské loděnice Akropolis, ale při závěrečné bitvě zahynul admirál Sun a Vivian přišla o svou loď, lehký křižník Arbiter.

Obě ženy už tedy zažily dost akce a hrůzy. Vivian ale věděla, že Murphyho zákony pracují neustále… a tahle mise probíhala klidně už příliš dlouho.

Začínala z toho být nervózní a snažila se to na sobě nedat znát.